5 Tdo 225/2015-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o
dovolání obviněného F. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 14 To 239/2014,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 5 T 205/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j e usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 14
To 239/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se věc v r a c í Krajskému soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný F. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 3. 2014, sp.
zn. 5 T 205/2013, uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil skutky popsanými pod body 1 a 2 výroku o vině, a
odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4
měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty, a to dvou počítačů a externího pevného disku.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození odkázáni se svými nároky
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem podle § 226 písm. b) tr.
řádu zproštěn skutku, v němž byl obžalobou spatřován přečin výroby a jiného
nakládaní s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný F. K. odvoláním, které směřoval
výlučně proti výroku o vině pod bodem 1) a proti výroku o trestu. Krajský soud
v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací, zamítl odvolání
obviněného podle § 256 tr. řádu usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 14 Tdo
239/2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný v rozsahu výroku o vině pod
bodem 1) prostřednictvím obhájce Mgr. Ondřeje Šimánka dovolání, které opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu obviněný spatřoval primárně v tom, že
soudy obou stupňů porušily zásadu „in dubio pro reo“ a uznaly ho vinným ze
spáchání skutku pod bodem 1), přestože nebyla spolehlivě vyvrácena jeho
obhajoba, že nemohl umožnit jiným uživatelům výměnné počítačové sítě Direct
Connect sdílení dat, která měl uložena v paměti svého notebooku, protože
program Strong DC++, jehož prostřednictvím mělo být toto sdílení realizováno,
se mu nepodařilo spustit v režimu on line, tedy v režimu připojení na veřejně
přístupnou počítačovou síť. Znalec, z jehož posudku soudy vycházely, sice
uvedl, že zmíněný program, který měl obviněný nainstalován v notebooku, shledal
funkčním, ale jeho zkoumání provedl, aniž by se připojil k veřejné počítačové
síti. Chybí tak věrohodný důkaz o tom, že obviněný reálně umožnil jiným
uživatelům veřejné počítačové sítě stáhnout si digitalizovaná hudební díla
chráněná autorským právem, která určil ke sdílení.
Druhou dovolací námitkou obviněný vytkl napadenému usnesení zahrnutí škody ve
výši 334 600 Kč do popisu skutkových okolností v bodě 1) výroku o vině. Vznik
takové škody na majetku oprávněných nositelů autorských práv podle obviněného
nebyl prokázán. Obviněný poukázal na to, že nebylo objasněno, v kolika
případech došlo ke stažení digitalizovaných hudebních děl uložených v paměti
jeho notebooku třetími osobami a o jaké tituly případně šlo. Z tohoto důvodu
podle obviněného soudy nemohly učinit spolehlivý závěr o tom, že jeho jednáním
popsaným pod bodem 1) výroku o vině vznikla některému z konkrétních poškozených
škoda. Za paradox obviněný označil, že soud prvního stupně závěr o výši škody
opřel o vyjádření České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu
(dále jen ČNS IFPI), přestože jmenovaná společnost v trestním řízení
vystupovala jako zástupce poškozených vydavatelů hudebních děl. Navíc škodu
vyčíslila absolutně nereálně tak, že znásobila počet skladeb určených ke
sdílení částkou 200 Kč. Ostatně sám soud prvního stupně v rámci rozhodování o
náhradě škody konstatoval, že poškozené odkázal s uplatněným nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních, protože s ohledem na námitky
obviněného k výši způsobené škody nelze vyloučit, že škoda mohla být jiná, než
uvádí zástupce poškozených.
Nejvyššímu soudu obviněný F. K. navrhl, aby zrušil napadené usnesení a
Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal věc znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k
podání dovolání, a následně zvažoval obsah dovolacích námitek z pohledu, zda je
lze podřadit pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat,
že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. s odkazem na příslušná
ustanovení hmotného práva vytýkat vadnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v
původním řízení zjištěn, anebo vadu jiného hmotně právního posouzení. Důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ale zásadně nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní
posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové
větě výroku o vině napadeného rozsudku a mohou být blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. Na skutkový stav dovolatel může poukázat pouze z hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny.
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují ty námitky obviněného F. K., které směřují
proti správnosti skutkového závěru, že neoprávněně zpřístupnil celkem 1 673
digitalizovaných hudebních skladeb prostřednictvím počítačového programu Strong
DC++ v síti Direct Connect dalším uživatelům. Naopak uvedenému dovolacímu
důvodu odpovídají námitky, kterými obviněný brojil vůči závěru, že zaviněně
způsobil na majetku oprávněných nositelů autorských práv škodu ve výši 334 600
Kč. Namítá jimi totiž vadnou aplikaci hmotně právních ustanovení § 420 odst. 1
a § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
právních předpisů, která upravovala v době spáchání trestného činu odpovědnost
za škodu. Takto konkrétně obviněný sice vytýkanou právní vadu nepojmenoval, ale
je zřejmá z obsahu jeho dovolání.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal napadené
usnesení i jemu předcházející řízení jen z pohledu relevantních námitek
směřujících proti škodě stanovené soudy nižších stupňů ve výši 334 600 Kč. Po
provedeném přezkumu Nejvyšší soud dospěl k tomu, že usnesení odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně, který mu předchází, jsou vadné z pohledu určení
výše škody způsobené neoprávněným zpřístupněním hudebních děl vyjmenovaných ve
výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Důvody, které
Nejvyšší soud k takovému závěru vedly, jsou následující.
Trestná činnost obviněného F. K. v bodě 1) výroku o vině spočívala
podle skutkových tvrzení soudu prvního stupně v tom, že v rozporu s ustanovením
§ 30 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s
právem autorským a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „autorský zákon“) neoprávněně zpřístupnil pomocí počítačového programu
Strong DC++, který umožňuje v rámci veřejné počítačové sítě Internet sdílení
dat uživatelům výměnné sítě Direct Connet, celkem 1 673 rozmnoženin hudebních
děl chráněných podle autorského zákona, které měl uloženy v paměti svého
notebooku, a tím způsobil oprávněným nositelům práv podle autorského zákona
škodu ve výši 334 600 Kč.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně
výši škody určil podle odborného vyjádření ČNS IFPI (na č. l. 178 a 213 tr.
spisu), která ve věci současně zastupovala poškozené členské firmy disponující
autorskými právy k nelegálně zpřístupněným dílům, a to tak, že počet hudebních
souborů, která obviněný neoprávněně nabízel ke stažení, násobil částkou 200 Kč,
a to bez ohledu na skutečnost, o jaké tituly se jednalo, zda a kolikrát byly
sdíleny jiným uživatelem sítě Direct Connet a jaké konkrétní finanční ztráty
utrpěli oprávnění nositelé práv podle autorského zákona. Žádné další důkazy k
objasnění škody soud prvního stupně neprovedl. V jiné části odůvodnění rozsudku
ovšem soud prvního stupně překvapivě popřel správnost vlastních skutkových
zjištění týkajících se škody způsobené jednáním obviněného popsaným ve výroku o
vině pod bodem 1), a to konkrétně v souvislosti s odůvodněním adhezního výroku.
Všechny poškozené, kteří uplatnili nárok na náhradu škody, totiž odkázal podle
§ 229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních s
konstatováním, že není s ohledem na námitky obviněného vyloučeno, že škoda
mohla být jiná, než jak ji vyčíslil zástupce poškozených. Další dokazování ke
škodě ale soud prvního stupně označil za nadbytečné.
Odvolací soud k námitkám obviněného směřujícím proti určení výše
způsobené škody, které byly obsahově shodné s námitkami dovolacími, vyslovil
souhlas s postupem soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně
nepochybil, když vyšel z odborného vyjádření ČNS IFPI, protože mezi její hlavní
činnosti patří ochrana práv výrobců zvukových a hudebních záznamů a
protipirátská činnost. Odvolací soud dále zdůraznil, že v daném případě škoda
není znakem skutkové podstaty přečinu, kterým byl obviněný uznán vinným, a
nebylo ani rozhodnuto o povinnosti obviněného k její náhradě, takže není nutné
se touto skutkovou okolností více zabývat (viz str. 4 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu v tom, že
bezvýhradně akceptoval závěry soudu prvního stupně o výši způsobené škody,
přestože nemají oporu v provedeném dokazování a dokonce soud prvního stupně
jejich správnost výslovně zpochybnil. Na jedné straně ve výroku o vině pod
bodem 1) rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný svým jednáním způsobil
oprávněným nositelům autorských práv škodu ve výši 334 600 Kč, na straně druhé
ale při rozhodování o náhradě škody odkázal v rozporu s ustanovením § 228 odst.
1 tr. řádu, podle kterého v případě, že obviněný je odsouzen pro trestný čin,
kterým způsobil jinému majetkovou škodu, mu soud uloží povinnost ji nahradit,
poškozené podle § 229 odst. 1 tr. řádu s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Argumentoval přitom pouze tím, že výše škody nebyla
výsledky hlavního líčení spolehlivě prokázána. Soud prvního stupně tím
jednoznačně popřel vlastní skutková tvrzení o výši škody, kterou obviněný
nelegálním zpřístupněním chráněných hudebních děl způsobil oprávněným nositelům
práv podle autorského zákona. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře však zmíněným protichůdným závěrům soudu prvního stupně nevěnoval žádnou
pozornost, a to přesto, že obviněný na ně v odvolání přímo poukázal.
Nejvyšší soud připomíná, že škodou je jakákoli újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem tj. penězi. Může jít o tzv. skutečnou škodu nebo o ušlý zisk
poškozeného, který mu vznikl tím, že v důsledku protiprávního jednání pachatele
nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh událostí (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku účinného
v době spáchání činu, nyní § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
který nabyl účinnosti 1. 1. 2014).
Kritéria pro stanovení výše škody způsobené trestným činem na věci jsou
pak výslovně upravena v § 137 tr. zákoníku a podle jeho znění se výše škody
stanoví zásadně podle ceny, za kterou se věc, respektive jiná majetková
hodnota, která byla předmětem útoku, v době a místě činu prodává. Nelze-li
takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání
stejné věci, respektive jiné majetkové hodnoty, nebo uvedení věci v předešlý
stav. Zmíněná kritéria ale nelze vztáhnout na zjištění škody způsobené ušlým
ziskem, protože jak je z dikce § 137 tr. zákoníku patrné, vztahuje se výlučně
na skutečnou škodu způsobenou na věci jako na hmotném předmětu útoku daného
trestného činu, tj. na škodu jako újmu spočívající ve zmenšení majetkového
stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné
vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ke stanovení ušlého
zisku podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ale nepostačuje pouhá
pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu. Naopak musí být najisto
postaveno, že nebýt protiprávního jednání pachatele, majetek poškozeného by se
zvýšil. Vymezení ušlého zisku proto musí být podloženo existujícími nebo reálně
dosažitelnými okolnostmi, ze kterých lze usuzovat, že protiprávní jednání
pachatele skutečně zasáhlo do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému
zisku (k těmto závěrům přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4931/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Z trestněprávního hlediska tedy nemůže být vymezení výše škody v podobě ztráty
na zisku ryze hypotetické ani v případě porušení autorského práva nebo práv s
ním souvisejících. Soud prvního stupně ale právě takový spekulativní postup
odhadu způsobené škody zvolil. Chybějící skutková zjištění o tom, jaká
objektivní újma nastala na majetkových právech poškozených, nahradil ničím
nepodloženou konstrukcí, že škoda se rovná násobku počtu zpřístupněných
chráněných hudebních děl částkou 200 Kč, která pokrývá výdaje za nosič,
licenční poplatky a část nákladů výrobce zvukových záznamů. Tato úvaha přitom
zcela pomíjí specifické podmínky, za kterých uživatelé Internetu zpřístupněná
díla stahují, a ignoruje fakt, že v posuzované věci nebylo vůbec objasněno,
která z neoprávněně zpřístupněných hudebních skladeb byla sdílena jinými
uživateli sítě Direct Connet a v jakém počtu. Obviněný jako uživatel programu
Strong DC++, který byl použit ke sdílení dat, totiž nastavil program tak, aby
nezaznamenával žádné konkrétní údaje o přijatých či odchozích datech. Z tohoto
důvodu jedinou výstupní informací zaznamenanou v paměti notebooku byl údaj o
celkovém množství odchozích a příchozích dat prostřednictvím programu Strong
DC++. Soud prvního stupně se nezabýval ani tím, zda díla, která obviněný
umožnil neoprávněně sdílet uživatelům Internetu, byla bez jeho přičinění již
dříve dostupná na výměnných sítích nebo jiných internetových serverech.
Odvolací soud pak tuto nesprávnou konstrukci škody postavenou na volných
úvahách nemajících oporu v provedeném dokazování bez výhrad akceptoval.
Nejvyšší soud již dříve k otázce vyčíslení ušlého zisku oprávněných nositelů
práv podle autorského zákona judikoval, že nelze-li objasnit konkrétní finanční
újmu poškozených pro nedostatek skutkových podkladů, z nichž by vyplynulo,
jakého příjmu (zisku) by nositelé dotčených autorských a s nimi souvisejících
práv dosáhli, kdyby obviněnému umožnili legálně zpřístupňovat ve stejné době a
shodným způsobem chráněná audiovizuální a zvuková díla, nelze škodu stanovit
náhradními způsoby, byť jinak akceptovatelnými při rozhodování o odškodnění (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo
171/2014).
V posuzované trestní věci lze uzavřít, že z pohledu výše uvedených východisek
pro stanovení škody vzniklé oprávněným nositelům práv podle autorského zákona v
případě, že chráněné dílo je prostřednictvím veřejné počítačové sítě bez
oprávnění nabízeno ke sdílení, nemá tvrzení soudů nižších stupňů o škodě ve
výši 334 600 Kč oporu ve skutkových zjištěních. Navíc, jak již bylo shora také
zmíněno, jsou závěry soudu prvního stupně ohledně skutkových okolností
popsaných ve výroku o vině pod bodem 1) vnitřně rozporné, protože v rámci
adhezního řízení jasně konstatoval, že nemůže rozhodnout o nároku poškozených
na náhradu škody (domáhali se zaplacení právě 334 600 Kč), protože její výši
škody se v trestním řízení nepodařilo spolehlivě objasnit.
Vycházeje ze shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud z podnětu
dovolání obviněného, konkrétně pak jeho námitek proti výši škody, zrušil podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodnutí na
něj obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Přestože
zjištěnou vadou je zatížen již rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Učinil tak s ohledem na zásadu rychlosti řízení, protože náprava
vadného stavu je možná i v řízení před odvolacím soudem. Své rozhodnutí
Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
V rámci nového projednání věci Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře odstraní zjištěné vady týkající se výše škody způsobené tím, že obviněný
neoprávněně zpřístupnil jiným uživatelům veřejně přístupné výměnné počítačové
sítě Direct Connect ke sdílení autorsky chráněná hudební díla, která měl
uložena v paměti svého notebooku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že skutek byl
právně posouzen jako přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s
autorským právem a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, a jak
správně zdůraznil již odvolací soud znakem základní skutkové podstaty tohoto
trestného činu není způsobení škody. Značná škoda nebo škoda velkého rozsahu
jsou znakem jen kvalifikovaných skutkových podstat podle § 270 odst. 2 písm. b)
a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius
ale nelze v projednávané věci právní kvalifikaci tímto způsobem zpřísnit.
Citovaná zásada současně znemožňuje zavázat obviněného F. K. k náhradě škody
podle § 228 odst. 1 tr. řádu, jestliže předtím byli poškození s nárokem na
náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních. Nejvyšší soud proto ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda
dovoláním důvodně vytýkanou vadu odstraní tím, že sporný údaj o škodě neuvede
do popisu skutkových okolností v bodě 1) výroku o vině, nebo zda naopak doplní
dokazování tak, aby zajistil objektivní podklady k objasnění ztráty na zisku
oprávněných nositelů práv podle autorského zákona a práv s nimi souvisejících,
a adekvátně tomu pak upraví popis skutku, při respektování výše zmíněné zásady
zákazu změny k horšímu. V případě druhé ze zmíněných alternativ se odvolací
soud řádně vyrovná s námitkou obviněného vůči důkazu odborným vyjádřením ČNS
IFP, která v České republice zastupuje všechny zahraniční i domácí výrobce
zvukových záznamů a v posuzované věci proto zastupovala i poškozené vydavatele
Universal Music, EMI, Sony Music, Supraphon a Popron Music. Nejvyšší soud k
tomu uvádí, že obecně není vyloučeno, aby soudy přihlédly k vyčíslení škody,
které pro potřeby trestního řízení poskytl sám poškozený, zejména pokud
poškozený disponuje potřebnými odbornými znalostmi. Musí však při respektování
ustálené judikatury vykládající škodu z hlediska hmotného práva doplnit
dokazování takovým způsobem, aby o výši způsobené škody nevznikaly žádné
pochybnosti, což se v posuzovaném případě nestalo.
K výhradě obviněného vůči porušení zásady „in dubio pro reo“, kterou ze shora
uvedených důvodů nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu ani pod žádný jiný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu,
Nejvyšší soud závěrem nad rámec dovolacích důvodů stručně konstatuje, že
namítanou procesní vadu v postupu soudů nižších stupňů neshledal. Tvrzení
obviněného, že nebyla bez pochybností vyvrácena jeho obhajoba, že program
Strong DC++ určený ke sdílení digitalizovaných hudebních skladeb chráněných
autorským zákonem se mu po připojení na veřejnou počítačovou síť nepodařilo
zprovoznit, je totiž v příkrém rozporu s výsledky dokazování, které provedl
soud prvního stupně v hlavním líčení.
Nejvyšší soud připomíná, že výměnná síť Direct Connect je jedním ze softwarů
pro sdílení souborů, přičemž její uživatelé se nepřipojují na jeden centrální
server jako u jiných výměnných sítí, ale obslužných serverů (tzv. hubů) jsou
tisíce. Do programu se uživatel přihlašuje přezdívkou, která musí být unikátní
v rámci celého serveru a také uvedením, zda je tzv. aktivní či pasivní
uživatel. Toto je velmi důležité nastavení, které o připojení říká, zda je z
venkovních sítí viditelné nebo neviditelné. Na většinu serverů je pak uživatel
sítě Direct Connect vpuštěn pouze v případě, že sám má co nabídnout a jeho
sdílený adresář má určitou velikost.
Znalec z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a bezpečnost
informačních systémů Ing. Jan Janka, z jehož posudku vycházely soudy obou
stupňů, zkoumal všechna paměťová media, která obviněný v době spáchání skutku
užíval. V předmětném notebooku nalezl funkční program Strong DC++ verze 2.03,
který bez problémů spustil v režimu off line. Současně zadokumentoval, že
pomocí tohoto programu bylo uživatelem notebooku, tedy obviněným, staženo
celkem 242,62 GB dat a jiným uživatelům výměnné internetové sítě Direct Connect
umožněno stáhnout z jeho sdílených složek 103, 91 GB dat (viz str. 43 a 44
znaleckého posudku). Zmíněná skutečnost vyvrací obhajobu obviněného, že
program Strong DC++ nebyl funkční v režimu on line. V takovém případě by totiž
nemohla být zaznamenána žádná uploadovaná (odchozí) a downloadovaná (příchozí)
data. Obviněný sice program Strong DC++, který použil ke sdílení dat v síti
Direct Connet, nastavil tak, aby neevidoval údaje o přijatých či uložených
datech, ovšem údaj o celkovém množství odchozích a příchozích dat program
registroval (viz str. 43 znaleckého posudku). Pro úplnost je na místě uvést, že
jiný program umožňující sdílení souborů nebyl v notebooku nainstalován.
K námitce obviněného, že znalecké zkoumání funkčnosti programu Strong
DC++ a jeho nastavení pro P2P síť bylo provedeno v režimu off line, tedy bez
připojení k veřejné počítačové síti Internet, se znalec Ing. Jan Janka vyjádřil
již v hlavním líčení konaném dne 18. 2. 2014. Logicky vysvětlil, že jde o
standardní postup, protože v opačném případě by mohlo dojít k tomu, že v
průběhu zkoumání si další uživatelé výměnné sítě stáhnou data neoprávněně
nabízená ke sdílení (viz str. 368 tr. spisu). Současně znalec u hlavního líčení
s poukazem na informace získané zkoumáním paměťových medií vyvrátil tvrzení
obviněného, že program Strong DC++ zkopíroval do notebooku ze svého pevného
počítače, a to společně se sdíleným obsahem. Znalec uvedl, že teoreticky lze
program i data zkopírovat, ovšem v posuzovaném případě tuto možnost vyloučil,
protože předmětný program měl zcela jiné konfigurační nastavení a jiné
uživatelské jméno než program Strong DC++ nainstalovaný v počítači zn. NEO
HIBOX (viz str. 70-71 znaleckého posudku). Program Strong DC++ byl totiž
nakonfigurován úplně specificky pro konkrétní notebook. Ostatně i celkové
množství odchozích a příchozích dat skrze tento počítačový program bylo
odlišné. Z pevného počítače bylo staženo 146, 85 GB dat a jiným uživatelů
umožněno stáhnout 42,29 GB dat (viz str. 71 znaleckého posudku).
Nejvyšší soud uzavírá, že popsané odborné závěry znaleckého zkoumání se
důvodně staly podkladem skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, že
obviněný F. K. neoprávněně na svém notebooku prostřednictvím počítačového
programu StrongDC ++ zpřístupnil uživatelům veřejné sítě Direct Connet
digitalizovaná hudební díla, která měl uložena v paměti předmětného notebooku a
k jejichž šíření nebyl oprávněn. Námitka obviněného o porušení zásady „in dubio
pro reo“ tedy nejen, že nekoresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, ale je rovněž neopodstatněná.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr.
Pavla Augustinová