5 Tdo 77/2014-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2014 o dovolání,
které podal obviněný V. F.proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6.
2013, sp. zn. 6 To 44/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 94/2010, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 94/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Rokycanech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012,
sp. zn. 1 T 94/2010, uznán vinným jednak dokonaným přečinem porušení povinnosti
při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve
zkratce „tr. zákoník“), a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokusem těchto
trestných činů podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky
podrobně popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků,
jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229
odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného k náhradě škody.
O odvolání, které podal obviněný proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To
44/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. F. prostřednictvím své
obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní
stránky citovaných trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Podle
přesvědčení obviněného nejsou v popisu skutku vyjádřeny dostatečně všechny
okolnosti, které by svědčily o jeho úmyslu způsobit jinému škodu. Jak dále
obviněný zdůraznil, pro závěr o úmyslné formě zavinění má v posuzované věci
význam zjištění, v kterém okamžiku se dozvěděl o nevýhodnosti smluv o dílo. Z
provedených důkazů podle jeho názoru nevyplývá ani pohnutka, co měl jako úřední
osoba sledovat závadným výkonem své pravomoci, kterou vyžaduje skutková
podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. V uvedených
souvislostech obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené
pod sp. zn. 7 Tdo 72/2010, které se zabývalo zmíněnými otázkami.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp.
zn. 1 T 94/2010, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. F.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, avšak jeho námitky jsou mimo rámec tohoto
dovolacího důvodu. Pokud jde o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný jednal s vědomím,
že kvalifikované osoby zpracovaly rozpočet, jehož výše byla nižší než částka
uvedená ve smlouvách o dílo. Takové jednání by podle státního zástupce mohlo
svědčit přinejmenším o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Naproti tomu ve skutkové větě nejsou obsaženy takové okolnosti, z
nichž by bylo možné dospět k závěru, že obviněný již v době podpisů smluv o
dílo věděl o nepřiměřené výši ceny za provedení děl. Jak dále státní zástupce
zdůraznil, subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným,
resp. jejich pokusu, není v popisu skutků dostatečně vyjádřena. Na tomto závěru
podle jeho názoru nemění nic ani skutečnost, že obviněný byl uznán vinným též
jen pokusem shora uvedených trestných činů. Vzhledem k existenci výroku o
náhradě škody lze podle státního zástupce důvodně předpokládat, že projednání
dovolání může zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu [ve vyjádření je nesprávně uvedeno ustanovení § 265b
odst. 1 písm. k) tr. řádu] zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a
aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání
a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. F. opírá své dovolání o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že
v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. F. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s
některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších
stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým
zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a
shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. K tomu ovšem
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu
– důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná
(odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut.
Přitom formulace citovaného dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný,
předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně
právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při
posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého
stupně. Pro Nejvyšší soud jsou tedy rozhodující skutková zjištění, podle nichž
se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění.
Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto
rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a
hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího
důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, obviněný V. F. jako s. obce B., okr. R., bez vědomí a
souhlasu zastupitelstva obce B., bez vědomí a souhlasu rady obce B., v rozporu
s rozpočtem obce B. na příslušný rok a v rozporu s ustanovením § 102 odst. 2
písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů,
1. svévolně uzavřel dne 29. 1. 2007 v B. s obchodní společností STAS-STANĚK, s.
r. o., se sídlem Nad Rybníčky č. 1200, Praha 4, smlouvu o dílo na provedení
stavby spočívající v odstranění havarijního stavu místní komunikace
specifikované ve výroku o vině za částku ve výši 988 776 Kč včetně daně z
přidané hodnoty (dále ve zkratce „DPH“), která byla splátkami ve dnech 31. 1.
2008 a 1. 8. 2008 uhrazena, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce
bylo možné realizovat tuto stavbu za cenu 694 915 Kč, tj. za částku o 293 861
Kč nižší;
2. v rozporu s rozpočtem obce B. na rok 2008 svévolně uzavřel dne 25. 8. 2008 v
B. s podnikatelem S., L. K., se sídlem ul. N., R., smlouvu o dílo označené jako
„Školní tělocvična – nářaďovna“ za celkovou částku ve výši 476 016 Kč včetně
DPH, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce bylo možné tuto stavbu
realizovat za obvyklou cenu ve výši 380 273 Kč, kterou obec dne 28. 7. 2009
uhradila, tj. za částku o 95 743 Kč nižší, než předpokládala uvedená smlouva,
přičemž částka ve výši 95 743 Kč nebyla L. K. uhrazena a byla jím vymáhána
soudně;
3. s vědomím, že podle položkového rozpočtu projekční kanceláře SEAP Rokycany,
s. r. o., je možno realizovat rekonstrukci zastřešení garáže obce B. za částku
ve výši 806 853 Kč včetně DPH a stavbu parkoviště a rekonstrukce bezbariérového
přístupu do Obecního úřadu B. za částku ve výši 729 755 Kč včetně DPH, tedy
celkem za částku ve výši 1 536 608 Kč včetně DPH, jako starosta obce B. v
rozporu s rozpočtem obce B. na rok 2008 svévolně uzavřel dne 1. 10. 2008 v B.
smlouvu o dílo s obchodní společností Stavební a montážní společnost MALÝ, s.
r. o., se sídlem Studniční č. 409, Dobřany, přičemž tato smlouva předpokládala
realizaci rekonstrukce zastřešení garáže obce B. za cenu 2 086 948 Kč včetně
DPH a vybudování parkoviště včetně rekonstrukce bezbariérového přístupu do
Obecního úřadu B. v ceně 1 084 998 Kč včetně DPH, celkem tedy zhotovení díla za
cenu ve výši 3 171 946 Kč včetně DPH, tj. realizaci díla za částku o 1 653 338
Kč vyšší, než předpokládal shora uvedený položkový rozpočet, přičemž podle
znaleckého posudku znaleckého ústavu SRM-consult Plzeň, s. r. o., mohla být
rekonstrukce zastřešení garáže provedena za částku 1 089 239,60 Kč včetně DPH a
stavba parkoviště a rekonstrukce bezbariérového přístupu za částku 767 245 Kč
včetně DPH, tedy za souhrnnou částku ve výši 1 856 484, 60 Kč včetně DPH, tj.
za částku o 1 315 461,40 Kč nižší, než předpokládala smlouva o dílo;
a tím obviněný v případech pod body 1. až 3. porušil ustanovení § 102 odst. 3
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §
6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud především shledal za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu a zároveň opodstatněné ty námitky obviněného V. F.,
jimiž zpochybnil své úmyslné zavinění v případě zločinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
kterým (a zčásti jeho pokusem ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku) byl uznán
vinným. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje, aby úřední osoba jednala v
úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch a přitom aby vykonávala svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu nebo překročila svou pravomoc a současně
opatřila takovým činem sobě nebo jinému značný prospěch. Trestní odpovědnost
pachatele za zmíněný zločin a naplnění jeho subjektivní stránky jsou tedy
podmíněny existencí pohnutky pachatele způsobit jinému škodu nebo jinou
závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jak je ovšem
patrné z výše popsaných rozhodných skutkových zjištění, taková pohnutka
obviněného z nich nevyplývá.
Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný V. F. jednat
v úmyslu způsobit jinému – tj. v daném případě obci B. – škodu. K tomu Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že obviněný sice vystupoval jako starosta této obce v
postavení úřední osoby [§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] a byl rovněž
povinen znát obsah svých pravomocí vyplývajících především ze zákona o obcích a
dodržovat je ve své činnosti. Konstatování soudu prvního stupně, podle něhož
obviněný „svévolně uzavřel smlouvy o dílo“ a měl při tom porušit ustanovení §
102 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), však bez dalšího neodůvodňuje
závěr o úmyslném zavinění obviněného a už vůbec ne o existenci jeho pohnutky
způsobit obci škodu. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění,
nešlo o žádné fiktivní nebo účelové smlouvy o dílo, které obviněný uzavřel,
protože příslušné stavební práce na objektech v majetku obce skutečně byly
provedeny, resp. zčásti měly být provedeny, obviněný neuzavřel smlouvy s
nějakými osobami s ním spřízněnými, které by tím zvýhodnil, a pokud jednal
nehospodárně, jde prakticky o dodatečné zjištění soudu na podkladě znaleckých
posudků, resp. položkového rozpočtu. Ze shora citovaného popisu skutku přitom
není patrné, že obviněný již v době uzavírání smluv o dílo musel být alespoň
srozuměn s předražením ceny jednotlivých děl a s možností jejich provedení za
podstatně nižší ceny, než na jaké přistoupil v uzavřených smlouvách. Pro takové
zjištění pak není v rozhodnutích soudů nižších stupňů ani žádný skutkový
podklad, z něhož by jednoznačně vyplýval záměr obviněného zaplatit z rozpočtu
obce vyšší částku, ačkoli byla dosažitelná nižší cena za provedení díla. Navíc,
soud prvního stupně zde nesprávně argumentuje porušením ustanovení § 102 odst.
2 písm. a), odst. 3 zákona o obcích, která se týkají rady obce, a nikoli jejího
starosty, jímž byl obviněný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tou
částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž v souvislosti s otázkou
úmyslného zavinění obviněného V. F. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010. Jeho závěry totiž vychází z poněkud
odlišného skutkového zjištění, protože ve zmíněné jiné trestní věci obviněný
jako exekutor jednal se znalostí všech rozhodných okolností a věděl, že věci,
které exekučně postihuje, náležejí výlučně manželce povinného. Předem pojatá
pohnutka obviněného exekutora zde tedy spočívala v opatření majetkového
prospěchu sobě i osobám věřitelů. V nyní posuzované trestní věci však z jednání
obviněného V. F. nevyplynula taková pohnutka. Obviněný si sice dostatečně
neověřil dosažitelnou cenu obdobných stavebních prací na trhu, ačkoli mu v tom
nebránily žádné překážky, nicméně právě tato okolnost svědčí o tom, že nejednal
přímo se znalostí všech rozhodných skutečností, které by odůvodňovaly závěr o
existenci jeho pohnutky vyžadované u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl
stíhán a odsouzen. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné
připomenout i další své rozhodnutí (viz usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7
Tdo 72/2010), které se zabývalo obdobnou otázkou a na něž v dovolání přiléhavě
odkázal i obviněný. Jak z něj mimo jiné vyplývá, v případě citovaného zločinu
musí úřední osoba jednat s pohnutkou „způsobit jinému škodu (nebo nyní i jinou
závažnou újmu) anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jestliže
je z hlediska subjektivní stránky zákonným znakem trestného činu (tj. trestného
činu zneužití pravomoci úřední osoby) také pohnutka, pak z toho vyplývá, že
skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s
tímto zákonným znakem. Přitom jde o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující
to, co úřední osoba sledovala závadným výkonem své pravomoci, a tato okolnost
musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu. V této trestní
věci, jak již Nejvyšší soud konstatoval, ovšem rozsudek soudu prvního stupně
neobsahuje žádnou takovou konkrétní skutkovou okolnost odpovídající pohnutce
obviněného způsobit obci B. škodu na jejím majetku. Odvolací soud pak v
odůvodnění napadeného usnesení dokonce konstatuje (viz s. 6), že obviněný jako
starosta vykonal pro obec B. hodně práce a že smlouvy na provedení jednotlivých
děl v zásadě měly být uzavřeny, protože bylo nutné provést dané práce.
Pokud jde o přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (resp. zčásti jeho pokus ve
smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku), jehož spácháním byl obviněný V. F. rovněž
uznán vinným, shora zmíněné nedostatky ohledně úmyslného zavinění se do značné
míry týkají i tohoto trestného činu. I zde se totiž vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele, přičemž popis skutku, v němž je spatřován tento trestný čin, musí
obsahovat takové skutkové okolnosti, které nejen odůvodňují závěr o úmyslném
jednání pachatele, ale zároveň odlišují úmyslnou alternativu trestného činu
podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku od jeho nedbalostní alternativy podle § 221
odst. 1 tr. zákoníku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.
2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004). Výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně
ovšem nevyhovuje ani tomuto požadavku, protože z popisu jeho rozhodných
skutkových okolností není zřejmé, že obviněný jednal skutečně v úmyslu způsobit
škodu na jím spravovaném majetku obce a že nešlo jen o jeho nedbalost
spočívající v nevynaložení dostatečného úsilí k dosažení takové ceny za dílo,
která by byla příznivější pro obec. Zmíněný úmysl by bylo možno dovozovat mimo
jiné i z toho, kdyby např. obviněný záměrně nerespektoval pravomoc
zastupitelstva obce nebo její rady, resp. kdyby účelově obcházel jejich
rozhodnutí a nahrazoval je vlastními. To mu ovšem nebylo kladeno za vinu. Navíc
i u tohoto trestného činu platí již shora vytknutý nedostatek ohledně
ustanovení, které měl obviněný porušit, protože soud prvního stupně dovodil u
obviněného porušení ustanovení § 102 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o obcích,
která se však týkají rady obce, a nikoli jejího starosty, jímž byl obviněný.
Proto není zřejmé, jakou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku
obviněný porušil, jestliže jednal jako starosta obce (byť i ten je členem rady
obce), jehož postavení a pravomoc jsou vymezeny zejména v ustanoveních § 103 až
§ 108 zákona o obcích.
Nejvyšší soud pak nemohl přehlédnout ani další vadu, kterou trpí rozsudek soudu
prvního stupně, třebaže ji obviněný V. F. ve svém dovolání výslovně nenamítl.
Soudy nižších stupňů totiž dospěly k závěru, podle něhož obviněný v souvislosti
se spácháním přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1 tr. zákoníku naplnil i znak spočívající ve spáchání tohoto činu jako
osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §
220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na
svou dosavadní judikaturu (viz usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo
1454/2003), podle které existence obecné povinnosti opatrovat nebo spravovat
cizí majetek uvedené v § 220 odst. 1 tr. zákoníku ještě neznamená, že pachatel
má zároveň uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 220 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného, je ten, u něhož z jeho pracovního, funkčního, služebního nebo
jiného postavení či z nějakého právního vztahu vyplývá, že jeho hlavním úkolem
je péče o zabezpečování a ochranu zájmů (zejména majetkových) poškozeného.
Takovou zvláštní povinnost může stanovit určitý právní předpis nebo nějaká
smlouva. Jak je dále z citované judikatury patrné, za zvlášť uloženou povinnost
hájit zájmy poškozeného nelze bez dalšího považovat povinnosti vyplývající
např. z postavení ředitele akciové společnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu
lze uvedený závěr přiměřeně použít i na osobu starosty obce, jehož práva a
povinnosti jsou obsaženy především v ustanoveních § 103 odst. 3 až 5 zákona o
obcích. S ohledem na jejich charakter a okruh je zřejmé, že hlavním úkolem
starosty není jen péče o majetek obce, protože není jakýmsi jejím hospodářem,
ale vykonává celou řadu dalších práv a povinností v různých (i nemajetkových)
oblastech působnosti obce. Navíc významné pravomoci ve vztahu k majetku obce a
jeho správě (dokonce některé nepřenositelné) má především zastupitelstvo obce
(viz zejména § 85 zákona o obcích) a rada obce [viz např. § 102 odst. 2 písm.
a), m), odst. 3 zákona o obcích]. Proto starostu obce nelze považovat za osobu,
která má ve vztahu k majetku obce zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného ve smyslu § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně v trestní
věci obviněného se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly zmíněným znakem a
nijak neodůvodnily jeho naplnění. Není tudíž zřejmé, z jakých okolností
dovodily, že obviněný měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené obce.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, tento znak nelze vyvodit jen z okolnosti, že
obviněný vykonával funkci starosty obce a že měl obecnou povinnost opatrovat
nebo spravovat majetek obce.
Pokud obviněný V. F. ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. řádu, neopřel ho o žádné konkrétní námitky, takže se jím
Nejvyšší soud nemohl nijak blíže zabývat. Nad rámec podaného dovolání lze v
této souvislosti připomenout, že citovaný dovolací důvod je naplněn, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle první z uvedených
alternativ je zmíněný dovolací důvod dán, pokud v rozhodnutí chybí určitý
výrok, tj. nebyl-li vůbec takový výrok učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé
alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný,
protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např.
ustanovení § 120 odst. 3 a § 134 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Takové vady ovšem
rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují a obviněný je ani nevytýká.
Protože soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí o vině shora zmíněnými
vadami při právním posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný V. F. uznán
vinným, došlo k naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012,
sp. zn. 1 T 94/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také
další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.
řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Rokycanech, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně tedy opětovně projedná trestní věc obviněného V. F.
a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se musí
zabývat především právní kvalifikací posuzovaných skutků ze všech shora
zmíněných hledisek, která se týkají subjektivní stránky trestných činů, jež zde
přicházejí v úvahu. Nezjistí-li soud prvního stupně žádné nové okolnosti, bude
respektovat, že skutky spáchané obviněným, jak byly dosud obsaženy ve zrušeném
odsuzujícím rozsudku, nenaplňují znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (resp. jeho
pokusu), neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka včetně pohnutky
pachatele.
Bude-li soud prvního stupně kvalifikovat skutky jako přečin porušení
povinnosti při správě cizího majetku (resp. zčásti jako jeho pokus) podle § 220
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musí do popisu skutku zahrnout takové
skutkové okolnosti, které odůvodňují úmyslné zavinění obviněného a zároveň
odlišují tento trestný čin od jeho nedbalostní alternativy podle § 221 tr.
zákoníku. Dále by v takovém případě bylo nezbytné přesně specifikovat, kterou
zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek obviněný jako
starosta obce porušil, a to odkazem na odpovídající konkrétní zákonné
ustanovení.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení
zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. F. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl
o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y