Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud vycházel z toho, že dovolatelem uplatněné námitky proti
rozhodnutím nižších soudů směřují proti hmotně právní kvalifikaci skutků, jak
ji učinily soudy obou stupňů, tudíž že se dovolání opírá o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Základní zásadou uplatňovanou v dovolacím řízení je povinnost Nejvyššího soudu
vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudů nižších stupňů nemůže
Nejvyšší soud změnit. Dovolací námitky obviněného však Nejvyšší soud posoudil
jako zjevně neopodstatněné.
Podkladem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se stalo skutkové
zjištění, podle něhož obviněný jednak (bod I. výroku):
1. „v blíže nezjištěné době od 09.00 hodin dne 28. 10. 2005 do 22.30 hodin dne
30. 10. 2005 v P. na parkovišti v ulici H., v blízkosti mateřské školy vnikl do
zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Seat Toledo poté,
co pomocí šroubováku vylomil zámek u jeho levých předních dveří, a z palubní
desky tohoto vozidla ke škodě poškozené V. Š., odcizil airbag v hodnotě
10.900,- Kč, přičemž vyřazením ochranného systému a poškozením přístrojové
desky v souvislosti s odcizením airbagu a vylomením zámku způsobil poškozené
další škodu v celkové výši 35.984,- Kč,
2. dne 30. 10. 2005 kolem 22.30 hodin v P., ulici K. v blízkosti domu vnikl do
zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Golf
poté, co pomocí šroubováku vypáčil zámek u levých předních dveří, a z palubní
desky tohoto vozidla následně ke škodě poškozeného O. Ž. odcizil airbag v
hodnotě 10.900,- Kč a čtyři opěrky hlavy v celkové hodnotě 7.287,- Kč, přičemž
vyřazením ochranného systému a zničením přístrojové desky v souvislosti s
odcizením airbagu a vylomením zámku dveří způsobil poškozenému další škodu v
celkové výši nejméně 24.950,- Kč,
a odcizením shora popsaných věcí tak způsobil poškozeným škodu v celkové výši
29.087,- Kč a poškozením napadených vozidel způsobil poškozeným škodu v celkové
výši 60.934,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 24 T 69/2005, pravomocně odsouzen pro trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v
trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dosud nevykonal,“
přičemž toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a jako trestný čin poškozování cizí věci
podle § 257 odst. 1 tr. zák.,
jednak (bod II. výroku):
„dne 30. 10. 2005 kolem 22.30 hodin v P., ulici K. v blízkosti domu poté, co
byl poškozeným O. Ž., přistižen při krádeži věcí ze zaparkovaného osobního
motorového vozidla značky Volkswagen Golf, vystoupil přes odpor poškozeného z
předmětného vozu a následně se začal s poškozeným, který se ho snažil zadržet,
potýkat, posléze na něj zakřičel, ať ho poškozený nechá být, jinak, že ho
bodne, čehož se poškozený lekl, neboť obžalovaný měl v ruce nůž, proto od
dalších snah zadržet obžalovaného upustil, a obžalovaný z místa činu uprchl“.
Tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. c) tr. zák.
Výhrady vznesené obviněným proti způsobu provedení důkazu znaleckým posudkem,
vypracovaným znalcem P. R., spadají do okruhu námitek, jejichž přezkum v rámci
dovolacího řízení Nejvyššímu soudu nepřísluší. Způsob provádění důkazů je totiž
upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a nemůže být předmětem
dovolacích námitek, které lze uplatnit výlučně proti nesprávné aplikaci
ustanovení hmotného práva. Přesto však Nejvyšší soud považuje za vhodné
poukázat na správný postup soudu prvního stupně, který znalecký posudek přečetl
v hlavním líčení za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 211 odst. 5 tr.
ř. (č. l. 91), tudíž po souhlasu obou stran trestního řízení. Obviněný mohl své
eventuelní námitky proti tomuto znaleckému posudku uplatnit v průběhu hlavního
líčení, k čemuž byl předsedou senátu vyzván, avšak svého práva nevyužil.
Námitku obviněného směřující proti způsobu stanovení výše škody, kterou lze
považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, posoudil Nejvyšší soud
jako nedůvodnou, neboť výše škody byla v posuzovaném případě zjištěna zákonným
způsobem, tedy při respektování ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř. a současně v
souladu s právním názorem vysloveným ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2006, publikovaném pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. Navíc je
třeba zdůraznit, že shodnou vadu obviněný vytkl rozsudku soudu prvního stupně
již ve svém odvolání a soud druhého stupně se s ní v napadeném rozhodnutí
vypořádal (viz str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu).
V ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. jsou uvedeny tři způsoby stanovení výše
škody: „Při stanovení výše škody pro účely trestního řízení se vychází z ceny,
za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle
prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav.“
Trestní kolegium se v citovaném stanovisku shodlo na tom, že rozhodujícím
hlediskem pro aplikaci jednoho ze tří uvedených kritérií určení výše škody, je
skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v
době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti pak je závislé
na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (příp. její části) a na tom,
zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného
kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit
škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle
účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím
poškozením tedy přichází v úvahu především tehdy, pokud je poškozena věc, která
je nedílnou součástí určitého funkčního celku, a lze ji opravit nebo jinak
uvést do původního stavu. Takto je nutné postupovat i v případech, kdy došlo k
poškození věci, které je ve srovnání s celkovou hodnotou věci ve značném
nepoměru, nebo spočívá v poškození věci, která je nedílnou součástí určitého
funkčního celku a kterou lze opravit nebo uvést do původního stavu, ačkoliv se
v místě a v čase činu prodává, do ceny věci, resp. funkčního celku nepromítá
(srov. citované stanovisko).
Jak správně uvedl i soud odvolací, právě takovým případem, kdy výše škody je ve
značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci, byly i útoky obviněného T. S.
na osobní motorová vozidla, z nichž odcizoval věci. Nejednalo se o nijak
významné součásti automobilů, které by mohly výrazně ovlivnit jejich celkovou
prodejní cenu. I bez ohledu na typ a stáří obou vozidel je zřejmé, že např.
hlavové opěrky na sedadlech vozu prakticky žádným způsobem nezvyšují hodnotu
osobního automobilu a pokud jde o airbag, který byl součástí výbavy obou
napadených vozidel, jedná se o příslušenství, u kterého je nutné předpokládat
funkčnost, přičemž při jeho mechanickém poškození musí dojít k výměně za zcela
nový díl, neboť jde o součástku určenou pro tzv. jednorázové použití. Z těchto
důvodů tedy nelze vytknout žádné pochybení soudům nižších stupňů, pokud při
stanovení výše škody v předmětné věci vycházely z hlediska uvedeného
alternativně v § 89 odst. 12 tr. zák., tedy podle účelně vynaložených nákladů
na uvedení v předešlý stav obou vozidel.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku
rozsudku soudu prvního stupně spatřoval dovolatel v tom, že popsané jednání
nenaplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., nýbrž mělo být kvalifikováno jako trestný čin
krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za právně nevýznamnou
označil skutečnost, zda se jej poškozený O. Ž. snažil zadržet nebo se pouze
dožadoval zpět svých věcí. Naopak za významné pro právní posouzení věci
považoval, že se útoku proti poškozenému dopustil bezprostředně po krádeži věcí
z jeho vozidla. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Důvod, pro který se poškozený O. Ž. snažil obviněného zadržet poté, co jej
přistihl ve svém vozidle je zřejmý. Chtěl mu zabránit v dalším poškozování
resp. odcizení věcí ze svého majetku a současně odhalit pachatele, který se
vloupal do jeho automobilu. Pokud však jde o motivaci obviněného, který se
snažil opustit místo činu i za pomoci pohrůžky násilí se zbraní proti
poškozenému, je nutné konstatovat, že tak činil nikoli v úmyslu uchovat si
odcizené věci, nýbrž zabránit svému zadržení. Obviněný byl v té době osobou za
obdobný trestný čin pravomocně odsouzenou k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, a vyhýbal se jeho nástupu. Věděl, že v případě svého předvedení či
zadržení orgány policie se vystavuje nebezpečí odhalení této skutečnosti, o
čemž svědčí i jeho následující chování. Z listinných důkazů založených ve spise
vyplývá, že hlídce policie, která jej krátce po činu zadržela, uvedl lživé
osobní údaje (jméno V. Č. i smyšlené rodné číslo), přičemž jeho pravá totožnost
byla zjištěna až druhého dne. Z tohoto následného jednání obviněného k orgánům
činným v trestním řízení je evidentní, že jeho pohrůžka násilím vůči
poškozenému nebyla použita za účelem ponechání si odcizených věcí, nýbrž ve
snaze vyhnout se nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jde o další
argumenty svědčící o správnosti použité právní kvalifikace tohoto skutku, je
možné odkázat na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který
se poměrně podrobně snažil vyvrátit stejnou námitku obviněného použitou v jeho
odvolání (srov. str. 10 až 12 usnesení). Nejvyšší soud tedy považuje právní
kvalifikaci skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst.
1, 2 písm. c) tr. zák., shodně s názorem odvolacího soudu za správnou, neboť
skutková zjištění ve věci učiněná odpovídají naplnění všech znaků skutkové
podstaty tohoto trestného činu. I v této části tedy námitky dovolatele proti
hmotně právnímu posouzení skutku nejsou důvodné.
Porušení ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. shledával obviněný v uložení
nepřiměřeně přísného trestu. Takovou námitku nelze podřadit pod žádný z
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolacím důvodem, kterým lze zásadně namítat pochybení ve výroku o trestu, je
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod je naplněn v případech,
že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat
dvě alternativní pochybení soudu: při ukládání druhu trestu, který není možné
uložit, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) pak lze
namítat vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním
podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu,
úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst.
1, 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V případě
obviněného se však nejednalo o žádnou z těchto přípustných námitek.
Nepřiměřenost uloženého trestu totiž nelze podřadit žádnému ze zákonem
definovaných důvodů dovolání. Z obsahu podaného dovolání je navíc zřejmé, že
dovolatel v této části svého mimořádného opravného prostředku se domáhal
uložení nižšího trestu právě s ohledem na svá předchozí tvrzení o nesprávné
právní kvalifikaci, navrhoval její změnu na mírnější, v důsledku čehož by bylo
nutné trest ukládat v rámci nižší trestní sazby.
Nejvyšší soud tedy veškeré námitky dovolatele posoudil jako nedůvodné, zčásti
za podané mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o
odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová