U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2.
2009 o dovolání obviněného T. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně XY,
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 11 T 27/97, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, byl
obviněný T. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/93 Sb., jehož se dopustil tím, že
I. v době od 26. 8. 1991 do 10. 12. 1992 jako předseda představenstva R., se
sídlem XY využívaje omylu svých obchodních partnerů o platební schopnosti
společnosti, ačkoliv obviněný ani R., neměli žádné finanční prostředky, v
úmyslu odebrat zboží a neuhradit ho, odebral a neuhradil:
1) dne 26. 8. 1991 v XY, v prodejně firmy E., telefonní faxový přístroj
zn. PANASONIC RX - F90 v hodnotě 32.480,- Kč ke škodě E., t. č. v konkursu, se
sídlem XY,
2) dne 29. 10. 1991 ve XY v sídle firmy V., 10 ks tiskáren zn. EPSON FX
1050 v hodnotě 159.900,- Kč ke škodě V., nyní V., XY,
3) ve dnech 23. 1., 30. 1. a 23. 2. 1992 ve XY od firmy D., XY, 30 ks
tiskáren zn. EPSON FX – 1050 a připojovacích kabelů CENTRONICS, vše v celkové
hodnotě 449.553,- Kč ke škodě D., nyní D., v likvidaci, XY,
4) ve dnech 24. 1., 3. 2. a 7. 2. 1992 v XYod firmy G., XY, malotraktor
zn. Zetor, nůžky na plech a další drobný materiál vše v celkové hodnotě
237.687,90 Kč ke škodě G., nyní G., XY,
5) dne 28. 1. 1992 v XY od Z., obkladačky v hodnotě 11.980,- Kč, ke
škodě Z., nyní K., XY,
6) dne 31. 1. 1992 v XY od M., dřevařské zboží v hodnotě 29.659,- Kč,
ke škodě M.., XY,
7) dne 4. 2. 1992 v XY od Ch., dlažbu včetně palet v celkové hodnotě
52.687,50 Kč ke škodě Ch., nyní Ch., XY,
8) dne 10. 2. 1992 v XY, ve skladu firmy F., XY, trubky v celkové
hodnotě 70.197,- Kč ke škodě F.,odštěpný závod XY,
9) dne 11. 2. 1992 v XY, od F., odštěpný závod XY, XY, tenkostěnné
ocelové profily a další zboží vše v celkové hodnotě 37.812,66 Kč ke škodě F.,
odštěpný závod XY, nyní F., odštěpný závod XY, XY,
10) ve dnech 18. 2. a 11. 3. 1992 ve XY od firmy A., palety EUR v
celkové hodnotě 275.200,- Kč ke škodě A., XY,
11) ve dnech 24. 2. 1992 - 18. 3. 1992 v XYod firmy P., tvárnice v
celkové hodnotě 99.425,- Kč ke škodě P., nyní Y., XY,
12) v době od 6. 3. 1992 - 17. 4. 1992 v XY, v XY a XY od B., v
likvidaci, postupně cihly v celkové hodnotě 102.587,- Kč ke škodě B., v
likvidaci, XY, nyní B., v konkursu, XY,
13) v době od 4. 3. 1992 do 21. 6. 1992 v XY od spol. s r.o. B.,
náhradní díly a spotřební materiál na kancelářskou techniku včetně servisu vše
v celkové hodnotě 33.589,- Kč ke škodě B., nyní U., se sídlem XY,
14) ve dnech 13. 3. 1992 - 6. 4. 1992 v XY od F., odštěpný závod XY,
hutní materiál v celkové hodnotě 433.007,74 Kč ke škodě F., odštěpný závod XY,
XY,
15) ve dnech 10. 3. a 13. 3. 1992 v XY od P., železobetonové překlady a
stropní desky v celkové hodnotě 13.010,- Kč ke škodě P., XY, XY,
16) ve dnech 18. 3. a 20. 3. 1992 v XY na ulici XY z oblastního závodu
O., podlahovinu a další zboží v celkové hodnotě 60.835,59 Kč ke škodě O., XY,
XY, nyní Č., XY,
17) dne 20. 3. 1992 v XY od firmy F. Č. - F., dlažbu v celkové hodnotě
42.871,50 Kč ke škodě firmy F. - F. Č., XY,
18) dne 25. 3. až 9. 4.
1992 ve skladech v XY, XY a XY od S., lepenku,
asfalt a další materiál v celkové hodnotě 255.691,- Kč ke škodě S., nyní R., XY,
19) dne 10. 4. 1992 v železniční stanici v XY od firmy T. palety typu
EURO v celkové hodnotě 108.360,- Kč ke škodě T.., XY, nyní T., XY,
20) dne 10. 4. 1992 v XY ve skladě N., na ulici XY, lamináty v celkové
hodnotě 74.725,- Kč ke škodě N., XY,
21) dne 13. 4. 1992 v železniční stanici v H. od firmy F. K. - C.,
palety typu EURO v celkové hodnotě 144.480,- Kč ke škodě firmy F. K. - C., XY,
22) v době od 22. 5. 1992 do 26. 6. 1992 v XYod firmy T., XY,
chladničky, mrazící boxy, zahradní náčiní, kuchyňské nádobí a další zboží v
celkové hodnotě 1.075.208,-Kč ke škodě T., XY,
23) dne 2. 6. 1992 v XY na ulici XY v prodejně firmy P., P. H.,
počítačovou techniku v celkové hodnotě 29.512,- Kč ke škodě firmy P. H., P., XY,
24) v době od 16. 6. až 29. 7. 1992 v XY ve skladě firmy H., XY,
čistící prostředky PUR, PALMSIL, PALMEX, SILAN a další v celkové hodnotě
513.135,- Kč ke škodě firmy H., XY, nyní H., XY, XY,
II. dne 25. 10. 1991 v Brně jako předseda představenstva R., XY, uzavřel
úvěrovou smlouvu č. 321/91 o poskytnutí krátkodobého provozního úvěru na zásoby
s Českou státní spořitelnou, oblastní závod Brno, Jánská 6, ve výši 5.000.000,-
Kč s dobou splatnosti do 30. 9. 1992, přičemž v době uzavření smlouvy věděl, že
nebude vzhledem ke své platební neschopnosti a k platební neschopnosti R.,
schopen dodržet podmínky splatnosti úvěru a finanční prostředky ve výši
5.000.000,- Kč, které převzal dne 25. 10. 1991, použil v rozporu s účelem
úvěrové smlouvy na úhradu svých dluhů a poskytnuté finanční prostředky do
dnešního dne nevrátil, tím způsobil České státní spořitelně, nyní České
spořitelně, a. s., Praha, Václavské nám. 42, škodu ve výši 5.000.000,- Kč,
tímto jednáním způsobil obžalovaný na cizím majetku celkovou škodu ve výši
7.551.910,- Kč.
Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, byl obviněný T. T.
odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst.
1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti
provádění obchodní činnosti na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T
14/2000-25.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu
poškozeným:
- E., t. č. v konkursu se sídlem XY, škodu ve výši 32.480,- Kč,
- V., XY škodu ve výši 159.900,- Kč,
- D., v likvidaci, XY, škodu ve výši 449.553,- Kč,
- G., XY, škodu ve výši 237.687.90,- Kč,
- K., XY, škodu ve výši 11.980,- Kč,
- M., XY, škodu ve výši 29.659,- Kč,
- A., XY, škodu ve výši 275.200,- Kč,
- Y., XY, škodu ve výši 99.425,- Kč,
- B., v konkursu, XY, škodu ve výši 102.587,- Kč,
- P, XY, škodu ve výši 13.010,- Kč,
- F. – F. Č., XY, škodu ve výši 42.871,- Kč,
- T., XY, škodu ve výši 108.360,- Kč,
- N., XY, škodu ve výši 74.725,- Kč,
- F. K. – C., XY, škodu ve výši 144.480,- Kč,
- T., XY, škodu ve výši 1.075.208,- Kč,
- P. H., P., XY, škodu ve výši 29.512,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti D., XY, a G., XY,
odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Ch, XY, F., odštěpný
závod XY, XY, F, odštěpný závod XY, XY, U.., XY, Č., XY, R., XY, I., XY,
odkázány s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal odvolání obviněného T. T. a rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. T. uznal vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/93 Sb.,
který spáchal tím, že
1) dne 26. 8. 1991 v XY, v prodejně firmy E., telefonní faxový přístroj
zn. PANASONIC RX - F90 v hodnotě 32.480,- Kč ke škodě E., t. č. v konkursu, se
sídlem XY,
2) dne 29. 10. 1991 ve XY v sídle firmy V., 10 ks tiskáren zn. EPSON FX
1050 v hodnotě 159.900,- Kč ke škodě V., nyní V., XY,
3) ve dnech 23. 1., 30. 1. a 23. 2. 1992 ve XY od firmy D., XY, 30 ks
tiskáren zn. EPSON FX – 1050 a připojovacích kabelů CENTRONICS, vše v celkové
hodnotě 449.553,- Kč ke škodě D., nyní D., v likvidaci, XY,
4) ve dnech 24. 1., 3. 2. a 7. 2. 1992 v XYod firmy G., XY, malotraktor
zn. Zetor, nůžky na plech a další drobný materiál vše v celkové hodnotě
237.687,90 Kč ke škodě G., nyní G., XY,
5) dne 28. 1. 1992 v XY od Z., obkladačky v hodnotě 11.980,- Kč, ke
škodě Z., nyní K., XY,
6) dne 31. 1. 1992 v XY od M., dřevařské zboží v hodnotě 29.659,- Kč,
ke škodě M.., XY,
7) dne 4. 2. 1992 v XY od Ch., dlažbu včetně palet v celkové hodnotě
52.687,50 Kč ke škodě Ch., nyní Ch., XY,
8) dne 10. 2. 1992 v XY, ve skladu firmy F., XY, trubky v celkové
hodnotě 70.197,- Kč ke škodě F.,odštěpný závod XY,
9) dne 11. 2. 1992 v XY, od F., odštěpný závod XY, XY, tenkostěnné
ocelové profily a další zboží vše v celkové hodnotě 37.812,66 Kč ke škodě F.,
odštěpný závod XY, nyní F., odštěpný závod XY, XY,
10) ve dnech 18. 2. a 11. 3. 1992 ve XY od firmy A., palety EUR v
celkové hodnotě 275.200,- Kč ke škodě A., XY,
11) ve dnech 24. 2. 1992 - 18. 3. 1992 v XYod firmy P., tvárnice v
celkové hodnotě 99.425,- Kč ke škodě P., nyní Y., XY,
12) v době od 6. 3. 1992 - 17. 4. 1992 v XY, v XY a XY od B., v
likvidaci, postupně cihly v celkové hodnotě 102.587,- Kč ke škodě B., v
likvidaci, XY, nyní B., v konkursu, XY,
13) v době od 4. 3. 1992 do 21. 6. 1992 v XY od spol. s r.o. B.,
náhradní díly a spotřební materiál na kancelářskou techniku včetně servisu vše
v celkové hodnotě 33.589,- Kč ke škodě B., nyní U., se sídlem XY,
14) ve dnech 13. 3. 1992 - 6. 4. 1992 v XY od F., odštěpný závod XY,
hutní materiál v celkové hodnotě 433.007,74 Kč ke škodě F., odštěpný závod XY,
XY,
15) ve dnech 10. 3. a 13. 3. 1992 v XY od P., železobetonové překlady a
stropní desky v celkové hodnotě 13.010,- Kč ke škodě P., XY, XY,
16) ve dnech 18. 3. a 20. 3. 1992 v XY na ulici XY z oblastního závodu
O., podlahovinu a další zboží v celkové hodnotě 60.835,59 Kč ke škodě O., XY,
XY, nyní Č., XY,
17) dne 20. 3. 1992 v XY od firmy F. Č. - F., dlažbu v celkové hodnotě
42.871,50 Kč ke škodě firmy F. - F. Č., XY,
18) dne 25. 3. až 9. 4. 1992 ve skladech v XY, XY a XY od S., lepenku,
asfalt a další materiál v celkové hodnotě 255.691,- Kč ke škodě S., nyní R., XY,
19) dne 10. 4. 1992 v železniční stanici v XY od firmy T.
palety typu
EURO v celkové hodnotě 108.360,- Kč ke škodě T.., XY, nyní T., XY,
20) dne 10. 4. 1992 v XY ve skladě N., na ulici XY, lamináty v celkové
hodnotě 74.725,- Kč ke škodě N., XY,
21) dne 13. 4. 1992 v železniční stanici v H. od firmy F. K. - C.,
palety typu EURO v celkové hodnotě 144.480,- Kč ke škodě firmy F. K. - C., XY,
22) v době od 22. 5. 1992 do 26. 6. 1992 v XYod firmy T., XY,
chladničky, mrazící boxy, zahradní náčiní, kuchyňské nádobí a další zboží v
celkové hodnotě 1.075.208,-Kč ke škodě T., XY,
23) dne 2. 6. 1992 v XY na ulici XY v prodejně firmy P., P. H.,
počítačovou techniku v celkové hodnotě 29.512,- Kč ke škodě firmy P. H., P., XY,
24) v době od 16. 6. až 29. 7. 1992 v XY ve skladě firmy H., XY,
čistící prostředky PUR, PALMSIL, PALMEX, SILAN a další v celkové hodnotě
513.135,- Kč ke škodě firmy H., XY, nyní H., XY, XY,
II. dne 25. 10. 1991 v XY jako předseda představenstva R., XY, uzavřel úvěrovou
smlouvu č. 321/91 o poskytnutí krátkodobého provozního úvěru na zásoby s Českou
státní spořitelnou, oblastní závod Brno, Jánská 6, ve výši 5.000.000,- Kč s
dobou splatnosti do 30. 9. 1992, přičemž v době uzavření smlouvy věděl, že
nebude vzhledem ke své platební neschopnosti a k platební neschopnosti R.,
schopen dodržet podmínky splatnosti úvěru a finanční prostředky ve výši
5.000.000,- Kč, které převzal dne 25. 10. 1991, použil v rozporu s účelem
úvěrové smlouvy na úhradu svých dluhů a poskytnuté finanční prostředky do
dnešního dne nevrátil, čímž způsobil České státní spořitelně, nyní České
spořitelně, a. s., Praha, Václavské nám. 42, škodu ve výši 5.000.000,- Kč,
tímto jednáním způsobil obžalovaný na cizím majetku celkovou škodu ve výši
7.551.910,- Kč.
Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, byl obviněný Tomáš
Tříska odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu činnosti spočívající v činnosti zprostředkovací, v nákupu
zboží za účelem jeho prodeje a v prodeji zboží na dobu šesti roků. Podle § 53
odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve
výši 10.000,- Kč.
Současně byl zrušen výrok o trestu obsažený v rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu
poškozeným:
- JUDr. Vojtěchu Agnerovi, advokátu AK Bratislava, Cukrovarská 14 –
správci konkursní podstaty úpadce E., t. č. v konkursu se sídlem XY, škodu ve
výši 32.480,- Kč,
- V., XY, XY, škodu ve výši 159.900,- Kč,
- D., v likvidaci, XY, škodu ve výši 449.553,- Kč,
- G.,XY, škodu ve výši 237.687,90,- Kč,
- Keramika Horní Bříza, a. s., Horní Bříza, Tovární 77, škodu ve výši
11.980,- Kč,
- Ing. Aloisi Přibylovi, Kosinova 2, Šumperk, správci konkursní podstaty
úpadce M., t. č. v konkursu, XY, škodu ve výši 29.659,- Kč,
- A., XY, škodu ve výši 275.200, - Kč,
- Y., XY, škodu ve výši 99.425,- Kč,
- JUDr. Stanislavě Vrchotové, advokátce AK Brno, Starobrněnská 3,
správkyni konkursní podstaty úpadce B., v likvidaci, XY škodu ve
výši 102.587,- Kč,
- P., XY, škodu ve výši 13.010,- Kč,
- F. - F. Č., XY, škodu ve výši 42.871,- Kč,
- T., XY, škodu ve výši 108.360,- Kč,
- N., veřejná obchodní společnost, XY, škodu ve výši 74.725,- Kč,
- F. K. - C., XY, škodu ve výši 144.480,- Kč,
- JUDr. Evě Čiklové, advokátce AK Brno, Gorkého 18, správkyni konkursní
podstaty úpadce T.., XY, škodu ve výši 1.075.208,- Kč,
- P. H., P., XY, škodu ve výši 29.512,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti D., – v likvidaci, XY, a
G., XY, odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Ch., XY, F., odštěpný
závod XY, XY, F., odštěpný závod XY, XY, U., XY, Č., XY, R., XY, I., XY, H.,
XY, odkázány s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1
To 66/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000,
sp. zn. 11 T 27/97, podal obviněný T. T. prostřednictvím obhájce Mgr. Michaela
Buchlovského, dovolání z důvodu, že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné, a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a hlavní líčení
bylo zahájeno, konáno a vedlo k jeho odsouzení, přestože nebyla zachována
zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení a nebyl dán
souhlas se zkrácením této lhůty podle § 198 odst. 1 tr. ř., tedy z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.
Konkrétně dovolatel namítl, že trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro překážku rei iudicatae. Dále mělo
být trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) per
analogiam tr. ř. pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci. Hlavní
líčení bylo zahájeno, konáno a vedlo k odsouzení obviněného i přesto, že nebyla
zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení podle
§ 198 odst. 1 tr. ř., kde hned prvním úkonem dokazování je výslech obviněného.
Zkrácení lhůty bez souhlasu obviněného, které je podstatnou vadou hlavního
líčení, se pak evidentně rovná nedodržení této lhůty. Obviněný také dovodil, že
byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát svému závazku.
V podrobnostech obviněný v další části svého mimořádného opravného prostředku
rozvedl, že ohledně překážky rei iudicatae soudy obou stupňů rozhodující ve
věci pominuly, že popis skutku spočívajícího v podvodném vylákání zboží od
firmy K., ohledně něhož bylo zastaveno stíhání pravomocným usnesením Krajského
státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, obsahuje
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a
to i přesto, že jednání obviněného v tomto usnesení bylo kvalifikováno jako
trestný čin poškozování cizích práv. Dále dovolatel uvedl, že obecné soudy
nezastavily trestní stíhání pro nedodržení nepřiměřené lhůty k projednání věci,
ačkoli trestní stíhání bylo ukončeno po uplynutí devíti a půl roku. Obviněný
byl ve stejné věci celkem dvakrát vazebně stíhán. Skutečnost, že věc v důsledku
změn v původním složení senátu byla projednávána ve dvou hlavních líčeních,
rozhodně nelze považovat za nezaviněnou komplikaci. Pokud odvolací soud ve svém
odůvodnění argumentuje věcnou a časovou náročností, potom trestní řád právě pro
tyto případy v ustanovení § 197 tr. ř. umožňuje účast u hlavního líčení jednomu
nebo dvěma náhradním soudcům či přísedícím a nevyužití této možnosti je
pochybením soudu, které způsobilo opakované projednání věci. Pokud se obviněný
ve dvou případech řádně omluvil z nařízeného hlavního líčení a soud mu po dobu
5 měsíců doručoval usnesení, které podle trestního řádu postačuje doručovat
obhájci, potom rozhodně nelze hovořit o částečném podílu obviněného. Obecné
soudy také v předchozím trestním řízení nevyhověly námitce dovolatele, ve které
poukazoval na to, že hlavní líčení bylo zahájeno a konáno i přesto, že nebyla
zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení ve
smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze pětidenní lhůtu k
přípravě u obviněného zkrátit pouze za současného splnění tří podmínek –
souhlasu se zkrácením lhůty, dostavení se k hlavnímu líčení a výslovné žádosti
o jeho provedení. Pokud je tedy z protokolu o hlavním líčení zřejmé, že se k
němu obviněný dostavil a požádal o jeho konání, potom rozhodně nebyla splněna
podmínka souhlasu se zkrácením lhůty. V doplnění svého dovolání obviněný dále
ještě zopakoval a zdůraznil, že podle § 198 odst. 1 tr. ř. stanoví předseda
senátu den hlavního líčení tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní
zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k
přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o
obviněného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení
výslovně požádá. Pokud tedy lhůta k přípravě nebyla zachována u obviněného, pak
lze výkladem předmětného ustanovení zcela jednoznačně dospět k závěru, že
přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke zkrácení lhůty k
přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce.
Tento závěr potvrzuje
jak jazykový výklad věty druhé, tak i skutečnost, že v opačném případě by byla
porušena obhajovací práva obviněného, neboť zájem na dostatečné lhůtě k
přípravě obviněného má nejenom samotný obviněný, ale také jeho obhájce. V
případě obviněného však souhlas nedal ani obhájce, ani státní zástupce. Veškeré
důkazy, v tomto hlavním líčení provedené, tak jsou procesně zcela nepoužitelné
a obviněný byl odsouzen v rozporu se zákonem. Při porušení výše uvedených
ustanovení se dovolatel domnívá, že byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát
smluvnímu závazku. V návaznosti na to dovolatel také požádal Nejvyšší soud o
odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to zejména s odkazem na
jím uváděnou důvodnost jeho mimořádného opravného prostředku a s ohledem na to,
že byl v této věci více než dva roky vazebně stíhán.
V závěru dovolání obviněný T. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1
To 66/2001, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného T. T. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v
tom smyslu, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je
podáno z jiného důvodu, než ze kterého lze dovolání podat. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
b), e) tr. ř. a současně aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené
dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e),
g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně
se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný T. T. především uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže bylo proti obviněnému
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V rámci tohoto
důvodu dovolání obviněný vznesl právně relevantní námitku, spočívající v tom,
že trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř. pro překážku rei iudicatae. Soudy obou stupňů rozhodující ve věci
totiž podle jeho názoru pochybily, když nevzaly v potaz, že popis skutku
spočívajícího v podvodném vylákání zboží od firmy K. ohledně něhož bylo
zastaveno trestní stíhání pravomocným usnesením státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, obsahuje
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a
to i přesto, že jednání obviněného v tomto usnesení bylo kvalifikováno jako
trestný čin poškozování cizích práv. V této souvislosti obviněný namítl i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, když odvolací soud by v napadeném rozhodnutí nemohl dospět k výroku
o vině, kdyby správně posoudil zmiňovanou předběžnou otázku z hlediska hmotného
práva, a musel by trestní stíhání zastavit z důvodu jeho nepřípustnosti.
Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu
pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Dovolatel zde poukazuje na popis skutku, obsažený v již pravomocném usnesení
Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv
212/93-136, založeném v trestním spise na č. l. 1149. Podle tohoto usnesení
státního zástupce bylo zastaveno trestní stíhání obviněného T. T. pro trestný
čin poškozování cizích práv ve smyslu § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž
předmětné jednání spočívalo v tom, že „ačkoli bankovní konto č. XY vedené u
Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), její pobočkou v
Brně, ul. Šumavská 33, pro firmu R., se sídlem v XY, jejímž byl jediným
akcionářem a současně předsedou představenstva, bylo v měsíci lednu – březnu
1993 téměř bez peněžních prostředků, bez vědomí kompetentních orgánů ČSOB, a.
s., za účelem uskutečnění obchodního kontraktu s firmou K., XY, padělal razítko
a podpisy ověřujících osob ČSOB, a. s., na příkazech k úhradě plateb
vystavených ve prospěch firmy K., ve dnech 4. 2. a 25. 2. 1993 a tyto použil v
obchodním styku s uvedenou firmou ve prospěch R., se sídlem v XY, čímž poškodil
pověst ČSOB, a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí.
Státní zástupce ohledně tohoto jednání obviněného rozhodl tak, že zastavil
trestní stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že skutek není
trestným činem.
Námitkou obviněného shodného obsahu jako v dovolacím řízení se zabýval již
odvolací soud, který na straně 24 a 25 odůvodnění usnesení ze dne 9. 5. 2002,
sp. zn. 1 To 66/2001, uvedl, že pro posuzování zákonných podmínek odůvodněného
vedení trestního stíhání obviněného je podstatné vymezení předmětu řízení, k
němuž dochází při popisu skutku v aktu aplikace práva, jímž se trestní stíhání
zahajuje, ať již má podobu rozhodnutí (za právní úpravy účinné do 31. 12. 1993,
resp. i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2002) či opatření (za právní úpravy
účinné od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2001). Je-li tento popis rozhodný pro
vyhodnocení otázky přípustnosti vedení trestního stíhání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 582/99), poté stejný požadavek stran popisu skutku je třeba uplatnit i
ve směru opačném, tedy při řešení otázky existence zákonné překážky pro vedení
trestního stíhání. Mělo-li by proto uvedené usnesení státního zástupce vytvořit
překážku věci rozsouzené ve vztahu k dalším dílčím útokům pokračujícího
trestného činu (tj. jednoho skutku v pojetí před 1. 1. 2002), muselo by ve
vztahu k trestnému činu podvodu, pro který se na podkladě podané obžaloby vedlo
před krajským soudem trestní stíhání obviněného, obsahovat (je-li trestní
stíhání tímto usnesením zastavováno pro jinou kvalifikaci, která vylučuje jeden
ze znaků obsažených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.) ve výrokové části
takový popis stíhaného skutku, který by obsahoval fakta vyjadřující znaky
skutkové podstaty (i jiného) trestného činu, tj. trestného činu podvodu podle §
250 tr. zák. Tak tomu však v usnesení, jehož se opravný prostředek dovolává,
není. Ve výrokové části zastavujícího usnesení není v popise skutku vyjádřen
znak trestného činu podvodu, tj. uvedení jiného v omyl v úmyslu ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatit. V popise skutku v usnesení na č. l. 1149,
lze sice dohledat prvky jednání, které by mohly být podřaditelné (předložení
padělaných bankovních dokladů) pod zákonný znak uvedení jiného v omyl, ovšem
chybí popis nejen nezbytné subjektivní stránky, nýbrž i nezbytné části
objektivní stránky, která je pro trestný čin podvodu jako trestný čin proti
majetku podstatná, tj. podvodného jednání ve vztahu ke vzniku škody na straně
poškozeného a naopak obohacení na straně pachatele činu nebo jiné, jím
obohacené osoby. Jak plyne z odůvodnění předmětného usnesení státního zástupce,
obviněný tehdy uvedl, že nejednal v úmyslu neuhradit odebírané zboží. Tento
úmysl a následek činu, nezbytný pro právní kvalifikaci podle § 250 tr. zák. v
popise skutku, pro který bylo trestní stíhání odvolatele zastaveno, není nikde
uveden, neboť není vyjádřen textem „ … za účelem uskutečnění obchodního
kontraktu …“. Pod tímto širším vyjádřením lze totiž rozumět i to, co zmiňoval v
rámci svého trestního stíhání odvolatel (a čím je operováno i v odůvodnění
předmětného usnesení státního zástupce).
Nejsou-li v popisu skutku, pro který
bylo, byť při jiné právní kvalifikaci, zastaveno trestní stíhání obviněného,
vyjádřeny zákonné znaky trestného činu podvodu, eventuálně jeho vývojových
stádiích, nemůže rozhodnutí, jehož se dovolává opravný prostředek obviněného,
založit překážku rei iudicatae ve vztahu k jednání vymezenému v obžalobě
krajského státního zastupitelství, v níž, stejně jako v předchozích usneseních
o vznesení obvinění, byly zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. i ve skutkovém popise dostatečně vyjádřeny. Z těchto důvodů proto odvolací
soud neshledal požadavek obviněného na zrušení napadeného rozsudku soudu
prvního stupně a na zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř. odůvodněným.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné připomenout, že soud má
podle § 220 odst. 1 tr. ř. povinnost rozhodovat jen o skutku, který je uveden v
žalobním návrhu, což je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Tímto je zároveň
formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je
soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném
skutku u stejného obviněného, jak je uvedeno v obžalobě. Shodně se pak uplatní
totožnost mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ve
smyslu § 160 odst. 1, 5 tr. ř. a skutkem, pro který například byla podána
obžaloba. Podstatu skutku zde tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Jednání a následek jsou pak rozhodující pro posouzení, zda skutek vykazuje
znaky trestného činu a popřípadě jakého. Totožnost skutku bude zachována též za
předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku
nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, popř. že jednání
nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné. Shoda ovšem musí být v
podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která
přichází v úvahu. V této souvislosti navíc Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění
uvedeného a dovolatelem citovaného usnesení krajského státního zástupce, které
se opírá mimo jiné o výpověď samotného obviněného, že rozhodně neměl v úmyslu
sebe ani jiného obohatit neboť neměl v úmyslu takto odebrané zboží neuhradit,
což se později potvrdilo, neboť zboží bylo skutečně uhrazeno, byť tak učinil od
společnosti R., odlišný právní subjekt. Nejvyšší soud v tomto směru také plně
odkazuje na již podrobně citované odůvodnění zejména odvolacího soudu, že v
tomto případě nelze v takovém jednání obviněného shledat naplněnou objektivní,
ale ani subjektivní stránku trestného činu poškozování cizích práv podle § 209
tr. zák., ani trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ale ani žádného
jiného trestného činu, a postup státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně byl v tomto případě zcela namístě. Z tohoto důvodu proto
také nelze přisvědčit námitce obviněného, že by tento skutek byl dílčím útokem
pokračujícího trestného činu, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, a
že tím pádem by v tomto případě nastala překážka věci rozsouzené ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto by bylo nutno trestní stíhání
obviněného i pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. z toho důvodu zastavit. V případě trestného činu
poškozování cizích práv podle § 209 tr. ř., jak bylo původně kvalifikováno
předmětné jednání obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně
i v předmětném usnesení o zastavení trestního stíhání, výše specifikovaném,
totiž není přítomno ani podvodné jednání ve smyslu § 250 odst. 1 tr.
zák.,
protože zde nebylo popisováno žádné podvodné vylákání plnění se způsobenou
škodou společnosti K., XY, nýbrž jen to, že obviněný chtěl dosáhnout uzavření
obchodního kontraktu s touto společností, přičemž pokud padělal razítko a
podpisy ověřujících osob Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB,
a. s.“), směřovalo toto jednání podle popisu skutku k poškození pověsti ČSOB,
a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí. Dále v tomto
jednání nelze spatřovat ani následek vyžadovaný ustanovením § 250 tr. zák.,
neboť výsledkem jednání obviněného mělo být, jak již bylo uvedeno, poškození
pověsti ČSOB, a. s., a nikoli způsobení škody společnosti K., XY, když za zboží
bylo řádně zaplaceno, jak již bylo uvedeno výše. Výhrada obviněného je tak i z
těchto hledisek neopodstatněná.
Nejvyšší soud se tak po přezkoumání napadeného rozsudku zcela se závěry
Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a s ohledem na výše citovanou část
odůvodnění odvolacího soudu vztahujícího se k námitce obviněného, nyní jím
opětovně uplatněné v rámci dovolacího řízení, již prakticky nemá, co by dodal. Předně je totiž argumentace odvolacího soudu plně v souladu s jeho ustálenou
judikaturou, že pro řešení otázky totožnosti skutku je rozhodující popis skutku
v předmětných rozhodnutích (v usnesení o zastavení trestního stíhání a v
obžalobě, resp. v odsuzujícím rozsudku). Proto se např. v rozhodnutí
publikovaném pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr. zdůrazňuje, že „předmětem
trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž
podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím
zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je však nutno odlišovat
jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného
trestného činu.“ Z popisu skutku, ohledně něhož bylo usnesením státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv
212/93-136, zastaveno trestní stíhání obviněného T. T., skutečně nevyplývá, že
by zde byly popsány rozhodné skutkové okolnosti podřaditelné pod zákonem
požadované znaky trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák.,
jak se snaží tvrdit obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, a to buď
podvodné jednání nebo následek spočívající ve škodě na cizím majetku způsobené
takovým podvodným jednáním. Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že tato
námitka je v rozporu s tím, co obviněný sám o povaze svého jednání u tohoto
skutku uváděl (jak je to citováno i v odůvodnění tohoto usnesení), pak z
jednání v předmětném usnesení popsaného, nevyplývá nic jiného, než to, že
obviněný T. T. padělal razítka na určitých listinách a podpisy ověřujících osob
ČSOB, a. s., které posléze měl předložit svému potenciálnímu zahraničnímu
obchodnímu partnerovi a tím prokazovat svou dobrou finanční situaci a schopnost
uhradit za zboží, které mělo být mimo jiné i na podkladě těchto listin
obviněnému dodáno. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obchodní transakce se
uskutečnila a za zboží bylo předmětnému zahraničnímu dodavateli zaplaceno,
přičemž obviněnému bylo kladeno pouze za vinu, že tím, že padělal razítka na
uvedených listinách, navodil takovou situaci, jakoby se za jeho bonitu
zaručila Československá obchodní banka, a. s., čímž poškodil pověst ČSOB, a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí. Nejvyšší soud tedy v
tomto směru uzavírá, že v popisu skutku uvedeného usnesení o zastavení
trestního stíhání chybí popis podvodného jednání ve vztahu ke vzniku škody na
straně poškozeného a současně i obohacení na straně pachatele činu nebo jiné,
jím obohacené osoby, a proto zde není dána totožnost skutku, tak jak je chápána
v ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod
č. 21, ve sv.
27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Na tom nemůže nic změnit podobnost
popisu skutku, pokud jde o uvádění v omyl, které právě obviněný ve svém
dovolání využívá, a jež je dána tím, že skutková podstata trestného činu
poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. obsahuje obdobné znaky jako
trestný čin podvodu – uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, čímž je
však u trestného činu poškozování cizích práv jinému způsobována vážná újma na
právech, přičemž právě v tomto znaku se uvedený trestný čin liší od trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák. Pouze z této částečné shodnosti znaků
uvedených trestných činů a navazující podobnosti popisu skutku, který u obou
těchto skutkových podstat musí být vyjádřen, pokud jde o tyto shodné znaky,
podobným popisem skutkových okolností, nelze však bez dalšího dovozovat, že
jakýkoli čin kvalifikovaný jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209
tr. zák., ohledně něhož bylo pravomocně rozhodnuto (odsuzujícím, zprošťujícím
rozsudkem nebo usnesením o zastavení trestního stíhání), vždy zároveň vzhledem
k nutnosti skutkově popsat uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu,
znamená, za podmínky, že by jinak splňoval znaky pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák., zastavení pro všechny další činy (útoky) kvalifikované jako trestný
čin podvodu podle § 250 tr. zák. (proto také nakonec § 89 odst. 3 tr. zák. mimo
jiné zdůrazňuje, že musí jít o „… jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu …“). Takový zjednodušený závěr však jistě nelze učinit, a proto je třeba právě z
hledisek již zmíněných Vrchním soudem v Olomouci v jeho napadeném usnesení a
doplněných shora Nejvyšším soudem pečlivě zvažovat konkrétní popis skutku v
předmětných rozhodnutích z hlediska, zda jde o totožný skutek či nikoli. Při
náležitém posouzení skutkových okolností obsažených v popisu skutku v
pravomocném usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně
ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, ve srovnání s popisem skutku obsaženým
v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne
20. 11. 1997, sp. zn. Kv 212/93, a v napadeném rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, nelze ze shora uvedených
důvodů podle názoru Nejvyššího soudu učinit závěr, že by šlo o totožný skutek,
byť ve smyslu dílčího útoku pokračování, a proto je tato námitka obviněného
zcela nedůvodná.
Obviněný uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je
proto možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou
právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního
posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení
vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci
dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na
skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V té souvislosti je třeba
ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím
soudem, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového
hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v
extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz
např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení
ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných
rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v
Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, rozhodně pak už
vůbec nelze konstatovat s ohledem na skutková zjištění a právní závěry zejména
odvolacího soudu, s kterými se Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů zcela
ztotožňuje, že by odvolací soud v právním posouzení žalovaného skutku pochybil,
neboť naopak zcela správně v napadeném rozhodnutí dospěl k výroku o vině
obviněného T. T. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Z
těchto důvodů také nelze dospět k závěru, že by obviněný byl odsouzen pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku, když bylo důvodně oběma nižšími soudy
shledáno, že naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty, přičemž žádnou
další námitku odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, obviněný ve svém
mimořádném opravném prostředku již nevznesl, a proto ani dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán.
Následně obviněný v dovolání namítl, že oba nižší soudy pochybily, pokud
nezastavily trestní stíhání pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci,
ačkoli trestní stíhání bylo ukončeno po uplynutí devíti a půl roku, zvláště
když obviněný byl v této věci více než dva roky vazebně stíhán. Skutečnost, že
věc v důsledku změn v původním složení senátu byla projednávána ve dvou
hlavních líčeních, rozhodně nelze podle jeho názoru považovat za nezaviněnou
komplikaci. Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění argumentuje věcnou a časovou
náročností, potom trestní řád právě pro tyto případy v ustanovení § 197 tr. ř.
umožňuje účast u hlavního líčení jednomu nebo dvěma náhradním soudcům či
přísedícím a nevyužití této možnosti je pochybením soudu, které způsobilo
opakované projednání věci. Pokud se obviněný ve dvou případech řádně omluvil z
nařízeného hlavního líčení a soud mu po dobu 5 měsíců doručoval usnesení, které
podle trestního řádu postačuje doručovat obhájci, potom rozhodně nelze hovořit
o částečném podílu obviněného na délce trestního řízení. V této souvislosti
odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Obviněný dále poukázal i na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou jsou soudy povinny
aplikovat.
V ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je uvedeno, že trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro
stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti
Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze
svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno
za přiměřenou lhůtu považovat, byť se vyjádřil k překročení přiměřené lhůty v
konkrétních případech, z nichž některé cituje obviněný i ve svém dovolání.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.
209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. – dále jen „Úmluva“)
nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to
ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního
stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky
předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro
posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13
Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako
výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva
a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i
zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému.
Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno
vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se
týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v
zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli
spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky
Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z
článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým
pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto
rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy
stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej
např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl
poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i
odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě rozhodnutí řešících otázku
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud
závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil,
že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez
zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení
napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání
jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz
nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03,
III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých
rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby
nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v
nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty,
nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Navíc pro úplnost je možno uvést,
že v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu nebyla rozhodnutí obecných
soudů vydaná v řízení trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení
již pravomocně skončena (viz rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS
202/02, U 28/27 SbNU 325). Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněného považuje
za nutné tedy zdůraznit, že je zcela namístě zásadně postupovat v souladu s
touto ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Podobně i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a
č. 243/1998 Sb.; dále jen „Úmluva“) je bezpochyby významným zásahem do principů
zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka
trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva
nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se
základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení
tohoto práva samo o sobě však nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to
ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za pokyn či apel signatářským
státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě
zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů
rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání
pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen
právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se
smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku
své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti
zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního
stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Důvody pro zastavení
trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 TrŘ vymezeny taxativně,
pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako
zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a
legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i
pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ [resp. uvedený v § 11 odst. 1
písm. ch) TrŘ ve znění účinném do 31. 12. 2001]. Odkaz na mezinárodní smlouvu,
jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková
mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání
jednoznačně. Článek 6 odst. 1 Úmluvy však žádný výslovný důvod pro zastavení
trestního stíhání neobsahuje, a proto by bylo možno ve zcela výjimečných až
extrémních případech dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6
Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně
přípustná. O takový případ se však vzhledem k tomu, co v odůvodnění svého
rozsudku uvedl odvolací soud, nejedná, byť lze připustit, že určité průtahy v
řízení byly.
Ve vztahu k neúměrné délce řízení považuje Nejvyšší soud za nutné také
zdůraznit, že novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od
27. dubna 2006 najisto postavila, že nesprávným úředním postupem, za který stát
či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. § 13 odst. 1 věta třetí, §
22 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.). Týmž zákonem byla do právního řádu
České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení
nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně
práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního)
neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy
uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v
případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči
státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku,
či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní
prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. To
znamená, že v případě tvrzených neodůvodněných průtahů je zapotřebí nejprve
využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov.
například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS
391/07, dále ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08). Vzhledem k těmto všem
důvodům a zejména s ohledem na relativně novou právní úpravu obsaženou v zákoně
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména ve znění zák. č. 160/2006
Sb., nelze ani námitku obviněného požadující zastavení trestního stíhání s
ohledem pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci, považovat za důvodnou.
Poslední námitkou, podřazenou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř., je výhrada dovolatele, že obecné soudy v odvolacím řízení nevyhověly
jeho námitce, ve které poukazoval na to, že hlavní líčení bylo zahájeno a
konáno i přesto, že nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro
přípravu na hlavní líčení ve smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech
obviněný upřesnil, že podle tohoto ustanovení stanoví předseda senátu den
hlavního líčení tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a
obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto
lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obviněného, jen tehdy,
jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně požádá. Pokud
je z protokolu o hlavním líčení zřejmé, že se k němu obviněný dostavil a
požádal o jeho konání, potom podle názoru obhajoby rozhodně nebyla splněna
podmínka souhlasu se zkrácením lhůty. Navíc výkladem předmětného ustanovení lze
dospět k závěru, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke
zkrácení jeho lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce.
Tento závěr potvrzuje jak jazykový výklad věty druhé, tak i skutečnost, že v
opačném případě by byla porušena obhajovací práva obviněného, neboť zájem na
dostatečné lhůtě k přípravě obviněného má nejenom samotný obviněný, ale také
jeho obhájce. V případě obviněného však souhlas nedal ani obhájce, ani státní
zástupce. Proto se odvolatel domnívá, že veškeré důkazy, v tomto hlavním líčení
provedené, jsou procesně zcela nepoužitelné a obviněný byl odsouzen v rozporu
se zákonem.
V ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že den hlavního líčení stanoví
předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a
obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto
lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen
tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá.
Odvolací soud se totožnou námitkou obviněného zabýval na straně 22 a 23
odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že skutečně je z formálního hlediska
námitka obviněného o nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení důvodná,
neboť obviněný v prohlášení na č. l. 1879 uvedl, že předvolání k hlavnímu
líčení na den 25. 4. 2000 si převzal dne 20. 4. 2000. Nicméně, v předmětné věci
bylo dne 25. 4. 2000 zahájeno druhé projednávání trestní věci obviněného v
rozsahu obžaloby zcela totožné s tou, ohledně níž hlavní líčení při zachování
lhůty k přípravě probíhalo ve dnech 12. 3. , 13. 3., 22. 6., 23. 6., 24. 9. a
25. 9. 1998. Pro rozsah věci bylo rovněž zřejmé, že k vydání rozhodnutí nedojde
dne 25. 4. 2000. Odvolací soud tak byl toho názoru, že důvod k postupu
navrženému obhajobou by byl z materiálního hlediska opodstatněný pouze tehdy,
pokud by proběhlo koncentrované hlavní líčení, jehož důsledkem by bylo
provedení důkazů a vydání rozhodnutí v časovém horizontu, který by znemožnil
obviněnému adekvátní přípravu a zejména i realizaci obhajoby při provádění
dokazování. Obdobná situace by nastala, pokud by předmětem projednání byla i
další trestná činnost, ohledně níž se dosud v trestním řízení nejednalo, neboť
podstatné zkrácení obhajovacích práv by se vztahovalo minimálně k této části
řízení. V posuzované věci je však situace podle odvolacího soudu jiná. Proto
při materiálním hodnocení nedodržení lhůty k přípravě, zejména pro obsahovou
návaznost na předchozí soudní řízení i jeho následný průběh, kdy bylo v plné
šíři umožněno obviněnému uplatňování jeho obhajovacích práv k prováděným
důkazům, provedeným s časovým odstupem od data 25. 4. 2000, by ani nehledě k
protokolovanému vyjádření obviněného na počátku hlavního líčení, nebylo možno
dojít k závěru, že diskvalifikuje provedené řízení do té míry, aby bylo nutno z
těchto důvodů rušit celý rozsudek a ukládat provedení celého hlavního líčení
znovu. Navíc v posuzované věci k takovému postupu není důvod i proto, že
tvrzení obhajoby o chybějícím vyjádření obviněného nejsou odpovídající obsahu
protokolu o hlavním líčení. Z protokolace na č. l. 1879 ve spise totiž
vyplynulo, že se obviněný vyjádřil způsobem předvídaným v ustanovení § 198
odst. 1 věta druhá tr. ř., když uvedl, že se „ … zdržuje na ulici Voříškova 53,
kam žádá, aby mu bylo doručováno, a žádá, aby hlavní líčení bylo konáno.“
Proto mohl odvolací soud uzavřít, že řízení takto není zatíženo vadou, kterou
mu obhajoba vytýkala.
Nejvyšší soud považuje za nutné především konstatovat, že uvedené námitky
uplatněné obviněným nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který vyžaduje, aby byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Již z toho, co bylo uvedeno, jednoznačně
vyplývá, že obviněný byl předmětnému hlavnímu líčení konanému dne 25. dubna
2000 po celou dobu přítomen a aktivně se celého hlavního líčení zúčastnil, když
jeho předmětem po přednesení obžaloby a postupu podle § 206 odst. 2 tr. ř. byl
z hlediska provedeného dokazování jeho výslech, který proběhl po jeho řádném
poučení a ve kterém se obsáhle vyjadřoval k věci i k jednotlivým bodům
obžaloby, a to způsobem, jenž v žádném směru nenasvědčoval tomu, že by nebyl na
průběh hlavního líčení dostatečně připraven, což je nakonec pochopitelné, neboť
hlavní líčení se podle § 219 odst. 2 tr. ř. konalo znovu jen pro změnu ve
složení senátu a obviněný tedy zjevně využíval své přípravy na předchozí hlavní
líčení, která se konala opakovaně již v době od 12. 3. 1998, přičemž u tohoto
prvního hlavního líčení byly lhůty k přípravě u všech procesních stran (včetně
obviněného) zachovány. Žádné jiné důkazy v tomto hlavním líčení provedeny
nebyly. Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by byla porušena ustanovení o
právu na obhajobu a o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jak dovozuje
obviněný ve svém dovolání. Pokud pak jde o konkrétní situaci a vyjádření
obviněného po zjištění, že nebyla dodržena lhůta k přípravě, Nejvyšší soud se
plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť tyto jsou podložené samotným
vyjádřením obviněného při předmětném hlavním líčení. Ačkoliv tak primárně
nebyla zachována lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu obviněného, mohlo být
hlavní líčení přesto konáno, neboť s ohledem na vyjádření obviněného, že „žádá,
aby hlavní líčení bylo konáno“, byly splněny podmínky předvídané ustanovením §
198 odst. 1 tr. ř., neboť se k hlavnímu líčení dostavil a o jeho provedení
výslovně požádal. V této žádosti je explicitně vždy z povahy věci obsažen i
souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a s provedením hlavního líčení, neboť
jestliže někdo o provedení hlavního líčení žádá, nepochybně i souhlasí se
zkrácením lhůty a provedením předmětného hlavního líčení. Proto i podle názoru
Nejvyššího soudu postačí zaprotokolovat uvedenou žádost, kterou také v
ustanovení § 198 odst. 2 věta druhá tr. ř. u obviněného trestní řád požaduje. K
dalším námitkám vzneseným samotným obviněným, že nebyl náležitě poučen a
nevěděl nic o lhůtách k přípravě, je třeba zdůraznit, že toto jeho vyjádření
neodpovídá obsahu spisu, neboť již z protokolu o prvním hlavním líčení v této
věci konaném dne 12. března 1998 vyplývá, že byly konstatovány u jednotlivých
osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, a to včetně obviněného T. T., který
byl předveden z vazby, doručenky dokládající zachování lhůt k přípravě, a
obviněný byl také seznámen s tím, že lhůty na přípravu k hlavnímu líčení byly
zachovány a proto bylo možno hlavní líčení konat (č. l. 1439 spisu).
Z toho je
zřejmé, že obviněný dobře věděl o lhůtách k přípravě na hlavní líčení a významu
jejich zachování pro možnost konání hlavního líčení. Navíc při předmětném
hlavním líčení dne 25. 4. 2000, na jehož počátku došlo k uvedenému vyjádření
obviněného T. T., byl přítomen jeho obhájce, který proti samotným obviněným
tvrzenému „nesprávnému postupu předsedkyně senátu“ nevznesl žádnou námitku. To
vše jednoznačně svědčí o nedůvodnosti námitek obviněného vznesených v tomto
směru v jeho dovolání.
K výkladu předmětného ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., z jehož dikce a zejména
jazykového výkladu je podle názoru prezentovaného v dovolání obviněného
dovozováno, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke
zkrácení jeho lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce,
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s tímto výkladem nelze souhlasit. Z již shora uvedeného znění § 198 odst. 1 tr. ř. rozhodně nelze takový závěr
dovodit, neboť z první věty jednoznačně vyplývá, že každá ze zde uvedených osob
má samostatnou lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě, která se počítá u
obžalovaného od doručení předvolání a u státního zástupce a obhájce od doručení
vyrozumění. Pokud se používá v druhé větě dikce „tuto lhůtu lze zkrátit jen s
jejich souhlasem“ vztahují se tato slova ke každé lhůtě odděleně od sebe
navzájem (arg. „tuto lhůtu“ – jednotné číslo), což vyplývá i z toho, že u
obžalovaného se vyžaduje výslovné požádání, a proto nelze z uvedených slov
vyvozovat, že by byl nutný souhlas všech těchto osob ke zkrácení lhůty u každé
z nich. Proto souhlas ke zkrácení uvedené lhůty, resp. u obžalovaného žádost o
provedení hlavního líčení, zákon požaduje u každé z těchto osob samostatně, byť
se samozřejmě mohou obžalovaný a obhájce, pokud to považují za potřebné, o
postupu v hlavním líčení v tomto směru poradit. To na druhé straně však
neznamená, že by bylo nutno lhůty k přípravě na sebe bezprostředně vázat, když
ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. nic takového nestanoví (není zde ani žádná
obdoba např. ustanovení § 248 odst. 2 tr. ř.). Již vůbec pak není zřejmé z čeho
obviněný dovozuje, že souhlas se zkrácením jeho lhůty by měl dávat státní
zástupce, který ve věci zastupuje obžalobu a má tedy zcela protichůdné zájmy. Takový obhajobou dovozovaný postup, který by musel poskytovat stejné oprávnění
i opačně, tedy souhlas se zkrácením lhůty u státního zástupce také od
obžalovaného a obhájce vykazuje znaky zcela nelogického výkladu (argumentum
reductione ad absurdum). Při takovém výkladu, s kterým nemůže Nejvyšší soud
souhlasit, by v případě, pokud by nebyla zachována lhůta k přípravě u státního
zástupce, nebyl relevantní pouze jeho souhlas či nesouhlas s konáním hlavního
líčení, a proto by v podstatě nemělo žádný význam, pokud by za této situace
státní zástupce s konáním hlavního líčení souhlasil, neboť jeho souhlas se
zkrácením lhůty na přípravu k hlavnímu líčení by mohl vyloučit například
obhájce obviněného, u něhož by byla lhůta k přípravě zcela zachována, ale pro
jeho nesouhlas se zkrácením lhůty u státního zástupce, a to přesto, že státní
zástupce by považoval svou přípravu na hlavní líčení za dostatečnou, by se
hlavní líčení nemohlo konat. Takový výklad by pak navíc umožňoval různé
obstrukce a maření hlavního líčení, aniž by proto byl nějaký materiální důvod. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené konstatuje, že i tato námitka
dovolatele je nedůvodná, když je třeba podle Nejvyššího soudu dát přednost
výkladu jazykovému, logickému a teleologickému, který ctí smysl a funkci
ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se tak ze všech uvedených důvodů zcela ztotožnil s názory obou
soudů ohledně procesního postupu a právní kvalifikace jednání obviněného,
zejména obsaženými a upřesněnými v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.
5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, který navázal na zjištění Krajského soudu v Brně
shrnutá v rozsudku tohoto soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97.
Skutkové závěry obsažené zejména v rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na ně
navazující právní závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného T.
T. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl
uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5.
2002, sp. zn. 1 To 66/2001.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru,
že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To
66/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp.
zn. 11 T 27/97, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či e) tr. ř. zrušit. Soud
prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti
rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně
kvalifikoval, a s jeho skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud druhého
stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí
nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného napadené rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci nově rozhodl, přičemž se současně bez
pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami
obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, které pak byly v zásadě jen
zopakovány a dále rozvedeny v jím podaném dovolání.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného T. T. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel
Šámal, Ph. D.