5 Tdo 377/2025

5 Tdo 377/2025-1401

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. V., a 2. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 31 To 287/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 95/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. V. a M. V. odmítají.

1. Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 2 T 95/2021, uznán vinným pod body 1) až 4) zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. V. byl uznán vinným tímto rozsudkem pod body 2) a 3) pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem soudu prvního stupně byl pod bodem 2) uznán vinným i spoluobviněný J. V., ve vztahu k němuž není dovolací řízení vedeno. Obviněnému M. V. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo zaměstnání, jehož součástí je samostatná rozhodovací pravomoc v rámci všech orgánů veřejné moci, na dobu 5 let. Obviněnému M. V. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a rovněž podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo zaměstnání, jehož součástí je samostatná rozhodovací pravomoc v rámci všech orgánů veřejné moci, na dobu 3 let.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění M. V., M. V., spoluobviněný J. V. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou. Na základě odvolání spoluobviněného J. V. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části týkající J. V. zrušil a věc pro skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se tohoto spoluobviněného za použití § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil řediteli Věznice XY, s tím, že žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako kázeňský přestupek. Odvolání M. V., M. V. a odvolání státního zástupce odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Skutek, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými, ve stručnosti spočíval v tom, že v bodě 1) obviněný M. V. při výkonu dozorčí služby na dozorčím stanovišti č. 22 na oddílu C/8, poté, co zjistil, že poškozený L. K. leží na zemi v blízkosti dveří cely a spí a nereaguje na jeho slovní pokyny udělované prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení (dále jen „hláska“) a ani poté prostřednictvím výdejního okénka dveří cely, v úmyslu jej svévolně fyzicky potrestat za toto jeho nepovolené jednání, spaní na podlaze cely mimo předpisy vyhrazený časový úsek na spánek, v době od 6:00 hod.

dne 4. 2. 2020 do 6:00 hod. dne 7. 2. 2020 a dne 7. 4. 2020 od 6:00 hod. do 18:00 hod, vstoupil do cely a spícího L. K. ležícího na boku na podlaze nejprve kopl špičkou boty do oblasti hýždí, a když nereagoval, nohou mu stoupl na kotník, vahou těla zatížil jeho oba kotníky položené na sobě a v této poloze se pootočil a nejméně jednou jej udeřil otevřenou dlaní přes obličej, což doprovodil slovním komentářem, že si toto má L. K. zkoušet na někoho jiného. Přitom využil toho, že odsouzený spal, nemohl se útoku vyhnout, ani uposlechnout jeho výzev a měl jen velmi omezené možnosti prokázat protiprávní jednání obviněného před orgány činnými v trestním řízení,

2) obviněný M. V. prohlásil dne 2. 6. 2020 kolem 16:10 hod. před spoluobviněným M. V. a před J. V., jehož jednání bylo odvolacím soudem postoupeno ke kázeňskému projednání, že „zfackuje“ poškozeného L. K. v souvislosti s jeho opakovanými požadavky na různé služby, které uplatňoval prostřednictvím hlásky, v úmyslu omezit mu možnost dále uplatňovat tyto své nároky u příslušníků Vězeňské služby České republiky, rovněž v úmyslu fyzicky jej svévolně potrestat a neoprávněně zasáhnout do jeho tělesné integrity, dal pokyn spoluobviněnému M.

V. a J. V. k odchodu na chodbu, poté vstoupil kolem 16:15 hod. doprovázen svým bratrem, obviněným M. V. na celu, kde čekal svlečený poškozený L. K. na koupání, obviněný M. V. jej fyzicky napadl opakovanými údery rukou zejména do oblasti hlavy a vyhrožoval mu, že pokud ještě jednou zmáčkne hlásku, tak mu „rozkope držku“, opakovaně se jej ptal, jestli tomu rozumí. Poškozený L. K. po tomto fyzickém napadení upadl na podlahu cely a nebyl schopen se útoku bránit ani vyhnout se mu případným únikem z cely, měl jen velmi omezené možnosti prokázat protiprávní jednání obviněného před orgány činnými v trestním řízení, neboť celému útoku byl přítomen i obviněný M.

V., který jej sice fyzicky nenapadl, ale poskytl svou přítomností na místě svému bratrovi psychickou podporu, v protiprávním jednání jej zajišťoval a hlídal, byl připraven rovněž zasáhnout do fyzického napadání odsouzeného nebo jej zadržet v případě snahy o únik z cely před dalším napadáním, 3) obviněný M. V. poté, co si všiml, že poškozený L. K.

si na chodbě před celou neoprávněně vzal z police na osobní věci balíček s 10 gramy tabáku, který si uschoval za oděv a pokračoval v chůzi do skladu pro matraci a nereagoval na výzvu k vydání tabáku, v úmyslu odebrat mu tabák a svévolně jej fyzicky potrestat za toto jeho jednání, následoval poškozeného do skladu lůžkovin, v němž se svým bratrem obviněným M. V., který je doprovázel, po vstupu do skladu obviněný M. V. poškozeného fyzicky napadl tak, že do něj nejprve prudce strčil rukama, až upadl na podlahu skladu, poté jej nejméně 1x udeřil rukou do oblasti hlavy a nejméně 2x do blíže nezjištěné části těla, následně mu stáhl kalhoty, vytrhl balíček tabáku, který měl uschován pod spodním prádlem.

Poškozený nebyl schopen se útoku bránit ani se mu vyhnout případným únikem ze skladu a měl jen velmi omezené možnosti prokázat protiprávní jednání obviněného M. V. před orgány činnými v trestním řízení, neboť celému útoku byl přítomen i obviněný M. V., který sice poškozeného fyzicky nenapadl, ale poskytl svou přítomností na místě svému bratrovi psychickou podporu, v protiprávním jednání jej zajišťoval a hlídal a byl připraven zasáhnout do fyzického napadení poškozeného nebo jej zadržet v případě jeho snahy o únik z cely před dalším napadáním.

Oba obvinění poté společně vyhotovili úřední záznam, v němž uvedli, že u odsouzeného L. K. po jeho odmítnutí vydat tabák provedli osobní prohlídku, při které jim odsouzený ukrývaný tabák vydal, aniž by se zmínili o použití výše uvedeného fyzického násilí vůči poškozenému,

4) obviněný M. V. v úmyslu způsobit poškozenému L. K. újmu na právech a svévolně ho potrestat za jeho opakované žádosti a nevhodné chování, úmyslně nezajistil plnění denního časového rozvrhu a v předepsaném čase nerealizoval jeho vycházku, aniž by poškozený tuto vycházku sám odmítl, a do Knihy předání a převzetí služby na straně 24. učinil nepravdivý zápis, že se vycházky účastnil, přičemž využil toho, že poškozený na něj byl plně odkázán a nemohl bez jeho svolení celu opustit a realizovat svou zákonem danou vycházku, čímž odsouzeného neoprávněně omezil na jeho právech, takto jednali obviněný M.

V v bodě 1) – 4) a obviněný M. V. v bodě 2) a 3) v rozporu s čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, § 5 a § 6 odst. 1, 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky“), § 2 odst. 1, 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, § 3 písm. a), b), c), d) a § 4 písm. b), e) nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016, o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence, a obviněný M.

V. v bodě 4) také v rozporu s § 16 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. V. a M. V. dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž v podaných dovoláních uplatňovali z velké části zcela totožné námitky.

5. Oba obvinění shodně namítali, že soudy nižších stupňů vycházely zejména z výpovědi poškozeného, který vypovídal v přípravném řízení a následně u soudu prvního stupně svůj výslech z přípravného řízení potvrdil. Výslech poškozeného z přípravného řízení byl podle dovolatelů pořízen v rozporu se zákonem, neboť mu byly kladeny otázky, v nichž byly obsaženy okolnosti, které měly být zjištěny teprve z jeho výpovědi, což zakazuje § 101 odst. 3 tr. ř. Ohledně všech čtyř skutků byl poškozený příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále také „GIBS“) vyslechnut tak, že byl vyzván, aby se znovu vyjádřil k situacím, v nichž byl napaden dozorcem, když spal na podlaze cely, když opakovaně žádal o odvedení na koupání, když u sebe skrýval tabák a o tom, že nebyl vyveden na vycházku, jak již vypověděl v úředních záznamech o podaném vysvětlení ze dne 15. 9. 2020 a 8. 9. 2020. Dovolatelé zdůraznili, že sám poškozený si nebyl schopen na nic vzpomenut a opakovaně uvedl, že si nic nepamatuje. V průběhu výslechu při jednání soudu prvního stupně odkázal na svůj předchozí výslech. Otázky položené poškozenému příslušníkem GIBS v přípravném řízení obvinění považovali za zakázané návodné otázky, neboť obsahovaly okolnosti, které teprve měly být zjištěny z jeho výpovědi. Takový důkaz je podle dovolatelů nezákonný a nemělo být k němu vůbec přihlíženo. Připuštěním tohoto důkazu došlo k porušení práv obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy nižších stupňů měly možnost se s protokolem o výslechu poškozeného v přípravném řízení seznámit, avšak vyhodnotily jej svévolně, což má za následek existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. V této souvislosti dovolatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

6. Obvinění rovněž namítli nezákonnost a protiústavnost prostorového sledování, což namítali již před soudy nižších stupňů, které se s touto jejich argumentací podle nich nevypořádaly a věnovaly se pouze otázce použitelnosti tohoto důkazu v jiné trestní věci, což nebylo předmětem jejich námitek. Podle obviněných bylo sledování osob a věcí nařízené v jiné trestní věci Okresním soudem v Jablonci nad Nisou, č. j. 0 Nt 2002/2020, v rozporu se zákonem, neboť nebyly splněny zákonné požadavky na povolení tohoto sledování. Soudy zcela rezignovaly na posouzení materiálních podmínek pro nařízení prostorového sledování osob a věcí. Závěry judikatury vztahující se k problematice odposlechů je možno použít i pro sledování osob a věcí. V příkazu ke sledování podle dovolatelů chybí skutečnosti, z nichž lze dovodit konkrétní úvahu či zjištění soudu o nezbytnosti zásahu do soukromí sledovaných osob a úvahu o důvodnosti návrhu státního zástupce na provedení tohoto úkonu. Soud, který úkon nařídil, pouze zcela nekriticky přijal názor státního zástupce a omezil se na konstatování, že prostřednictvím sledování osob a věcí lze zjistit skutečnosti významné pro trestní řízení. Poznatky získané provedením tohoto sledování tak byly získány procesně nepřípustným způsobem a podle judikatury Ústavního soudu by měly být vyloučeny z úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci.

7. Podle názoru obviněných mělo být v řízení rovněž provedeno znalecké zkoumání poškozeného z oblasti psychiatrie, neboť z provedeného dokazování vyplývaly indicie, že je poškozený jednodušší typ osobnosti, který je velmi ovlivnitelný a infantilní. Navzdory medikaci přetrvávalo problémové chování poškozeného, nebyl však evidován mezi nebezpečnými vězni, ačkoliv jeho nebezpečnost potvrdil i ředitel věznice ve svém výslechu. V tom obvinění spatřovali extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením.

8. Nesprávné právní posouzení skutku, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obvinění spatřovali ve smyšlené tezi obžaloby, že byl poškozený na dozorcích závislý a nemohl se bez nich domoci svých práv, čímž měl být naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obvinění zdůraznili, že poškozený byl v rámci výkonu trestu odnětí svobody umístěn nejen na oddělení výkonu kázeňských trestů, ale i na dalších oddílech věznice, byl i hospitalizován na psychiatrickém oddělení Vazební věznice Brno, a byl tedy v kontaktu s řadou dalších zaměstnanců Vězeňské služby, jimž mohl oznámit údajné nezákonné jednání obviněných, což neučinil. Mohl se rovněž obracet na instituce v rámci Vězeňské služby i mimo ně. Poškozený si však na chování obviněných nikdy nestěžoval. Dovolatelé se řídili při výkonu svého povolání nejen vnitřními předpisy, ale i zákonem o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, přitom podle § 17 odst. 1 tohoto zákona mohli použít donucovací prostředky přiměřené zákroku, pokud to bylo nezbytné k zajištění pořádku a bezpečnosti, proti osobám, které ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo násilím se snaží mařit účel výkonu zabezpečovací detence, výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, anebo narušují pořádek nebo bezpečnost.

9. Nad rámec výše uvedených společných námitek namítl dále obviněný M. V., že soudy nižších stupňů zcela přecenily jeho účastenství na trestné činnosti jeho bratra. I pokud by došlo k porušení zákona spoluobviněným M. V., on byl pouze statickým svědkem tohoto jednání. U jednání popsaného pod body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle předpisů a plánu střežení, podle něhož má být u osobních prohlídek i u otevírání cel přítomen druhý příslušník vězeňské služby. Tento dovolatel namítl, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, pouze zajišťoval prostor. Proto jeho jednání mělo být posuzováno s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že jeho trestná činnost byla dovozena pouze na základě toho, že je bratrem spoluobviněného M. V., a je stíhán pouze za to, že jeho jednání nezabránil. Za to, že nezakročil, však nemůže být trestán, a to s ohledem na § 368 tr. zákoníku, který neohlášení trestných činů kladených za vinu jeho bratrovi nesankcionuje.

10. Závěrem svých dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu projednat a znovu rozhodnout. Obviněný M. V. navíc navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zvážil postup podle § 265m tr. ř. a sám jej zprostil obžaloby.

11. K další argumentaci dovolatelů uplatněné v doplnění dovolání ze dne 19. 5. 2025 u obviněného M. V. a ze dne 19. 5. 2024 u obviněného M. V. Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť toto doplnění dovolání bylo vyhotoveno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Usnesení odvolacího soudu bylo totiž doručeno obviněnému M. V. dne 15. 5. 2023, obviněnému M. V. dne 12. 5. 2023 a jejich společnému obhájci dne 5. 5. 2023. V této souvislosti je nutno uvést, že věc obviněných byla Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o jejich dovoláních předložena až dne 5. 5. 2025, tedy téměř po dvou letech.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obvinění měli správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud zamítl jejich odvolání jako nedůvodná.

13. Státní zástupce připomenul, že dozorce vězeňské služby při výkonu svého povolání musí respektovat základní práva odsouzených, byť by jejich chování bylo problematické. Poškozený L. K. byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody několikrát hospitalizován na psychiatrickém oddělení, několikrát ošetřen kvůli sebepoškozování. Trpěl psychickými problémy, byl osobou špatně kázeňsky zvladatelnou, umisťovanou opakovaně na oddělení výkonu kázeňských trestů, vykazoval infantilní rysy, neustále vznášel požadavky vůči dozorcům, což z něj však nečinilo osobu nepožívající právní ochrany. Jednání obviněných představovalo nerespektování pravidel zacházení vůči poškozenému, a to v podobě svévolného bití v případě skutků pod body 1) a 3) a svévolného trestání ve formě upírání práv poškozenému v případě skutku pod bodem 4).

14. Argumentace obviněných, kteří zpochybňovali svoji vinu zejména zpochybňováním věrohodnosti poškozeného, je podle názoru státního zástupce pouhou polemikou s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů. Obvinění neuvedli, v čem konkrétně spatřují zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Ve svých námitkách dovolatelé vyjímají pouze část otázek, které byly poškozenému položeny příslušníkem GIBS. Čtyři otázky, které obvinění citovali ve svých dovoláních, a které měly být položeny v rozporu s § 101 odst. 3 tr. ř., neposkytovaly návodnou odpověď. Před vlastní formulací otázky policejní orgán pouze zarámoval s pomocí odkazu na místo a čas konkrétní událost, k níž se měl poškozený vyjádřit.

16. Pokud obvinění namítali, že měl být znalecky zkoumán psychický stav poškozeného L. K., je taková argumentace sice podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak státní zástupce ji neshledal opodstatněnou. Obvinění tento návrh na doplnění dokazování učinili v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, který v bodě 21. odůvodnění svého usnesení vyložil, proč tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl, nejedná se tedy o opomenutý důkaz.

17. Obvinění rovněž přeceňují význam výpovědi poškozeného L. K. Pro jejich usvědčení jsou relevantní výsledky úkonů skrytého vyšetřování v prostorách kanceláře dozorčího stanoviště č. 22 na uzavřeném oddělení výkonu kázeňských trestů v budově 06 ve Věznici XY, při němž byl pořízen záznam se zvukovou stopou. Z něj ve spojení s dalšími důkazy vyplývá, že obvinění spáchali skutek, který je jim kladen za vinu. Na těchto záznamech sami obvinění opakovaně a v podstatných rysech popisují, co poškozenému provedli.

18. Státní zástupce dále uvedl, že ačkoliv povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. bylo vydáno v jiné trestní věci, je podle judikatury Nejvyššího soudu podle § 158d odst. 10 tr. ř. použitelné i v nyní projednávané věci, neboť § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní speciální institut sledování osob a věcí na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování. Ačkoliv se soudy spíše zaměřily na přípustnost použití výsledků skrytého vyšetřování v jiné trestní věci, přezkoumaly rovněž i zákonné požadavky kladené na tento institut, a to i po materiální stránce.

19. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítli, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť čin nespáchali zneužívaje závislosti poškozeného. Podle státního zástupce však stav závislosti poškozeného na obviněných vyplýval z jeho umístění na uzavřeném oddělení věznice. Zde byl poškozený zcela odkázán na dozorce vykonávající službu. Právě obvinění rozhodovali, zda a kdy dostane stravu, pití, ložní prádlo, polštář, matraci, zda si může vzít osobní věci či zda opustí celu, na které byl umístěn.

20. Námitky obviněných, jimiž zpochybňovali kriminalizaci jejich jednání, by podle státního zástupce bylo možné s jistou mírou benevolence chápat jako požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzované věci však nelze shledat žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, aby jednání dovolatelů neodpovídalo typickým případům trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Obviněný M. V. naplnil znaky nejenom základní skutkové podstaty, ale rovněž kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Ani o účastenství obviněného M. V. v bodech 2) a 3) ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto jednání není pochyb. Nejde tedy o hraniční případ mezi trestným činem a přestupkem. Státní zástupce rovněž připomenul, že jednání, které je obviněným kladeno za vinu, představuje opakované špatné zacházení s jedním vězněm a jeho fyzické napadání.

21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

22. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

24. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Obvinění rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tvrzení dovolatele o nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně s možnou korekcí jeho závěrů soudem odvolacím a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

26. Obvinění měli správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, s odkazem na jimi uplatněné dovolací důvody, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu byla zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Toto pochybení však samo o sobě nevedlo k odmítnutí jejich dovolání, jak bude rozvedeno níže.

b) K námitkám obviněných

27. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněných, že byly příslušníkem GIBS pokládány návodné otázky a tím došlo k porušení § 101 odst. 3 tr. ř. Poškozenému L. K. nebyly pokládány otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které měly být zjištěny teprve jeho svědeckou výpovědí. Příslušník GIBS, který prováděl výslech poškozeného pouze v hrubých rysech připomenul jednotlivé skutky, o nichž poškozený vypovídal do úředního záznamu o podaném vysvětlení, aby poškozený věděl, k jakým jednáním kladeným obviněným za vinu má vypovídat.

Byl mu dán prostor, aby sám jednotlivé události blíže popsal. Rozhodně se nejednalo o nezákonný důkaz a nedošlo k namítanému porušení práv obviněných na spravedlivý proces a ani nebyl založen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jak obvinění namítali. Nadto je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného L. K. rozhodně nebyla stěžejním důkazem pro závěr o vině obviněných. Ti jsou usvědčováni zejména záznamy o sledování osob a věcí, na nichž sami obvinění popisovali, co poškozenému L.

K. provedli, a záznamem telefonního hovoru poškozeného s rodiči, kterým sděloval, že byl dozorci fyzicky napadán.

28. Ani námitky obviněných o nezákonnosti a protiústavnosti prostorového sledování osob a věcí z důvodu nedostatečného odůvodnění povolení tohoto sledování nelze shledat důvodnými. Sledování osob a věcí jakožto operativně pátrací prostředek může být podle § 158b tr. ř. použit v trestním řízení o jakémkoliv úmyslném trestném činu, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, přičemž tento institut je s ohledem na jeho charakter, jakož i systematické zařazení v trestním řádu využíván zpravidla již ve fázi před zahájením trestního stíhání (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1992). Povolení ke sledování osob a věcí lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být v souladu s § 158d odst. 4 tr. ř. odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány, zatímco v samotném povolení musí být stanovena rovněž doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Povolení soudce ke sledování osob a věcí je rozhodnutím sui generis, které se uplatňuje zpravidla tam, kde jde o zásah do základních práv a svobod, přičemž je tak nutno učinit bez zbytečného prodlení, neboť jinak by byl ohrožen účel trestního řízení (srov. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J.

a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 435-436). K požadavkům kladeným na odůvodnění těchto typů rozhodnutí existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které se zabývalo (mimo jiné) i náležitostmi odůvodnění příkazu k domovní prohlídce (avšak jeho závěry jsou relevantní i pro příkaz ke sledování osob a věcí – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017) plyne, že je soud při vydání příkazu povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky a ty následně v odůvodnění svého příkazu vyložit. Pokud je příkaz vydáván ve stadiu prověřování, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.

Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního soudu (ale i Nejvyššího soudu) deklarované doktríny materiálního právního státu (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, uveřejněné pod č. 9 ve sv. 52 Sb. nál. a usn.).

Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu přitom může být zjevná toliko ze spisového materiálu, ačkoliv odůvodnění příkazu formálně neobsahuje pasáž týkající se neodkladnosti a neopakovatelnosti takového úkonu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, pokud neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoliv seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (viz usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13).

29. V odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 0 Nt 2002/2020, nechybí argumentace, že budou provedením těchto úkonů získány skutečnosti významné pro trestní řízení, neboť jejich cílem bude dokumentovat vzájemné propojení pachatelů, rozsah trestné činnosti, jejich pohyb v zájmovém prostředí a jejich kontakty s dalšími dosud neustanovenými osobami, které se mohou na trestní činnosti podílet. Rovněž je v tomto rozhodnutí konstatováno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť jiné způsoby vyšetřování jsou značně omezené a s vysokou mírou pravděpodobnosti by vedly k odhalení podstaty šetření policejního orgánu.

Rovněž soud uvedl, že toto rozhodnutí vydává na základě možného protiprávního jednání příslušníků Vězeňské služby, pro něž byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci napadení poškozeného E. B., a to včetně uvedení právní kvalifikace skutku, jehož se měli pachatelé dopustit. Rovněž je v rozhodnutí vyloženo, na základě jakých důkazů dospěl policejní orgán k podezření o spáchání trestného činu. Je třeba přihlédnout k tomu, že na počátku každého přípravného řízení je prokázaných skutečností minimum a není možné tedy požadovat úplná skutková zjištění, neboť právě k řádnému objasnění skutkového stavu mají přispět poznatky získané sledováním osob a věcí.

Proto na obsah a podrobnost odůvodnění příslušných příkazů nelze mít v počátcích prověřování trestní věci přemrštěné nároky. Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána v natolik spolehlivé míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, publikované pod č. 4 ve sv. 32 Sb. nál. a usn.). Ačkoliv soud výslovně nevyložil, v čem je spatřována neodkladnost a neopakovatelnost úkonu, z obsahu odůvodnění a trestního spisu je zřejmé, že bylo prostorové sledování nezbytné pro objasnění trestné činnosti, přičemž bylo nutné zasáhnout do základních práv osob, neboť jedině prostorovým odposlechem bez vědomí příslušníků vězeňské služby mohly být zjištěny další poznatky v trestním řízení, aniž by byl zmařen jejich účel a mohlo být zahájeno trestní stíhání.

Právě zjištění vyplývající z tohoto důkazního prostředku by mohla odůvodnit zahájení trestního stíhání, a nemohla proto být provedena až po zahájení trestního stíhání či v řízení před soudem. Vada vytýkaná dovoláními obviněných je tedy pouze formální, nezakládá nezákonnost vydaného povolení podle § 158d odst. 3 tr. ř., což vyplývá i ze shora citované judikatury Ústavního soudu. Lze uzavřít, že povolení ke sledování osob a věcí není nezákonné ani protiústavní, jak namítali obvinění, neboť obsahuje veškeré náležitosti, které podle zákona a ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu obsahovat má.

V rozhodnutí jsou uvedeny skutečnosti, z nichž vyplývá nezbytnost zásahu do soukromí sledovaných a z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.

Nezbytnost a důvodnost tohoto rozhodnutí byla ostatně v dalším řízení potvrzena. K použitelnosti tohoto důkazního prostředku i v trestní věci dovolatelů je zcela možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, uveřejněné pod č. 1A/2021 Sb. rozh. tr. Ani skutečnost, že záznamy pořízené při sledování osob a věcí na základě povoleného sledování zachytily i zvuky či děje proběhlé v jiných (přilehlých) prostorách, na které se povolení nevztahovalo, nemůže odůvodnit dovolateli namítanou nezákonnost a protiústavnost tohoto důkazního prostředku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 7 Tdo 380/2024, uveřejněné pod č. 42/2024-I. Sb. rozh. tr.).

30. Obvinění rovněž namítali, že poškozený L. K. měl být podroben znaleckému zkoumání z oboru psychiatrie, a spatřovali extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně nedospěl k závěru o nebezpečnosti poškozeného, ačkoliv tomu provedené důkazy nasvědčovaly. K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že otázka nebezpečnosti poškozeného v obecné rovině není rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu tohoto ustanovení je možné namítat právě pouze ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

Psychický stav poškozeného je však z hlediska trestné činnosti, které se obvinění dopustili, zcela irelevantní a znalecké zkoumání by nemohlo na skutkových zjištěních soudů nižších stupňů nic změnit. Klíčové je, že došlo k opakovanému napadení poškozeného M. V., aniž by byl oprávněn použít donucovací prostředky ve smyslu § 17 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, které je dovoluje použít proti osobám, které ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo násilím se snaží mařit účel výkonu zabezpečovací detence, výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, anebo narušují pořádek nebo bezpečnost.

Bez ohledu na psychický stav poškozeného bylo v řízení prokázáno, že žádná taková situace opravňující k použití donucovacích prostředků nenastala. Neprovedení znaleckého posudku by se v obecné rovině dalo považovat za námitku o existenci tzv. opomenutého důkazu, avšak obvinění svou argumentaci takto neformulovali a Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn domýšlet chybějící argumentaci v dovolání.

31. Obviněným nelze ani přisvědčit, že nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť poškozený nebyl vůči nim ve vztahu závislosti. Závislostí se rozumí stav, v němž je poškozený v určitém směru odkázán na pachatele, a nemůže se proto zcela svobodně rozhodovat. Poškozený se přitom podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu. Navíc při výkladu tohoto pojmu v kontextu tohoto ustanovení je třeba přihlédnout k tomu, že pro činnost úřední osoby je charakteristické mocenské či vrchnostenské postavení vůči adresátům veřejné moci.

Ti se tedy již z povahy věci nacházejí v nevýhodnějším, podřízeném postavení, v němž přistupují k pachateli s respektem a vírou v to, že zná rozsah svých pravomocí a vykonává je řádně, tedy že když vůči nim nějakým způsobem postupuje, jedná oprávněně, a tedy rezignují na ostražitost, ověřování správnosti takového postupu, či dokonce přímý odpor vůči němu, ačkoli v jiné situaci, byl-li by pachatel obecným subjektem, by si počínali obezřetněji. Jelikož byl tento znak zařazen do kvalifikované skutkové podstaty, nelze jej vykládat tak, že by byl naplněn již jenom tím, že čin spáchala úřední osoba ve vrchnostenském postavení.

Vždy bude vyžadována navíc ještě skutečnost, že pachatel úmyslně zneužil některého ze zde uvedených stavů adresáta veřejné moci. Práh pro konstatování takového zneužití ovšem bude, má-li poškozeným být právě tento adresát, zpravidla nižší než v případě, že některého z uvedených zranitelných postavení zneužívá obecný pachatel jiného trestného činu. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že podstatnou složkou zneužití takového zranitelného postavení oběti bude již jen sám fakt, že je vůči ní pachatel v nadřízeném, mocenském postavení (srov. § 329 zneužití pravomoci úřední osoby.

Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 129). Jak správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, závislost poškozeného pak vyplývá z toho, že při svém umístění na uzavřené oddělení výkonu kázeňských trestů byl při výkonu svých práv plně odkázán na dozorce, kteří rozhodovali, kdy poškozený dostane stravu a pití, své osobní věci, zda opustí celu, na které byl umístěn, zda půjde na vycházku nebo vykoná osobní hygienu. Je tedy patrné, že poškozený byl na dozorce mající v určité době službu zcela odkázán i v uspokojování základních fyziologických potřeb, právě z tohoto důvodu se podřizoval jejich pokynům, a byl vůči nim ve vztahu závislosti, jak byl vyložen výše.

Právě toho obvinění zneužili a zcela svévolně si na poškozeném vybili svůj hněv a frustraci. Navíc vzhledem k jednání pod bodem 1) lze dospět také k závěru o bezbrannosti poškozeného, neboť na něho obviněný M.

V. útočil, když spal, a nemohl se tedy jakkoliv bránit a klást mu odpor.

Nadto je nutno uvést, že ačkoliv obvinění namítali především nesprávné hmotněprávní posouzení, jejich námitky byly svým obsahem pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů, které nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit.

32. Námitku obviněných, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby použít prostředky trestního práva k postihu obviněných za spáchaný skutek i při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud připomíná především stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko rovněž konstatuje, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

33. Obvinění se rozhodně nedopustili posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům. Obviněný M. V. se dopustil čtyř dílčích skutků proti témuž poškozenému, naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, je tedy zřejmé, že jeho jednání je závažnější než pouhý kázeňský přestupek. Skutečnost, že M. V. se na trestném činu účastnil ve formě pomoci pak není sama o sobě důvodem pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Menší závažnost jeho jednání oproti M. V. jakožto hlavnímu pachateli je již vyjádřena v tom, že figuroval pouze jako účastník. Tomu odpovídá i uložený mírnější trest.

34. Ani námitky obviněného M. V. týkající se významu jeho účasti na trestné činnosti neshledal Nejvyšší soud důvodnými. Pomocníkem k trestnému činu je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Ačkoliv tento obviněný sám poškozeného L. K. fyzicky nenapadl, spoluobviněnému M. V. umožnil a usnadnil spáchání dílčích skutků pod body 2) a 3) právě tím, že nesplnil své povinnosti dozorce Vězeňské služby vyplývající mu ze zákona a interních předpisů, z nichž mimo jiné vyplývá povinnost jednat s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody s respektem k jejich právům, zabraňovat krutému nebo důstojnost ponižujícímu zacházení a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem (srov. § 6 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Obviněnému byla tedy zákonem uložena povinnost nejen zdržet se jednání, které by působilo újmu osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, ale rovněž aktivně zasáhnout, pokud by docházelo k ohrožení jejich práv. Nad rámec uvedeného lze pouze doplnit, že odkaz obviněného na trestný čin podle § 368 tr. zákoníku není přiléhavý, neboť jednak není jeho spáchání obviněnému kladeno za vinu, jednak jde o trestný čin neoznámení trestného činu, nikoliv nepřekažení trestného činu, které měl patrně vzhledem ke kontextu argumentace dovolatel na mysli. I takovou argumentaci je však nutno odmítnout, neboť obviněnému je kladena za vinu pomoc ke spáchání jiných trestných činů, jejichž skutkové podstaty naplnil výše uvedeným způsobem, tedy tím, že neplněním svých povinností dozorce umožnil spoluobviněnému jejich spáchání.

35. Ve vztahu ke všem dovolacím námitkám uplatněným obviněnými přitom lze rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť shodné námitky dovolatelů řešily již tyto soudy a Nejvyšší soud se v zásadě zcela ztotožnil s jimi uplatněnou argumentací.

V. Závěrečné shrnutí

36. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část uplatněných námitek podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu