5 Tdo 61/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 24. března 2010 o dovolání, které podal obviněný A. B. proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4
To 83/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 11 T 74/2007, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 11 T
74/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Písku p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný A. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8.
2008, sp. zn. 11 T 74/2007, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění dalších předpisů, (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za
sbíhající se dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž
byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp.
zn. 1 T 49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5.
2008, sp. zn. 9 To 130/2008, mu byl uložen podle § 256 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku, přičemž současně
mu podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle
svých sil způsobenou škodu. Zároveň okresní soud zrušil podle § 35 odst. 2 tr.
zák. výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008,
sp. zn. 1 T 49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.
5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené
části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. (Správně mělo být vysloveno zrušení trestu pouze ve
vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu v Praze.)
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Písku napadl obviněný A. B.
odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněného A. B. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se obviněný dopustil ve
stručnosti tím, že dne 21. 6. 2002 v P. na příslušném katastrálním úřadu podal
návrh na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem - domu a k němu
přináležejících pozemků, k čemuž přiložil kupní smlouvu ze dne 26. 4. 2002, na
jejímž základě prodal obviněný společně se svou manželkou Z. B. nemovitosti
včetně movitého vybavení domu za cenu 1.500.000,- Kč V. F., a to přesto, že ke
dni 21. 6. 2002 měl neuhrazené splatné závazky přinejmenším vůči Ing. M. B., z
titulu smlouvy o půjčce ze dne 15. 12. 1999 včetně jejích dodatků, znějící na
peněžní částku 3.450.000,- Kč se splatností do 15. 12. 2000, jež byla dohodou
účastníků prodloužena do konce roku 2001, přičemž prostředky získané prodejem
nemovitostí použil pro svou vlastní potřebu a ve většinovém rozsahu tak zmařil
uspokojení splatné pohledávky poškozeného Ing. M. B.
Za uvedený trestný čin a za sbíhající se dva trestné činy zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. a § 248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 1 T
49/2007, který byl obviněnému doručen 13. 6. 2007 a zrušen jím podaným odporem,
a poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 T
49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp.
zn. 9 To 130/2008, uložil krajský soud obviněnému podle § 256 odst. 3 tr. zák.
za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na osmnáct
měsíců, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §
59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých
sil nahradil způsobenou škodu. Současně krajský soud zrušil podle § 35 odst. 2
věta druhá tr. zák. výroky o trestu z rozsudků Městského soudu v Praze ze dne
6. 5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1.
2008, sp. zn. 1 T 49/2007, (rozsudek soudu prvního stupně byl i v tomto
rozhodnutí citován nadbytečně, neboť jím uložený výrok o trestu musel být
zrušen rozsudkem soudu druhého stupně, jenž nově rozhodl o vině i o trestu)
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný A. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti
citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které
opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněný vyslovil názor, že popis skutku je stižen základním nedostatkem, neboť
neobsahuje vyjádření zákonného znaku škody včetně její výše. Uvedl, že základní
skutková podstata podle § 256 odst. 1 tr. zák. sice tento formální znak
nevyžaduje, ale kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 3 dotčeného
ustanovení trestního zákona již ano. Hodnota majetku, který dovolatel zcizil,
zjištěna nebyla, a proto soudy podle obviněného nemohly tvrdit, že byla
způsobena škoda velkého rozsahu (podle soudů byla způsobena škoda značná).
Předmětem dokazování tedy nebyla výše škody v přípravném řízení ani před soudy
obou stupňů, a ačkoli si dovolatel byl vědom, že nedostatek skutkových zjištění
není dovolacím důvodem, v tomto případě vytčená vada vedla k nesprávnému
právnímu posouzení věci. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 55/04 a judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 7
Tdo 954/2002 a 7 Tdo 289/2003. S otázkou zjištění škody spojil obviněný A. B. i
posouzení eventuelního promlčení trestního stíhání při zmírnění právní
kvalifikace skutku. V další části svého dovolání obviněný vytkl soudům, že
nezaujaly jakékoli stanovisko k rozsudku vydanému v civilním řízení, podle
něhož je smlouva o převodu nemovitostí vůči poškozenému Ing. B. neúčinná, což
by mělo ovlivnit minimálně stadium trestného činu a zpochybnil tak závěr soudů
ohledně dokonání trestného činu. Obviněný upozornil na to, že jeho dluh byl
zajištěn směnkou, avalovanou společností ARTDECO, a. s., jejíž schopnost
uhradit dlužnou částku soudy nezkoumaly. Poslední dovolací výtka obviněného
směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou soudy s
ohledem na absenci skutkových podkladů nemohly správně posoudit. Obviněný byl
po celou dobu přesvědčen, že zástava, již poškozenému poskytl, spolu s
avalovanou směnkou jeho dluh dostatečně pokryjí. Pokud tomu tak nebylo, jednal
v době převodu nemovitosti ve skutkovém omylu. Připustil, že původní zástavu –
známky nahradil odlišnými známkami, avšak domníval se, že poškozený jako soudní
znalec z oboru filatelie náhradní zástavu přijal jako ekvivalent zástavy
původní. Závěrem podaného dovolání obviněný A. B. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a dále postupoval podle § 265l tr.
ř.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h
odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila
přesvědčení, že většina dovolacích námitek obviněného A. B. nemá opodstatnění,
kromě otázky výše škody způsobené trestným činem. Souhlasila s obviněným, že
orgány činné v trestním řízení nezaměřily dokazování na objasnění hodnoty
převáděného majetku, ačkoli tak učinit měly již z toho důvodu, aby mohla být
porovnána výše dluhu obviněného a ceny zcizených nemovitostí. Jen poté mohla
být najisto postavena existence škody ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 490/2006, jež na uvedený případ bylo nutné
aplikovat. Přes takové zjištění však dospěla státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství k závěru, že i při eventuálním navýšení hodnoty
zcizovaného majetku by musel být skutek právně kvalifikován podle přísnějšího
ustanovení § 256 odst. 3 tr. zák., neboť škoda činem způsobená by přesáhla
500.000,- Kč, tedy dolní hranici tzv. škody značné. Dále ve svém vyjádření
zpochybnila vliv rozhodnutí civilního soudu o neúčinnosti prodeje nemovitostí
ve vztahu k poškozenému a odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
5 Tdo 1364/2006. Rozhodnutí o vině pak podle státní zástupkyně nemohlo ovlivnit
částečné zajištění ohrožené pohledávky zástavou v podobě filatelistického
materiálu ohodnoceného na 390.000,- Kč, a to vzhledem k výši pohledávky, jež
činila 3.450.000,- Kč, současně zpochybnila existenci směnečného rukojemství,
které podle ní nemá oporu v provedených důkazech a je jen tvrzené obviněným.
Závěrem tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný A. B. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§ 265e
tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné /
§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1.
Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky obviněného odpovídaly
uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
vytýkaly napadenému rozsudku i jemu předcházejícímu řízení nesprávnosti v
aplikaci hmotného práva, Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a zjistil, že
podstatná část uplatněných dovolacích námitek má opodstatnění.
Obviněný především zcela oprávněně soudům vytkl, že neurčily
přesnou výši škody, kterou měl činem způsobit. V přípravném řízení ani v
průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně nebyla otázka zjištění škody
předmětem dokazování, přestože byl obviněný uznán vinným podle kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, jejímž znakem, na rozdíl
od základní skutkové podstaty, je právě značná škoda. (Na tomto místě Nejvyšší
soud pouze připomíná změnu v nové právní úpravě vyplývající ze zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle níž
trestný čin poškození věřitele podle § 222 tohoto zákoníku, již v základní
skutkové podstatě vyžaduje způsobení škody na cizím majetku, a to škody nikoli
malé.) Přestože způsobení škody v konkrétní výši představuje jeden ze zákonných
znaků skutkové podstaty trestného činu v jeho kvalifikované trestní sazbě, není
součástí popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněný v této
části svého dovolání sice poukázal na výklad Nejvyššího soudu o odmítání
skutkových námitek v rámci dovolacího řízení, přitom poukázal na judikaturu
Ústavního soudu, avšak v projednávané věci nemá námitka o nedostatečných
skutkových zjištěních ohledně výše škody charakter skutkový, neboť fakticky
vytýká neexistenci jednoho ze znaků skutkové podstaty. Z tohoto důvodu bylo
možné na podkladě vytčené vady ohledně zjištění výše škody přezkoumat napadený
rozsudek, neboť se jedná o námitku právní.
Nejvyšší soud připomíná, že škodu způsobenou trestným činem
poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 3 tr. zák. představuje zejména
hodnota zmařené pohledávky věřitele, případně její části, jež nebyla uspokojena
proto, že pachatel jednal způsobem předvídaným v § 256 odst. 1 písm. a) tr.
zák. Tato škoda však odpovídá výši zmařené pohledávky jen tehdy, pokud je
hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného
neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka stejná, nebo vyšší (srov.
č. 36/2007 Sb. rozh. tr.).
Při právním posouzení poškozovacího jednání je tak nezbytné
vytvořit dostatečný skutkový základ pro závěr o tom, v jakém rozsahu pachatel –
dlužník zmařil uspokojení pohledávky věřitele a zda způsobil značnou škodu (pro
možnost použití kvalifikované trestní sazby podle odst. 3 § 256 tr. zák.).
Orgány činné v trestním řízení tak musí zjistit, jaká byla hodnota majetku, s
nímž pachatel nakládal výše uvedenými způsoby, dále též musí objasnit výši
pohledávky věřitele, resp. její neuspokojené části, jejíž uspokojení tím
pachatel zmařil. Z popisu výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který
částečně měnil formulaci použitou soudem prvního stupně, je zřejmá pouze cena,
za níž byly nemovitosti obviněným a jeho manželkou prodány, a to 1.500.000,-
Kč, a dále výše částky, kterou poškozený Ing. M. B. půjčil obviněnému v
prosinci 1999 – činila 3.450.000,- Kč. Ve vztahu k následku činu obsahuje popis
skutkových zjištění ve výroku o vině pouze konstatování, že obviněný použil
peníze z prodeje nemovitostí pro svou potřebu a „ve většinovém rozsahu“ tak
zmařil uspokojení splatné pohledávky poškozeného. Citované slovní vyjádření tak
zřejmě mělo nahradit konkrétní číselné určení výše škody způsobené obviněným. V
odůvodnění svého rozsudku krajský soud věnoval otázce právní kvalifikace krátký
odstavec na konci strany 6. Pokud jde o výši škody, uzavřel soud, že jednání
obviněného znemožnilo vymožení věřitelovy pohledávky v rozsahu přesahujícím
500.000, - Kč, a jestliže tento nebyl ani v průběhu trestního řízení odškodněn,
jsou naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu je možné
interpretovat popis skutkových zjištění ve výroku o vině tak, že škodu
způsobenou trestným činem představuje částka 1.500.000,- Kč, kterou měl
obviněný obdržet za prodané nemovitosti, naproti tomu citovaná pasáž odůvodnění
téhož rozhodnutí vyznívá zcela neurčitě s možným výkladem, že škodu tvoří
věřitelova pohledávka, tudíž 3.450.000,- Kč. Z hlediska správnosti právního
posouzení skutku však není možné akceptovat ani jednu z uvedených variant,
neboť postup soudu zcela odporuje soudní praxi a judikatuře Nejvyššího soudu
vztahující se k ustanovení § 256 v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách.
Již z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek v dovolacím řízení obstát a bylo
nutné jej zrušit.
Nejvyšší soud nad rámec dovolacích námitek k otázce způsobené
škody považuje za nutné upozornit na další skutečnost, která by mohla ovlivnit
zjištění o její výši v předmětné trestní věci. Soudy obou stupňů totiž
vycházely z původní výše půjčky, jež činila 3.450.000,- Kč, aniž by se zabývaly
tím, zda v době dispozice s nemovitostmi nebyla určitá část této půjčky
obviněným již uhrazena. Z jeho výpovědi totiž vyplývá, že asi jeden rok půjčku
splácel, přičemž odhadl splacenou část na půl milionu korun. V podstatě shodně
se ohledně doby splácení půjčky vyjádřil i sám poškozený Ing. M. B. v rámci
svého výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 6 (č. l. 255 trestního spisu). U
hlavního líčení konaném dne 28. 5. 2008 u Okresního soudu v Písku se však o
této skutečnosti sám nezmínil a žádnou z procesních stran ani soudem nebyl v
tomto smyslu dotázán. Vzhledem k tomu, že výše dlužné částky, jejíž uspokojení
měl obviněný trestným činem zmařit, tvoří základ pro výpočet případné škody,
bude v dalším řízení nezbytné doplnit v tomto směru skutková zjištění a
objasnit skutečnou výši pohledávky poškozeného vůči obviněnému v době zcizení
nemovitostí.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou i tu část dovolání
obviněného, v níž vytýkal soudům, že pominuly existenci směnky k zajištění
pohledávky poškozeného a rovněž ručitelský závazek společnosti ARTDECO, a. s.,
avala této směnky. V tomto ohledu soudy neučinily prakticky žádné bližší úvahy
a nutno zdůraznit, že v rámci přípravného řízení nebyly učiněny jakékoli kroky
k objasnění otázky zajištění pohledávky vyjma určení ceny tzv. zástavy č. 2 v
podobě filatelistického materiálu.
Zástavní právo i ručení jsou zajišťovacími instituty, a slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh nebude včas splněn. Tyto prostředky zajištění
závazku mají povahu akcesorického právního vztahu, z čehož vyplývá že zástavní
právo je existenčně spojeno s hlavním závazkem, s jehož zánikem také zanikne.
Ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem plní především funkci uhrazovací. U
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. dojde k jeho dokonání
zmařením uspokojení věřitele, tzn. tehdy, jestliže věřitel nemůže svou
pohledávku uspokojit z majetku dlužníka v důsledku jeho jednání vymezeného v
odstavci 1 § 256 tr. zák. V případech, kdy je pohledávka věřitele zajištěna
některým ze zajišťovacích institutů a ten může být uspokojen jejich využitím,
např. zpeněžením, v hodnotě odpovídající výši pohledávky, nemůže být uspokojení
věřitele zmařeno a byl by tak zcela vyloučen vznik škodlivého následku. Za této
situace by nepřicházela v úvahu trestnost dlužníka za jednání předvídané
ustanovením § 256 odst. 1 tr. zák. pro chybějící znak skutkové podstaty. Stejný
důsledek z hlediska možnosti trestního postihu obviněného je možné spatřovat i
ohledně zajištění zaplacení směnky institutem směnečného rukojemství. Podle §
32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona
směnečného a šekového, je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se
zaručil. Směnečný rukojmí (aval) se tak stává samostatným dlužníkem věřitele,
který se může domáhat uspokojení své pohledávky přímo na avalovi. Podle platné
právní úpravy není ani dlužníkem akcesorickým, jako je tomu u běžného
ručitelství, a při postihu je zavázán solidárně se všemi ostatními dlužníky. To
ostatně v posuzované trestní věci vyplývá i z opisu směnečného platebního
rozkazu, který byl vydán Městským soudem v Praze dne 2. 2. 2004, sp. zn. Sm
202/2003 a nabyl právní moci dne 24. 4. 2004. Soud zde vyslovil povinnost
zaplatit poškozenému Ing. M. B. (zde žalobci) částku 3.000.000,- Kč společně a
nerozdílně jak obviněnému A. B., tak i společnosti ARTDECO, a. s., se sídlem v
Praze 5, Amforová 1933/23, jež směnku avalovala.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se ohledně zajištění závazku
směnkou v podstatě spokojily se zjištěním, že obviněný se prodejem nemovitostí
zbavil svého majetku, což opíraly o výpověď jeho manželky učiněnou v rámci
občanskoprávního řízení. Zřejmě tedy vycházely z toho, že institut zajištění
směnkou, nemohl poškozený využít k uspokojení své pohledávky, neboť obviněný
neměl finanční prostředky, jimiž by svůj směnečný závazek uhradil. Odvolací
soud, byť na straně 6 (konec prvního odstavce) napadeného rozsudku zmiňuje
existenci směnky znějící na částku 3 miliony korun, a to v rámci svých úvah o
nutnosti posoudit dostatečné zajištění závazku, fakticky se omezil na okolnosti
týkající se zástav v podobě filatelistického materiálu, jež hodnotil v souladu
se soudem prvního stupně. Zcela tak pominul povahu směnky, resp. v konkrétním
případě dokonce avalované obchodní společností ARTDECO, a. s.
Jak již Nejvyšší soud naznačil, v průběhu trestního řízení nebylo vůbec
zkoumáno, zda společnost ARTDECO, a. s., jakožto směnečný rukojmí byla v
rozhodné době schopna splnit svůj závazek vyplývající ze směnky vystavené
obviněným, a zda poškozený projevil snahu domoci se uspokojení své pohledávky
na tomto směnečném rukojmí. Podle zjištění Nejvyššího soudu (z výpisu
obchodního rejstříku dostupného na internetových stránkách) byla obchodní firma
ARTDECO, a. s., v obchodním rejstříku zapsána dne 6. 8. 1997 a J. Z., jehož
podpis je zřejmý z kopie směnky založené v trestním spise, byl v rozhodné době
(tedy vystavení směnky) členem představenstva této akciové společnosti. Uvedená
společnost byla zrušena s likvidací až usnesením Městského soudu v Praze ze dne
4. 10. 2006, sp. zn. 81 Cm 40/2006. Nelze proto zcela vyloučit možnost, že v
době splatnosti dluhu byla obchodní společnost ARTDECO, a. s., způsobilá
uhradit svůj závazek vyplývající ze směnečného rukojemství poškozenému Ing. M.
B. Touto skutečností se však soudy vůbec nezabývaly a v tomto směru není možné
akceptovat ani vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání, pokud v něm zpochybnila existenci tohoto zajišťovacího institutu.
Naopak avalování směnky je zřejmé z kopie tohoto důkazu založené na č. l. 55
trestního spisu. I v tomto ohledu je proto dovolání obviněného nutné považovat
za důvodné.
Lze tudíž shrnout, že v posuzované trestní věci byla pohledávka věřitele Ing.
M. B. zajištěna jednak zástavním právem v podobě filatelistického materiálu
ohodnoceného znalcem na částku 399 000,- Kč, jednak směnkou vystavenou
obviněným na částku 3.000.000,- Kč, kterou avalovala obchodní společnost
ARTDECO, a. s. Zejména soud prvního stupně se zabýval v podstatě zajištěním
závazku v podobě tzv. první a druhé zástavy a hodnotil okolnosti jejich záměny,
přitom pro posouzení věci bylo významné, že poškozený až do doby rozhodování
měl ve svém držení filatelistický materiál (tzv. zástava č. 2), s nímž tak mohl
disponovat a jehož zpeněžením se mohl alespoň částečně uspokojit (samozřejmě
nelze akceptovat obhajobu obviněného v tom smyslu, že by splnil dluh, kdyby mu
poškozený vydal tuto zástavu). K této významné okolnosti však okresní soud
nijak nepřihlédl a nezabýval se jí ani soud odvolací. Pokud jde o druhý
zajišťovací institut, jeho existenci soudy zcela pominuly, resp. vyloučily
možnost uspokojení pohledávky věřitele plněním ze směnky obviněným s ohledem na
jeho finanční situaci, avšak zcela pominuly možnost uplatnit právo poškozeného
na plnění vůči směnečnému rukojmí – společnosti ARTDECO, a. s. Přitom tyto
skutečnosti mají podstatný význam na právní posouzení skutku, neboť v případě,
že by zajištění umožnilo poškozenému získat zpět dlužnou částku, nemohlo by
dojít ke vzniku škodlivého následku spočívajícího ve zmaření uspokojení
věřitele.
V této souvislosti je zcela na místě i námitka dovolatele týkající se
subjektivní stránky trestného činu. Povinností orgánů činných v trestním
řízení, resp. soudů bylo, aby zkoumaly i otázku vědomosti obviněného ohledně
možnosti poškozeného uspokojit se prostřednictvím zajišťovacích institutů.
Pokud by totiž obviněný věděl o dostatečném zajištění svého závazku, bylo by
zřejmě vyloučeno jeho úmyslné zavinění ke způsobení škodlivého účinku resp.
následku trestného činu podle § 256 tr. zák., ledaže by věděl a byl srozuměn s
tím, že poskytnuté zajištění není způsobilé k uspokojení věřitele, nebo by
dokonce sám zmařil možnost, aby se poškozený uspokojil ze zajištění. Vlivem
zajišťovacích institutů na možné uspokojení pohledávky poškozeného se však
soudy ve věci rozhodující prakticky vůbec nezabývaly a v podstatě pouze
presumovaly nemožnost tohoto uspokojení, byť pouze ve vztahu ke směnce a to jen
ohledně obviněného. V tomto ohledu je rovněž nutné akceptovat uplatněné
dovolací námitky a napadený rozsudek tak trpí vadou v hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud za dosud zjištěného skutkového stavu nemůže
předjímat závěr ohledně možnosti poškozeného uspokojit svou pohledávku, nebo
její část, ze zajišťovacích institutů, ale je evidentní, že v dalším řízení
bude nutné se touto možností zabývat. Ze stejného důvodu nelze zatím vyvrátit
dovolatelovu námitku týkající se naplnění subjektivní stránky a způsobení
následku spočívajícím ve zmaření uspokojení věřitele. Teprve po doplnění
dokazování v tomto smyslu a výsledku zhodnocení všech důkazů bude možné dále
posoudit jak otázku případného promlčení trestního stíhání tak i stadia
trestného činu, jak naznačil obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě podaného dovolání po přezkoumání napadeného
rozsudku a jemu předcházejícímu řízení Nejvyšší soud zjistil, že je důvodné a
to v zásadě v rozsahu uplatněných námitek, jak byly v tomto rozhodnutí
interpretovány. Soudy obou stupňů se nezabývaly právním posouzením skutku, pro
který je obviněný stíhán, ze všech shora uvedených hledisek, a proto je naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009,
sp. zn. 4 To 83/2009, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 2008,
sp. zn. 11 T 74/2007, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Tomuto soudu
jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Okresní soud tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání. Bude
především nezbytné doplnit dokazování za účelem zjištění skutečné výše
pohledávky poškozeného k době majetkové dispozice s nemovitostmi, dále bude
nutné zjistit hodnotu zcizovaných nemovitostí a určit tak výši způsobené škody.
Současně soud musí zaměřit svou pozornost i na otázku související se zajištěním
pohledávky poškozeného nejen ve vztahu k jím držené zástavě, ale rovněž k jeho
možnosti uspokojení z avalované směnky. Teprve po doplněném dokazování bude
možné se zabývat naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty včetně možnosti
přísnější právní kvalifikace, ale především teprve v tomto stadiu řízení bude
možné důkladně posoudit, zda došlo k naplnění subjektivní stránky trestného
činu. S ohledem na dosavadní stav dokazování a dobu, která uplynula od spáchání
skutku, Nejvyšší soud připomíná, že pokud nebude v silách soudu obstarat např.
důkaz o případné solventnosti obchodní společnosti ARTDECO, a. s., v rozhodné
době, bude nezbytné v souladu se zásadou in dubio pro reo postupovat ve
prospěch obhajoby. Rovněž bude na zvážení soudu prvního stupně, aby vyhodnotil
otázku použití trestního zákona, neboť bude rozhodovat již za účinnosti nové
právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a podle
výsledku své úvahy případně posoudit i naplnění materiální stránky trestného
činu, která nebyla v dosavadním řízení nastolena.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším
řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto
dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. ř. jsou také povinny
respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném
zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová