5 Tdo 370/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 54/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 6/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 51 T 6/2021, byl obviněný R. H. uznán vinným pomocí k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „tr. zákoník“), které se dopustil v jednočinném souběhu s pomocí k přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 212 odst. 4, § 43 odst. 1, § 67 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Dále soud uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenou MUDr. Hanou Pojtingerovou zaplatit poškozené České republice zastoupené Úřadem práce České republiky, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, na náhradu škody částku 274 920 Kč.

2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 54/2023, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Současně odvolací soud rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 4, § 43 odst. 1, § 67 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po 10 000 Kč, tj. v celkové výši 200 000 Kč. V adhezním řízení odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

3. Přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný R. H. dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, který je procesním stranám dobře znám, proto na něj lze v podrobnostech odkázat. Nejvyšší soud jen stručně připomene podstatu skutkových zjištění. Obviněný uzavřel dne 10. 10. 2017 s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky Úřadu práce ČR v Ústí nad Labem, Dohodu o účasti v projektu Iniciativa podpory zaměstnanosti mládeže pro region NUTS 2 Severozápad v Ústeckém kraji, jejíž podmínky ho zavazovaly k povinnosti neprodleně oznámit důvody bránící naplnit smluvenou činnost, a to včetně povinnosti do 8 dnů oznámit vznik služebního nebo pracovního poměru.

Za těchto okolností následně matka obviněného, již pravomocně odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová, z pozice zaměstnavatele podala na Úřad práce České republiky, krajskou pobočku v Ústí nad Labem, kontaktní pracoviště Děčín (dále též jen jako „pobočka ÚP v Děčíně“) ve dnech 11. 10. 2017 a 2. 11. 2017 celkem 3 žádosti o příspěvek z uvedeného projektu, na jejichž podkladě došlo k uzavření 3 dohod. Jedna se týkala příspěvku na realizaci aktivity práce na zkoušku, kterou měl vykonávat obviněný po dobu jednoho měsíce v listopadu roku 2017, druhá příspěvku na sjednání pracovního poměru zaměstnance, a to obviněného, který měl sjednaný pracovní poměr u zaměstnavatelky již pravomocně odsouzené MUDr.

Hany Pojtingerové od 1. 12. 2017 do 30. 11. 2018, a třetí dohoda se týkala poskytnutí příspěvku na úhradu mzdových nákladů mentora, resp. mentorky, kterou měla vykonávat zaměstnankyně jmenované MUDr. Hany Pojtingerové a která měla zapracovat a zaškolit účastníka odborné praxe – obviněného R. H. U první dohody byly porušeny sjednané podmínky, neboť obviněný R. H. společně s MUDr. Hanou Pojtingerovou, svou matkou, pobývali až do 10. 11. 2017 v zahraničí, o čemž předem věděli, a přesto tuto skutečnost neoznámili pobočce ÚP v Děčíně.

Stejně tak nebyl respektován obsah druhé a třetí dohody, protože ve stejné době, na niž obviněný sjednal pracovní poměr v zubní ordinaci své matky, resp. kdy měl být na stejném místě zaučován mentorkou, nastoupil do služebního poměru u Úřadu vlády České republiky na pozici vrchního rady v Oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva se služebním působištěm v Praze. Tyto podstatné důvody, pro které nebylo možné očekávat naplnění uzavřených dohod, obviněný nejenže neoznámil pobočce ÚP v Děčíně při svém nástupu, ale zároveň uzavřel dvě pracovní smlouvy se svou matkou MUDr.

Hanou Pojtingerovou a nepravdivě vyplnil a podepsal průběžná hodnocení odborné praxe, která se kromě dalších dokladů stala podkladem pro vyplacení příspěvků v celkové výši 274 920 Kč. Z toho 252 623,99 Kč bylo vyplaceno ke škodě Evropské unie a 22 296,01 Kč ke škodě České republiky.

4. Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů v této trestní věci rozhodovaly již dvakrát. Krajský soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 51 T 6/2021, obviněného R. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tímto ve věci prvním rozsudkem byla odsouzena i MUDr. Hana Pojtingerová za stejnou trestnou činnost, kterou obžaloba kladla za vinu dovolateli, a soud jí uložil povinnost k náhradě škody poškozené. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaném v neprospěch obou obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 5 To 72/2022, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně jednak ohledně obviněného a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ohledně MUDr. Hany Pojtingerové soud zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a sám poté rozhodl tak, že jí znovu uložil peněžitý trest a též trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Poté v opakovaném hlavním líčení Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ohledně dovolatele rozsudkem, jak je uvedeno shora pod bodem 1. tohoto usnesení.

II. Dovolání obviněného

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 54/2023, obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa). Druhý dovolací důvod obviněný uplatnil proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a poslední z citovaných důvodů spatřuje doslova v tom, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání odsouzeného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.“. Slovní vyjádření třetího dovolacího důvodu zjevně neodpovídá jeho formální citaci, protože s odkazem na dovolací důvod uvedený pod písmenem l) citovaného ustanovení je možné namítat chybějící nebo neúplný výrok napadeného rozhodnutí. Vzhledem k obsahu dovolací argumentace i slovnímu vyjádření lze předpokládat, že obviněný chtěl uplatnit dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě.

6. Obviněný poté, co zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, nejprve avizoval, že v dovolání opakuje stejné námitky, které již uplatnil před soudy obou stupňů. Podle jeho názoru se s nimi soudy dostatečně nevypořádaly, případně je zcela opomenuly. Následně předložil konkrétní argumentaci. Popřel většinu skutkových zjištění soudů a s odkazem na zásadu in dubio pro reo prosazoval vlastní průběh skutku. Podrobně se vyjádřil ke smluvním podmínkám, přičemž zdůraznil, že splnil požadovaný rozsah práce pro zaměstnavatelku MUDr.

Hanu Pojtingerovou, ať šlo o pracovní poměr na dobu jednoho roku nebo o práci na zkoušku po dobu jednoho měsíce. Přitom poukázal na spoluzavinění poškozené České republiky zastoupené Úřadem práce, který „si měl vše již na počátku pohlídat“. Byl také přesvědčen o možnosti pracovat na dálku v režimu tzv. homeoffice, čehož reálně využíval. Vyslovil názor, že právě MUDr. Hana Pojtingerová jako jediná byla zodpovědná dbát na naplnění účelu příspěvků. Dále obviněný citoval z Manuálu pro zaměstnavatele, kteří se mohli zapojit do projektů „Odborné praxe pro mladé do 29 let“ a „Práce na zkoušku“, podle něhož je cílem aktivit pomoci mladým lidem ke zvýšení uplatnitelnosti na trhu práce získáním odborné praxe.

Dovolatel sám nepochyboval o naplnění cíle projektu i účelu jím uzavřené dohody s Úřadem práce České republiky, zastoupeného ředitelem krajské pobočky Úřadu práce ČR v Ústí nad Labem. Co se týká první pracovní zkušenosti obviněného u spoluobviněné, jež se překrývala s jejich zahraniční cestou do Nepálu, obviněný se hájil oznámením této zahraniční cesty pracovnici pobočky ÚP v Děčíně svědkyni K. Z. Té vše sdělila jeho matka, a to nejprve ústně a následně ještě e-mailem dne 3. 1. 2018. Souběh práce pro spoluobviněnou a Úřad vlády byl poskytovateli příspěvku také řádně oznámen.

Učinila tak již pravomocně odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová telefonicky a byla přitom poskytovatelem příspěvku ujištěna, že tato okolnost není na překážku řádného čerpání příspěvku, pokud obviněný bude zvládat obě práce. Konkrétní osobu, s níž jeho matka měla hovořit, však dovolatel neoznačil.

7. V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti naplnění subjektivní stránky obou přečinů. V době podání žádosti o příspěvek ještě nevěděl, že byl přijat do služebního poměru, nemohl být tedy ani srozuměn s tím, že by výkon obou činností nezvládal. Na svou obhajobu uvedl, že nebyl včas poučen o své povinnosti oznámit pobočce ÚP v Děčíně nástup do zaměstnání nejpozději do 8 kalendářních dnů ode dne vzniku pracovního nebo služebního poměru. Tuto povinnost stanovil dokument nazvaný Základní poučení účastníka v projektu Iniciativy na podporu zaměstnanosti mladých lidí, který obviněný podepsal zpětně až v září 2018. Zejména však obviněný zdůraznil, že jemu kladené povinnosti neměly vliv na plnění podmínek, za nichž byla schválena žádost o příspěvek a které on ani neznal. Proto nemohl, byť jen napomáhat k trestným činům dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie páchaných žadatelkou o příspěvky – MUDr. Hanou Pojtingerovou. Jestliže svědkyně K. Z. a M. O. vypovídaly v tom smyslu, že obviněný byl o svých povinnostech účastníka projektu poučen již v říjnu 2017, dovolatel jejich svědecké výpovědi zpochybnil. Namítl také, že mu žádný dokument neukládal povinnost oznámit změnu pracoviště, resp. výkon práce v režimu tzv. homeoffice. Neoznámení práce na dálku nemůže podle obviněného představovat ani zamlčení podstatných údajů ve smyslu § 212 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný odmítl jakékoli uvádění nepravdivých údajů, hodnocení odborné praxe vyplňoval pravdivě.

8. Odsouzením obviněného soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu subsidiarity trestní represe. Tuto druhou jmenovanou zásadu by podle obviněného Nejvyšší soud měl pečlivě zvážit, neboť on i jeho matka jsou v tomto trestním řízení trestáni za chyby zaměstnanců pobočky ÚP v Děčíně, kteří se celou záležitost rozhodli řešit podáním trestního oznámení namísto využití prostředků jiného než trestního práva.

9. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1512/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 384/2019, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, obviněný zpochybnil

právní posouzení skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně jako (spolu)pachatelství, jak rozhodl odvolací soud. Zároveň však brojil i proti tomu, že by se dopustil pomoci k přečinům dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, a to právě pro chybějící zavinění. Co se týká spáchání přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie, obviněný své jednání spočívající ve vyplňování průběžných hodnocení odborné praxe, která byla jeho matkou přikládána k žádosti o vyplacení příspěvku, považoval ve shodě se soudem prvního stupně za jakýsi „předstupeň“ trestného jednání hlavní pachatelky, jíž opatřil prostředky k páchání trestné činnosti. K tomu však opět poznamenal, že tak lze uvažovat pouze pod podmínkou správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ale ve skutečnosti neztotožnil, a trval na tom, že se na trestné činnosti vůbec nepodílel.

10. Na závěr svého dovolání obviněný zopakoval, že soudy přijaté skutkové závěry jsou podle jeho názoru „v extrémním rozporu s provedenými důkazy“, neboť soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., naopak selektivně a tendenčně hodnotily pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Rovněž obviněný citoval z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, aby připomněl povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se s námitkami, na nichž závisí výsledek soudního řízení, čemuž podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů nedostály.

11. S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby z důvodu podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř. a současně aby odkázal poškozenou Českou republiku, zastoupenou Úřadem práce České republiky, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedle toho obviněný dále alternativě navrhl zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně vrátit věc do stadia řízení před soudem prvního stupně (aniž by však současně navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně – pozn. Nejvyššího soudu).

III. Vyjádření k dovolání

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. H. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve stručně připomněl dosavadní průběh řízení a důvody, pro které obviněný podal dovolání. Upozornil, že slovní označení prvních dvou důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. odpovídá jejich prvním variantám, avšak třetí má odpovídat důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Poté státní zástupce stručně shrnul konkrétní dovolací námitky obviněného, předeslal, že se s nimi neztotožňuje, navíc se s nimi dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů, a následně se k nim podrobně vyjádřil.

13. Podle státního zástupce obviněným uplatněné námitky z podstatné části vůbec neodpovídají dovolacím důvodům uvedeným v § 256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Prvnímu z nich podřadil obviněný výhrady proti skutkovému zjištění soudů, navíc ani neoznačil žádné konkrétní důkazy, které by měly být ze strany soudů interpretovány zjevně nelogicky, v absolutním rozporu s jejich obsahem. Svůj nesouhlas se skutkovými závěry soudů obviněný formuloval pouze obecně, podobně jako poukaz na nutnost použití požadavku presumpce neviny a související zásady in dubio pro reo.

14. Státní zástupce připomněl, že obviněný byl stejně jako odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová od počátku seznámen s účelem příspěvku i s faktem, že jeho výplata byla podmíněna splněním předem daných obligatorních podmínek. Účelem poskytnutí příspěvku přitom nebylo finanční krytí nákladů zaměstnavatele, ale podpora zaměstnanosti mládeže v daném regionu. V případě první ze tří dohod o práci na zkoušku, šlo ze strany pachatelů o zatajení podstatných údajů, resp. informace o pobytu obviněného v zahraničí v době od 1. 11. do 10. 11. 2017, tedy od počátku údajného nástupu do práce. V uvedené době tak obviněný práci nevykonával, což věděl předem, rovněž věděl o tom, že odsouzená žádala o plnou úhradu příspěvku za tento měsíc. V záznamech uložených na pobočce ÚP v Děčíně není zmínka o tom, že by již pravomocně odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová nebo obviněný tohoto poskytovatele příspěvku informovali o zahraničním pobytu obviněného ve stejné době, po kterou již měl vykonávat práci v souladu s dohodou. Tento logický závěr soudů nevyvrací ani jakýkoli provedený důkaz. Ničím nepodložený prostý nesouhlas obviněného tato skutková zjištění nemohl zpochybnit a ani jeho námitky neodpovídaly první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Co se týká dalších dvou dohod, odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová je uzavřela s plným vědomím, že nebude naplněna obligatorní podmínka místa výkonu práce, která byla vedle dalších podmínek směrodatná i pro vyplacení příspěvku. Obviněný od počátku trvání smluv uzavřených s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky tohoto úřadu v Ústí nad Labem, vykonával na hlavní pracovní úvazek, ve služebním poměru, práci ve zcela jiném místě výkonu práce a pro jiného zaměstnavatele, přesto však vykazoval průběžná hodnocení odborné praxe, která byla předkládána pobočce ÚP v Děčíně spolu s vyúčtováním mzdových nákladů. Státní zástupce proto nepochyboval, že obviněný uzavřel se svou matkou MUDr. Hanou Pojtingerovou minimálně konkludentní dohodu se záměrem získat společný finanční prospěch z neoprávněně inkasovaných příspěvků od pobočky ÚP v Děčíně. Rovněž nebylo žádným z důkazů potvrzeno, že by MUDr. Hana Pojtingerová oznámila nástup svého syna (obviněného) do služebního poměru. Pokud by fakt, že obviněný od stejného dne, ve který měl začít pracovat u své matky v zubní ordinaci v XY, nastoupil na plný úvazek na služební místo v Praze, byl Úřadu práce České republiky znám, nikdy by k uzavření těchto dvou dohod nepřistoupil. Za daných okolností totiž vytvoření společensky účelného pracovního místa pro obviněného pozbylo smysl. Obviněný se tedy také provinil tím, že zatajil podstatné údaje, které měl povinnost oznámit v souladu s jím uzavřenou Dohodou o účasti v projektu. Jeho obhajoba, podle níž zpočátku nevěděl o své oznamovací povinnosti, byla vyvrácena výpověďmi svědkyň z řad zaměstnanců pobočky ÚP v Děčíně a též listinnými důkazy.

16. Předloženým námitkám obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce také nepřisvědčil. Nedostatek zavinění obviněný založil na vlastním skutkovém základu, což je nepřípustné. Soudy učiněná skutková zjištění naopak jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se obou přečinů dopustil minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

17. Další vadu v právním posouzení spatřoval obviněný v tom, že přečiny podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku spáchal jako účastník (pomocník), resp. spolupachatel. V tomto ohledu vycházel obviněný z nesprávné premisy, že pachatelem, resp. spolupachatelem těchto trestných činů nemůže být ten, kdo sám nepodává žádost o poskytnutí dotace, subvence, návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Tak tomu ve skutečnosti není, ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku ani § 260 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví nic o zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení pachatele, což by z něj činilo tzv. konkrétní nebo speciální subjekt podle § 114 tr. zákoníku. Ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje pouze povahu dokumentu, kterým musí být žádost o poskytnutí dotace, subvence, příspěvku apod., avšak ani takovou žádost nelze vykládat restriktivně. Je naopak třeba přihlédnout k obsahu dalších přikládaných listin a k údajům v nich zatajovaných. Pro trestní odpovědnost obviněného je významné, že před podáním žádosti o příspěvek odsouzenou MUDr. Hanou Pojtingerovou uzavřel s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky tohoto úřadu v Ústí nad Labem, Dohodu o účasti v projektu Iniciativa podpory zaměstnanosti mládeže pro region NUTS 2 Severozápad v Ústeckém kraji. Byl si přitom vědom, že jeho účast bude spojena s proplácením finančního příspěvku ze strany Úřadu práce České republiky zaměstnavateli, který měl vytvořit jeho pracovní místo, z něhož budě čerpat mzdu. Obviněný se rovněž podílel na předkládání Vyúčtování mzdových nákladů tím, že pravidelně vyplňoval a podepisoval k vyúčtování přikládaná průběžná hodnocení odborné praxe. Jeho jednání tedy spoluurčilo obsah žádosti o příspěvek, vyúčtování za jednotlivé měsíce i obsah jejich obligatorních příloh. Alespoň v hrubých rysech se tak podle státního zástupce obviněný dohodl s MUDr. Hanou Pojtingerovou (minimálně konkludentně) na záměru neoprávněně čerpat příspěvek od pobočky ÚP v Děčíně a jeho jednání soudy správně posoudily jako spolupachatelství.

18. Státní zástupce rovněž odmítl jako nedůvodné výhrady týkající se vyhodnocení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž spáchal oba přečiny takovým způsobem, že k jeho postihu je třeba uplatnit trestní odpovědnost, žádné významné okolnosti, které by ji vylučovaly státní zástupce nezaznamenal. Nelze za ně považovat ani tvrzení obviněného, podle něhož jediným problematickým prvkem práce pro jeho matku byla práce v režimu homeoffice, ale ani svalování viny na pracovnice pobočky ÚP v Děčíně, které podle něj postupovaly nedůsledně, nebo na postup Nejvyššího kontrolního úřadu. Ten nemá jakoukoli exekutivní nebo soudní pravomoc, plní pouze kontrolní funkci a řízení před ním zahrnuje vztahy výhradně vůči kontrolovaným orgánům, zde Úřadu práce České republiky, a nikoli vůči dnes již pravomocně odsouzené MUDr. Haně Pojtingerové nebo obviněnému. Nejvyšší kontrolní úřad tak nemohl uložit sankce ani opatření k odstranění nedostatků, čímž je vyloučena možnost, aby ohledně jednání obviněného postačovalo ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít vliv dále ani odvod za porušení rozpočtové kázně, který obviněný měl za dostatečné vyřešení celé záležitosti. Vrácení neoprávněně čerpaných prostředků může mít nanejvýše význam z hlediska výroku o povinnosti k náhradě škody. K tomu však státní zástupce poznamenal, že k případnému odvodu by byla povinována MUDr. Hana Pojtingerová a nikoli obviněný, proto u něj nelze hovořit o postačujícím uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

19. Na závěr svého vyjádření státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. připojil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky ke konání dovolacího řízení, dospěl k následujícím závěrům.

21. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces.

Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení o vadách ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr.).

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

23. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož uplatnění obviněným Nejvyšší soud předpokládá, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný konkrétně namítl, že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této druhé alternativy je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale že tento soud, ačkoli v řádném opravném řízení přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů v písmenech a) až l) odst. 1 § 265b tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3176).

24. Pokud dovolací argumentace obviněného částečně odpovídala uvedenému výkladu jím uplatněných dovolacích důvodů, s korekcí třetího z nich Nejvyšším soudem, nebyla důvodná.

b) K námitkám obviněného

25. Zásadní, resp. jediná námitka obviněného, kterou vytýkal nesprávné právní posouzení zjištěného skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zpochybňovala naplnění znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti citoval určité pasáže ze tří rozhodnutí Nejvyššího soudu z poslední doby a dále v bodě 113. dovolání odkázal na právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž se na trestné činnosti již pravomocně odsouzené MUDr. Hany Pojtingerové účastnil jako pomocník (ohledně obou přečinů). Nicméně současně obviněný tvrdil, byť přitom vycházel z jiných skutkových okolností než soudy obou stupňů, že nejednal zaviněně, a proto u něj nemohlo jít ani o účastenství v žádné jeho formě. Nejvyšší soud se s těmito výhradami neztotožnil.

26. Právní názory vyložené v citovaných usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1512/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 384/2019, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, týkající se posouzení pachatele činu jako účastníka ve formě pomoci, nelze aplikovat na situaci, která je předmětem trestního stíhání obviněného R. H. V prvních dvou citovaných usneseních Nejvyšší soud otázku účastenství vůbec nepřezkoumával, protože nebyla namítána. Co se týká usnesení sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, v něm se Nejvyšší soud sice vyjádřil k účastenství obviněných, kteří byli v řešené věci původně zproštěni obžaloby, ani v tomto případě však s ohledem na výrazně odlišné skutkové okolnosti nelze převzít právní závěry Nejvyššího soudu na trestní věc obviněného. Ve věci řešené senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1251/2020 šlo o řadové zaměstnance právnické osoby, jež představovala zhotovitele stavby, na kterou byly čerpány dotace investorem. Tito zaměstnanci vyhotovovali na výslovný pokyn svých nadřízených (v rámci hierarchie stavební firmy) listiny dokládající v rozporu se skutečností provedení určitých stavebních prací s tím, že si byli vědomi minimálně částečného hrazení stavebních nákladů z evropských zdrojů. Fiktivní listiny se staly dále součástí podkladů předávaných vedením stavební firmy investorovi, který je souhrnně s dalšími podklady předkládal dotačnímu orgánu s žádostí o vyplacení dotace. V podstatě neexistoval jakýkoli vztah těchto podřízených zaměstnanců k poskytovateli dotace, vyhotovili fiktivní listiny v rámci výkonu svých pracovních povinností na pokyn nadřízených. Evidentně tedy šlo o skutkově zcela odlišnou situaci, než jaká je projednávána v tomto dovolacím řízení. Obviněný R. H. měl s poskytovatelem příspěvku sám uzavřenou dohodu, přímo jemu osobně vznikly v projektu jak práva, tak povinnosti, které porušil. Dostával plat od již pravomocně odsouzené MUDr. Hany Pojtingerové, který byl přímo navázán na příspěvek od pobočky ÚP v Děčíně.

27. Pro lepší demonstraci způsobu a míry účasti obviněného na společné trestné činnosti s odsouzenou MUDr. Hanou Pojtingerovou Nejvyšší soud stručně připomene některé zásadní skutkové okolnosti. Z provedeného dokazování a spisového materiálu konkrétně vyplývá, že dovolatel postupoval po vzájemné dohodě se jmenovanou, svou matkou a oba byli vedeni společným úmyslem vylákat od pobočky ÚP v Děčíně tři různé formy příspěvku. Nejprve obviněný dne 21. 8. 2017 sdělil pobočce ÚP v Děčíně, že má u zaměstnavatelky MUDr.

Hany Pojtingerové rozjednanou pracovní pozici s nástupem v listopadu 2017 (srov. sdělení pobočky ÚP v Děčíně na č. l. 628 tr. spisu). Poté dne 10. 10. 2017 uzavřel s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky tohoto úřadu v Ústí nad Labem, Dohodu o účasti v projektu (srov. č. l. 63 přílohy č. 1 tr. spisu) a podepsal listiny: Souhlas se zařazením do projektu a Základní poučení účastníka v projektu, v nichž se mj. zavázal oznámit vysílajícímu úřadu práce nejpozději do 8 pracovních dní překážky, které mu brání účastnit se projektu (srov. č. l.

68 až 70 Přílohy č. 1 tr. spisu). V návaznosti na to již pravomocně odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová, jež měla obviněného v souladu s jejich dohodou zaměstnat, ve dnech 11. 10. a 2. 11. 2017 požádala o celkem 3 různé příspěvky související se zaměstnáváním obviněného a krátce nato uzavřela s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky Úřadu práce ČR v Ústí nad Labem, postupně dne 30. 10. 2017 Dohodu o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku při realizaci aktivity práce na zkoušku (srov. č. l.

163 Přílohy č. 2 tr. spisu), dále dne 1. 12. 2017 další dvě dohody, jednak o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku a o poskytnutí příspěvku na úhradu mzdových nákladů mentora (srov. č. l. 23 až 33 přílohy č. 1 tr. spisu). Oba přitom vzhledem k dlouho předem naplánované cestě do Nepálu od počátku věděli, že obviněný bude v době od 1. 11. do 10. 11. 2017 pobývat v zahraničí a práci na zkoušku tudíž nebude schopen vykonávat v souladu s ujednanými podmínkami, což ani jeden z nich druhé smluvní straně neoznámili.

Současně dále nejpozději od 6. 11. 2017, kdy bylo obviněnému do datové schránky doručeno vyrozumění o výsledku výběrového řízení od Úřadu vlády České republiky (srov. č. l. 363 tr. spisu) věděli o vítězství obviněného ve výběrovém řízení, do něhož se přihlásil již dne 19. 9. 2017 (srov. písemné sdělení Úřadu vlády České republiky na č. l. 358 tr. spisu). Dne 1. 12. 2017 pak obviněný převzal rozhodnutí o přijetí do služebního poměru a zařazení na služební místo s dnem nástupu téhož dne (srov. č. l.

350 a násl. tr. spisu). Oba původně spoluobvinění v posuzované trestní věci tudíž s dostatečným předstihem věděli o okolnostech, které vylučovaly řádné naplnění také druhé a třetí dohody, avšak ani v tomto případě tyto podstatné údaje na pobočce ÚP v Děčíně neoznámili.

Namísto řádného plnění své oznamovací povinnosti vůči poskytovateli příspěvků obviněný uzavřel se svou matkou jako zaměstnavatelkou dvě pracovní smlouvy (k práci na zkoušku na poloviční úvazek a k pracovnímu poměru na plný úvazek) a nepravdivě vyplňoval a podepisoval průběžná hodnocení odborné praxe založená na č. l. 153 až 158 přílohy č. 2 tr. spisu. Tyto listiny se přitom staly podkladem pro vyplacení jednotlivých příspěvků žadatelce MUDr. Haně Pojtingerové. Zištný motiv lze tudíž spatřovat rovnocenně jak u jmenované, tak u obviněného, který záměrně i přes zcela zřejmé porušení podmínek pro vyplacení příspěvku vyplňoval průběžná hodnocení odborné praxe předkládaná následně pobočce ÚP v Děčíně v rozporu se skutečným stavem tak, aby spolu se svou matkou na příspěvek dosáhli, byť on sám nebyl přímo žadatelem o něj.

Současně obviněný byl povinen oznámit pobočce ÚP v Děčíně jak svůj zahraniční pobyt v listopadu roku 2017, tak nástup do služebního poměru od 1. 12. 2017, a protože tak neučinil, zamlčel, resp. zatajil, před poskytovatelem příspěvku významné okolnosti, které by výrazně ovlivnily poskytnutí všech tří příspěvků, a to z jeho pohledu negativně, protože by nebyly vyplaceny (srov. např. výpověď svědkyně K. Z., č. l. 973 verte tr. spisu, nebo sdělení vedoucího oddělení projektů Evropské unie P. H. zapsané v úředním záznamu založeném na č. l.

449 tr. spisu). Z komplexního pohledu na jednotlivé skutkové okolnosti tvořící v souhrnu trestné jednání, pro které byl obviněný stíhán a odsouzen, představovala jeho účast na něm natolik významný článek řetězce celé trestné činnosti, že nemohla být vnímána jako pouhé opatření prostředků hlavnímu pachateli, jak se obviněný domáhal v dovolání mj. za pomoci citace judikatury Nejvyššího soudu, která však na jeho trestní věc není přiléhavá.

28. Nejvyšší soud v podrobnostech ke spolupachatelství obviněného odkazuje rovněž na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v jeho bodech 43. a 44. K tomu pro úplnost ještě obecně připomíná, že spolupachatelství je vymezeno tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 23 tr. zákoníku). Základními prvky, jež musí být současně přítomny, aby se mohlo jednat o spolupachatelství, tedy jsou minimální počet dvou osob a dále jejich společný úmysl a společné jednání.

Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky uveřejněné pod č. 2180, ročník 1925 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště pokud každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. usnesení bývalého Krajského soudu v Liberci uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh.

tr.). Společné jednání se může projevit ve třech formách, a to že každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo každý ze spolupachatelů uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh.

tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Významná je také okolnost, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, uveřejněné pod č. 3371 ročník 1929 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních, a další rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1946, sp. zn. Zm I 108/46, uveřejněné pod č. 67 ročník 1946 téže Vážného sbírky; dále též Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 530-546). Je tudíž možné k této otázce uzavřít, že odvolací soud vyhodnotil jednání obviněného zcela v souladu s dlouhodobým výkladem v judikatuře citované shora. Jednotlivé složky společné trestné činnosti obviněného R. H. a odsouzené MUDr.

Hany Pojtingerové ve svém souhrnu odpovídají okolnostem popsaným v příslušných ustanoveních zvláštní části trestního zákona, přičemž je nesporné, že kroky obou, resp. články řetězce společné trestné činnosti, působily ve vzájemné návaznosti současně nebo postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejných přečinů spáchaných v jednočinném souběhu.

29. V reakci na obhajobu dovolatele, podle níž popisu skutku z výroku o vině odpovídá účastenství ve formě pomoci, Nejvyšší soud ještě podotýká, že základní skutkové podstaty přečinů poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku samy o sobě představují ohrožovací delikty, neboť je jimi postihováno jednání, jehož následkem je ohrožení a nikoli přímo vznik poruchy, k níž sice může, avšak nemusí nutně dojít. Vedle toho nelze pominout ani dikci ustanovení § 260 odst. 1 tr.

zákoníku, v němž je doslova uvedeno, že pachatel v zákoně vymezeným jednáním „umožní“ neoprávněné použití evropských prostředků. Zákonodárce tu kriminalizuje ve své podstatě účastnické jednání ve formě pomoci jako samostatný dokonaný delikt, a proto má § 260 odst. 1 tr. zákoníku přednost před právní kvalifikací jen jako pomoci právě ve formě „umožnění“ podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3439; nebo Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1985 až 1990).

30. K výhradě obviněného, podle níž jeho pachatelství vylučuje skutečnost, že sám nebyl žadatelem o příspěvky, lze připomenout, že k trestní odpovědnosti za spáchání přečinu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku není třeba u pachatele, aby byl nositelem nějaké speciální vlastnosti, postačuje pouhé zatajení údajů, resp. uvedení nepravdivých údajů, o čemž u obviněného nelze pochybovat (srov. shora pod bodem 27. tohoto usnesení), stejně se vyjádřil i státní zástupce. Přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku je spáchán tím, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Také pachatelem tohoto trestného činu tedy může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. V praxi se jej sice nejčastěji dopustí žadatel o dotaci (subvenci, příspěvku apod.), avšak není vyloučeno, aby pachatelem dotačního podvodu byla i jiná osoba, která se bezprostředně nebo zprostředkovaně podílí např. na zpracování podkladů k žádosti o dotaci, příspěvek apod. a v souvislosti s tím uvede vědomě nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí, ač ví, že tyto podklady budou použity při přípravě takové žádosti nebo jejích příloh (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2741, 2742). U spolupachatelství tohoto přečinu je tedy lhostejné, zda subjektem podávajícím a vyplňujícím žádost o dotaci jsou všichni spolupachatelé či jen někteří z nich. Je tudíž evidentní, že pachatelství u dotčeného trestného činu je vykládáno soudní praxí a právní teorií široce, není omezeno výhradně na žadatele o dotaci, který však jako jediný nese odpovědnost vůči dotačnímu orgánu. Pokud se na jednání, v jehož důsledku má být neoprávněně vylákána dotace, či jiná forma finanční podpory, podílí více osob, jež koordinují své jednání, může prostřednictvím institutu spolupachatelství trestní odpovědnost podle § 212 odst. 1 tr.

zákoníku dopadat na všechny z nich, byť pod žádostí o dotaci je podepsána pouze jedna osoba. Výkladu spolupachatelství v takto široce pojímaném smyslu potom účast obviněného R. H. na trestné činnosti, pro niž byla stíhána a odsouzena i MUDr. Hana Pojtingerová, zcela nepochybně odpovídá a jeho obhajoba, že nebyl pachatelem, resp. spolupachatelem obou přečinů, nemohla obstát.

31. Zavinění shledaly soudy obou stupňů u obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je s ohledem na způsob spáchání obou přečinů mírnější posouzení, neboť zjevně nebylo vyloučeno uvažovat o přímém úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný od samého počátku vyjednávání o čerpání příspěvku z programu na podporu zaměstnanosti mládeže pro region v Ústeckém kraji postupoval po vzájemné dohodě se svou budoucí zaměstnavatelkou, MUDr. Hanou Pojtingerovou, byly mu známy rozhodné skutečnosti, které v podstatě vylučovaly jeho účast na tomto projektu, přesto do něho vstoupil a deklaroval nepravdivé skutečnosti, opět ve shodě se jmenovanou, což vedlo k neoprávněnému čerpání příspěvků, jak je podrobněji popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Zcela lichá a soudy již dostatečně vyvrácená je námitka pozdního poučení o oznamovací povinnosti, jak vyplývá z bodu 44. napadeného rozsudku.

Poučení obviněného jako účastníka projektu dne 10. 10. 2017 potvrdila dodatečně také pobočka ÚP v Děčíně (srov. č. l. 887 tr. spisu). K otázce zavinění lze zdůraznit, že u práce na zkoušku bylo obviněnému dávno předem zřejmé, že během svého pobytu v Nepálu nebude schopen plnit pracovní povinnosti v souladu s pracovní smlouvou a s Dohodou o účasti v projektu, jejímž účelem byla podpora účastníka při jeho začleňování na trh práce, a to prostřednictvím zvýšení jeho znalostí, dovedností a kompetencí vedoucích k větší možnosti pracovního uplatnění (srov. č. l.

64 Přílohy č. 1 tr. spisu). Jako na zjevně rozporné s takovým účelem Dohody o účasti v projektu, ale i s cílem a smyslem celého projektu, je třeba nahlížet na jednání obviněného od 1. 12. 2017. Obviněný totiž participoval na podávání žádostí o vyplacení příspěvků souvisejících s druhou a třetí dohodou uzavřených jeho matkou s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky tohoto úřadu v Ústí nad Labem. Nástupem obviněného do služebního poměru u Úřadu vlády České republiky, ztratila smysl jakákoli podpora uplatnění obviněného na trhu práce, který již pracovní místo získal, a to i bez potřeby podpory poskytované Úřadem práce České republiky.

Principiálně tento projekt jednoduše nebyl určen pro osoby v pracovním nebo služebním poměru a je značně pochybné, že by obviněnému, čerstvému absolventovi právnické fakulty, který usiloval o pozici v oboru mezinárodního práva (srov. č. l. 23 přílohy č. 2 tr. spisu, kde je založen dotazník vyplněný obviněným, obsahující preferenci pracovní pozice v oblasti mezinárodního práva vyžadující kontakt se zahraničím a znalost cizích jazyků), byla pro budoucí profesní kariéru jakkoli přínosná praxe administrativního pracovníka v zubní ordinaci.

V rozsahu druhé a třetí dohody šlo o zjevné zneužití příspěvků vzhledem k porušení základního účelu celého projektu. Nelze mít žádnou pochybnost o tom, že obviněný stejně jako odsouzená MUDr. Hana Pojtingerová vůbec neměli nárok na tyto příspěvky, a z tohoto pohledu není podstatné, jestli a případně v jakém rozsahu obviněný práci pro svou matku skutečně odvedl.

V tomto ohledu soud prvního stupně věnoval skutečně až nadbytečnou pozornost dokazování rozsahu, případně místu a možnosti obviněného vykonávat činnost ve prospěch zubní ordinace v rozhodné době, neboť nebyl vůbec vhodným kandidátem na zapojení do posuzovaného projektu prakticky od samého počátku. Společně se svou matkou tak čerpal příspěvky evidentně neoprávněně bez ohledu na to, zda odvedl jemu zadávanou práci, či nikoli.

32. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného o nesprávném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K této otázce lze připustit, že odvolací soud neformuloval své úvahy zcela přiléhavě, jestliže uvedl, že „neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku“ (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud rozhodující o vině a trestu obviněného zásadu subsidiarity zohledňuje vždy, přitom se rozhodne, zda vyvodí trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, nebo zda postačuje uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

Taková situace v posuzované věci však evidentně nenastala. Ani Nejvyšší soud nezjistil žádné významné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost zjištěného skutku a bylo by dostačující při formálním naplnění znaků skutkových podstat obou přečinů, za něž byl odsouzen, postihnout obviněného bez použití trestní represe. Při hodnocení společenské škodlivosti nelze odhlédnout od konkrétních okolností, jež ji zásadně zvyšují a mezi něž lze zahrnout předem promyšlené klamání zaměstnanců pobočky ÚP v Děčíně ohledně tří různých typů příspěvků, zištný motiv, nešlo o čerpání veřejných prostředků v zanedbatelném rozsahu a současně se tak stalo při opakovaném vyhotovování nepravdivých podkladů, resp. dlouhodobém zamlčování (zatajování) údajů, narušení chráněného zájmu na ochranu prostředků z evropských rozpočtů apod. Navíc jde o trestnou činnost, která směřuje vůči finančním prostředkům z evropských rozpočtů a její postih je sledován také v rámci hodnocení České republiky jako jednoho z členských států Evropské unie a má tedy mezinárodní přesah.

Z hlediska typové i konkrétní závažnosti posuzovaného činu jej rozhodně nelze řadit mezi bagatelní a vymykající se běžně se vyskytujícím případům podobného druhu trestné činnosti, jak je vyloženo ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

33. Veškeré právně relevantní výhrady obviněného tedy byly nedůvodné. Současně Nejvyšší soud podotýká, že s naprostou většinou námitek se již vypořádaly soudy obou stupňů (jak ostatně připustil i sám dovolatel). Částečně námitky obviněného zvoleným dovolacím důvodům neodpovídaly. Šlo především o obsáhlé citace z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž by k nim obviněný uvedl nějaký konkrétní právní argument, jímž by zpochybnil právní nebo skutkové závěry soudů. Rovněž nepoukázal na žádný určitý důkaz, jehož obsah by byl ve zjevném rozporu s některým rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků přečinů, za něž byl odsouzen.

Pokud obviněný svaloval vinu na zaměstnance pobočky ÚP v Děčíně, kteří měli podle něj vyvinout více úsilí na odhalení neoprávněných výplat příspěvků, ani tento argument nebyl schopný zpochybnit správnost právních závěrů soudů obou stupňů. Skutečnost, že kontrolami prováděnými příslušnými správními orgány v rozsahu jejich pravomoci a příslušnosti nebylo zjištěno protiprávní jednání, sama o sobě totiž nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 410/2018). Některé argumenty obviněného se dále zcela rozcházely se skutkovými závěry soudů, jimiž je Nejvyšší soud zásadně vázán. Nepodložené tvrzení obviněného, že jeho matka oznámila poskytovateli příspěvků okolnosti o jeho cestě do Nepálu i o služebním poměru na Úřadu vlády České republiky, odmítl již soud prvního stupně (srov. body 167., 168., 170. a 171. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem) a Nejvyšší soud jeho úvahám nemá co vytknout. Pro úplnost je v této souvislosti ještě možné odkázat na písemná sdělení pobočky ÚP v Děčíně ze dne 31.

1. 2022 a 30. 5. 2022 (srov. č. l. 630 a č. l. 885 verte tr. spisu), jež také vylučují, že by poskytovatel příspěvků věděl o služebním poměru nebo zahraniční cestě obviněného. Skutkové závěry soudů, jež byly učiněny na podkladě řádného a úplného dokazování nemohla zpochybnit odlišná skutková tvrzení obviněného, jež nemají žádnou oporu ve výsledcích dokazování. Nejvyšší soud přitom neshledal v postupu soudů jakýkoli náznak selekce důkazů nebo libovůli v jejich rozhodování. Důkazním návrhům obhajoby soudy opakovaně vyhověly (srov. např. výslech svědkyně D.

O., č. l. 982 tr. spisu nebo předložení k nahlédnutí listinných důkazů navržených obviněným, č. l. 1131 tr. spisu) a sám obviněný ani jeho obhájce na konci hlavního líčení dne 29. 5. 2023 ani u veřejného zasedání konaného dne 29. 11. 2023 již neměli žádné návrhy na doplnění dokazování (srov. č. l. 1132, resp. 1203 tr. spisu). Ostatně také obviněným zdůrazněná e-mailová komunikace jeho matky s K. Z. z pobočky ÚP v Děčíně byla provedena k návrhu obhajoby (srov. č. l. 947 tr. spisu). Obsah tohoto důkazního prostředku přitom nebyl ve věci rozhodujícími soudy nijak deformován.

Naproti tomu právě obviněný interpretoval tento důkaz zcela mimo jeho skutečný obsah. Jednoznačně v žádné elektronické korespondenci založené na č. l. 846 až 848 tr. spisu nelze dohledat sdělení MUDr.

Hany Pojtingerové o pobytu obviněného prvních deset dnů měsíce listopadu 2017 v zahraničí, eventuálně o tom, že dne 1. 12. 2017 nastoupil do služebního poměru u Úřadu vlády České republiky v Praze. Nejvyšší soud tedy neshledal jakékoli porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celku, které v tomto trestním řízení dotčeno nebylo.

34. Nejvyšší soud tedy na podkladě obsahu trestního spisu a podaného dovolání dospěl k závěru, že část námitek obviněného, které uplatnil v dovolání, neodpovídala označeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a pokud menší část bylo možné těmto důvodům podřadit, nebylo možné jim přiznat opodstatnění. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 6. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu