5 Tdo 166/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3.
2009 o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 2 T 247/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007,
byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako
jediný jednatel obchodní společnosti T. G., s. r. o., se sídlem O., ul. Ž., od
1. 1. 1999 do 31. 12. 2006 nevedl ani nezajistil vedení účetních knih, zápisů a
jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku této
společnosti nebo k jejich kontrole, kdy do 15. 2. 2005 jeho společnost zejména
neprováděla inventarizaci majetku a závazků, včas nesestavovala účetní závěrky,
nevedla účetní deník, nezúčtovala mzdové náklady, nevedla denní evidenci tržeb,
vyhotovovala účetní doklady bez podpisů odpovědných osob a nevedla skladovou
evidenci zásob, od 16. 2. 2005 pak nevedla účetnictví vůbec, ačkoliv mu
povinnost řádného vedení účetnictví jako jednateli obchodní společnosti s
ručením omezením vyplývala z ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění, ve spojení s příslušnými
ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy účinném znění, čímž
více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku společnosti a
ohrozil realizaci jejich majetkových práv.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 125 odst. 1 tr. zák. uložen trest
odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
18 měsíců.
Výše uvedeným rozhodnutím byl obviněný taky podle § 226 písm. b) tr. ř.
zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. 11.
2007, sp. zn. 3 Zt 53/2007, z trestného činu porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako
jediný jednatel obchodní společnosti T. G., s. r. o., se sídlem O., ul. Ž.,
nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, a nepodal bez
zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti,
ačkoliv nejpozději při podání dodatečného přiznání k dani z příjmů právnických
osob za rok 2001 dne 30. 5. 2003 musel zjistit, že společnost není schopna po
delší dobu plnit své splatné závazky a tyto závazky převýšily ke dni 31. 12.
2001 majetek společnosti o 353.954,29 Kč, tedy že společnost T. G., s. r. o.,
je v úpadku z důvodu insolvence i předlužení, a neučinil tak ani následně,
přestože společnost pod jeho vedením v následujících účetních obdobích
vykazovala pouze ztráty a nečinil žádná opatření k překonání úpadku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval jako soud
odvolací o odvolání obviněného J. P., rozhodl usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp.
zn. 55 To 170/2008, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako
nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, podal obviněný J. P.
prostřednictvím obhájce JUDr. P. E. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jako jednatel společnosti
pověřil vedením účetnictví kvalifikovanou osobu, a to daňovou poradkyni Ing. I.
F., s níž byla na účetní práce uzavřena smlouva podle obchodního zákoníku.
Dovolatel přiznal, že jako jednatel společnosti T. G., s. r. o., nezvládl
situaci, kdy v důsledku okolností, které nebyl schopen ovlivnit, došlo k tomu,
že účetnictví firmy nebylo řádně vedeno. V žádném případě se však nejednalo o
úmyslné jednání, které by mělo směřovat k úmyslnému zkreslování účetnictví ve
smyslu subjektivní stránky trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák.
Obviněný od počátku poukazoval na to, že s výše uvedenou daňovou poradkyní
uzavřel smlouvu o vedení účetnictví a spoléhal tudíž na to, že účetnictví bude
vedeno řádně, když poradkyně bude za tuto službu pobírat od dovolatele jako
objednatele sjednanou odměnu. Později v důsledku konfliktů s uvedenou účetní
bylo poskytování jejích služeb ukončeno, avšak materiály tvořící účetnictví
nebyly řádně společnosti T. G., s. r. o., předány, a společnost tak nemohla ve
vedení účetnictví řádně pokračovat. Všechny zde uvedené okolnosti a marná snaha
obviněného řádné vedení účetnictví zajistit byly v řízení provedenými důkazy
prokázány. Pokud soud v napadených rozhodnutích uvedl, že obviněný potřebné
podklady pro vedení účetnictví nedodával, pak se jedná o jednostranný pohled na
celou problematiku. Ing. I. F. poskytovala své služby obviněnému jako
podnikateli a její povinností bylo vést účetnictví plně v souladu s účetními a
jinými právními předpisy a nikoli pouze pobírat odměnu bez jakékoli
odpovědnosti za odvedenou práci. Obviněná zjevně nebyla schopná svůj smluvní
závazek na úseku účetnictví řádně a v celém rozsahu splnit, zejména proto, že
obdobným způsobem vedla účetnictví ještě pro značné množství dalších
podnikatelů. Dovolatel považuje v této souvislosti za významné také to, že v
řízení nebylo blíže zkoumáno, pro jaké konkrétní společnosti svědkyně
účetnictví vedla, neboť v případě většího rozsahu činnosti těchto firem,
většího rozsahu zpracovávaných dokladů a většího počtu zaměstnanců účtovaných
firem by nebylo možno toto hodnotit jako „adekvátní“, což nakonec připouští v
případech jednodušších účetnických činností.
Rovněž také další soudem zmiňované zjištění, že obviněný či jeho společnost
nepodali proti účetní nějakou žalobu na náhradu škody, je naprosto irelevantní,
protože tato okolnost nevypovídá o tom, že by obviněný byl ve svém jednání
vztahujícím se k účetnictví firmy, veden alespoň nepřímým úmyslem své
povinnosti neplnit řádně, jak dovozuje soud. Okresní soud ve svém rozhodnutí
také v neprospěch obviněného konstatuje, že z jeho výpovědi vyplynulo, že již v
roce 2004 zjistil u jím nasmlouvané odborné účetní síly nějaké slabiny, avšak
nic s tím neučinil. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že soud
nesprávně interpretoval jeho výpověď, neboť ve skutečnosti uvedl, že s Ing. I.
F. měl neshody týkající se jejího partnera pana S., který měl s firmou
spolupracovat. Tyto problémy nakonec vedly k tomu, že spolupráce s paní Ing. I.
F. byla ukončena. Obviněný v žádném případě neměl informace o tom, že Ing. I.
F. nevede účetnictví v souladu s účetními předpisy.
Dovolatel dále namítl, že pro případ porušování povinností podnikatelů na úseku
vedení účetnictví jsou zákonem stanoveny především správní sankce,
trestněprávní postih připadá v úvahu pouze v závažných případech a navíc jen
tehdy, pokud je naplněn zákonný znak ohrožení majetkových práv jiného. Soud se
však s naplněním tohoto znaku skutkové podstaty prakticky nijak nevypořádal a
jen automaticky dovodil, že když nebyly vedeny účetní knihy, ohrozil pachatel
majetková práva jiného. Takový postup při prokazování trestné činnosti však
nemůže obstát. Z jednání obviněného totiž jednoznačně plyne, že se snažil, byť
neúspěšně, vedení účetnictví firmy zajistit, a proto nemohl být srozuměn s
porušováním předmětných povinností a s následky, které mohly nesprávným vedením
účetnictví nastat. V této souvislosti obviněný poukázal na judikát Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 7 Tdo 704/2003.
V další části dovolání obviněný připojil své prohlášení, ve kterém uvedl, že
neuznává svou trestní odpovědnost za nesprávné vedení účetnictví firmy T. G.,
s. r. o. Za účelem vedení účetnictví si sjednal kvalifikovanou účetní, proběhla
v pořádku i kontrola finančního úřadu a nebylo obviněnému vytýkáno žádné
pochybení. Pokud tedy spoléhal na profesionalitu sjednané účetní, pak
postupoval správně a nelze mu vytýkat, že není v oboru účetnictví dostatečně
odborně vybaven. Sjednaná účetní, Ing. I. F., účetnictví obviněnému řádně
nepředala, po konfliktu s jejím druhem Ing. S., hodila obviněnému účetnictví
pod nohy a když se ten obrátil na policii, že mu účetnictví řádně nepředala,
zaslala pak nějaké další části účetnictví poštou a něco dodatečně předala
policii. V tomto směru nebyla vyvrácena obhajoba obviněného. Za jednání uvedené
účetní nenese obviněný žádnou odpovědnost. V řízení také bylo prokázáno, že se
dovolatel skutečně snažil po ukončení spolupráce s Ing. I. F. najít
profesionální náhradu, avšak vzhledem k neúplnosti účetnictví z minulosti se to
obviněnému nepodařilo. Proto je dovolatel přesvědčen, že takováto kriminalizace
jeho podnikatelského jednání nemůže obstát.
V neposlední řadě dovolatel namítl, že pokud se spoléhal na odbornost jím
najaté účetní, je nutno takový jeho postup považovat za dostačující i z
hlediska péče řádného hospodáře, a nelze v jeho jednání spatřovat úmysl
dopustit se trestného činu ve smyslu § 125 odst. 1 tr. zák. Dále nebyl s
ohledem na již výše uvedené prokázán ani dílčí znak téže skutkové podstaty,
spočívající v tom, že pachatel ohrozil majetková práva jiného, když výrok o
jeho vině neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti tohoto znaku a ani z
odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze dovodit, na základě jakých skutečností
dospěl soud k závěru, že obviněný svým jednáním ohrozil majetková práva jiného.
V závěru dovolání obviněný J. P. navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a přikázáno soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného J. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil
ještě v době, než dovolatel napravil některé vady svého dovolání, a proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) postupoval
podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a předmětné dovolání odmítl s odůvodněním,
že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Po napravení vady dovolání obhájcem
obviněného se již státní zástupce k dovolání do doby rozhodnutí Nejvyššího
soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují
jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný
za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně
taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. V této
souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III.
ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i
povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud,
přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3,
č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich
návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem
přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. však obviněný J. P. vznesl jako první právně relevantní námitku,
spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak
namítl, že nedisponoval odbornou znalostí účetnictví, a proto jeho vedením
pověřil kvalifikovanou účetní, Ing. I. F. Tato účetní pak zodpovídala za
správnost a úplnost vedení účetní agendy a taktéž za pochybení, která jsou
napadenými rozhodnutími vytýkána dovolateli. Navíc, po skončení spolupráce s
obviněným, účetní dovolateli nepředala úplnou účetní dokumentaci. Proto nelze v
jednání obviněného spatřovat naplněnou subjektivní stránku trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1
tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící
k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu
podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo
jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové
účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými
nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření
daně. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle § 4 písm. a), b) tr.
zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že
je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 7 odůvodnění
svého rozhodnutí, kde konstatoval, že obviněný J. P. byl v rozhodné době
jediným jednatelem společnosti T. G., s. r. o. Z jednání popsaného v odsuzující
části výroku rozsudku byl obviněný usvědčován zejména znaleckým posudkem z
oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, v němž znalkyně Ing. V. J. zcela
jasně konstatovala, že obchodní společnost nevedla pokladní knihu a ani prvotní
doklady nebyly zaúčtovány ve správném časovém sledu. Podle znalkyně panoval v
předávání podkladů k zaúčtování značný zmatek a doklady byly účetní předávány
tak, jak byly postupně nacházeny. Důkazem toho je, že účetnictví eviduje mnohem
větší závazky vůči institucím jako je finanční úřad či zdravotní pojišťovny,
než tyto instituce samotné. Podle znalkyně řada dokladů o hotovostních úhradách
nebyla předána k zúčtování. Přestože společnost měla účet u banky, vše platila
v hotovosti. Obdobná situace byla i v oblasti vykazování tržeb, kdy k zúčtování
byl předáván pouze měsíční přehled dosažené tržby a nelze proto vůbec ověřit,
zda k zúčtování byla předána celková hodnota dosažených tržeb či nikoli. Dále
znalkyně rozvedla, že v účetnictví společnosti za sledované období do roku 2004
absentovaly základní a podstatné náležitosti účetní evidence, tzn. že
společnost neprováděla inventarizaci majetku a závazků, včas nesestavovala
účetní závěrky, nevedla účetní deník, nezúčtovala mzdové náklady, nevedla denní
evidenci tržeb, vyhotovovala účetní doklady bez podpisů odpovědných osob,
nevedla skladovou evidenci zásob. Znalkyně přitom ve svých závěrech a
vyjádřeních plně potvrdila svědeckou výpověď účetní Ing. I. F. Účetnictví
nebylo a nemohlo být vedeno touto svědkyní řádně, z důvodu na straně
obviněného, který jí podklady pro zúčtování dodával ledabyle, se zpožděním nebo
vůbec, a účetní pak musela vše dotvářet na základě vlastních znalostí a
zkušeností. Podle znalkyně nemohla účetní Ing. I. F. jednat jinak, chtěla-li
ochránit obviněného před důsledky pozdě podaných daňových přiznání či
neodvedení různých povinných plateb. Výpověď svědkyně Ing. I. F. pak potvrzují
i listinné důkazy, zejména její vyjádření obviněnému v písemné podobě, kdy s
ním rozvázala spolupráci a uvedla v něm důvody, které ji k takovému kroku
vedly, přičemž tyto důvody plně korespondují s její výpovědí v hlavním líčení. Nalézací soud dále vycházel také z dat podání daňových přiznání za roky 2000 až
2003, z nichž je zřejmé, že tato byla podána s ročním zpožděním. Nalézací soud
se vyjádřil i ke konfliktu obviněného s účetní Ing. I. F. s tím, že ke
konfliktu došlo v únoru 2005, ale účetnictví nebylo podle znalkyně správně
vedeno již od počátku roku 1999. Obviněný ve své výpovědi tvrdil, že se snažil
zajistit pokračovatele, daňového poradce Ing. K., ale ten se písemně vyjádřil v
tom směru, že se na něj obviněný obrátil až na konci roku 2005. V závěru svých
úvah o vině obviněného J. P. nalézací soud uvedl, že obviněný naplnil všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 125 odst. 1 tr.
zák., jehož se dopustil úmyslně, minimálně v
rovině úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Konkrétně se nalézací soud
vypořádal i s materiální stránkou tohoto trestného činu.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky
vyjádřil zejména na straně 4 a 5 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že
zavinění obviněného je prokázáno bez jakýchkoli pochybností zejména výpovědí
samotné účetní Ing. I. F., a též i vypracovaným znaleckým posudkem znalkyně z
oboru účetnictví, Ing. V. J., která závěry svého znaleckého posudku dále
rozvedla v hlavním líčení. Odvolací soud považoval za potřebné zdůraznit hlavně
konstatování znalkyně, ke kterému tato dospěla v návaznosti na zkoumané
účetnictví společnosti T. G., s. r. o., ve které obviněný zastával funkci
jediného jednatele, že v případě obviněného zapadá situace do rámce běžných
podnikatelů, kteří se o řádné vedení účetnictví nezajímají, nechávají účetní,
aby samy dotvářely operace s tím, že je za to platí. Dále odvolací soud
zopakoval a shrnul závěry nalézacího soudu a v návaznosti na to dodal, že podle
§ 135 obch. zák. je jednou ze základních povinností jednatelů zajistit řádné
vedení předepsané evidence účetnictví a dále odkázal na zákon č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví, zejména na jeho ustanovení § 5 a § 7, ve kterých je uvedeno, jak
mají podnikatelé vést účetnictví, a co je k tomu třeba. Odvolací soud následně
uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný jako jediný jednatel
předmětné výše specifikované společnosti nepostupoval správně v souladu s
označenými ustanoveními výše uvedených zákonů a jeho obhajoba ohledně údajné
odpovědnosti účetní Ing. I. F. za vytýkaná pochybení v účetní evidenci je zcela
přesvědčivě vyvrácena. Obviněný si byl od roku 2004 vědom nedostatků ve vedení
účetnictví, nesjednal žádnou nápravu a navíc v případě, že by obviněný
zabezpečil provedení inventury účetnictví ve společnosti, jak mu to ukládá
ustanovení § 29 zákona o účetnictví, musel by bezprostředně zjistit nedostatky
v tomto směru. Zde poukazuje soud druhé instance na ustanovení § 30 zákona o
účetnictví, kde je přímo rozvedeno, které skutečnosti v návaznosti na provedení
inventarizace účetnictví a majetku zjišťují účetní jednotky. K uplatněné
obhajobě dále taky odvolací soud ještě dodal, že nakonec obviněný sám
nepostupoval v souladu se smlouvou o vedení účetnictví, kterou uzavřel za
společnost T. G., s. r. o., s účetní Ing. I. F., neboť konkrétně nejednal v
souladu s bodem II. této smlouvy, když účetní neposkytoval odpovídající
součinnost, nepředkládal jí veškeré účetní doklady a vysvětlení k nim. Tyto
skutečnosti vyplynuly opět jak ze svědecké výpovědi účetní Ing. I. F., tak i ze
znaleckého posudku znalkyně Ing. V. J.
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje a dále k tomu
považuje za nutné uvést, že objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění je zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších
dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku, nebo k jejich
kontrole. Je zde tedy chráněn zájem adresáta informace na její pravdivosti. Jak
mimo jiné vyplývá ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v
době spáchání činu, tato norma stanoví požadavky na rozsah a způsob vedení
účetnictví (§ 1 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou zejména
povinny účtovat o stavu a pohybu svého majetku a jiných aktiv, závazků a jiných
pasiv (§ 2 zákona č. 563/1991 Sb.) a jsou povinny inventarizovat majetek (§ 6
zákona č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví především
správně, průkazně, srozumitelně, přehledně (§ 8 odst. 1 zákona č. 563/1991
Sb.). Inventarizací účetní jednotky zejména zjišťují skutečný stav veškerého
majetku a závazků a ověřují, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku
a závazků v účetnictví (§ 29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.).
Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady nevede ten, kdo si takové knihy nebo
doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či
vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje
nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu
hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole, k čemuž došlo právě
jednáním obviněného J. P. Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů
obou instancí konstatuje, že z odůvodnění jejich rozhodnutí zcela jasně
vyplynulo, že obviněný v průběhu celého trestního řízení před soudy namítal, že
si za účelem vedení účetnictví najal externí účetní Ing. I. F., přičemž
předpokládal, že se dále již o účetnictví nemusí starat, tudíž veškerou
odpovědnost za jakékoli nedostatky v účetní evidenci ponese jmenovaná účetní. Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti poukázat i na to, že z
rozhodnutí soudů obou předchozích instancí a z přiloženého spisového materiálu
zcela jednoznačně zejména vyplynulo, že obviněný jmenované účetní neposkytoval
pro řádné vedení účetní evidence nezbytné doklady, ačkoli se k tomu zavázal ve
smlouvě o vedení účetnictví, kterou s účetní uzavřel a která je založena ve
spise na č. l. 108 až 110. Tento závazek je pro výkon požadované práce nezbytný
a naprosto logický, neboť je to z hlediska již výše citovaných ustanovení
obchodního zákoníku a zákona o účetnictví právě jednatel společnosti s ručením
omezeným, který musí na základě své činnosti ve společnosti evidovat a
zabezpečovat podklady pro vedení účetní evidence, poněvadž jako osoba jednající
jménem společnosti je nejlépe obeznámen s tím, jaké transakce ve společnosti
proběhly a probíhají, či budou probíhat, a jakým způsobem a v jaké výši budou
vypláceny mzdy jednotlivým zaměstnancům společnosti. Účetní Ing. I. F. pak z
hlediska svého postavení a bez odpovídající součinnosti obviněného J. P. ani
nemohla odpovídat za dodání konkrétních dokladů, o nichž ani nevěděla a vědět
nemohla, že vůbec existují, do účetní evidence, neboť se žádným způsobem
neúčastnila na podnikání předmětné společnosti, ani na činnosti společnosti ve
vztahu k jejím zaměstnancům. Obviněný sice nebyl přímo osobou, která fakticky
vedla účetnictví společnosti T. G., s. r. o., nicméně byl osobou, jež byla za
vedení účetnictví a jeho správnost odpovědná. Z hlediska zavinění obviněného je
také podstatné, že na nedostatky v účetní evidenci byl obviněný opakovaně svou
účetní Ing. I. F. upozorňován, když jej upomínala například o zaslání
příslušných podkladů, v případě pak některé údaje musela zjišťovat telefonicky,
poněvadž obviněný nebyl schopen na její výzvy požadované doklady fyzicky dodat. Navíc ze znaleckého posudku také vyplynulo, že obviněný i přesto, že většinu
finančních operací prováděl v předmětné společnosti v hotovosti, nevedl žádný
pokladní deník a tudíž neměl ani sám přesný přehled o době a objemu
hotovostních transakcí, tím spíš nemohla ani účetní Ing. I. F. takové údaje
sama bez potřebné součinnosti obviněného zanášet do účetní evidence. Obviněný
J. P.
proto velmi dobře věděl, že v účetnictví společnosti jsou stran prvotních
podkladů i dalších dokladů a evidencí nezbytných pro jeho sestavení značné
nedostatky a že by měl své účetní dodávat potřebné doklady a poskytovat jí
náležitou součinnost, jak se k tomu i zavázal ve zmíněné smlouvě o vedení
účetnictví (č. l. 108 až 110). Přesto však svůj přístup ve vztahu k účetnictví
v průběhu celé své činnosti jednatele ve společnosti T. G., s. r. o., nezměnil
a uvedené nedostatky nenapravil.
Lze tedy uzavřít, že provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že
obviněný J. P. neposkytoval potřebnou součinnost účetní Ing. I. F., která byla
nezbytná pro řádné vedení účetnictví, především této účetní včas nepředkládal
všechny potřebné doklady a nevedl předepsané evidence ve smyslu svých zákonných
povinností. Provedeným dokazováním tak byla vyvrácena jeho obhajoba, že se z
jeho strany nejednalo o úmyslné jednání a že účetní Ing. I. F. mu navíc po roce
2005 nepředala všechny účetní doklady, které měla. Vzhledem k těmto
skutečnostem o jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 4 písm. b)
tr. zák. nevznikají pochybnosti. Navíc znaleckým zkoumáním byla potvrzena
výpověď jím najaté účetní Ing. I. F., že i přes značné nedostatky v dodávání
potřebných účetních dokladů vytvořila alespoň z toho, co jí obviněný doložil,
potřebná a zákonem vyžadovaná daňová přiznání a přehledy pro jednotlivé
instituce v rámci vedení mzdového účetnictví. Svědkyně také věrohodně
vysvětlila proč dala obviněnému výpověď, ukončila další spolupráci a jak
předávala účetnictví po ukončení spolupráce a proč předávala doklady za rok
2004 pod policejním dohledem. Ani konflikt obviněného s Ing. I. F., respektive
s jejím přítelem, pak nemůže nijak ovlivnit věrohodnost svědkyně Ing. I. F.,
neboť tato svědkyně vypovídala o konfliktu v zásadě shodně s obviněným, když
tento ani k její výpovědi v tomto směru nevznesl v hlavním líčení žádné
připomínky (č. l. 301 p. v.). Navíc ke konfliktu došlo až téměř na konci jejich
spolupráce, ale účetnictví nebylo podle znaleckého posudku správně vedeno již
od počátku roku 1999. Za rok 2005 neexistuje daňové přiznání a až v prosinci
roku 2006 obviněný podal návrh na prohlášení konkursu. Námitka obviněného
včetně té části, v níž dovozuje k uvedeným skutečnostem nedostatek svého
zavinění, je tak v celém rozsahu nedůvodná.
Další právně relevantní námitkou dovolatel zpochybnil právní závěr soudů obou
stupňů o tom, že jeho jednáním byla ohrožena majetková práva jiného, když soudy
tento závěr ve svých rozhodnutích podle jeho názoru dostatečně konkrétně po
skutkové stránce nevyjádřily a neodůvodnily.
Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu i z napadených
rozhodnutí, že ani tato námitka není ve své podstatě důvodná. Oba soudy, jak to
vyplývá z jejich rozhodnutí, se totiž naplněním tohoto znaku v dostatečném
rozsahu zabývaly. Takto zejména soud prvního stupně uvedl již ve skutkové větě
výroku o vině rozsudku ze dne 21. 3. 2008, č. j. 2 T 247/2007-305, že obviněný
svým jednáním „… více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku
společnosti a ohrozil tak realizaci jejich majetkových práv“. Dále v odůvodnění
tohoto svého rozhodnutí na straně 8 tato zjištění konkretizoval a poukázal
zejména na to, že ohrožení majetkových práv jiného prokazují i listinné důkazy
ve formě vyjádření finančního úřadu, jednotlivých zdravotních pojišťoven a
Okresní správy sociálního zabezpečení v Bruntále a v Olomouci. V důsledku
nevedení účetnictví společnosti T. G., s. r. o., byly pohledávky minimálně
těchto institucí ohroženy, a to ve vztahu k jejich výkonu v rámci jejich
uplatnění a prokázání.
Odvolací soud pak ve stručnosti na straně 5 odůvodnění svého usnesení k této
otázce uvedl, že ačkoli výstižnější by bylo označit konkrétní zjištění týkající
se dotčených poškozených již přímo ve výroku o vině, je i přesto právě z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, která majetková práva a
kterých institucí byla jednáním obviněného dotčena a ve spojení s výrokem o
vině nelze na tomto postupu nalézacího soudu shledat žádnou podstatnou vadu, a
proto byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu
podle § 125 odst. 1 tr. zák., a to minimálně v rovině nepřímého úmyslu podle §
4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné k těmto závěrům obou soudů dodat, že nalézací
soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, byť v obecné poloze, uvedl,
že více věřitelům obviněný svým popsaným jednáním značně ztížil možnost
zjištění stavu majetku společnosti a ohrozil tak realizaci jejich práv, což
nepochybně lze považovat za skutkové vyjádření znaku „a ohrozil tak majetková
práva jiného“ ve smyslu § 125 odst. 1 tr. zák., zvláště když v odůvodnění svého
rozsudku uvedl i konkrétní věřitele a odůvodnil svůj závěr o naplnění uvedeného
znaku. V tomto směru je třeba poukázat na tu část odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu, v níž zdůraznil, že „skutečnost, že obviněný nevedl účetní
knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku
nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona povinen, a ohrozil tak
majetková práva jiného, dále prokazují listinné důkazy ve formě vyjádření
finančního úřadu, jednotlivých zdravotních pojišťoven a Okresní správy
sociálního zabezpečení v Bruntále a v Olomouci, kdy v důsledku nevedení
účetnictví společnosti T. G., s. r. o., byly pohledávky minimálně těchto
institucí ohroženy, a to ve vztahu k jejich výkonu v rámci jejich uplatnění a
prokázání“ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Byť podle odvolacího soudu, mělo
být zjištění týkající se dotčených společností počínáním obviněného označeno
přímo ve výroku rozsudku nalézacího soudu, je zjevné, že se tento soud otázkou
ohrožení majetkových práv jiného zabýval, přičemž z odůvodnění rozsudku je
naprosto zřejmé, která majetková práva a kterých institucí byla jednáním
obviněného dotčena, a proto nelze v postupu soudu prvního stupně v tomto směru
spatřovat podstatnou vadu, která by měla vést ke zrušení uvedeného rozsudku. S
těmito závěry obou soudů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a jen pro úplnost a z
hlediska další konkretizace je třeba ještě dodat, že nalézací soud ohledně
naplnění tohoto znaku vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika,
odvětví účetní evidence, znalkyně Ing. V. J., založeného ve spise na č. l. 118
až 127, a doplněného dále i výpovědí této znalkyně při hlavním líčení konaném
dne 18. 3. 2008 (č. l. 301 p. v. až 302 spisu). Závěry znaleckého posudku plně
podporují odvolatelem napadenou výpověď svědkyně Ing. I. F. z hlavního líčení
(viz č. l. 300 p. v. až 301 spisu). Dále ohledně konkrétních poškozených
věřitelů se nalézací soud opíral také o vyjádření jmenovaných poškozených
institucí, konkrétně pak vycházel z vyjádření Finančního úřadu v Olomouci ze
dne 15. 11. 2005 (č. l. 49 až 54 spisu), z vyjádření Okresní správy sociálního
zabezpečení Olomouc ze dne 30. 8. 2005 (č. l. 1 až 14 spisu), ze sdělení
Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, územního pracoviště Olomouc, ze dne 31. 10. 2005 (č. l. 86 až 89 spisu), ze sdělení Zdravotní pojišťovny ministerstva
vnitra ČR ze dne 4. 1. 2006 (č. l. 90 až 92 spisu), ze sdělení Oborové
zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ze dne 10. 1. 2006 (č. l. 95 a 96 spisu), ze sdělení Vojenské zdravotní pojišťovny ČR ze dne
20. 1. 2006 (č. l.
97 až 99 spisu), ze sdělení Zdravotní pojišťovny M. – A. ze
dne 24. 1. 2006 (č. l. 101 až 103 spisu) a ze sdělení České národní zdravotní
pojišťovny ze dne 21. 12. 2005 (č. l. 104 a 105 spisu). Tyto důkazy jsou zcela
dostatečné k závěru, že uvedeným jednáním obviněného J. P. došlo k naplnění
znaku „a ohrozil tak majetková práva jiného“, zvláště když znalkyně Ing. V. J. uvedla, že pokud měla zjistit, zda účetnictví vykazuje všechny závazky vůči
příslušným institucím sociálního a zdravotního pojištění a finančnímu úřadu,
tak musela srovnávat přehledy, které dokládaly tyto instituce, a srovnávat to s
účetnictvím. Ze srovnání vyplynulo, že účetnictví „jako by nevědělo o některých
platbách“, které byly učiněny na těchto institucích, z čehož dovozovala, že ne
všechny pokladní doklady se dostávaly ke zúčtování. Řada dokladů se nedostala k
zúčtování, proto se tam rozchází údaje o výškách dluhů, některé instituce
vykazují nižší dluh než je uveden v účetnictví. Druhá závažnější věc je ta, že
tyto instituce vykazují zcela jiné pohledávky z titulu mezd, než vykazuje
účetnictví, a to nasvědčovalo tomu, že docházelo často ke změnám ve mzdách a
nebylo to zřejmě řádně ohlašováno na příslušných institucích. Navíc rok 2004
nebyl dokončen, ačkoli na Okresní správě sociálního zabezpečení jsou vykazovány
pohledávky ještě za tři nebo čtyři měsíce roku 2005. Soustavně se tedy
vykazovaly mzdy a zasílaly se přehledy o tom, že jsou vypláceny mzdy, nicméně
rok 2004 nebyl účetně vůbec dodělán (č. l. 301 p. v. spisu). Z tohoto vyjádření
znalkyně Ing. V. J. vyplývá, že právě nedostatky ve vedení účetnictví vedly
minimálně k ohrožení majetkových práv těchto institucí, ale ve skutečnosti i k
faktické nemožnosti zjistit přesnou výši plateb a v konečném důsledku i v
určitém rozsahu k neplacení příslušných plateb na sociální a zdravotní
pojištění a na plnění daňových povinností. Vzhledem k tomu i podle názoru
Nejvyššího soudu nevznikají žádné pochybnosti o naplnění znaku „a ohrozil tak
majetková práva jiného“ ve smyslu dovětku § 125 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené závěry zcela ztotožnil s názorem
nalézacího soudu ohledně nevedení účetní dokumentace za období vymezené ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obviněným J. P., obsaženým v
rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007,
potvrzeným posléze i usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008. Skutkové závěry soudu prvního
stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě
obviněného J. P. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v
němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze
dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008. Z výše
uvedených důvodů proto dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To
170/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008,
sp. zn. 2 T 247/2007, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z
některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit.
Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti
rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právní kvalifikace, které posléze
potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném
přezkoumání odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně
bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními
námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. P. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.