5 Tdo 4/2025-1735
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 10 To 39/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 57 T 2/2023, byl obviněný E. K. shledán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným podle § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství s obviněným T. K. Za to byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTER CP99 COMPACT, ráže 4,5 mm 177 BB, výrobního čísla XY, se zásobníkem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6 433 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně ode dne 25. 7. 2023 do zaplacení.
2. Podstata trestné činnosti obviněných spočívala ve stručnosti v tom, že dne 18. 12. 2021 kolem 22:00 hodin v Praze XY před budovou na adrese XY přistoupili oba obvinění k poškozenému J. R. (rozenému V. D.) a po předchozí komunikaci týkající se jeho dluhu jej napadli údery pěstmi do obličeje, po kterých poškozený upadl na zem, při pádu se mu rozbily láhve s pivem, které si nesl domů, následně oba obvinění poškozeného, který ležel na zemi, kopali do oblasti břicha a do nohou, během čehož se poškozený pořezal o skleněné střepy na pravém předloktí a levém boku.
Poté obviněnému E. K. upadla na zem pistole, kterou poškozený v tento moment zahlédl, a donutili poškozeného nastoupit do vozidla tov. zn. Škoda Karoq, reg. zn. XY, řízeného D. U. Při jízdě obvinění opakovaně napadali poškozeného údery pěstí, tlačili mu prsty do očí, škrtili ho a vyhrožovali mu uříznutím prstů na ruce, odvezli jej na adresu Praha XY, XY, do garážové kóje č. 13, kde pokračovali v jeho bití a kopání, přičemž obviněný T. K. vytáhl nůž, s nímž poškozenému hrozil, že ho pořeže, a při tomto útoku se obvinění slovně domáhali splacení dlužné částky za prodej drog.
Obviněný T. K. využil momentu užití násilí vůči poškozenému a dožadoval se vydání jeho mobilního telefonu v odemčeném stavu, poškozený ze strachu z dalšího fyzického násilí vyhověl tomuto obviněnému, který poté zkontroloval, že má vypnuté lokalizační údaje, a vrátil telefon zpět poškozenému. Následně obviněný E. K. přivolal výše uvedené vozidlo s řidičem, které jej s poškozeným odvezlo do objektu Školička XY v Praze XY, ul. XY, a to z důvodu, aby zde bylo poškozenému ošetřeno jeho krvácející zranění J.
Š., která se na místo dostavila na žádost téhož obviněného. Následně obviněný E. K. doprovodil poškozeného do jeho bydliště v XY a cestou mu hrozil, že pokud mu nevrátí peníze nebo o tom někomu řekne, tak to pro poškozeného příště dopadne daleko hůře. Tímto svým jednáním obvinění způsobili poškozenému újmu na zdraví v podobě zejména pohmoždění měkkých pokrývek lebních v temenní krajině vlevo s plošnou oděrkou a krevním výronem, rozsáhlého brýlového krevního výronu v okolí pravého oka s krevním výronem pod spojivkou pravého oka, krevní výrony pod sliznicí předsíně ústní, či pohmoždění pravého zápěstí lehkého stupně.
Přitom si obvinění museli býti vědomi toho, že shora uvedeným způsobem napadení mohou přivodit poškozenému vážná poranění, mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví, a pro případ, že tak nastane, s tím byli srozuměni, avšak jen příznivou shodou okolností nedošlo k tak závažným poraněním. Dále obvinění způsobili poškozenému i psychickou újmu, neboť se na základě napadení u něj rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se úzkostně depresivním prožíváním, sociální izolací, flashbacky a poruchami spánku, která závažným způsobem omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu minimálně několika měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 10 To 39/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v něm zpochybnil naplnění znaku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože jeho jednání nezpůsobilo těžkou újmu na zdraví poškozeného J. R., kterou má být posttraumatická stresová porucha (dále také ve zkratce „PTSP“). Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, podle něhož je pro zařazení PTSP pod těžkou újmu na zdraví nutné, aby způsobená porucha představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, nelze s jistotou tvrdit, zda úzkostně depresivní poruchy, které mají být jedním z hlavních projevů uvedené velmi citelné újmy v obvyklém způsobu života, jsou důsledkem PTSP nebo dlouhodobého užívání drog poškozeným J. R. Obviněný poukázal také na vyjádření znalce MUDr. Jakuba Šimka, podle něhož zneužívání návykových látek je způsobilé vyvolat úzkostnou a depresivní poruchu. Obviněný zde připomněl, že poškozený J. R. byl i před napadením emočně nestálou a nezralou osobností, takže i projevená posttraumatická stresová porucha nebo délka jejího trvání nemusí být nutně způsobena pouze jednáním obviněného. Podle jeho názoru měla být těžká újma na zdraví u poškozeného posouzena s ohledem na jednání obviněných nejen co do svého vzniku, ale i co do svého trvání. Pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že trvání PTSP u poškozeného je v kauzální souvislosti s napadením ze strany obviněného, bylo by možné čin kvalifikovat podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V opačném případě měly soudy s ohledem na pravidlo in dubio pro reo použít při hodnocení trestného činu mírnější právní kvalifikaci. Dále obviněný nesouhlasí ani s délkou trvání posttraumatické stresové poruchy, kterou znalec předpokládal na několik měsíců, a pak obviněný klade otázku, zda by byla takto dlouhá i v případě, kdyby poškozený neměl za sebou drogovou a značně emočně nestabilní minulost. Posouzení poruchy zdraví jakožto vážné újmy na zdraví závisí v daném případě na uvedené posttraumatické stresové poruše. Soud prvního stupně pak podle obviněného nesprávně vyhodnotil důkazy a na základě toho chybně kvalifikoval skutek, neboť nejsou jednoznačně splněny podmínky pro kvalifikaci způsobené újmy jako těžké újmy na zdraví.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 265k tr. ř. včetně vadného řízení mu předcházejícího a přikázal soudu, aby tuto trestní věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného E. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru z obsahu dovolání je patrné, že tvrzené dovolací důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze a že usnesení
odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obviněný však pouze opakuje námitky, které uplatnil již před soudem prvního stupně a dále ve svém odvolání. Soudy nižších stupňů se již vypořádaly s námitkami obviněného ohledně příčinné souvislosti mezi PTSP u poškozeného a činem obviněného i s použitou právní kvalifikací skutku. Poukázaly přitom na výpovědi svědků a na závěry znalce, že příčinou takové poruchy bylo právě jednání obviněného. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný ve svém dovolání neoznačil žádný důkaz, který by měl být ve zjevném rozporu se skutkovým zjištěním soudů nebo byl procesně nepoužitelný, anebo který nebyl soudem proveden, ačkoli jej obviněný jako důkaz navrhoval.
8. Podle státního zástupce celkový obsah námitek obviněného směřuje pouze k tomu, že soudy měly porušit pravidlo in dubio pro reo, přičemž Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Státní zástupce k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, a ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015; z novější judikatury pak např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Jestliže tedy obviněný poukazuje na pravidlo in dubio pro reo, pak podle názoru státního zástupce jeho dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
9. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný E. K. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněného
13. Po prostudování spisového materiálu v projednávané trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného E. K. sice obsahově v zásadě odpovídají dovolacím důvodům, o něž opřel své dovolání, nicméně nejsou opodstatněné. Obviněný navíc uplatňoval prakticky totožné výhrady již v předcházejícím řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi dostatečně a věcně správně vypořádaly.
14. Nejvyšší soud považuje za důležité nejprve v souladu s názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství uvést, že obviněný měl skutečně správně ve svém dovolání uplatnit dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Měl totiž namítat, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nicméně toto pochybení samo o sobě nebylo důvodem pro odmítnutí dovolání obviněného. Důvody takového rozhodnutí budou vysvětleny níže.
15. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozeného J. R., podle Nejvyššího soudu byl spolehlivě prokázán jednak svědeckými výpověďmi rodičů poškozeného, J. R. a M. D., ale také především znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Jakubem Šimkem a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D. Soud prvního stupně tento závěr dostatečně vysvětlil a vyargumentoval pod body 13. a 20. odůvodnění svého rozsudku. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nezpochybňuje existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, ale v podstatě popírá, že její vznik a celková délka trvání jsou důsledkem trestného činu spáchaného vůči poškozenému a že tato porucha je těžkou újmou na zdraví.
16. Obviněný namítá především kvalifikaci PTSP u poškozeného jako těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Znalci MUDr. Jakub Šimek a prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., v době zpracování výše uvedeného znaleckého posudku dospěli k závěru, že lze předpokládat léčbu poškozeného stran jeho psychické újmy řádově v týdnech, přičemž postupný ústup symptomatiky se obecně u PTSP očekává v řádu měsíců či několika málo let (viz bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Podmínka delší doby trvání je tedy splněna. Ohledně námitky obviněného týkající se vlivu depresivní poruchy poškozeného na vznik posttraumatické stresové poruchy je třeba odkázat na výslech MUDr. Jakuba Šimka u hlavního líčení, kde tento znalec upozornil, že i v případech, v nichž je osoba duševně či osobnostně nezralá, musí být splněno základní kritérium PTSP, jímž je traumatická událost, která by vyvolala závažnější stresovou poruchu u většinové populace. Toto kritérium je s ohledem na míru a intenzitu posuzovaného fyzického napadení poškozeného podle znalce MUDr. Jakuba Šimka splněno. Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož posttraumatická stresová porucha nepředstavovala pro poškozeného citelnou újmu v obvyklém způsobu jeho života, která charakterizuje těžkou újmu na zdraví. Zde je třeba odkázat především na svědeckou výpověď matky poškozeného J. R., jejíž závěry soud prvního stupně shrnul v bodě 20. odůvodnění svého rozsudku. Poškozený se po napadení obviněným sociálně izoloval, bál se užívat veřejné dopravní prostředky či vůbec vyjít ven z bytu. Jak přitom uvedl znalec MUDr. Jakub Šimek ve své výpovědi, poškozený se dostavil k vyšetření s doprovodem a z jeho chování byla zřejmá tenze a velká míra úzkosti (viz bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
17. Nejvyšší soud má s ohledem na výše uvedené za to, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, podle něhož posttraumatická stresová porucha představovala pro poškozeného velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu jeho života. Závěr o těžším následku v podobě posttraumatické stresové poruchy potom soud prvního stupně dostatečně vyložil v bodě 23. odůvodnění svého rozsudku. Námitky obviněného proto považuje Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů za neopodstatněné, neboť podle jeho názoru bylo spolehlivě prokázáno, že následek v podobě těžké újmy na zdraví [§ 122 odst. 2 písm. i), § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] u poškozeného vznikl a soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o této skutečnosti a ani je mít nemohly. Nedošlo tedy ani k porušení pravidla in dubio pro reo, jak tvrdí obviněný. Jeho užití se totiž uplatní pouze tehdy, pokud by nebylo možné se přiklonit ani k jedné z více skutkových variant připadajících v úvahu a soudy by zvolily variantu méně příznivou pro obviněného. Samotná okolnost, že soud v situaci, kdy nemá žádné pochybnosti, zvolí řešení, které obviněný nesdílí, nezakládá porušení pravidla in dubio pro reo.
18. Ani námitku obviněného týkající se prokázání, resp. neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem PTSP u poškozeného nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. Tato příčinná souvislost byla bez důvodných pochybností prokázána a soud prvního stupně ji v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil a zdůvodnil. Lze zde odkázat také na uznávanou odbornou literaturu (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 268 a 269; nebo ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 162) a ustálenou judikaturu (viz např. rozhodnutí pod č. 47/1970-II. a č. 37/1975 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 28/2020), v nichž byl učiněn mimo jiné závěr, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu se nepřerušuje, pokud k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Stejně tak není rozhodující, jestliže k následku došlo spolupůsobením více okolností, nejen tedy jednáním pachatele. Při uplatnění těchto východisek na aktuálně projednávaný případ dospěl i Nejvyšší soud – ve shodě se soudy nižších stupňů – k závěru, že i kdyby při vzniku PTSP u poškozeného J. R. hrálo určitou roli také jeho nadužívání návykových látek v minulosti, nedošlo zde k přerušení příčinné souvislosti, ale jde pouze o spolupůsobení více okolností na vzniku následku, přičemž bez jednání obviněného by ke vzniku PTSP u poškozeného nedošlo.
19. Výše uvedené závěry dostatečně odůvodnil soud prvního stupně především pod body 23. a 24. odůvodnění svého rozsudku. Námitky týkající se posouzení posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy na zdraví poškozeného, její příčinné souvislosti s jednáním obviněného (a spoluobviněného) a na to navazující právní kvalifikace trestného činu vydírání též podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uplatnil obviněný také ve svém odvolání. Odvolací soud se s těmito námitkami obviněného náležitě vypořádal pod body 6. a 7. odůvodnění svého usnesení, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
IV. Závěrečné shrnutí
20. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání, které podal obviněný E. K., sice v zásadě odpovídalo uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [byť na ně měl poukázat prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], avšak není opodstatněné. Navíc, s jeho obsahově shodnými námitkami, jaké nyní uplatnil i ve svém dovolání, se již dostatečně a věcně správně vypořádaly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu