USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 2. 2024 stížnost obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. S. zamítá.
1. Usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, rozhodl Vrchní soud v Praze o návrhu obviněného M. S. (dále jen „stěžovatel“ nebo „obviněný“) na vyloučení členů senátu 3 To uvedeného soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a členové senátu JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Robert Pacovský vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 54/2023 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 2/2019.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas stížnost, kterou následně odůvodnil.
3. V podrobnostech obviněný namítal, že se Vrchní soud v Praze zabýval pouze subjektivním testem nestrannosti podle kritérií vymezených v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. a rezignoval na provedení objektivního testu nestrannosti podle všech kritérií vymezených rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Ústavního soudu.
4. Vrchní soud v Praze již celkem třikrát zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby o věci obviněného znovu jednal a rozhodl, přičemž v posledním případě rovněž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Pokud se týká druhého rozhodnutí vrchního soudu (usnesení ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 3 To 89/2021), obviněný namítal, že jmenovaný soud prezentuje důkazní situaci odlišně od Městského soudu v Praze, aniž by postupoval podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., respektive podle ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., vyjadřuje se k věrohodnosti svědků, aniž by je sám vyslechl, a uchyluje se ke spekulacím, v neprospěch obviněného, v rozporu se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, v rozporu s obsahem spisu, a v rozporu s právním řádem. Senát 3 To Vrchního soudu v Praze porušil zásadu presumpce neviny, neboť nepřípustně předjímal vinu obviněného. Stěžovatel odkázal na závěry Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. Senát 3 To se ve svém druhém rozhodnutí snaží prosadit vlastní hodnocení důkazních prostředků, které neprovedl, a vlastní skutková zjištění, která vytváří spekulativně nad rámec svého zákonného oprávnění. Senát 3 To explicitně a protiústavně vyjádřil svůj názor na vinu a nepřímo naznačuje Městskému soudu v Praze, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před ním obstály.
5. Obviněný dále opakovaně namítal, že má pochybnosti o tom, zda senát 3 To Vrchního soudu v Praze, konkrétně předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a soudce zpravodaj Mgr. Robert Pacovský, si nevytvořil názor na věrohodnost svědka M. a pravdivost jím uváděných skutečností již dopředu, a to na základě trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 To 29/2021, kdy dne 1. 2. 2022 senát 3 To Vrchního soudu v Praze, ve složení předseda senátu Mgr. Stanislav Králík, soudkyně zpravodajka JUDr. Helena Kutzlerová a soudce Mgr. Robert Pacovský, vydal rozsudek, sp. zn. 3 To 29/2021, kterým mimo jiné sám ve věci rozhodl tak, že uznal M. vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku. To, že senát 3 To Vrchního soudu v Praze odsoudil jednoho ze svědků v této kauze za zvlášť závažný zločin k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, je objektivní skutečností, která minimálně vzbuzuje otázku, zda je skutečně splněn objektivní test nestrannosti.
6. Obviněný dále upozornil, že v souvislosti s nedávným úmrtím své matky V. Š., nar. XY, zemřelé XY, se dozvěděl nové skutečnosti, a to ve vztahu soudkyně JUDr. Evy Brázdilové k jeho rodině. Matka obviněného byla poškozenou v trestním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 16/2004, ve kterém byla obžalována a odsouzena M. K., která byla stíhána jako uprchlá. Samosoudkyní v této věci byla právě soudkyně JUDr. Eva Brázdilová. Spis se ale za podivných okolností dne 15. 4. 2004 ztratil. Matka obviněného byla přesvědčena, že soudkyně JUDr. Eva Brázdilová, respektive její manžel, trestní spis „ztratili“ zcela záměrně, aby tak pomohli obžalované M. K. S ohledem na následné trestní oznámení, na neustálé projednávání stížností, na obsah jednotlivých podání si objektivně mohla soudkyně JUDr. Eva Brázdilová vytvořit negativní vztah vůči matce obviněného.
7. Obviněný závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, a aby sám ve věci rozhodl tak, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík, soudce zpravodaj Mgr. Robert Pacovský a soudkyně JUDr. Eva Brázdilová, jsou ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení, neboť jejich jednání vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že ve věci nebudou rozhodovat nestranně a jsou ve věci podjatí.
8. Součástí podání obviněného byla rovněž řada příloh, a to podání ze dne 25. 8. 2004 adresované státnímu zástupci JUDr. Suchánkovi, sdělení Ministerstva spravedlnosti, Odbor dohledu a stížností, ze dne 17. 9. 2004, podání ze dne 11. 11. 2004 adresované ministrovi spravedlnosti JUDr. Němcovi, podání ze dne 7. 12. 2004 adresované Ministerstvu spravedlnosti, sdělení Ministerstva spravedlnosti, odbor generální inspekce, ze dne 21. 12. 2004, sdělení Ministerstva spravedlnosti, odbor dohledu a stížností, ze dne 23. 12. 2004, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 42 T 16/2004, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 42 T 16/20042, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 61 To 104/2005, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 42 T 16/2004, podání ze dne 19. 7. 2005 adresované Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, podání ze dne 19. 7. 2005 adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 1, podání ze dne 25. 7. 2005 adresované Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 42 T 16/2004.
9. Obviněný následně prostřednictvím své obhájkyně zaslal doplnění stížnosti, v němž namítal, že pokud se týká posledního kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, senát 3 To Vrchního soudu v Praze doplněnou argumentaci Městského soudu v Praze zásadně ignoruje a „pouze“ setrvává na svých předchozích „výtkách“ a spekulacích. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že i poslední rozhodnutí obsahuje pasáže, které lze jistě hodnotit tak, že senát 3 To Vrchního soudu v Praze důrazně naznačil Městskému soudu v Praze, že verze skutkového děje popisovaná státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze je oproti verzi popisované obhajobou logická, a tedy jediná možná. Obviněný opakovaně poukázal na to, že soudci senátu 3 To Vrchního soudu v Praze nesplňují tzv. objektivní test nestrannosti. Tedy test toho, zda s ohledem na jednání soudce a veškeré okolnosti případu lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl.
10. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení členů senátu 3 To z vykonávání úkonů trestního řízení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
11. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
12. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že …nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
13. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je přitom zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, dospěl k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 3 To, a to předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a soudci JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Robert Pacovský, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, nelze tomuto postupu ničeho zásadního vytknout.
14. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
15. Stěžovatel dovozuje podjatost členů senátu 3 To především z okolností spočívajících v tom, že v obou posledních kasačních rozhodnutích ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 3 To 89/2021, a ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, měl dotčený odvolací senát explicitně a protiústavně vyjádřit svůj názor na vinu obviněného a nepřímo naznačit soudu prvního stupně, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před ním obstály. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v rámci námitky podjatosti senátu věcně přezkoumávat jeho meritorní rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud se seznámil s oběma kasačními rozhodnutími, kterým stěžovatel vytýkal, že se v nich odvolací soud snažil prosadit vlastní hodnocení důkazních prostředků, které neprovedl, a vlastní skutková zjištění, která vytváří spekulativně nad rámec svého zákonného oprávnění, a přitom shledal, že odvolací soud postupoval v intencích zákonem vymezené přezkumné činnosti, nijak excesivně z ní nevybočil a jeho postup je v souladu s relevantní judikaturou vztahující se k problematice přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022).
17. Nad rámec shora uvedeného pro jistou přesnost a úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, nastínil referenční rámec pro ústavně konformní výklad § 263 odst. 7 tr. ř. a § 264 odst. 1 tr. ř. V tom předestřel jak základní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice, přitom formuloval základní rámec pro postup odvolacího soudu v intencích § 263 odst. 7 tr. ř. (viz bod 61 a násl., zejména pak také body 66, 69 a 70 citovaného nálezu).
Ústavní soud pak k § 263 odst. 7 tr. ř. uvedl, že ve vztahu k dokazování a skutkovým zjištěním nemůže odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvního stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně pak smí odvolací soud podle tohoto citovaného nálezu posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení.
Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně. Z pohledu § 264 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud formuloval v obecné rovině demonstrativní výčet pokynů, které podle uvedeného ustanovení smí odvolací soud uložit soudu prvního stupně. Mezi ty uvedl následující: 1) Doplnit dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně.
2) Provést konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zjištěn, ale soud prvního stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán. 3) Zopakovat již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit. 4) Nepřihlížet k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný.
5) Hodnotit důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi. 6) Doplnit odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvního stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvního stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvního stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil, a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.
Takto podle Nejvyššího soudu bylo ze strany senátu odvolacího soudu v předmětné věci postupováno, a proto ani z pohledu ústavního rámce nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a to ani z hlediska namítané podjatosti senátu 3 To.
18. Stěžovatel opakovaně namítal, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí rezignoval na provedení objektivního testu nestrannosti. Uvedenou námitkou se zabýval již vrchní soud v rámci vypořádání s tvrzením stěžovatele spočívající v tom, že má pochybnosti o tom, zda senát 3 To Vrchního soudu v Praze, konkrétně předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a soudce zpravodaj Mgr. Robert Pacovský, si nevytvořil názor na věrohodnost svědka M. a pravdivost jím uváděných skutečností již dopředu na základě trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 To 29/2021, kdy M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku. To, že senát 3 To Vrchního soudu v Praze odsoudil jednoho ze svědků za zvlášť závažný zločin k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, je podle stěžovatele objektivní skutečností, která minimálně vzbuzuje otázku, zda je skutečně splněn objektivní test nestrannosti.
19. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), „…nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". Jinými slovy, "[n]ejde [...] pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo [o] hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 58, obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
20. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitka stěžovatele je zcela nepodložená a naprosto spekulativní. Pokud odvolací soud poukázal na předchozí odsouzení M. pro úmyslnou trestnou činnost daňové povahy, potom je třeba zdůraznit, že eventuální trestní minulost kteréhokoliv svědka je zcela nepochybně jedno z celé řady legitimních hledisek při hodnocení jeho osoby a věrohodnosti jeho výpovědi. Současně je však také třeba dodat, že nelze v žádném případě bez dalšího vycházet z toho, že by byla výpověď dříve trestané osoby pro její trestní minulost věrohodná, či naopak nevěrohodná. Skutečnost, že soud (či konkrétní soudci) v jednom trestním řízení nevyhodnotil výpověď určité osoby (ať již v postavení obžalovaného či jako svědka) jako věrohodnou, totiž bez dalšího nikterak neimplikuje obdobný závěr o výpovědi téže osoby ve zcela jiném a nesouvisejícím trestním řízení. V soudní praxi je ostatně poměrně běžné, že celá řada osob v různých řízeních před konkrétním soudem opakovaně a ve větším množství případů vystupuje v procesním postavení obviněného či svědka a konkrétního samosoudce (či členy senátu) to samo o sobě nevylučuje z projednávání těchto věcí (v podrobnostech srov. body 26 a 27 odůvodnění usnesení ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283).
21. Nejvyšší soud se s touto argumentací vrchního soudu zcela ztotožňuje. V minulosti již bylo Nejvyšším soudem judikováno, že trestní minulost svědka pro závěr o jeho věrohodnosti není určující okolností, pokud se netýká okolností, za kterých svědek v rámci svědectví popisované skutečnosti vlastními smysly pozoroval, tedy, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (srov. § 97 tr. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu 19. 7. 2023, sp. zn. 8 Tdo 596/2023]. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že by namítaná skutečnost, tedy to, že dva členové senátu 3 To dříve rozhodovali o vině jednoho ze svědků v nyní projednávané trestní věci stěžovatele, zakládala důvodnou obavu o možné podjatosti soudců Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského, neboť podjatost rozhodujícího soudce nelze dovozovat na základě jeho předešlého zákonného rozhodnutí v jiné věci.
22. Poslední námitka stěžovatele se týká skutečnosti spočívající v tom, že jeho matka byla jako poškozená v trestním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 16/2004 a samosoudkyní v této věci byla JUDr. Eva Brázdilová. Předmětný spis se ztratil a matka stěžovatele byla přesvědčena, že jmenovaná soudkyně trestní spis ztratila záměrně. S ohledem na následné trestní oznámení, na neustálé projednávaní stížností, na obsah jednotlivých podání soudkyně JUDr. Eva Brázdilová si objektivně mohla vytvořit negativní vztah vůči matce stěžovatele.
23. Nejvyšší soud je toho názoru, že z vystupování JUDr. Evy Brázdilové v trestní věci stěžovatele nelze usuzovat na existenci negativního emočního vztahu vůči jemu samotnému či jeho zesnulé matce. Pokud stěžovatel tento vztah dovozuje z trestního oznámení, stížností a dalších podání jeho matky, které směřovaly vůči JUDr. Brázdilové, pak podle Nejvyššího soudu z žádných okolností nevyplývá, že by jmenovaná soudkyně v této trestní věci vyjadřovala jakékoliv projevy sympatie či antipatie vůči stěžovateli či jeho rodinným příslušníkům. Nelze též pominout, že tato námitka se týká řízení v trestní věci před cca dvaceti lety.
24. Nejvyšší soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že stěžovatelem uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti soudců a předsedy senátu 3 To Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitku podjatosti senátu 3 To vznesenou obviněným, která je podle názoru Nejvyššího soudu založena, ačkoliv se obviněný snaží obsáhlou argumentací prokázat opak, na ryze subjektivním přesvědčení stěžovatele, proto Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
25. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v situaci, kdy ani on neshledal žádné důvody pro vyloučení shora uvedených členů senátu 3 To vrchního soudu z projednávání trestní věci obviněného, popřípadě jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku napadeného usnesení, nezbylo mu, než podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 To 54/2023-3283, jako nedůvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu