Odejmutí věci rozhodujícímu soudci a projednání v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3295, a to v části výroku, jíž se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") odejmutím věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu porušil základní práva stěžovatele.
2. Stěžovatel je obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Praze ("vrchní státní zastupitelství") ze dne 3. 7. 2019, č. j. VZV 17/2017-206, stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Této obžaloby byl rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") dvakrát zproštěn (srov. rozsudky ze dne 14. 2. 2020, č. j. 74 T 2/2019-2586, a ze dne 28. 5. 2021, č. j. 74 T 2/2019-2763), ovšem v obou případech vrchní soud z podnětu odvolání státní zástupkyně zprošťující rozsudky zrušil, vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí a uložil mu doplnění dokazování, neboť v něm shledal závažné nedostatky (srov. usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 3 To 40/2020, a usnesení ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 3 To 89/2021). Městský soud následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, stěžovatele i potřetí zprostil obžaloby.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zrušil i posledně uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu, vrátil věc městskému soudu k novému rozhodnutí, a navíc podle § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud napadeným usnesením, konkrétně výrokem, jímž podle § 262 trestního řádu nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu městského soudu, porušil jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
5. Má za to, že vrchní soud použití § 262 trestního řádu řádně neodůvodnil, jelikož uvedl pouze to, že postup městského soudu odporuje požadavkům vyjádřeným v § 2 odst. 6 trestního řádu. Uvádí, že městský soud vždy doplnil dokazování tak, jak mu uložil vrchní soud, provedl i další doporučené dokazování. Stěžovatel odkazuje na rozsáhlou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. 9. 2021; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") (srov. rozsudek ve věci Tempel proti České republice ze dne 25.
6. 2020, č. stížnosti 44151/12), s níž je dle jeho názoru napadené rozhodnutí v rozporu. Opakuje, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 262 trestního řádu a zdůrazňuje, že "odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl." Vrchní soud však dle stěžovatele v jeho věci takto nepřípustně postupoval. Stěžovatel dále uvádí, že se vůči postupu vrchního soudu neúspěšně bránil uplatněním návrhu na vyloučení soudce podle § 30 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2024, č. j. 11 Tvo 4/2024-3375).
6. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
7. Vrchní soud předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Potvrdil, že rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a to z důvodu probíhajícího řízení o návrhu na vyloučení soudců senátu 3 To vrchního soudu. Odkázal přitom na shora citované usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vyloučení soudce, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že po seznámení se s oběma (tj. prvními dvěma) kasačními rozhodnutími vrchního soudu shledal (bod 16), že "odvolací soud postupoval v intencích zákonem vymezené přezkumné činnosti, nijak excesivně z ní nevybočil a jeho postup je v souladu s relevantní judikaturou vztahující se k problematice přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení."
8. Vrchní státní zástupkyně navrhla, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh. V rekapitulaci předchozího řízení uvedla, že důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí městského soudu bylo neprovedení všech důkazů navržených obžalobou a nepřesvědčivé hodnocení provedených důkazů. Ve vztahu k druhému kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu zmínila, že městský soud sice respektoval pokyny odvolacího soudu týkající se nezbytného doplnění dokazování, neboť vyslechl dva konkrétní svědky a provedl relevantní listiny, ale nevěnoval adekvátní pozornost okolnostem svědčícím v neprospěch obžalovaného. Vrchní státní zástupkyně zdůraznila, že městský soud provedené důkazy nehodnotil ve všech vzájemných souvislostech, ale převážně izolovaně a jednostranně, tedy při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Stejné nedostatky dle jejího vyjádření vykazuje rovněž v pořadí třetí rozhodnutí městského soudu.
9. Vedlejší účastník řízení dále odkázal na body 90-92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž vrchní soud vysvětlil, proč v nyní posuzované věci zvolil postup podle § 262 trestního řádu. Vyjádřil názor, že vrchní soud dostatečně vysvětlil, že svědecké výpovědi, z nichž ve svých rozhodnutích vycházel městský soud, postrádají vnitřní logickou konzistenci ve vztahu k provedenému dokazování jako celku. Upozornil, že výchozí pozice městského a vrchního soudu při hodnocení výpovědí těchto svědků a jejich věrohodnosti byla obdobná (městský soud s ohledem na povinnost mlčenlivosti svědků - advokátů pouze četl protokoly o jejich výpovědi pořízené v průběhu přípravného řízení). Vedlejší účastník shrnul, že vrchní soud poskytl městskému soudu dostatečný prostor i dostatečné vodítko, jak by se měl vypořádat s rozpory mezi provedenými důkazy. Nedával mu - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - závazné pokyny ohledně toho, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit. Městský soud však nedostatky dokazování nadále nenapravil, což podle vedlejšího účastníka odůvodnilo postup vrchního soudu podle § 262 trestního řádu.
10. Stěžovatel nevyužil možnosti podat k zaslaným vyjádřením repliku.
11. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní zákonné podmínky řízení [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
12. Z hlediska včasnosti ústavní stížnosti je podstatné, že napadené rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, což ve svém vyjádření potvrdil rovněž vrchní soud (srov. výše). Ústavní stížnost je tudíž nutné považovat za návrh podaný včas.
13. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
14. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací § 262 trestního řádu. V. a) Obecná východiska ústavního přezkumu
16. Podmínkami umožňujícími postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu se Ústavní soud již několikrát zabýval (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022 nebo sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ze dne 21. 3. 2023). Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený. K použití § 262 trestního řádu lze přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Příkladem takové situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998). Odvolací soud proto může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (srov. shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ). Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit a věc mu odejmout pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010 či usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008).
17. Použije-li odvolací soud § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané (viz nález sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. 9. 2021) a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu (srov. shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ). Je však v rozporu s právem na řádně vedené trestní řízení, mění-li spekulativně odvolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Je-li takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016).
18. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) plyne mimo jiné pravidlo in dubio pro reo, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016, nebo nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008). Nedodržením této povinnosti porušuje soud nejen toto pravidlo, ale i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/2008 ze dne 26. 11. 2009).
19. V rozsudku ESLP ve věci Tempel proti České republice bylo poukázáno zejména na skutečnost, že při rušení prvoinstančních rozsudků odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně především způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka. Tento přístup byl podle názoru ESLP v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný. Rovněž ESLP poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje formulace, jež podle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům o věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
20. Po prostudování trestního spisu Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí městského soudu učiněných před vydáním napadeného usnesení nelze dovodit, že by městský soud nerespektoval závazný právní názor či závazné pokyny vrchního soudu, resp. že by se dopustil v řízení závažných vad a že by byl důvod k obavám, že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl vrchní soud akceptovat.
21. Konkrétní výhrady uplatněné v prvním kasačním usnesení rekapituloval vrchní soud v bodech 45 až 48 napadeného usnesení. Výhrady formulované ve druhém kasačním usnesení pak vrchní soud obsáhle shrnul v bodech 51 až 68 napadeného usnesení. Vady, které podle vrchního soudu přetrvaly, resp. se objevily v třetím zprošťujícím rozsudku městského soudu, byly konkretizovány v bodech 79 a 81 až 87 napadeného usnesení.
22. Ze srovnání všech tří kasačních usnesení je zřejmé, že vrchní soud v nich městskému soudu vytýkal, že závěr o rozhodné skutkové okolnosti, tj. určení okamžiku nákupu akcií (k tomu srov. rozsudek městského soudu z roku 2023, bod 127), učinil na základě nekritického převzetí obhajoby stěžovatele a výpovědí svědků z advokátní a účetní kanceláře, u nichž však důsledně neposoudil jejich věrohodnost, za současného relativizování závaznosti listinných důkazů a bagatelizováním okolností svědčících v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud městskému soudu vytknul (bod 76 napadeného usnesení), že se "nevypořádává s celou řadou skutečností, a především vzájemných souvislostí mezi zjištěnými skutečnostmi, které se v kontextu verze skutkového děje prezentovaného obhajobou jeví jako poměrně nelogické či nesmyslné (či dokonce porušující zákonné povinnosti), zatímco s verzí skutkového děje podaného obžalobou zřetelně korespondují a logicky do ní zapadají." Argumentace městského soudu tak je dle vrchního soudu "při hodnocení provedených důkazů především zaměřena na izolované hodnocení jednotlivých důkazů, ovšem do značné míry postrádá zhodnocení těchto důkazů v jejich vzájemných souvislostech" (tamtéž, bod 76).
23. V konkrétnostech - z hlediska důkazů a okolností svědčících proti stěžovateli a podporujících skutkovou verzi obžaloby, tj. verzi, dle které k nákupu akcií došlo až po roce 2007 - vrchní soud zmínil nestandardní hotovostní úhradu převáděných akcií i okolnosti platby akcií protislužbou v případě společnosti A (body 82-83 napadeného usnesení), chybějící smlouvu o prodeji akcií společnosti A, jakož i její následné údajně náhodné nalezení při velkém úklidu advokátní kanceláře (tamtéž, bod 83), dodatečně dodané přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2007 M., předložené na špatně čitelné listině, jejíž pravost již nelze u správce daně ověřit (tamtéž, bod 84), několikaletou prodlevu se změnou zápisu akcionáře (stěžovatele) do obchodního rejstříku, a to jak v případě výše uvedené obchodní společnosti A, tak i v případě společností B a C, jež kontrastuje s praxí včasného zápisu jiných obchodních společností nabízených zprostředkující advokátní kanceláří (tamtéž, bod 85 a 87), nelogičnost postupu při nákupu tří shora uvedených obchodních společností (tamtéž, bod 86), či svědeckou výpověď zmiňující antedataci listin (tamtéž, bod 87). Vrchní soud zdůraznil, že na tyto okolnosti a důkazy městský soud upozornil i v předchozích zrušujících usneseních, v nichž dále požadoval též důsledné posouzení věrohodnosti dvou ve prospěch stěžovatele vypovídajících svědků (advokátů) s ohledem na jejich trestní minulost a zhodnocení listinných důkazu v podobě účetních závěrek zmíněných obchodních společností (srov. tamtéž, body 62 a 66-67).
24. Z hlediska ústavní souladnosti napadené části usnesení vrchního soudu je proto klíčové, zda městský soud ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, odstranil vytýkané vady. Ústavní soud dospěl k závěru, že se městský soud v tomto posledním zprošťujícím rozsudku s výtkami vrchního soudu vypořádal. Nesouhlasí-li vrchní soud s jeho odůvodněním a argumenty, činí tak způsobem, jenž může být vykládán jako podsouvání názoru, že by měl městský soud při hodnocení důkazů dospět k odlišným závěrům a že vrchní soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. Takový výsledek však ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu i ESLP neobstojí.
25. Ústavní soud seznal, že městský soud v rozhodnutích předcházejících napadenému rozsudku k hodnocení důkazů přistoupil svědomitě a podrobně, logicky a racionálně své závěry zdůvodňoval a v zásadě svědomitě reagoval na výtky a pokyny vrchního soudu.
26. V posledním zprošťujícím rozsudku se městský soud vypořádal s okolností hotovostní platby (srov. rozsudek městského soudu z roku 2023, body 133-136) a konstatoval, že matematicky propočteno zaplacení kupní ceny za nabyté akcie hotovostními platbami při dodržení zákonného limitu možné bylo. Současně zdůraznil, že obžaloba nepředložila důkaz, že by platba proběhla později, než tvrdila obhajoba. Městský soud se též vyjádřil ke způsobu úhrady za koupi akcií společnosti A, jež spočívala v protislužbě - poskytnuté právní službě (tamtéž, bod 137).
Namítá-li přitom vrchní soud, že tato verze nekoresponduje s výpovědí svědka D., přehlíží, že tento svědek v rámci svého prvního výslechu právě uvedený způsob úhrady kupní ceny potvrdil (tamtéž, bod 19). Městský soud se dále vypořádal rovněž s námitkou zápisů do obchodního rejstříku, jež byly sice provedeny až v roce 2009, což ovšem dle názoru městského soudu nevylučuje, že k nákupu akcií došlo již v roce 2007. To, že listiny podepsané stěžovatelem začaly být do obchodního rejstříku zakládány až v roce 2009, městský soud vysvětlil výpovědí stěžovatele (tamtéž, bod 148) "že se až do této doby o společnosti nijak nezajímal, spokojil se pouze s tím, že akcie včas koupil, a jednat v rámci společností začal až teprve poté, co měl konkrétní projekt, k jehož realizaci chtěl tu kterou společnost využít." Tímto městský soud odůvodnil rovněž odlišnosti při (včasném) zápisu jiných obchodních společností v portfoliu dotčené advokátní kanceláře (tamtéž, body 190-191).
Ve vztahu k důkazu účetními závěrkami městský soud konstatoval (tamtéž, bod 161), že je nepovažuje za dostačující ke změně jeho náhledu, a to zejména proto, že účetní při jejich sestavování vycházely toliko z informací z veřejně dostupného obchodního rejstříku (k tomu srov. výše). Městský soud se též obsáhle zabýval námitkou nevěrohodnosti svědků (tamtéž, body 166-175) a zhodnotil, že "není-li výpověď svědka jiným provedeným důkazem vyvrácena, pak jí nelze přehlížet." Zmínku o antedataci listin, jež byla uváděna vrchním soudem na podporu skutkové verze obžaloby, vypořádal městský soud tak, že "odkaz na výpověď svědka K., který neuvedl jedinou listinu týkající se zde projednávané věci, která se měla antedatovat, kdy současně uvedl, že k podstatě zde posuzované věci nic neví, neshledává nalézací soud relevantním" (tamtéž, bod 142 a 199).
Stran tvrzené nelogičnosti postupu stěžovatele při nákupu obchodních společností (v tom smyslu, že by bylo logičtější, kdyby nakoupil všechny společnosti rovnou od společnosti D) městský soud vycházel z jednoduché skutkové verze předkládané stěžovatelem, že "koupil to, co mu "dohodil" jeho známý a kamarád advokát Š." (tamtéž, bod 185). Městský soud v neposlední řadě reagoval rovněž na námitku následně (tj. po roce 2007) provedeného notářského ověření smluv (tamtéž, body 140-142) a zhodnotil rovněž význam dodatečně dodaného daňového přiznání, které přes svou špatnou čitelnost potvrzuje verzi obhajoby, kterou se obžalobě nepodařilo vyvrátit (tamtéž, bod 139).
27. Ústavní soud nepovažuje závěry městského soudu za excesivní a neshledává v nich zásadní pochybení, která mu v souvislosti s hodnocením provedených důkazů vytýká vrchní soud. Vrchní soud naopak přistoupil k vyvození (přinejmenším nepřímo či zastřeně - srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ze dne 21. 3. 2023, bod 57) odlišných skutkových závěrů bez toho, že by potřebné důkazy sám provedl. Ústavní soud proto považuje rozhodnutí vrchního soudu o přikázání věci jinému senátu soudu prvního stupně podle § 262 trestního řádu za nedostatečně odůvodněné a považuje jej za nepřípustný projev snahy prosadit vlastní způsob hodnocení provedeného dokazování.
28. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud sice deklaroval, že nemůže městskému soudu ukládat, jak má rozhodnout, resp. že mu nemůže dávat závazné pokyny k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit (bod 75 napadeného usnesení), ze zrušujících usnesení je však patrné, jaký výsledek v hodnocení důkazů očekává a že nevina stěžovatele podle něj z provedených důkazů nevyplývá. Tím, že vrchní soud opakovaně naznačoval, jak by měl městský soud hodnotit některé provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním by měl dospět, překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu (§ 263 odst. 7 trestního řádu), a porušil tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. Vrchním soudem byla věc odňata za situace, v níž původní senát městského soudu reagoval na všechny konkrétní výtky a pokyny vrchního soudu a byl schopen ve věci sám rozhodnout při posouzení všech rozhodných skutkových okolností, čímž došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
30. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a vyslovil, že vrchní soud napadeným usnesením porušil práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení vrchního soudu proto v části výroku, jímž vrchní soud městskému soudu nařídil, aby věc projednal a rozhodnul v jiném složení senátu, ruší.
31. Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že dokazování a vyvozování skutkových zjištění není svěřeno pouze soudům prvního stupně. Má-li tedy vrchní soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních městského soudu, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání (při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu) zopakoval důkaz či důkazy, z nichž městský soud tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny v hlavním líčení.
Vrchní soud může tímto postupem sám změnit skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry městského soudu, k nimž dokazování neprovede a je jimi podle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán, může dosáhnout nového skutkového stavu a vydat rozhodnutí, které mu odpovídá. Městský soud je povinen v takovém případě vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen vrchním soudem, ovšem za podmínky, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna, neboť odvolací soud nemůže ani v takovém případě zakázat soudu prvního stupně doplnění dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj (srov. cit. nález sp. zn. IV.
ÚS 29980/22 , body 82-84).
32. Věc stěžovatele se nyní vrátí městskému soudu, který ji projedná ve stejném složení senátu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu