5 Tdo 457/2024

5 Tdo 457/2024-1840

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ľudovít Keller, rozený Mikuš, trvale bytem Dičova 950/34, 921 01 Piešťany, Slovenská republika, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 13 To 288/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 8/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 13 To 288/2023, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 4 T 8/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 4 T 8/2023, byl obviněný Ľudovít Keller pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 2 T 159/2020, mu Okresní soud v Nymburce podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu spolku, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech“ v trvání šesti let. Současně Okresní soud v Nymburce podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 2 T 159/2020, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), zároveň odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný, poškozená obchodní společnost GASTROCENTRUM POSFORM, s. r. o., a také státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce, která tak učinila pouze v rozsahu výroku o trestu. Krajský soud v Praze rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 13 To 288/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2., a rovněž ve výrocích o trestu a náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že po nepatrném doplnění skutkových zjištění pod bodem 2. uznal obviněného vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za tento přečin, dále za nedotčený přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18.

11. 2021, sp. zn. 2 T 159/2020, mu Krajský soud v Praze podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 80 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu spolku, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech“ v trvání šesti let.

Současně Krajský soud v Praze podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 2 T 159/2020, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Všechny poškozené odkázal Krajský soud v Praze podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. současně zamítl jako nedůvodné odvolání poškozené obchodní společnosti GASTROCENTRUM POSFORM, s.

r. o.

3. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí v dovolacím řízení Nejvyšší soud ve stručnosti připomene skutková zjištění, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Podstatou skutku pod bodem 1. výroku o vině bylo jednání obviněného, který v pozici jediného jednatele obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., a též jediného držitele platební karty k bankovnímu účtu této obchodní společnosti, provedl v době od 21. 8. 2017 do 28. 12. 2018 na různých místech v České republice platby přímo nesouvisející s provozem této obchodní společnosti v celkové výši 87 423,74 Kč. Obviněný poté nezaložil do účetnictví žádné platební doklady, přičemž z výpisu z bankovního účtu je patrno, že šlo zejména o výdaje za pohonné hmoty a nákupy v obchodech, jež neměly zjevnou a přímou souvislost s předmětem činnosti jmenované obchodní společnosti, spočívající v poskytování pečovatelských služeb.

4. Skutek pod bodem 2. spočíval v tom, že obviněný opět jako jediný jednatel obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., neplnil svou povinnost podle § 4 odst. 1, 7 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a nezajistil řádné a bezchybné vedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrol. V přesně nezjištěné době, nejdříve však v září 2019, dal obviněný účetní vědomě příkaz smazat ke dni 31. 12. 2018 z výkazu zisku a ztrát za rok 2018 náklad týkající se pachtovného sjednaného s obchodní společností LAPOD, s. r. o., ve výši 6 718 875 Kč. V účetní závěrce, resp. rozvaze, byl přitom tento závazek uveden. Tím došlo ke zpochybnění údajů v účetní závěrce obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., za rok 2018 a ohrožení majetkových práv jejích zjištěných a ve výroku o vině vyjmenovaných věřitelů, kteří neměli aktuální a věrohodný přehled o skutečné finanční situaci jmenované obchodní společnosti, současně neměli možnost si ověřit, že je dlouhodobě ve ztrátě.

II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce

5. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. obviněný namítl, že soudy mu v trestním řízení neprokázaly naplnění znaku trestného činu zpronevěry spočívajícího v přisvojení si cizí věci. Tento znak fakticky pouze dovodily z toho, že obviněný sám nebyl schopen doložit, že realizované výdaje byly učiněny v souvislosti s provozem obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o. Takový závěr považuje obviněný za nedostatečný a rozporný se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou presumpce neviny. K tomu dodal, že škoda, která měla činit 87 423,74 Kč, vznikla za období jednoho a půl roku, což nevypovídá o nějakém systematickém „plundrování“ účtu společnosti. Převážná většina chybějících dokladů se navíc týkala pohonných hmot, což podle názoru obviněného odpovídá běžné provozní činnosti obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., která využívala několik osobních automobilů.

6. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů rovněž nedostatečně vypořádaly s obsahem svědeckých výpovědí. Například svědkyně N. V. odmítla, že by obviněný použil svěřené finanční prostředky k vlastnímu obohacení. Chybějící doklady označila za „bordel“ obviněného, který si u prodejců neodebíral doklady o nákupu. Nešlo podle jejího názoru o žádný záměr. Obdobně obviněný poukázal na výpovědi svědkyň M. Š. a B. P., jež měly dobré znalosti o chodu společnosti a potvrdily, že šlo o prostředky vynaložené v její prospěch. V této souvislosti obviněný také namítl, že soud prvního stupně dezinterpretoval obsah znaleckého posudku včetně výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví účetnictví Ing. Pavla Lelka, CSc., učiněné v hlavním líčení. Z tohoto důkazu podle obviněného nebylo možné dovodit, že by finanční prostředky bez odpovídajících účetních dokladů použil obviněný pro soukromé účely. Takový závěr by znalec ani nebyl schopen kvalifikovaně uvést, šlo by o odpověď na otázku skutkovou, nikoli znaleckou, navíc žádná z obviněnému vytýkaných transakcí zjevně nevybočuje z rámce fungování domova pro seniory, neboť jak nákup pohonných hmot, tak i nákup potravin je z hlediska tohoto podnikatelského zaměření velmi dobře představitelný a pravděpodobný.

7. Pokud jde o skutek pod bodem 2. výroku o vině, obviněný zdůraznil, že závadové nebylo samotné stornování přijatých faktur, nýbrž způsob, jakým bylo provedeno. Účetní N. V. přitom nevypověděla, že by měla od obviněného dostat v tomto ohledu jakýkoli příkaz. Uvedla pouze to, že od nějakého odesílatele, jehož již není schopna identifikovat, dostala e-mail s rozpisem měsíčních faktur vystavených obchodní společností LAPOD, s. r. o., které se měly odebrat z účetnictví. Obviněný jí pak jen potvrdil, že je třeba tyto faktury účetně odepsat podle přijatého e-mailu. Nešlo však o žádný konkrétní pokyn ohledně účetního postupu a svědkyně podle obviněného postupovala výhradně na základě své vlastní vůle a zkušeností.

8. Obviněný doplnil, že důvody odpisu přijatých faktur, jež vyplynuly též z obsahu provedeného dokazování, spočívaly v pochybnosti o platnosti uzavřené pachtovní smlouvy. Obchodní společnost HVĚZDA SK, s. r. o., za těchto okolností nemohla ve svém účetnictví mylně uvádět, že dluh skutečně existuje a že ho uznává. Pokyn k odepsání faktur proto obviněný považuje za správný. Nesouhlasí však s tím, že má jít k jeho tíži skutečnost, že účetní jako odbornice, s níž za tímto účelem spolupracoval, zvolila nesprávnou techniku svého postupu.

9. Z časového hlediska poukázal obviněný na to, že účetní závěrka byla schválena až v létě 2019, podle svědkyně N. V. se tak mělo stát dokonce až na podzim 2019. Navíc tento dokument nebyl nikdy zveřejněn ve sbírce listin obchodního rejstříku. Dne 22. 8. 2019 byl totiž na obchodní společnost HVĚZDA SK, s. r. o., podán insolvenční návrh, došlo k prohlášení konkursu a vstupu insolvenčního správce do práv a povinností obviněného jako statutárního orgánu jmenované obchodní společnosti. Šlo rovněž o období, v němž také už společnost nevykonávala žádnou hospodářskou činnost. Účetní závěrka nebyla zveřejněna a nedostala se do dispozice (potenciálních) obchodních partnerů obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., byla proto pouze jejím interním dokumentem. Vzhledem k tomu nemohlo případné nesprávné zaúčtování podle názoru obviněného ohrozit majetková práva třetích osob, neboť se nikdy nemohly s účetní závěrkou seznámit. Z těchto důvodů nedošlo k naplnění jednoho z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a to k ohrožení majetkových práv jiného.

10. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož přečin podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je trestným činem ohrožovacím, pro jehož dokonání stačilo, že obviněný vytvořil podmínky pro vznik poruchového následku, což nastalo v důsledku provedení sporné účetní operace. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, mimo jiné jeho usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 943/2005, má za to, že v případě zkreslené účetní závěrky může k ohrožení majetkových práv jiných osob dojít až v okamžiku předložení takové účetní závěrky buďto správci daně nebo obchodnímu rejstříku ke zveřejnění, což se v posuzované trestní věci nestalo.

11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nesouhlasil s dovolací argumentací, již obviněný uplatnil ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině. Skutkové námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, nedosahují podle státního zástupce intenzity zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Přestože nebyly opatřeny žádné přímé důkazy o tom, že obviněný použil finanční prostředky pro svoji potřebu, považuje státní zástupce za vyloučené, aby obviněný jako osoba se zkušenostmi v oblasti podnikání v poměrně značném množství přibližně 70 případů ztratil účetní doklad, nebo si ho dokonce vůbec nenechal vystavit. Platí to podle jeho názoru tím spíše v kontextu s charakterem výdajů představujícím nákupy pohonných hmot nebo nákupy v obchodech.

13. Obdobně se státní zástupce neztotožnil ani s výhradami, jež obviněný vznesl ve vztahu ke skutku pod bodem 2. Státní zástupce v tomto ohledu připomněl, že existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného. Podle státního zástupce se část námitek navíc ani netýká rozhodných skutečností určujících pro naplnění znaků trestného činu, neboť obviněný připustil, že pokyn k „odepsání“ faktur za pachtovné své účetní skutečně udělil.

14. Státní zástupce nicméně shledal důvodnou námitku o absenci naplnění obligatorního znaku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku spočívajícího v ohrožení majetkových práv jiného, neboť k němu musí reálně dojít, nikoli pouze potenciálně hrozit. Odvolací soud přitom i v souvislosti s postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozených, kterými byli někteří z věřitelů obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., uvedených v tzv. skutkové větě, výslovně zdůraznil, že vznik jejich nároků není v příčinné souvislosti s projednávanou trestnou činností, ale vyplývá z neuhrazených závazků společnosti, jejichž řádné splácení nebylo předmětem trestné činnosti. Za těchto okolností by se podle státního zástupce ohrožení majetkových práv mohlo týkat toliko ztížení vymáhání těchto pohledávek. Ze skutkových zjištění nicméně nevyplývá, jak konkrétně měl být postup věřitelů při uplatňování jejich práv zkomplikován.

15. Ve shodě s obviněným pak státní zástupce poukázal na časové souvislosti, neboť obviněný se měl vytýkaného jednání dopustit nejdříve v září 2019. V roce 2019 bylo přitom ohledně obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 KSPH INS 2120/2019. Vzhledem k povinnému zveřejnění zahájení tohoto řízení v insolvenčním rejstříku ve smyslu § 101 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), vznikají podle státního zástupce vážné pochybnosti o tom, zda jednáním obviněného spáchaným nejdříve v září 2019 mohla být nějak dotčena suma znalostí obchodních partnerů obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., o její ekonomické situaci, a to i v případě, že by zpochybněná účetní závěrka byla veřejnému rejstříku zaslána. Ze skutkových zjištění nicméně ani nevyplývá, že by k tomu došlo. V takovém případě by šlo skutečně pouze o interní materiál, který by nebyl způsobilý informace věřitelů jakkoli ovlivnit.

16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, ve výrocích o trestu a náhradě škody, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který následně Nejvyšší soud požádal o odložení výkonu napadeného rozsudku postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. Svoji žádost odůvodnil tím, že v mezidobí byl v jiné své věci rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 3 T 75/2023, nepravomocně odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za předpokladu, že uvedený rozsudek bude potvrzen odvolacím soudem ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, bude obviněnému způsobena značná újma v podobě nutnosti podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, přestože i s ohledem na stanovisko státního zástupce existuje velká pravděpodobnost, že dovoláním napadený rozsudek bude minimálně částečně zrušen.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

19. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

20. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace podaného dovolání výše, obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě. Jde o samostatnou skupinu vad důkazního řízení, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že tyto vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.

23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný ve vztahu k oběma skutkům uplatnil námitky, které jsou v obsahovém souladu především s odkazovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které je zároveň třeba považovat za opodstatněné. Jde o výhrady, podle nichž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá naplnění všech znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V případě skutku pod bodem 1. výroku o vině jde o znak trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci, v případě skutku pod bodem 2. jde o znak trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku spočívající v ohrožení majetkových práv jiného.

24. Na podkladě této části dovolání obviněného proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Nymburce a zjistil, že jsou zatíženy vadou nesprávného právního posouzení skutku, pro kterou nemohou obstát.

b) Ke skutku pod bodem 1. (zpronevěra)

25. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry v jeho základní skutkové podstatě podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

26. Objektem tohoto trestného činu je vlastnictví věci (hmotné i nehmotné), přesněji vlastnické nebo obdobné majetkové právo k věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Za věc v právním smyslu se podle § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), považuje vše, co je rozdílné od osoby a je určeno pro potřeby lidí. Věcí se ve smyslu § 496 o. z. rozumí věc hmotná (ovladatelný hmotný předmět) i nehmotná (práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty). Cizí věcí jsou tradičně zejména cizí hotové peníze a vzhledem k tomu, že občanský zákoník považuje za věc i nehmotné objekty, platí to také pro peněžní prostředky na účtu. Zpronevěřit proto lze i peněžní prostředky vložené na účet, a to za předpokladu, že takové peněžní prostředky byly na účtu pachateli svěřeny a pachatel si je přisvojil.

27. Základním znakem objektivní stránky trestného činu zpronevěry je přisvojení svěřené cizí věci. Nejprve tedy musí dojít ke svěření jakožto určitému soukromoprávnímu jednání zpravidla pozdějšího poškozeného, poté následuje přisvojení si této cizí věci pachatelem. Pojem svěření je vykládán tak, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, tj. do držení nebo do dispozice, například na základě smlouvy, ale i jen faktickým předáním zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Přisvojením se pak rozumí naložení s cizí svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž byla pachateli dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jde tedy o takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Nemyslí se tím nicméně získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnické právo, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 51/2018 Sb. rozh. tr.). Není v tomto ohledu rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení půjde rovněž v případě, pokud pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, prodá ji, odhodí ji nebo zničí apod.

28. Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná, čímž se v době rozhodné pro posuzovaný případ rozuměl následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., se s účinností od 1. 10. 2020 zvýšila tato hranice na částku ve výši 10 000 Kč, což by v posuzované trestní věci mohlo vést, avšak jen za splnění dalších zákonných podmínek, k použití této pozdější a pro obviněného příznivější právní úpravy ve smyslu § 2 odst. 1 části věty za středníkem tr. zákoníku.

29. Z hlediska subjektivní stránky se u zpronevěry vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Pachatel však může být přinejmenším srozuměn s pozdějším přisvojením již při svěření věci, jestliže samotné svěření věci nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srov. § 209 odst. 1 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i způsobení škody nikoli nepatrné. Pachatelem může být jen osoba, které byla věc svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila (v podrobnostech viz také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2581 a násl.).

30. V posuzovaném případě obviněného je evidentně spornou otázka naplnění znaku spočívajícího v přisvojení si cizí svěřené věci. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jako správná a úplná potvrdil též odvolací soud, vyplývá, že obviněný v průběhu více jak jednoho roku v pozici jednatele obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., a zároveň jako jediná osoba disponující platební kartou k bankovnímu účtu této společnosti učinil řádově desítky plateb, ve vztahu k nimž nepřiřadil do účetnictví žádný doklad.

Vzhledem k tomu, že mělo jít zejména o platby za pohonné hmoty či nákupy v obchodech (bez bližší specifikace), dospěly soudy k závěru, že realizované výdaje se týkaly soukromých aktivit nesouvisejících s provozem obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., a obviněný si tedy finanční prostředky odpovídající těmto výdajům ve výši necelých 90 000 Kč přisvojil. Podle Nejvyššího soudu nicméně taková konstrukce naplnění znaku přisvojení si cizí věci nemůže obstát, neboť nemá podklad ve výsledcích dosavadního dokazování.

31. Jak již bylo konstatováno, soudy prvního a druhého stupně učinily skutkové zjištění o tom, že obviněný si vytýkané finanční prostředky z majetku obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., přisvojil, tj. naložil s nimi nikoli v souvislosti s provozní činností jejich vlastníka, tudíž v rozporu s účelem, k jakému mu jako jednateli této společnosti byly dány do dispozice (svěřeny). Soudy však k tomuto skutkovému závěru dospěly fakticky pouze na základě skutečnosti, že obviněný nebyl schopen jednotlivé platby řádně účetně vykázat, například předložením dokladů či stvrzenek o nákupu, faktur apod. Podle Nejvyššího soudu však jde o pouhou domněnku, neboť nemá vůbec žádnou oporu ve výsledcích dokazování.

Trochu zjednodušeně lze v tomto ohledu přisvědčit námitce obviněného, že ze skutkových zjištění vyplývá pouze to, že obviněný neměl pořádek v dokladech a neplnil své povinnosti vést řádně účetní agendu obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., za niž jako její statutární orgán odpovídal. Není tedy sporu o tom, že obviněný nedodržoval svou obecnou povinnost jednatele vést řádně předepsanou evidenci a účetnictví, jež mj. vyplývá z ustanovení § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů.

Takové zjištění je však z hlediska naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zpronevěry a možnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněného zcela nedostatečné a se zřetelem k provedeným důkazům ryze spekulativní. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce dokazování znaku zpronevěry spočívajícího v přisvojení si cizí věci lze například odkázat na výklad v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010, uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2011, svazek 71 pod č. T 1346.

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, nepostačuje skutkové zjištění, podle něhož obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a použil je „k blíže nezjištěnému účelu“. Stejná východiska se uplatní i za situace, v níž obviněný nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak a k čemu takové finanční prostředky použil.

32. Shora uvedený výklad ve skutkově podobném případě platí tím spíše v kontextu ostatních relevantních okolností, které vyšly v posuzované trestní věci v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo. Z popisu skutku především vyplývá, že platby, které jsou obviněnému kladeny k tíži, měly být vynaloženy na nákupy pohonných hmot či nákupy v obchodech a nebyly blíže specifikovány. Odvolací soud zmínil v tomto ohledu v rámci rekapitulace výpovědi znalce Ing. Pavla Lelka, CSc., konkrétně například platbu realizovanou v obchodním řetězci Globus (bod 9.

napadeného rozsudku). V příslušné části znaleckého posudku je obsažena dále například platba v obchodním řetězci Tesco (č. l. 916 tr. spisu), avšak i sám znalec v hlavním líčení uvedl, že „další věci nedokázal identifikovat“ (č. l. 1688 tr. spisu). Podle Nejvyššího soudu však nelze souhlasit s úvahou soudů, podle níž by výdaje tohoto typu neměly, resp. ani nemohly mít zjevnou a přímou souvislost s předmětem činnosti obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., která se zabývala poskytováním pečovatelských služeb pro seniory.

Bez jakékoli konkretizace, o jaké „nákupy v obchodech“ mělo jít, totiž nelze vyloučit, že jejich předmětem mohly být například potraviny, drogistické zboží či jiné komodity, které jsou pro provoz zařízení tohoto typu běžné či dokonce nezbytné. Pokud jde o pohonné hmoty, z obsahu dokazování vyplývá, že obviněný využíval služební vozidlo (viz níže), tudíž ani v tomto směru nelze bez dalšího uzavřít, že nákup paliva byl určen výlučně pro jeho osobní potřebu. Sporný závěr soudů proto postrádá pravidla obecné logiky v tom smyslu, že vytýkané výdaje mohly mít naopak přímou souvislost s provozem obchodní společnosti, přičemž obžaloba ani soudy neprokázaly opak.

33. Soudy obou stupňů tak přijaly vcelku paušální tvrzení obžaloby, aniž by se důsledně vypořádaly se všemi důkazy významnými právě pro zjištění o naplnění znaku přisvojení si cizí věci obviněným. Například se vůbec nevypořádaly s poznatky, které vyplynuly z některých důkazů, přestože jejich pravdivost či důvěryhodnost nijak nezpochybnily. Jde především o výpověď svědkyně N. V., zaměstnankyně obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., na pozici účetní. Jmenovaná svědkyně uvedla, že k nákupům pohonných hmot doklady běžně chyběly, šlo přitom o tisícové položky.

Domnívá se, že to byl „bordel“ obviněného, který si nebral stvrzenky. Svědkyně zároveň potvrdila, že z bankovních výpisů bylo zřejmé, kde konkrétně obviněný nakupoval, přičemž šlo o čerpací stanice. Zmínila také, že obchodní společnost HVĚZDA SK, s. r. o., vlastnila vozidlo zn. Ford (bod 3. na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), které používal právě obviněný. Rovněž z výpovědi provozní ředitelky obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., svědkyně M. Š. vyplynulo, že pokladní doklady někdy chyběly, protože je obviněný ztratil nebo jí je nedal, šlo například o nákupy za jídlo (bod 5.

na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Jmenované svědkyně tedy absenci pokladních dokladů při nákupech týkajících se provozu pečovatelského zařízení označily za poměrně „standardní praxi“ obviněného, která byla do určité míry pravidelná, resp. obvyklá. Na základě dosud provedeného dokazování tudíž podle Nejvyššího soudu nelze spolehlivě a zcela jednoznačně vyloučit verzi obhajoby, že provedené platby, k nimž nebyly do účetnictví založeny odpovídající účetní doklady, mohly souviset s předmětem činnosti obchodní společnosti HVĚZDA SK, s.

r. o., byly tedy užity v její prospěch a ze strany obviněného nedošlo k přisvojení finančních prostředků z bankovního účtu této společnosti.

34. S ohledem na shora popsané skutečnosti lze shrnout, že skutková zjištění soudů obou stupňů popsaná ve výrocích o vině napadených rozsudků nezahrnují okolnosti, které charakterizují znak přisvojení si finančních částek odpovídajících platbám, k nimž v účetnictví nebyly dohledány příslušné doklady, ve smyslu naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Vyslovení viny obviněného tímto trestným činem bylo proto učiněno bez opory v důkazech, které dosud byly obžalobou či soudy opatřeny a provedeny.

Závěr o tom, že veškeré sporné platby nevyužil obviněný pro účely podnikání soudy převzaly z obžaloby, aniž by měly k dispozici alespoň nepřímé důkazy, z jejichž komplexu by mohly dospět ke zjištění o tom, že obviněný příslušné nákupy činil výlučně ve svůj prospěch. Z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce obstát a Nejvyšší soud je v části týkající se skutku pod bodem 1. zrušil. Nutno též připomenout, že je primárním úkolem veřejné žaloby opatřit a soudu předložit veškeré důkazy, které opodstatňují podání obžaloby pro určitý skutek, který vykazuje veškeré okolnosti významné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, jenž obžaloba v takovém skutku spatřuje (srov. též bod 46.

níže). Bude tedy primárně záležet na aktivitě příslušného státního zástupce, aby v novém hlavním líčení navrhl provedení dalšího důkazu, jímž by mohlo být podpořeno tvrzení obžaloby týkající se použití finančních prostředků z účtu obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., obviněným v rozhodné době na jiný účel než v její prospěch. Jinak nebude možné považovat jeho obhajobu za vyvrácenou. Veřejná žaloba totiž dosud nepředložila soudům v podstatě žádné důkazy na podporu jí tvrzené verze o tom, že obviněný zjištěné nákupy využil nikoli pro účely podnikání v rámci jmenované obchodní společnosti, nýbrž pro své soukromé účely.

Soudy bohužel převzaly tento nedostatek v rozsahu dokazování, aniž by buď vedly intervenujícího státního zástupce k doplnění dokazování, či se jej samy snažily odstranit, čímž porušily jednu ze základních zásad trestního procesu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná rovněž povinnost soudu respektovat související princip presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. ř., z něhož mj. vyplývá, že vina musí být obviněnému řádně a spolehlivě prokázána. Soudy proto musí v každém jednotlivém případě opřít své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěné a bezpečně prokázané skutečnosti, nikoli o pouhou pravděpodobnost tak, aby bylo možné nade vši rozumnou pochybnost vyvodit trestní odpovědnost pachatele za konkrétní skutek, resp. trestný čin (viz přiměřeně rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh.

tr.). Závěrem je vhodné ještě doplnit, že kromě již vytýkaného porušení obecné povinnosti vést řádně účetní evidenci obviněný nepostupoval ani v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona o účetnictví. Z něho vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny zachycovat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví, účetními doklady.

Avšak nikoli každé jednání, které neodpovídá zákonným pravidlům, nebo je s nimi dokonce v rozporu, musí vykazovat formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, není proto třeba je postihovat prostředky trestního práva, resp. to ani není možné.

35. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.

36. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Tímto ustanovením je tedy chráněn zájem adresáta informace na její pravdivosti. Adresátem zde bude zpravidla stát, ale nemusí tomu tak být vždy, neboť falšování informací se může, byť nepřímo, dotknout i obchodních partnerů, akcionářů apod., například v souvislosti s předstíráním platební neschopnosti.

37. Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku shledal Krajský soud v Praze v žalovaném skutku alternativu objektivní stránky spočívající v „uvedení nepravdivých údajů“ v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech, čímž došlo k „ohrožení majetkových práv jiného“. Tato skutková podstata sankcionuje porušení povinnosti vést a uchovávat nezkreslené účetní doklady, popř. další doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku (zejména § 2 a 3 zákona o účetnictví). Za nepravdivé se přitom považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, byť jen v některé důležité části příslušného účetního dokladu. Trestní postih se zde omezuje na případy, které se dotýkají majetkových práv jiného. Pachatelé tohoto trestného činu mohou uvádět nepravdivé údaje v účetnictví nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření nebo majetku nebo k jejich kontrole právě v úmyslu vyhnout se povinnosti plnit své dluhy z obchodněprávních či jiných vztahů. Pod pojem majetková práva je totiž třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k majetku, tedy nejen práva vyplývající z vlastnictví věci, ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů, jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový charakter (práva k cenným papírům, k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod.). K naplnění této skutkové podstaty nicméně postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí proto dojít k jejich narušení. Dojde-li k jejich porušení, zpravidla by mohlo jít o jiný trestný čin, například poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3323 a násl.).

38. Na tomto místě je potřeba v první řadě přisvědčit obviněnému i státnímu zástupci, kteří ve svých podáních předložených v dovolacím řízení shodně uvedli, že ohrožení majetkových práv jiného ve smyslu tzv. dovětku, který je společným znakem pro všechny tři alinea podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.), musí být reálné, tj. musí k němu skutečně dojít. Z popisu skutku pak musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel tato práva ohrozil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2008, svazek 50 pod č. T 1135). Nelze proto akceptovat závěr Krajského soudu v Praze, který (ne)vědomost obchodních partnerů obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., o údajích v účetní závěrce považoval za irelevantní z důvodu, že trestný čin byl podle jeho názoru dokonán již ve chvíli, v níž obviněný svým jednáním vytvořil podmínky pro vznik poruchového následku, tj. v době, kdy svědkyně N. V. v návaznosti na příkaz obviněného smazala ve výkazu zisku a ztrát za rok 2018 ke dni 31. 12. 2018 náklad týkající se pachtovného ve výši 6 718 875 Kč (bod 14. napadeného rozsudku).

39. Nejvyšší soud připomíná, že ohrožení majetkových práv jiného mělo podle popisu skutku spočívat v tom, že věřitelé obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., kteří s ní v rozhodné době spolupracovaly a poskytovaly jí různé služby, nedisponovaly aktuálním a věrohodným přehledem o jejím skutečném finančním stavu, a neměly tak možnost si ověřit, že její hospodaření dlouhodobě vykazuje ztrátu (srov. bod 4. výše). Nutno tak podotknout, že okolnost, jestli zmínění věřitelé, resp. obchodní partneři obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., byly s obsahem dotčeného účetního dokladu obeznámeni, byla za této situace z hlediska potenciálního ohrožení jejich majetkových práv naopak zcela klíčová. Nabízí se zde totiž poměrně jednoduchá úvaha, a sice jak by mohl nepravdivý údaj uvedený v účetní závěrce negativně ovlivnit určitou osobu v kontextu objektivity jejího rozhodování o tom, zda je ekonomicky bezpečné setrvat se svým obchodním partnerem v další spolupráci (srov. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), pokud by o stavu jejího hospodaření, který měl charakterizovat právě tento sporný údaj, vůbec nevěděla.

40. Obviněný v dovolání i státní zástupce ve vyjádření k němu přiléhavě poukázali na to, že ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nevyplývá, že by účetní závěrka za rok 2018 byla uveřejněna ve sbírce listin, jak vyžaduje § 66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 21 odst. 2 a 4 zákona o účetnictví. Tato skutečnost není patrna ani z veřejně dostupných dokumentů sbírky listin, mezi nimiž jsou u obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., založeny pouze účetní závěrky za roky 2019 a 2020 (viz https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-sl-firma?subjektId=941536). Za předpokladu, že účetní závěrka za rok 2018 nikdy nebyla zveřejněna a nedostala se do dispozice třetích osob ani žádným jiným způsobem, souhlasí Nejvyšší soud s dovolací námitkou i v tom, že šlo pouze o interní dokument, který nebyl způsobilý vyvolat vůči třetím osobám jakékoli účinky.

41. Ve sbírce listin je navíc obsažena vyhláška Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, č. j. KSPH 60 INS 2120/2019-A-13, v níž bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka HVĚZDA SK, s. r. o. Z veřejně dostupných údajů insolvenčního rejstříku pak lze zjistit, že k zahájení insolvenčního řízení došlo již dne 13. 2. 2019. Krajský soud v Praze jakožto insolvenční soud prvního stupně rozhodl po předběžném posouzení o nezveřejnění insolvenčního návrhu ani jiných dokumentů z insolvenčního spisu v insolvenčním rejstříku podle § 100a odst. 1 IZ, neboť shledal důvodné pochybnosti o opodstatněnosti tohoto insolvenčního návrhu. Následně dne 14. 2. 2019 insolvenční návrh odmítl. Toto rozhodnutí bylo v návaznosti na odvolání insolvenčního věřitele usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2019, č. j. KSPH 60 INS 2120/2019, změněno tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Krajský soud v Praze následně dne 22. 8. 2019, v 14:40 hod. uveřejnil v insolvenčním rejstříku výše citovanou vyhlášku ze dne 22. 8. 2019, č. j. KSPH 60 INS 2120/2019-A-13, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení a uveřejnil rovněž další dokumenty dokládající jeho tehdy aktuální stav a dosavadní průběh (všechny dostupné na: https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?id=90329B0EA227304BE0 5333F21FACF9B9).

42. S ohledem na shora popsané skutečnosti je zcela nepochybné, že z veřejně dostupných zdrojů byla věřitelům, resp. obchodním partnerům obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., informace o probíhajícím insolvenčním řízení, a z něho vyplývající nepříznivé ekonomické situaci jmenované obchodní společnosti, známa již dne 22. 8. 2019. Za těchto okolností je proto nutno považovat za důvodnou výhradu, že úprava údajů ve výkazu zisku a ztrát za rok 2018, kterou měla podle zjištění soudů provést svědkyně N. V. v návaznosti na pokyn obviněného nejdříve v září 2019, nemohlo v podstatě vůbec vyvolat následek v podobě ohrožení majetkových práv věřitelů insolvenčního dlužníka. Nelze opomenout, že právě citované jednání (pokyn obviněného a jeho následná realizace účetní) pokládá obžaloba, resp. soudy obou stupňů za podstatu skutku vytýkaného obviněnému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. výroku o vině, jak byl upraven rozsudkem odvolacího soudu. Všichni, resp. dotčení věřitelé tudíž měli možnost se nahlédnutím do veřejného rejstříku dozvědět o probíhajícím insolvenčním řízení ve vztahu k obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., a to ještě předtím, než vůbec měly být údaje v účetní závěrce na základě požadavku obviněného pozměněny. Výše uvedený závěr by proto platil fakticky i v situaci, pokud by pozměněná účetní závěrka byla následně do sbírky listin založena, (což však z výsledku dokazování nevyplývá), jelikož i v takovém případě by věřitelé již měli k dispozici informaci o zahájení insolvenčního řízení, a nemohlo by tak dojít k ohrožení jejich majetkových práv v příčinné souvislosti se změnami v účetních dokladech, které za klíčové určily soudy, resp. již příslušný státní zástupce v obžalobě.

43. Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného důvodným také v části týkající se skutku právně posouzeného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť ze soudy provedených skutkových zjištění nelze dovodit naplnění znaku objektivní stránky této skutkové podstaty, který spočívá v ohrožení majetkových práv jiného.

44. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že právní závěry soudů prvního a druhého stupně by byly předčasné a neobstály by ani za předpokladu, že by ke zveřejnění účetní závěrky za rok 2018 bývalo došlo. V takovém případě by se totiž nebylo možno spokojit pouze s poněkud obecným tvrzením o tom, že ohrožena měla být majetková práva ve výroku o vině vyjmenovaných věřitelů obchodní společnosti HVĚZDA SK, s. r. o., kteří s ní v rozhodné době obchodně spolupracovali a neměli aktuální a věrohodný přehled o její finanční situaci. Za předpokladu, že tito věřitelé by byli s nepravdivým údajem v účetní závěrce seznámeni, bylo by nutno zejména zkoumat, kdy k tomuto seznámení došlo, tj. například, kdy byla účetní závěrka zveřejněna ve sbírce listin, a jaké konkrétní pohledávky za obchodní společností HVĚZDA SK, s. r. o., jim v mezidobí, tedy od zařazení účetní závěrky do sbírky listin až do uveřejnění informace o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, vznikly. Pouze v rozsahu těchto v rozhodné době nově vzniklých pohledávek by pak bylo možno uvažovat o tom, že k nim došlo pod vlivem nepravdivých informací v účetních dokladech. V tomto rozsahu by tak potenciálně mohlo dojít i k ohrožení majetkových práv jiného. Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti například na své výše již citovaném usnesení ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, v němž vyslovil, že v popisu skutku je potřeba řádně specifikovat nejen osoby, jejichž majetková práva byla ohrožena, nýbrž také jakého rozsahu uvedené ohrožení dosáhlo, tj. v jaké výši byly konkrétní pohledávky ohroženy. Tyto okolnosti by samozřejmě bylo třeba podrobněji rozvést v odůvodnění rozhodnutí.

IV. Závěrečné shrnutí

45. Ze všech shora uvedených důvodů na základě obsahu trestního spisu a po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně řízení, jež jim předcházelo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce jsou zatíženy vadami nesprávného právního posouzení v obou skutcích, což obviněný ve svém dovolání důvodně vytýkal. Nejvyšší soud proto oba rozsudky v plném rozsahu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Nymburce uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl o podané obžalobě.

46. Bude tedy na Okresním soudu v Nymburce, aby se v novém hlavním líčení při respektu ke shora uvedeným závazným právním názorům Nejvyššího soudu v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. věcí znovu důsledně zabýval, doplnil případně dokazování, pokud to bude považovat za nutné, nebo příslušný státní zástupce bude schopen dodatečně předložit další důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší soud v této souvislosti také připomíná, že je primární odpovědností státního zastupitelství, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Soudy by proto neměly být postaveny do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení obviněné osoby. Soud je sice povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které však nemusí být nutně odsuzující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Proto bude-li příslušný státní zástupce i nadále trvat na tom, že obviněný spáchal přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, bude na něm, aby poskytl soudu prvního stupně takové důkazy, z nichž bude možné učinit nepochybná zjištění o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat obou uvedených přečinů, především tedy znaku spočívajícího v přisvojení si cizí svěřené věci v případě přečinu zpronevěry a znaku spočívajícího v ohrožení majetkových práv jiného v případě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jak bylo naznačeno shora. Pokud k tomu nedojde, vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému nebude přicházet v úvahu. Nutno také pro úplnost poznamenat, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v souladu s § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v dalším řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

47. Nejvyšší soud dodává, že k žádosti obviněného nerozhodoval samostatně o odkladu výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. ř., ale z důvodu procesní ekonomie neprodleně přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí. Odklad výkonu rozhodnutí by navíc nemohl naplnit účel, který obviněný svou žádostí sledoval, neboť by neměl žádný vliv na právní moc napadeného rozsudku, a nevylučoval by tedy možnost pravomocného uložení souhrnného trestu odnětí svobody v jiné trestní věci obviněného. Protože vady rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 7. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu