5 Tdo 376/2024

5 Tdo 376/2024-1444

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný MUDr. Dušan Hebort, trvale bytem Zdeňka Fibicha 2734/40, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 4 To 174/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 140/2017, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 4 To 174/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 1 T 140/2017, byl obviněný MUDr. Dušan Hebort uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin mu podle § 227 tr. ř. nebyl uložen trest, neboť v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. d) tr. ř., se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval (§ 172 odst. 4 tr. ř.).

2. Uvedeného trestného činu, jímž byl obviněný v tomto trestním řízení uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že v účetním období roku 2014 jako jediný jednatel obchodní společnosti NeoGyn-Privat, s. r. o., IČ: 28716574, se sídlem Most, ulice Topolová 1374 (dále jen jako „NeoGyn-Privat“), nezajistil řádné a správné vedení účetnictví tak, aby došlo k řádnému a správnému zaúčtování všech účetních dokladů. Obviněný v uvedeném období do daňových výdajů nechal zahrnout výdaje ve výši 100 000 Kč na zálohovou platbu na renovaci gynekologické ordinace a výdaje ve výši 63 955 Kč na úhradu doplatku za provedené renovační práce, ačkoli věděl, že tyto výdaje byly vynaloženy na rekonstrukci soukromé chaty v jeho vlastnictví. Dále zahrnul výdaje na pořízení zahradní sekačky s příslušenstvím ve výši 20 934 Kč, která byla užívaná rovněž na jeho soukromé chatě. Tyto výdaje nijak nesouvisely s činností jeho obchodní společnosti, v důsledku čehož účetnictví, které bylo podkladem pro přiznání k dani z příjmů právnických osob za účetní období roku 2014, vykazovalo vyšší než skutečné výdaje a ve prospěch obchodní společnosti NeoGyn-Privat tak došlo ke snížení vykazované daňové povinnosti.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl usnesením ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 4 To 174/2023.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Podle obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Znakem skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření podle § 254 tr. zákoníku je postup v rozporu se zákonem o účetnictví, zatímco znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku je nedodržení zákona o dani z příjmu nebo zákona o jiné dani. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nebyl naplněn zákonný znak nevedení řádného účetnictví. Obviněný zaúčtoval skutečně vystavené faktury, nikoli fiktivní doklady. Cílem zákona o účetnictví podle jeho názoru je, aby finanční toky společnosti měly odraz v účetních dokladech, a to bylo podle závěrů soudu prvního stupně dodrženo. Tento soud měl za to, že faktury byly odběratelem uhrazeny, tudíž musely být zaevidovány do účetnictví. Obvyklým příkladem projednávané skutkové podstaty, jež mu byla kladena za vinu, je zaúčtování finančního výdaje, ke kterému ve skutečnosti nedošlo, to se však v projednávané věci podle soudu nestalo.

6. Nemohl být naplněn ani znak ohrožení včasného a řádného vyměření daně, neboť správu daní a finanční kontrolu vykonávají pouze finanční úřady. Příslušný finanční úřad však v projednávané věci neprovedl kontrolu, ani nedoměřil daň, proto měl za to, že bez předchozí kontroly ze strany finančního úřadu by nebyla obžaloba před soudem projednána. Závěr o ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmu podle něj neměla reálný základ, byla fiktivní a nesplňovala podmínku společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

7. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, byla založena na procesně nepoužitelných důkazech a nedůvodně nebyly provedeny některé důkazy, které zůstaly opomenuty.

8. Konkrétně z účetních dokladů nevyplývá, že by faktury za renovaci ordinace a nákup sekačky měly být zaneseny do účetnictví. Samotná existence faktury nedokládala, že by o ní odběratel jako účetní jednotka účtoval. Účetní společnosti svědkyně V. B. v hlavním líčení zaúčtování nepotvrdila, úřední záznam o jejím podání vysvětlení je procesně nepoužitelný. Na tento rozpor upozornil obviněný prostřednictvím svého obhájce při veřejném zasedání o odvolání, odvolací soud na jím uplatněnou námitku nijak nereagoval. Tvrzení, že obviněný nechal zahrnout výdaje za renovaci a za sekačku do účetnictví, nemělo odraz v provedeném dokazování a došlo tak ke zjevnému rozporu skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů. Jím vedená obchodní společnost nebyla plátcem DPH, proto se na ni nevztahovala povinnost zahrnout každou došlou fakturu do účetnictví.

9. Obviněný dále zpochybnil postup soudů nižších stupňů, které vycházely z e-mailové komunikace předložené v listinných kopiích oznamovatelkou S. H., kterou obviněný označil za fiktivní, což podle něj potvrdil i znalecký posudek. Policejní komisaři T. S. a P. G. nijak neprověřili listinné kopie e-mailové komunikace ohledně pravosti obsahu a adresátů a soud prvního stupně nevzal v úvahu námitky obhajoby ohledně fiktivnosti e-mailové komunikace, což podpořil i závěr zmíněného znaleckého posudku. Rozsudek soudu prvního stupně je podle názoru obviněného nepřezkoumatelný i z důvodu tzv. opomenutých důkazů. Tento soud se totiž řádně nevypořádal s důkazy uvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 35.), zejména s výpověďmi policejních komisařů T. S. a P. G., ale především vůbec nehodnotil znalecký posudek. Odvolacímu soudu pak s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř., vytkl, že se jeho dovolacími námitkami nezabýval a zcela je v napadeném rozhodnutí opomenul. Nevypořádal se ani s namítanými skutkovými zjištěními a právními závěry, které jsou podle jeho názoru ve zjevném vzájemném rozporu. Závěr odvolacího soudu o tom, že znalecký posudek nebyl proveden, byl totiž v rozporu s protokoly o konání hlavního líčení, neboť znalecký posudek byl jako důkaz proveden v hlavních líčení konaných ve dnech 7. 11. 2022 a 15. 3. 2023. Zmínka v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 33.) o tom, že znalecký posudek nebyl proveden jako důkaz, tak byla chybná. Znalecký posudek byl založen také v trestním spise, avšak soudy nižších stupňů se opakovaně nevypořádaly se závěrem znalce, že oznamovatelkou předaná e-mailová komunikace byla fiktivní. Obviněný tak má za to, že v případě znaleckého posudku se jednalo o tzv. opomenutý důkaz.

10. Nebyl tak řádně zjištěn skutkový stav věci, minimálně ve vztahu k oznamovatelkou předložené e-mailové komunikaci v listinné podobě. V této souvislosti obviněný také vytkl, že zdrojová data pro vytvoření fiktivní e-mailové komunikace a fotodokumentace získala oznamovatelka bez jeho souhlasu a pouze za účelem podání trestního oznámení a jeho trestního stíhání. Oznamovatelka data získala z jeho počítače v jeho obydlí, neboť měli shodnou adresu, avšak nebydleli ve stejném bytě. Zdůraznil, že nebyl splněn požadavek přiměřenosti důkazu získaného nezákonným porušením soukromí obviněného, neboť typová závažnost trestných činů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku je vyšší než závažnost nyní projednávaného skutku. Doplnil, že s ohledem na judikaturu o použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení neměl soud prvního stupně e-mailovou komunikaci vůbec připustit jako procesně použitelný důkaz, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1133/2022.

11. Nesouhlasil ani se spekulativními závěry soudů nižších stupňů ohledně jeho vědomosti o užití výdajů na chatu v obci XY u XY a užívání sekačky pro jeho soukromé účely. Závěrem ostře vytkl soudům nižších stupňů, že se dostatečně nezabývaly všemi okolnostmi případu a že neměly zájem znovu se vracet k projednání letité kauzy, která byla z hlediska uložení trestu promlčena. Přitom odvolací soud ve zrušovacím usnesení sám vyzýval soud prvního stupně, aby se zabýval námitkami a důkazními návrhy, které obhájce namítal v podaném odvolání.

12. Z výše uvedených důvodů považoval obviněný rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná (aniž by však výslovně navrhl jejich zrušení; tuto formální vadu podání se ovšem nejal napravovat postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. ani soud prvního stupně, Nejvyšší soud mu jen proto v zájmu urychlení vyřízení věci spis nevracel bez věcného vyřízení, když jinak záměr obviněného i v tomto směru byl z ostatních pasáží jeho podání patrný).

III. Vyjádření k dovolání obviněného

13. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněného.

14. Jako neopodstatněnou odmítl námitku obviněného týkající se naplnění zákonného znaku nevedení účetnictví, neboť v posuzovaném případě soudy nižších stupňů v jednání obviněného vůbec nedovozovaly nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Skutek byl totiž posuzován podle druhé alternativy základní skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, tedy podle ustanovení § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kde se nevedení účetnictví a účetních dokladů jako znak skutkové podstaty trestného činu neobjevuje. Poznamenal, že pro nevedení řádného účetnictví nebyla obžaloba ani podána.

15. Odmítl také argumentaci obviněného, že do účetnictví obchodní společnosti NeoGyn-Privat byly zaúčtovány faktury vystavené reálně dodavateli vůči této obchodní společnosti, a nešlo tudíž o faktury fiktivní. Uvedl, že obviněný značně zjednodušeně pojal účel zákona o účetnictví, že cíl tohoto zákona je splněn, pokud finanční toky účetní jednotky měly odraz v účetních dokladech. Dovolatel však zcela pominul, že se účetní doklad měl týkat činnosti, jež je účetní jednotkou skutečně vykonávána. Státní zástupce k tomu doplnil, že obviněný byl uznán vinným za to, že v účetních knihách uvedl nepravdivé údaje. Uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole je trestně postižitelné právě podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.

16. Pokud šlo o argumentaci a naplnění znaku ohrožení včasného a řádného vyměření daně, obviněný vycházel z mylné domněnky, že k ohrožení včasného a řádného vyměření daně může dojít jedině v případech, kdy je nepravost či hrubá zkreslenost údajů v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech zjištěna v daňovém řízení správcem daně. Absence procesních postupů finančního úřadu současně nemůže být ani mimořádnou okolností, která by měla posuzovaný případ odlišovat z hlediska spodní hranice trestnosti od běžně se vyskytujících trestných činů této skutkové podstaty. Na podkladě uplatněné argumentace dovolatele tedy nelze zpochybňovat naplnění objektivního znaku předmětné skutkové podstaty přečinu, který spočívá v ohrožení včasného a řádného vyměření daně (v důsledku uvedení nepravdivých údajů v účetních knihách, zápisech nebo dokladech).

17. Státní zástupce odmítl jako neopodstatněné i zbývající námitky dovolatele týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně s dovolatelem nesouhlasil v námitce založené na procesní nepoužitelnosti úředního záznamu o podání vysvětlení E. B., účetní obchodní společnosti NeoGyn-Privat, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by soudy při utváření skutkových zjištění z takového úředního záznamu o podání vysvětlení vycházely. Zmínil-li obviněný výslech svědkyně V. B. v hlavním líčení dne 28. 5. 2020, pak z něj nevyplynulo, že by svědkyně nepotvrdila zaúčtování faktury za nákup sekačky. Naopak uvedla, že o správnosti zaúčtování tohoto dokladu, který obdržela od obviněného k zaúčtování, měla pochybnosti, ale po komunikaci s dovolatelem jej v účetnictví zanechala. Závazek obchodní společnosti NeoGyn-Privat vůči dodavateli sekačky byl zaevidován v přehledu závazků.

18. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný při uplatnění námitky existence zjevného rozporu ohledně zaúčtovaných faktur týkajících se rekonstrukce vycházel z mylných údajů. I zaúčtování těchto výdajů bez důvodných pochybností vyplývalo z provedených listinných důkazů, jakož i z obsahu vlastní fakturace. Odmítl též námitku dovolatele, že oznamovatelkou předložená e-mailová komunikace byla fiktivní, když tento závěr měl podpořit i znalecký posudek. Obviněný ani neupřesnil, který znalecký posudek měl konstatovat fiktivnost listinného výstupu e-mailové komunikace. Uvedl-li, že byl jako důkaz proveden v hlavním líčení dne 7. 11. 2022, lze předpokládat, že měl na mysli znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, který byl vypracován k znaleckému vyšetření duševního stavu svědkyně S. H. a k její schopnosti správně vnímat nebo vypovídat. Takový důkaz pochopitelně nemohl učinit žádný závěr o pravosti a úplnosti obsahu elektronické komunikace, nebylo to samozřejmě ani součástí jeho zadání.

19. Státní zástupce nesouhlasil ani s výtkou obviněného, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované podstatné důkazy nebo že by řízení mohlo být stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů. Obviněný ani konkrétně ve vztahu k těmto důkazům neuvedl žádnou argumentaci. Za relevantní ke zmíněnému dovolacímu důvodu označil i nesouhlas obviněného s prohlášením soudu, že nebyl k důkazu proveden znalecký posudek stran zjištění, zda je oznamovatelka S. H. schopna podání svědecké výpovědi. I tuto námitku však považoval za neopodstatněnou.

Dále okrajově rozvedl provedení znaleckého posudku jako důkazu u soudu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 11. 2022 nelze potvrdit, že by byl proveden zákonným způsobem. Tvrzení dovolatele, že znalecký posudek byl jako důkaz proveden v hlavním líčení dne 15. 3. 2023, neodpovídá protokolu o hlavním líčení. Pokud se jednalo o uvažované opomenutí provedení důkazu k opakovanému návrhu obviněného v odvolacím řízení, odvolací soud nepovažoval provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie k osobě oznamovatelky, za situace, kdy svědkyni nepředvolal k výslechu ani prvoinstanční soud, za potřebné z hlediska skutkových zjištění

20. K námitce obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti záznamů e-mailové komunikace, kterou předložila oznamovatelka, konstatoval, že obsah zachycené komunikace odpovídal dalším ve věci zajištěným listinným důkazům, především vlastní fakturaci, proto vyloučil její fiktivnost. Námitku tvrzené nelegálnosti pořízení zdrojových dat také odmítl s ohledem na nedoložení trestněprávního původu pořízení, jenž dovolatel deklaroval. Rozvedl, že pokud šlo o vlastní použitelnost výstupu z e-mailové komunikace, odvolací soud vyšel z § 89 odst. 2 tr. ř., neboť tento listinný výstup elektronické komunikace nebyl zdaleka jediným a ani stěžejním usvědčujícím důkazem. Lze předpokládat, že listinný záznam o komunikaci byl skutečně pořízen bez souhlasu osob, jejichž komunikace byla zaznamenána, avšak oznamovatelkou doložené výstupy z e-mailové komunikace se týkaly hospodářské trestné činnosti, která měla být jejich obsahem prokázána. Státní zástupce tak měl za to, že v testu proporcionality s vědomím závažnosti protiprávního jednání obviněného tento důkaz obstojí z hlediska jeho použitelnosti v tomto trestním řízení.

21. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. Dušana Heborta odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

22. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného jednání nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

25. Obviněný MUDr. Dušan Hebort uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

26. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

27. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění, z nichž obviněný uplatňoval tu druhou spočívající v tom, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.

b) K vlastním námitkám obviněného

29. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, což se mělo posléze promítnout do chybného hmotněprávního posouzení skutku, který mu byl kladen za vinu. Konkrétně obviněný namítal, že jeho odsouzení bylo založeno na nepřípustných důkazech získaných nezákonným způsobem, že některé jím navržené důkazy nebyly provedeny a zůstaly opomenuty, stejně tak byly opomenuty i důkazy provedené. Dále obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení zjištěného skutku. Tyto vady, ač je namítal v odvolání, nenapravil ani odvolací soud.

30. Nejvyšší soud po prostudování trestního spisu a rozhodnutí soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že je třeba uznat mnohé námitky obviněného za relevantní, odpovídající uplatněným dovolacím důvodům a též opodstatněné. Obviněný sice tyto námitky ve své podstatě uplatňoval opakovaně již v řízení před soudy nižších stupňů, nikdy však jimi nebyly vypořádány, ač shora uvedená rozhodnutí nejsou prvními ve věci učiněnými. Odvolací soud se reálně nezabýval námitkami vznesenými obviněným, resp. se s nimi nijak nevypořádal. K tomu je možno připomenout rozvinutou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu k náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku. Z této bohaté judikatury lze snad připomenout jen z poslední doby rozhodnutí pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. a judikaturu v odůvodnění tohoto rozhodnutí citovanou (např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. stížnosti 20772/92, § 60, nebo ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. stížnosti 19997/02, § 33, a mnoho dalších).

31. V daném konkrétním případě je však třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v tomto ohledu nepřesvědčivá, že se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly s námitkami obviněného přednesenými jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím. Především jsou vážné pochybnosti o skutkových závěrech založených na nepřesvědčivých a problematických důkazech. Jsou dány především závažné pochybnosti o zákonnosti důkazů, na nichž byly založeny závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu. Především nebyl náležitě vyhodnocen původ listinných důkazů, které byly v dané trestní věci stěžejním (klíčovým) důkazem, zákonnost způsobu jejich opatření, způsob, místo, účel a další okolnosti jejich opatření, jakož i zachování jejich integrity (mezi jejich pořízením a předáním orgánům činných v trestním řízení). Tyto listinné důkazy zřejmě nebyly ani následně nijak verifikovány dalším postupem policejního orgánu, především zůstal zcela opomenut základní důkazní prostředek užívaný při odhalování a vyšetřování tohoto typu trestné činnosti (trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku) v podobě vyhledání a zajištění účetnictví. Odsouzení v této věci je tak doposud založeno primárně na nepřímých důkazech pochybného původu, které navíc netvoří uzavřený řetězec vylučující jiné alternativy skutkového děje, jak bude níže rozvedeno.

32. Odsouzení obviněného v této věci, jak bylo shora nastíněno, je založeno na zjištění, že obviněný do účetnictví obchodní společnosti NeoGyn-Privat měl zařadit účetní doklady, jejichž prostřednictvím předstíral vynaložení nákladů na podnikání tohoto ekonomického subjektu. Konkrétně mělo jít o doklady o rekonstrukci či renovaci ordinace v celkové výši 163 955 Kč, které ale byly podle závěrů soudů nižších stupňů ve skutečnosti vynaloženy na rekonstrukci soukromé chaty ve vlastnictví obviněného, dále mělo jít o doklad o nákupu zahradní sekačky za 20 934 Kč, která však byla užívaná na stejné chatě. V důsledku toho mělo dojít k ohrožení řádného vyměření daně z příjmů obchodní společnosti NeoGyn-Privat. Celé trestní řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení podaného dcerou obviněného, která policejnímu orgánu podala velmi obsáhlé trestní oznámení o velmi různorodé protiprávní a trestné činnosti různé závažnosti (viz č. l. 3-35 trestního spisu), které zřejmě měla doprovodit přílohami (soudě alespoň podle spisového obsahu – viz č. l. 36-132).

33. Ze všech nařčení policejní orgán po provedeném prověřování bral za dostatečně ověřené podezření právě ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (a to ve shora naznačeném rozsahu), pro což zahájil trestní stíhání (viz č. l. 149 trestního spisu, což akceptovala i dozorová státní zástupkyně). Během doposud vedeného trestního řízení, a to zejména v přípravném řízení, ale ani později, nebyl státním zástupcem coby veřejným žalobcem předložen klíčový důkaz v podobě účetnictví obchodní společnosti NeoGyn-Privat, ze spisu ani nevyplývá jakákoliv snaha jej opatřit.

Třebaže se po provedeném prověřování zejména s ohledem na podaná vysvětlení mohlo zdát důvodné podezření, že rekonstrukce či renovace ordinace ve skutečnosti neproběhla a že šlo reálně o náklady na rekonstrukci chaty, důkazní situace pro takový závěr se významně změnila v řízení před soudem, který mohl vycházet jen z důkazů před ním provedených (a nikoli i z podaných vysvětlení z přípravného řízení z fáze před zahájením trestního stíhání, která nebyla provedena kontradiktorním způsobem a která nebyla použitelná).

34. Závěry soudu prvního stupně, že tyto práce nebyly provedeny v ordinaci (a že jde reálně o zaplacení rekonstrukce chaty), jsou obsaženy především v bodech 40. a 41. odůvodnění jeho rozsudku. Z nich vyplývá, že soud v tomto směru neuvěřil obviněnému, který tuto obranu uplatňoval jen ve svých podáních (nikoli však ve výpovědi), ale ani svědkyni V. R., která ve své výpovědi potvrzovala provedení rekonstrukce či renovace ordinace (jednak proto, že je blízkou osobou obviněnému, jednak proto, že nedokázala přesně po letech uvést rozsah provedené rekonstrukce, jednak proto, že ji nezaznamenali ani náhodně vybraní obyvatelé domu).

Proto podle soudu prvního stupně nebyly pro tyto závěry podstatné listinné důkazy v podobě e-mailové komunikace, jejíž zákonnost obhajoba dlouhodobě napadá. Pak však tuto pozici soud prvního stupně změnil v tom směru, že tato komunikace nebyla stěžejním důkazem, protože obžaloba netrpěla důkazní nouzí, když soud mohl vycházet ze svědeckých výpovědí (aniž by uvedl jakých) a z „dalších listinných důkazů“, jimiž měly zejména být závěrečný rozpočet a faktury, jež ovšem soud nijak blíže nespecifikoval.

Má-li ovšem jít o listinné důkazy předložené svědkem Ing. Milanem Karfíkem, jednajícím za dodavatele stavebních prací, obchodní společnost METALL QUATRO, spol. s r. o. (viz č. l. 190 až 198 trestního spisu), tak tyto listiny mnohem spíše dokládají, že tyto práce skutečně provedeny byly, a to právě v ordinaci NeoGyn-Privat. Není tak vůbec zřejmé, o které důkazy zmíněné závěry soud opřel, když označené důkazy (výpověď V. R. a listiny předložené Ing. Milanem Karfíkem) jsou obsahově zcela opačné. Je tak zřejmé, že soud prvního stupně svůj závěr o opaku zakládá právě a jen na listinách založených do spisu S.

H., zejména pak na předložených listinách o údajné e-mailové komunikaci mezi obviněným a jeho synem. To pak prozrazuje i druhá polovina bodu 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterou tento soud začíná slovy „Soud si však neodpustí poznámku“ a v níž se pak obsáhle věnoval tomu, proč problematická e-mailová komunikace odráží věrně realitu (že o rekonstrukci ordinace se v ní nehovoří, že je zmiňována jen ve spojitosti s fakturací, jinak že se týká rekonstrukce chaty v XY u XY). Kromě toho svůj závěr, proč neuvěřil, že by proběhla rekonstrukce ordinace, založil na tom, že subdodavatel P.

N. měl živnostenské oprávnění k izolatérství, pokrývačství a tesařství (bod 41. odůvodnění).

35. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně odmítl uvěřit důkazům jednoznačně a přímo prokazujícím, že byla provedena rekonstrukce či renovace ordinace, a to vlastně (kromě několika nepřímých indicií – jako je živnostenské oprávnění subdodavatele, který ale jistě mohl provést i jiné práce, či výpovědi obyvatel domu, že rekonstrukci prováděnou za zavřenými dveřmi nezaznamenali) výlučně jen na základě e-mailové komunikace předložené oznamovatelkou S. H., která ani k okolnostem pořízení a předložení listinných důkazů nebyla vyslechnuta a tyto významné informace nebyly v trestním řízení ani žádnou jinou cestou zjištěny.

Soud prvního stupně si tak v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku protiřečil, když na jednu stranu uvedl, že tato e-mailová komunikace nebyla pro soud prvního stupně vůbec podstatná (první věta bodu 41.), resp. že nebyla stěžejním důkazem (čtvrtá věta bodu 41.), což však znamená, že sice byla významná, tedy podstatná, ale nebyla rozhodujícím (klíčovým) důkazem viny, když pak obsáhle na základě e-mailové komunikace rozvedl, jak jedině ona odráží pravý stav věcí. Ve skutečnosti tak z uvedeného odůvodnění, které následně akceptoval i soud druhého stupně, je jasně patrné, že jádrem a vlastně jediným důvodem, proč byl obviněný uznán vinným, že zfalšoval účetnictví, když do něj zařadil fiktivní fakturu o provedení rekonstrukce ordinace, která reálně neproběhla, je nařčení jeho duševně nemocné dcery S.

H. (viz znalecký posudek na č. l. 1198 a násl. trestního spisu) podložené listinami, které ona neznámým způsobem opatřila (s podezřením, že tak mohla učinit činem trestným či jinak trestným) a předložila policejnímu orgánu (který navíc vyhodnotil většinu nařčení z tohoto trestního oznámení jako nedůvodných či nevěrohodných). Uvedené listiny, ač to soud prvního stupně popíral a odvolací soud to akceptoval, jsou rozhodně klíčovým, rozhodujícím, stěžejním důkazem viny obviněného, vlastně dokonce jediným přímým usvědčujícím důkazem.

Proto také v tomto ohledu mělo být náležitě provedeno hodnocení tohoto důkazu, a to s ohledem na jeho zákonnost, věrohodnost a pravdivost, především zda byl opatřen z pramene připuštěného zákonem, způsobem odpovídajícím zákonu, subjektem k tomu oprávněným etc.

36. Obviněný již v průběhu předchozího řízení opakovaně důvodně vznášel pochybnosti o relevanci a použitelnosti listinných důkazů předložených oznamovatelkou S. H. Soudy nižších stupňů měly opakovaně možnost se touto otázkou zabývat a vypořádat se s ní, učinily tak však jen velmi ledabyle a povrchně, nezohlednily přitom příbuznou judikaturu ve vztahu k soukromým záznamům, ať již šlo o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva. Přitom obviněný to namítal opakovaně (ve věci bylo rozhodováno opakovaně, a to dokonce i zprošťujícím rozsudkem, opakovaně byla stranami podávána odvolání, v nichž byla také uplatňována tato námitka).

Soudy nižších stupňů se ani jednou náležitě nevypořádaly zejména s otázkou použitelnosti soukromých e-mailových záznamů, zákonností jejich opatření jako důkazu v trestním řízení, zachováním jejich integrity a dalšími podstatnými otázkami. Doposud tak nebylo vyvráceno vážné podezření, jakým způsobem si mohla (alespoň část) listinných důkazů oznamovatelka opatřit, vyslechnutí policisté ani pořádně nevěděli, jak se k těmto listinám dostali, jejich opatření nijak neprověřovali. Obviněný vznesl důvodné podezření, že si oznamovatelka tyto důkazy mohla opatřit trestnou činností (popř. činností jinak trestnou s ohledem na její duševní onemocnění), a to zejména porušením domovní svobody ve smyslu § 178 tr.

zákoníku a neoprávněným přístupem k počítačovému systému a neoprávněným zásahem do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 tr. zákoníku.

37. Obecně se nevylučuje použít i listiny předložené stranou, případně dokonce i přímo oznamovatelem (viz zejména třetí právní větu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, které bylo publikováno pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). Stejně tak se obecně připouští použít jako listinný důkaz i vytištěný e-mail. Obvykle ovšem takovou listinu předkládá ten, kdo byl sám účastníkem e-mailové komunikace, anebo je taková elektronická komunikace zajištěna orgány činnými v trestním řízení (zpravidla za užití § 158d odst. 3 a § 88 odst. 1 tr.

ř., tj. na základě povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 3 tr. ř., a to za splnění restriktivních podmínek plynoucích z § 88 odst. 1 tr. ř., neboť jde o významný zásah do listovního tajemství srovnatelný s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu). Listovní tajemství je totiž ústavně chráněným právem – viz čl. 13 Listiny základních práv a svobody (vyhlášené jako usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.). Případně může dojít k zajištění e-mailové komunikace (již doručené a držené v soukromí) spolu se zajištěním komunikačního zařízení orgánem činným v trestním řízení (např. při domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor), typicky počítače, tabletu, telefonu či jiného komunikačního zařízení, které nese elektronický záznam o takové komunikaci.

V daném případě ovšem nejde ani o jeden z uvedených obvyklých způsobů získání přístupu k takové elektronické komunikaci, která by třeba následně ověřitelným způsobem byla převedena do listinné podoby (vytištěna na papír). Soudy nižších stupňů v tomto případě pracovaly s listinami obsaženými v trestním spise, o nichž nedokázaly ani učinit jednoznačný závěr, jak byly tyto listiny pořízeny, zda je vytiskli sami policisté (oba vyslechnutí policisté to ovšem popřeli) z paměťového disku doneseného oznamovatelkou činu, anebo listiny přinesla již sama oznamovatelka činu.

Rozhodně však nebylo doposud nijak zjištěno, jak se oznamovatelka k těmto listinám dostala, jak s nimi zacházela, zda do nich nezasahovala, je neupravovala apod. Není vůbec znám zdroj a původ těchto listin, odkud pocházejí, jakož ani to, jak s nimi bylo nakládáno. Vzniklo přitom vážné podezření z účelové manipulace s nimi ze strany oznamovatelky. Obezřetnost je přitom namístě především tehdy, pokud při opatření důkazů dochází k zásahu do práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl.

7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i práva na ochranu osobnosti člověka upraveného v § 81 až § 117 o. z. K tomu lze přiměřeně poukázat na judikaturu vztahující se k přípustnosti důkazů soukromými zvukovými nahrávkami (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. nebo ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020), jimiž bylo právě do takových práv zasaženo.

Z odborné literatury je možno odkázat především na přehledný článek shrnující dosavadní přístup aplikační praxe – Tibitanzlová, A., Zaoralová, P. K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení. Bulletin advokacie, č. 9/2023, s. 14 a násl. K některým aspektům zajištění důkazů v podobě e-mailových zpráv od soukromých osob a od oznamovatelů srov. též článek Dostál, O. Zajišťování důkazů u počítačové kriminality – sledování, důkazy od oznamovatelů (3. díl). Trestněprávní revue, č. 5/2019, s. 108 a násl.

38. Soudy nižších stupňů se však v daném případě vůbec nezabývaly tím, jak si oznamovatelka uvedenou klíčovou elektronickou komunikaci (kterou ona sama nevedla a nebyla jejím účastníkem) opatřila, zda ji nezískala dokonce trestnou činností či činností jinak trestnou. Neprovedly (a logicky z výše uvedeného důvodu ani nemohly provést) test proporcionality, zda i přes zásah do práv obviněného by přece jen mohlo být i takového důkazu využito, zda jde o postup vhodný a sledující legitimní cíl, zda je potřebný k prokázání sledované skutečnosti, zda ji nelze prokázat jiným šetrnějším způsobem a zda jde o proporcionální zásah vzhledem k významu zasaženého základního lidského práva či svobody a míře takového zásahu do něj vzhledem k zamýšlenému cíli a závažnosti deliktu, který tím má být odhalen. Též musí být vzato v úvahu, zda jde o osamoceně stojící důkaz anebo existují i jiné důkazy prokazující tutéž okolnost, jakož i to, zda nedošlo k manipulaci s pořízeným důkazem, tj. k zásahu do jeho integrity. To vše pak je zásadní pro posouzení, zda vůbec lze z takových záznamů e-mailové komunikace (vytištěných listin) vycházet, tj. zda jde o zákonný a dále použitelný důkaz, resp. naopak jde o důkaz absolutně neúčinný (podobně u soukromých záznamů viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1141/2020). V daném případě ovšem při provedení takových testů se nyní zdá, že odsouzení obviněného stála vlastně výlučně na listinách, jež mají doložit e-mailovou komunikaci mezi ním a jeho synem, žádný další, byť nepřímý důkaz, se nenabízí, přitom uvedený důkaz viny má velmi pochybný a doposud neobjasněný původ, stejně tak není prokázáno zachování integrity elektronického důkazu (nebyla zajištěna ani jeho původní elektronická verze). Za procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další).

39. Při posuzování námitky porušení práva na soukromí (a zde dokonce domovní svobody a listovního tajemství) pořízením uvedené e-mailové komunikace lze souhlasit s obviněným, že je dáno vážné podezření, že se oznamovatelka mohla opatřením e-mailové komunikace dopustit více trestných činů, jak bylo naznačeno shora (zejména podle § 178 a § 230 tr. zákoníku), dokonce ale samotným předložením (tj. zpřístupněním třetí osobě) e-mailové komunikace jinak uchovávané v soukromí bez přivolení poškozeného může dojít k naplnění trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se však těmito okolnostmi blíže nezabývaly, nijak ani neověřovaly pravost a originalitu předmětných e-mailů.

40. S ohledem na výše uvedené se zdá, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně a akceptované odvolacím soudem (jenž vlastně přiměl soud prvního stupně, který původně obviněného zprostil obžaloby, jej uznat vinným) jsou ve zjevném rozporu s procesně použitelnými důkazy, resp. jsou opřeny o důkazy, o něž při stávajících poznatcích nelze výrok o vině opřít. Jde tak o výjimečný případ, kdy dochází k naplnění několika alternativ obsažených v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterého se obviněný svým mimořádným opravným prostředkem též dovolával. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu kladeného obviněnému za vinu jsou totiž ve zjevném (tzv. extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (těch použitelných), resp. jsou založena na důkazech podle dosavadních poznatků procesně nepoužitelných.

41. Z uvedených důvodů nemohlo napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát a muselo být zrušeno. Bylo zrušeno jen jeho rozhodnutí, neboť soud prvního stupně původně chtěl obviněného zprostit obžaloby (viz rozsudek ze dne 25. 6. 2021 na č. l. 1269 a násl. trestního spisu), které však odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil a přiměl soud prvního stupně obviněného odsoudit (č. l. 1285 a násl. trestního spisu). Bude tak na odvolacím soudu, aby náležitě zvážil důkazní situaci, vypořádal se s argumentací obviněného, případně zopakoval a v součinnosti se státním zástupcem významně doplnil dokazování tak, aby byly spolehlivě prokázány procesně účinnými a použitelnými důkazy skutková tvrzení státního zástupce o zařazení zfalšovaných dokladů o provedení rekonstrukce ordinace do účetnictví NeoGyn-Privat. Pokud by tyto závěry nemohl učinit s ohledem na výše uvedené (při respektu k judikatuře týkající se soukromě pořízených důkazů třetí osobou při současném zásahu do základních práv a svobod obviněného), mohla by zbývat záležitost vztahující se k pořízení sekačky a uplatnění tohoto výdaje jako nákladu na podnikání. V tomto směru pak bude namístě vážně zvážit, zda takové jednání je způsobilé naplnit znaky trestného činu kladeného obviněnému za vinu, či zda nejde o prostý daňový delikt (ve smyslu uplatnění daňově neuznatelného nákladu), který by neměl být řešen prostředky trestního práva.

42. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo shledáno důvodným a že usnesení soudu druhého stupně nemohlo obstát. Bude-li státní zástupce coby veřejný žalobce na podané obžalobě trvat, bude muset nabídnout důkazy k prokázání svých tvrzení tak, aby byla vina prokázána jistě a nepochybně (bez důvodných, tj. rozumných pochybností, tedy s praktickou jistotou). Odvolací soud se bude muset náležitě případem zabývat a vypořádat se s obhajobou obviněného, jak bylo nastíněno shora. Nebude-li jiným nepochybným způsobem tvrzená vina obviněného prokázána, bude namístě jej obžaloby zprostit.

V. Závěrečné shrnutí

43. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného MUDr. Dušana Heborta a podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 4 To 174/2023, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

44. Bude tedy na Krajském soudu v Ústí nad Labem, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, v potřebném rozsahu, bude-li třeba, doplnil či zopakoval dokazování, vypořádal se s obhajobou obviněného a učinil odůvodněné skutkové závěry, které přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého rozsudku.

45. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.

46. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu