USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2025 o dovolání, které podala obviněná J. K. L. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 13 To 233/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 36/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 7. 2024, sp. zn. 37 T 36/2023, byla obviněná J. K. L. (dále též jen obviněná) uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který jí byl podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci – pozemek, parcelní č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům, č. p. XY, a pozemek parcelní č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, LV XY, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené M. L. škodu ve výši 3 205 440 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 13 To 233/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí za to podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost nahradit poškozené M. L. škodu ve výši 3 205 440 Kč.
II. Dovolání obviněné
3. Obviněná podala proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
4. Obviněná nejprve shrnula rozhodnutí soudů nižších stupňů. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadla vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně JUDr. Evy Lamplotové z projednávané věci. Uvedla, že všechna skutková zjištění v její trestní věci časově spadají do doby před 1. 8. 2023, když byla tato trestní věc přidělena samosoudkyni JUDr. Evě Lamplotové, která vydala zprošťující rozsudek podle § 226 písm. a) tr. ř., když uzavřela, že se skutek, pro nějž byla podána obžaloba, vůbec nestal.
5. Dále obviněná namítla odnětí zákonnému soudci, když JUDr. Eva Lamplotová, která se sama necítila být podjatá, byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř. Krajským soudem v Praze, který zároveň zrušil původní zprošťující rozsudek této samosoudkyně. Důvodem bylo vyjádření samosoudkyně při ústním odůvodňování rozsudku, že věc konzultovala s velmi moudrým a zkušeným kolegou. Takový postup soudu druhého stupně obviněná zpochybnila a připojila vlastní argumentaci.
6. Obviněná dále zpochybnila skutkové závěry soudů nižších stupňů, na jejichž základě byla odsouzena. Z dokladů, které založila do spisu, vyplývá, že z vlastních prostředků nakupovala kompenzační pomůcky a další věci, provedla v domě řadu úprav s cílem vylepšit kvalitu života J. L., zařizovala různá lékařská vyšetření, obstarávala léky, ale především sjednala dlouhodobý pobyt jmenovaného v rehabilitační klinice, kde mu zredukovali tělesnou hmotnost a tzv. jej postavili na vlastní nohy, což vyvrací tvrzení poškozené, že cíleně vytvářela atmosféru, aby byl J. L. ležák. Dále namítala chybné vyhodnocení nepravdivé výpovědi poškozené ze strany soudů nižších stupňů (např. že neumí pracovat s Facebookem, ač to objektivně není pravda, z komunikace navíc plyne, že nebyla v tísni či v rozrušení). Poškozená tak evidentně nebyla v takovém duševním stavu, aby nemohla převod domu jednoduše odmítnout, měla zcela zachovalé jak ovládací, tak i rozpoznávací složky svého vědomí, její IQ jí též umožňovalo uvědomit si závažnost svého rozhodnutí. Nadto se o tom radila se svědkyní M. P.
7. Podle závěrů znalců, především pak psychologa PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D., základní schopnost poškozené se samostatně rozhodovat a jednat v běžných a jí známých situacích nebyla patologicky změněna. Ani v civilním řízení znalci nezpochybnili, že poškozená byla schopna posoudit všechny aspekty svého počínání. Přesto znalec později po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku své závěry zrelativizoval, byť na základě stejného posouzení duševního stavu poškozené.
8. Kdyby nebylo vyloučení soudkyně, nedošlo by podle obviněné k jejímu odsouzení. Nesouhlasila ani s postupem odvolacího soudu, který uložil závazný právní názor soudu prvního stupně ve svém kasačním rozhodnutí na základě dokazování provedeného údajně vyloučenou soudkyní, nevadilo, že nevyloučená soudkyně jen četla protokoly z hlavního líčení provedeného vyloučenou samosoudkyní. Zpochybňovala tak správnost skutkových závěrů učiněných v odsuzujícím rozsudku soudu prvního i druhého stupně na základě důkazů provedených vyloučeným soudcem (byť čtených za souhlasu stran). Proto jsou podle ní rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
9. Obviněná dále namítla, že odvolací soud ignoroval výpověď svědkyně M. P., se kterou poškozená M. L. věc konzultovala. Svědkyně viděla dvě smlouvy, na kterých zahlédla kupní cenu, což ji zaskočilo, protože poškozená původně hovořila o smlouvě darovací. Poškozené nedoporučila kupní smlouvu uzavřít z důvodu nízké ceny, také jí navrhla, ať spojí obě smlouvy, tedy kupní smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti, do jednoho dokumentu. Je tak jasné, že poškozená měla smlouvu k dispozici nejméně několik týdnů, mohla si vše rozmyslet, nebyla nijak rozrušená, v tísni nebo pod tlakem, který by obviněná využila k nepoctivému záměru. Proto obviněná uzavřela, že skutek, pro nějž je stíhána, se vůbec nestal.
tom, že se jedná o věc poměrně náročnou na právní posouzení, a to i s přihlédnutím k civilním rozsudkům, které vlastnické právo dovolatelky k rodinnému domku v XY ani v nejmenším nezpochybnily a žalobu podanou poškozenou M. L. zamítly.
11. Dovolatelka dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ohledně lehkomyslnosti poškozené, neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takový postup neobstojí ani z pohledu tzv. totožnosti skutku. Tvrzení poškozené v dané věci byla zveličována a trestní řízení tak bylo vedeno jednostranně v neprospěch obviněné, které bylo tak odpíráno právo na spravedlivý proces, tj. aby danou trestní věc projednal zákonný soudce.
12. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud nepřiznal odpovídající právní relevanci civilnímu řízení, v němž Okresní soud pro Prahu-východ rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 35 C 255/2021, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, sp. zn. 27 Co 99/2022. Civilní soudy vycházely ze stejného skutkového stavu. Trestní soudy podle obviněné nerespektovaly dřívější civilní rozhodnutí a porušily tak § 9 tr. ř. Trestnímu soudu nepřísluší, aby de facto „přezkoumával“ pravomocný rozsudek civilního soudu, podle nějž je dovolatelka vlastníkem předmětných nemovitostí v XY. Odvolací soud si to uvědomil jen částečně, když správně rozhodl, že propadnutí věci není s ohledem na právní zásadu res iudicata a zápisy v katastru nemovitostí možné. Totéž se týkalo i souvisejícího výroku o náhradě škody, když odvolací soud v samém závěru odůvodnění rozsudku uvedl, že uložení povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. nebrání ani možné znovuzískání nemovitosti zpět do vlastnictví poškozené, neboť to je nejistou okolností vázanou na podání občanskoprávní žaloby na určení vlastnictví s tím, že výsledek tohoto v úvahu přicházejícího řízení ani nemusí nastat. Odvolací soud si však neuvědomil, že jde o věc pravomocně rozhodnutou, a proto novou žalobu na určení vlastnictví podat nelze. I proto napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
13. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud vycházel též z argumentace uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i dalších podáních a přednesech uplatněných v trestním řízení. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu stručně vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolání obviněné neshledal její dovolání důvodným a navrhl jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Námitky obviněné považoval státní zástupce zčásti za neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti za zjevně neopodstatněné. Stručně se pak k jednotlivým námitkám vyjádřil.
15. Obviněná ve svém dovolání deklarovala dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (bez upřesnění jejich konkrétně uplatňované varianty). Pokud šlo o námitku nedůvodného odnětí trestní věci zákonnému soudci, jednalo se obsahově o námitku, která není podřaditelná pod žádný z těchto uplatněných dovolacích důvodů, i když formálně by se mohlo jednat o námitku uplatnitelnou v rámci druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak tento dovolací důvod obviněná neoznačila. Není pravdou, že rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (tj. byl jí nezákonně odňat soudce), neboť šlo o tvrzení v rozporu se skutečností. Vzhledem k rozhodnutí stížnostního soudu, jímž byla podle § 30 odst. 1 tr. ř. samosoudkyně JUDr. Eva Lamplotová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, nesprávně byl obsazen pouze soud, který vedl původní řízení, a nikoli soud, který ve věci rozhodl. Procesní vada spočívající v tom, že původně bylo vedeno řízení samosoudkyní, u níž vzhledem k jejímu prohlášení objektivně vyvstala oprávněná pochybnost o její schopnosti nestranně věc rozhodnout, byla odstraněna po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem. Tím zanikl i tento potenciální dovolací důvod, neboť ze znění § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. výslovně vyplývá, že náležitost obsazení soudu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je třeba vztahovat ke konečnému rozhodnutí soudu ve věci.
16. Výhrady obviněné vůči odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu o vyloučení samosoudkyně JUDr. Evy Lamplotové považoval státní zástupce za liché. Konzultace o otázkách skutkových i právních sice patří mezi soudci mezi běžné metody práce, nicméně se musí jednat o konzultaci vedenou mezi soudci mimo oblast vlastního rozhodování. Soudce se přitom v probíhajícím řízení musí zdržet takových prohlášení, z nichž vyplynou okolnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o jeho objektivní nestrannosti či nekompetentnosti v takové konkrétní věci. Těmito postuláty se samosoudkyně JUDr. Eva Lamplotová zcela neřídila, jestliže se ve vztahu k rozhodnutí o meritu věci vyjádřila tak, že situaci vyhodnotila jako strašně těžkou, a proto přistoupila ke konzultaci s moudrým a zkušeným kolegou, ke kterému má velkou odbornou důvěru. Z objektivního hlediska samosoudkyně takovým prohlášením vzbudila jistě pochybnost o svých schopnostech sama nestranně rozhodovat a poskytla stížnostnímu soudu prostor pro závěr o jejím vyloučení pro poměr k věci.
17. Jde-li o námitku odsouzení na základě dokazování vyloučenou soudkyní, lze ji jen s určitou benevolencí podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani zásada bezprostřednosti totiž není bezvýjimečná, garance dává § 219 odst. 3 tr. ř., který byl soudem prvního stupně respektován. Došlo-li ke změně ve složení senátu, resp. v osobě samosoudce, musí soud obligatorně zjišťovat souhlas státního zástupce a obviněného s postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř., což soud prvního stupně respektoval, za souhlasu stran podle § 219 odst. 3 tr. ř. konstatoval podstatné obsahy protokolů z již proběhlých hlavních líčení. V takovém případě nelze dospět k závěru o procesní nepoužitelnosti důkazů. Námitky obviněné v tomto směru jsou tak zjevně neopodstatněné. Státní zástupce se tak vyjádřil s výhradou, že neměl k dispozici spisový materiál. K tomu dále rozvedl argumentaci.
18. Obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřila nespokojenost se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. V zásadě se její námitky proti takovým závěrům nesly v duchu zpochybnění hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Její hodnocení důkazů ovšem co do úplnosti a logičnosti vykazovalo značné mezery a bylo zcela neudržitelné. Soud prvního stupně původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, jehož se obviněná dovolávala, v rozporu se svými nepřesvědčivými, do značné míry neúplnými a zčásti až rozpornými závěry, konkrétně pojmenovanými odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí, a to navíc zcela chybně podle § 226 písm. a) tr. ř. tak, že se skutek vůbec nestal, ač k němu pochopitelně již podle původních zjištění soudu došlo. V podrobnostech se státní zástupce v zásadě ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí.
19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami obviněné, jimiž zpochybňovala naplnění znaku lehkomyslnosti. Závěry soudů nižších stupňů nejsou ve zjevném rozporu se znaleckým posudkem PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., jak obviněná namítala. Tato svá vyjádření dále rozvedl. Jde-li o námitku vázanosti civilními rozhodnutími, odkázal na odůvodnění soudu druhého stupně, který se s ní beze zbytku vypořádal.
20. Dále státní zástupce konstatoval, že její námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněná napadala především skutková zjištění, resp. hodnocení důkazů trestním soudem. Nespokojenost stran výroku o náhradě škody je naformulována neurčitým způsobem, takže k ní není možno zaujmout stanovisko.
21. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tuto možnost do konání neveřejného jednání nevyužila.
22. Dovolání obviněné bylo zasláno k případné reakci také poškozené, neboť obviněná mimo jiné brojila proti výroku o náhradě škody, který podle ní s ohledem na výsledky dříve proběhlého civilního řízení nemůže obstát. Poškozená M. L. se k němu vyjádřila prostřednictvím svého zmocněnce tak, že s dovoláním nesouhlasí, přičemž se postupně zevrubně vypořádala se všemi námitkami obviněné (tedy nejen těch, které se týkají přímo výroku učiněného v adhezním řízení). Podle poškozené dovolání obviněné dokonce nesplňuje ani základní náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná navíc nepřípustně odkazovala na svá dřívější podání, zpochybňovala vyloučení soudkyně, proti kterému není možno podat dovolání, uvedla nesprávné dovolací důvody a podobně. Jinak setrvala na tom, že je výrok učiněný v adhezním řízení správný. Na toto vyjádření pak ještě reagoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který s částí argumentace nesouhlasil a polemizoval s ní, setrval na svém návrhu, který učinil ve svém vyjádření.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
25. Obviněná J. K. L. uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
26. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
27. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K vlastním námitkám obviněné
28. Obviněná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, vytýkala mu především nesprávné zjištění skutkového stavu neodpovídající důkazům vyplývajícím z provedených důkazních prostředků, nesprávné právní posouzení skutku, a to i z důvodu konání řízení po odnětí věci zákonnému soudci (který byl podle obviněné nedůvodně vyloučen pro podjatost). Převážná část námitek obviněné byla námitek procesních, kterými vlastně zpochybňovala zákonnost a spravedlivost (férovost) řízení před soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry a způsob jejich dosažení, zejména pak jejich hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Takto uplatněné námitky ovšem vůbec neodpovídaly úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak jsou uvedeny v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř., tedy ani nemohou odpovídat dvěma shora uvedeným dovolacím důvodům, jak jejich podstata byla výše též rozvedena. Obviněná tak vlastně nezpochybňovala, že by skutek, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, byl nesprávně právně posouzen, uplatňovala-li již námitky nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, žádala posoudit jiný skutek, než který byl v řízení prokázán. Takové námitky ovšem dovolacím důvodům neodpovídají. Snad jen v minoritní části svého dovolání vznesla obviněná námitky, které by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, konkrétně šlo o námitky vznesené proti výroku o náhradě škody.
29. Kromě toho jde v dovolání převážně o opakování námitek vznesených již v dřívějším průběhu trestního řízení, přitom se s námitkami obviněné veskrze správně (snad až na občanskoprávní konsekvence zmíněné níže) vypořádaly soudy nižších stupňů, a proto je možno na odůvodnění jejich rozsudků (s uvedenou výhradou) odkázat. Ani v tomto ohledu však nejde o relevantně uplatněnou obranu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud totiž zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný (zde obviněná) pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak tomu bylo i v této věci.
30. Dále Nejvyšší soud připomíná, že se v dovolacím řízení nezabývá těmi námitkami, které obviněný (obviněná) neuplatní přímo v textu dovolání. Jakékoliv odkazy na jiná podání (třeba i jiné opravné prostředky, jako je odvolání) či přednesy učiněné v průběhu trestního řízení nečiní jejich obsah součástí dovolání a Nejvyšší soud se jimi nezabývá – viz k tomu rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Proto se Nejvyšší soud nebude vyjadřovat k argumentaci obviněné, kterou neuplatnila přímo v dovolání, ale v předcházejících podáních, na která v dovolání jen poukazovala.
31. Obviněná v dovolání především namítala, že jí byl odňat její zákonný soudce, když bylo soudem druhého stupně rozhodnuto, že je z projednávání věci vyloučena samosoudkyně Okresního soudu Praha-východ JUDr. Eva Lamplotová z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněná podřadila tuto námitku pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač jeho znění zjevně neodpovídá, obviněná ani neuvedla, kterou z alternativ tohoto ustanovení by měla naplnit. Nejblíže této námitce jsou dva jiné dovolací důvody, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., které předně obviněná neuplatnila (a dovolací soud její argumentaci nemůže jakkoliv doplňovat či domýšlet) a jimž daná situace nadto též neodpovídá.
32. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je totiž naplněn, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. O věcně nepříslušný soud zde nešlo (ani to obviněná nenamítala). Stejně tak nešlo o nesprávně obsazený soud, jímž se podle judikatury i odborné literatury (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156 a násl.) rozumí jen případ obsazení soudu v rozporu s ustanoveními § 27, § 31 nebo do konce roku 2024 i § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nešlo-li o vyloučený případ rozhodnutí senátu namísto samosoudce, popř. se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (viz rozhodnutí č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.). V tomto případě nebylo vytýkáno, že měl rozhodovat senát namísto samosoudce, popř. chybné složení senátu, protože obviněná nijak nebrojila proti tomu, že ve věci rozhodoval samosoudce (což bylo zcela v souladu s právní úpravou).
33. Stejně tak námitka obviněné neodpovídá ani úzce pojatému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ten spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod navíc nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ani tohoto dovolacího důvodu se obviněná nedomáhá, nadto ani tento důvod její námitce neodpovídá. V daném případě se totiž obviněná vlastně domáhá toho, že měl rozhodovat orgán, který byl v předcházejícím řízení vyloučen pro pochybnost o nepodjatosti. Domáhá se tedy postupu přesně opačného s odůvodněním, že tento orgán (tj. samosoudkyně JUDr. Eva Lamplotová) byl nesprávně vyloučen z projednávání této věci, a proto ve věci rozhodoval orgán jiný, jehož podjatost obviněná relevantně nijak nezpochybňovala.
34. Jakkoliv tedy uvedená námitka obviněné vůbec neodpovídá jí uplatněným dovolacím důvodům, avšak neodpovídá ani jiným (obsahově výrazně bližším) dovolacím důvodům, Nejvyšší soud se s ní stručně vypořádá, protože obviněná fakticky namítá porušení základního lidského práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí zákonným soudcem, resp. právo nebýt odňat svému zákonnému soudci určenému podle předem známých pravidel (vyplývajících obecně z právního řádu a konkretizovaných rozvrhem práce konkrétního soudu) – srov. k tomu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále též jen „Listina“).
35. V daném případě byla věc na základě rozvrhu práce Okresního soudu Praha-východ přidělena k projednání a rozhodnutí samosoudkyni JUDr. Evě Lamplotové, která provedla hlavní líčení a ve věci rozhodla zprošťujícím rozsudkem. Na základě jednání této samosoudkyně při projednávání věci podala poškozená M. L. prostřednictvím svého zmocněnce námitku podjatosti samosoudkyně. O ní samosoudkyně rozhodla usnesením ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 37 T 36/2023, tak, že není vyloučena z projednávání věci obviněné. Proti usnesení podala poškozená stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 13 To 261/2023, tak, že napadené usnesení zrušil a sám rozhodl, že samosoudkyně JUDr. Eva Lamplotová je podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Uvedeného dne se stalo toto rozhodnutí též pravomocné. Stížnostní soud dal za pravdu poškozené v tom směru, že samosoudkyně projevila v předcházejícím řízení svými vyjádřeními neschopnost sama ve věci rozhodnout. Toto vyjádření spočívalo v odůvodnění zprošťujícího rozsudku mimo jiné slovy, že „věc konzultovala s velmi moudrým a zkušeným kolegou, vůči kterému má určitou odbornou důvěru, a došli všichni k tomu, že ta situace je strašně těžká…“ Nadto samosoudkyně se k velice konkrétně formulovaným námitkám poškozené vlastně odmítla vyjádřit ve svém rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené poškozenou, a zejména odmítla označit osobu, s níž věc konzultovala, čímž pochybnosti o své schopnosti věc spravedlivě rozhodnout jen prohloubila.
36. Lze konstatovat, že při rozhodování o vyloučení či jiném nahrazení jinak v souladu s předem stanovenými pravidly určeného (zákonného) soudce (např. postupem podle § 31 tr. ř., podobně ale i postupem podle § 262 nebo § 265l odst. 3 tr. ř.) jde vždy o střet dvou protichůdných principů – a sice jednak práva stran na rozhodování soudem nezávislým a nestranným, tedy i nepodjatým a ničím nekalým neovlivněným, plně respektujícím právní řád, včetně povinnosti respektovat závazný právní názor (viz zejména čl.
36 odst. 1 Listiny), jednak práva na zákonného soudce, tedy soudce určeného na základě předem stanovených pravidel, a nikoli soudce ad hoc arbitrárně přiděleného (viz zejména čl. 38 odst. 1 Listiny). Při poměřování těchto principů a základních lidských práv je třeba nalézt rovnováhu a náležitě přesvědčivě vysvětlit, proč při jejich kolizi byla jednomu dána přednost před druhým. Této otázce se ve své judikatuře věnuje pravidelně Ústavní soud, na jehož bohatou judikaturu lze odkázat – srov. z mnohých alespoň nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III.
ÚS 90/95, III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, I. ÚS 144/2000, z pozdější doby např. sp. zn. I. ÚS 1922/09, II. ÚS 3564/12 nebo IV. ÚS 2053/12, konečně z poslední doby např. sp. zn. Pl. ÚS 110/20, IV. ÚS 3011/20, IV. ÚS 839/21, IV. ÚS 2718/21, I. ÚS 1365/21 nebo III. ÚS 761/24. Z této judikatury Ústavního soudu (stručně a zjednodušeně uvedeno) vyplývá požadavek, aby soudy při rozhodování, které má za následek změnu osoby soudce, jenž má věc projednávat, náležitě vážily význam důvodů, jež je k tomu vedou, institut zákonného soudce je totiž důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup mimořádný, výjimečný, třebaže v odůvodněných případech dovolený, musí být ovšem náležitě a přesvědčivě odůvodněn, aby bylo možno vyloučit, že šlo o libovůli při obsazování rozhodujícího tělesa.
Z uvedené judikatury (zpravidla týkající se využití ustanovení § 262 tr. ř. odvolacím soudem) též vyplývá, že rozhodnutí znamenající změnu složení senátu, jenž má ve věci rozhodovat, nemůže být založeno na pouhé výtce hodnocení nesprávnosti důkazů, nesouhlasu s postupy soudu prvního stupně ze strany nadřízených soudů apod., ale musí být pochybení odůvodňující takový postup konkrétně a jednoznačně označena, dále je-li dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat, popř. je-li z obsahu vyjádření soudu prvního stupně zřejmá jeho neschopnost nebo neochota rozhodnout danou věc v souladu s právními předpisy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30.
9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 839/21, a ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24).
37. V případech vyloučení soudce z důvodu pochybností o jeho nepodjatosti (v trestních věcech podle § 30 tr. ř.) je třeba zohledňovat vedle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 722/05, Pl. ÚS 13/06) též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též ve zkratce jen „ESLP“) – odkázat lze například na rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, 1994, Gautrin a další proti Francii, 1998, a jiné. Z této judikatury (zjednodušeně uvedeno) mimo jiné vyplývá, že je třeba provádět subjektivní a objektivní test, zda nejsou dány důvody pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce.
Přitom z hlediska subjektivního jde o osobní přesvědčení samotného soudce, kterého se námitka týká, z hlediska objektivního o pohled nezávislého třetího, zda jsou zde objektivní dostatečné záruky vylučující pochybnost o jeho nepodjatosti. Z této judikatury dále vyplývá, že rozhodování daným soudcem nesmí ve veřejnosti vzbuzovat nedůvěru a pochybnosti, tedy že i negativní odpovědi při subjektivním a objektivním testování nutně neznamenají, že nejsou dány důvody pro pochybnost o nepodjatosti. Jinými slovy, jak uvádí anglické přísloví, spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, že je konána (justice must not only be done, it must also be seen to be done) – z judikatury Evropského soudu pro lidská práva viz např. rozhodnutí ve věci De Cubber proti Belgii, 1984.
Proto soudce, jehož nestrannost je legitimně zpochybňována, nemůže danou věc rozsoudit (tak např. rozhodnutí ve věci Castillo Algar proti Španělsku, 1998, Micallef proti Maltě, 2009). Za validní kritérium je proto považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (nález Ústavního soudu ze dne 6.
12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16).
38. Mají-li být aplikovány shora nastíněné závěry plynoucí z judikatury na danou konkrétní věc, je možno uznat, že jde o případ hraniční, že obviněné (podobně i některému nezávislému třetímu) se nutně nemusí zdát, že by zde byla relevantní pochybnost o nepodjatosti soudkyně, pokud se o složité právní otázce poradí s jiným odborníkem (což skutečně není zcela výjimečné, jak namítala obviněná). Na druhou stranu lze přiznat relevanci i výtkám poškozené, která i v důsledku některých vyjádření na její adresu ze strany soudkyně zpochybňovala její nepodjatost a která z jejího krajně nevhodného odůvodnění rozsudku s odkazem na názor jiné neoznačené osoby vznesla důvodné pochybnosti o tom, kdo tedy ve věci vlastně rozhodoval. Soudkyně JUDr. Eva Lamplotová přitom mohla celou věc ve svém vlastním rozhodnutí o námitce podjatosti vysvětlit, mohla uvést na pravou míru, jak ke svému rozsudku dospěla, že jde o její vlastní rozhodnutí, a nikoli o rozhodnutí jiné (konkrétně označené) osoby, se kterou věc jen v obecné rovině konzultovala a která ji například jen upozornila na relevantní judikaturu či názory obsažené v odborné literatuře, jež si soudkyně samostudiem ověřila. To však soudkyně neučinila, svá vyřčená slova dokonce v podstatě popřela a ani nechtěla označit osobu, o které sama při ústním odůvodnění rozsudku hovořila a která jí měla ve věci radit (s níž měla věc konzultovat). Soudkyně tak odmítla i tzv. soudní dialog se stranami, transparentně nevysvětlila, jaké postupy nenarušující důvěru v její nezávislé a nestranné rozhodování zvolila. To jen posílilo pochybnosti poškozené o nepodjatosti soudkyně, a proto podala proti usnesení samosoudkyně Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 37 T 36/2023, stížnost, kterou důvodně jako opodstatněnou následně akceptoval Krajský soud v Praze. Tento soud druhého stupně napadené rozhodnutí svým usnesením ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 13 To 261/2023, zrušil a sám rozhodl tak, že samosoudkyni JUDr. Evu Lamplotovou vyloučil z dalšího projednávání věci, protože i pro něj právě zmíněný postoj samosoudkyně z pohledu nezávislého třetího potvrdil důvodnost pochybností, zda není podjatá, resp. zda je sama dostatečně odborně způsobilá nestranně a nezávisle věc posoudit a rozhodnout. Z nevhodných vyjádření soudkyně JUDr. Evy Lamplotové totiž nebylo vůbec patrno, zda jde o její vlastní názor a rozhodnutí, či zda jde o názor a rozhodnutí někoho jiného, jehož totožnost soudkyně navíc ani nechtěla prozradit (tedy zda nejde dokonce o některou ze stran či zástupce stran, jak se domníval zmocněnec poškozené, který poukazoval i na některé projevy náklonnosti a adorace ze strany soudkyně k obhájci obviněné).
39. Z uvedených důvodů lze akceptovat postup soudu druhého stupně, který rozhodl o vyloučení soudkyně JUDr. Evy Lamplotové z úkonů v tomto trestním řízení.
40. Jde-li o další námitky obviněné proti následnému procesnímu postupu nově obsazeného soudu prvního stupně, ani je nemůže Nejvyšší soud uznat za opodstatněné. Obviněná sama neoznačila, o kterou z alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mělo jít. Zřejmě namítala založení rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech, když soudy nižších stupňů vycházely z dokazování provedeného především soudkyní později vyloučené pro podjatost. Ovšem samotné provedení důkazu v řízení před soudem prvního stupně soudkyní, která později byla vyloučena z projednávání věci z důvodů pochybnosti o její nepodjatosti, nečiní nutně tyto důkazy nezákonné, ani procesně nepoužitelné. Použitelnost totiž závisí na více dalších okolnostech, zejména na důvodech vyloučení soudkyně a době jejich vzniku. V daném případě byly důvody shledány v odborné nezpůsobilosti soudkyně ve věci rozhodnout, což se projevilo tím, že soudkyně proto naslouchala před svým rozhodnutím jiné osobě, kterou navíc odmítla identifikovat. Byly tedy dány pochybnosti, zda je vůbec schopna věc nezávisle a nestranně posoudit. Způsobu provedení důkazů, ani rozsahu provedeného dokazování, se tak uvedená pochybnost bezprostředně nedotýkala. Především je ale třeba uvést, že sama obviněná mohla velmi snadno dosáhnout úplného zopakování dokazování v celém potřebném rozsahu, stačilo neudělit souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů o hlavním líčení. Obviněná po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, který zároveň rozhodl o vyloučení soudkyně JUDr. Evy Lamplotové, požádala o konání dalšího hlavního líčení ve své nepřítomnosti a dne 1. 11. 2023 dala předem svůj výslovný písemný souhlas s přečtením protokolů z hlavního líčení (viz č. l. 1008 trestního spisu), pak ještě opětovně žádala o konání hlavního líčení v nepřítomnosti. Věc byla nově přidělena k rozhodnutí JUDr. Mgr. Lence Haštabové, Ph.D., samosoudkyni soudu prvního stupně, jež následně postupovala v souladu s § 219 odst. 3 tr. ř., když pouze přečetla (a to i za souhlasu státního zástupce) podstatný obsah protokolu o hlavním líčení. Důvodně využila zákonné výjimky ze zásady bezprostřednosti (§ 12 odst. 12 tr. ř.). Podobnou výjimkou je i možnost číst protokoly o výslechu svědků a znalecké posudky podle § 211 odst. 1 a 5 tr. ř., jsou-li k tomu dány souhlasy státního zástupce i obžalovaného, přičemž souhlas obžalovaného, který se hlavního líčení neúčastní, se presumuje podle § 202 odst. 3 tr. ř. (což dokonce platí i v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, jenž je omezen na osobní svobodě a výslovně o to požádá – § 202 odst. 5 tr. ř.).
41. Nejvyšší soud tak výtku obviněné, že bylo rozhodnuto na základě nezákonných důkazů, shledal zjevně neopodstatněnou.
42. Obviněná dále namítala, že trestní soudy znovu posuzovaly věc pravomocně rozsouzenou, resp. že nevycházely z pravomocného rozhodnutí civilních soudů, podle nichž poškozená platně převedla předmětné nemovitosti na obviněnou a platně nabyla vlastnické právo k těmto nemovitostem. Podle obviněné soudy nižších stupňů měly dřívější rozhodnutí civilních soudů respektovat. Ve spojitosti s tím namítala též nesprávnost výroku o náhradě škody.
43. K procesní otázce vázanosti rozhodnutím civilního soudu může Nejvyšší soud uvést následující. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení (tedy i soud – viz § 12 odst. 1 tr. ř.) posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Předně je třeba uvést, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 35 C 255/2021, ani rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, sp. zn. 27 Co 99/2022, nebyla posuzována lichva (jak bude ještě níže rozvedeno), tedy civilní soudy neposuzovaly stejnou otázku, jakou posuzovaly trestní soudy (resp. i další orgány činné v tomto trestním řízení). Především ale posouzení, zda šlo z hlediska trestněprávního o lichvu či nikoli, tedy zda byly naplněny znaky trestného činu lichvy či nikoli, je přímo posouzením viny, což řeší orgány činné v trestním řízení samostatně, a to i kdyby existovalo předchozí pravomocné rozhodnutí civilního soudu k téže otázce (resp. založené na týchž předpokladech). Otázku týkající se viny je soud v trestním řízení oprávněn i povinen posoudit sám, není přitom vázán žádným jiným rozhodnutím, i kdyby bylo vydáno (sluší se doplnit, že jedinou výjimkou by bylo posouzení otázky osobního stavu, o kterou ovšem v daném případě nešlo). Více k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171 a násl. V daném případě soudy nižších stupňů neignorovaly označená rozhodnutí civilních soudů, naopak je provedly jako listinný důkaz a jejich obsahem se zabývaly. Ani tuto výhradu obviněné tak nebylo možné akceptovat.
44. Obviněná též zpochybnila právní posouzení skutku jako trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, nicméně její námitky podřazené zejména na str. 5 jejího dovolání pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec tomuto důvodu neodpovídají, jde vesměs o výhrady proti procesnímu postupu v řízení před soudy nižších stupňů, nikoli o hmotněprávní námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Také na jiných místech obviněná zpochybňovala především skutkové závěry soudů nižších stupňů, nesprávnost jimi provedeného hodnocení důkazů apod. To jsou ovšem výhrady, které zásadně neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, a to ani ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o které byl výčet dovolacích důvodů rozšířen v roce 2021, jak bylo vysvětleno výše.
45. Přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost stručně připomene, že trestného činu lichvy se podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea 1), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea 2 – tzv. palichva). Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je mimo jiné, pokud pachatel získá pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Lze tak konstatovat, že v ustanovení § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je obsažena tzv. složitá skutková podstata, která obsahuje více znaků s více alternativami. Obviněné bylo v rozsudku odvolacího soudu napadeném dovoláním konkrétně kladeno za vinu, že „zneužívaje něčí tísně a lehkomyslnosti dala sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a takovým činem pro sebe získala značný prospěch“, tedy v jejím jednání bylo shledáno naplnění znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (označení příslušného alinea sice v napadeném rozsudku chybí, avšak jednak to obviněná nevytýkala, jednak by nešlo o takovou vadu rozsudku, pro kterou by bylo třeba do pravomocně rozsouzené věci zasahovat kasačním výrokem Nejvyššího soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku).
46. Obviněná ve svých několika námitkách, které však nepodřadila pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v podstatě zpochybnila naplnění znaků tísně a lehkomyslnosti na straně poškozené. Obviněná však mnohem spíše namítala nesprávnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, založených na jimi provedeném hodnocení jednotlivých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, se kterým nesouhlasila. Nevznesla tak výtku, která jediná by mohla naplňovat uvedený dovolací důvod, a sice že zjištěný skutkový stav, jak jej uzavřely soudy nižších stupňů, nenaplňuje uvedené dva alternativní znaky. Přesto i k těmto dvěma znakům se Nejvyšší soud stručně vyjádří.
47. Tísní se podle odborné literatury (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2795, marg. č. 2.) rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Dodává se, že zpravidla půjde o nesnáz hospodářskou (typicky splatnost dluhu), může jít i o tíseň jiného druhu (např. o tíživou rodinnou situaci týkající se bydlení, stavy po povodni či působení jiného živlu apod.). Poškozený může jednat v tísni i tehdy, má-li sice dostatečné prostředky k jejímu odstranění, ale nemá je okamžitě k dispozici (je obětí autonehody, byl okraden daleko od domova apod.). Podle rozhodnutí č. 5/2001-I. Sb. rozh. tr. je třeba za tíseň považovat tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Přitom jde-li o posouzení jednání osoby zneužívající tísně, není rozhodné, zda si poškozený takový stav zapříčinil sám, nebo k němu došlo vlivem okolností na jeho vůli nezávislých.
48. Lehkomyslností se podle odborné literatury (srov. tamtéž) vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo slibu plnění (je založena na nedostatečných informacích, lehkovážnosti při jejich získávání a ověřování, v jejich podcenění či povrchním hodnocení, neznalosti souvislostí, nedůslednosti apod.).
49. Soudy nižších stupňů takové stavy u poškozené shledaly. Podle nich se poškozená M. L. nacházela ve špatném psychickém stavu, a to především v důsledku zhoršeného zdravotního stavu manžela, který byl upoután na lůžko a o kterého se již fyzicky nezvládala sama starat, přičemž bylo možno předpokládat, že se vše s ohledem na její stáří bude zhoršovat, v čemž ji navíc obviněná opakovaně utvrzovala. Obviněná se nejprve vloudila do přízně poškozené, když jí začala zpočátku bezplatně pomáhat s péčí o domácnost, a především o manžela, později ovšem za to pro sebe požadovala nějaké plnění, jež nakonec přerostlo v žádost o přepsání celého domu poškozené na sebe. Ve výsledku sice nešlo o smlouvu darovací, ale o kupní smlouvu, avšak s výrazně nevyváženými smluvními podmínkami, jež z ní činily smlouvu asynallagmatickou, s kupní cenou odpovídající jen asi desetině hodnoty převáděné věci (domu) dostatečně nevyváženou jinou významnou protihodnotou, nemající podklad a opodstatnění ani v dalších okolnostech (typu blízkého příbuzenského vztahu, vděčnosti apod.), a to ani v současně sjednané služebnosti. Naopak podstatou ochoty znevýhodněné strany přistoupit na takto nevýhodné podmínky právního jednání lze hledat právě a jen v její tísni a určité lehkomyslnosti, které obviněná jako zvýhodněná strana umně využila. Nedosti na tom, že obviněná přiměla druhou stranu, zneužívajíc uvedené situace, přistoupit na takovou smlouvu, dokonce se jí sama necítila být vázána natolik, aby splnila, k čemu se sama zavázala, přitom to zřejmě byl i její původní záměr (dům od počátku chtěla získat zdarma, bez protihodnoty). Obviněná tak ani slíbenou desetinu kupní ceny ve výsledku poškozené neuhradila. V tom by mnohem spíše bylo možno spatřovat závažnější trestný čin podvodu (srov. k tomu mimo jiné též rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.), nicméně takto soudy nižších stupňů jednání obviněné neposoudily a s ohledem na princip zákazu reformationis in peius již ani jakákoliv změna v tomto směru není možná.
50. Jinými slovy Nejvyšší soud nemohl akceptovat jako opodstatněné ani ty námitky obviněné směřující proti právnímu posouzení skutku, které snad (s určitou mírou benevolence) by bylo možno považovat za námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Obviněná dále zpochybňovala správnost výroku učiněného v tzv. adhezním řízení, tedy výroku o náhradě škody. V tomto směru by mohla rozhodnutí učiněná v civilním řízení mít povahu překážky věci rozsouzené, pokud by šlo o stejnou věc. K tomu je možno uvést, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2022, č. j. 35 C 255/2021-68, byla zamítnuta žaloba poškozené podaná proti obviněné, kterou se poškozená domáhala zrušení shora označené kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí, případně určení, že kupní smlouva je neplatná a ve spojitosti s tím i určení, že poškozená jako žalobkyně je vlastníkem nemovitostí. Jednotlivé žalobní petity žalobkyně opírala především o ustanovení § 1793 odst. 1 o. z. (zrušení kupní smlouvy proto, že hodnota plnění poskytnutá poškozenou je v hrubém nepoměru s hodnotou nemovitostí), soud se ve spojitosti s tím zabýval též ustanovením § 1794 o. z. (podle nějž se předchozí ustanovení neužije, jestliže důvod uvedeného nepoměru vyplývá ze zvláštního vztahu smluvních stran, který soud dovodil), kromě toho zkoumal, zda je kupní smlouva platná, resp. jde-li o její pravou skutečnou vůli uzavřít uvedenou kupní smlouvu. Jedinou relevantní námitkou z pohledu soudu prvního stupně byla výtka spočívající v jednání v rozporu s dobrými mravy, která však vycházela z hrubého nepoměru vzájemných plnění. Tento hrubý nepoměr byl ovšem podle soudu prvního stupně pokryt výjimkou uvedenou v § 1794 o. z., a proto soud považoval kupní smlouvu za platnou, takže na jejím základě obviněná platně nabyla předmětné nemovitosti. Na určení, že je kupní smlouva neplatná navíc nebyl dán naléhavý právní zájem, proto tato část žaloby z podstaty věci nemohla uspět. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 27 Co 99/2022-129.
52. Bohužel je tak třeba konstatovat, že civilní soudy se ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly otázkou, zda nešlo o lichvu ve smyslu § 1796 o. z. Otázku naplnění znaků tohoto ustanovení vůbec neřešily, k případnému doplnění potřebných tvrzení zjevně strany nevedly, rozhodné skutečnosti, které nasvědčovaly naplnění tohoto ustanovení, přitom již v civilním řízení byly zřejmé.
53. Je možno stručně doplnit v čem podle § 1796 o. z. spočívá lichva: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Znaky civilněprávní a trestněprávní lichvy jsou v zásadě shodné (jde-li o § 1796 o. z. a § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku; trestní zákoník obsahuje navíc i tzv. palichvu v § 218 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, o niž tu ovšem nešlo). Jsou-li naplněny znaky trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jsou tak zásadně naplněny i znaky civilněprávní lichvy (dokonce tím spíše – argumentum a maiore ad minus).
54. V odborné literatuře (viz například KOLMAČKA, V., PETROV, J. § 1796 [Lichva]. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2025) se dlouhodobě vedl spor, zda lichevní jednání, které je konkretizací zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., zakládá neplatnost absolutní či jen relativní (jako je tomu např. u jednání podvodných). Tato otázka byla dlouho sporná i v aplikační praxi, než ji definitivně ve prospěch neplatnosti absolutní vyřešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, který byl uveřejněn pod č. 66/2024 Sb. rozh. obč. Podle publikované právní věty uvedeného rozhodnutí se navíc k této absolutní neplatnosti má přihlédnout z úřední povinnosti, ex officio, tedy i bez návrhu.
Nejvyšší soud tak navázal na svou předchozí judikaturu, podle které porušení dobrých mravů znamená absolutní neplatnost právního jednání (viz například rozhodnutí č. 80/2021 Sb. rozh. obč.). Bohužel ve věci poškozené a obviněné civilní soudy nedostály uvedené povinnosti zabývat se otázkou absolutní neplatnosti právního jednání z důvodu naplnění skutkové podstaty lichvy a znaky této skutkové podstaty uvedené v § 1796 o. z. vůbec nezkoumaly, nezabývaly se jimi, ač argumentace poškozené tomu napovídala.
Z pohledu Nejvyššího soudu tak shora označená rozhodnutí civilních soudů vykazují vady, které nicméně řádným postupem v civilním řízení nebyly napraveny, rozhodnutí pro tyto vady nikdy nebyla zrušena.
55. Je velice sporné, nakolik by poškozená mohla v budoucnu uspět s případnou další žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pokud by ji opřela o nová (či spíše doplněná) skutková tvrzení odpovídající ustanovení § 1796 o. z., které v předcházejícím řízení civilní soudy pominuly. Lze vycházet z myšlenky, že spornou otázku, zda poškozená je či není nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, ač je spornou kupní smlouvou prodala, řeší zmíněná civilní rozhodnutí konečně a závazně.
Do doby zrušení takového pravomocného rozhodnutí (na základě mimořádných opravných prostředků či ústavní stížnosti, které však zřejmě poškozená nevyužila) vytváří tak překážku věci rozsouzené (res iudicata), kterou již nelze znovu v civilním řízení projednat (princip ne bis in idem), třebaže s drobně doplněnou argumentací odpovídající dříve nezvažovanému právnímu posouzení. Překážka věci rozsouzené je tzv. negativní procesní podmínkou, ke které je povinen soud přihlížet kdykoliv za řízení z úřední povinnosti (§ 103 o.
s. ř.). Rozhodnutí o uvedené otázce (určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem) je tak konečné a závazné nejen pro strany, ale i pro soud a další orgány (§ 159a odst. 1, 4 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána; vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J.
a kol. Občanský soudní řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097, marg. č. 4). Platí to, jde-li o tutéž věc, tedy jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká- li se stejného předmětu řízení a týchž osob, přičemž je lhostejné, zda mají tyto osoby v novém řízení stejné či rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (viz tamtéž).
V tom by sice mohla být jistá možnost, že by soudy případnou další žalobu nepovažovaly za tutéž věc s ohledem na mírně odlišná skutková tvrzení, nicméně zřejmě by taková argumentace neuspěla, protože většinu rozhodných skutkových okolností civilní soudy znaly a posuzovaly je (třebaže nikoli optikou ustanovení § 1796 o. z.). Tak byl zkoumán duševní stav a rozpoložení poškozené v době sjednání kupní smlouvy, její tehdejší poměry, dokonce byl využit i znalecký posudek na zdravotní stav poškozené opatřený pro účely trestního řízení (pravda, tehdy ve fázi prověřování, tj. před zahájením trestního stíhání obviněné, navíc tehdy ještě vedeného pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu obviněnou).
Zkoumán tak byl i stav tísně a lehkomyslnosti.
56. Z uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že správným a adekvátním řešením by bylo konstatování absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou uzavřela obviněná s poškozenou a na základě které byly převedeny předmětné nemovitosti poškozenou obviněné, a proto by měla být nadále vlastníkem těchto nemovitostí poškozená, tedy mělo by dojít ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí tak, aby odpovídal realitě. Ovšem s ohledem na výše uvedená civilní rozhodnutí, která v tomto směru vytvářejí překážku věci rozsouzené, se poškozená již (zřejmě) nebude moci úspěšně domáhat takového určení v řízení před civilními soudy (řízení by při takovém náhledu muselo být zastaveno pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.).
57. Z uvedeného důvodu skutečně může obstát výrok o náhradě škody, jak jej učinil odvolací soud, protože jednáním obviněné, které nepochybně bylo protiprávní a které jinak lze označit za absolutně neplatné, získala plnění, které získat neměla, poškozená se již nemůže domoci navrácení věcí ušlých z jejího majetku, jež by bylo možno označit za bezdůvodné obohacení (z neplatného právního důvodu, příp. nemravného, nečestného důvodu – condictio ob turpem causam) – § 2991 a § 2993 o. z. Protože z uvedených procesních důvodů již nemůže být přiznáno právo na plnění spočívající ve vydání takového bezdůvodného obohacení, nezbývá než přiznat právo na náhradu v penězích, ať již by šlo o plnění podle § 2999 odst. 1 o. z. (jako náhrada v penězích za věc, kterou již není možno vydat, a to ve výši obvyklé ceny), anebo jako plnění v podobě povinnosti k náhradě škody podle § 2909 o. z. (z důvodu porušení dobrých mravů, neboť lichevní jednání je speciálním případem jednání v rozporu s dobrými mravy), anebo podle § 2910 o. z. (z důvodu porušení zákona – neboť obviněná svým zaviněným jednáním jako škůdce porušila povinnost stanovenou zákonem a zasáhla tak do absolutního práva poškozené, tj. porušila povinnost nejednat protiprávně, zde dokonce nespáchat trestný čin, resp. nejednat způsobem naplňujícím znaky lichvy, jak bylo uvedeno výše). Vyhnout se peněžitému plnění na základě odvolacím soudem založeného exekučního titulu, které už poškozená vymáhá, by obviněná nepochybně mohla tím, že by poškozené dobrovolně vydala nemovitosti, které od ní na základě absolutně neplatné (lichevní) kupní smlouvy získala. Jinými slovy by se s poškozenou mohla dohodnout, že dojde ke změně zápisu vlastnického práva k těmto nemovitostem v katastru nemovitostí (vynutit takový postup soudně však ze shora uvedených důvodů již zřejmě nebude možné). Takové dobrovolné plnění by mohlo ušetřit i náklady na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, s nímž ovšem již bylo započato (pověření soudního exekutora Mgr. Hynka Sekyrky vydal Okresní soud v Nymburce dne 23. 1. 2025 pod sp. zn. 20 EXE 10/2025, soudní exekutor vede věc pod sp. zn. 145 EXE 1/25 – náklady doposud vedené exekuce by pochopitelně musely být zaplaceny).
58. Ze shora rozvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za dané procesní situace jako správný též výrok učiněný v adhezním řízení, kterým bylo obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby poškozené nahradila škodu ve výši 3 205 440 Kč, která odpovídá hodnotě majetku, o který byla lichevní smlouvou ochuzena (tzv. olichvena) poškozená, neboť jedině tak lze za současné situace napravit důsledky spáchaného trestného činu obviněnou a ochránit oprávněné zájmy poškozené.
59. Nejvyšší soud proto může uzavřít, že ty námitky obviněné, které bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody, shledal jako zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního a následně i druhého stupně, které byly též adekvátně právně posouzeny (alespoň jde-li o tu část právního posouzení, kterou obviněná zpochybňovala ve svém dovolání).
V. Závěrečné shrnutí
60. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněné J. K. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu