USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podala obviněná N. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 To 107/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 50/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. R. odmítá.
1. Obviněná N. R. byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 5 T 50/2023, uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože značky Tescoma Azza, celkové délky 28,5 cm (čepel délky 15 cm). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 83 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 8. 2023 do zaplacení.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání obviněná i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné N. R. zamítnuto.
3. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti dopustila tím, že dne 15. 1. 2023 v XY, okres Praha-západ, v rodinném domě č. p. XY, který obývala spolu s manželem M. R., se kvůli nutnosti vystěhování z uvedeného domu a hrozící ztrátě bydliště rozhodla jmenovaného usmrtit, načež kolem 21:10 hod. v obývacím pokoji poté, co poškozený usnul na sedací soupravě, zaútočila vůči jeho krku kuchyňským nožem o celkové délce 28,5 cm a délce čepele 15 cm a způsobila mu šesti zářezy ránu na levé straně krku a v levé nadklíčkové oblasti o délce cca 15 cm zasahující do podkoží a svalu levého kývače hlavy s protětím zevní jugulární žíly, což napadeného probudilo, začal se bránit. Přesto se obviněné ještě podařilo zasáhnout jej uvedeným nožem do trupu a způsobit mu bodnou ránu hrudníku vlevo pod levou prsní bradavkou o délce 4 cm zasahující do podkoží, nepronikající do dutiny hrudní vlevo, načež poškozený obviněné nůž vytrhl uchopením za čepel, čímž mu vzniklo další poranění v podobě dvou řezných ran na druhém a třetím prstu levé ruky o délce cca 5 a 1,5 cm zasahující do podkoží, avšak neprotínající šlachy prstů. Poté poškozený utekl k sousedům, kteří přivolali lékařskou pomoc, a následně byl kvůli životu ohrožujícím poraněním převezen do nemocnice, operován a hospitalizován. Zamýšlený útok byl přitom kvůli použitému noži a oblastem těla, vůči nimž obviněná útok vedla, způsobilý přivodit napadenému fatální následek na životě.
II. Dovolání obviněné
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná N. R. dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněná spatřovala extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení závěrů znaleckého posudku znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D. Soud prvního stupně totiž považoval za vzájemně si odporující závěry tohoto znaleckého posudku, tedy že obviněná jednala v prostém vystupňovaném afektu, avšak její jednání bylo cílesměrné, volní a rozvažované. Vzhledem k tomuto rozporu dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněná v prostém vystupňovaném afektu nejednala. Ačkoliv odvolací soud připustil, že by bylo možné o existenci prostého vystupňovaného afektu polemizovat, neshledal důvody k revizi závěru, že obviněná v prostém vystupňovaném afektu nejednala, neboť takový závěr nijak neovlivnil naplnění subjektivní stránky ani právní kvalifikaci skutku, který je obviněné kladen za vinu. Obviněná se ztotožnila se závěry soudů, že znalecký posudek obsahuje vnitřní rozpory, avšak nesouhlasila s tím, jak se s tímto rozporem soudy nižších stupňů vypořádaly. Podle obviněné nemohly tyto soudy na základě provedených důkazů dospět k závěru, že u ní nebyla prokázána přítomnost afektu. Podle znaleckého posudku obviněná jednala v prostém vystupňovaném afektu, jehož vlivem byly částečně, měrou podstatnou, sníženy její ovládací schopnosti. Současně však její jednání bylo označeno za cílevědomé, volní a rozvažované. Ačkoliv si tyto dva závěry na první pohled odporují, teleologický výklad spolu s výpovědí znalců v hlavním líčení přisvědčuje tomu, že jednání obviněné bylo podmíněno prostým vystupňovaným afektem, nikoliv že bylo ovlivněno rozmyslem, či dokonce předem plánované.
6. Obviněná zdůraznila, že znalec PhDr. Jiří Klose, Ph.D., vysvětlil tvrzený rozpor tak, že chtěli ve svém posudku vyjádřit, že se na jednání obviněné nepodílela žádná duševní choroba, která by ovlivňovala jednání ve smyslu halucinací, bludů či dalších vnějších faktorů, tedy že nebylo způsobeno žádnou patologickou částí. Znalec MUDr. Vlastimil Tichý doplnil, že u obviněné vzhledem k neřešitelné situaci, depresi, úzkostem, špatnému spánku a emocionálnímu vypětí postupně docházelo k nahromadění vnitřního napětí, které vyvrcholilo předmětným zkratkovitým impulsivním jednáním. Právě z toho důvodu byl čin obviněné označen jako prostý vystupňovaný afekt, a nikoliv afekt patický, který je charakterizován působícími vnějšími faktory (patologickou částí, jako např. halucinace či bludy). Je tedy zřejmé, že rozpor mezi závěrem o prostém vystupňovaném afektu a závěrem o cílevědomém, volním a rozvažovaném jednání měl být nanejvýše posouzen ve prospěch prostého vystupňovaného afektu, neboť označení „cílesměrné, volní a rozvažované jednání“ bylo synonymem pro „jednání nikoli patologického charakteru“. Závěr soudů nižších stupňů o neexistenci prostého vystupňovaného afektu, učiněný na základě navzájem si odporujících vyjádření znalců tedy obviněná považuje za extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Z provedených důkazů lze totiž maximálně vyvodit závěr, že obviněná jednala v prostém vystupňovaném afektu, avšak nelze jednostranně konstatovat, že afekt přítomný nebyl a že obviněná jednala cílevědomě a s rozmyslem.
7. Podle přesvědčení obviněné bylo rovněž porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů neprovedly některé jí navrhnuté důkazy (nebyli opětovně vyslechnuti výše uvedení znalci k důvodům rozporných závěrů v jejich znaleckém posudku, nebylo zadáno vypracování revizního znaleckého posudku) a bez bližšího zdůvodnění její návrhy na doplnění dokazování tyto soudy zamítly. Přitom podle judikatury Ústavního soudu neprovedení tzv. opomenutých důkazů má ústavněprávní rozměr a musí vést ke zrušení rozhodnutí v takovém řízení vydaného, neboť téměř vždy založí nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí a jeho protiústavnost.
8. Výše uvedené nedostatky podle obviněné naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc i pokud by mělo být přisvědčeno závěru odvolacího soudu, že opětovný výslech znalců či vypracování revizního znaleckého posudku by bylo nadbytečné, postup soudů nižších stupňů byl podle ní v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Ačkoliv soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že výsledky znaleckého zkoumání vykazují vnitřní rozpory, nezdráhaly se přijmout za prokázané, že obviněná v době páchání činu jednala cílevědomě, podle předem promyšleného plánu a mimo duševní poruchu, kvalifikovaly tedy její jednání jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Podle názoru obviněné došlo rovněž k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pokud její jednání bylo kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná zdůraznila, že trestní zákoník zná premeditaci ve dvou formách, ve formě rozmyslu a předchozího uvážení. Podle odborné literatury je premeditace uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo jako duševní porucha, pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, existují však i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt).
Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, které vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, přičemž podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu. Soud prvního stupně spatřoval naplnění předpokladů pro rozmysl v tom, že obviněná na poškozeného útočila nikoliv v bezprostřední reakci na určitou interakci mezi nimi, ale v rámci jejich běžné každodenní večerní rutiny.
Počkala, až poškozený usne, vzala z kuchyně nůž a začala jej řezat na krku. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, nemůže rozmysl na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Proto nelze dospět k závěru, že by obviněná jednala s rozmyslem. Když poškozený dokázal během útoku utéct, obviněná se nesnažila vraždu dokončit, ale v pokračujícím afektu namířila nůž proti sobě. I výpověď poškozeného potvrzuje, že obviněná jednala v silném afektu, neboť podle jeho slov měla „úplně nepříčetný pohled, obrovskou sílu a nepřítomné oči“.
Obviněná rovněž připomněla výpověď znalce PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., podle něhož nelze vyloučit, že proběhla určitá rozvaha v racionální rovině, avšak byla významně potlačena emocionální složkou, která zapříčinila tunelové vidění, bez souvislostí a promyšlení všech okolností.
10. Všechny tyto skutečnosti podle obviněné jednoznačně prokazují, že její jednání by bylo možné nanejvýše kvalifikovat jako pokus trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, který spočívá v úmyslném usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující i jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, nebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli.
Zpravidla jde o krátce trvající stav, ale zejména u afektivních reakcí může jít i o stav déle trvající. Stav rozrušení se projevuje zvláštním chováním, doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako emotivní prožitky vystupňované, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vede vždy ke značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Strachem může být i obava o živobytí nebo z jiné vážné újmy. Podle komentářové literatury je možné do této kategorie zařadit i situace, kdy se pachatel dostane do těžké životní situace, např. v důsledku značné zadluženosti a v důsledku nastalých depresí se u něj na základě určitého podnětu nastartují psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky strachu o jeho další existenci vedoucí k jeho silnému rozrušení, ve kterém úmyslně usmrtí člověka.
Mezi omluvitelné hnutí mysli je možné zařadit i pocity neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících vztahů. Současně právě vystupňovaný afekt mívá rysy omluvitelného hnutí mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož obviněná vykazovala v okamžiku spáchání skutku značné emoční vzrušení a neklid, mělo být vzhledem ke všem okolnostem případu její jednání právně posouzeno právě jako pokus trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku.
11. Obviněná dále spatřovala nesprávné právní posouzení jejího skutku, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i v otázce posouzení její příčetnosti v době spáchání činu. Soud prvního stupně vzal při ukládání trestu v úvahu, že obviněná měla značně oslabené ovládací schopnosti, nicméně nepřisvědčil názoru obhajoby, že jednala ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Ze znaleckého posudku i z výpovědi znalců při hlavním líčení přitom vyplývá, že ovládací schopnosti obviněné byly částečně sníženy, měrou podstatnou. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že oslabené ovládací schopnosti obviněné vzal v potaz při ukládání trestu, ačkoliv nebyla obviněná shledána nepříčetnou. Implicitně tedy vyjádřil, že při ukládání trestu zohlednil zmenšenou příčetnost obviněné ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 27 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, z jakých důkazů soud prvního stupně vycházel při úvahách o příčetnosti obviněné, zda pouze ze znaleckého posudku, či zda zohlednil i výpověď obviněné a poškozeného. Otázka nepříčetnosti je přitom podle judikatury Nejvyššího soudu otázkou právní a znalecké posudky z oboru psychiatrie jsou jen jedním z podkladů při řešení otázky příčetnosti a musí být hodnoceny v souvislosti se všemi relevantními skutečnostmi. Navíc podle části forenzně psychiatrické nauky je možné u vystupňovaných afektů úplné vymizení ovládací složky v okamžiku spáchání trestného činu, např. u výjimečných zkratkových či panických reakcí, přičemž čin obviněné by s ohledem na provedené důkazy byl s to naplnit situaci výjimečné zkratkovité reakce.
12. Konečně obviněná poukázala i na procesní pochybení soudu prvního stupně, které nezhojil ani soud odvolací. Pokud soud prvního stupně i po výslechu znalců setrval na názoru, že předložený znalecký posudek vykazuje vnitřní rozpory, měl v souladu s ustanovením § 109 tr. ř. přibrat jiného znalce. To však soud prvního stupně neučinil, neboť revizní znalecký posudek podle něj nemohl ovlivnit právní posouzení skutku. Podle názoru obviněné bylo tímto postupem zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, a považuje ho tedy za protiústavní.
13. Vzhledem k výše uvedenému obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
16. Obviněná opřela své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť její odvolání bylo odvolacím soudem zamítnuto, ač v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněné
19. Obviněná předně namítala, že soud prvního stupně dospěl v odůvodnění svého rozsudku k závěru o existenci rozmyslu (resp. předchozího uvážení podle soudu odvolacího), ačkoliv podle znaleckého posudku znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., v době spáchání činu jednala v afektu, a v důsledku toho je napadené rozhodnutí zatíženo vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Podle obviněné rovněž vzhledem k existenci afektu v době páchání činu mělo být její jednání právně kvalifikováno pouze jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr.
zákoníku. S těmito námitkami se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Ve shodě s odbornou literaturou (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1868) je třeba uvést, že v případech usmrcení jiného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení pachatele (tzv. premeditace v širším smyslu) nejde o specifické druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení jiné osoby. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, podle nichž volní jednání člověka (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační.
Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž dochází k volbě mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka, které ovlivňují směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele. Trestní zákoník upravuje v ustanovení § 140 odst. 2 tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu).
V obou případech úmyslného usmrcení, tj. s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, však musí pachatel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a musí být přinejmenším srozuměn s takovým následkem (nepřímý, resp. eventuální úmysl). Rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, pokud pachatel chce způsobit smrtelný následek [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Premeditace je tedy okolností, která přistupuje k úmyslu a činí tento druh zavinění závažnějším, neboť pachatel zločinu vraždy má vyšší míru racionální kontroly nad svým jednáním a setrvává na svém záměru usmrtit jiného.
Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. V tom se tedy odlišuje premeditace od (patického) afektu, který je naopak charakterizován jako emocionální prudké hnutí mysli člověka na základě určitého podnětu, kterým dochází k porušení duševní rovnováhy (proto se někdy v literatuře odlišuje též tzv. dolus praemeditatus jako předem uvážený, rozmyšlený úmysl a dolus repentinus, impetus či affectus jako úmysl neuvážený, náhle pojatý, vášnivý – viz Říha, J.
Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 54).
Předchozí uvážení v sobě obsahuje předchozí plán, tedy alespoň nějakou předem promyšlenou rámcovou představu pachatele o postupu při spáchání činu (výběr prostředku, místa a doby realizace, což by mělo potencionálně zaručit úspěšnost provedení činu). Jinak k rozlišování premeditativní vraždy a vraždy v afektu lze odkázat též na řadu dalších odborných pojednání, zejména pak od J. Hořáka (např. Hořák, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem. Trestní právo, 2009, č. 9., s. 16-36, a č. 10, s. 11-29).
20. Jak bylo shora uvedeno, premeditace se v obecné rovině liší od afektu, resp. činu v něm spáchaném. To ovšem neznamená, že by premeditace zcela vylučovala afektivní stav v průběhu činu, jak tvrdila ve svém dovolání obviněná. Je nutno přisvědčit obviněné, že obecně platí, že má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem [viz rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.; Hořák, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (II.
část). Trestní právo, roč. 2009, č. 10, strana 11 až 29]. Avšak pokud by platila teze, že jistý afektivní stav v průběhu činu zcela vylučuje předchozí uvážení, byl by zcela zbytečný a nepoužitelný institut actio libera in causa dolosa (viz k tomu § 360 odst. 2 tr. zákoníku), neboť ten je postaven dokonce na tom, že pachatel odpovídá za předchozí úmysl provést trestný čin, za tím účelem se přivede dokonce do stavu nepříčetnosti, aby v něm takový čin spáchal. V této spojitosti lze připomenout i v odborné literatuře popsané případy tzv. opojení krví („Blutrausch“), které spočívají v tom, že pachatel se při předem plánované vraždě dostane dokonce do takového psychického stavu z důvodu opojení prolitou krví, že nadále není schopen své jednání ovládat [např. v sousedním Německu k tomu srov. rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora BGHSt 7, 235 a BGHSt 23, 133 – spor se pak v odborné literatuře vedl, zda takto vyvolanou nepříčetnost lze posuzovat jako Actio libera in causa dolosa, jak uznává zmíněná judikatura německých soudů, anebo jako tzv. dolus generalis, popř. zdali by vůbec v této části měl být pachatel trestně odpovědný – viz k tomu Říha, J.
Actio libera in causa (s přihlédnutím k německé nauce a praxi) – 1. část. Trestněprávní revue, č. 2/2006, s. 33 a násl.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 Tdo 732/2021]. O takový afekt, který by vedl až k nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku, ovšem v daném případě vůbec nešlo, jak na základě znaleckého posudku správně uzavřely soudy nižších stupňů, proto lze takové úvahy jen stručně načrtnuté zcela opustit. Nejvyšší soud tím jen chtěl doložit, že předchozí uvážení rozhodně není vyloučeno, pokud v průběhu činu se pachatel dostane do afektivního stavu.
21. I podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 913/2018) a odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1872) je možné, aby pachatel spáchal trestný čin vraždy po předchozím uvážení a při jeho přímé realizaci se nacházel v afektu tzv. prostém bez forenzního významu. Je rozhodující, že rozmyšlené nebo předem uvážené jednání bylo podstatnou příčinou následku, resp. účinku významného z hlediska trestního práva. Afekt u obviněné, který nastal v průběhu usmrcování poškozeného, proto nemůže přerušit příčinnou souvislost premeditativního jednání a snahy obviněné o úmyslné usmrcení poškozeného. Jak dovodili znalci, obviněná se vzhledem ke své osobnostní struktuře a finanční tísni nacházela v určitém afektu, který na ni působil z dlouhodobého hlediska. V průběhu snahy o usmrcení poškozeného se nahromaděná frustrace projevila v intenzivním útoku na poškozeného. Tato skutečnost však neměla na provedení činu zásadní vliv, nemohla ani tzv. přetrhnout příčinnou souvislost předem plánovaného jednání usmrtit poškozeného. Dodat lze také, že v kritický okamžik, v němž obviněná spícího manžela napadla, on k tomuto útoku nijak nezavdal svým chováním bezprostřední příčinu, nešlo tak na samém počátku u obviněné o afektivní stav, který by měl zevní příčinu, na kterou by obviněná reagovala.
22. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o předchozím uvážení obviněné za správný. Zároveň Nejvyšší soud neshledal ani obviněnou tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými závěry, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněná jednala v prostém vystupňovaném afektu, který nijak nevylučuje předchozí uvážení činu. Závěr o předchozím uvážení obviněné vyplývá i z dalších provedených důkazů, jak bude rozvedeno níže. Z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků byl důvodně vyvozen skutkový stav, jenž našel svůj odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl též správně právně posouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces či porušení principu „in dubio pro reo“, jak obviněná namítala.
23. Soudy nižších stupňů správně uzavřely, že obviněná jednala po předchozím uvážení, neboť zvážila zásadní okolnosti zamýšleného jednání a zvolila vhodné prostředky k jeho provedení, a rozmyslela si i rozhodné důsledky svého činu. U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, v níž si pachatel předem, tj. před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.
Na druhé straně však není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení pachatelem rozhodných skutečností k úspěšnému provedení činu, které pak může být při vlastní realizaci doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1573/2014). Není rozhodné, zda útok proběhl jinak, než si pachatel představoval a plánoval. Podstatné je, že o věci přemýšlel a následně jednal způsobem, který naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vraždy, respektive jejího pokusu. (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1871). Pachatel předem zohlední všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013). Pro závěry soudů, že u obviněné nešlo o patický afekt, ale o rozmyšlené a cílené jednání, svědčí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná útočila v rámci jejich každodenní večerní rutiny, obviněný pravidelně usínal v obývacím pokoji u televize mezi 19. a 20. hodinou. Obviněná vyčkala, až poškozený usne, přinesla z kuchyně nůž a začala jej řezat do krku. V takovém jednání rozhodně lze spatřovat předchozí uvážení, neboť obviněná s vědomím toho, že obviněný usíná večer u televize, počkala na tuto situaci, v níž se poškozený nebude moci bránit, aby její záměr byl úspěšný a poškozeného se jí podařilo usmrtit bez možnosti obrany z jeho strany.
Předmětné jednání vykazuje znaky cíleného racionálního chování, které směřovalo k dosažení záměru obviněné, usmrtit poškozeného za situace, v níž se pro spánek nebude schopen bránit. Jednání obviněné předcházel myšlenkový proces, v jehož rámci si vytvořila plán na usmrcení poškozeného právě poté, co usne.
Ačkoliv byla obviněná již delší dobu frustrována v důsledku nepříznivé životní situace, tento její jistě delší dobu trvající stav citové tenze nelze směšovat s afektem v době činu ve smyslu jeho forenzního významu, jak byl shora vysloven, protože šlo o přetrvávající a vleklejší krizi, která se v daných souvislostech vyhrotila blížícím se dnem termínu vystěhování a ztráty bydlení.
24. Vzhledem k výše uvedenému nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani námitce obviněné o její nepříčetnosti v době páchání činu. Podle § 26 tr. zákoníku není z důvodu nepříčetnosti trestně odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. V řízení však bylo prokázáno, že obviněná byla schopná cílevědomého jednání, uvažování a byla si vědoma následků svého jednání, neboť poškozeného chtěla usmrtit, aby nemusel čelit následkům spojeným s exekucí.
Přitom námitky obviněné spočívaly v nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, a nejsou tedy způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 tr. ř. Hodnocení důkazů je přitom doménou soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího. Obviněná ve svém dovolání nabízela vlastní (odlišnou) interpretaci provedených důkazů, z nichž činila i odlišné právní závěry, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud však do skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemůže nijak zasahovat, neshledá-li zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, neboť z provedených důkazů je možné dospět ke skutkovým závěrům, které byly učiněny, a logicky z nich vyplývají.
25. Námitka obviněné o nesprávné aplikaci ustanovení § 109 tr. ř. soudem prvního stupně je námitkou ryze procesní, a tudíž ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc jak bylo uvedeno výše, znalecký posudek nelze označit za vnitřně rozporný, neboť prostý vystupňovaný afekt v době páchání činu nevylučuje, že obviněná jednala po předchozím uvážení. Ačkoliv soud prvního stupně vůči tomuto znaleckému posudku uplatnil výhrady, současně vysvětlil, proč vypracování revizního znaleckého posudku považuje za nadbytečné. Rovněž soud odvolací vyložil, že by ani skutečnosti, v nichž soud prvního stupně rozpor shledával, nemohly změnit závěry o vině obviněné. Nejednalo se proto ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích proč mají navrhované důkazy za nadbytečné, případně z jakých dalších důvodů je neprovedly (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem a rozhodly, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodní. Soud odvolací věcně správně v bodech 24. a násl. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nepřistoupil k opakovanému výslechu znalců či ke zpracování revizního znaleckého posudku, neboť i z předloženého znaleckého posudku vyplynulo, že na straně obviněné šlo o úmyslný, cílevědomý a předem promyšlený útok, přičemž existence či neexistence prostého afektu v době páchání činu neměla žádný vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněné a na právní kvalifikaci jejího jednání.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněnou podřadit pod dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněné bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu