5 Tdo 548/2025-1821
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný Bc. Ondřej Frič, MBA, bytem Želivského 125/3, Rýnovice, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. Ondřeje Friče, MBA, odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 33 T 10/2022, byl obviněný Bc. Ondřej Frič, MBA, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „tr. zákoník“), a to pod bodem I. výroku o vině, dále přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.) a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku (bod III.), za které ho soud prvního stupně podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku.
2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem III. a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za skutek pod bodem I. z napadeného rozsudku uložil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
3. Skutkové okolnosti spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou procesním stranám dobře známy, navíc jde již o druhé dovolací řízení v posuzované trestní věci, proto lze v podrobnostech plně odkázat na výrok o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Co se týká dosavadního průběhu tohoto trestního řízení, odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného dvakrát, jak bylo avizováno výše. V prvním odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. a pro tento skutek podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného, neboť bylo promlčeno. Současně odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného k úhrnnému podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 2 let. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 5 Tdo 551/2024, částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2024, a to ve výroku, jímž obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, a ve výroku, jímž vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Zároveň Nejvyšší soud zrušil také rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Po vrácení věci Nejvyšším soudem tedy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci konal opakované odvolací řízení, v němž rozhodl rozsudkem, jehož výrok je podrobně reprodukován výše v bodě 2. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, podal obviněný Bc. Ondřej Frič, MBA, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obsahem dovolacích námitek obviněný učinil rovněž tvrzení, podle něhož odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces.
5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný požadoval snížení výměry trestu odnětí svobody uloženého odvolacím soudem. Ten měl podle obviněného do nově ukládaného trestu odnětí svobody, resp. do stanovení zkušební doby započítat její již vykonanou část, a to v souladu s ustanovením § 92 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud v tomto ohledu podle obviněného postupoval nezákonně, v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Toto ústavně garantované právo obviněného odvolací soud dále porušil tím, že nevyhověl jeho důkazním návrhům, které se vztahovaly nikoli pouze ke skutku pod bodem I. výroku o vině, jak shledal odvolací soud, ale také k výroku o trestu, neboť navrhované důkazy ve prospěch obviněného korigovaly okolnosti spáchání skutku pod bodem I. Výsledky navrhovaných důkazů se tudíž mohly promítnout do hledisek zvažovaných při ukládání trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen jako „státní zástupce“), podle něhož dovolatelem uplatněný dovolací důvod se vůbec netýká výroku o vině, a proto není v dovolacím řízení dán podklad k revizi tohoto výroku. Připomněl také, že na podkladě dalšího dovolání lze přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten obviněný podle názoru státního zástupce s velkou mírou tolerance svými argumenty naplnil, a to v jeho druhé variantě. Nicméně nepřiznal námitkám obviněného jakékoli opodstatnění. O započítání vykonaného trestu do uloženého trestu podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku zde nelze uvažovat, protože obviněný v dovolání neuvedl, že by trest původně uložený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2024 byť jen zčásti vykonal. Kromě toho státní zástupce považoval za příhodnější situaci obviněného odkaz na postup podle § 82 odst. 5 tr. zákoníku, nicméně i toto ustanovení stejně jako § 92 odst. 2 tr. zákoníku se vztahují k vykonávacímu řízení. V něm předseda senátu (resp. samosoudce) soudu prvního stupně rozhoduje formou usnesení, proti kterému není dovolání přípustné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dále podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že ve vztahu k výhradám proti výroku o trestu podání obviněného splňuje formální podmínky pro konání dovolacího řízení, avšak jejich obsah neodpovídá vadám, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., rovněž je nelze podřadit ani žádnému jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Jiná situace nastala ohledně té části dovolací argumentace, která se vztahovala k výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, v tomto rozsahu bylo dovolání obviněného nepřípustné. Nejvyšší soud se vytýkanými vadami nemohl v tomto druhém dovolacím řízení zabývat, protože byl vázán zásadou, podle níž opětovné přezkoumávání správnosti tohoto výroku a jemu předcházející části řízení, jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (viz § 265n tr. ř. a například rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).
9. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit ve dvou alternativách, a to tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byl-li obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu ani formálně napadat například vadou, jež se týká příliš přísného (resp. mírného) druhu a výměry trestu ani poukazem na nedodržení zákonných hledisek stanovených v § 38 a § 39 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.).
b) K dovolacím námitkám obviněného
10. Úvodem lze stručně konstatovat, že shora uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. argumenty obviněného z jeho dovolání neodpovídají a současně nenaplňují ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., neboť odvolací soud obviněnému uložil přípustný druh trestu odnětí svobody na dobu 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby za daný trestný čin v rozmezí 1 roku až 5 let a rovněž v souladu se zákonnou sazbou zkušební doby, již § 82 odst. 1 tr.
zákoníku stanoví od 1 roku do 5 let s omezením, že nesmí být kratší než délka podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Trest uložený obviněnému odvolacím soudem tedy nevybočuje z mezí zákona, co se týká druhu trestu a ani ohledně jeho výměry. Podle § 38 odst. 1 trestního zákoníku se mají trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, což odvolací soud učinil (viz bod 10. rozsudku). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by byla překročena proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí.
V této souvislosti lze pro příklad poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, k otázce diskrece obecných soudů při ukládání trestu, v němž mimo jiné uvedl, že nevybočí-li diskrece ze svých zákonných mezí a je-li i řádně odůvodněna, nelze ji považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
11. Pochybení odvolacího soudu při ukládání trestu obviněný mylně spatřoval v tom, že soud nezapočítal vykonaný trest, resp. již uplynulou část zkušební doby do její nově stanovené délky, k čemuž odkázal na ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku o započítání vazby a trestu. Obecně institut započítání vykonaného trestu, který byl pachateli dříve uložen pro týž skutek, vyplývá ze zásady zákazu dvojího potrestání za stejný skutek (ne bis in idem), která je obsažena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Vazba sice není trestem, ale i na ni se tato zásada vztahuje, protože je stejně citelným zásahem do osobní svobody pachatele jako trest odnětí svobody. Otázku započitatelnosti vykonané vazby nebo trestu musí soud řešit jako předběžnou otázku při ukládání trestu. V případě, že pachatel vykonal trest nebo vazbu, které nelze započítat do ukládaného trestu, soud tuto skutečnost vezme při úvahách o jeho druhu a výměře v potaz. V opačném případě soud rozhodne o započítání vazby a trestu až po právní moci rozhodnutí odsuzujícího rozsudku, a to zpravidla s nařízením výkonu trestu (viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 672). Započítání vazby a trestu podle § 92 odst. 1, 2 tr. zákoníku je obligatorní, avšak podstatou tohoto ustanovení není úprava otázky započtení vztahujícího se k postupu soudu při ukládání trestu, nýbrž při výkonu trestu. Proto se toto ustanovení v trestním řízení neuplatní ve stadiu ukládání trestu, ale teprve ve stadiu vykonávacího řízení, v němž se do trestu odnětí svobody, který už byl uložen, započítá doba vykonané vazby (viz Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1451). Procesní postup při rozhodování o započítání vazby a trestu podle § 92 odst. 1 a 2 tr. zákoníku je upraven v ustanovení § 334 odst. 1 tr. ř., které je systematicky zařazeno v hlavě dvacáté první tr. ř., označené názvem „vykonávací řízení“. Tudíž nikoli při ukládání trestu odsuzujícím rozsudkem, jehož hlediska jsou primárně upravena hmotným právem, ale výhradně v rámci vykonávacího řízení předseda senátu usnesením rozhodne o započítání vazby a trestu podle § 92 odst. 1, 2 tr.
zákoníku a většinou tak učiní současně s nařízením výkonu trestu.
12. Jak je patrno z obsahu trestního spisu nebo vyjádření státního zástupce k dovolání, u obviněného fakticky připadalo v úvahu nikoli započítání vykonaného trestu nebo vazby, ale odpovídající části zkušební doby podmíněného odsouzení, která uplynula mezi nabytím právní moci předchozího rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutím Nejvyššího soudu o předchozím dovolání obviněného, jak ostatně obviněný naznačil v textu aktuálního dovolání. Takové situace po hmotněprávní stránce upravuje ustanovení § 82 odst. 5 tr. zákoníku a postupuje se přiměřeně podle § 334 tr. ř., neboť rozhodování ve smyslu § 82 odst. 5 tr. zákoníku je zvláštním případem započítání trestu. Tudíž o započítání uběhlé zkušební doby podmíněného odsouzení se rozhoduje stejně jako o započítání vykonaného trestu a vazby rovněž ve vykonávacím řízení.
13. Vzhledem k uvedenému výkladu je zjevné, že obviněný se svými výhradami minul se zákonným vymezením deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jeho výtky proti opomenutí odvolacího soudu započíst do ukládaného trestu vykonaný trest, přiléhavěji vykonanou část zkušební doby podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku, resp. § 82 odst. 5 tr. zákoníku, se vztahují výlučně k vykonávacímu řízení, v němž soud rozhoduje o započítání trestu a vazby usnesením, proti němuž není dovolání přípustné. Tyto procesní úkony následují až po pravomocném uložení příslušného druhu trestu ve stanovené výměře výrokem o trestu, u něhož Nejvyšší soud neshledal ani jedno z pochybení, k jejichž nápravě je určen uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pro úplnost je možné upřesnit, že v případě obviněného soud prvního stupně po právní moci nového rozsudku odvolacího soudu, jímž byl znovu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, rozhodl o započítání zkušební doby podmíněného odsouzení ve smyslu § 82 odst. 5 tr. zákoníku, a to usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 33 T 10/2022-1804. Námitka dovolatele tedy nenaplnila zvolený dovolací důvod, ale byla rovněž bezpředmětná, ve skutečnosti k započítání vykonané části zkušební doby ze strany soudu došlo a obviněný i jeho obhájce o tom byli vyrozuměni (viz č. l. 1807 a 1810 tr. spisu).
14. Obviněný si dále v dovolání stěžoval na porušení svého práva na spravedlivý proces odvolacím soudem, který v opakovaném veřejném zasedání nevyhověl jeho důkazním návrhům ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak je písemně přednesl podáním založeným na č. l. 1779 tr. spisu. V rozsahu této námitky je dovolání obviněného nepřípustné, protože ve vztahu k výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2024 Nejvyšší soud již výrok o vině přezkoumával v prvním dovolacím řízení v této trestní věci.
Na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je však dovolací soud oprávněn posuzovat vady týkající se jen těch výroků napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi. Takovou situaci zákon na podkladě nového dovolání v téže trestní věci nepřipouští (viz již shora citované rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh.
tr.). Současně platí, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 v sešitě č. 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
15. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že dokazování ohledně placení nájemného, ohledně něhož navrhoval obviněný provést doplňující dokazování, soud prvního stupně shrnul pod body 7. a 25. rozsudku a odvolací soud v bodech 25. až 27. rozsudku ze dne 10. 1. 2024. Již v řízení před soudem prvního stupně bylo prokazatelně zjištěno hrazení nájemného na osobní bankovní účet obviněného, a to v období od února 2012 do dubna 2013 v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 35 000 Kč, tj. v celkové výši 560 000 Kč. Obviněný přitom u hlavního líčení tato zjištění zpočátku nezpochybňoval, svou obhajobu založil na tvrzení, že tyto peníze vrátil a že dotčené převody měly řádný právní důvod, jímž byly platby nájemného (viz bod 21.
rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 3. písemného vyjádření obviněného k obžalobě, č. l. 1498 verte tr. spisu, nebo výpověď obviněného, č. l. 1538 tr. spisu). Tuto skutkovou verzi však vyvrátil zejména odvolací soud, který vyloučil, že by nájemné bylo poškozené vráceno ve formě zápočtu jejího dluhu vůči obchodní společnosti Cadero, a. s., jíž obviněný uhradil namísto ProTec servis Česká republika, s. r. o., většinu její pohledávky za obchodní společností ProTec servis Česká republika, s. r. o.
(viz body 26. a 27. rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2024, v němž je uvedeno, že faktura vystavená dne 2. 4. 2013 obchodní společností Cadero, a. s., na obchodní společnost ProTec servis Česká republika, s. r. o., je fiktivní). Konkrétně lze v trestním spise dohledat přehled plateb nájemného na účet obviněného například na č. l. 515 a 516, na nichž jsou založeny přílohy znaleckého posudku č. 016001 vypracovaného Ing. Martinem Voglem, který byl v hlavním líčení proveden jako listinný důkaz (viz č. l.
1557 tr. spisu). Z těchto listin vyplývá, že platby nájemného ve výši 35 000 Kč byly na různé osobní účty obviněného zasílány od února 2012 až do ledna 2014. S ohledem na zjištění, že od května 2013 obchodní společnost ProTec servis Česká republika, s. r. o., skutečně začala prostory na adrese Želivského č. p. 125 v Jablonci nad Nisou využívat (viz str. 15 nahoře rozsudku soudu prvního stupně), považoval soud jako poslední bezdůvodně zaplacené nájemné částku za duben 2013. O uskutečněných platbách nájemného, které neměly reálný smluvní podklad a představovaly bezdůvodné obohacení na straně obviněného s ohledem na fiktivní povahu nájemních smluv (viz bod 25.
rozsudku soudu prvního stupně, dále viz str. 12 rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2024), tudíž nevyvstaly v trestním řízení jakékoli pochyby. Ty bez jakéhokoli opodstatnění a evidentně zjevně účelově vznesl obviněný v novém odvolacím řízení s tím, že sice někdo tyto sporné platby označil jako „nájemné“, ale fakticky byl jejich právní důvod jiný. V rámci svého druhého dovolání obviněný předložil další verzi k účelu těchto úhrad s tím, že on sám do obchodní společnosti ProTec servis Česká republika, s.
r. o., významně investoval, ale soudy obou stupňů k této skutečnosti v rámci svých rozhodnutí nepřihlédly.
Důkazy, které navrhoval provést ve druhém odvolacím řízení, měly prokázat, jaký konkrétně byl rozsah jeho investic ve prospěch obchodní společnosti ProTec servis Česká republika, s. r. o., což podle něj mělo ovlivnit nejen skutkové závěry výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, ale i úvahy soudu při ukládání trestu. Především již soud prvního stupně reagoval na tvrzení obviněného, že obchodní společnost ProTec servis Česká republika, s. r. o., finančně dotoval, tak, že výsledky dokazování vedly k opačnému závěru (viz bod 27.
rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný ve svém důkazním návrhu předloženém odvolacímu soudu usiloval o objasňování jeho plateb zaslaných ve prospěch obchodní společnosti ProTec servis Česká republika, s. r. o., až po dubnu 2013, tedy po dokonání trestného činu, jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Případné následné poskytování finanční podpory po tomto termínu, pokud by vůbec byla tato verze obviněného pravdivá, však mohlo mít význam nanejvýše v otázce rozhodování o náhradě způsobené škody, k němuž ale v posuzované trestní věci nedošlo.
Rozhodně tedy uvedené výhrady obviněného nemohly vyvolat žádné pochybnosti o správně zjištěných okolnostech spáchání skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a jeho právním posouzení jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani zásadně ovlivnit úvahy odvolacího soudu o druhu a výměře ukládaného trestu. Navíc lze dále poznamenat, že odvolací soud v rámci ukládání trestu zohlednil zejména polehčující okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, výměra trestu odnětí svobody odpovídá dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 206 odst. 3 tr.
zákoníku (viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu tudíž Nejvyšší soud neshledal jakékoli porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o němž se mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu obviněný zmínil v dovolání.
16. Závěrem lze tedy shrnout, že v části, v níž bylo dovolání obviněného shledáno přípustným, neodpovídaly konkrétní námitky žádnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Bc. Ondřeje Friče, MBA, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž tak učinil na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu