5 Tdo 309/2011-II.-102
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 v
trestní věci obviněných R. K. a Mgr. B. S. v řízení o dovoláních obviněného R.
K. a nejvyššího státního zástupce, jenž podal dovolání v neprospěch obou
obviněných, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5
To 9/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 61/2006, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. K. n e b e r e do vazby.
Obviněný R. K. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl
uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010.
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne
25. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 309/2011, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř.
citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně obsahově navazujících
rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu
v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný R. K. vykonává trest odnětí svobody, který
mu byl uložen výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, bylo nutné po
zrušení tohoto rozsudku rozhodnout o vazbě obviněného ve smyslu ustanovení §
265l odst. 4 tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.). Trest, který obviněný v
současné době vykonává totiž ztratil svůj zákonný podklad, a ve věci bude
probíhat nové odvolací řízení.
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního
řízení není u obviněného dána konkrétní skutečnost vzbuzující důvodnou obavu ve
smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněný uprchne nebo se bude
skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud
nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že by opakoval trestnou
činnost, pro niž je stíhán. V dosavadním trestním řízení sice obviněný byl ve
vazbě, a to od 9. 12. 2002 do 25. 3. 2003 z důvodu uvedeného v ustanovení § 67
písm. b) tr. ř., tj. že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo
spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní
stíhání. Koluzní vazba skončila uplynutím zákonné tříměsíční lhůty stanovené v
§ 71 odst. 2 tr. ř., v současné době je vyloučeno, aby po téměř deseti letech
od zahájení trestního stíhání, kdy už většina podstatných okolností byla
zjištěna, obviněný ovlivňoval svědky či jiným způsobem mařil objasňování
trestné činnosti. V průběhu dovolacího řízení také nenastala žádná skutečnost
zakládající důvodnost omezení osobní svobody obviněného.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se
obviněný R. K. nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 5 Tdo 309/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Dotační podvod
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 212 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: D
5 Tdo 309/2011-I.-96
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
25. května 2011 o dovoláních, která podali obviněný R. K., a nejvyšší státní
zástupce v neprospěch obviněných R. K. a Mgr. B. S., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 61/2006, t a k t
o :
I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch
obviněných R. K. a Mgr. B. S. se ohledně obou obviněných podle § 265k odst. 1
tr. ř. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp.
zn. 5 To 9/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í
t á .
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný R. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009,
sp. zn. 1 T 61/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr.
zák.“), a obviněný Mgr. B. S. byl stejným rozsudkem uznán vinným pomocí k
uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250 odst. 1,
4 tr. zák. Za to soud podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložil obviněnému R. K.
trest odnětí svobody v trvání osmi roků a obviněnému Mgr. B. S. v trvání pěti
roků. Při rozhodování o zařazení obou obviněných do věznice použil soud u
každého moderační ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák., a obviněného R. K. zařadil
do věznice s ostrahou a obviněného Mgr. B. S. do věznice s dozorem. Obviněný R.
K. byl zároveň odsouzen k peněžitému trestu ve výměře jeden milion Kč podle §
53 odst. 1 tr. zák. se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán, a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1
tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti
roků. O náhradě škody rozhodl krajský soud v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř.
tak, že poškozený Středočeský kraj se sídlem Praha 5, Borovská 11, odkázal s
jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvoláním obviněných R. K. a Mgr. B. S. Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, zrušil citovaný rozsudek Krajského
soudu v Praze v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a nově
rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněného R. K. uznal
vinným organizátorstvím na trestném činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr.
zák., a obviněného Mgr. B. S. trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Trestné činnosti se měli obvinění dopustit tím, že Mgr. B. S. jako ředitel
Domova důchodců Rataje nad Sázavou, se sídlem Malovická 125, Rataje nad
Sázavou, který byl rozhodnutím přednosty Okresního úřadu Kutná Hora z 24. 9.
1998, č. j. KP-154/98, ustanoven investorem akce registrované v Informačním
systému reprodukce investičního majetku pod č. ……. (výstavba domova důchodců) a
R. K. jako jediný společník a jednatel společnosti Stavitelství KRRO, s. r .o.,
se sídlem V Polích 695, Světlá nad Sázavou, nyní U Habrovky 247/11, Praha 4,
která byla jako vítěz veřejné obchodní soutěže určena zhotovitelem stavby, v
době od 17. 7. 2000 do 19. 7. 2001 na základě smlouvy o dílo č. ………. z 20. 10.
1999, ve znění dodatků 1-4, uzavřené mezi Domovem důchodců Rataje nad Sázavou a
Stavitelství KRRO, s. r. o., Mgr. B. S. na podnět a podle pokynů R. K. nechal z
účtu č. ……… vedeného u České spořitelny, a. s., a od roku 2001 č. ……. vedeného
u České národní banky Praha, na které byla Ministerstvem práce a sociálních
věcí jakožto správcem programu postupně uvolňována účelová dotace, proplatit
faktury č. ………. (ve výroku nesprávně ………) a ………. na celkovou částku
96.653.194,- Kč, ačkoli oba věděli, že materiál na stavbu a práce nebyly
provedeny vůbec nebo byly provedeny v nižším než fakturovaném rozsahu, čímž
způsobili České republice škodu nejméně ve výši 32.299.964,- Kč, a Mgr. B. S.
svým postupem vědomě porušil své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy,
zákona č. 576/1990 Sb. (od 1. 1. 2001 zákona č. 218/2000 Sb.) a § 14 zákona č.
219/2000 Sb., v tehdy platném znění.
Za to vrchní soud uložil každému z obviněných podle § 255 odst. 3 tr.
zák. trest odnětí svobody, a to obviněnému R. K. v trvání čtyř roků a šesti
měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr.
zák., a obviněnému Mgr. B. S. v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Středočeský kraj se
sídlem Borovská 11, Praha 5, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To
9/2010, podal dovolání jednak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obou
obviněných i obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce. Oba dovolatelé
uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce směřoval své dovolání v neprospěch obviněných
R. K. a Mgr. B. S. Vyslovil především nesouhlas s právní kvalifikací skutku
jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. ohledně obviněného Mgr. B. S., resp. účastenství na tomto
trestném činu ve formě organizátorství podle § 10 písm. a) tr. zák. u
obviněného R. K. Vrchním soudem použité právní kvalifikaci by totiž podle
přesvědčení nejvyššího státního zástupce odpovídalo zjištění, že předmětem
poškození byly finanční prostředky z majetku investorské organizace, jíž byl
Domov důchodců Rataje nad Sázavou. Náklady na výstavbu objektu, kterou
realizovala obchodní společnost, jejímž jednatelem byl obviněný R. K., však
byly hrazeny z tzv. dotačních fondů, na které byly převáděny Ministerstvem
práce a sociálních věcí. Poškozeným subjektem proto v dané věci byl stát, kdy v
omyl byly uváděny fyzické osoby – zaměstnanci organizačních složek státu
tehdejšího Okresního úřadu v Kutné Hoře a Ministerstva práce a sociálních věcí.
Nejednalo se tudíž o majetek subjektu, který byl obviněný Mgr. B. S. povinen
opatrovat nebo spravovat, a na němž by byla způsobena škoda. Pro právní
posouzení věci tak bylo podstatné, že vylákané finanční prostředky pocházely ze
zvláštního dotačního fondu a osoba, která je pro daný účel uvolňovala, byla
uvedena v omyl. S ohledem na toto zjištění vyslovil nejvyšší státní zástupce
názor, že věc měla být právně posouzena jako trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., resp. jako zločin dotačního podvodu podle §
212 odst. 2, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona
č. 306/2009 Sb., (dále jen „trestní zákoník“), za jehož účinnosti odvolací soud
rozhodoval a který je pro obviněné příznivější. Při takovém postupu pak
nejvyšší státní zástupce považoval za nadbytečné řešit otázku případného
porušení zásady zákazu změny k horšímu, kterou naznačil Vrchní soud v Praze v
napadeném rozhodnutí, a jež se vztahovala k možnosti uvést v popisu skutku
další subjekt, který měli obvinění uvádět v omyl. Současně nejvyšší státní
zástupce označil za nesprávné určení osoby pachatele a účastníka soudem prvního
stupně, které neodpovídá skutkovým okolnostem. Tím, že obviněný R. K.
předkládal předmětné faktury spoluobviněnému Mgr. B. S., který znal skutečný
stav věcí, to byl právě tento jmenovaný, kdo uváděl v omyl další osoby –
zaměstnance státu, zatímco první z obviněných – R. K. mu vytvářel pouze
předpoklady pro podvodné jednání, a to vystavením faktur na práce, jež nebyly
provedeny. Na tomto místě je však možné připomenout, že uvedená námitka
ztratila opodstatnění rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž nakonec i
dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje, který právě zaměnil postavení
obviněných jako subjektů trestného činu. V závěru svého dovolání nejvyšší
státní zástupce zdůraznil, že jím navrhovaná právní kvalifikace bude možná v
případě, že konkrétní jednání v posuzované trestní věci, spočívající v použití
dotace na proplacení faktur za nerealizované plnění, bude možné podřadit pod
zákonný pojem „použití na jiný než stanovený účel“. On sám neviděl žádnou
překážku, která by naznačenému právnímu posouzení bránila. Nakonec nevyloučil
ani možnost kvalifikovat skutek jako trestný čin tzv. obecného podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. /resp. § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku/. Z
uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek vrchního soudu i rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby
přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný Mgr. B.
S., který je považoval za nedůvodné a naopak za zákonný označil rozsudek
Vrchního soudu v Praze. Připustil, že podepisoval faktury, aniž by si ověřil,
zda odpovídají skutečnosti, a souhlasil tedy s odvolacím soudem, že se dopustil
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Navrhl proto
Nejvyššímu soudu, aby dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný R. K. spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné
nesprávné hmotně právní posouzení v hodnocení smlouvy o dílo, kdy na danou
problematiku měly být užity pouze atributy obchodního práva a věc neměla být
řešena trestní represí. Rovněž poukázal na porušení procesních předpisů, když
soudy přihlédly k důkazům získaným při nezákonné prohlídce jiných prostor. Z
hlediska právní kvalifikace skutku se dovolatel dožadoval aplikace trestního
zákoníku, neboť ten ve svém ustanovení § 12 odst. 2 zakotvuje zásadu
subsidiarity trestní represe, k níž soud nepřihlédl. Podle názoru obviněného R.
K. se jednalo především o soukromoprávní spor ze smlouvy o dílo mezi
objednatelem a zhotovitelem díla, kteří cenu za dílo stanovili dohodou, na niž
skutečné náklady zhotovitele neměly vliv. Tvrdil, že veškeré práce byly řádně
provedeny a sporné subdodavatelské faktury proplaceny, a není proto správný
závěr soudu, že by dával spoluobviněnému Mgr. B. S. podnět k proplácení
fiktivních faktur, a ani že by domovu důchodců, resp. České republice vznikla
škoda. Dovolatel dále upozornil na znalecký posudek č. .... Českého vysokého
učení technického v Praze, Fakulty stavební – znalecký ústav, který předložil
vrchnímu soudu, jenž jej provedl jako listinný důkaz. Podle jmenovaného posudku
dosahovala hodnota rozestavěné stavby celkem částky 106.040.129,- Kč, přičemž
společnost Stavitelství KRRO, s. r. o., vyfakturovala pouze částku
103.625.680,- Kč, z níž bylo proplaceno dohromady 96.653.187,- Kč. Znalecký
ústav ve svém znaleckém posudku podrobil revizi mj. i posudek Ing. Petra Řepy,
z něhož soudy vycházely, a označil jej za nesprávný. Vrchnímu soudu vytkl, že
výsledky znaleckého posudku Českého vysokého učení technického nezohlednil ani
nevyslechl znalce Ing. Petra Řepu, aby se vyjádřil k rozporům mezi oběma
posudky, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konečně obviněný R. K.
namítl nezákonnost provedené prohlídky jiných prostor v přípravném řízení,
neboť příslušná část ustanovení § 83a odst. 1 část věty první a věta druhá
trestního řádu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 3/09. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II.
ÚS 1414/07, argumentoval, že se jedná o důkaz absolutně neúčinný a v trestním
řízení proto nepoužitelný. Závěrem svého podání obviněný R. K. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám obviněného
zprostil obžaloby, popř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u
Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka vyjádřil k dovolání
obviněného R. K. Jmenovaný státní zástupce vyloučil, že by trestní zákoník byl
pro obviněného příznivější, neboť při aplikaci přísnější právní kvalifikace u
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák., resp. § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, je vyloučeno
uvažovat o nedostatečné míře společenské škodlivosti činu, jak předpokládá
ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Obě trestní normy tak jsou
rovnocenné, nebyl proto důvod aplikovat jiný zákon než ten, jenž byl účinný v
době činu. Za důvodnou nepovažoval státní zástupce ani námitku neúčinnosti
důkazů získaných při domovní prohlídce, neboť dovolatelem citovaný nález
Ústavního soudu byl vydán až po provedení prohlídky a nelze mu přiznat
retroaktivní účinky. K ostatním výtkám obviněného R. K. odkázal na obsah
dovolání, jež podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. K. a
Mgr. B. S. v téže věci. Vzhledem k uvedenému státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání R. K. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1
písm. a), b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a
opírají se o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tam,
kde napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy v případech, kdy je věc
nesprávně posouzena podle norem hmotného práva. Jeho podstatou je tak podřazení
skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona. Lze jej úspěšně použít tehdy, pokud skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Dovolací soud proto nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z hledisek
zakotvených v procesních ustanoveních, včetně těch, jež upravuje § 2 odst. 5, 6
tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového
stavu a při hodnocení důkazů. Způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy,
ani rozsah dokazování tak nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu,
Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších
stupňů, a nemůže se od něho odchýlit, aniž by je sám doplnil.
V rámci posouzení důvodnosti podaných dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že námitky nejvyššího státního zástupce, které směřovaly proti právní
kvalifikaci skutku, naplnily deklarovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto v
rozsahu uvedeném v ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které
mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání podané nejvyšším státním
zástupcem v neprospěch obou obviněných je důvodné. Neopodstatněným naopak
shledal dovolací soud mimořádný opravný prostředek obviněného R. K., nejdříve
se však Nejvyšší soud vyjádří k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Především je nutné zdůraznit, že nejvyšší státní zástupce výstižně poukázal na
charakter finančních prostředků, které měly být podle skutkových zjištění soudů
nižších stupňů použity na úhradu faktur, jejichž neoprávněné proplacení tvoří v
podstatě základ žalovaného skutku. Jednalo se o finance, které byly poskytnuty
ze státního rozpočtu na výstavbu, resp. rekonstrukci objektu domova důchodců, a
nebyly součástí vlastních zdrojů investora. Jejich použití tedy bylo účelově
určeno na realizaci stavebního projektu, za tímto účelem schváleného ústředním
orgánem státní správy a podléhalo tak režimu rozhodnutí o poskytnutí finanční
částky ze státního rozpočtu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem
nejvyššího státního zástupce, že v daném případě měla být trestní věc
obviněných R. K. a Mgr. B. S. posuzována podle ustanovení § 250b odst. 2, 5 tr.
zák., resp. § 212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku.
Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. byl zařazen do trestního
zákona s účinností od 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a
doplňuje trestní zákon. V době, kdy se měli obvinění dopustit posuzovaného
jednání, byl uvedený trestný čin již součástí trestního zákona. Trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. se dopustil, kdo bez souhlasu
věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný
než určený účel. Citovaná skutková podstata tak postihuje případy, kdy měly
být poskytnuté finanční prostředky ve formě úvěru, subvence či dotace
spotřebovány na určitý účel a v rozporu s tím byly použity jiným způsobem, aniž
by k takové změně dal věřitel nebo jiná oprávněná osoba dlužníkovi, resp.
příjemci souhlas. Na rozdíl od trestného činu obecného podvodu podle § 250 tr.
zák. nebylo znakem skutkové podstaty podle § 250b odst. 2 tr. zák. uvedení
někoho v omyl či způsobení škody, k jejichž existenci tak nebylo nutné provádět
dokazování, a ani nebylo třeba prokazovat, zda úmysl pachatele v sobě
zahrnoval způsobení škodlivého následku. Okolnosti týkající se vzniku a výše
škody však bylo nutné náležitě objasnit pro možnost použití kvalifikovaných
skutkových podstat u tohoto trestného činu podle § 250b odst. 3, 4 nebo 5 tr.
zák.
S ohledem na to, že Krajský soud v Praze ve shodě s obžalobou právně
kvalifikoval jednání obou obviněných jako obecný podvod podle § 250 tr. zák.
(stejně jako policejní rada v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6.
12. 2002, č. l. 77), Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle §
250 tr. zák. Proto za situace, kdy orgány činné v trestním řízení stíhaly
obviněné za neoprávněné užití tzv. dotačních prostředků (srov. např. str. 79
odůvodnění rozsudku krajského soudu), měly do svých právních úvah promítnout
možnost použít na skutková zjištění speciální úpravu úvěrového podvodu podle §
250b tr. zák., resp. odvolací soud tak měl učinit ve vztahu k nové právní
úpravě trestního práva hmotného účinné od 1. 1. 2010 provedené zákonem č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009, konkrétně jeho
ustanovení § 212 o dotačním podvodu.
Předpokladem trestní odpovědnosti za úvěrový, resp. dotační podvod (obě
citované právní úpravy trestního hmotného práva se v této otázce neliší) je
zjištění, že předmětné finanční prostředky mají skutečně charakter dotace,
resp. účelové dotace, jejichž poskytování a užití upravují obecně závazné
právní předpisy regulující hospodaření se státními prostředky. S ohledem na
vymezení období, v němž mělo v předmětné trestní věci dojít k neoprávněnému
použití poskytnutých dotací (od 17. 7. 2000 do 19. 7. 2001), podléhalo jejich
čerpání režimu dvou zákonů, na něž odvolací soud nakonec i odkázal ve výroku
svého rozsudku. Jednak zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s
rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění
pozdějších předpisů, který ve svém ustanovení § 5 odst. 2 umožnil poskytnout
účelové dotace v souladu s podmínkami stanovenými zásadami dotační politiky,
přičemž tyto dotace mohou být užity jen na určený účel. Rovněž tak zákon č.
218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který s účinností od 1. 1. 2001 nahradil
citovaný zákon č. 576/1990 Sb., stanovil v § 14 odst. 3 písm. d) povinnost
poskytovatele dotace uvést v písemném rozhodnutí, jímž vyhoví žádosti o dotaci,
účel, na který je poskytovaná částka určena. Konkrétní způsob poskytnutí dotace
byl pak upraven v ustanovení § 16 zákona č. 218/2000 Sb., jehož odst. 3 odkázal
na prováděcí vyhlášku, kterou vydalo Ministerstvo financí pod č. 40/2001 Sb., a
podle jejích zásad byl projekt výstavby domova realizován, jak potvrdil svědek
Ing. R. Z., referent ekonomického odboru Ministerstva práce a sociálních věcí v
rozhodném období.
Zásadní roli má z hlediska právní kvalifikace činu skutečnost, zda poskytnuté
prostředky byly skutečně určeny na konkrétní účel, že ten nebyl ze strany
příjemce naplněn a s penězi bylo naloženo jiným způsobem, tedy v rozporu s tím,
na co byly poskytnuty. Na základě dosud provedeného dokazování nelze mít
pochybnosti o tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí jako ústřední orgán
státní správy hospodařící s majetkem státu uvolňovalo finanční prostředky ve
prospěch Domova důchodců Rataje nad Sázavou (určen jako investor), jež měly
charakter účelové systémové dotace na investiční akci, a to realizaci stavby
Domova důchodců Kamenná Lhota (později investiční akce Domov důchodců Uhlířské
Janovice). V souladu se zásadami způsobu čerpání dotace /od 6. 2. 2001, kdy
nabyla účinnosti, pak v souladu s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č.
40/2001 Sb., o účasti státního rozpočtu na financování programu reprodukce
majetku/, byly zasílány finanční prostředky na zvláštní dotační účet zřízený u
České spořitelny (později České národní banky Praha), této bankovní instituci
byly předkládány příslušné faktury, které banka proplatila, a to do výše
stanoveného limitu. Ministerstvem práce a sociálních věcí bylo nejprve dne 30.
11. 1998 rozhodnuto o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu ve výši
1,5 mil. Kč, dne 7. 7. 1999 uvolnilo účelové investiční dotace pro (investiční
akci) Domov důchodců Kamenná Lhota ve výši 2,6 mil. Kč, následně dne 30. 5.
2000 udělilo stejné ministerstvo souhlas se zadáním realizace registrovaného
projektu investiční akce Domov důchodců Uhlířské Janovice a dne 31. 10. 2000
uvolnilo účelové dotace ve výši 77,366 mil. Kč. O charakteru poskytnutých
finančních prostředků tak není třeba pochybovat, jednoznačně se jednalo o
finance určené k výstavbě objektu pro seniory, a to bez ohledu na změnu místa
výstavby, jež vyvolala řadu s tím souvisejících změn a problémů, avšak jejich
povahu účelové dotace na investiční akci nijak neovlivnila.
Ohledně samotného užití přijatých financí učinily soudy prvního a druhého
stupně skutkový závěr, že část poskytnutých dotací sloužila k proplácení
fiktivních faktur. Podle skutkového zjištění soudů představovaly faktury
označené ve výroku o vině práce a materiál, které nebyly na stavbě domova
provedeny vůbec, event. v nižším než tvrzeném rozsahu. Soud prvního stupně,
který kvalifikoval skutek jako obecný podvod, určil osobou, jež se měla ke
škodě státu obohatit, obviněného R. K., kterého označil za pachatele, a mělo
dojít i k obohacení jiného, k čemuž mu měl spoluobviněný Mgr. B. S. poskytnout
pomoc. Pokud snad nejvyšší státní zástupce určitým způsobem váhal nad tím, zda
uvedený způsob nakládání s dotacemi lze podřadit pod znak „použití na jiný než
určený účel“, Nejvyšší soud v tomto směru žádné pochyby nemá. Jestliže zákon
postihuje použití dotačních prostředků na jiné než určené účely, o to více
podléhá trestní sankci jednání, které pachatelům uvedením v omyl oprávněných
osob umožnilo převzít účelově určené finance do své moci a disponovat s nimi ve
svůj prospěch či ve prospěch jiného. Užití dotací, které byly účelově určeny k
realizaci projektu pro sociální potřeby seniorů, k vlastnímu obohacení či
obohacení jiného, je bezesporu v rozporu s cílem celé dotační politiky, která v
tomto konkrétním případě měla přispět k výstavbě objektu pro sociálně potřebné
občany. Zamýšlený výsledek tak byl v důsledku protiprávního jednání obviněných
spočívajícím v zastřeném vyvádění peněz z majetku státu zmařen, resp. mohlo jej
být dosaženo jen vynaložením dalších nákladů ke škodě majetku státu. Finanční
prostředky uvolňované ze státního rozpočtu určené příjemci Domovu důchodců
Rataje nad Sázavou jako investoru stavby tak nebyly spotřebovány v jeho
prospěch, nýbrž jinou osobou v rozporu s rozhodnutím o přidělení dotace. Pokud
tedy došlo k proplácení faktur za materiál a práce, které nebyly vloženy do
investiční akce stavby Domova důchodců Kamenná Lhota, resp. Uhlířské Janovice,
byly tak užity jiným způsobem, a soud prvního stupně měl zvažovat použití
speciálního ustanovení úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. bez
ohledu na přísnější právní kvalifikaci. Pro doplnění jen Nejvyšší soud
připomíná stanovisko soudní praxe, podle něhož finanční prostředky poskytnuté
podnikateli ze státního rozpočtu na stanovený účel nelze považovat za cizí
svěřenou věc a jejich úmyslné svévolné použití k jinému než určenému účelu
nemůže být trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. č. 55/2003 Sb.
rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., ve
znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“),
který nahradil předchozí právní úpravu trestního práva hmotného zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, měl již odvolací soud postupovat stejně, tj.
posoudit skutek spáchaný obviněnými R. K. a Mgr. B. S. jako dotační podvod
podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku (úvěrový podvod je vymezen samostatně v
§ 211). V dané věci je splněna podmínka, že skutek naplňuje znaky skutkové
podstaty zákona účinného v době spáchání, jakož i některé skutkové podstaty
zákona pozdějšího, jež je nutná k tomu, aby obvinění mohli být i v současné
době uznáni vinnými trestným činem pro skutek, který spáchali za účinnosti
zrušeného zákona (srov. č. 44/1970-I. Sb. rozh. tr.). Trestní zákoník nově
vyžaduje, aby prostředky získané účelovou dotací byly použity na jiný než
určený účel v nikoli malém rozsahu, tj. nejméně ve výši 25.000,- Kč (srov. §
138 odst. 1 trestního zákoníku). Na druhé straně při způsobení škody velkého
rozsahu (nejméně 5 000 000 Kč) podle § 212 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku
je možné pachateli uložit trest odnětí svobody od pěti do deseti let, oproti
sazbě u § 250b odst. 5 tr. zák., jež měla vyšší horní hranici až na 12 let.
Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. i § 2 odst. 1 trestního zákoníku shodně
stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl
čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro
pachatele příznivější. Jestliže v novém řízení nedojde k takovým skutkovým
změnám, které by ovlivnily právní kvalifikaci skutku jako dotačního podvodu se
způsobenou škodou velkého rozsahu, je nesporné, že pro obviněné bude
příznivější nová právní úprava. Právní kvalifikace, kterou na danou věc
aplikoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, neodpovídá dosud zjištěným
skutkovým okolnostem, a byl tak naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uplatněný v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního
zástupce podaného v neprospěch obou obviněných.
Dovolání obviněného R. K. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pokud některé z jeho námitek odpovídaly
deklarovanému dovolacímu důvodu, nebyly důvodné.
Podle názoru obviněného R. K. se jedná především o soukromoprávní spor mezi
zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo, na který nebylo třeba aplikovat
prostředky trestního práva. Citoval ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku
(jehož použití namísto dřívější právní úpravy se tímto rovněž domáhal), které
vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe slovy „Trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu.“
Jakékoli úvahy o tom, že by projednávaný skutek nenesl znaky jednání
společensky škodlivého, jsou však s ohledem na okolnosti celého případu zcela
mylné. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů aplikovaly na věc zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, musely se zabývat
tzv. materiální stránkou trestného činu, kterou již nová právní úprava nezná
(str. 78 a násl. rozsudku krajského soudu, str. 30 rozsudku vrchního soudu). Okolnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu § 3
odst. 2 tr. zák., byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Naprosto správně soudy zhodnotily, že jimi zjištěný skutek dosáhl vyššího
než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti, a to nejen z důvodu výše
způsobené škody, ale i z dalších zákonných hledisek (zištná pohnutka, doba
páchání atd.) Nakonec již při úvaze o možnosti použít přísnější trestní sazbu
při jejím formálním naplnění výší škody, bylo podle původní právní úpravy nutné
splnit podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu soudy vyhověly
zákonným předpokladům citovaného ustanovení a zhodnotily veškeré okolnosti
významné pro možnost použít přísnější trestní sazbu. Jejich rozhodnutí však
nemohla obstát z jiných již uvedených příčin. V uvedené věci došlo k závažnému
porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky a odsouzení pachatele v těchto případech nevylučuje ani zásada
subsidiarity trestní represe (§ 1 tr. zák.), jež samozřejmě platila i v rámci
právní úpravy podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. (Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860,
sešit 22, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
Naklatelstvím C. H. Beck, 2006.) Nejvyšší soud ještě připomíná další názor
soudní praxe k posuzování činů, jejichž součástí jsou právní úkony učiněné
podle jiného druhu právního odvětví, podle něhož není pro posouzení trestnosti
jednání, k němuž došlo v souvislosti s podnikáním, rozhodující, zda takové
jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, např. obchodní. Rovněž
žádnou roli nehraje to, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný
podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod T 575, svazek 24,
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck,
2003). Námitka obviněného R. K., že bylo nutné věc posoudit podle nové právní
úpravy, která by pro něho znamenala beztrestnost právě s ohledem na výslovně
zakotvenou zásadu subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 trestního
zákoníku, tak nemohla mít jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud považuje za
vhodné na tomto místě zdůraznit, že s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím
řízení je otázka případné společenské škodlivosti či společenské nebezpečnosti
jednání obviněného předčasná.
V projednávané věci bude nutné, aby soud znovu
učinil skutkové závěry na podkladě případně doplněného dokazování, ty musí
řádně a přesvědčivě zdůvodnit ve vztahu ke všem ve věci provedeným důkazům i
dosud uplatněným námitkám a v rámci úvahy o právním posouzení skutku se musí
vypořádat se všem relevantními skutečnostmi, které se vztahují ke znakům
skutkové podstaty konkrétního trestného činu včetně hledisek platných
procesních zásad.
Další výhrady obviněného R. K. směřovaly proti možnosti použít důkazy, jež byly
opatřeny v rámci prohlídky kancelářských prostor obchodní společnosti
Stavitelství KRRO, s. r. o. V této souvislosti namítl, že nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, došlo ke zrušení
ustanovení § 83a odst. 1 části věty první za čárkou a věty druhé zákona č.
141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož mohl
příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydat státní zástupce nebo
policejní orgán s jeho předchozím souhlasem, v důsledku čehož se stalo zrušené
ustanovení trestního řádu absolutně neúčinným, jak Ústavní soud uvedl v nálezu
ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1414/07. Obviněný z těchto rozhodnutí
dovodil, že se v jeho trestní věci jednalo o nezákonnou prohlídku a k důkazům
při ní získaným proto nebylo možné přihlížet. S takovým názorem se však
Nejvyšší soud neztotožnil. Dovolací soud připomíná, že problematikou účinků
citovaného nálezu se Ústavní soud zabýval i v nálezu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn.
II. ÚS 860/10. Pochybnosti, zda účinky zrušení příslušné části trestního řádu
nastávají ex tunc nebo ex nunc, však byly definitivně odstraněny stanoviskem
pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10,
publikovaného pod č. 426/2010 Sb. Ústavní soud v něm vyslovil nutnost nahlížet
na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 publikovaném pod č.
219/2010 Sb. tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález
vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58
odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze
uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení
prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a
odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce
policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s
provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním
pořádkem zaručených základních práv a svobod. Nález ze dne 8. 6. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 3/09, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 219/2010 Sb. dne 8. 7. 2010,
zatímco příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal v předmětné trestní
věci státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze již dne 5. 12.
2002 (č. l. 1748). S ohledem na jasný právní názor obsažený v citovaném
stanovisku pléna Ústavního soudu, jímž byl korigován právní názor, který zaujal
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn II. ÚS 1414/07, na který
poukázal v dovolání obviněný R. K., nemohla mít uplatněná námitka
nepoužitelnosti důkazů zajištěných v rámci provedené prohlídky jakékoli
opodstatnění.
Co se týká té části dovolacích námitek, jimiž obviněný R. K. zpochybňoval
rozsah a způsob hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se jimi nezabýval, neboť je
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel
nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich
podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování, že soudy nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů
apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku
zabývá tudíž zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti
skutkovým zjištěním soudů.
Částečně lze mezi skutkové námitky zařadit i ty, jimiž dovolatel brojil proti
stanovení výše způsobené škody, když vytýkal soudům nižších stupňů, že
nepřihlédly ke znaleckému posudku vypracovanému znaleckým ústavem Českého
vysokého učení technického v Praze. Přestože za jiných okolností by samotná
námitka, jež evidentně směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy,
nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, je tomu v předmětné věci jinak.
Za situace, kdy rozsudek napadený dovoláním nejvyššího státního zástupce byl
zrušen pro vadu v hmotně právním posouzením skutku, jak předpokládá dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl Nejvyšší soud již akceptovat i
případné jiné výhrady, které by samy o sobě v dovolacím řízení nemohly vést ke
změně pravomocného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze v rámci svého rozhodnutí neprovedl náležité zhodnocení
odborných otázek souvisejících s určením existence případné výše škody, k níž
mělo dojít v důsledku protiprávního jednání obviněných. V rámci nového
projednání a rozhodnutí bude vhodné, aby se soud dostatečným způsobem vypořádal
mj. i s obsahem znaleckého posudku č. 145-09 Českého vysokého učení technického
v Praze, který podle zvukového záznamu průběhu veřejného zasedání ze dne 1. 9. 2010 provedl jako důkaz, a jenž obviněný R. K. podle vlastních slov přiložil ke
svému řádnému opravnému prostředku ze dne 28. 4. 2010 založeném na č. l. 16774-16780. V trestním spise však za uvedeným podáním obviněného žádná taková
příloha zařazena není, na rozdíl od přílohy – rozsudku sp. zn. 30 Ca 213/2008,
již obviněný R. K. předložil spolu s doplněním odvolání a která je v trestním
spise založena přímo za textem podání (viz č. l. 16795 a násl.). Ani v
protokolu o veřejném zasedání z tohoto dne není zapsáno provedení označeného
znaleckého posudku. Nejvyšší soud proto nemohl ověřit důvodnost pochybností,
které v otázce určení škody naznačil obviněný R. K. Není však úlohou dovolacího
soudu odstraňovat případné rozpory mezi znaleckými posudky provedenými v řízení
před soudy nižších stupňů, ale bylo povinností soudu druhého stupně, aby se
vypořádal s obsahem tohoto důkazu, případně vysvětlil důvody, pro které jej
nelze využít ve prospěch obviněných, jak se domáhali. Je objektivně žádoucí,
aby soud odstranil veškeré nesrovnalosti mezi znaleckým posudkem zpracovaným
Ing. Petrem Řepou, z něhož vycházel při rozhodování o vině, a závěry znaleckého
ústavu, který zpracoval posudek ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře v
civilním řízení, a to tím spíše, jestliže se oba skutečně vyjadřovali mj. i k
otázce hodnoty rozestavěného objektu domova důchodců. Poměrně strohé
konstatování odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku na str. 25 v odstavci
třetím, event. na str. 22 rozsudku ve druhém odstavci, nedostačuje k tomu, aby
mohla být jednoznačně vyvrácena tato část obhajoby obviněného R. K. Samozřejmě
není vyloučeno, že své skutkové závěry odvolací soud opřel o znalecký posudek
Ing. Petra Řepy naprosto důvodně, avšak je nutné, aby svůj názor logicky a
vyčerpávajícím způsobem vysvětlil. Pokud vyplyne potřeba, opatří si další
vyjádření ať již ve formě dodatku či pouze ústní formou v rámci veřejného
zasedání od znalce Ing. Petra Řepy, případně i od zpracovatelů znaleckého
posudku Českého vysokého učení technického v Praze č. ….. (Správně tak
postupoval soud I. stupně, který vyslechl znalce Ing. Petra Řepu k závěrům
znaleckých posudků, jež oponovaly jeho odbornému názoru, a soud sám podrobně
uvedl konkrétní důvody, proč nepřihlédl ke znaleckým posudkům společnosti
Proscon, s. r .o., ani znaleckého ústavu IBS expert; srov. str. 74 a násl. rozsudku krajského soudu.) Bude na odvolacím soudu, aby v uvedeném směru
doplnil stávající zjištění, resp. přesvědčivě vyvrátil námitky obviněného R. K. tak, aby mohl být najisto postaven závěr o způsobené škodě, resp.
Lze tudíž shrnout, že na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce a po
přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud
zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch
obviněných je důvodné, a to v rozsahu námitek, jak byly v tomto rozhodnutí
interpretovány. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily projednávaný skutek, když
zcela přehlédly okolnosti charakterizující formální znaky trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., resp. dotačního podvodu
podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku, a proto je naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy z uvedených
důvodů zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp.
zn. 5 To 9/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Soudu druhého stupně
dovolací soud současně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Vrchní soud v Praze tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání,
jak je podrobně rozvedeno shora. Zejména bude jeho úkolem učinit jasné zjištění
o průběhu skutku a jeho případného škodlivého následku, resp. účinku, opětovaně
posoudit skutek z hlediska trestního práva hmotného v souladu se závazným
právním názorem vysloveným v tomto usnesení ve vztahu k dotačnímu podvodu podle
§ 212 odst. 2 trestního zákoníku, popř. v jeho kvalifikované skutkové podstatě,
a to v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí
bylo zrušeno na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch obou obviněných, neplatí zákaz reformationis in peius, ovšem jen ve
vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud musí tuto zásadu trestního
řízení respektovat již k rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť řádné opravné
prostředky – odvolání podávali výlučně oba obvinění. Tato připomínka má vazbu
především na posouzení pachatelství či účastenství na trestném činu. Podle
přesvědčení Nejvyššího soudu odpovídají dosavadní skutkové okolnosti, za nichž
byl skutek spáchán, spíše společnému jednání obou obviněných ve smyslu § 9
odst. 2 tr. zák., resp. § 23 trestního zákoníku, avšak zákaz změny k horšímu
nedovoluje odsoudit obviněného Mgr. B. S. jako případného pachatele trestného
činu dotačního podvodu, neboť rozsudkem soudu prvního stupně byl (nesprávně)
uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V návaznosti na nový výrok o vině bude
adekvátně k tomu třeba uložit nově i trest každému z obviněných.
Zjištěné vady napadeného rozsudku nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání,
proto Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání za
splnění podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová