5 Tdo 287/2014

5 Tdo 287/2014-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o dovolání

obviněného Ing. Z. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10.

2013, sp. zn. 12 To 268/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 76/2010, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v

Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajského soudu v Praze p ř i k a z u j e

, aby věc obviněného Ing. Z. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 T 76/2010,

byl obviněný Ing. Z. N. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle

§ 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), ve stádiu pokusu podle § 8

odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2005, v úmyslu

poškodit své věřitele a vědom si své nepříznivé finanční situace, smlouvami

sepsanými v kanceláři notářky JUDr. Hany Vančurové v Nymburce, Palackého tř. č.

p. 53, a následně podanými ke vkladu do katastru nemovitostí na Katastrálním

úřadě pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, bezplatně zřídil

věcné břemeno bydlení v rodinném domě č. p. … v K., okr. N., spoluužívání

veškerého příslušenství a přilehlých parcel a věcné břemeno chůze a jízdy ve

prospěch svých zletilých dětí E. N., na dobu neurčitou, a Z. N. a J. N., na

dobu deseti let, čímž způsobil snížení celkové hodnoty nemovitostí ve výši

5.100.000,- Kč, na níž vázlo k uvedenému datu zástavní právo ve prospěch

Hypoteční banky, a. s., ve výši 1.456.389,- Kč, když věřitelé mohli částečně

uspokojit své pohledávky také z dalšího majetku obviněného, a to až do výše

částky 950.000,- Kč, a takto jednal v úmyslu nejméně, i byť jen částečně zmařit

uspokojení svých věřitelů z výtěžku z prodeje uvedené nemovitosti, a to

- Realitní kanceláře, K., s. r. o., IČ: 25710486 ve výši 220.876,10 Kč,

- Ing. V. S., IČ: 13158562 ve výši 2.211.454,60 Kč,

- Z. R. ve výši 261.280,30 Kč,

čímž měl v úmyslu způsobit škodu ve výši nejméně 2.693.611,- Kč, kterážto

částka nemohla být uhrazena z výtěžku prodeje uvedené nemovitosti, jejíž

hodnota byla zřízením uvedených věcných břemen snížena o částku 4.010.000,- Kč,

přičemž pouze s ohledem na to, že rozsudkem Krajského soudu Praha ze dne 7. 5.

2009, sp. zn. 55 Cml 2/2008, byla smlouva o zřízení věcného břemene uznána vůči

věřitelům neúčinnou, k dokonání činu nedošlo.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. Z. N. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr.

zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 58 odst. l a

§ 59 odst. l tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 229 odst. l tr. ř. byla poškozená Hypoteční

banka, a. s., Praha 5, Radlická 330/150, a poškozený Z. R. odkázáni s nárokem

na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného

Ing. Z. N., jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.

12 To 268/2013, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. Z. N. jako

nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.

12 To 268/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 6.

2013, sp. zn. 3 T 76/2010, podal obviněný Ing. Z. N. prostřednictvím svého

obhájce JUDr. Josefa Monsporta dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně

namítal, že v roce 2013 byl pravomocně odsouzen za zřízení věcných břemen ke

svému domu a pozemku ve prospěch svých dětí ze dne 29. 11. 2005. Jak plyne z

výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu, již dne 7. 5. 2009, tedy téměř rok

před zahájením jeho trestního stíhání, rozhodl Krajský soud v Praze na základě

žaloby konkurzní správkyně o neúčinnosti stíhané smlouvy o zřízení věcných

břemen. Dovolatel dodal, že zákon o konkurzu a vyrovnání v ustanovení 15 odst.

1 stanoví, že jestliže byl prohlášen konkurz, jsou vůči věřitelům neúčinné

právní úkony dlužníka, provedené v posledních 6 měsících před podání návrhu na

konkurz anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkurzu, kterými na sebe

přejímá nepřiměřené závazky a uzavírá smlouvy o nájmu nebo o výpůjčce svého

majetku nebo k tomuto majetku zřizuje věcné břemeno za nápadně nevýhodných

podmínek. Tedy ustanovení § 15 uvedeného zákona konstruuje tzv. zákonnou

neúčinnost právních úkonů úpadce, aniž by bylo nutno ji soudním rozhodnutím

přímo deklarovat. S ohledem na to, že návrh na prohlášení konkurzu na

dovolatelův majetek coby fyzické osoby byl podán dne 22. 3. 2006 a stíhané

zřízení věcných břemen bylo bezúplatné, tedy podle konkurzního zákona za

nápadně nevýhodných podmínek, lze konstatovat, že neúčinnost uvedeného právního

úkonu nastala přímo ze zákona již prohlášením konkurzu dne 18. 7. 2006, tedy

téměř 4 roky před dovolatelovým obviněním. Dodal, že i mimo režim konkurzního

zákona, neboť při zřízení věcných břemen dne 29. 11. 2005 nebylo možno

předvídat prohlášení konkurzu dne 18. 7. 2006, bylo možno domoci se neúčinnosti

stíhaného právního úkonu za použití prostředků z jiné oblasti práva. Dovolatel

odkázal na ustanovení § 42a občanského zákoníku, podle kterého se věřitel (bez

ohledu na konkurz) může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony,

pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně

neúčinné.

Ke stíhanému jednání došlo v době účinnosti trestního zákona, který na rozdíl

od současné právní úpravy otázku subsidiarity trestní represe a zásadu ultima

ratio neupravoval, existovala nicméně již v té době a v tomto směru četná

judikatura Ústavního soudu, která obecné soudy zavazovala. Dovolatel proto

namítl zásadu subsidiarity trestní represe, neboť poruchový stav byl odstraněn

několik let před zahájením dovolatelova trestního stíhání a existovaly

prostředky z jiných netrestních právních odvětví k dosažení toho a s

přihlédnutím i k časovému odstupu mezi stíhaným skutkem a konečným rozhodnutím,

jakož i k délce řízení před soudy (více než 3 roky), je dovolatel přesvědčen,

že v dané věci nebyly splněny podmínky pro jeho odsouzení.

Dovolatel již v řízení před nalézacím soudem uplatňoval obhajobu, že při

zřízení věcných břemen mohl spoléhat na výnosy společnosti K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., kde byl jediným společníkem i jednatelem, z mimořádně

lukrativní smlouvy se společností OHL – ŽS, a. s., které by podle něj byly

schopné pokrýt závazky jak uvedené společnosti, tak jeho jako fyzické osoby a

jejího jediného společníka. Již tehdy upozornil, že ani prohlášení konkurzu na

majetek společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., v létě 2005 nebránilo

těmto očekáváním, neboť zákon o konkurzu a vyrovnání v žádném ustanovení

nezakazuje pokračování v podnikatelské činnosti po prohlášení konkurzu, jedná-

li se o činnost reálně výdělečnou a rozhojňující majetek v konkurzní podstatě

za účelem co nejvyššího uspokojení konkurzních věřitelů, což je cílem zákona.

Nalézací soud tuto část jeho obhajoby odmítl s tím, že z příslušného

konkurzního spisu bylo zjištěno, že společnost OHL – ŽS, a. s., od zmíněné

smlouvy dne 19. 7. 2005 odstoupila, a protože pravidelně do konkurzního spisu

nahlížel, musel si tohoto být vědom. V odvolání v této části namítl, že

napadený rozsudek činí tento závěr, aniž by odkázal na konkrétní listinu

konkurzního spisu z období od 19. 7. do 29. 11. 2005 o jeho nahlížení, která by

měla tento závěr soudu potvrzovat.

V dalším dovolatel namítal, že mimo věcnými břemeny zatížených nemovitostí

disponoval dalším majetkem k případnému uspokojení věřitelů označených jako

poškození v tomto trestním řízení, odvolací soud mu při veřejném zasedání dne

21. 8. 2013 uložil předložit přehled důkazů, jejichž provedení obviněný

navrhoval za účelem prokázání svých splatných pohledávek. Požadavek odvolacího

soudu splnil svým rozsáhlým podáním ze dne 3. 9. 2013, doloženým mnoha

přílohami. Podání pak doplnil jeho obhájce samostatným podáním odvolacímu soudu

ze dne 5. 9. 2013. Přesto nakonec tyto důkazy, které si sám odvolací soud od

dovolatele vyžádal, odmítl provést s tím, že by stěží mohly cokoli v jeho

postavení změnit.

Dovolatel je přesvědčen, že jeho aktiva v pohledávkách měly a mají důkazní

význam pro věc, neboť i při vyřazení pohledávek za společností K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o. (při přetrvávajícím názoru dosavadních soudů o jejich

reálné nevymožitelnosti), zbývající dosahují v souhrnu částky 2.369.353,-Kč +

příslušenství. Pokud napadené usnesení odvolacího soudu uvádí, že musel být

srozuměn s obtížným vymáháním těchto pohledávek dovolatelem či konkurzní

správkyní, resp. o jejich nedobytnosti v dohledné době, nezaregistroval, resp.

nebyl proveden jediný důkaz o jejich komplikované dobytnosti a jde tak pouze o

pocitový závěr či názor napadeného usnesení odvolacího soudu při absenci odkazu

na konkrétní důkaz. Navíc oba soudy nižších stupňů nezohlednily do výpočtu

údajné škody hodnotu další nemovitosti majetku podle ocenění provedeného

konkurzní správkyní (1.200.000,-Kč), ale užily pouze částku 900.000,-Kč, za

kterou bylo prodána po několika letech od stíhaného skutku již po nástupu

ekonomické krize.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání

obviněného Ing. Z. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu

vyjádřila s tím, že prvá dovolací námitka je založena na výhradě neúplnosti

skutkových zjištění, pokud nebyla k důkazním návrhům dovolatele doplněna k

prokázání jeho dalších majetkových aktiv, která byla podle jeho názoru

dostatečně způsobilá k pokrytí splatných závazků jím provozované obchodní

společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., a na něž se při (vytýkaném)

zřízení věcných břemen bydlení v rodinném domě v K., okr. N., ve prospěch svých

dospělých dětí mohl spoléhat, aniž by byl přitom veden záměrem vyhnout se byť

jen částečnému uspokojení splatných pohledávek jejích věřitelů. Na uvedený

způsob, jakým byla uplatněna výtka nedostatečné důkazní podloženosti právního

závěru o jeho zaviněném jednání, lze nahlížet jako na námitku tzv. opomenutých

důkazů. S poukazem na právní názor, presentovaný v usnesení Nejvyššího soudu

pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011 je třeba v této souvislosti pro úplnost uvést, že

taková námitka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen výjimečně, a to pouze v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec

nezabývaly navrhovanými důkazy a že se taková vada jejich postupu odrazila ve

správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně

právního posouzení přisouzeného skutku. Takto odůvodněný požadavek výjimečného

zásahu do skutkového stavu věci na úrovni řízení před dovolacím soudem se v

souladu s ustálenou praxí vrcholných článků soudní soustavy České republiky

(viz např. Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 841/2006, dále srov. Nejvyšší soud

pod sp. zn. 7 Tdo 456/2007, Ústavní soud ČR pod sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS

651/02, III. ÚS 282/03, III. ÚS 578/04) pak zákonitě odráží v takové intenzitě

porušení práva na spravedlivý proces, kdy se rozhodnutí obecných soudů opírá o

takový vnitřní nesoulad v rozhodných skutkových zjištěních, že činí na ně

navazující závěr o vině nepřezkoumatelným. Jednalo se o důkazní návrhy

obhajoby, vyvracející tu podstatnou skutkovou okolnost dovolatelova jednání, že

v postavení výrazně zadluženého subjektu mohl nakládat pouze se svým nemovitým

majetkem, který mohl být v rámci exekučního řízení jako jediný efektivně

vydražen, nebýt přisouzeného způsobu jeho bezúplatného zatížení právy třetích

osob a tím i jeho poškození ve smyslu dočasného snížení jeho tržní hodnoty. Takové důkazní návrhy se týkaly jednak jím očekávaných výnosů společnosti K+Z

Handel – Montagebau, s. r. o., z mimořádně lukrativní smlouvy se společností

OHL – ŽS, dále jeho splatných pohledávek ve výši výrazně přesahující dva

miliony korun, jakož i peněz na firemním účtu a obchodovatelných zásob

materiálu. Žádný ze soudů mu však nemohl přisvědčit v názoru, že by takto

poukazované majetkové hodnoty, popř. majetková práva, byla reálně způsobilá k

uspokojení pohledávek věřitelů, které k datu prohlášení konkurzu na majetek

zadlužené společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. (dne 18. 7. 2005 s

právními účinky ke dni 23. 5.

2005), představovaly její dluhovou zátěž téměř

třiceti milionů v poměru k pětinové zůstatkové hodnotě jejího movitého majetku. Z uvedeného hlediska použitelnosti takových majetkových hodnot v rámci

insolvenčního řízení nemohly soudy přehlédnout, že výše jmenovaný smluvní

partner právě v této návaznosti svým jednostranným právním úkonem ze dne 19. 7. 2005 odstoupil od poukazovaného smluvního ujednání (které se navíc pohybovalo

toliko ve fázi smlouvy o smlouvě budoucí), čehož si dovolatel vzhledem k

pravidelnému studiu konkurzního spisu nepochybně byl vědom. Dále nemohly soudy

v posuzovaném směru zohlednit a svoje dokazování zaměřit na ty poukazované

firemní majetkové hodnoty, které byly ze zákona vyloučeny z výkonu rozhodnutí

(§ 322 odst. 3 o. s. ř.), neboť sloužily k dovolatelovu podnikání, a to bez

jakýchkoliv jejich dalších rezervních zdrojů tak, aby ve smyslu judikatorního

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 523/2006 mohl i bez nich nadále

vykonávat svoji podnikatelskou činnost. Ani jeho splatné pohledávky za věřiteli

jím provozované obchodní společnosti nemohly v posuzovaném směru naplňovat

poukazovaný důkazní význam za stavu, že otázka jejich reálné dobytnosti,

nespadala do doby dohledné, a tak se pohybovala zcela mimo realitu dostupného

zdroje uspokojení firemních splatných závazků. Ostatně těmito otázkami se v

rámci posouzení subjektivní stránky dovolatelova jednání v nepoměrně širším

záběru již třikráte zabývaly oba soudy a tak v uvedeném směru plně postačuje v

podrobnostech odkaz na tu pasáž usnesení odvolacího soudu, ve které se v

návaznosti na shodné prvostupňové závěry logickým a přesvědčivým způsobem

zabývá vypovídacím významem poukazovaných návrhů obhajoby právě z hlediska

požadavku na řádné objasnění věci v otázce jeho zavinění (č. l. 6 ? 7 jeho

rozhodnutí) a které tak lze na těchto místech z výše uvedených důvodů plně

akceptovat. Nezbytnost zásahu do skutkového stavu věci není důvodu spatřovat

ani s poukazem na skutkovou námitku vadného způsobu vyhodnocení hodnoty další

dovolatelovy zpeněžitelné nemovitosti (na adrese D. č. p. …, N.), která byla

prodána mimo dražbu za částku 900.000,- Kč, ačkoliv v rámci konkurzního

řízení byla oceněna nejméně na 1.200.000,-Kč. Nad rámec předmětného řízení o

dovolání ve stručnosti státní zástupkyně poznamenala, že tato součást

dovolatelova majetkového zázemí – na rozdíl od prve uvedených – reálně

způsobilá k pokrytí splatných pohledávek věřitelů jím provozované obchodní

společnosti, byla zpeněžena za reálnou tržní cenu a tedy za cenu takovou, za

kterou se ji podařilo z hlediska její majetkové hodnoty skutečně realizovat,

neboť jedině v tomto rozsahu se stala způsobilou k pokrytí výše sledovaného

účelu insolvenčního řízení.

Namítaná nesprávnost právního posouzení skutku je dále podložena tou

kvalifikovanou dovolací argumentací, jejímž prostřednictvím se oběma soudům

vytýká, že v daném případě bylo na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní

represe, v jejímž zohlednění jim nebránila ani ta okolnost, že ke spáchání

posuzovaného skutku došlo za účinnosti předchozí trestněprávní úpravy. K tomu

je třeba v souhlasu s názorem dovolatele obecně uvést, že použití zásady

subsidiarity trestní represe není vyloučeno ani při aplikaci trestního zákona,

ve kterém její výslovná definice sice chybí, ale kde byla taková otázka s

přihlédnutím k poměrně ustálené judikatuře Ústavního soudu již z tehdejší doby

(srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05

aj.), posuzována při hodnocení materiálního znaku trestných činů ve smyslu § 3

odst. 4 trestního zákona. Povinná zdrženlivost při uplatňování prostředků

trestního práva tak nemá místo tam, kde jsou prostředky práva civilního zcela

vyčerpány nebo nejsou dostatečně účinné. Překážkou pro vyvození trestní

odpovědnosti rozhodně není skutečnost, že původní vztah mezi dovolatelem a

poškozenými subjekty byl obchodněprávní povahy, ale že byl naplněn takovým

způsobem, se kterým trestní zákon spojuje trestnost jeho činu a současně

poskytuje trestněprávní ochranu těm takto porušeným subjektivním právům

soukromoprávní povahy, k jejichž sanaci obvykle slouží jiné než trestněprávní

instituty. Tak tomu bylo také v posuzovaném případě, neboť jeho jednání,

popsané ve výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst.

1 písm. a), § 3 tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.

zák., cíleně směřovalo k zabránění reálné vymožitelnosti splatných pohledávek

za jím provozovanou obchodní společností. Přitom uvedený trestný následek

nenastal pouze s ohledem na úspěšně uplatněnou žalobu na určení neúčinnosti

rozhodného poškozujícího právního úkonu ze strany správkyně konkurzní podstaty

obchodní společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. (viz rozsudek Krajského

soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 55 Cml 2/2008, dále srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 49/2000). Nestalo se tak tedy v důsledku jeho

neúčinnosti přímo ze zákona, jak dovolatel s pouhým odkazem na ustanovení § 15

zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, upravujícím relativní

neplatnost odporovatelných právních úkonů, mylně namítá.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně Nejvyššího

státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného Ing.

Z. N. rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako

zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřila svůj souhlas

s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí

Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.

ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný Ing. Z. N. ve své replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího

státního zastupitelství uvedl, že v projednávané věci se nejedná o dluhy

společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Není pravdou, že žalobu na určení

neúčinnosti poškozujícího právního úkonu podala správkyně konkursní podstaty.

Ani vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nerespektuje

princip ultima ratio. Soudy bez jakéhokoliv odůvodnění odmítly všechny důkazy

navržené obviněným. Soudy nevycházely ze skutkového stavu, zejména majetkových

a svých závazků obviněného k rozhodnému dni 29. 11. 2005, ale v podstatě až ze

stavu v období pozdějším po 18. 7. 2006. Soudy vycházely z nepravdivé výpovědi

JUDr. H. Z. Dovolatel je toho názoru, že nebylo prokázáno, že by zničil,

poškodil, zatajil, učinil neupotřebitelným nebo odstranil část svého majetku, a

to ani ve stádiu pokusu. Konečně také dovolatel nesouhlasil, aby Nejvyšší soud

rozhodoval v neveřejném zasedání, což by bylo v rozporu s Ústavou a Listinou

základních práv a svobod. Závěrem žádal, aby vyjádření státní zástupkyně

Nejvyššího státního zastupitelství bylo prošetřeno a aby byl dovolatel o své

žádosti v zákonné lhůtě písemně informován.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není

dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na

základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.

h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),

odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti

dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b

tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. Z. N. vznesené námitky

naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými

podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně

neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí

dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst.

3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž

bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i

řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly

dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na

správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný Ing. Z. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,

jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu

je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní

kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z

toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení

(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková

zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku

a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných

odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní

posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích

nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v

závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To

vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém

mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další

(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v

takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z

hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také

nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může

skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §

150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu

ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS

651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS

60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího

soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento

postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu

jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že

by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v

napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000,

sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR

nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,

uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod

sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je

dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel

extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi

provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního

soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.

ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního

soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se

Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze

strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení

jednání obviněného Ing. Z. N., a to při posouzení jeho jednání jako pokusu

trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1

písm. a), odst. 3 tr. zák, zejména pokud jde o částečné zmaření upokojení jeho

věřitelů.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal důkazy, ze kterých

vycházel, přičemž ze svědků přihlížel především k výpovědi svědkyně JUDr. H.

Z., ohledně níž uvedl, že tato svědkyně, správkyně konkurzní podstaty úpadce

Ing. Z. N. (dále jen „SKP“) uvedla, že celková suma závazků věřitelů Ing. N.,

jako fyzické osoby, které byly přihlášeny do konkurzního řízení, činí více jak

16.000.000,- Kč. Tyto závazky vznikly ještě před prohlášením konkurzu (pozn.

tj. před datem 18. 7. 2006), některé již v r. 2004. V době, kdy byla jmenována

předběžným SKP (jmenována dne 29. 6. 2006 – č. l. 43) probíhala exekuce ve

výroku uvedené nemovitosti, kdy se měl dražit tento dům. Dražba sice proběhla,

dům byl vydražen za cca 2.000.000,- Kč, (cena ovlivněna zřízením věcných

břemen), ale z formálních důvodů byla zrušena. Dražba nemovitosti probíhala

zřejmě pro závazky obviněného, který jako fyzická osoba přistoupil k dluhům

společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., v souvislosti s jeho ručitelským

závazkem nebo s přistoupením. Vyslovila domněnku, že v době, kdy obviněný

zřizoval věcné břemeno, exekuce na jeho majetek již hrozila. Za situace, kdy se

cca půl roku poté přihlásí věřitelé s pohledávkami za více než 16.000.000,- Kč,

muselo být zřejmé, že dříve či později na prohlášení konkurzu dojde. V

okamžiku, kdy se věřitelé začali ozývat, měl obstavené účty exekutorem. Všechny

pohledávky byly v rámci konkurzního řízení přezkoumány, ve všech incidenčních

sporech, které obviněný vyvolal, jsou pravomocná rozhodnutí. SKP předložila

soudu z jejího pohledu správný seznam zjištěných pohledávek, které po skončení

konkurzního řízení jsou exekučním titulem. Jde o listinu, která zavazuje

všechny soudy jako rozhodnutí. Dále se ve svém výslechu SKP vyjadřovala k

jednotlivým pohledávkám, resp. k vyjádření obviněného, které je založeno ve

spise na č. l. 752. Obviněný sice namítá, že byl v té době v zisku, nicméně

teprve následně zjistila, že si oproti závazkům vedl na straně aktiv pohledávku

vůči společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., z titulu nerozděleného

podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., ve výši

10.000.000,- Kč a částku 2.600.000,- Kč, naopak o všech svých závazcích

neúčtoval, účetnictví nebylo prokazatelné a řádně vedené. Soudy, které se touto

námitkou zabývaly, ji zamítly a konstatovaly, že nelze rozdělovat zisk

společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., pro prohlášení konkurzu, a dále,

že rozhodnutí obviněného, jako jediného společníka o nerozděleném zisku je

neplatné. Nebytový prostor v N. N. Z. byl v létě 2010 realizován za 950.000,-

Kč. Na jaře 2010 byl dražen dům obsazený rodinou obviněného (K. č. p. …), ještě

před prohlášením konkursu byla na dům nařízena exekuce ve prospěch HV Finance

(exekutorský zápis) a byla na něho evidována zástava ve prospěch hypoteční

banky (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud kromě výslechu svědků provedl rovněž řadu listinných

důkazů, a uzavřel, že zákonným předpokladem pro vznik trestní odpovědnosti

dlužníka je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.

Konkrétní existence a obsah tohoto právního vztahu musí soud v rámci trestního

řízení posuzovat vždy samostatně jako otázku předběžnou, a to i přesto, že

samotná existence závazkového vztahu byla deklarována občanskoprávním

rozhodnutím. Předpokladem dokonání souzeného trestného činu je, že pohledávka

věřitele, jejíž uspokojení dlužník maří, je již splatná, jednání dlužníka před

splatností pohledávky může být posuzováno jen jako pokus tohoto trestného činu.

Částečně je pak pohledávka zmařena tehdy, jestliže jednáním, předpokládaným v

ustanovení § 256 odst. l tr. zák. (event. podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku)

dlužník omezí věřiteli možnost uspokojit své pohledávky a ten v důsledku toho

nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde

nebylo mařícího jednání pachatele – dlužníka (srov. str. 9 – 10 odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud, který svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 T 76/2010,

rozhodoval již potřetí (první rozsudek byl odsuzující a druhý zprošťující – oba

byly zrušeny odvolacím soudem a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k

novému projednání a rozhodnutí), dále uvedl, že podle § 264 odst. l tr. ř. je

soud, jemuž věc byla vrácena v odvolacím řízení k novému projednání a

rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací

soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud

nařídil. Po zhodnocení všech ve věci zjištěných skutečností soud postupoval v

intencích ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. a za situace, kdy podle vysloveného

právního názoru nelze na jednání obviněného aplikovat zásadu „ultima ratio“,

shodně jako v prvním odsuzujícím rozsudku, uzavřel, že obhajoba obviněného, že

zřízením věcného břemene ve prospěch svých dětí v rozsahu vyplývajícím z

notářského zápisu sepsaného dne 29. 11. 2005, chtěl pouze zajistit svým

zletilým dětem bydlení, je účelová. Samotné zřízení věcného břemene žádným

způsobem možnost bydlení dětí neřeší. Tato možnost byla oprávněným vzhledem k

bezproblémovým rodinným vztahům dána jistě i před jeho zřízením a postačoval k

tomu pouze souhlas vlastníků nemovitosti. Tento právní závazek, který

prokazatelně vedl minimálně k poklesu prodejnosti nemovitosti, se proto jeví

pro uvedené potřeby zcela nadbytečným. Naopak v kontextu s dalšími důkazy je

nepochybné, že obviněný měl v době zřizování věcného břemene informace o tom,

že uvedená nemovitosti bude předmětem exekučního řízení, proto nalézací soud

uvedené právní kroky považuje za účelové, učiněné ve snaze dosáhnout snížení

směnné hodnoty nemovitosti, a tím ztížení, popř. zmaření reálně hrozící

exekuce, což by v konečném důsledku mělo za následek minimálně částečné zmaření

splatných pohledávek věřitelů obviněného. To, že exekuce nemovitosti byla

reálnou hrozbou je zřejmé, a to minimálně v souvislosti s pravomocně skončenou

věcí pod sp. zn. 7C 417/2003 rozhodnutím ze dne 20. 8. 2004, neboť soudem

pověřený exekutor pověřil Ing. Riedla svým rozhodnutím ze dne 18. 10. 2005,

tedy cca l měsíc před zřízením věcného břemene, znaleckým oceněním nemovitosti

v souvislosti s nařízeným výkonem rozhodnutí. Výsledky tohoto soudního sporu

dostatečně prokazují fakt, že obviněný jakožto fyzická osoba, neměl dostatek

finančních prostředků na to, aby mohl dobrovolně plnit a dostát tak svým

finančním závazkům. Hrozba výkonu rozhodnutí prodejem uvedené nemovitosti by

byla reálná i v souvislosti s umořením neuhrazené půjčky od Ing. S. (viz

jednání o úhradě a následný exekutorský zápis ze dne 9. 12. 2005), proto i v

kontextu s těmi skutečnostmi hodnotil nalézací soud obviněným předložený

aktualizovaný stav majetku a veškerých aktiv za účelový. Nalézací soud

nezpochybnil, že obviněný, jakožto fyzická osoba měl v inkriminovaném období

řadu splatných pohledávek, na druhé straně však bylo dostatečně prokázáno a

následně prohlášený konkurz na obviněného, jakožto na fyzickou osobu,

prokazuje, že závazky obviněného mnohonásobně převyšovaly jeho aktiva.

Obviněným očekávané vyplacení částek 10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu

nerozděleného podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o.,

označil nalézací soud i s ohledem na výpověď SKP JUDr. Z. za naprosto nereálné,

neboť nelze rozdělovat zisk společnosti z minulých let, je-li na ni následně

prohlášen konkurz. S ohledem na skutečnosti konstatované shora proto nalézací

soud nemohl jinak než opětovně uzavřít, že zřízením věcného břemene obviněný

„poškodil“ část svého majetku, neboť s ohledem na obsah uvedené smlouvy došlo k

podstatnému snížení tržní hodnoty uvedené nemovitosti, a tím i k poklesu její

prodejnosti, což by v konečném důsledku vedlo ke ztížení, event. zmaření výkonu

rozhodnutí, a tím ke ztížení, event. zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Snížení hodnoty nemovitosti bylo stanoveno znaleckým posudkem o částku

4.010.000,- Kč, což ve svém rozhodnutí ze dne 29. 12. 2011 (č. j. 12 To

498/2011-927) potvrdil i odvolací soud (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu).

Zatímco obžaloba do výroku zahrnula všechny evidované pohledávky

věřitelů ke dni 29. 11. 2005, zákonným předpokladem trestní odpovědnosti je

pouze existence pohledávek splatných. Soud již ve svém prvém rozhodnutí ve věci

akceptoval výhrady obviněného, podložené listinnými důkazy založenými ve spise

a uzavřel, že většina pohledávek, které soud z výroku vypustil, byly buď

obviněným průběžně spláceny, event. nebyly vůbec splatné, popř. byly zajištěny,

jako např. hypotéka u Hypoteční banky, a. s., popř. se jednalo o pohledávky

sdružení „Ubytovny Suny“, jehož členem byl i Ing. S. (č. l. 768), takže k

uspokojení věřitelů mohlo dojít jiným způsobem. V době zřízení věcného břemene

byly prokazatelně splatné pohledávky Realitní kanceláře K. 300.000,- Kč, Ing. J. S. 3.000.000,- Kč a Z. R. v částce 354.224,- Kč, celková výše splatných a

neuhrazených pohledávek byla tedy nejméně 3.654.224,- Kč. Pohledávku Ing. S. obviněný sice uznával, nicméně argumentoval tím, že spoludlužníkem této částky

je společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Ze smlouvy, která je součástí

konkurzního spisu, sice nalézací soud zjistil, že společnost K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., je ručitelem uvedené půjčky, ale argumentace obviněného

neobstojí, neboť věřitel sice může uplatnit své právo na plnění vůči ručiteli,

pokud je ovšem tento schopen svůj závazek splnit. Společnost K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., však nebyla schopna plnit, neboť je již od 23. 5. 2005 v

konkursu, kde Ing. S. svoji pohledávku řádně uplatnil. Zde je třeba poukázat na

to, že argumentace obviněného spočívající v tom, že společnost K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., byť v konkursu, mohla mít z titulu uzavřené Smlouvy o

uzavření budoucí smlouvy o dílo č. ... mezi ŽS Brno, a. s., a společností K+Z

Handel – Montagebau, s. r. o., ze dne 1. 4. 2004 (č. l. 732 spisu) dostatečné

finanční krytí, kterým by byla mimo jiné uhrazena i výše uvedená půjčka Ing. S., je zcela lichá. Neobstojí ani tvrzení obviněného, že to byl právě SKP JUDr. Š. (SKP úpadce společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o.), kdo další

spolupráci se společností ŽS Brno, a. s., znemožnil. Z dopisu ze dne 19. 7. 2005 adresovanému SKP JUDr. Š. (převzal 26. 7. 2005) vzal soud za prokázané, že

na základě konkurzu společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., jehož účinky

nastaly dne 23. 5. 2005, odstupuje podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/91

Sb. společnost OHL ŽS, a. s., Brno od uvedené smlouvy. Vzhledem k výše

uvedenému tedy obviněnému muselo být známo (obviněný pravidelně studoval

konkurzní spis a uvedená listina je ve spise řádně založena), že spolupráce

mezi SKP společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., a společností OHL ŽS,

a. s., Brno neprobíhá a tudíž, že nemůže očekávat opakovaně deklarovaný

předpokládaný zisk a že vzhledem ke vzájemnému poměru pohledávek a závazků

společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., nebude v rámci konkurzního

řízení ručení realizováno. V této souvislosti proto uplatnil nalézací soud per

analogiam právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5

Tdo 61/2010. Nesplacenou jistinu z půjčky Z. R. obviněný uznával.

Ke dluhu ze

směnky Realitní kanceláře K., s. r. o., sice obviněný uvedl, že vznikl až v r. 2006, nicméně z kopie směnky založené ve spise vyplývá, že dlužná částka

300.000,- Kč byla splatná již ke dni 30. 4. 2005. Existenci těchto splatných

pohledávek uznal ve svém rozhodnutí i odvolací soud (viz usnesení ze dne ze dne

29. 12. 2011, č. j. 12 To 498/2011-927) a zcela odkázal na argumentaci

nalézacího soudu konstatovanou shora. V intencích tohoto rozhodnutí se nalézací

soud vypořádal v následném rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012 s existencí a

splatností pohledávky JUDr. Z. Š. – SKP společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Tuto pohledávku pro nedostatek subjektivní stránky z výroku rovněž

vypustil. V tomto smyslu bylo rozhodnutí nalézacího soudu usnesením Krajského

soudu Praha pod č. j. 12 To 101/2013-1008 akceptováno a nelze než na podrobné

odůvodnění postupu soudu ve vztahu k této pohledávce odkázat (srov. str. 11 –

12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Oproti původnímu řízení vzal nalézací soud za prokázané, že zčásti mohly být

pohledávky věřitelů uspokojeny prodejem nemovitostí zapsaných do výlučného

vlastnictví obviněného, a to jednotky č. … v domě č. p. … v ul. D., N. – jiný

nebytový prostor, podílu jednotky na společných částech domu – č. …, podíl

jednotky na st. p. č. …,…, zapsaných na Katastrálním úřadu v Nymburce na LV č.

… a LV č. … pro obec a k. ú. N. Tyto nemovitosti byly podle vyjádření SKP JUDr.

Z. realizovány v létě 2010 za 950.000,- Kč. O tuto částku se výše nesplacených

pohledávek věřitelů snížila. V žádném případě nalézací soud neakceptoval

obhajobu obviněného, že uvedené pohledávky mohly být splaceny z podílu na zisku

z kontraktu společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., s OHL ŽS, a. s.,

Brno, z něhož jak uvedl, očekával v letech 2005-2006 výnos 90.000.000,- Kč. Jak

totiž bylo prokázáno, krátce po prohlášení konkurzu na společnost K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., tato firma od uzavřené smlouvy sama dne 19. 7. 2005, tj.

v poměrně dlouhé době před sepsáním smlouvy o věcných břemenech, odstoupila,

což bylo nepochybně obviněnému z příslušného konkurzního spisu známo. Jak již

bylo konstatováno shora, obviněným předložené dokumenty deklarující existenci

splatných pohledávek bez dalšího nepostačují k prokazatelnému závěru, že

splatné pohledávky ve výroku uvedených věřitelů mohly být uspokojeny z těchto

zdrojů, neboť, jak již bylo i v minulosti opakovaně konstatováno, obviněným

vedené účetnictví bylo nedostatečné a z kontextu vytržené jednotlivé pohledávky

nedávají objektivní přehled o skutečném stavu jeho majetku, zejména pak

vzhledem k probíhajícímu konkurznímu řízení obviněného, z něhož je více než

zřejmé, že jeho závazky mnohonásobně převyšovaly jeho pohledávky. Zjištěno

bylo, že v konkurzním řízení vedeném proti obviněnému, jako fyzické osobě

nedošlo k žádnému posunu. Pokud jde o obviněným předloženou „Zprávu nezávislého

auditora pro zvláštní účely k vyhodnocení finanční situace společnosti K+Z

Handel – Montagebau, s. r. o.“, nelze k této než uvést, že jde o důkaz

opakovaně uplatňované obhajoby obviněného v tom smyslu, že uvedená společnost

byla ku dni 22. 5. 2005, kdy na ni byl prohlášen konkurz v dobrém stavu a

nebyly naplněny podmínky pro vyhlášení úpadku na tuto společnost, z čehož

obviněný opakovaně dovozoval, že díky tomu by mu byly vyplaceny částky

10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu nerozděleného podílu na zisku této

společnosti a měl by tedy dostatek finančních prostředků ke krytí pohledávek ve

výroku uvedených věřitelů. V tomto ohledu nelze než odkázat zejména na samotný

obsah konkurzního spisu Krajského soudu Praha pod sp. zn. 37 K 11/2005 a zprávu

SKP JUDr. Š., z níž je zřejmé, že k datu prohlášení konkurzu na společnost K+Z

Handel – Montagebau, s. r. o., činila zůstatková hodnota movitého majetku a

pohledávek dlužníka celkem 5.944.609,- Kč a jeho závazky 29.752.951,- Kč (srov.

str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného jako pokus trestného činu

poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr.

zák., neboť obviněný svým úmyslným jednáním, a to přinejmenším v úmyslu

nepřímém, učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu, jednal

tedy způsobem předvídaným v § 256 odst. 1 a 3 tr. zák., přičemž vzniku

škodlivého následku bylo zabráněno pouze okolnostmi, které naprosto nezávisely

na jeho jednání, tzn., že přinejmenším věděl, že sepsáním smlouvy o zřízení

věcných břemen k uvedené nemovitosti dojde ke snížení její tržní ceny a tudíž

minimálně k částečnému zmaření splatných pohledávek ve výroku uvedených

věřitelů, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn. K

dokonání činu nedošlo, neboť dnem 18. 7. 2006 došlo k prohlášení konkurzu vůči

obviněnému jako osobě fyzické a následnou iniciativou SKP JUDr. Z. došlo 21. 7.

2008 k sepsání Souhlasného prohlášení o neúčinnosti práva odpovídajícímu

věcnému břemenu, v níž je účastníky Z. N., J, N, a JUDr. H. Z., SKP úpadce Ing.

Z. N., deklarováno, že účastníci souhlasně vůči sobě i třetím osobám

prohlašují, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 29. 11. 2005 je s

ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání vůči

věřitelům neúčinná. Navíc rozsudkem Krajského soudu Praha ze dne 7. 5. 2009, č.

j. 55 Cml 2/2008-101 (č. l. 235) bylo určeno, že smlouva o zřízení věcných

břemen ze dne 29. 11. 2005 ve prospěch oprávněných shora je vůči věřitelům

neúčinná (srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí navázal na závěry nalézacího soudu

tím, že uvedl, že nalézací soud postupoval ve prospěch obviněného, když do

majetku, který mohl být postižen při řešení pohledávek jednotlivých věřitelů,

započítal i hodnotu další nemovitosti, která byla zpeněžena v konkurzním

řízení, a to nemovitosti zaznamenané na listu vlastnictví č. … a č. … pro obec

a k. ú. N., takto jednotky č. … v domě č. p. … v ul. D., N. – jiný nebytový

prostor, s podílem jednotky na společných částech domu … a na st. p. č. … - …,

která byla na základě souhlasu Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, č. j. 39 K 12/2006 – 357, prodána mimo dražbu za přesně stanovených podmínek. Pokud

obviněný nyní namítá, že uvedenou nemovitost si cení (a v tomto ohledu doložil

doklad, který okresní soud provedl k důkazu, tedy „zprávu nezávislého

auditora“, a poukazuje i na původní ocenění nemovitosti v konkurzním řízení) na

částku vyšší (nejméně 1.200.000,- Kč) a že by v tomto ohledu mělo dojít k

novému ocenění nemovitosti, resp. k akceptování hodnoty, která byla auditorem

vyčíslena, pak sám obviněný hovoří o rozdílu ve výši necelých 300.000,- Kč. I v

případě, že by vůbec jeho navýšení bylo možno považovat za reálné, je jednak

nutno přihlížet k tomu, že i v rámci případné exekuce se lze skutečně stěží

domnívat, že by bylo možno nemovitost realizovat za částku, která odpovídá její

hodnotě (naopak je obecně známo, že v takovém případě se mohou věřitelé reálně

uspokojovat z částek nepoměrně nižších), ale především i v případě, že by vůbec

taková hodnota mohla být považována za běžným způsobem obchodovatelnou a

vymahatelnou, by to již na postavení obviněného skutečně nemohlo nic zásadního

změnit. Nalézací soud proto podle názoru odvolacího soudu nikterak zásadně

nepochybil, když v tomto konkrétním případě vycházel z hodnoty nemovitosti, za

niž byla reálně prodána, a v tomto ohledu již nedoplňoval na úkor zásady

hospodárnosti řízení dokazování, neboť v situaci, kdy obviněnému bylo přičítáno

k tíži, že poškodil věřitele do výše částky 2.693.611,- Kč (a vyměřil mu ve

svém důsledku trest spíše symbolický) by se reálně mohlo jednat toliko o v

zásadě kosmetickou úpravu výše způsobené škody, která by navíc nemohla mít vliv

ani na právní kvalifikaci jednání obviněného ani na posouzení otázky

nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, když význam pak nemohla mít – za

dané konkrétní situace – ani ve vztahu k výroku v adhezním řízení (srov. str. 5

– 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud obviněný nyní argumentuje tím,

že v rámci podnikání disponoval i dalším – movitým - majetkem, z něhož mohli

věřitelé své pohledávky uspokojit, pak je nutno především připomenout

ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř., neboť je zřejmé, že další movitý majetek, o

němž obviněný hovoří, byl součástí jeho podnikání. Odvolacímu soudu je známo

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 523/2006, s nímž je nutno se ve

stěžejních bodech ztotožnit.

Avšak v nyní projednávaném případu – v době, kdy

obviněný učinil kroky k poškození svého majetku uvedeným způsobem – by

uspokojení z uvedeného majetku pro účely podnikání bylo nejméně problematické v

situaci, kdy by bylo nutno řešit, co bylo pro účely podnikání obviněného

nezbytné, přičemž věřitelé (a potažmo exekutor) se zcela právem zaměřili na

majetek, jehož existence byla zcela zřejmá a který navíc – v případě, že by

obviněný neučinil uvedené kroky, pokud by byl prodán – mohl jejich nároky

uspokojit až do výše, která nebyla omezena uvedenou zástavou. Také tento aspekt

projednávané věci je nutno považovat za významný, a proto ani v tomto směru

nebylo možno okresnímu soudu skutečně nic vytknout. Ve vztahu k této

problematice je nutno zcela závěrem uvést, že v případě, že takto výrazně

zadlužený subjekt nakládá prakticky s téměř jediným majetkem, který by mohl být

efektivně vydražen v rámci exekuce způsobem, který je ve výroku o vině popsán a

postavení věřitelů tak nejméně nikoli zanedbatelným způsobem částečně ztížil,

pak právě takové jednání je nutno považovat z hlediska nástupu trestní

odpovědnosti za zásadní. Předmětné zákonné ustanovení poskytuje ochranu právě

věřitelům, kteří se takto mohli poměrně snadno domoci svých práv, avšak v

případě dalšího movitého majetku či peněz na účtu podnikatelského subjektu, se

pak taková osoba nemůže vyvinit tvrzením, že se věřitelé mohli uspokojit i z

tohoto jiného majetku v případě, že se jednalo z větší části o majetek nezbytný

pro podnikání a navíc jeho existence by byla stěží pro věřitele zjistitelná a

mnohem hůře postižitelná. Tedy domáhání se jejich práv by bylo nepoměrně

komplikovanější. V tomto ohledu – je podle názoru odvolacího soudu – nutno

poskytovat ochranu zájmům oprávněných věřitelů nejméně na té úrovni, která je

poskytována mezím obhajoby potenciálních pachatelů takového jednání. Tedy při

takto signifikantním jednání a výrazné zadluženosti subjektu, nelze podmínky

jeho trestní odpovědnosti zakládat na tom, že by poškozené subjekty, které by

se jinak mohly snadno realizovat na majetku, jenž byl poškozen, měly reálně

vyvíjet extrémní úsilí ke zjištění a následné realizaci dalšího majetku

obžalovaného v podnikání, navíc majetku snadno a rychle zcizitelného (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Dále odvolací soud uvedl, že argumentuje-li obviněný tím, že také on měl celou

řadu nesplacených pohledávek a v této souvislosti poukazuje na různá soudní

rozhodnutí, pak již jen z toho, jakým způsobem musel pohledávky on, či

správkyně konkurzní podstaty, vymáhat, je nutno dovodit, že musel být nejméně

srozuměn s tím, že předmětné finanční prostředky – jak se ostatně ukázalo –

jsou v dohledné době nedobytné (jím tvrzená jistota v tom, že s těmito

prostředky právě pro dané účely bezpečně počítal, nemá logickou oporu). Jeho

výrazně nepříznivá finanční situace je bezpečně zmapována obsahem celého

konkurzního spisu. Ani za současného stavu věci nelze považovat z hlediska

nástupu trestní odpovědnosti obviněného za významné úkony spočívající v tom, že

jako výrazně zadlužený subjekt (který evidentně nebyl schopen dostát celé řadě

závazků) převzal pohledávky výrazně zadlužené společnosti K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., u níž navíc nastaly účinky prohlášení konkurzu již 23. 5.

2005. Ostatně ze spisu, který se dotýká konkurzu vyhlášeného na uvedenou

společnost, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 11/2005,

okresní soud správně zjistil, že společnost Železniční stavitelství Brno (OHL

? ŽS, a. s.) dne 19. 7. 2005 odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž

obviněný uvedeným způsobem jednal poté, co na „jeho“ společnost byl prohlášen

konkurz a tedy stěží mohl skutečně předpokládat, že dojde k reálnému plnění z

následně uzavřeného kontraktu. Tudíž ani tato argumentace obviněného, která se

průběžně prolínala jeho obhajobou, nemohla mít v otázce posouzení jeho viny

jakýkoli větší význam (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání obviněného Ing. Z. N. obě uvedená

rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k

následujícím zjištěním.

S ohledem na shora uvedená odůvodnění obou napadených rozhodnutí soudů nižších

stupňů Nejvyšší soud především ve shodě s nimi konstatuje, že na základě

provedeného a ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceného dokazování je

nepochybné, že obžalovaný měl v době zřizování předmětného věcného břemene ve

vztahu k rodinnému domu č. p. … v K., okr. N., dostatečné informace o tom, že

uvedená nemovitosti bude předmětem exekučního řízení, proto je třeba považovat

jeho shora uvedené právní kroky za účelové, učiněné ve snaze dosáhnout snížení

směnné hodnoty nemovitosti, a tím ztížení, popř. zmaření reálně hrozící

exekuce, což by v konečném důsledku mělo za následek minimálně částečné zmaření

splatných pohledávek níže uvedených věřitelů. To, že exekuce nemovitosti byla

reálnou hrozbou je zřejmé, a to minimálně v souvislosti s pravomocně skončenou

věcí pod sp. zn. 7C 417/2003, neboť soudem pověřený exekutor požádal ing.

Riedla svým rozhodnutím ze dne 18. 10. 2005, tedy cca l měsíc před zřízením

věcného břemene, o znalecké ocenění nemovitosti v souvislosti s nařízeným

výkonem rozhodnutí. Výsledky tohoto soudního sporu dostatečně prokazují fakt,

že obžalovaný jakožto fyzická osoba, neměl dostatek finančních prostředků na

to, aby mohl dobrovolně plnit a dostát tak svým finančním závazkům. Hrozba

výkonu rozhodnutí prodejem uvedené nemovitosti by byla reálná i v souvislosti s

umořením neuhrazené půjčky od ing. S. (viz jednání o úhradě a následný

exekutorský zápis ze dne 9. 12. 2005), proto i v kontextu s těmi skutečnostmi

byl správně zhodnocen obžalovaným předložený aktualizovaný stav majetku a

veškerých aktiv jako účelový. Přitom není třeba zpochybňovat, že obžalovaný,

jakožto fyzická osoba měl v inkriminovaném období řadu splatných pohledávek,

avšak na druhé straně bylo dostatečně prokázáno, a to i v průběhu následně

prohlášeného konkursu na obviněného, jakožto na fyzickou osobu, že závazky

obžalovaného mnohonásobně převyšovaly jeho aktiva. Obžalovaným tvrzené

očekávané vyplacení částek 10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu

nerozděleného podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o.,

bylo správně nalézacím soudem považováno za naprosto nereálné, neboť nelze

rozdělovat zisk společnosti z minulých let, je-li na ni již prohlášen konkurs.

S ohledem na tyto skutečnosti dospěl nalézací soud k správnému dílčímu závěru,

že zřízením věcného břemene obžalovaný „poškodil“ část svého majetku, neboť s

ohledem na obsah uvedené smlouvy došlo k podstatnému snížení tržní hodnoty

uvedené nemovitosti, a tím i k poklesu její prodejnosti, což by v konečném

důsledku vedlo ke ztížení, event. zmaření výkonu rozhodnutí, a tím ke ztížení,

popř. zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Snížení hodnoty nemovitosti bylo

stanoveno znaleckými posudky Jany Šťastné o částku 4.010.000,- Kč (srov. č. l.

165 – 180, 190 – 212, 746 – 747 a 947 – 948 spisu).

V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004 (publikované pod č. T 740 v sešitě 10

Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19 – 22),

podle nějž trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr.

zák. nebo jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se může dopustit i dlužník,

který zřídí k zástavě, na níž vázne zástavní právo k zajištění pohledávky jeho

věřitele, věcné břemeno ve prospěch třetí osoby, jestliže tím poklesne hodnota

zástavy tak, že věřitel nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky ani ze

zpeněžení takové zástavy (např. zástava se tím stane neprodejná). Ve zřízení

věcného břemena k zástavě lze za uvedených okolností spatřovat poškození

majetku dlužníka. Z uvedeného usnesení se dále podává, že věcná břemena (§ 151n

a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) jsou jednou z forem omezení

vlastníka nemovité věci ve prospěch určité oprávněné osoby. Neznamená to však,

že dodatečným zřízením věcných břemen je bez dalšího dotčeno právo zástavního

věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze

zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem

zástavy. V obou těchto případech jsou při prodeji zástavy věcná břemena, mají-

li povahu závady, která v důsledku přechodu (či převodu) vlastnictví nezanikne,

také závadou, která ovlivňuje cenu nemovitosti a k níž je proto nutno

přihlížet. Z uvedeného tedy plyne, že poškození věřitele může spočívat i v tom,

že pachatel zatíží svůj majetek věcným břemenem.

Dále je třeba uvést, že poté, co nalézací soud v pochybnostech ve prospěch

odvolatele vypustil z výroku o vině pohledávku JUDr. Z. Š., správce konkurzní

podstaty K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., byly do výroku o vině v souladu s

obsahem spisu zahrnuty veškeré ostatní ve výroku uvedené pohledávky jak

Realitní kanceláře, K., s. r. o., tak Ing. J. S. i Z. R., které byly v rozhodné

době pohledávkami platně existujícími a splatnými (pokud byly ve výroku

vypuštěny také nesplatné pohledávky, nebylo to s ohledem na to, že jednání bylo

posouzeno jen jako pokus trestného činu poškozování věřitele, ve smyslu platné

judikatury nutné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod

č. T 1014 ve sešitě 38. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 7 – 12 – jejich opětovné

zahrnutí do výroku o vině by však bylo v rozporu se zásadou zákazu

reformationis in peius ve smyslu § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 tr. ř.). Nalézací soud se těmito skutečnostmi velice podrobně a opakovaně zabýval ve

svých postupně učiněných rozhodnutích. Pokud bylo v průběhu trestního řízení

obhajobou namítáno, že pohledávky Realitní kanceláře K., s. r. o., Ing. J. S. a

Z. R. nejsou pohledávkami jdoucími za obžalovaným (v této souvislosti je nutno

připomenout, že podle obhajoby obžalovaného pohledávka Realitní kanceláře K. vznikla až v roce 2006, ve vztahu k Ing. S. byl pouze „spoludlužníkem“, přičemž

pohledávku Z. R. uznal), je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zřejmé, že s

touto obhajobou se nalézací soud relevantním způsobem vypořádal, když měl i

podle názoru Nejvyššího soudu s ohledem na existenci ve spise založených a k

důkazu provedených listin, obhajobu obžalovaného v tomto ohledu právem za

vyvrácenou. Pokud jde o dluh vůči Ing. S., nalézací soud v souladu se stavem

věci poukazuje na smlouvu o půjčce, z níž vyplývá, že společnost K+Z Handel –

Montagebau, s. r. o., bude toliko ručit za závazek vyplývající ze smlouvy,

přičemž je rovněž z textu smlouvy patrno, že závazek byl splatný ke dni 12. 7. 2005 (srov. č. l. 31 spisu), přičemž ke dni podpisu smlouvy byla částka

3.000.000,- Kč skutečně vybrána z účtu poškozeného subjektu. V tomto ohledu již

není rozhodující text dohody o přistoupení k závazku, neboť skutečnost, že k

dluhu přistoupila rovněž již zmiňovaná společnost obžalovaného, nemůže na dané

situaci nic změnit (viz č. l. 789 spisu), obzvláště proto, že v době, kdy bylo

zřízeno věcné břemeno k nemovitosti, již byl na majetek společnosti účinně

prohlášen konkurz. Nedůvodnou byla správně shledána rovněž námitka obviněného

dotýkající se otázky splatnosti pohledávky Realitní kanceláře K., s. r. o,

neboť je zřejmé, že výstavcem směnky je osobně právě obviněný Ing. Z. N.,

přičemž směnka znějící na částku 300.000,- Kč byla splatná již 30. dubna 2005. Je-li naznačováno, že tyto pohledávky nejdou za obžalovaným snad z toho důvodu,

že je obžalovaný v určité fázi „vyúčtoval“ své původní společnosti, která je

rovněž v konkurzu, jedná se o námitku, kterou zcela právem nalézací soud

shledal také neopodstatněnou.

Pochybnosti pak nevznikly ani ve vztahu k

existenci závazku vůči Z. R., který byl nejen v rozhodné době splatný, přičemž

se i v tomto případě na podkladě provedeného dokazování, zcela správně

zhodnoceného nalézacím soudem, jednalo o osobní závazek obžalovaného, který byl

pouze částečně splacen. Ve všech těchto směrech se Nejvyšší soud s nalézacím

soudem zcela ztotožnil, a proto mohl pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu. Tyto otázky byly také obdobně vyjádřeny i v usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, č. j. 2 Ko 116/2006 – 131, které je

součástí konkurzního spisu Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006. Žádné výhrady nemá Nejvyšší soud ani k způsobu výpočtu škody s ohledem na

hodnotu zástavy (tj. částku 1.456.389,- Kč) a na uvažovanou částku 950.000,- Kč

za prodej dalších nemovitostí Ing. Z. N., ke které na podkladě uvedeného

dokazování dospěl nalézací soud na str. 13 odůvodnění svého rozsudku (tento

soud neuvažoval skutečnosti namítané obviněným Ing. Z. N. zpochybňující tuto

vypočtenou škodu, ke které směřoval úmysl obviněného, v odvolání proti tomuto

rozsudku nalézacího soudu).

Přesto však Nejvyšší soud neshledal k námitkám obviněného Ing. Z. N. v

dovolání zcela správnými právní závěry zejména odvolacího soudu, a to pokud jde

o výši způsobené škody – nejméně 2.693.611,- Kč, ke které měl směřovat úmysl

obviněného u pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k §

256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, jež je okolností podmiňující

použití vyšší trestní sazby ve smyslu uvedeného odstavce 3 § 256 tr. zák.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3

trestního zákona se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení

svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou

nebo odstraní část svého majetku, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle

ustálené judikatury, jestliže však dlužník takovým svým jednáním pouze ztíží

nebo oddálí uspokojení věřitele, jemuž zůstává možnost uspokojit svoji

pohledávku z jiného dlužníkova majetku, nedopouští se trestného činu podle §

256 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Škodu u trestného činu

poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho

přísnější právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje

hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného

neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít

k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem

uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek

jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz č.

36/2007-I. Sb. rozh. tr.), samozřejmě jen za již uvedené podmínky, že dlužník

nemá možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku; v takovém

případě je třeba výši způsobené škody poměrně snížit, jak nakonec učinil ve

svém rozsudku i nalézací soud (srov. str. 1 a 13 rozsudku nalézacího soudu),

byť se nedostatečně, a proto i nikoli zcela přesvědčivě, vypořádal s obhajobou

obviněného, že měl i další majetek, který mohl sloužit k uspokojení věřitelů

uvedených ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Tyto závěry platí také

u pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., pokud jde o škodu, ke které směřoval úmysl

podle závěru nalézacího soudu ve výroku o vině (skutkové větě) v jeho

odsuzujícím rozsudku.

Se shora uvedenou judikaturou je pak v rozporu postup odvolacího soudu, pokud

připustil jednak, že by mohlo dojít k zvýšení hodnoty nemovitosti zaznamenané

na listu vlastnictví č. … a č. … pro obec a k. ú. N., takto jednotky č. … v

domě čp. … v ul. D., N. – jiný nebytový prostor, s podílem jednotky na

společných částech domu … a na st. p. č. … - …, prodané za 950.000,- Kč, a to o

částku 300.000,- Kč, a jednak, že se mohli věřitelé uspokojovat z dalšího

majetku, kterým obviněný disponoval v rámci podnikání. Všechny tyto skutečnosti

jsou podstatné zejména z hlediska kvalifikačního znaku značné škody ve smyslu

odstavce 3 § 256 tr. zák., a proto je třeba se s nimi v rámci odvolacího řízení

k námitkám obviněného náležitě vypořádat, přičemž je nelze 4bagatelizovat tím,

že by částky řádově ve statisících nemohly na postavení obviněného nic

zásadního změnit (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu), zejména když je

třeba zvažovat situaci k okamžiku jednání obviněného, které je mu kladeno za

vinu, a nikoli k okamžiku prodeje uvedené nemovitosti s odstupem několika let,

neboť obviněnému je přičítán pouze úmysl způsobit škodu v době zřízení

předmětného věcného břemene a v důsledku toho jen pokus trestného činu

poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Pokud jde o namítané zvýšení hodnoty nemovitosti zaznamenané na listu

vlastnictví č. … a č. … pro obec a k.ú. N., takto jednotky č. … v domě čp. … v

ul. D., N. – jiný nebytový prostor, s podílem jednotky na společných částech

domu … a na st. p. č. … - …, prodané s odstupem několika let za 950.000,- Kč,

obviněný uváděl, že by mělo dojít k novému ocenění nemovitosti, resp. k

akceptování hodnoty, která byla auditorem vyčíslena, odvolací soud v napadeném

usnesení uvedl, že sám obviněný hovoří o rozdílu ve výši necelých 300.000,- Kč,

a proto v případě, že by vůbec jeho navýšení bylo možno považovat za reálné, je

jednak nutno přihlížet k tomu, že i v rámci případné exekuce se lze skutečně

stěží domnívat, že by bylo možno nemovitost realizovat za částku, která

odpovídá její hodnotě (naopak je obecně známo, že v takovém případě se mohou

věřitelé reálně uspokojovat z částek nepoměrně nižších), ale především i v

případě, že by vůbec taková hodnota mohla být považována za běžným způsobem

obchodovatelnou a vymahatelnou, by to již v postavení obviněného podle názoru

odvolacího soudu nemohlo nic zásadního změnit, a to s ohledem na to, že

obžalovanému bylo přičítáno k tíži, že poškodil věřitele do výše částky

2.693.611,- Kč (a vyměřil mu, jak bude dále uvedeno, ve svém důsledku trest

spíše symbolický), by se reálně mohlo jednat v zásadě toliko o kosmetickou

úpravu výše způsobené škody, která by navíc nemohla mít vliv ani na právní

kvalifikací jednání obžalovaného ani na posouzení otázky nebezpečnosti jeho

jednání pro společnost (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). S takovým

odůvodněním, které rezignuje na správné zjištění výše škody, aniž by přihlíželo

k dalším podstatným skutečnostem, a to zejména, že se jedná jen o pokus

trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a),

odst. 3 tr. zák., přičemž se vůbec nezabývá dalšími konkrétními skutečnostmi z

hlediska stupně nebezpečnosti tohoto pokusu pro společnost, nemůže Nejvyšší

soud souhlasit, a to i s přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud dostatečně

nevypořádal ani s námitkami obviněného, že se mohli věřitelé uspokojovat z

dalšího majetku, kterým obviněný disponoval v rámci podnikání.

K této posledně uvedené důležité okolnosti odvolací soud v napadeném usnesení

uvedl, že uspokojení z uvedeného majetku pro účely podnikání by bylo nejméně

problematické v situaci, v níž by bylo nutno řešit, co bylo pro účely podnikání

obžalovaného nezbytné, přičemž věřitelé (a potažmo exekutor) se zcela právem

zaměřili na majetek, jehož existence byla zcela zřejmá a který navíc – v

případě, že by obžalovaný neučinil uvedené kroky, pokud by byl prodán – mohl

jejich nároky uspokojit až do výše, která nebyla omezena uvedenou zástavou. Ve

vztahu k této problematice dále uvedl, že v případě, že takto výrazně zadlužený

subjekt nakládá s předmětným majetkem, který by mohl být efektivně vydražen v

rámci exekuce způsobem, který je ve výroku o vině popsán a postavení věřitelů

tak nejméně nikoli zanedbatelným způsobem částečně ztížil, pak právě takové

jednání je nutno považovat z hlediska nástupu trestní odpovědnosti za zásadní. Podle názoru odvolacího soudu předmětné zákonné ustanovení poskytuje ochranu

právě věřitelům, kteří se takto mohli poměrně snadno domoci svých práv, avšak v

případě dalšího movitého majetku či peněz na účtu podnikatelského subjektu, se

pak taková osoba nemůže vyvinit tvrzením, že se věřitelé mohli uspokojit i z

tohoto jiného majetku v případě, že se jednalo z větší části o majetek nezbytný

pro podnikání a navíc jeho existence by byla stěží pro věřitele zjistitelná a

mnohem hůře postižitelná. Tedy domáhání se jejich práv by bylo nepoměrně

komplikovanější (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud

považuje za nutné zdůraznit, že tímto právním názorem se odvolací soud dostal

do rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to již s citovaným

rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989

(publikovaným pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.), ze kterého vyplývá, že dlužník,

který svým poškozovacím jednáním pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele,

jemuž zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku,

nedopouští se trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zák., zvláště když podle

vyjádření odvolacího soudu by takovými obtížně postižitelnými prostředky měly

být i peníze na účtu, byť podnikatelského subjektu, u nichž obecně nelze

souhlasit s tím, že by jejich postižení výkonem rozhodnutí bylo vždy

komplikovanější, než výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (blíže srov. Šámal,

P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1543 – 1557). V té souvislosti Nejvyšší soud jen poznamenává,

že je zcela nevhodné v odůvodnění rozhodnutí srovnávat poskytování ochrany

zájmů oprávněných věřitelů ve smyslu § 256 tr. zák. s mezemi obhajoby

potenciálních pachatelů takového jednání, jak činí odvolací soud na str. 7

napadeného usnesení, a to již jen z toho důvodu, že jde o srovnávání primárně

objektu uvedeného trestného činu, jako hmotně právního znaku skutkové podstaty,

s uplatňováním obhajoby v rámci trestního řízení, kdy již jen z tohoto hlediska

jde zásadně o nesrovnatelné instituty a přístupy.

Z těchto hledisek je třeba

přistupovat i k movitému majetku určenému k podnikání, kde je třeba rovněž

poukázat na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že pokud jde o majetek,

resp. věci dlužníka, které podle § 322 odst. 3 OSŘ nemohou být předmětem výkonu

rozhodnutí, konkrétně věci, jež podnikatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu

své podnikatelské činnosti a jejichž odnětí by mu zcela znemožnilo jeho

podnikání v příslušném oboru, je třeba od nich oddělovat věci, které byly sice

používány k podnikání v určitém oboru, ale i bez nich může nadále vykonávat

podnikatelskou činnost, byť za jiných podmínek, v jiném rozsahu, s určitými

komplikacemi apod., které zásadně mohou být použity k uspokojení věřitelů

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006,

publikované pod č. 26/2007-II. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud sice v napadeném

usnesení na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu poukazuje (srov. str. 6), ale v

této konkrétní věci ho ve spojení s další shora citovanou judikaturou fakticky

nerespektuje.

Uvedená pochybení odvolacího soudu jsou o to větší, pokud k námitce obviněného,

že odvolací soud odmítl ve veřejném zasedání provést listinné důkazy jím

předložené, a to přesto, že si je sám odvolací soud předtím vyžádal, Nejvyšší

soud z protokolu o veřejném zasedání datovaném 21. 8. 2013 skutečně zjistil, že

obhájci obviněného bylo uloženo, aby ve lhůtě 14 dní doručil odvolacímu soudu

přehled důkazů, jejichž provedení obviněný navrhoval v odvolacím řízení za

účelem prokázání splatných pohledávek a označení skutečností, které mají být

těmito důkazy prokázány (srov. č. l. 1111 p. v. spisu). Materiály předložené

obviněným jsou založeny na č. l. 1112 – 1187 spisu. Podání předložené obhájcem

dovolatele se nachází na č. l. 1189 – 1190 spisu. Podle protokolu o veřejném

zasedání ze dne 23. 10. 2013 (č. l. 1192 a násl. spisu) vyhlásila předsedkyně

senátu po závěrečné poradě usnesení, že návrhy na doplnění dokazování konkrétně

citované v tomto protokolu se zamítají (srov. č. l. 1193 p. v. – 1194 spisu). Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení k tomu jen poznamenal, že s

ohledem na jím v předchozích pasážích usnesení učiněná nepochybná zjištění a

také na další předchozí uvedené aspekty projednávané věci neshledává již důvody

pro doplnění dokazování v rozsahu vyjádřeném v usnesení vyhlášeném ve veřejném

zasedání, jímž byla zamítnuta celá řada návrhů obviněného na doplnění

dokazování na podporu již soudy zpravidla opakovaně zvažovaných argumentů jeho

obhajoby. Provedení těchto důkazů by za dané situace stěží mohlo cokoli v

postavení obviněného změnit (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího

soudu). Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou k tzv. opomenutým důkazům, která byla opakovaně řešena především v rozhodnutích

Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a

další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu

volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních

rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém

rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů

vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry

(zjištění) opře a které opomene, zvláště když si dokonce předložení takových

navrhovaných důkazů sám vyžádá. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze

založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého

důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na

toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost

důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo

vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných

pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Tyto argumenty je

však třeba používat vždy s ohledem na konkrétní skutečnosti, které měly být tím

kterým navrhovaným nebo i předloženým důkazem prokázány (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález

ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS

359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

Vzhledem k shora uvedeným argumentům a nedostatečnému a nekonkrétnímu

odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud nemůže souhlasit s jeho postupem, v

rámci něhož, ačkoliv mu byly obviněným Ing. Z. N. a jeho obhájcem (s ohledem na

jeho předchozí vyžádání spojené s odročením veřejného zasedání) předloženy

důkazy, které měly prokázat, že mimo věcnými břemeny zatížených nemovitostí

disponoval dalším majetkem k případnému uspokojení věřitelů označených jako

poškození v tomto trestním řízení, bez dalšího zamítl jejich provedení, aniž by

se navíc konkrétně vypořádal s jednotlivými návrhy z hledisek shora uvedených.

Odvolací soud se tedy blíže odmítl zabývat důkazy předloženými obviněným, které

měly dokazovat, že dovolatel Ing. N. měl dostatek majetku, z něhož se mohli

jeho věřitelé uspokojit, což je třeba považovat, při nerespektování shora

uvedené a podrobně rozebrané judikatury a právních názorů v ní obsažených, za

postup v rozporu s ustálenou judikaturou o tzv. opomenutých důkazech.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené usnesení

odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného Ing. Z.

N. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také

další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. Z. N. v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání,

neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve

veřejném zasedání. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný

Ing. Z. N. ve své replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství uvedl, že v projednávané věci se nejedná o dluhy společnosti K+Z

Handel – Montagebau, s. r. o., a dále poukázal na další zřejmé nesprávnosti v

tomto vyjádření s tím, že se zřejmě státní zástupkyně dostatečně neseznámila s

předmětným řízením a obsahem spisu, a aby bylo z těchto důvodů předmětné

vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství přešetřeno, pak je třeba

konstatovat, že skutečně ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství došlo

k určitým zřejmým nesprávnostem, na které v podrobnostech poukazuje obviněný ve

své replice. Nejvyššímu soudu nepřísluší zjišťovat, jak a proč k tomuto došlo.

Pokud jde o „přešetření“ tohoto vyjádření Nejvyšší soud k němu přistupuje jako

k vyjádření strany v řízení, které posuzuje při zvažování důvodnosti dovolání

(srov. § 265h odst. 2 a § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Jiným způsobem není

oprávněn takové vyjádření ve smyslu trestního řádu přezkoumávat.

V novém řízení se Krajský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými

skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a

zejména na základě jednak ve věci provedených důkazů a jednak na základě

důkazů, které v rámci odvolacího řízení předložil obviněný Ing. Z. N. a jeho

obhájce a jimiž ve veřejném zasedání doplní dokazování, posoudí a vyhodnotí, k

jaké konkrétní částce směřovalo částečné zmaření uspokojení věřitelů obviněného

Ing. N. Krajský soud se tak bude při důsledném respektování shora uvedených

právních názorů obsažených v ustálené publikované judikatuře Nejvyššího soudu

znovu zabývat určením majetku dlužníka, tj. obviněného Ing. N., z něhož mohli

být uspokojeni jeho věřitelé. Přitom je třeba mít zejména na zřeteli, že

trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zák. a tím spíše jeho pokusu podle § 8

odst. 1 tr. zák. se nedopouští dlužník, který poškozením svého majetku nebo

jeho části pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele, jemuž zůstává možnost

uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989, publikovaný pod č.

41/1990 Sb. rozh. tr.). Krajský soud se tedy náležitě vypořádá s obhajobou

obviněného a zjistí, příp. jakým dalším majetkem použitelným k uspokojení

věřitelů – Realitní kanceláře, K., s. r. o., Ing. J. S. a Z. R. – obviněný Ing.

Z. N. disponoval, jestliže měl pouze částečně zmařit uspokojení těchto svých

věřitelů.

Následně se bude opětovně a konkrétně zabývat opakovaně vznášenou námitkou

obviněného, že v jeho případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní

represe, neboť poruchový stav byl odstraněn několik let před zahájením

dovolatelova trestního stíhání a existovaly prostředky z jiných netrestních

právních odvětví k dosažení tohoto nezávadného stavu, přičemž i s přihlédnutím

k časovému odstupu mezi stíhaným skutkem a konečným rozhodnutím, jakož i k

délce řízení před soudy (více než 3 roky), je dovolatel přesvědčen, že v dané

věci nebyly splněny podmínky pro jeho odsouzení.

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že zásada subsidiarity

trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva

zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo

nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého

jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní

prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní

represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má

být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či

správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení

chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je

namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy

respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat

na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se

podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání

trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících

nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném

případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití

trestněprávního prostředku ochrany).“ Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne

2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud

nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje

trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné

respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje,

že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem

sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4

Listiny základních práv a svobod).“ Srov. nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS

ČR (C. H. Beck, svazek č. 37). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud

(srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo

563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.).

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní

represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské nebezpečnosti

případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“. Pokud

odvolací soud zejména ve svém předchozím usnesení ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 12 To 101/2013, jímž zrušil dřívější zprošťující rozsudek Okresního soudu v

Nymburce ze dne 12. 12. 2012, č. j. 3 T 76/2010-986, v celém rozsahu a věc

vrátil soudu prvního stupně, využil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a

to přesto, že posuzoval jednání obviněného Ing. Z. N. v souladu s § 16 tr. zák. a § 2 tr. zákoníku podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, který na rozdíl od trestního zákoníku (zákona č. 40/2009

Sb.) vycházel z materiálního pojetí trestného činu (srov. § 3 tr. zák.), nelze

ani tento přístup považovat za zcela odpovídající právním názorům vysloveným v

tomto stanovisku, kde odvolací soud zcela pominul tu část stanoviska, ve které

trestní kolegium Nejvyššího soudu zdůraznilo, že společenskou škodlivost (zde

nebezpečnost) nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v

konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného

činu, a zejména, že kritérium společenské škodlivosti (nebezpečnosti) případu

je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má

místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a

právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V daném případě je

třeba se především zabývat konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti ve

smyslu § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., a to s ohledem na výši způsobené škody a

délku páchání trestné činnosti, jakož i formu úmyslu a způsob spáchání činu,

včetně důvodu, pro který nedošlo k jeho dokonání. Společenskou nebezpečnost

nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě u každého spáchaného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s

ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 3 odst. 4 tr. zák., a to

ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším

okolnostem případu. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že s

ohledem na posouzení skutku obviněného podle trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) přichází v úvahu, byť to obviněný

konkrétně v dovolání nenamítal, a to vzhledem k širšímu chápání námitky ohledně

subsidiarity trestní represe i použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., o

materiálním posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ze

kterého vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby

(zde § 256 odst. 3 tr. zák.), se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou

závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr.

zák., je třeba též vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti

činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.), přičemž je třeba zejména poukázat na ustálenou

judikaturu, podle které malá pravděpodobnost úspěchu při bezplatném zřízení

věcného břemene v době reálně hrozícího prohlášení konkurzu a v zákonné lhůtě

před podáním návrhu na prohlášení konkurzu (srov. i č. l. 232 – 234 a 235 – 239

spisu) může být důvodem, že se neužije přísnější kvalifikace se zřetelem na

ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně č. 36/1983 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti, okolnosti a právní názory musí odvolací soud zvážit v

jejich komplexnosti, tedy bez vytrhávání ze souvislosti a zejména při posouzení

konkrétních okolností případu (srov. str. 4 – 5 cit. usnesení odvolacího

soudu).

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Praze vázán shora uvedenými

právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen

provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již

bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je

třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud

stručně vyloží, které skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího

soudu za prokázané a o které důkazy provedené převážně soudem prvního stupně

své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při

hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění

musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech odvolacích

námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními

úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných

ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadené

rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání

obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke

změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2014

Předseda

senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.