5 Tdo 55/2019-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání,
které podala obviněná právnická osoba – obchodní společnost E., IČ: XY, se
sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn.
4 To 156/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 159/2017, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 156/2018, v celém rozsahu a rozsudek Okresního
soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T 159/2017, v odsuzující části
týkající se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti E.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T
159/2017, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost E., IČ: XY, se
sídlem XY (dále jen „E.“), uznána vinnou přečinem porušení autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1,
odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin jí byl
uložen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, odst. 2 zákona
č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), a § 68 odst. 1 tr. zákoníku
peněžitý trest ve výměře 55 denních sazeb po 4 000 Kč, tedy v celkové výši 220
000 Kč. Naproti tomu byl obžalovaný P. K. pro skutek popsaný v obžalobě
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, sp. zn. 2 Zt
164/2017, podle § 226 písm. c) tr. řádu uvedené obžaloby zproštěn, neboť se v
řízení nepodařilo prokázat, že skutek spáchal obžalovaný P. K. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu byla obviněné právnické osobě E. uložena povinnost vydat
poškozené obchodní společnosti C., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní se sídlem
XY (dále jen „C.“), bezdůvodné obohacení ve výši 177 400 Kč. Podle § 220 odst.
2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost C. se zbytkem svého nároku
odkázána na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní
společnost C. C., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „C. C.“), odkázána se svým
nárokem na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná obchodní společnost
dopustila tím, že (zjednodušeně uvedeno) v období nejpozději od 25. 3. 2013 do
21. 6. 2016 v XY, XY nebo XY dosud nezjištěným způsobem získala počítačový
program „komunikační server C.“ umožňující zpracování dat dálkového
elektronického sledování provozu vozidel, který byl vyvinut obchodní
společností C. C. A prostřednictvím svého jednatele obviněná obchodní
společnost E. tento program spuštěný na pronajatém fyzickém serveru obchodní
společnosti Master Internet, s. r. o., v XY bez souhlasu obchodní společnosti
C. C. využívala při výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v poskytování
služby dálkového elektronického sledování provozu vozidel, a to obchodním
společnostem KUGR s. r. o., IRO stavební s. r. o., GUTRA s. r. o., původně
klientů obchodní společnosti C., která poskytovala komunikační software C.
těmto společnostem na základě licenční smlouvy s obchodní společností C. C..
Tím obviněná obchodní společnost E. podle uvedeného rozsudku porušila
ustanovení § 12 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 2 a § 65 odst. 1 zákona č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve
zkratce jen „AZ“), a neoprávněným užíváním uvedeného programu se na úkor
obchodní společnosti C. bezdůvodně obohatila nejméně o 177 400 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná právnická osoba, obchodní
společnost E, odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném
zasedání konaném dne 12. 9. 2018 usnesením, sp. zn. 4 To 156/2018, tak, že je
podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě napadla dovoláním obviněná
právnická osoba – obchodní společnost E.. Za dovolací důvod označila § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho
druhé variantě, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr.
řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Nesprávné právní posouzení zakládající chybný výrok o vině spatřovala
obviněná v chybné právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná především namítla, že
nebyl respektován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále ve zkratce jen
„SDEU“) Velkého senátu ve věci UsedSoft Gmbh versus Oracle International Corp.
vedené pod sp. zn. C-128/11 (dále ve zkratce jen „C-128/11“), resp. byl
nesprávně vyložen. Dále nebyla podle obviněné dodržena zásada subsidiarity
trestní represe zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v dané věci šlo
podle obviněné o běžný obchodněprávní spor řešitelný prostředky civilního práva
a zároveň se nedostávala společenská škodlivost jejího jednání, protože
software získala legálně. Dále namítla, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu
právních závěrů s učiněnými skutkovými závěry, čímž současně došlo k porušení
práva obviněné na spravedlivý proces.
6. Dovolatelka namítla, že nelze jednoznačně uzavřít, že na jejím
serveru nalezený software – program nazvaný „Komunikační server C.“, získala
nelegálně. Obviněná byla přesvědčena, že měla minimálně konkludentní souhlas
některého ze svých klientů s užíváním softwaru C., kteří jej nabyli kupní
smlouvou od poškozených, a proto pak mohli tento software dále poskytnout
obviněné. Upozornila, že klienti s poškozenými uzavírali dvě smlouvy, a sice
jednak kupní smlouvu, na základě které si zákazník koupil hardware s
vyjmenovaným softwarem v čl. III těchto smluv, jednak licenční smlouvu o
poskytování softwarové aplikace W., která byla omezena jen na dobu trvání
smlouvy, ovšem využití tohoto programu nebylo předmětem trestního řízení.
Obviněná odkázala na judikaturu o prodeji počítačových programů, z níž lze
vyvodit, že prodejem rozmnoženiny počítačového programu C. bývalým klientům
poškozených došlo k vyčerpání práva na rozšiřování této rozmnoženiny
počítačového programu. Citovaný rozsudek SDEU stanoví, že princip vyčerpání
práv se uplatní i u rozmnoženin, které byly při svém prvním prodeji staženy do
počítače prvního nabyvatele, který se tak stává oprávněným nabyvatelem
počítačového programu. Přitom původní nositel práva nemůže bránit nabyvateli
ani pozdějším nabyvatelům v dalším prodeji této rozmnoženiny, a to ani smluvním
ujednáním. Dovolatelka nesouhlasila při řešení této otázky s argumentací
odvolacího soudu, který přehlédl, že se ve věci obviněné jednalo o prodej
softwaru (na základě kupní smlouvy), čímž došlo k vyčerpání autorského práva, a
nešlo jen o pronájem nebo půjčování děl, které jsou svým způsobem službami, u
nichž je vyčerpání autorského práva vyloučeno.
7. Obviněná podotkla, že u bývalého klienta poškozených V. H. soud
prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že počítačový program C. používal
tento obviněný oprávněně na základě kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2010 uzavřené s
obchodní společností C. C., v rámci níž získal i časově neomezenou multilicenci
na užívání komunikačního serveru C.. Stejný závěr však soud prvního stupně
nedovodil u jiných bývalých klientů poškozené, přitom jediný rozdíl byl v tom,
že V. H. měl program C. umístěný na svém serveru, zatímco ostatní bývalí
klienti na serveru obviněné. Z toho však nelze bez dalšího dovodit
protiprávnost jednání dovolatelky. Nebylo prokázáno, že program C. byl na
severu obviněné umístěn bez souhlasu některého z bývalých klientů poškozené,
kteří s ním mohli volně nakládat a dát souhlas některému ze zaměstnanců
obviněné s umístěním tohoto programu na server obviněné.
8. Vznikly tedy důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny, zda
dovolatelka získala program C. protiprávně a zasáhla tím do zákonem chráněného
autorského práva. Došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo, a proto měla
být obviněná obžaloby zproštěna. Odvolací soud pak chybně interpretoval
rozsudek Velkého senátu SDEU, sp. zn. C-128/11, týkající se vyčerpání práva na
rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu. V dovolacím řízení by mělo
podle obviněné dojít k posouzení, zda klienti obviněné, kteří software C.
nabyli legálně na základě kupní smlouvy, byli oprávněni tento software dále
poskytnout obviněné, která by jej tak získala legálně.
9. Dovolatelka se dále domnívala, že by na posuzovanou věc měla být
aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Trestní právo by mělo
představovat prostředek ultima ratio. Proti protiprávnímu jednání, kterým došlo
k porušení předpisů občanského práva, je v prvé řadě třeba brojit
soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit správní sankce
a až na posledním místě aplikovat trestněprávní sankce. Jednání, které naplnilo
znaky trestného činu, by mělo být rovněž společensky škodlivé. Obviněná
namítala nedostatek společenské škodlivosti činu, který jí byl kladen za vinu.
Program C. byl umístěn na jejím serveru bez pokynu či vědomí jejího
statutárního orgánu, samotné toto umístění jí nepřineslo žádný prospěch,
jelikož vymyslela a provozovala vlastní program EVOSYS2, který dokáže
komunikovat s hardwarem jiných výrobců a použití C. tak bylo pro obviněnou
nadbytečné. Navíc po zjištění umístění programu C. na vlastním serveru, dal
jednatel obviněné pokyn k jeho vymazání. Jak bylo doloženo ze znaleckého
posudku Ing. Zdeňka Jelínka, obviněná i po odstranění programu C. poskytuje dál
své služby.
10. Dovolatelka byla přesvědčena, že se jedná o obchodněprávní spor mezi
podnikateli (poškozenou a obviněnou), zda došlo k neoprávněnému užití
počítačového programu poškozené, jenž je řešitelný v režimu autorského zákona.
11. Obviněná nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že komunikační
program E. vyvinutý obviněnou obchodní společností nebyl schopen přečíst data
vysílaná měřícími jednotkami obchodní společnosti C. C. Tento závěr soud
prvního stupně chybně dovodil z provedeného dokazování, a sice z výpovědi
svědka R. S., programátora programu C., který však nebyl schopen se k této
otázce kompetentně vyjádřit. Soud prvního stupně přitom nedůvodně nezohlednil
výpověď svědka K. D., programátora obviněné, který naopak tvrdil, že E2. je
schopen přečíst data z jednotek C. C. Tento nesoulad skutkových závěrů s
provedeným dokazováním neodstranil ani odvolací soud, přestože mu obviněná
předložila znalecký posudek Ing. Zdeňka Jelínka, který potvrzoval, že program
E2. dokáže zpracovat data z měřící jednotky obchodní společnosti C. C. Proto
obviněná neměla potřebu užívat program poškozených a nelze tak u ní shledat
žádný záměr spáchat trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
12. Odvolací soud předložený znalecký posudek považoval za vadný. V
odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání k tomu uvedl, že ze znaleckého
posudku nevyplývá, že posuzovaný software je tím, který byl obviněnou
právnickou osobou užíván v žalovaném období. Odvolací soud měl podle
dovolatelky v takovém případě postupovat podle § 109 tr. řádu a požádat znalce
o vysvětlení, příp. přibrat znalce jiného. Obviněná nesouhlasila ani s tím, že
na závěrech odvolacího soudu by se nic nezměnilo, pokud by bylo postaveno na
jisto, že v posuzovaném období měla obviněná k dispozici vlastní funkční
software, jenž by komunikoval s měřícími jednotkami C. C. a jenž by aktivně
využívala. Takový závěr by se měl naopak zohlednit minimálně při posuzování
společenské škodlivosti jednání obviněné, také by nedošlo k bezdůvodnému
obohacení a mělo by se to projevit následně i ve výroku o trestu.
13. Dovolatelka měla dále za to, že předložený znalecký posudek je
srozumitelný a že z něj jednoznačně vyplynulo, že obviněná obchodní společnost
používá komunikační program E2. již od roku 2010, používal se tedy i v
žalovaném období, stejně tak jako zkoumaná měřící jednotka C. C. Měl-li o tomto
odvolací soud pochybnosti, měl provést další dokazování. Chybně postupoval
odvolací soud také v tom směru, že přečetl znalecký posudek podle § 211 odst. 5
tr. řádu, protože jeho přečtení je možné jen za předpokladu, že nejsou
pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti. K tomu obviněná poukázala na
rozhodnutí č. 54/1983 Sb. rozh. tr. Odvolací soud měl však ohledně znaleckého
posudku pochybnosti, i přesto jej přečetl. Tyto pochybnosti neodstranil
výslechem znalce, příp. žádostí o doplnění znaleckého posudku nebo přibráním
dalšího znalce.
14. Soudy nižších stupňů tak nesprávně aplikovaly právní normy a právní
závěry v jejich rozhodnutích se dostaly do extrémního nesouladu s provedenými
důkazy.
15. Dovolatelka poukázala také na skutečnost, že proti jednatelům
obchodní společnosti C. C. Z. W. a R. S. bylo podáno trestní oznámení pro
porušení autorských práv obchodní společností CT. , protože obchodní společnost
C. C. měla prodávat označený firmware CDSE128T64 sloužící k zajištění přenosu
provozních údajů o vozidle v místě jeho současného pohybu a přenosu dat na
počítač v centrále dopravce bez souhlasu vlastníka autorských práv, přičemž
výlučná osobnostní práva náležela autorovi softwaru P. M. (tehdejšímu jednateli
a společníkovi CT.) a výlučná majetková práva náležela obchodní společnosti CT.
Obviněná tak již v odvolacím řízení poukazovala na otázku nelegálnosti nabytí
autorského práva k programu C. obchodní společností C. C., která sama
neoprávněně používala tento program a celé know-how fungování daného systému
neoprávněně zkopírovala. Odvolací soud měl k tomuto provést dokazování, neboť
zde jsou minimálně pochybnosti, zda poškozeným obchodním společnostem C., příp.
C. C., někdy svědčilo autorské právo k programu C., a zda tak mohla obviněná do
jejich práva nějak zasáhnout.
16. Obviněná namítla, že se nijak na úkor obchodní společnosti C.
neobohatila. Upozornila, že soudy zaměnily bezdůvodné obohacení a ušlý zisk,
jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z pasáže, v níž se
zabývá výší údajného bezdůvodného obohacení, kterou odvozuje z měsíčního
paušálu, kterou by bývali klienti zaplatili poškozené obchodní společnosti.
Ovšem jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí bývalých klientů poškozené, důvodem
odchodu nebylo poskytování stejné služby obviněnou, ale dlouhodobá
nespokojenost klientů s poškozenou. Pokud navíc ze znaleckého posudku lze
dovodit, že obviněná měla k dispozici vlastní program ke čtení údajů z hardwaru
poškozené a nepotřebovala k tomu software poškozené, není možno o nějakém
bezdůvodném obohacení či nějaké škodě hovořit.
17. Částka, kterou podle rozsudku soudu prvního stupně má obviněná
uhradit, by mohla představovat nejvýše ušlý zisk poškozené. Zákazníci obviněné
hradili jiné částky, ovšem nikoli bez právního důvodu, ale na základě smluv s
obviněnou jako protiplnění za poskytnuté služby. Dovolatelka však postrádala
příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a ušlým ziskem obchodní společnosti C.
C., která nezískala očekávané měsíční paušály od svých zákazníků IRO stavební
s. r. o., KUGR s. r. o. a GUTRA s. r. o. Jak vyplývá z úředních záznamů o
podaných vysvětleních zástupci uvedených obchodních společností, které byly se
souhlasem stran čteny v hlavním líčení, dotčené obchodní společnosti nebyly
spokojeny se službami C. Z toho dovolatelka dovodila, že poškozené neušel zisk
z důvodu jednání obviněné popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně,
protože zákazníci od poškozené odcházeli především proto, že nenabízela
kvalitní služby. V řízení nebylo prokázáno, že by zákazníci u poškozené
zůstali, naopak lze dovodit, že by poškozená své zákazníky časem ztratila, i
kdyby nebylo jednání obviněné. Při vyčíslení ušlého zisku soud prvního stupně
neodečetl od výnosů žádné náklady na vynaložení těchto výnosů.
18. Rovněž uložený peněžitý trest s ohledem na to, že obviněná ke své
činnosti program C. nepotřebovala, považovala dovolatelka za chybný.
19. Ze shora uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně,
a aby sám rozhodl tak, že obviněnou obchodní společnost zprostí obžaloby a
poškozené obchodní společnosti odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních.
20. K podanému dovolání se do data konání neveřejného zasedání
Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. V rámci řešení otázky přípustnosti dovolání, zda bylo podáno
oprávněnou osobou zákonem předvídaným způsobem, musel dovolací soud vyřešit též
problém podání dovolání obviněnou právnickou osobou prostřednictvím jejího
zástupce v trestním řízení, jímž byl advokát Mgr. Tomáš Jakubík, který byl
ustanoven opatrovníkem obviněné. Judikatura i odborná literatura vychází ze
stanoviska, že opatrovnictví obviněného, byť je opatrovníkem advokát, není samo
o sobě důvodem pro rezignaci na požadavek zastoupení obviněného pro účely
podání dovolání obhájcem, jak vyplývá z § 265d odst. 2 první věta tr. řádu. Závěry přijaté pro případy zastoupení opatrovníkem obviněného – fyzické osoby,
platí i v případě právnické osoby (§ 34 odst. 5 ZTOPO), což Nejvyšší soud
postupem zvoleným v této věci nechce nijak zpochybňovat. Přestože v této věci
dovolání podal pouze opatrovník obviněné, a to nikoli prostřednictvím obhájce,
dovolací soud s ohledem na pochybnosti o osobě oprávněné jednat jménem
právnické osoby a znemožnění jejího řádného zastoupení postupem soudů nižších
stupňů v předcházejícím řízení (viz k tomu dále), považoval advokáta Mgr. Tomáše Jakubíka za obhájce v materiálním smyslu, neboť tento advokát jinak má
generální praxi, může vystupovat též jako obhájce v trestních věcech, mohl by
tedy být případně i zvoleným obhájcem, pokud by byla zástupci právnické osobě
ve smyslu § 34 odst. 1 ZTOPO dána možnost obhájce právnické osobě zvolit. Dovolací soud v této spojitosti připomíná judikaturu Ústavního soudu z poslední
doby k této otázce, zejména pak nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS
131/18, resp. na něj navazující nález ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS
2436/18. Z uvedených nálezů vyplývá řešení otázky možného vyloučení osob, jež
mají být slyšeny jako svědci a jež současně jsou členy statutárního orgánu
právnické osoby. Těmito nálezy bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý
proces a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, pokud by uvedeným osobám bylo znemožněno zvolit obviněné právnické
osobě obhájce, což se ve svém důsledku stalo i v nyní projednávané věci. V době
odvolacího řízení proti obviněné právnické osobě, obchodní společnosti E., byl
dříve spoluobviněný P. K. již pravomocně zproštěn obžaloby, mohl proto v této
věci figurovat pouze v procesním postavení svědka, jen jako svědek mohl být též
vyslýchán. Proto ve smyslu uvedené judikatury měl mít právo též zvolit obviněné
právnické osobě obhájce, což mu svým postupem soudy nižších stupňů znemožnily. I s ohledem na závažnost argumentace přednesené v dovolání a dále rozvedená
pochybení soudů nižších stupňů v této věci, jevilo by se jako zjevně
nespravedlivé, pokud by nebylo s podáním obviněné naloženo jako s dovoláním jen
pro onu formální vadu podaného dovolání, že advokát Mgr. Tomáš Jakubík nejednal
na základě plné moci, příp. nepodal dovolání prostřednictvím svého kolegy v
advokátní kanceláři, který byl připraven obhajovat obviněnou i v řízení
odvolacím.
Z uvedených důvodů potřeby ochrany základních práv a svobod obviněné
právnické osoby proto dovolací soud i takovéto podání výjimečně jako dovolání
akceptoval.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z
jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů
podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr.
řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
24. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn
tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněná
napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její
odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti odsuzujícímu rozsudku
soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h)
tr. řádu, přičemž podle dovolatelky v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního
stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek
dovolatelky je tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
25. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je
možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a
použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění
příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního
a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho
zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním
pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití
norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací
provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od
názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na
námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich
vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly
dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je
tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K trestnému činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi
26. Dovolatelka v prvé řadě namítala chybnou právní kvalifikaci svého
jednání jako přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Především zpochybnila, že z provedeného dokazování lze dovodit protiprávnost
jejího jednání, na podporu své argumentace odkazovala na rozsudek Velkého
senátu SDEU, sp. zn. C-128/11.
27. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku se porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a
práv k databázi dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem
chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově
obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Podle
§ 270 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku má být pachatel přísněji potrestán,
vykazuje-li takový čin znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání.
28. Obviněné obchodní společnosti bylo kladeno za vinu, že dosud
nezjištěným způsobem získala počítačový program „komunikační server C.“
umožňující zpracování dat dálkového elektronického sledování provozu vozidel,
který byl vyvinut obchodní společností C. C. a který prostřednictvím svého
jednatele, tedy P. K., měla využívat při výkonu své podnikatelské činnosti
spočívající v poskytování služby dálkového elektronického sledování provozu
vozidel. Rozpor je již jen v tom, že pro prakticky stejné jednání byl
spoluobviněný P. K. obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že by to byl
on, kdo uvedený software získal a provozoval. Na druhou stranu bylo ale
obviněné právnické osobě E. jednání tohoto spoluobviněného jako statutárního
orgánu přičítáno. Oběma totiž bylo v podstatě kladeno za vinu totožné jednání,
avšak na jednu stranu byl obviněný jednatel společnosti s ručením omezeným
zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že to byl on, kdo uvedeným způsobem
jednal, na stranu druhou na základě stejného dokazování ve společném řízení
bylo toto jeho neprokázané jednání právnické osobě, v jejíž prospěch měl
jednat, přičítáno k tíži.
29. Z toho vyplývá, že již jen v tom je ve výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně zjevný vnitřní rozpor, který nebylo způsobilé napravit ani
odůvodnění téhož rozsudku. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je třeba v
tomto směru přisvědčit obviněné, že z takto zjištěného skutkového stavu nelze
jednoznačně dovodit závěr o její vině. Soud prvního stupně sice v odůvodnění
svého rozsudku, jehož závěry akceptoval i soud odvolací, tyto své skutkové
závěry uvedené ve skutkové větě výroku odsuzující části rozsudku se snažil
napravit tvrzením, že to vlastně byli někteří ze zaměstnanců obviněné právnické
osoby, kteří se trestného jednání dopustili (viz str. 8 bod 5. rozsudku soudu
prvního stupně), nicméně takové závěry, jakkoliv spíše důkazně nepodložené a
spekulativní, nenalezly odraz v popisu skutku ve výrokové části rozsudku, který
je určující. Navíc tím dochází k vnitřnímu rozporu mezi výrokem a odůvodněním
téhož rozhodnutí, který činí rozsudek soudu prvního stupně nesrozumitelným a
těžko přezkoumatelným. Ani v odůvodnění ovšem nebylo soudem prvního stupně
konstatováno, který ze zaměstnanců obviněné obchodní společnosti E. to měl být,
natož aby došlo k vyjádření těchto skutkových závěrů v popisu skutku ve
výrokové části rozsudku a aby v odůvodnění poté následoval rozbor konkrétního
jednání takového zaměstnance s vylíčením, čím měl naplnit ten který znak
příslušné skutkové podstaty trestného činu (včetně zavinění jako obligatorního
znaku subjektivní stránky všech trestných činů), jenž měl být v jednání takové
fyzické osoby spatřován, natož aby se soud prvního stupně vůbec zabýval
otázkou, nakolik jsou splněny podmínky přičitatelnosti jednání takového
zaměstnance obviněné právnické osoby. Přitom jde z hlediska vyvození trestní
odpovědnosti právnické osoby o zcela kardinální otázky, neboť bez určení
konkrétní fyzické osoby a specifikace jejího jednání není možno řešit otázku,
zda je vůbec takové jednání právnické osobě přičitatelné, tedy nelze vyřešit
nejdůležitější otázku základů trestní odpovědnosti, na níž je trestní
odpovědnost právnických osob vybudována.
30. Nejvyšší soud v této spojitosti upozorňuje na svou starší judikaturu
vztahující se k § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO, především na rozhodnutí č. 34/2017 Sb.
rozh. tr., podle něhož ustanovení § 8 odst. 3 ZTOPO sice připouští vyvodit
trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která
konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO.
Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný
podklad pro spolehlivý závěr, že určitá fyzická osoba, byť neznámá či
neztotožněná, spáchala protiprávní čin naplňující veškeré znaky trestného činu
jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její
činnosti (po novelizaci zákonem č. 183/2016 Sb. pouze v jejím zájmu nebo v
rámci její činnosti), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8
odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO (např. jako jednatel společnosti s ručením
omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické
osobě ve smyslu § 8 odst. 2 ZTOPO (např. v důsledku spáchání činu statutárním
orgánem právnické osoby či jeho členem). Tyto podmínky však nebudou splněny,
pokud soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, podle něhož nebylo
prokázáno, že se stal skutek, kterým měla určitá fyzická osoba založit trestní
odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO, resp. jestliže ve
vztahu k takové fyzické osobě se soudům nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým
způsobem jednala.
31. Podobně ale nelze dospět k alternativnímu závěru, že to mohla být
některá z osob uvedených v § 8 odst. 1 a) až d) ZTOPO, protože konkrétní
postavení dané fyzické osoby se promítá do podmínek přičítání jejího jednání
právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) a b) ZTOPO, které je jiné u
prvních třech skupin osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZTOPO a jiné u
zaměstnanců podle § 8 odst. 1 písm. d) ZTOPO, u nichž jsou stanoveny
zákonodárcem další podmínky, za nichž lze jejich jednání obviněné právnické
osobě přičítat. Ovšem ani tím se rozhodnutí soudů nižších stupňů prakticky
nezabývala.
32. V tomto směru je vhodné připomenout též další rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a sice usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018, kterým
Nejvyšší soud navázal na uvedené publikované rozhodnutí pod č. 34/2017 Sb.
rozh. tr. Dospěl přitom k závěru, že konstrukci trestní odpovědnosti
právnických osob opřenou o tzv. přičitatelnost trestného činu právnické osobě,
která představuje zvláštní typ odpovědnosti za zavinění, nelze s odkazem na § 8
odst. 3 ZTOPO obejít blíže nepodloženým formulováním tak široké množiny možných
jednajících fyzických osob, že odpovídají prakticky všem typům osob uvedeným v
§ 8 odst. 1 ZTOPO, a dokonce i účastníkům na trestné činnosti v širším smyslu.
Takový přístup by byl totiž popřením principu nullum crimen sine culpa a činil
by právní úpravu § 8 odst. 1, 2 ZTOPO prakticky obsolentní.
33. Nelze vycházet ani z prosté úvahy, že určitá situace byla ve
prospěch právnické osoby, že výsledek takového protiprávního stavu prospíval
právnické osobě, a proto je třeba ho této právnické osobě přičítat, protože tím
bychom zcela popřeli výchozí myšlenku trestní odpovědnosti právnické osoby
založené na přičitatelnosti činu (konkrétní) fyzické osoby právnické osobě, ale
vycházeli bychom z absolutní objektivní odpovědnosti právnické osoby za
výsledek, tj. dokonce bez možnosti liberace. Tak tomu ovšem být nemůže. Na to
poukazoval Nejvyšší soud již ve shora uvedeném usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp.
zn. 3 Tdo 487/2018, neboť v této věci byl zjištěn tzv. černý odběr elektřiny
prospívající právnické osobě, nebylo však zjištěno, kdo takový tzv. černý odběr
zařídil, pouze se bez jakýchkoliv důkazů dovozovalo z objektivního výsledku
prospívajícího právnické osobě, že tak musel učinit nějaký intraneus, tj. osoba
uvnitř právnické osoby. Ovšem ani v uvedeném případě tomu tak být nemuselo,
mohl to být někdo, kdo ani nebyl zaměstnancem právnické osoby, mohl to být
dokonce někdo, kdo chtěl právnickou osobu poškodit pozdějším udáním apod.
34. Podobně je tomu v nyní projednávaném případě obviněné obchodní
společnosti E., v němž také nelze jen z pouhého faktu, že instalace programu
mohla právnické osobě prospívat, dovozovat, že to nepochybně byla některá z
osob uvnitř právnické osoby, a to nejméně její zaměstnanec, pokud to mohl
učinit i kdokoliv jiný (např. smluvně najatá osoba, o jejímž protiprávním
jednání nikdo z osob jednajících v rámci právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1
ZTOPO nevěděl). Neznáme-li konkrétní osobu, její konkrétní jednání, těžko
můžeme dovodit její zavinění se všemi jeho složkami (vědomostní a volní).
Přitom právnická osoba nemá vlastní zavinění, ale její zavinění je odvozováno
od zavinění uvedené konkrétní fyzické osoby, jež je též právnické osobě
přičítáno (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 146 a str. 188). Takové
úvahy ovšem nejsou v rozporu s ustanovením § 8 odst. 3 ZTOPO, které cílí
především na případy rozhodování kolektivních orgánů typu představenstva či
valné hromady, u nichž se posléze již nepodaří zjistit, který z členů jak
hlasoval, a proto se nedovodí, které konkrétní jednání které konkrétní fyzické
osoby by mělo být právnické osobě přičítáno, je ovšem zřejmé, že to muselo být
nejméně několik z velmi omezeného okruhu fyzických osob téhož postavení v rámci
právnické osoby (kupř. rozhodlo prostou většinou hlasů tříčlenné představenstvo
akciové společnosti, avšak nepodaří se prokázat, kdo jak hlasoval). Vyloučeno
ovšem není ani aplikovat uvedené ustanovení na jiné obdobné případy, v nichž
nebude jistota, která z konkrétních fyzických osob určitým způsobem jednala, je
však zřejmé, že jednání každé z nich by trestní odpovědnost právnické osoby
založilo.
35. Lze tak již z uvedeného konstatovat, že soudy nižších stupňů zcela
rezignovaly na zjišťování okolností, za nichž lze jednání konkrétní fyzické
osoby právnické osobě přičítat. Je třeba totiž nejprve zjistit, že konkrétní
fyzická osoba (byť třeba neznáme její totožnost) v konkrétním postavení ve
vztahu k právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1 ZTOPO se dopustila trestného
činu, který naplňuje všechny jeho znaky (obecné, protiprávnost i typové,
jejichž souhrn tvoří skutkovou podstatu trestného činu), tedy je i protiprávní
a zároveň je v zájmu právnické osoby anebo byl spáchán v rámci její činnosti
(viz návětí § 8 odst. 1 ZTOPO), je právnické osobě přičitatelný ve smyslu § 8
odst. 2 ZTOPO a zároveň se právnická osoba nezprostila odpovědnosti za něj
podle § 8 odst. 5 ZTOPO (více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost
právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 186 a
násl.). Základní skutkové okolnosti, které zakládají přičitatelnost takového
činu fyzické osoby, přitom musejí být též náležitě popsány ve skutkové větě
výroku odsuzujícího rozsudku, má-li být právnická osoba uznána vinnou.
36. Dovolatelce je dále třeba přisvědčit též v tom, že v řízení bylo
potřeba správně vyřešit otázku použitelnosti počítačového programu subjektem,
který jej předtím koupil a následně s ním naložil tak, že jej poskytl (ať
úplatně či bezúplatně) další osobě, pokud jej už sám nechtěl využívat. Bylo
třeba respektovat judikaturu SDEU a vycházet z rozsudku jeho Velkého senátu,
sp. zn. C-128/11, jenž se zabýval vyčerpáním (autorských) práv k počítačovým
programům. Z citovaného rozsudku lze dovodit, že právo na rozšíření
rozmnoženiny počítačového programu se vyčerpá prvním prodejem počítačového
programu v Evropské unii (viz bod 35. uvedeného rozsudku). Prodejem první
rozmnoženiny počítačového programu, jak uvedl SDEU v bodě 42. uvedeného
rozsudku, se rozumí smlouva, kterou jedna osoba výměnou za zaplacení kupní ceny
na jinou osobu převádí svá vlastnická práva k hmotnému či nehmotnému statku,
který jí patří. Z toho vyplývá, že obchodní transakce, jíž dochází k vyčerpání
práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu, musí zahrnovat
převedení vlastnického práva k této rozmnoženině. Zároveň je třeba připomenout,
že vyčerpání práva na rozšiřování se týká současně jak hmotných, tak nehmotných
rozmnoženin počítačového programu, a tudíž i rozmnoženin počítačových programů,
které byly při svém prvním prodeji staženy z internetu do počítače prvního
nabyvatele (srov. bod 59. citovaného rozsudku). Nad rámec uvedeného je možno
dodat, že původní nabyvatel, který přistoupil k dalšímu prodeji rozmnoženiny
počítačového programu, ve vztahu k níž je právo na rozšiřování náležející
nositeli autorského práva vyčerpáno, musí učinit svou vlastní rozmnoženinu v
okamžiku dalšího prodeje nepoužitelnou, tedy musí ji ze svého zařízení
odstranit (smazat) – viz bod 70. a 78. citovaného rozsudku. Srov. k tomu např.
Lokajíček, J. K možnosti přeprodeje použitého softwaru. Právní rozhledy, č.
11/2015, str. 394 a násl.; Myška, M. Vyčerpání práv u počítačových programů.
Revue pro právo a technologie. č. 6/2012, str. 48 a násl.; Gantner, F. „Ojeté“
počítačové programy a jejich prodej. Hospodářské noviny – IHNED.cz z 13. 2.
2017. Dostupné ze stránek internetu k 29. 1. 2019 pod odkazem
https://ictrevue.ihned.cz/c3-65621760-0ICT00_d-65621760-ojete-pocitacove-program
y-a-jejich-prodej.
37. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že software obchodní
společnosti C. C. označený jako C. byl na základě licenční smlouvy ze dne 8. 4.
2011 převeden na časově a teritoriálně neomezenou dobu a oblast na obchodní
společnost C. (aniž by se ovšem soudy nižších stupňů zabývaly otázkou, nakolik
obchodní společnost C. C. byla oprávněna s tímto softwarem takto disponovat).
Obchodní společnost C. C. pak svým klientům prodávala hardwarové vybavení v
podobě měřících jednotek do vozidel a obchodní společnost C. klientům
poskytovala licenci k užívání softwaru a inkasovala měsíční paušál za
poskytování služby spočívající ve zprostředkování a zpřístupnění dat z těchto
měřících jednotek pro své klienty na svých počítačích. Dne 4. 1. 2010 uzavřela
obchodní společnost C. C. s dopravcem V. H. kupní smlouvu mimo jiné na server
C. s „multilicencí používání software na libovolný počet PC“ (čl. III. B kupní
smlouvy na č. l. 122 trestního spisu). Dne 3. 2. 2010 uzavřela obchodní
společnost C. C. s obchodní společností GUTRA s. r. o. kupní smlouvu, jejímž
předmětem byl také software se serverem včetně instalace (čl. III. C kupní
smlouvy na č. l. 187 p. v. trestního spisu). Dne 17. 2. 2009 uzavřely také
obchodní společnosti C. C. a IRO stavební s. r. o. kupní smlouvu, jejímž
předmětem byl také prodej softwaru (čl. III. kupní smlouvy na č. l. 209
trestního spisu). Také s obchodní společností KUGR s. r. o. uzavřela obchodní
společnost C. C. dne 5. 10. 2011 kupní smlouvu, kterou také prodala „systém
C.“ (viz čl. III. této smlouvy na č. l. 656 p. v. trestního spisu), tedy
software potřebný ke komunikaci jednotek se serverem.
38. Je pravdou, že výše uvedené kupní smlouvy obsahují omezující
ustanovení, kterým společnost C. C. zakázala další obchodování s předmětem
prodeje. Tato ustanovení kupních smluv však odporují čl. 4 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. 4. 2009 o právní ochraně
počítačových programů, a také výkladu Soudního dvora EU (viz bod 77. citovaného
rozsudku Velkého senátu, sp. zn. C-128/11). Z uvedeného ustanovení směrnice
totiž vyplývá, že bez ohledu na existenci smluvních ujednání zakazujících
následný převod rozmnoženiny počítačového programu, vyčerpáním autorského práva
původního nositele prvním prodejem jakékoliv rozmnoženiny jeho počítačového
programu v členských státech Evropské unie nemůže nositel autorského práva
bránit následnému prodeji této rozmnoženiny. Nutno tedy uzavřít, že k takovýmto
smluvním ujednáním omezujícím následný převod rozmnoženiny proto nelze
přihlížet.
39. Z uvedeného vyplývá, že obrana obviněné právnické osoby, že
oprávněně získala software C. od svého klienta, který jej předtím získal kupní
smlouvou, a když jej dále nepotřeboval, mohl jej převést se současným jeho
odinstalováním na vlastním zařízení, není a priori zcela vyloučena a je třeba
se jí též zabývat, tzn. provést k jejímu případnému vyloučení též náležité
dokazování. To však dosud soudy nižších stupňů neučinily.
40. Dále se soudy nižších stupňů, pokud by mělo být znovu rozhodnuto o
vině obviněné právnické osoby E., budou muset zabývat i otázkou, kdo je ve
skutečnosti poškozeným, nakolik takovým poškozeným je právě označená poškozená
obchodní společnost C. C., resp. nakolik práva k počítačovému programu C.
náležela jinému subjektu, a sice CT. I tato otázka, kdo a jakou měrou byl
opravdu tvrzeným jednáním obviněné právnické osoby E. poškozen, je podstatnou
skutkovou okolností, bez které nelze vyvozovat trestní odpovědnost obviněné.
Proto se soudy nižších stupňů v dalším řízení budou muset zaměřit i na tuto
otázku a provést k ní náležité dokazování (viz též pasáž níže k adheznímu
řízení).
41. Již z uvedených důvodů nemohla napadená soudní rozhodnutí obstát,
poněvadž se v současné době jeví jako nejméně zcela předčasné závěry soudů
nižších stupňů, které jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z
nichž není zřejmé, za jakých okolností obviněná právnická osoba nabyla
počítačový program „komunikační server C.“, kdo software získal, na zařízení
obviněné nainstaloval, zda a jak jej obviněná následně též využívala etc. Nelze
za současného stavu poznání na základě dosud provedených důkazů postavit na
jisto, že jí nebyl poskytnut oprávněně některým z původních zákazníků C. C.,
resp. C., neboť klienti s ním byli podle výše rozvedené směrnice a judikatury
SDEU oprávněni nakládat. V tomto směru bude potřeba doplnit dokazování zejména
o výslechy osob, které jednaly s obviněnou o přechodu k ní, jakož i osob, které
uzavíraly s obchodní společností C. C. kupní smlouvy, jimiž získaly práva k
uvedenému softwaru, s nímž pak nabyvatelé mohli nakládat.
c) K subsidiaritě trestní represe
42. Obviněná též vznesla námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně
užily, resp. vůbec neužily zásady subsidiarity trestní represe a principu
ultima ratio. I v tomto ohledu je třeba dát obviněné za pravdu.
43. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima
ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či
uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně
uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom
nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá,
že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany
práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
44. Připomenout je možno též další bohatou judikaturu zejména Nejvyššího
soudu k této otázce. Z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu z poslední doby je možno připomenout především
rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Podle něj při použití zásady subsidiarity
trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat
celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující kritéria uvedená v
§ 39 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na
uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících
jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučeno, aby s poukazem na
ni nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných
skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé
okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při
způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném
vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani
dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní
skutkové podstaty.
45. V daném případě po doplnění skutkových zjištění, jak bylo naznačeno
shora, bude-li i při respektování závazných právních závěrů, jak byly uvedeny
výše, nadále shledáno naplnění všech podmínek potřebných k vyvození trestní
odpovědnosti právnické osoby (tj. včetně zjištění veškerých znaků trestného
činu spáchaného konkrétní fyzickou osobou, a to včetně znaku zavinění, jakož i
znaku protiprávnosti jejího jednání etc., a podmínek přičitatelnosti jednání
této fyzické osoby právnické osobě), bude zapotřebí se důsledně vypořádat i s
otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Bude třeba rozhodně přihlížet i k těm skutkovým zjištěním, na něž soudy nižších
stupňů dosud rezignovaly, které se týkají skutečného užívání předmětného
počítačového programu obviněnou právnickou osobou, resp. jeho nepotřebností pro
ni, pokud používala ve sledovaném období program vlastní. Bude třeba též
zohlednit, kdo a jakou měrou byl ve skutečnosti poškozen (pokud vůbec tomu tak
bylo), pro posouzení společenské škodlivosti bude jistě významné i postavení
konkrétní fyzické osoby v rámci organizace právnické osoby, jejíž jednání je
právnické osobě přičítáno, jakož i důvody, proč je takové jednání právnické
osobě přičítáno etc. I v tomto ohledu bude na místě náležitě vyhodnotit,
nakolik skutečně nejde jen o obchodní spor mezi dvěma různými obchodními
společnostmi, který jedna z nich z důvodu, že přišla o zákazníky, řešila
jednoduchou a pro ni nenákladnou cestou v podobě podání tzv. trestního
oznámení, načež orgány činné v trestním řízení se staly jen nástrojem pro
uplatnění jejích subjektivních zájmů, které by bývalo bylo možno řešit civilní
žalobou v občanskoprávním řízení.
d) K adheznímu řízení
46. Za důvodné považoval Nejvyšší soud také námitky týkající se výroku o
náhradě škody. Soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal
obviněnou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 177 400 Kč poškozené obchodní
společnosti C.
47. Ani v tomto směru nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně
srozumitelná a náležitě odůvodněná, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost,
neboť se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly se všemi rozhodnými
skutečnostmi, jimiž bylo na místě se zabývat. Je třeba připomenout, že při
rozhodování o nárocích na náhradu škody musí být z odůvodnění rozhodnutí
zřejmé, na základě jakého hmotně právního předpisu a jeho konkrétního
ustanovení soud rozhodl, proč považoval v takovém ustanovení uvedené znaky za
splněné, případně proč nepoužil ustanovení jiné. K povinnosti náležitě
odůvodnit i výrok o náhradě škody tak, jako kdyby rozhodoval o uplatněném
nároku soud v občanském soudním řízení, zejména pokud jde o to, o který
hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval,
zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst. 1 věta
za středníkem tr. řádu, je možné odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu
či Ústavního soudu (za všechny viz např. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 1967, sp. zn. Pls 3/67, publikované pod č. III/1967 Sb. rozh. tr., případně
nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný
pod č. 218 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Takové
nároky judikatury ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů rozhodně nesplňují,
soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v bodě 3. ani 11., kde se
zmiňuje o bezdůvodném obohacení obviněné, vůbec neuvádí, podle jakého právního
předpisu rozhodoval o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, jeho podstatou se
vlastně vůbec nezabýval, neuvedl, proč jde o bezdůvodné obohacení a nikoli o
škodu či jiný nárok etc. Uvedené pochybení jen do malé míry napravil odvolací
soud, který v bodě 27. (v návaznosti na bod 26.) odůvodnění svého usnesení
zmínil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je založen podle § 40 odst. 4
AZ, v další pasáži však již zjevně směšoval různé nároky (nárok na vydání
bezdůvodného obohacení a nárok na nahrazení škody), dokonce plédoval pro
dvojnásobnou výši bezdůvodného obohacení.
48. Předně je třeba v této spojitosti zopakovat výtku uvedenou shora, že
se soudy nižších stupňů prakticky vůbec nevypořádaly s námitkou obhajoby, že
obchodní společnost C. není poškozenou jednáním obviněné, neboť jí nenáležejí
autorská práva k dotčenému softwaru. V dalším průběhu řízení proto bude na
soudech nižších stupňů, aby ve spolupráci se státním zástupcem si dostatečně
vyjasnily tuto otázku, provedly k ní dokazování a zdůvodnily své závěry, jak se
vypořádaly s obranou obhajoby uvedenou výše. Záviset toto řešení bude na
posouzení předběžné otázky, zda obchodní společnosti C. nebo C. C. byly
oprávněnými uživateli předmětného počítačového programu. Stejně tak bude
zapotřebí se důkladně zabývat i námitkou obviněné, nakolik obviněná skutečně
uvedený program využívala, resp. nakolik jej neužívala a nepotřebovala jej,
protože měla k dispozici program svůj vlastní.
49. V rámci případného rozhodování v adhezním řízení, pokud bude znovu
obviněná uznána vinnou, bude dále namístě si vyjasnit, jaký nárok ta která
poškozená obchodní společnost vlastně má, zda byly naplněny veškeré znaky
příslušného ustanovení mimotrestního hmotněprávního předpisu. V tomto směru je
třeba upozornit skutečně především na ustanovení § 40 odst. 4 AZ, podle nějž
právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních
právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může
domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání
takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem; výše bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k
tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za
získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Z
odborné literatury (srov. například Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 432 a násl.) pak vyplývá, že jde vlastně
jen o odkazovací normu, jež je uvedena v autorském zákoně především z důvodu
právní jistoty. Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení pak
vyplývá přímo z občanského zákoníku, tj. dnes ze zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v
němž jsou závazky z deliktů upraveny v § 2894 obč. zák. a násl., povinnost
nahradit škodu pak v § 2909 obč. zák. a násl., kde jsou uvedeny též jednotlivé
skutkové podstaty soukromoprávních deliktů, jejichž znaky je třeba se zabývat,
způsob a rozsah náhrady je obecně upraven v § 2951 obč. zák. a násl., co se
hradí, tj. skutečná škoda a ušlý zisk, zase vyplývá z § 2952 obč. zák. Naproti
tomu závazky z jiných právních důvodů, mezi něž se řadí i bezdůvodné obohacení,
jsou upraveny v § 2991 obč. zák. a násl., bezdůvodným obohacením také tato
pasáž začíná. Přímo v § 2991 odst. 1 obč. zák. je upraveno, co se rozumí
bezdůvodným obohacením, ve druhém odstavci téhož ustanovení jsou demonstrativně
vypočteny jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení s příslušnými
jejich zákonnými znaky, jež musejí být naplněny. Autorský zákon neobsahuje v §
40 odst. 4 AZ jen ryzí odkaz na obecné civilněprávní předpisy, je ale k nim též
speciálním ustanovením, protože stanoví zvláštní pravidla pro určení rozsahu
odpovědnosti za tyto delikty. Skutkové podstaty škody a bezdůvodného obohacení
představují dva relativně samostatné soukromoprávní delikty, které se zpravidla
vylučují, výjimečně ale mohou též obstát vedle sebe (současně může být jedním
zásahem způsobena škoda i vzniknout bezdůvodné obohacení). Předpokladem
bezdůvodného obohacení je především obohacení na jedné straně, úkor na druhé,
jejich bezdůvodnost, netřeba zavinění. Znakem škody je obecně škoda (újma na
jmění), protiprávnost, bezdůvodnost, zpravidla se předkládá zavinění. Zpravidla
užívá-li někdo bez smluvní či zákonné licence cizí dílo, obohacuje se, neboť
neplatí odměnu za takovou licenci, obohacuje se i tím, že užívá cizí věc, aniž
na ni vynaložil náklad.
50. Jako zkratkovité a věcně nesprávné se pak jeví řešení zvolené soudy
nižších stupňů, které spatřují bezdůvodné obohacení obviněné obchodní
společnosti E. v prostém součtu všech plateb přijatých od klientů za sledované
období, neboť po celé toto období měla obviněná užívat neoprávněně k poskytnutí
svých služeb předmětný autorským právem chráněný software. Předně se v tomto
směru soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly s námitkami obhajoby, že
obviněná k poskytování těchto služeb užívala (nejméně po značnou část
sledovaného období) svůj vlastní software E2. V tomto směru jde o zcela
nedostatečná skutková zjištění, která bude namístě v dalším řízení napravit, a
to i za pomoci znaleckých posudků předložených stranou obhajoby, jimiž se soudy
nižších stupňů dosud náležitě nezabývaly. Nadto je zcela nesmyslná úvaha, i
kdybychom připustily jako správný zjištěný skutkový stav, že po celé sledované
období obviněná využívala neoprávněně počítačový program C., že bezdůvodným
obohacením obviněné je celá částka získaná obviněnou od svých klientů, pokud v
těchto platbách jsou zahrnuty i další služby poskytované obviněnou svým
klientům a celé tyto úhrady nejsou pouze odměnou za neoprávněné používání
předmětného softwaru.
51. Pokud jde o rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem
podle § 270 tr. zákoníku, je dále třeba upozornit i na aktuální judikaturu
Nejvyššího soudu, a sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 171/2014, uveřejněné pod č. 39/2015 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší
soud připomíná, že škodou je jakákoli újma, která nastala v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.
Může jít o tzv. skutečnou škodu a o ušlý zisk poškozeného, který mu vznikl tím,
že v důsledku protiprávního jednání pachatele nedošlo k takovému rozmnožení
jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh
událostí (§ 2952 obč. zák. účinného od 1. 1. 2014). Pro závěr o ušlém zisku ale
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nepostačuje pouhá pravděpodobnost
zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno, že nebýt
protiprávního jednání pachatele, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení
ušlého zisku musí být podloženo existujícími nebo reálně dosažitelnými
okolnostmi, ze kterých lze usuzovat, že protiprávní jednání pachatele skutečně
zasáhlo do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům
přiměřeně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4931/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3586/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo
3586/2006).
e) K procesním pochybením soudů nižších stupňů a k dalšímu postupu v trestním
řízení
52. Některé námitky obviněné formálně nespadají pod jí uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani pod žádný jiný
taxativně vymezený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu), neboť
se týkají procesních pochybení soudů nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů.
Avšak za současné situace, kdy jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů rušena z
jiných důvodů, je zapotřebí se i k těmto námitkám procesního charakteru
vyjádřit.
53. Předně lze souhlasit s námitkami obviněné, že soudy nižších stupňů
náležitě neobjasnily skutkový stav provedenými důkazními prostředky natolik,
aby mohly dospět k závěrům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v
popisu skutku. Již shora bylo poukázáno na zjevnou vnitřní rozpornost výrokové
části rozsudku, v níž pro totéž jednání byl jednatel obviněné obchodní
společnosti zproštěn viny, protože nebylo prokázáno, že by se on tohoto jednání
dopustil, avšak současně bylo totéž jednání téže fyzické osoby přičteno
právnické osobě a byla na něm založena její trestní odpovědnost. Soudy nižších
stupňů se ani nevypořádaly s obhajobou obviněné, že předmětný počítačový
program C. užívala po právu, resp. jej vůbec neužívala pro podnikání, jak jí
bylo vytýkáno, neboť měla program svůj vlastní (E2.). Dále se soudy nižších
stupňů dostatečně nevypořádaly ani s otázkou, kdo je vlastně poškozeným, zda
obchodní společnosti C. C. či C. oprávněně disponovaly s programem C. K tomu
všemu bude třeba doplnit dokazování, a to zejména o provedení důkazních
prostředků navržených obhajobou, které lze dosud označit za důkazy opomenuté,
neboť není dán prozatím legitimní důvod pro zamítnutí jejich provedení. Chybným
způsobem s ohledem na jeho vyhodnocení byl proveden též důkazní prostředek
znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Jelínka, znalce z oboru kybernetiky, odvětví
výpočetní techniky, který odvolací soud pouze podle § 211 odst. 5 tr. řádu
přečetl, aniž by byly splněny veškeré podmínky pro takový procesní postup (s
ohledem na vyhodnocení odvolacím soudem tak, že jsou pochybnosti o jeho
závěrech – viz str. 6-7 v bodě 20. usnesení odvolacího soudu; není totiž možno
současně uvést, že je splněna druhá podmínka v § 211 odst. 5 tr. řádu
spočívající v tom, že nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, a
současně vyhodnotit takový důkazní prostředek jako nevěrohodný). Znalce proto
bude třeba předvolat a vyslechnout, aby své vlastní závěry vysvětlil a
odstranil tak případné pochybnosti o úplnosti a správnosti jím podaného
znaleckého posudku, případně bude třeba mu zadat doplnění znaleckého posudku,
aby nebyly pochybnosti o jeho závěrech (viz § 109 tr. řádu), a nepřispěje-li
ani to k odstranění pochybností, bude třeba přibrat znalce jiného. Tím by se
měly odstranit pochybnosti, zda zkoumaný program E2. byl v rozhodném období
schopen zpracovat data z měřících jednotek společnosti C. a zda obviněná pro
svou činnost nezbytně potřebovala program C. I vzhledem k této skutečnosti bude
na místě zabývat se otázkou, jaké zavinění lze dovodit u konkrétně zjištěné
osoby, která program na server obviněné instalovala, umožnila pak případně jeho
využívání obviněnou. Pochopitelně bude též třeba se zabývat i tím, nakolik je
jednání takové fyzické osoby přičitatelné obviněné, jak bylo rozvedeno shora. Dokazování bude třeba ve spolupráci se státním zástupcem, jehož úkolem je
prokazovat svá tvrzení uvedená v obžalobě, doplnit i v dalších shora
naznačených směrech tak, aby o případné vině obviněné, bude-li i v dalším
průběhu řízení zjištěna, nebyly důvodné pochybnosti, jako je tomu dosud.
I
obviněné právnické osobě totiž svědčí veškerá práva obviněného, je třeba
dodržet základní zásady trestního řízení, především právo obviněné na obhajobu,
ale též základní zásady, jimiž je ovládáno dokazování (zejména je třeba dodržet
zásadu presumpce neviny s principem in dubio pro reo).
54. Ovšem dříve, než soud prvního stupně přistoupí k doplnění
dokazování, bude si nejprve muset vyjasnit, která osoba má v trestním řízení za
právnickou osobu vystupovat ve smyslu § 34 ZTOPO, bude muset zvážit dopad shora
zmíněných nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, a
ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18. Soud prvního stupně by měl umožnit
právnické osobě, aby si prostřednictvím svého jednatele, dříve spoluobviněného,
nyní nanejvýše svědka, mohla zvolit obhájce, případně určit zmocněnce.
V. Závěrečné shrnutí
55. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl
dovolání obviněné a podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Krajského
soudu Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 156/2018, a rozsudek Okresního
soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T 159/2017, v odsuzující části
týkající se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti E., jakož i všechna
další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
pak Okresnímu soudu v Karviné uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
56. Bude na Okresním soudu v Karviné, aby se po vyřešení otázky, kdo
vlastně má za obviněnou jednat, znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora
naznačeném směru za součinnosti stran, zejména pak státního zástupce, jde-li o
skutková tvrzení podporující obžalobu, doplnil dokazování, provedené důkazy
náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a vyvodil z
provedených důkazů odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě
právně kvalifikovat. Pokud i po takovém doplnění dokazování znovu dospěje k
závěru, že jednání obviněné naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, měl by věc posoudit i z hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zhodnotit
jeho společenskou škodlivost. Pozornost by pak měl věnovat i vznesenému nároku
poškozené na náhradu škody v adhezním řízení.
57. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a
následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v
tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na
zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem
prvního stupně, jak je vyjádřen v § 265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz
reformationis in peius).
58. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího
řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu