5 Tdo 599/2016-44
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o
dovoláních, která podali obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 10 To 309/2015,
jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 1 T 146/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. P.
Ch. a Ing. J. H. o d m í t a j í .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 1 T
146/2014, byli obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. uznáni vinnými přečinem
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Za to byli oba dva obvinění shodně odsouzeni podle § 222 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Všichni poškození, kteří se připojili se svým nárokem na náhradu škody,
vypočtení ve výroku tohoto rozsudku, byli podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H.
dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že v průběhu druhé poloviny roku 2010
podrobně popsaným způsobem vyvedli při znalosti ekonomické situace majetek z
obchodní společnosti SEDES, s. r. o., IČ: 25945165, se sídlem Kyselova 1185/2,
Praha 8 – Kobylisy, od 2. 8. 2010 s obchodním názvem SEDES PLUS, s. r. o., se
sídlem Chudenická 1057/34, Praha 10, která za tento zcizený majetek v celkové
výši 4 948 700 Kč nedostala žádnou protihodnotu, ač to obvinění předstírali.
Přitom uvedená obchodní společnost měla k 17. 8. 2010 závazky ve výši 4 782 653
Kč a k 9. 12. 2010 dokonce ve výši 9 591 215 Kč, jak bylo včetně uvedení
konkrétních věřitelů a dlužných částek podrobně rozvedeno ve výroku rozsudku.
Tito věřitelé byli kroky obviněných poškozeni, protože po takovém nakládání s
majetkem ze strany obviněných, kteří v tomto období současně převedli 100 %
obchodního podílu uvedené společnosti SEDES, s. r. o., na tzv. bílého koně, již
odsouzeného P. Ch., kterého nechali jmenovat místo sebe do funkce jednatele. V
důsledku popsaného jednání obviněných neměla uvedená obchodní společnost SEDES,
s. r. o., z čeho pohledávky svých věřitelů uspokojit. Sami obvinění přitom po
fingovaném nákupu věcí potřebných pro provoz podniku (zejména pokud jde o
stavební stroje) od společnosti SEDES, s. r. o., resp. posléze SEDES PLUS, s.
r. o., za niž i nadále na základě zmocnění jednali, dále pokračovali v
podnikání v rámci jimi ovládané obchodní společnosti SEDES, a. s., IČ:
29007178, se sídlem Nuselská 319/106, Praha 4 – Michle, na kterou převedli
zakázky společnosti SEDES, s. r. o., a dne 17. 8. 2010 na základě uzavřených
šestnácti kupních smluv jí prodali za vykazovanou kupní cenu v celkové výši 4
721 743 Kč majetek společnosti SEDES, s. r. o., spočívající v souboru movitých
věcí majících v této době hodnotu ve výši nejméně 3 823 292 Kč, přičemž
fingovali úhradu kupní ceny za tyto věci v hotovosti, ačkoli k ničemu takovému
ve skutečnosti nedošlo; dále obchodní společnost SEDES, a. s., též převzala
provozovnu po SEDES, s. r. o., v Náchodě na Plhovském náměstí 1101.
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění Ing. P.
Ch. a Ing. J. H. i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové ve veřejném zasedání usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 10 To
309/2015, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obou obviněných i státního
zástupce zamítl.
II. Dovolání obviněných
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění Ing.
P. Ch. a Ing. J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatelé nejprve v úvodu svého společně podaného opravného
prostředku shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, především výrokovou část
rozsudku soudu prvního stupně, podstatu vlastních odvolacích námitek, jakož i
zamítavý výrok usnesení soudu druhého stupně. Dále dovolatelé uvedli, z jakého
důvodu podávají dovolání odkazem na zákonné ustanovení s jeho citací. Vadu
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku spatřovali v tom, že soud
druhého stupně jako soud odvolací nesprávně aplikoval ustanovení § 12 tr.
zákoníku, přesněji podle další argumentace, aniž by to sami konkretizovali,
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obžalovaní nejprve uvedli, že soudy
„věnovaly privilegovaný přístup tvrzení obžaloby“ a „bagatelizují obhajobu“.
Dále uvedli, že šlo o běžný obchodní případ v souladu s obchodními pravidly.
Nebylo vyvráceno (zřejmě míněno prokázáno), že obvinění společným jednáním
zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek a způsobili
tak značnou škodu, neboť k tomu absentují důkazy, zároveň nebylo blíže
vysvětleno, z jakého důvodu byli tedy údajně poškození odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních. Tyto skutečnosti namítali obvinění již v odvolání,
avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Uvedenými námitkami v podobě nepochopení
zásady subsidiarity trestní represe a vymezení škody v trestním řízení je podle
názoru obviněných naplněn dovolací důvod. Soudy nižších stupňů podle obviněných
nesprávně posoudily společenskou škodlivost jejich jednání a „skutečnost, zda
uvedeným jednáním byly naplněny znaky shora uvedeného přečinu“. Dále
připomněli, že jsou oba bezúhonní a po dlouhou dobu podnikají, což se podle
nich mělo promítnout do hodnocení společenské škodlivosti, která nebyla
naplněna v intenzitě předvídané u trestného činu. Nelze podle obviněných vnímat
tento „definiční znak jako kritérium, které zdánlivě z definice trestného činu
vypadlo,“ neboť účelem zákona není trestně stíhat jednání postižitelná podle
občanskoprávních předpisů. S ohledem na okolnosti popsané v odvolání došlo
proto k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněných soudy nižších stupňů.
6. Obvinění pak z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud
dovolací zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal
mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika
7. Opis dovolání obou obviněných byl podle § 265h odst. 2 tr. řádu
doručen Nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen státní zástupce) se k dovolání vyjádřil podáním ze dne
13. 4. 2016. Nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů a podané dovolání
obviněných. Dále konstatoval, že relevantní námitkou je pouze námitka týkající
se principu subsidiarity trestní represe a aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které citoval. Upozornil na stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.,
podle něhož úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, jednání obviněných
vykazuje všechny znaky trestného činu poškození věřitele, s ohledem na výši
způsobené škody (cca 4,95 milionu Kč) se nejedná o méně závažný či bagatelní
trestný čin. Nejsou současně dány ani jiné specifické okolnosti, pro které by o
trestný čin nemělo jít. Samotná existence soukromoprávní roviny nijak bez
dalšího neeliminuje trestněprávní rovinu. Navíc s námitkami obviněných ohledně
principu subsidiarity trestní represe se již řádně vypořádal odvolací soud (na
str. 7 – 8 usnesení soudu druhého stupně). Obvinění podle závěrů soudů nižších
stupňů vyvedli majetek v hodnotě necelých 5 milionů Kč z obchodní společnosti
SEDES, s. r. o., na úkor jejích věřitelů, současně převedli obchodní podíly v
této obchodní společnosti na nastrčenou „figurku“, P. Ch., který byl evidentně
tzv. bílým koněm, jenž v obchodní společnosti figuroval pouze formálně, později
byl nekontaktní, částku ve výši 8 milionů Kč za obchodní podíl nikdy neuhradil. Obvinění na základě plných mocí si ale ponechali faktický vliv na další
fungování obchodní společnosti SEDES, s. r. o. I v době, kdy nebyli jednateli
ani společníky v této obchodní společnosti, činili další úkony směřující k
vyvedení majetku z uvedené obchodní společnosti a fingovali, že do této
obchodní společnosti se dostává za prodávaný majetek odpovídající protihodnota. Tím alespoň zčásti zmařili uspokojení věřitelů obchodní společnosti SEDES, s. r. o., na kterou byl prohlášen konkurz. Jednání obviněných tak vykazuje znaky
předem plánované, vysoce promyšlené činnosti, jejímž konečným cílem bylo zbavit
se závazků vůči svým věřitelům a přitom ve stejném oboru dále podnikat s tzv. čistým štítem. Pokud jde o nekonkrétní námitku ohledně chybného stanovení škody
soudy nižších stupňů, ani ta nemůže obstát, neboť škodou je hodnota
odstraněného majetku, kterého by bylo možno užít k uspokojení pohledávek
věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v § 222 tr. zákoníku. K
tomu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 636/2006. Proto státní zástupce nesouhlasil s tvrzením
obviněných, že jejich jednání bylo v souladu se standardními pravidly obvyklých
obchodů v této oblasti.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Zároveň souhlasil i pro případ jiného názoru Nejvyššího soudu s
rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
8. Vyjádření státního zástupce bylo obviněným zasláno k replice,
obvinění této možnosti využili, nicméně v replice v podstatě jen zopakovali
svou argumentaci uplatněnou v dovolání a vyjádřili nesouhlas se stanoviskem
státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z
jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen
formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým
obsahem odpovídaly.
11. Předně je na místě uvést, že obvinění formálně uplatnili dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ač ve skutečnosti jejich
námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu v jeho druhé alternativě. Obvinění se totiž domáhali přezkumu rozhodnutí
odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněných
(i státního zástupce) jako řádného opravného prostředku podaného proti
odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to přestože v řízení mu předcházejícím měl
být podle obviněných dán důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
12. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem
trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem
jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních
ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a v návaznosti na
něj i soudem druhého stupně, přičemž se zásadně nepřipouští posouzení jejich
aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se
dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které
soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu
nemůže být založeno jen na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí
povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacímu důvodu
13. Pokud se obvinění dovolávali své bližší argumentace uvedené v
odvolání (na konci svého mimořádného opravného prostředku, ovšem bez
jakéhokoliv upřesnění, ke které námitce se má vztahovat), nelze k takové
argumentaci v dovolacím řízení přihlížet. Takový odkaz dovolatele na
argumentaci v řádném opravném prostředku či v jiných podáních je nepřípustný,
neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi,
které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými
náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu a dovolatel nemůže svou
námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném
prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení – k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo
587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.
14. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod pak spadají námitky, jejichž
prostřednictvím obvinění zpochybnili skutkový stav zjištěný soudy nižších
stupňů, či se domáhali jiného způsobu hodnocení (ve věci provedených) důkazů. Za takovou lze označit i námitku obviněných, že soudy „věnovaly privilegovaný
přístup tvrzení obžaloby a ve svém samotném důsledku bagatelizují obhajobu“, že
výrok o vině „by měl být výsledkem dokazování“, že nebylo prokázáno ani v
rovině pravděpodobnosti (nepřesně uvedeno „vyvráceno“), že obvinění společným
jednáním zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek a
způsobili tak značnou škodu apod. To platí zvláště za situace, kdy obvinění ani
blíže nenaznačili, v čem mělo pochybení soudů nižších stupňů v tomto směru
spočívat a proč tomu tak není. V daném směru se tak ani neuplatní judikatura
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozšiřující dosah dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na případy tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených
důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní
dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Přitom extrémní nesoulad nemůže
být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů
přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní
(srov. např. již nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS
888/14, uveřejněný ve svazku č. 74 na str. 185 pod č. 140/2014 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Nic z toho ovšem obvinění nenamítali. Nejvyšší soud
přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby
dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší
soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý
proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014
Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z
těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a
hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání
obviněných Ing. P. Ch. a Ing. J. H., a to z hlediska posouzení jejich jednání
jako přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
V té
souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud
výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého
nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní
kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy
dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší
posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je
závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení
Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
15. Ovšem i kdyby obvinění opřeli svá dovolání o správně konkretizovaný
dovolací důvod, bylo by jejich dovolání s ohledem na uplatněnou argumentaci, a
to i s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zjevně neopodstatněné. Z podaného
dovolání je patrné, že obvinění právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítali, jednak že byla
uplatněna jejich trestní odpovědnost v rozporu s principem subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a jednak, byť značně nekonkrétně,
že nebyl naplněn znak škody v rámci objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu poškození věřitele.
16. Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu poškození věřitele
podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen
částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají,
zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a
způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Obviněným byla z uvedené tzv.
složité skutkové podstaty kladena za vinu varianta spočívající ve zmaření
uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek, a způsobili takovým
činem značnou škodu, čímž zároveň naplnili okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby uvedenou v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
17. Za námitku, která zcela odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, pak Nejvyšší soud mohl pokládat jen tvrzení obviněných,
podle něhož nebyl naplněn znak škody u přečinu poškození věřitele ve smyslu §
222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že
znak škody v určité výši (v daném případě značné) je znakem objektivní stránky
dané skutkové podstaty, pokud jde o značnou škodu, jde o okolnost zvlášť
přitěžující (podmiňující použití vyšší trestní sazby). Škoda je typicky
způsobena na majetku dotčeného věřitele a spočívá v tom, že takový věřitel
neobdrží od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, neboli nedojde k
důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by bylo možno
dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení § 222
odst. 1 (tak rozhodnutí č. 45/2008 Sb. rozh. tr. v odůvodnění; shodně Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1998). Podle zjištění soudů nižších stupňů byli majetkovými
dispozicemi provedenými obviněnými jménem a za obchodní společnost SEDES, s. r.
o., resp. posléze SEDES PLUS, s. r. o., poškozeni ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně uvedení poškození, jejichž pohledávky s ohledem na obviněnými
docílenou nemajetnost dlužníka nebyly uspokojeny, přitom výše škody odpovídá
hodnotě majetku uvedené obchodní společnosti, který obvinění odstranili z
dosahu této obchodní společnosti a který tak nemohl být použit k uspokojení
poškozených věřitelů (srov. k tomu rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.).
Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že hodnota odstraněného majetku věřitele
byla 4 948 700 Kč, přitom závazky uvedené obchodní společnosti k datu 9. 12.
2010 činily v souhrnu 9 591 215 Kč, proto soudy nižších stupňů důvodně dospěly
k závěru, že obvinění způsobili svým jednáním značnou škodu, kterou se ve
smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500
000 Kč. Obvinění neuváděli k této otázce v dovolání nic konkrétního, proč by
znak značné škody neměl být naplněn.
18. Další námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu byla námitka nezohlednění ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a principu subsidiarity trestní represe. Avšak ani tuto námitku
dovolací soud neshledal opodstatněnou.
19. Předně je třeba uvést k námitce o potřebě uplatnit prostředky, které
nabízí civilní právo, že civilní právo (logicky) nabízí prostředky ochrany i v
jiných případech zásahu do majetkových práv, a přesto jsou nejzávažnější
případy zásahů do těchto práv kriminalizovány (tak např. kriminalizována je
krádež, i když civilní právo umožňuje využít tzv. reivindikační žaloby, tedy
žaloby na vydání neoprávněně odňaté věci, podobně jako např. v případě pouhého
poškození věci umožňuje civilní právo využít žaloby na náhradu škody či na
uvedení věci v původní stav). Možnost ochrany práv prostředky civilního práva
tak jistě není překážkou pro případnou trestní odpovědnost pachatelů takových
činů, které zákonodárce v trestním zákoníku označil za trestné.
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací obou
obviněných v jejich společném dovolání ve vztahu k normám civilního práva.
Stejně tak nelze souhlasit ani s argumentací ohledně zásady subsidiarity
trestní represe a nemožnosti posoudit protiprávní jednání obou obviněných jako
trestný čin a uplatnit trestněprávní důsledky s tím spojené. Zásada
subsidiarity trestní represe vyplývá z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
které ovšem nelze vykládat tak, jak to učinili v dovolání oba obvinění s
argumentací, že nelze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené tam, kde jiné právní odvětví nabízí též určité prostředky
k ochraně práv osob poškozených trestným činem. V uvedeném ustanovení není
upraven tzv. materiální znak trestného činu, který by bylo třeba vždy naplnit,
aby jednání naplňující formální znaky trestného činu bylo trestným činem,
takové formálně-materiální pojetí (někdy zvané též jako materiální pojetí)
trestného činu bylo v rámci rekodifikace trestního práva hmotného v roce 2009
opuštěno a trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) oproti dřívější úpravě
vychází z koncepce formálního pojetí trestného činu, byť uznává zásadu
subsidiarity trestní represe a tzv. princip ultima ratio (řešení prostředky
trestního práva má být až tou nejzazší variantou, kterou lze užít, a to jak při
tvorbě trestněprávních norem, tak i při jejich aplikaci). V tomto směru lze
odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných
komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a
násl.).
21. Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a
je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že
společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu (jak se snad
domnívali obvinění), neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
22. S ohledem na uvedené závěry pro účely posouzení projednávané věci je
třeba konstatovat, že jednání, jehož se obvinění dopustili a za které byli
soudy nižších stupňů odsouzeni, se nejeví být bagatelním případem ve srovnání s
jinými běžně se vyskytujícími případy daného typu, tedy naplňujícími skutkovou
podstatu trestného činu poškození věřitele. Lze dokonce tvrdit, nejen že jde
právě o jednání pro danou skutkovou podstatu typické, ale dokonce navíc v mnoha
ohledech vykazuje i vyšší závažnost a společenskou škodlivost oproti případům
běžně se vyskytujícím. Předně obvinění svým jednáním způsobili značnou škodu a
pro jimi ovládanou jinou obchodní společnost SEDES, a. s., získali takovým
činem značný prospěch, byť tato další okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby uvedená v § 222 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nebyla soudy
nižších stupňů využita a v tomto směru nepochybně platí zákaz reformace in
peius, tedy do budoucna nemůže být v tomto směru obviněným právní kvalifikace
změněna. Nejméně však pro naplnění uvedené kvalifikační okolnosti v podobě
znaku značné škody ani nemůže jít o případ bagatelní, nadto hranici
kvalifikační okolnosti v podobě značné škody překročili obvinění svým jednáním
vícenásobně, dokonce způsobená škoda téměř dosahuje hranice škody velkého
rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bez 51 300 Kč dosáhla
částky 5 000 000 Kč. Obvinění tedy svým jednáním způsobili škodu vyšší ve
smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku. Dále závažnost činu obviněných a tedy i jeho
škodlivost nepochybně zvyšovala promyšlenost a sofistikovanost jejich jednání,
jejich zlý úmysl (dolus malus), neboť obvinění zcela záměrně vyvedli veškerý
postižitelný majetek z obchodní společnosti SEDES, s. r. o., resp. posléze
SEDES PLUS, s. r. o., aby v této obchodní společnosti ponechali pouze pasiva v
podobě neuhrazených závazků vůči poškozeným věřitelům, jichž navíc bylo větší
množství (podle výroku rozsudku soudu prvního stupně celkem 20), zatímco aktiva
vyvedli do jimi nově ovládnuté obchodní společnosti SEDES, a. s. (původně pod
obchodním názvem PITTHEUS, a. s., kterou ovládli ke dni 30. 6. 2010), s níž pak
dále pokračovali v další obchodní činnosti. Využívali tak obchodního jména
SEDES, neboť se v podstatě z pohledu zaměstnanců i klientely zdánlivě změnila
jen forma obchodní společnosti (ze společnosti s ručením omezeným na akciovou
společnost), byť ve skutečnosti šlo o zcela jiný subjekt. V takovém jednání lze
shledávat i jistou formu nekalosoutěžního jednání v podobě vyvolání nebezpečí
záměny a parazitování na pověsti, což nepochybně též zvyšuje závažnost jednání
obžalovaných, i když jim takové jednání nebylo kladeno za vinu. Obvinění přitom
podle zjištění soudů nižších stupňů zcela záměrně předstírali úplatný převod
obchodního podílu na tzv. bílého koně, spoluobviněného P. Ch., avšak převod
finančních prostředků v celkové výši 8 000 000 Kč ve skutečnosti jen fingovali. Stejně tak fingovali úhradu majetku postupně vyváděného z obchodní společnosti
SEDES, s. r. o., resp. SEDES PLUS, s. r. o.
Takové jednání s ohledem na způsob
provedení, jeho cíl (jak trefně uvedl státní zástupce – začít s tzv. čistým
štítem na úkor dosavadních věřitelů), míru zavinění obviněných (přímý úmysl), i
způsobený následek (značná škoda dosahující téměř škody velkého rozsahu) svědčí
o vysoké závažnosti jednání obviněných, a tedy rovněž o velké společenské
škodlivosti jejich jednání, takže nemůže být jakýchkoliv pochyb o tom, že
trestní odpovědnost jejich jednání byla uplatněna zcela oprávněně. Na tom
nemohla nic změnit ani jediná okolnost, která jim měla podle jejich dovolání
prospívat a jež měla spočívat v jejich bezúhonnosti, tedy trestní zachovalosti. Ovšem ani tato argumentace u obviněného Ing. J. H. není zcela přiléhavá, neboť
tento obviněný byl v minulosti odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost
majetkového charakteru (trestný čin úvěrového podvodu), ovšem toto odsouzení
bylo usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt
925/2013, zahlazeno (přes probíhající jiné trestní řízení). I k zahlazenému
odsouzení ovšem lze přihlížet v rámci hodnocení osoby pachatele. Není sice
možno považovat takové odsouzení za okolnost přitěžující ve smyslu § 42 písm. p) tr. zákoníku, ovšem současně ani nelze říci, že by obviněný dosud žil řádným
způsobem života, což představuje okolnost polehčující uvedenou v § 41 písm. o)
tr. zákoníku. I kdyby uvedené okolnosti nebylo, samotná okolnost, že pachatel
dosud žil řádným způsobem života sama o sobě nemůže automaticky znamenat, že se
jedná o čin bagatelní, který není společensky škodlivý, a proto není na místě
uplatnit trestní odpovědnost, jak se mylně domnívali obvinění. Naopak jednání
pachatelů protiprávní činnosti je třeba posuzovat vcelku, ze všech hledisek
uvedených především v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, jak ostatně již v předchozím
průběhu učinily soudy obou nižších stupňů, na což správně poukázal státní
zástupce ve svém vyjádření k podaným dovoláním.
23. Dovolací soud tedy může na základě shora uvedeného výkladu uzavřít,
že jednak v daném případě rozhodně nešlo o případ bagatelní, který by
nevykazoval ve srovnání s případy stejného typu společenskou škodlivost, ba
právě naopak byla společenská škodlivost spíše vyšší ve srovnání s jinými
obdobnými případy, jednak adekvátní řešení a dostatečnou a účinnou ochranu
právem chráněných zájmů poškozených nenabízely jiné právní předpisy (poškození
nyní uplatňují své pohledávky za dlužníkem SEDES PLUS, s. r. o., v rámci
insolvenčního řízení, přičemž zpeněžitelným majetkem je především majetek
zajištěný v rámci tohoto trestního řízení policejním orgánem (vyvedený
obviněnými do společnosti SEDES, a. s., která zahrnutí majetku do majetkové
podstaty dlužníka též napadala vylučovací žalobou). Ze všech těchto důvodů
nebyla tak splněna ani jedna z kumulativně stanovených podmínek uvedených v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, pro které by stát měl rezignovat na uplatnění trestní
represe v daném případě, naopak její uplatnění je zcela namístě a plně
odůvodněné shora uvedenými okolnostmi daného případu. Dovolací soud tak dospěl
k závěru, že je nezbytné mimo jiné i se zřetelem na princip generální prevence,
zajišťovaný právě prostředky trestního práva, trvat na trestním postihu
pachatelů škodlivé trestné činnosti zasahující tak závažným způsobem do
individuálních právních statků poškozených, a sice do jejich majetkových práv,
že prostředky jiných právních odvětví neposkytují poškozeným dostatečně účinnou
ochranu. Využití prostředků trestní represe je proto zcela namístě i při
zohlednění principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima
ratio“). K tomu lze odkázat i na současnou judikaturu Nejvyššího soudu (vedle
již shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn.
Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., například na
usnesení publikované pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr. nebo pod č. 14/2015 Sb. rozh.
tr.), i Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp.
zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR,
nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněný pod
č. 136/2003 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 8.
11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10.
2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, uveřejněný pod č. 186/2006 ve sv. 43 Sb. nál. a usn.
ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13,
uveřejněný ve sv. 72 pod č. 21/2014 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), přitom Ústavní soud
zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na orgány činné v trestním
řízení účinně uplatňovat i trestní odpovědnost pachatelů ve spojitosti s právem
obětí i poškozených na účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním
řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (tak např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález Ústavního soudu ze dne
2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14).
IV. Závěrečné shrnutí
24. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněných
posoudily jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili obvinění jako spolupachatelé podle
§ 23 tr. zákoníku.
25. Dovolací námitky obou obviněných uplatněné v souladu s dovolacím
důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posoudil proto dovolací
soud jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející
netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí.
26. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu, neboť dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné. Protože
Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové
rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.