5 Tdo 375/2025-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Bc. Martin Polášek, trvale bytem Slezská 82/5, Těrlicko, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 4 To 258/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 66/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Bc. Martina Poláška odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 102 T 66/2024, byl obviněný Mgr. Bc. Martin Polášek uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správně cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 220 odst. 2, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 200 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v právnických osobách s majetkovou účastí České republiky či jejích samosprávných celků na dobu tří let.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že dne 12. 4. 2022 jako tehdejší předseda představenstva obchodní společnosti Depos Horní Suchá, a. s., IČ: 47677287, se sídlem Solecká 1321/1, Horní Suchá (dále jen „Depos“), uzavřel se zaměstnancem na pozici ředitele obchodní společnosti Depos Milošem Kývalou dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 49 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. práce) a o vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance podle § 73a zák. práce, aniž by o tom informoval další členy představenstva. Touto dohodou obviněný zavázal obchodní společnost Depos k vyplacení odstupného Miloši Kývalovi ve výši dvanáctinásobku jeho výdělku, tedy odstupného ve výši 1 462 785 Kč, které bylo vyplaceno obchodní společností Depos dne 16. 5. 2022 v částce ve výši 1 128 406 Kč ve prospěch Miloše Kývaly a v částce ve výši 334 379 Kč jako záloha na daň z příjmů fyzických osob. Obviněný si přitom byl vědom toho, že Miloši Kývalovi nevznikl zákonný nárok na odstupné, neboť o rozvázání pracovního poměru podle dohody žádal sám Miloš Kývala, navíc měl nárok na finanční plnění ze sjednané dohody o konkurenční doložce, na základě které mu byla jednorázově vyplacena částka ve výši 970 641 Kč. Obviněný tímto jednáním porušil § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a § 51 a § 52 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. o. k.), neboť jako předseda představenstva obchodní společnosti Depos svou funkci nevykonával s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí, protože záměrně bez právního důvodu vyvedl ze společnosti finanční prostředky, na které neměl tehdejší zaměstnanec Miloš Kývala zákonný nárok, a tímto jednáním způsobil obchodní společnosti Depos škodu ve výši 1 462 785 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, která podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 4 To 258/2024.
II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 4 To 258/2024, podal obviněný Mgr. Bc. Martin Polášek prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Obviněný v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., byť část těchto dovolacích důvodů nesprávně označil. Podle slovního vyjádření obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v nyní účinném znění (tj. od 1. 1. 2022), avšak dovolací důvod nyní podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění od 1. 1. 2022) nesprávně označil písmenem l) ve spojení s dovolacím důvodem podle písmene g) tr. ř., když uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde byl dán již v době vydání rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tak uplatnil část dovolacích důvodů podle nyní účinné právní úpravy a část dovolacích důvodů ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ze slovního vyjádření je však zřejmé, že obviněný chtěl uplatnit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. (v nyní účinném znění).
5. Obviněný předně nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že možný projekt výstavby třídící linky odpadů s obchodní společností FCC Česká republika, s. r. o. (dále jen „FCC“), podléhal schválení valnou hromadou obchodní společnosti Depos, tudíž tento společný projekt nebyl ve fázi, ve které by bylo možné očekávat jeho realizaci. Podle obviněného však rozhodnutí o tom, zda obchodní společnost uzavře smlouvu o spolupráci na realizaci projektu spadá pod obchodní vedení obchodní společnosti, tudíž rozhodnutí o uzavření této smlouvy náleží představenstvu a nejedná se tak o strategické řízení obchodní společnosti, u kterého by valná hromada mohla udělovat závazné pokyny představenstvu. Navíc podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, i strategické řízení obchodní společnosti spadá do působnosti představenstva, neboť z právní úpravy působnosti jednotlivých orgánů akciové společnosti vyplývá, že působnost, jež není zákonem nebo stanovami vyhrazena valné hromadě či dozorčí radě, náleží představenstvu. Stanovy obchodní společnosti Depos neumožňovaly valné hromadě ukládat pokyny ke strategickému řízení obchodní společnosti. Podle obviněného jsou tak závěry soudů nižších stupňů založeny na nesprávném hmotněprávním posouzení a současně jsou v rozporu s provedeným důkazem stanovami obchodní společnosti Depos, pokud jde o svěření strategických rozhodnutí do působnosti valné hromady.
6. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nesprávně dovodil působnost valné hromady při rozhodování o možném projektu výstavby třídící linky s obchodní společností FCC také na základě § 421 odst. 2 písm. m) z. o. k. Podle tohoto ustanovení do působnosti valné hromady náleží schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti. Podle obviněného by však v nyní projednávané věci nedošlo k převodu podniku ani části jmění, která by byla změnou předmětu podnikání nebo činnosti obchodní společnosti Depos, neboť ta má v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání nakládání s odpady (vyjma nebezpečných odpadů) a podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady. Vznikem nové obchodní společnosti, která by vlastnila nově vzniklou třídírnu odpadu, by se předmět podnikání obchodní společnosti Depos nijak nezměnil. Navíc nebylo prokázáno, že mělo dojít k převodu vlastnického práva k pozemkům, obchodní společnost Depos je mohla pouze pronajímat a nejednalo se ani o majetek nezbytný pro výkon činnosti obchodní společnosti Depos, když tyto pozemky z důvodu změny zákona již nemohou být využívány pro skládkování odpadu.
7. Obviněný rozporoval také závěry odvolacího soudu, že představenstvo vykonávalo zaměstnavatelská práva vůči vrcholnému vedoucímu zaměstnanci řediteli obchodní společnosti Depos a ředitel obchodní společnosti pak vykonával zaměstnavatelská práva vůči ostatním řadovým zaměstnancům. Podle obviněného však takové závěry z provedeného dokazování nevyplynuly, naopak rozhodování v pracovněprávních záležitostech řadových zaměstnanců bylo vždy v působnosti ředitele obchodní společnosti, který rozhodoval samostatně a bez předchozího rozhodování představenstva a ve vztahu k řediteli byla tato pravomoc svěřena předsedovi představenstva. Navíc i podle (nyní zrušeného) § 164 odst. 3 o. z. byl jako předseda představenstva oprávněn k výkonu práv a povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Po zrušení § 164 odst. 3 o. z. nedošlo ke změně stanov obchodní společnosti Depos, představenstvo proto postupovalo podle zavedené praxe a výkon zaměstnavatelských práv vůči řediteli obchodní společnosti tak byl nadále v působnosti předsedy představenstva.
8. Obviněný v této souvislosti namítl, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, a to podklady k výběrovému řízení na pozici nového ředitele, přestože tyto důkazy prokazovaly, že ani v současné době není zavedenou praxí obchodní společnosti Depos, že by o přijetí ředitele rozhodovalo představenstvo. Pokud tyto důkazy nebyly provedeny, jedná se o opomenuté důkazy, a bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu.
9. Podle obviněného odvolací soud ani řádně neodůvodnil, z jakých důvodů neaplikoval zásadu subsidiarity trestné represe a nedostatečně zhodnotil konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu. Argumentace odvolacího soudu se omezila pouze na výši způsobené škody, kterou byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (a kterou obviněný již nahradil) a učinění závěru o tom, že trestní oznámení nebylo vedeno s cílem poškodit obviněného, jak dříve namítal. Odvolací soud měl povahu a závažnost spáchaného trestného činu hodnotit také podle kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že je dostatečné potrestání obviněného podle jiných mimotrestních předpisů. Nadto obviněný uvedl, že je pro něj odsuzující rozsudek likvidačním, když rejstříkový soud přistoupil k výmazu jeho osoby jako jednatele ve všech obchodních společnostech, ve kterých působil, čímž ztratil veškerý zdroj obživy sebe a své rodiny.
10. Závěrem obviněný namítl, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, za nějž byl uznán vinným. Obviněný totiž nevěděl, že měsíční odměny, které si sám stanovoval bývalý ředitel obchodní společnosti Depos Miloš Kývala, činily tak vysoké částky, a právě tyto měsíční odměny navýšily odstupné v podstatně o dvojnásobek. Obviněný však věděl pouze výši měsíční mzdy a ročních odměn, systém výše měsíčních odměn sám pro sebe vypracoval bývalý ředitel Miloš Kývala, přitom z výpovědi svědků vyplynulo, že v tomto systému se nevyznali ani další členové představenstva a představenstvo tyto odměny řediteli neschvalovalo. Obviněný se tak trestného činu a už vůbec jeho kvalifikované skutkové podstaty nemohl dopustit úmyslně, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů.
11. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Obviněný též žádal o odložení výkonu rozhodnutí z důvodu uloženého trestu odnětí (měl na mysli zřejmě trest odnětí svobody), který mu však nebyl uložen.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.
13. Státní zástupce k námitkám obviněného týkajícím se výkladu obchodního vedení, působnosti valné hromady a oprávnění předsedy představenstva rozvázat pracovní poměr s ředitelem obchodní společnosti Depos Milošem Kývalou uvedl, že obviněný tuto obhajobu uplatňoval již v předchozích fázích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s ní již dostatečně vypořádaly, proto odkázal zejména na body 35. – 57. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nadto připomněl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nebyl představenstvem zmocněn k samostatnému jednání při výkonu zaměstnavatelských práv. K výkladu pojmu obchodního vedení odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.
14. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů také dostatečně odůvodnily zamítnutí důkazních návrhů obviněného, které považovaly za nadbytečné, neboť skutkový stav již byl dostatečně prokázán jinými provedenými důkazy. Proto se nemůže jednat o opomenuté důkazy, jak namítal obviněný.
15. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a nevyvodit jeho trestní odpovědnost. Státní zástupce upozornil na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Aby se nevyvodila trestní odpovědnost, nesměl by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podle státního zástupce však obviněný svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty, což zvyšuje společenskou škodlivost činu, funkci předsedy představenstva vykonával řadu let, tudíž nebyl žádným nováčkem, u kterého by bylo možné akceptovat určitou nezkušenost, obchodní společnost Depos ani nemohla namítat neplatnost právního jednání obviněného, proto se pro ni stalo závazným. Navíc to nebyla tato obchodní společnost, kdo měl zájem na ukončení pracovního poměru Miloše Kývaly, proto nebyl důvod mu poskytovat jakékoli odstupné. Dosavadní bezúhonnost a nahrazení způsobené škody soudy nižších stupňů dostatečně zohlednily při ukládání trestu obviněnému.
16. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Jeho úmysl totiž vyplývá již jen ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, navíc soud prvního stupně se jím dále zabýval v bodu 33. odůvodnění svého rozsudku. Požadovaná forma zavinění vyplývá především ze způsobu provedení činu, když obviněný bez expertní konzultace a bez vědomí ostatních členů představenstva přistoupil k poskytnutí finančních prostředků řediteli obchodní společnosti Depos Miloši Kývalovi. Tvrzení obviněného, že neměl přehled o výši měsíčních odměn ředitele, podle státního zástupce vypovídá o selhání obviněného jako předsedy představenstva. Navíc odměňování ředitele bylo v kompetenci obviněného jako předsedy představenstva. O protiprávním jednání obviněného svědčí i skutečnost, že ihned po rozvázání pracovního poměru ředitele Miloše Kývaly uzavřel pracovní smlouvu a konkurenční doložku se svým známým K. K. na shodnou pozici ředitele.
17. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. Bc. Martina Poláška podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Obviněný (fakticky – viz výše) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
22. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
25. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
26. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Nadto je třeba upozornit, že většina námitek obviněného směřovala proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nikoli proti jeho samotnému výroku, v tomto rozsahu je tak dovolání obviněného nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části napadeného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání tohoto rozhodnutí, nikoli tedy jen v samotném odůvodnění rozhodnutí.
27. Obviněný ve svém dovolání zčásti brojil proti nesprávnosti skutkových zjištění, přičemž předkládal vlastní verzi skutkového děje, vyjadřoval nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, namítal, že došlo k opomenutí navrhovaných důkazů. To vše jsou námitky, které zásadně nemohou naplnit žádný dovolací důvod, ani jím uplatněný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo uvedeno shora, neboť jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, jaký skutkový stav byl v řízení provedeném před nimi prokázán, jaké závěry lze z provedených důkazů vyvodit, či jaký měl být rozsah dokazování.
Pokud jsou totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazně podloženou verzi veřejné žaloby, nemůže jít o deklarovaný tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
V takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jak bylo vysvětleno shora.
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.
Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
29. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud.
30. Nejvyšší soud se v naznačeném duchu (jen obiter dictum) nejprve vyjádří k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně dospěly k závěru, že rozhodování o dlouhodobých strategických záměrech obchodní společnosti Depos, tedy rozhodování o možném projektu výstavby třídící linky odpadů společně s obchodní společností FCC, spadalo do působnosti valné hromady. Podle obviněného však stanovy obchodní společnosti Depos tuto působnost valné hromadě nesvěřily, tudíž rozhodování o strategických záměrech bylo v působnosti představenstva obchodní společnosti Depos.
S touto námitkou však Nejvyšší soud nemůže souhlasit, neboť odvolací soud k takovým závěrům, jaké uváděl obviněný, nedospěl. Ten totiž v rámci své argumentace (správně) uvedl, že pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny není součástí obchodního vedení rozhodování o dlouhodobých strategických záměrech. Tímto však odvolací soud nevyjádřil názor, že rozhodování o dlouhodobých strategických záměrech spadá do působnosti valné hromady, jak naznačoval obviněný, naopak sám v bodě 53. svého odůvodnění uvedl, že o strategickém řízení obchodní společnosti rozhoduje představenstvo.
K otázkám strategického, popř. koncepčního směřování obchodní společnosti, které přesahují rámec obchodního vedení, se však neuplatní zákaz udělovat představenstvu pokyny, jak ukládá § 435 odst. 3 z. o. k. v případě dualistického systému a § 456 odst. 3 z. o. k. v případě monistického systému akciových společností. K ukládání takových obecných pokynů nebo formování zásad, které vytváří přípustný rámec obchodního vedení, pak valná hromada nemusí být zmocněna stanovami, neboť k jejich uložení je zmocněna zákonem (a to od 1.
1. 2021, kdy došlo k účinnosti novelizace tohoto ustanovení). Lze však souhlasit s obviněným, že pokud by měla valná hromada přímo rozhodovat o některých otázkách strategického řízení obchodní společnosti, nikoli tedy pouze udělovat pokyny a tvořit zásady, pak by taková její působnost musela být s ohledem na § 421 odst. 3 z. o. k. obsažena ve stanovách. Takovou působnost valné hromady ve stanovách však odvolací soud vůbec netvrdil.
31. Odvolací soud působnost valné hromady při rozhodování o možném projektu výstavby třídící linky odpadů společně s obchodní společností FCC dovodil na základě zákonného ustanovení § 421 odst. 2 písm. m) z. o. k., což obviněný svým dovoláním také zpochybnil. Podle tohoto ustanovení patří do působnosti valné hromady „schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti“. Podle obviněného by však převod pozemků nově vzniklé obchodní společnosti, na kterých by byla postavena třídící linka odpadů, nepředstavoval podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání obchodní společnosti Depos, neboť ta by je vzhledem ke změně právní úpravy v budoucnu nemohla využívat ke skládkování odpadu, jak činila doposud, a předmět podnikání by se proto nijak nezměnil. Navíc v trestním řízení nebylo prokázáno, zda by skutečně došlo k převodu těchto pozemků nebo zda by tyto pozemky nově vzniklá společnost užívala na základě nájemní smlouvy.
32. Je sice pravdou, že v tomto trestím řízení skutečně nebylo zjišťováno, na základě jakého titulu by nově vzniklá obchodní společnost využívala pozemky doposud vlastněné obchodní společností Depos, tedy zda by byly převedeny do jejího vlastnictví nebo zda by došlo pouze k jejich nájmu, závěr o schválení projektu valnou hromadou s odkazem na § 421 odst. 2 písm. m) z. o. k. byl proto poněkud předčasný. Nicméně otázka schvalování projektu třídící linky odpadů valnou hromadou byla prokázána i dalšími provedenými důkazy. Především je však její vyřešení pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zcela nepodstatné.
33. Obviněný tímto vlastně namítal, že neporušil péči řádného hospodáře, neboť uvedený projekt valná hromada neschvalovala, tudíž se opravdu velmi blížila jeho realizace. Obviněný proto podle svých slov jednal v zájmu obchodní společnosti Depos, když rozvázal pracovní poměr s ředitelem obchodní společnosti Depos Milošem Kývalou bez souhlasu dalších členů představenstva, neboť vzhledem ke zdravotnímu stavu, věku a výkonosti ředitele Miloše Kývaly chtěl, aby na tomto projektu od jeho začátku pracoval již ředitel nový, přičemž neměl dostatek času na projednání této záležitosti s ostatními členy představenstva obchodní společnosti Depos.
34. Nejprve je třeba uvést, že tato obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena, neboť projekt výstavby třídící linky odpadů s obchodní společností FCC rozhodně nebyl ve finální fázi, jak tvrdil obviněný. Z výslechů jednotlivých svědků totiž vyplynulo, že mezi členy představenstva i akcionáři obchodní společnosti Depos panoval nejednotný názor na to, zda ke spolupráci s obchodní společností FCC přistoupit, a to zejména kvůli rozložení majetkové účasti v nově vzniklé obchodní společnosti. Jeden z akcionářů obchodní společnosti Depos, město Havířov, navrhoval konkurenční projekt na řešení situace s odpady, který byl také v jednání. Nebyl prokázán ani časový tlak ze strany obchodní společnosti FCC na obviněného, jak tvrdil. Závěru, že společný projekt s obchodní společností FCC nebyl ve finální fázi, pak odpovídá i zjištění, že ke schválení tohoto projektu nakonec vůbec nedošlo.
35. Především ale byl obviněný uznán vinným, protože porušil péči řádného hospodáře, když zavázal obchodní společnost Depos vyplatit jejímu tehdejšímu řediteli Miloši Kývalovi odstupné ve výši 1 462 785 Kč, přestože na odstupné neměl nárok. Jeho pracovní poměr byl totiž ukončen dohodou. Navíc mu náleželo plnění z konkurenční doložky ve výši 970 641 Kč, které také získal. Porušení péče řádného hospodáře tak neplynulo z přípravy uvedeného projektu s obchodní společností FCC, ale ze samotného rozvázání pracovního poměru s Milošem Kývalou nestandardním způsobem poškozujícím obchodní společnost Depos, která pak musela vyplatit odstupné.
36. Z tohoto důvodu pak nejsou relevantní ani námitky obviněného, že mu jako předsedovi představenstva obchodní společnosti Depos náleželo vykonávat zaměstnavatelská práva vůči řediteli této obchodní společnosti, takže ani rozvázání pracovního poměru s ředitelem Milošem Kývalou nepodléhalo rozhodování představenstva jako kolektivního orgánu obchodní společnosti Depos. Ani tato námitka však není opodstatněná, neboť ze stanov obchodní společnosti ani z její zavedené praxe žádné takové oprávnění předsedy představenstva nevyplývalo. Podle čl. 11.3 písm. b) stanov obchodní společnosti Depos představenstvo vykonávalo zaměstnavatelská práva vůči zaměstnancům této obchodní společnosti. Dále pak bylo provedeným dokazováním zjištěno, že výkon tohoto oprávnění byl delegován na ředitele obchodní společnosti, který vykonával tato zaměstnavatelská práva vůči řadovým zaměstnancům. Ve vztahu k řediteli obchodní společnosti Depos tak zaměstnavatelská práva vykonávalo představenstvo, a to právě na základě uvedeného ustanovení stanov, což bylo listinnými důkazy i svědeckými výpověďmi spolehlivě prokázáno. Oprávnění zakládat či vypovídat pracovní poměr ředitele nebylo delegováno na jednoho člena představenstva, a to ani jeho předsedu. Tím, že obviněný rozvázal pracovní poměr s ředitelem Milošem Kývalou bez projednání této záležitosti s dalšími členy představenstva, porušil čl. 11.3 písm. b) stanov a současně také zákonné ustanovení § 440 odst. 1 z. o. k. Nicméně porušení povinnosti projednat záležitost v rámci kolektivního orgánu, tedy představenstva obchodní společnosti, není automaticky jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře. Vždy bude třeba zvažovat, zda se v okamžiku samostatného rozhodnutí člena představenstva, namísto projednání a rozhodnutí ve sboru, takové rozhodnutí jevilo jako správné a učiněné v zájmu obchodní společnosti.
37. Obviněný tedy porušil procedurální pravidla rozhodování a jednání za poškozenou obchodní společnost Depos (již jen nebýt tohoto porušení, škoda by nevznikla), především ale postupoval chybně z hlediska materiálního. Je zjevné, že chtěl uvolnit post ředitele obchodní společnosti Depos, ve které vykonával funkci předsedy představenstva (formálně tak byl jejím nejvyšším představitelem), aby na toto uvolněné místo mohl přijmout (opět bez potřebného souhlasu představenstva) svého známého. Za to byl ochoten ke škodě na majetku jím řízené obchodní společnosti Depos nehospodárně a neodůvodněně vyplatit Miloši Kývalovi odstupné a proplácet mu i plnění z konkurenční doložky. Ke zjištění, že tímto svým protiprávním jednáním vědomě způsobil poškozené obchodní společnosti Depos škodu, dospěly shodně (a správně) soudy rozhodující v trestním řízení i předtím v občanskoprávním řízení (při rozhodování o nároku na náhradu škody). Nejvyšší soud s takovými závěry plně souhlasí.
38. V této souvislosti obviněný namítl, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, a to podklady k výběrovému řízení na obsazení funkce (nového) ředitele, neboť je považovaly za nadbytečné, resp. nesouvisející s předmětem řízení. Podle něj však tyto listiny prokazovaly, že o přijetí nového ředitele obchodní společnosti Depos nerozhodovalo představenstvo, tudíž takový důkaz nemůže být nadbytečný či irelevantní. Ani této námitce obviněného nelze přisvědčit. Předně je třeba uvést, že dokazování se provádí především před soudem prvního stupně, případně může být doplněno soudem odvolacím, jak bylo uvedeno shora.
Tyto soudy určují rozsah prováděného dokazování, nemusí přitom vyhovět jakémukoliv návrhu stran, neprovedou-li navrhovaný důkaz, musí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování rozhodnout a logicky a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí zdůvodnit, což soudy též učinily. Již jen proto nemůže jít o důkaz opomenutý ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oproti námitkám obviněného může Nejvyšší soud, který jinak dokazování neprovádí a ani nepřezkoumává jeho správnost, souhlasit se soudy nižších stupňů, neboť jak soud prvního stupně (bod 22.
na str. 12 odůvodnění jeho rozsudku), tak odvolací soud (bod 70. na str. 13 a 14 odůvodnění jeho usnesení) dostatečně a logicky vysvětlily, proč nevyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování. Nejvyšší soud s předloženou argumentací soudů nižších stupňů plně souhlasí a na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru odkazuje. Rozhodně tak nejde o důkazy opomenuté. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8.
12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sb. nál. a usn.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněného na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je obviněnému kladen za vinu.
39. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.
40. Soudy nižších stupňů zamítnutí důkazních návrhů obviněného odůvodnily, a to v souladu se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu, na tomto postupu tak Nejvyšší soud neshledal nic závadného.
41. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že nebylo dáno zavinění jako znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů. Z hlediska formy zavinění se pro trestní odpovědnost u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pachatel tedy nejméně musí vědět o možnosti, že svým jednáním porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tak způsobí škodu nikoli malou, přičemž je s tím srozuměn. Úmyslné zavinění se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm, což bylo v řízení před soudy nižších stupňů také prokázáno.
42. Obviněný totiž věděl, že jako předseda představenstva má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, jak obecně ukládá § 159 odst. 1 o. z. a § 51 a § 52 z. o. k., a zároveň tuto povinnost vědomě porušil, když bylo prokázáno, že obviněný též věděl, že na sjednané odstupné tehdejší ředitel obchodní společnosti Depos Miloš Kývala neměl nárok, neboť jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou. Přesto obviněný obchodní společnost Depos zavázal vyplatit Miloši Kývalovi odstupné v celkové výši 1 462 785 Kč. Pokud obviněný namítal, že nevěděl, jaká byla skutečná výše měsíčních příjmů ředitele obchodní společnosti Depos Miloše Kývaly, neboť si sám ředitel určoval výši měsíčních odměn, které navýšily odstupné téměř o dvojnásobek, pak i tato (vlastně skutková) námitka je zjevně neopodstatněná. Bylo totiž prokázáno, že obviněný znal výši měsíční mzdy i výši ročních odměn ředitele Miloše Kývaly, ze kterých se pak (společně s částkou měsíčních odměn) pro účely stanovení výše odstupného určoval celkový měsíční příjem ředitele Miloše Kývaly. Celková výše měsíčních mezd a roční odměny v souhrnu přesahovala 50 000 Kč, tedy hranici škody nikoli malé ve smyslu § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, o čemž obviněný dobře věděl (protože znal výši měsíční mzdy i roční odměny). I kdyby byla pravdivá obhajoba obviněného, že neznal přesnou výši měsíčních odměn ředitele Miloše Kývaly, což bylo klíčové pro znak škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, lze tuto námitku jednoduše vypořádat již jen tím, že k této okolnosti podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti, a to dokonce i nevědomé (viz k tomu § 16 tr. zákoníku). Obviněný jako předseda představenstva přitom rozhodně mohl a také měl vědět o výši měsíčních odměn ředitele obchodní společnosti Depos Miloše Kývaly, a to i kdyby rozhodování o měsíčních odměnách ředitele bylo delegováno na samotného ředitele, jak obviněný namítal. Výkon zaměstnavatelských práv totiž podle stanov obchodní společnosti Depos náležel představenstvu, pokud by pak představenstvo delegovalo tuto pravomoc na ředitele obchodní společnosti, stále by bylo povinno vykonávat nad takovou delegovanou činností dohled a kontrolu. Obviněný jako předseda představenstva by tudíž měl vědět, jaká je výše měsíčních odměn ředitele obchodní společnosti Depos. Ve skutečnosti ale bylo prokázáno, že o nich obviněný věděl (tedy i v tomto směru bylo dáno jeho úmyslné zavinění).
43. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů neaplikovaly správně zásadu subsidiarity trestní represe, resp. že se touto otázkou v odůvodnění dostatečně nezabývaly. Také tato námitka obviněného směřuje zejména proti odůvodnění rozhodnutí, proto je v této části nepřípustná. Zčásti se obviněný i ve spojitosti s touto námitkou dožadoval jiného hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, což nemůže naplnit jím uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc dovolací soud souhlasí s právním posouzením skutku tak, jak učinily soudy nižších stupňů a jak ostatně vyplývá ze shora uvedeného.
44. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především z již zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (stanovisko ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, však v nyní projednávané věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by jednání kladené obviněnému za vinu výjimečnými okolnostmi odlišovalo od jiných případů porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný byl členem představenstva, dokonce jeho předsedou po dobu téměř pěti let, uvedenou pozici získal prostřednictvím svého působení v místní samosprávě. Jeho jednání nebylo pouhé formální pochybení v rámci výkonu zaměstnavatelských práv vůči řediteli obchodní společnosti Depos, neboť tímto svým jednáním způsobil obchodní společnosti Depos škodu ve výši 1 462 785 Kč. Navíc se vlastně jednalo o finance pocházející z veřejných prostředků, neboť obchodní společnost Depos funguje primárně za účelem řešení odpadové situace v širší komunitě, a nikoli za účelem dosažení zisku, a jejími akcionáři jsou zejména územní samosprávné celky.
Obviněný sice způsobenou škodu nahradil, nicméně učinil tak až na základě zahájeného trestního stíhání, přestože povinnost nahradit obchodní společnosti Depos škodu ve výši 1 462 785 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 462 785 Kč za dobu od 27. 12. 2022 do zaplacení mu byla uložena již civilními soudy na základě žaloby na náhradu škody podané poškozenou obchodní společností Depos. Tato povinnost uložená civilními soudy byla též exekučně vymáhána a k jejímu vymožení došlo až v průběhu trestního řízení před soudem prvního stupně, proto se skutečnost, že obviněný způsobenou škodu nahradil, mohla projevit jen ve výroku o trestu.
Vzhledem k těmto okolnostem ani dovolací soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro které by neměla být vyvozena trestní odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené. Soudy nižších stupňů pak povahu a závažnost trestného činu, osobní poměry obviněného, dosavadní způsob života, možnosti jeho nápravy, jakož i okolnosti, které obviněnému polehčují, dostatečně zohlednily při ukládání trestu, jak vyžaduje § 39 odst. 2 tr. zákoníku.
45. Na závěr lze uvést, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. Námitky obviněného směřovaly převážně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, vyhodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, rozsahu dokazování, případně nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, což vše jsou námitky, které nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, protože vůbec neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak vyplývají z § 265b tr. ř. Jen několik málo shora označených námitek, které (s notnou mírou benevolence) bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení věci, obsahově (alespoň zčásti) odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně tyto námitky shledal zjevně neopodstatněnými, jak vyplývá z výše uvedeného.
V. Závěrečné shrnutí
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. Bc. Martina Poláška odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu