5 Tdo 200/2022-407
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná L. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, doručovací adresa XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 5 To 208/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 77/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněné L. H. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 77/2020, byla obviněná L. H. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let a s povinností ve zkušební době uhradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. B., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 5 To 208/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, „ve stádiu pokusu dle § 22 odst. 1 tr. zákoníku“ (míněno bylo stadium pokusu uvedeného přečinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku).
3. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku odvolacího soudu (zjednodušeně uvedeno) dopustila obviněná následovně. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 27 D 746/2016, bylo obviněné uloženo vyplatit svému nezletilému synovci, poškozenému J. B. částku ve výši 550 700 Kč, a to do 1 roku od právní moci uvedeného usnesení, z titulu vypořádání jeho dědického podílu na pozůstalosti po zemřelém J. B. Hodnota dědictví byla tvořena zejména bytem č. XY v domě na adrese XY, který obviněná na základě kupní smlouvy prodala za částku 1 600 000 Kč. Tato částka jí byla (po odečtení provize ve výši 100 000 Kč realitní kanceláři) zaslána ve dvou částech dne 16. 3. 2017 a 31. 3. 2017 na její bankovní účet. Obviněná však z této částky nezletilému poškozenému ničeho nezaplatila, přičemž částku 330 000 Kč darovala v dubnu 2017 svému bývalému manželovi J. H. Poté dne 4. 9. 2019 na sebe podala návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na oddlužení. Obviněná „tak učinila, přestože si byla vědoma, že s ohledem na výši svých příjmů, životních nákladů a nesplacených závazků uspokojení nároku nezletilého J. B., čímž způsobila jmenovanému škodu ve výši nejméně 330 000 Kč“.
II. Dovolání obviněné L. H.
4. Obviněná podala proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Dále upozornila, že odvolací soud nesprávně označil ustanovení o pokusu jako § 22 odst. 1 tr. zákoníku, ač správně měl být uveden § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento výrok přitom nebylo možno opravit, neboť takto byl i chybně vyhlášen. Je tedy nutno vycházet z toho, že jednání zjištěné odvolacím soudem bylo nesprávně podřazeno pod ustanovení jiné právní normy.
6. Dále obviněná namítla, že skutek, jak je popsán ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, nelze kvalifikovat jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani jako jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť absentuje jednoznačné a srozumitelné vyjádření subjektivní stránky tohoto trestného činu. Podle obviněné nebylo ze skutkové věty zřejmé, čeho si byla vědoma. Pro vyvození trestní odpovědnosti za tento trestný čin je třeba zjištění, že jednala v úmyslu, byť i jen částečně, zmařit uspokojení svého věřitele, avšak takový úmysl nebyl ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřen. Ani v případě, že by byly výše uvedené nedostatky formulace skutku napraveny, nemohlo by se jednat o pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozený synovec J. B. nemohl být zkrácen majetkovou dispozicí týkající se částky 330 000 Kč, protože i po jejím odečtení od obdržené částky ve výši 1 600 000 Kč, jí stále zbývalo víc peněz, než měla poškozenému zaplatit (550 700 Kč). Proto podle obviněné chybí vztah příčiny a následku, tedy její jednání není příčinou toho, že pohledávka poškozeného zůstala neuspokojena, naopak příčinou neuspokojení byla její životní situace spočívající v péči o vlastní děti a v tom, že měla výdaje vyšší než příjmy. Použití prostředků pro vlastní potřebu namísto pro věřitele však podle jejího názoru není samo o sobě trestné ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ani podle jiného ustanovení trestního zákoníku. Trestněprávně relevantní není ani zjištění, že na sebe dne 4. 9. 2019 podala návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na oddlužení (proto je uvedení tohoto závěru ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku nadbytečné).
7. Obviněná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněné
8. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněné. Na úvod upozornila, že dovoláním napadený rozsudek je v dané věci druhým rozhodnutím odvolacího soudu, který poprvé svým kasačním usnesením ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 5 To 351/2021, k odvolání obviněné a státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 T 77/2020, jímž byla obviněná uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
9. Z provedeného dokazování podle státní zástupkyně jednoznačně vyplynulo, že obviněná byla povinna zaplatit svému nezletilému synovci, poškozenému J. B. z titulu vypořádání dědického podílu na pozůstalosti po zemřelém J. B. finanční částku ve výši 550 700 Kč, prodala zděděný byt za 1 600 000 Kč, přesto mu z této částky ničeho nedala, zatímco svému bývalému manželovi bez důvodu poskytla částku 330 000 Kč jako tzv. peníze do začátku. Obviněná tedy zcizila, tj. převedla na manžela část svého majetku, bez toho, aniž by za to obdržela odpovídající protiplnění, šlo tedy o dar v jeho prospěch. K tomuto darování přitom došlo v dubnu 2017, přičemž splatnost závazku obviněné vůči poškozenému nastala dne 16. 1. 2018, tedy jeden rok od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 746/2016, která nastala dne 16. 1. 2017. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že obviněná si již v době, kdy darovala výše uvedenou finanční částku svému bývalému manželovi, musela být vědoma toho, že svému závazku vůči poškozenému nebude schopna vzhledem ke své životní situaci dostát, neboť její příjmy byly dlouhodobě nižší než její výdaje a obviněná byla nemajetná, což vyplynulo z finančního šetření a podaného insolvenčního návrhu.
10. Státní zástupkyně odmítla námitku obviněné, že finanční prostředky použila pro vlastní potřebu, což bylo příčinou neuspokojení pohledávky věřitele. Poznamenala, že samotná útrata finančních prostředků pro vlastní potřebu skutečně nenaplňovala znaky předmětného trestného činu, to však obviněné nebylo přičítáno k tíži, neboť bylo skutečně zjištěno, že obviněná byla nemajetná a zbývající finanční prostředky užila převážně na běžnou spotřebu (např. nájemné, náklady na běžný provoz domácnosti, florbalový kroužek syna atd.). Soud tak nezjistil, kromě uvedené částky ve výši 330 000 Kč, další výdaje, které by bylo možno označit za nepřiměřené (k tomu odkázala na bod 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z celkové majetkové situace obviněné tak vyplynulo, že jediný významnější majetek představovaly finanční prostředky na jejím účtu. Za této situace tedy darování finančních prostředků ve výši 330 000 Kč bývalému manželovi bez jakéhokoli právního důvodu, představovalo výši škody, kterou obviněná poškozenému způsobila, neboť tyto prostředky obviněná mohla a měla použít na alespoň částečné uspokojení poškozeného, což však neučinila. Státní zástupkyně se proto ztotožnila s postupem soudu, provedené listinné důkazy ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy považovala za správné a pro zjištění výše škody dostatečné.
11. Dále státní zástupkyně odmítla námitku absence zavinění, jemuž soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost a v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily své úvahy o zavinění obviněné, a to i ve vztahu k následku jejího jednání (k tomu odkázala na bod 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). V této souvislosti podotkla, že naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu bylo zcela zřejmé ze zjištěných skutkových okolností a k závěru o jiné než úmyslné formě zavinění obviněné nebylo možno dospět. Nepřisvědčila ani námitce obviněné, že subjektivní stránka nebyla ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu dostatečně vyjádřena, neboť popis skutku byl podle ní v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, odvolací soud v popisu skutku uvedl zcela konkrétní skutková zjištění. Pochybení v nedostatečném vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu nelze zakládat na nespokojenosti obviněné s popisem skutku, případně na základě jejího požadavku na exaktnější vyjádření v situaci, kdy skutková zjištění byla promítnuta do popisu skutku dostatečně vyjadřujícího její jednání ve vztahu ke znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti při právní kvalifikaci skutku z hlediska znaků této skutkové podstaty.
12. Státní zástupkyně proto uzavřela, že obviněná částí uplatněných námitek pouze opakovala z předchozích stadií trestního řízení svou obhajobu, s níž se již soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitky obviněné jako celek byly zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné L. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného jednání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněná L. H. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (kdy obviněné běžela lhůta pro podání dovolání), resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (kdy rozhodoval dovolací soud). Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněné
17. Obviněná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná zčásti vznášela námitky procesního charakteru, které pod jí uplatněný dovolací důvod nelze podřadit (jak vyplývá ze shora uvedené obecné pasáže k jí uplatněnému dovolacímu důvodu). Šlo především o námitky týkající se nedostatečné srozumitelnosti popisu skutku. Obviněné je sice možno dát za pravdu v tom, že finální část popisu skutku skutečně obsahuje nedokončenou větu, v níž chybí sloveso („nedojde k“ uspokojení nároku poškozeného… - předposlední řádek popisu skutku výroku napadeného rozsudku odvolacího), nicméně i přesto může takové rozhodnutí obstát a není třeba jej jen proto rušit a zasahovat tak do pravomocně skončené věci.
Z popisu skutku je totiž dobře patrné, jaké jednání bylo obviněné kladeno za vinu, co bylo jeho podstatou, stejně tak je z něj patrný i následek, který svým jednáním způsobila, je identifikován i poškozený, stejně tak dobře z popisu skutku je patrné, proč soudy shledaly za naplněný znak zavinění ve formě úmyslu. Obviněné lze dát za pravdu i v tom, že odvolací soud chybně označil ustanovení o pokusu trestného činu, když citoval § 22 tr. zákoníku namísto § 21 tr. zákoníku, což si sám záhy uvědomil při zpracování písemného vyhotovení rozsudku, v jehož odůvodnění vysvětlil, že k této chybě došlo již při vyhlášení, a proto ji nemůže napravit opravným usnesením podle § 131 tr.
řádu. Ani tato vada rozsudku však nebyla pro Nejvyšší soud důvodem, aby jen proto z podnětu mimořádného opravného prostředku zasahoval svým kasačním rozhodnutím do pravomocně skončené věci, protože případným další postupem a nápravou uvedených dvou nedostatků výrokové části rozsudku by se na postavení obviněné ničeho zásadního nezměnilo, zároveň nejde o otázku po právní stránce zásadního významu (všichni dobře vědí, že pokus trestného činu je upraven v § 21 tr. zákoníku, stejně tak je patrné, že popis skutku není stylisticky dokonalý, nicméně je dostatečně srozumitelný).
18. Obviněná pak dále v dovolání (jeho bod III.C) zpochybnila též naplnění znaků přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v době vydání částky 330 000 Kč v dubnu 2017 jí ještě zbývalo dost peněz na uspokojení vlastního věřitele J. B., které však již neměla v době, kdy nastala splatnost jeho pohledávky (v lednu 2018), protože je vynaložila pro svou osobní potřebu. V tomto směru ale obviněná vznášela opětovně argumenty, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí její obhajoby v hlavním líčení i základem její odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména v bodě 8. a 9. na str. 5-6 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 5.-7. na str. 4-5). Nejvyšší soud k tomu připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Nejvyšší soud může jen obecně zkonstatovat, že obviněné bylo podle rozsudku soudu druhého stupně kladeno za vinu, že se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se obžalovaná dopustila v úmyslu částečně zmařit uspokojení svého věřitele tím, že zcizila část svého majetku a způsobila tím na cizím majetku škodu nikoliv malou. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Jde i v této verzi o trestný čin s více alternativně stanovenými znaky. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněná usilovala o to naplnit znaky tohoto trestného činu tak, že částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoliv malou.
20. K tomu však nedošlo, protože v době, kdy obviněná uvedeným způsobem nakládala se svým majetkem, nebyla pohledávka poškozeného J. B. ještě splatná. Dosavadní aplikační praxe totiž inklinuje k tomu posuzovat takové jednání jako pouhý pokus poškození věřitele – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 287/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, které bylo publikováno pod č. 43/2019 Sb. rozh. tr., ovšem s právní větou řešící jinou problematiku.
Doposud Nejvyšší soud z tohoto názoru vychází (byť nejde o pojetí jediné a nesporné, zvláště pokud v době rozhodování soudu pohledávka již byla splatná, přesto zůstala neuhrazena a je zároveň patrné, že v této době byly veškeré znaky dané skutkové podstaty naplněny – podobně se u jiných výsledečných trestných činů běžně mění právní kvalifikace z pokusu na dokonaný trestný čin, nastane-li účinek až v průběhu trestního řízení). Odvolací soud se uvedeného ustáleného názoru a zmíněné judikatury přidržel, v tomto směru mu tedy vadný postup nelze vytýkat.
Ostatně pro jakoukoliv úvahu, že by mohlo jít o dokonaný trestný čin, není místo již jen z toho důvodu, že dovolání podala výlučně obviněná, takže s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius - viz § 265p odst. 1 tr. řádu) není možno napadené rozhodnutí měnit v neprospěch obviněné.
21. Podstatou trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka. Podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je tento trestný čin dokonán, tedy uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v tomto ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2211).
22. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že obviněná se dopustila pokusu přečinu poškození věřitele, neboť nakládáním se svým majetkem v podobě jeho zcizení se přivedla do stavu, že nebyla schopna uspokojit svého věřitele. Na případ je třeba nahlížet komplexně a nevytrhávat jednotlivosti z celkového rámce postupu obviněné, jak to ona činila ve svém dovolání. Obviněná nejprve uzavřela pro ni velmi výhodnou dohodu s druhým dědicem, nezletilým AAAAA (pesudonym), že mu zaplatí na jeho dědický podíl ve výši jedné poloviny částku 550 700 Kč, zatímco ona získá do svého výlučného vlastnictví byt po svém otci.
Tato dohoda byla uzavřena údajně na radu, že tím se zjednoduší dědické řízení, na což přistoupil i zákonný zástupce nezletilého, přičemž uvedená částka vyrovnání byla stanovena formálně na základě odhadu, splatná byla do 1 roku od právní moci usnesení o vypořádání dědictví. Splatnost byla stanovena ku prospěchu obviněné, aby byt prodala a z utržených peněz poškozeného vyplatila, popř. aby jinak opatřila uvedený obnos. Obviněná záhy byt prodala za mnohem vyšší částku (1,6 milionu Kč, z čehož musela 100 000 Kč zaplatit jako provizi realitní kanceláři), přesto nevyplatila v rámci kulance a dobrých rodinných vztahů hned záhy po prodeji polovinu výnosu z dědictví (na kterou jinak měl původně poškozený ze zákona nárok, tj. 750 000 Kč), dokonce mu ale nevyplatila ani oněch 550 700 Kč, na čemž se s ním a jeho matkou při jednání o dědictví dohodla (při takovém postupu by jí stále zbývaly téměř 2/3 prodejní ceny bytu).
Přitom bylo zřejmé, že roční splatnost byla stanovena jen proto, aby měla dostatek času k prodeji bytu a opatření příslušné částky k vyplacení poškozeného, rozhodně to ale neznamenalo, že se splacením závazku musí vyčkávat až do posledního dne, než se pohledávka stane zralou a uplatnitelnou u soudu. Je nasnadě, že bývala mohla (a bylo to i očekávatelné) vyplatit poškozeného ihned po utržení peněz z prodeje bytu. Namísto toho obviněná z těchto peněz značnou částku darovala svému bývalému manželu.
Pokud tedy obviněná nejednala již v době sjednávání a uzavírání dohody s druhým dědicem, resp.
jeho zákonným zástupcem, s podvodným úmyslem připravit jej o celý jeho dědický podíl a obohatit se tak na jeho úkor (což nebylo v tomto řízení zjišťováno, tedy ani tvrzeno státním zástupcem, proto k tomu ani nebylo vedeno dokazování), nabízí se postižení právě pro další nakládání s utrženou hodnotou za prodaný byt na úkor zmíněného věřitele jako jeho poškození ve smyslu § 222 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vůči obviněné postupovaly velmi benevolentně, pokud jí kladly za vinu toliko zcizení částky 330 000 Kč, o kterou měla zmařit uspokojení svého věřitele, poškozeného J.
B. Přitom z obsahu spisu je zřejmé, že podobně zcizila i zbývající část z výnosu z prodeje bytu různými výdaji, kterými rozhodně neuspokojovala své dosavadní věřitele, ale vytvářela další jiné závazky, ač jí bylo zřejmé, že veškeré nebude schopna uspokojit, přičemž řadu z nich rozhodně nelze považovat za nezbytné životní náklady, jak to sama obviněná činila (např. jde o náklady na dovolené, zájmovou činnost, vybavení bytu etc.). I z těchto důvodů nemůže Nejvyšší soud souhlasit s výhradami obviněné, že po odečtení částky darované bývalému manželu jí zbývalo stále dost peněz na uhrazení pohledávky poškozeného věřitele, avšak tento zbývající obnos posléze ještě před splatností vydala na uhrazení nezbytných životních nákladů.
23. Pokud šlo o námitku absence zavinění v požadované formě, lze souhlasit se soudem prvního i druhého stupně, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu obecně doplňuje, že z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke všem objektivně- deskriptivním znakům základní skutkové podstaty, jakož i ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa.
Úmysl se tak musel vztahovat zejména k jednání a následku (včetně způsobení škody nikoli malé) a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněná naplnila všechny znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že její úmysl směřoval nejméně k částečnému zmaření uspokojení svého věřitele poškozeného synovce AAAAA, jemuž od okamžiku, kdy obdržela peníze získané prodeje předmětu dědictví poškozenému neuhradila ničeho, neučinila tak záhy po prodeji bytu, ale ani kdykoliv později, a to dokonce ani po splatnosti tohoto dluhu, kdy stále ještě alespoň částí obdržené kupní ceny disponovala.
Soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém, neboť zcela záměrně část výnosu z prodeje bytu darovala svému bývalému manželovi, kterému nic nedlužila, namísto aby z něj vyplatila svého skutečného věřitele, poškozeného J. B., který původně měl nárok na poloviční dědický podíl představovaný jedinou cennou věcí, a to právě uvedeným bytem.
Obviněná tak ve skutečnosti činila vše pro to, aby svému skutečnému věřiteli nezaplatila z uvedené částky ničeho, naopak vydávala peníze obdržené z dědictví k uspokojení potřeb svých a svých blízkých, přičemž z velké části ani neuspokojovala své dosavadní dluhy, ale vytvářela (nikoli nezbytné) závazky nové.
24. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů důvodně jednání obviněné posoudily jako pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nicméně odvolací soud se při vyhlášení svého rozsudku dopustil pochybení, když odkázal na § 22 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli na § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněné lze dát též za pravdu, že v popisu skutku v jeho finální fázi vypadlo jedno sloveso, bez nějž je věta neúplná, na druhou stranu i tak je vcelku srozumitelné, co chtěl odvolací soud vyjádřit.
Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil námitkám obviněné, které zmínila ve svém dovolání, ovšem jen první z nich naplňuje jí uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tuto vadu napadeného rozhodnutí není třeba napravovat obviněnou požadovaným způsobem, tedy kasací napadeného rozsudku, neboť nejde o pochybení natolik zásadní, aby bylo třeba prolamovat právní moc konečného meritorního rozhodnutí, když by se nápravou na postavení obviněné ničeho nezměnilo. Současně tato otázka není po právní stránce zásadního významu, každému je i po letmém nahlédnutí do trestního zákoníku zřejmé, že ustanovení o pokusu se nachází v § 21 tr.
zákoníku a nikoli § 22 tr. zákoníku.
VI. Závěrečné shrnutí
25. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné L. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu