5 Tdo 599/2025-1304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podala obviněná M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 8 To 80/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 105/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 8 To 80/2025, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 2 T 105/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 2 T 105/2023, byla obviněná M. S. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), za který byla odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného stanovení dohledu nad obviněnou v rozsahu stanoveném v § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla dále obviněné uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila náhradu nemajetkové újmy, kterou trestným činem způsobila. V adhezním řízení uložil Okresní soud v Prostějově obviněné podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), povinnost uhradit poškozené AAAAA (pseudonym; dále též jen „poškozená“) na náhradu nemajetkové újmy ve výroku specifikovanou částku. Podle § 229 odst. 1, resp. 2 tr. ř. současně odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu majetkové škody, resp. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, v její neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově, která je směřovala výlučně proti výrokům o trestu a náhradě škody, a dále též poškozená. Krajský soud v Brně rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 8 To 80/2025, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. tento soud znovu rozhodl tak, že obviněná se odsuzuje podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné a poškozené Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. Ve zbývajícím rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
3. Skutku, jímž byla uznána vinnou, se obviněná dopustila ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od listopadu 2018 do 27. 10. 2022, v místě jejich společného bydliště se zvyšující se intenzitou a četností psychicky a fyzicky týrala svou tehdy nezletilou dceru AAAAA. Toto jednání spočívalo v tom, že jí každý den vulgárně nadávala, že je lhářka, dement, čurák, debil, piča, kurva, prodejná děvka, že roztáhne nohy každému, přičemž některé z těchto vulgarit jí opakovaně zaslala též formou SMS na mobilní telefon. V době jejího studia na A. E., s. r. o., v XY a na Konzervatoři XY v XY jí vyhrožovala, že nebude studovat, nebude ji pouštět do školy a půjde na pracák, že půjde do dětského domova. Dále jí zadávala různé domácí práce s jejichž provedením skončila často až v pozdních nočních hodinách, teprve pak mohla jít poškozená spát, pokud práce nevykonala, trestala ji obviněná mimo jiné tak, že ji chytla za vlasy a táhla z jedné místnosti do druhé až poškozená upadla, opakovaně do ní kopala, čemuž se poškozená bránila tak, že si rukama chránila obličej, anebo ji chytila oběma rukama za tělo či oblečení, přitlačila ke zdi, čemuž se poškozená vzhledem ke svému věku a tělesné konstituci nemohla bránit, dávala jí facky. Minimálně dvakrát ji potrestala tak, že musela spát na židli a na podlaze, obdobně ji trestala i za horší prospěch nebo za pozdní příchod ze školy, opakovaně ji navíc vyhodila před dům, aniž by se poškozená stačila obout. Nejméně jednou týdně ji potrestala zákazem snídaně nebo večeře a vzhledem k jejímu věku jí nepodávala přiměřené množství stravy nebo nedávala peníze na její zakoupení, v důsledku čehož měla poškozená hlad. Přes vědomost, že má intoleranci na laktózu, jí podávala jídlo, které ji obsahovalo, což ji působilo nevolnost a zažívací potíže. V desítkách případů obviněná poškozenou z malicherných pohnutek bila otevřenou dlaní do obličeje, izolovala od jejích vrstevníků a následně i od přítele, a poškozená se v důsledku výše uvedeného jednání a vystavení dlouhodobé a nadměrné psychické zátěži v době plnění povinné školní docházky na základní škole opakovaně pomočila. Obviněná dále činila poškozené různé schválnosti, například jí zakazovala hrát na klarinet a housle, kterým se od malička věnovala, učit se do školy, zničila jí dioptrické brýle a nechodila s ní na kontroly do oční ambulance, bezdůvodně ji zamykala v pokoji, vzala jí platební kartu od účtu, na kterém měla peníze vydělané z brigády, schovala dva mobilní telefony, osobní doklady jako občanský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny a klíče s přívěškem, dožadovala se zpřístupnění mobilního telefonu poškozené a když ta odmítla, obviněná vyhrožovala, že jí ze života udělá peklo, bez jejího souhlasu jí natáčela na mobilní telefon poté, co ji zbila, odmítla jí zavolat záchrannou službu, o kterou žádala. Poškozená přitom toto jednání pociťovala jako těžké příkoří.
II. Dovolání obviněné a vyjádření státní zástupkyně
4. Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Podle obviněné nebyl soudy přijatý závěr o vině řádně prokázán, neboť je založen na jediném usvědčujícím důkazu, a to výpovědi poškozené. Přitom zpochybnila právě věrohodnost tvrzení poškozené, a to s ohledem na informace o charakteru poškozené, jež vyplynuly z dokazování a podle nichž byly u poškozené shledány mimo jiné znaky manipulativnosti, inklinace k poruchám osobnosti a snaha o potrestání obviněné.
V podrobnostech obviněná odkázala na výsledek znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené, z něhož je rovněž zřejmé, že se u ní v současnosti neprojevují prvky viktimizace. Přestože obviněná za účelem objektivnějšího prokázání skutečností, jež se odehrávaly v jejich společném obydlí, navrhovala provést výslech mladší dcery BBBBB (pseudonym), soudy tento důkazní návrh zamítly pro nadbytečnost. S tím však obviněná nesouhlasí, neboť jmenovaná mohla vypovídat o rozhodných okolnostech, kterým byla přímo přítomna.
Soudy navzdory tomu vyšly z důkazů nepřímých, které navíc hodnotily tendenčně a jednostranně v neprospěch obviněné, byť tyto nebyly ani ve vzájemném souhrnu způsobilé prokázat skutkový děj popsaný v odsuzujícím výroku o vině. V zásadě tak v důkazní situaci, kterou obviněná označila za „tvrzení (obviněné) proti tvrzení (poškozené)“, soudy bezdůvodně upřednostnily výpověď poškozené. Obviněná rovněž vyjádřila domněnku o podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně vůči své osobě. Po zdůraznění vybraných skutkových okolností, jež obviněná označila za neprokázané, včetně způsobení majetkové škody a nemajetkové újmy, jakož i dalších důkazních návrhů, které měly být podle jejího názoru v trestním řízení zohledněny, obviněná s odkazem na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo namítla, že měla být zproštěna obžaloby.
5. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu obviněná vytkla nesprávné potvrzení závěru soudu prvního stupně o řádně zjištěném skutkovém stavu a nadbytečnosti dalšího dokazování. Podle přesvědčení obviněné také odvolací soud „alibisticky“ rezignoval na prokázání její viny bez důvodných pochybností, což mimo jiné vedlo k tomu, že nevyslechnutá mladší dcera BBBBB sama podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu, jehož se vůči ní měla dopustit poškozená. Za další pochybení odvolacího soudu považuje obviněná zkrácení jejího práva vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem a provedeným důkazům. Odvolací soud neumožnil obviněné ústně komentovat jednotlivé odvolací námitky, jež vznesly státní zástupkyně a poškozená, předseda senátu ji donutil odevzdat její písemné poznámky, které měl následně zohlednit ve svém rozhodnutí. K tomu podle obviněné však nemohlo dojít, neboť přerušení veřejného zasedání za účelem porady senátu trvalo krátkou dobu, která nemohla být dostatečná pro seznámení se s obsahem písemných poznámek. V odůvodnění napadeného rozsudku pak odvolací soud pouze konstatoval, že šlo o opakování obhajoby obviněné, s čímž však obviněná projevila nesouhlas. Odvolací soud se tak například nevypořádal s námitkou nezákonného provedení některých důkazů, konkrétně třeba návodně pokládanými otázkami svědku T. M., nebo s námitkou opomenutého důkazu spočívajícího ve výslechu svědkyně D. P. Všechny tyto nedostatky vedly podle názoru obviněné k nesprávnému skutkovému zjištění a v návaznosti na to i nesprávnému právnímu posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Za vadu nesprávného hmotněprávního posouzení označila obviněná navíc otázku hodnocení její osoby a zájmů ostatních dotčených subjektů při rozhodnutí odvolacího soudu ohledně ukládaného trestu.
6. Obviněná proto závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněná současně požádala o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné označila uplatněné dovolací námitky za opakování obhajoby, s níž se již soudy v předchozím průběhu trestního řízení dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupkyně se přiklonila ke způsobu, jímž soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, neshledala žádné zjevné rozpory mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů. Pokud jde o obviněnou zpochybněnou úplnost dokazování, státní zástupkyně odkázala na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, v nichž se soudy se všemi důkazními návrhy, s výjimkou výslechu svědkyně D. P., zabývaly a náležitě vysvětlily, proč jim nevyhověly. V případě jmenované svědkyně pak ze spisového materiálu není podle státní zástupkyně zřejmé, v jaké souvislosti bylo provedení tohoto důkazu navrhováno. Podstatné je, že soudy měly pro rozhodnutí o vině obviněné dostatek důkazů. Státní zástupkyně se ztotožnila též se způsobem, jakým soudy hodnotily věrohodnost výpovědi poškozené, kterou podle jejího názoru podporovaly rovněž další provedené důkazy, proto se mohla stát stěžejním podkladem pro skutková zjištění soudů.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
10. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout již pravomocné soudní rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat formální označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
11. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež spočívají jednak v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněná uplatnila tento dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, ale žádným způsobem jej nezahrnuly do hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
13. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může být shledáno i v případě, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento mohl být v posuzované trestní věci naplněn pouze v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na podkladě řádného opravného prostředku. Vytýkaná vada tudíž mohla spočívat pouze v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněná v dovolání sice výslovně neuvedla, které dovolací důvody byly podle jejího názoru dány v řízení před soudem prvního stupně, z její argumentace však lze usuzovat, že za ně považuje současně uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž podstata je zmíněna výše.
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněná uplatnila námitku, která je v obsahovém souladu s odkazovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a kterou je zároveň třeba považovat za opodstatněnou. Jde o výhradu týkající se tzv. opomenutého důkazu spočívajícího v neprovedení výslechu mladší sestry poškozené a dcery obviněné BBBBB, přestože navrhovaná svědkyně mohla nepochybně přímo vypovídat o okolnostech významných z hlediska řádného prokázání viny obviněné. Na podkladě této části dovolání obviněné proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Prostějově a zjistil, že jsou zatíženy jednak výše zmíněnou podstatnou vadou důkazního řízení, dále též některými dalšími nedostatky popsanými v tomto usnesení níže, pro které nemohly obstát.
b) K důvodům kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu
16. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že jako soud dovolací není třetí soudní instancí plného skutkového přezkumu. Takový přístup by byl v rozporu s povahou dovolacího řízení jako řízení o mimořádném opravném prostředku určeném především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, která se stala podkladem výroku o vině, zásadně nezasahuje. Výjimkou jsou situace, v nichž Nejvyšší soud zjistí, že trestní řízení bylo zatíženo podstatnou vadou důkazního řízení naplňující některou ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byly popsány v bodě 12. výše. Jednou z nich je existence tzv. opomenutého důkazu.
17. Přestože je dokazování nepochybně doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, a je tedy výlučně na těchto soudech, které důkazy, resp. důkazní prostředky budou provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., toto postavení soudů nižších stupňů v procesu dokazování není zcela neomezené. Soudy sice nejsou vázány důkazními návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověly. Jak přitom dlouhodobě a konstantně zdůrazňuje též Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, nebo usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05), neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadou spočívající v porušení příslušného procesního předpisu, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2).
18. V posuzované trestní věci předložila obviněná před ukončením dokazování těch důkazů, které byly dosud opatřeny a v hlavním líčení provedeny, několik návrhů na jeho doplnění. Soud prvního stupně se s těmito návrhy vypořádal v bodě 21. svého rozsudku, v němž poměrně podrobně vysvětlil, proč jim nevyhověl. S důvody, které soud prvního stupně v citovaném bodě vyjádřil, lze v převážné míře, s výjimkou popsanou níže, souhlasit. Pro úplnost nutno dodat, že soud prvního stupně sice výslovně neodůvodnil neprovedení výslechu svědkyně D. P., z obsahu trestního spisu nicméně vyplývá, že jmenovaná svědkyně se opakovaně omlouvala z účasti v hlavním líčení kvůli hospitalizaci v nemocnici a svým zdravotním potížím. Obhajoba nicméně před skončením dokazování tento důkazní návrh opakovaně nevznesla, a tudíž bylo možné vycházet z toho, že již na jeho provedení netrvala (č. l. 1096 tr. spisu).
19. Pokud jde o výslech mladší sestry poškozené a dcery obviněné BBBBB, soud prvního stupně k tomuto důkaznímu návrhu konstatoval, že jmenovaná je osobou, která v rozhodné době žila s obviněnou a poškozenou ve společném obydlí, avšak nyní je jí patnáct let a v době, kdy poškozená opustila domácnost, byla ještě o dva roky mladší, přičemž až do dnešního dne zůstala pod vlivem obviněné. Jde o dívku, která má podle psychologického vyšetření problémy v komunikaci, hovoří o obavách ze všeho. Sama se také zmiňovala o problematickém životě v rodině, o nedobrém chování poškozené vůči ní spočívajícímu v zesměšňování, a dokonce vyhrožování fyzickým násilím. Soud prvního stupně následně zdůraznil, že aktuálně je vnímání více než dva roky staré události ze strany BBBBB ovlivněno tím, jak vše (zřejmě odchod poškozené ze společné domácnosti a probíhající trestní řízení vůči obviněné, pozn. Nejvyššího soudu) prožívá rodina včetně obviněné, na níž je tato svědkyně jako nezletilá dcera závislá. Soud rovněž poukázal na to, že snahou pomoci obviněné byla negativně ovlivněna i výpověď dospělé osoby žijící ve společném obydlí s obviněnou, a to svědka J. Š. Za této situace soud prvního stupně nepovažoval výslech jmenované svědkyně za nezbytný.
20. S výše shrnutou argumentací ve vztahu k nevyhovění důkazních návrhů obviněné soudem prvního stupně se ztotožnil též odvolací soud, který v bodě 7. napadeného rozsudku fakticky doslovně zopakoval příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Současně dodal, že není povinností soudu akceptovat další návrhy na doplnění dokazování, jestliže byl skutkový stav řádně zjištěn a objasněn. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud další dokazování v posuzované trestní věci nadbytečným.
21. Přestože se především soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, snažil vyložit okolnosti, pro které neshledal důvodným provedení výslechu svědkyně BBBBB, poměrně vyčerpávajícím způsobem, Nejvyšší soud nepovažuje předložené úvahy za dostatečně přesvědčivé vzhledem k celkovému rozsahu i povaze dosud opatřených důkazů. V posuzovaném případě sice nešlo o situaci, v níž by tento důkazní návrh zůstal bez jakékoli reakce a požadovaného vysvětlení jeho odmítnutí ze strany rozhodujících soudů, nicméně Nejvyšší soud nemohl akceptovat důvody, na jejichž základě soudy tomuto návrhu nevyhověly.
Obviněná se domáhala provedení tohoto důkazu za účelem podpoření její obhajoby spočívající v tom, že jednotlivá tvrzení poškozené zcela neodpovídala skutečnosti, byla zkreslená a částečně i poškozenou vymyšlená. Obviněná tedy považovala provedení výslechu své mladší dcery za stěžejní pro zpochybnění tvrzení obžaloby ohledně jí vytýkaného jednání vůči poškozené a předpokládala, že přispěje k vyvrácení okolností zahrnutých do skutkového děje, k němuž podle jejího přesvědčení nedošlo tak, jak byl promítnut do popisu skutku odsuzujícího výroku, jež se s obžalobou ztotožnil.
V tomto ohledu nutno obviněné přisvědčit v tom, že tato část její obrany měla relevantní souvislost s předmětem řízení a výslech navrhované svědkyně disponoval ve vazbě na ni i příslušnou vypovídací potencí, tj. mohl přispět k potvrzení či vyvrácení obhajoby obviněné, samozřejmě při zohlednění dalších ve věci již opatřených a provedených důkazů a současně s případnou korekcí vzhledem k nositelce tohoto důkazního prostředku. BBBBB žila po celé rozhodné období, po které mělo docházet k situacím charakterizujícím týrání poškozené tak, jak je obviněné obžalobou přičítáno, s obviněnou i poškozenou v jejich společném obydlí a nelze proto pochybovat o tom, že převážné většině konfliktních situací mezi obviněnou a poškozenou byla osobně přítomna.
Je proto důvodné očekávat, že výpověď svědkyně BBBBB by mohla přinést další poznatky nejen o způsobu soužití všech členů domácnosti obviněné, ale především o konkrétním chování a jednání obviněné vůči nejstarší dceři v situacích, v nichž mělo docházet k různým formám „trestání“ poškozené AAAAA se zřetelem k jejich četnosti, intenzitě a povaze, k tomu, co jim bezprostředně předcházelo a jak je svědkyně jakožto osoba, která jim byla přítomna, vnímala apod. Jde totiž o okolnosti, které jsou významné pro objasnění skutkových podkladů pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné a minimálně mohou přispět k bližšímu objasnění chování a jednání obviněné nejen k poškozené, ale i k dalším členům jejich společné domácnosti.
22. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů o nadbytečnosti tohoto důkazu, a to se zřetelem k celkovému kontextu důkazní situace, z níž soud prvního stupně při uzavření objasňování skutkového stavu v posuzované věci vycházel. Jediným přímým usvědčujícím důkazem totiž byla výpověď samotné poškozené, kterou však obviněná rozporovala. V této souvislosti nelze zcela pominout, že rovněž soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie, PhDr.
Dagmar Sochorová připustila, že posouzení věrohodnosti se u poškozené jeví jako složité především z důvodu obtížného vybavování si detailů a časového zařazování starších událostí a vzpomínek. Podle jmenované znalkyně je pravděpodobné, že tak, jak poškozená zatajovala obviněné špatné známky ve škole a byla pod jejím manipulativním vlivem, naučila se volněji krátkodobě ve svůj prospěch zacházet s realitou a neříkat pravdu. Je proto těžké odlišit, kdy jsou její vzpomínky na psychické či fyzické týrání obviněnou autentickou a nezveličenou vzpomínkou, a kdy je ovlivněna aktuálním negativním emočním vztahem k matce, případně se tak děje účelově (bod 5.
rozsudku soudu prvního stupně). Je sice pravdou, že některé události popisované poškozenou byly do určité míry podpořeny některými dalšími, byť nepřímými důkazy. Ty však nebyly samy o sobě způsobilé potvrdit správnost a pravdivost tvrzení poškozené v celém rozsahu relevantních okolností, jež byly obviněné v rámci její viny přičítány, a nalezly svou reflexi ve skutkové větě odsuzujícího výroku.
23. V tomto ohledu je vhodné zmínit například výpověď svědkyně H. K., která pracovala jako výchovná poradkyně základní školy, již poškozená navštěvovala, a která si u ní někdy všimla modřiny na rukou. Dále například ředitelka této základní škody svědkyně V. H. zmínila, že jednou přišla poškozená s rozbitými brýlemi a současně měla na tváři červený flek, jiná zranění si nepamatovala. Obdobně vypovídal rovněž třídní učitel poškozené na základní škole L. Z., který uvedl, že několikrát zaznamenal u poškozené modřiny, škrábance, občas měla i rozbité brýle (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Tato občasná zranění, zavázané zápěstí či loket potvrdila též svědkyně L. H., která poškozenou učila na střední škole A. E., s. r. o. (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Podle výpovědi spolužačky poškozené CCCCC (pseudonym) se jí poškozená svěřila o problémech doma, že ji obviněná zamykala a tahala za vlasy (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Souhrnně pak všichni svědci, kteří působili na školách, jež poškozená navštěvovala, či její spolužáci hovořili o přehnaně vysokých požadavcích a nárocích, jež obviněná vyvíjela na poškozenou s ohledem na její studijní výsledky a známky, které však patrně neodpovídaly jejím schopnostem. Vnímali, že poškozená byla pod silným vlivem a tlakem obviněné, měla z ní strach, bála se písemných prací a zkoušení, obdržení špatné známky apod. Výsledky dosud provedeného dokazování tedy nasvědčují minimálně nevhodnému zacházení obviněné vůči osobě poškozené, a to alespoň v některých situacích jak v oblasti kladených nároků na zapojení poškozené do péče o společnou domácnost, její školní výsledky či chování a vystupování uvnitř rodiny, tak i mimo ni, což Nejvyšší soud rozhodně nemá v úmyslu bagatelizovat. Na druhé straně však nebylo soudy s dostatečnou mírou jistoty objasněno, zda zmíněné nevhodné výchovné metody obviněné mohly potenciálně dosáhnout intenzity znaku týrání ve smyslu naplnění objektivní stránky základní skutkové podstaty podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku (srov. k tomu též body 26. a násl. níže).
24. Ve výše naznačeném ohledu lze považovat za relevantní také například výpovědi sousedů obviněné z obce XY, a to R. K. a P. K. a DDDDD (pseudonym). Ve stručnosti lze výpovědi všech jmenovaných svědků shrnout tak, že ze společného obydlí obviněné a poškozené se často ozýval křik, hluk, vulgární nadávky obviněné směřující nejen vůči osobě poškozené, rachot či rány. Svědci si několikrát všimli, že poškozená byla neoblečená a bosa za dveřmi, chovala se vyplašeně a obviněná ji až po čase pustila dovnitř. DDDDD byl jednou svědkem události, v níž obviněná dala poškozené ve dveřích domu facku a poškozená šla na autobus s brekem. Byl rovněž spolužákem poškozené na základní škole a mluvil o štípancích, škrábancích a modřinách, jež poškozená mívala na rukou. Soud prvního stupně hodnotil taktéž obsah slohové práce tohoto svědka, v níž psal mimo jiné o jednom případu z jeho okolí, v němž matka týrá svou čtrnáctiletou dceru (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně).
25. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že výsledky dokazování svědčí i podle jeho názoru o nikoli vhodně zvolených výchovných metodách obviněné směrem k poškozené. Její chování v podobě vulgárních nadávek či fyzického trestání a bití je zajisté jednáním nejen společensky neúnosným, ale též nesprávným a odsouzeníhodným. Způsob zacházení obviněné s poškozenou rozhodně neodpovídá ani právní úpravě užívání výchovných prostředků rodičů vůči dětem, jak je v současnosti definováno v § 884 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. z.).
Z jeho odstavce 2 jasně plyne, že výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Primárně je oprávnění rodičů vynutit si určité chování dítěte závislé na věku dítěte a stupni jeho rozumového vývoje, nicméně rodiče si musí být vědomi práva dítěte na zachování tělesné a duševní integrity. Stávající právní úprava výslovně nezapovídá možnost využít vůči dítěti sankci tělesného trestu, což bylo změněno zákonem č. 268/2025, Sb., který nabývá účinnosti dnem 1.
1. 2026, a který mimo jiné doplnil zmíněné ustanovení § 884 odst. 2 obč. z., tak, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření. Nelze proto pochybovat o tom, že obviněná neuplatňovala vůči poškozené (zřejmě nejen k ní) takové výchovné prostředky, resp. vynucovala si určité její chování nepřiměřeně, je rovněž vysoce pravděpodobné, že přitom nedbala důsledně zachování její lidské důstojnosti a ovlivnila tak přinejmenším její citovaný, rozumový a mravní vývoj.
Otázkou však zůstává, zda v posuzované věci šlo ze strany obviněné o natolik intenzivní jednání, které mohlo z hlediska nejen hrubosti a bezcitnosti, ale i trvalosti naplnit zákonný znak týrání, jak je vykládán odbornou naukou i soudní praxí (viz body 26. a násl. níže). Nejvyšší soud má za to, že takový závěr z doposud učiněných skutkových zjištění prozatím vyslovit nelze. Nad rámec výpovědi samotné poškozené totiž obsah shora stručně zrekapitulovaných důkazů nepodporuje nade vši rozumnou pochybnost právní závěr, že k hrubému jednání obviněné k poškozené docházelo s takovou intenzitou a četností, aby mohlo jít s nezbytnou mírou jistoty o týrání ve smyslu výkladu tohoto znaku.
Nutno dodat, že tuto skutečnost nelze bez dalšího vyvodit ani z tvrzení poškozené (k tomu srov. body 29. a násl. níže). Přitom právě tyto okolnosti mohl blíže ozřejmit obviněnou navrhovaný výslech svědkyně BBBBB, která s obviněnou a poškozenou žila ve společném obydlí, tedy na místě, kde převážně mělo k nevhodnému chování obviněné vůči poškozené docházet. Jmenovaná tudíž mohla přinést důležité poznatky k předmětu trestního řízení, byť samozřejmě nelze předem vyloučit její ovlivnění ze strany obviněné jako matky a snahu pomoci jí, jak dovodily soudy obou stupňů.
Tato skutečnost nicméně nemohla být důvodem pro to, aby soudy bez dalšího odmítly tento důkaz provést, a už vůbec ne s poukázáním na to, že ke stejnému ovlivnění došlo také u jiného svědka J. Š., jehož výslech však soud prvního stupně v hlavním líčení provedl, a následně vyhodnotil i z hlediska věrohodnosti jeho tvrzení. Obava z ovlivnění osoby BBBBB ve vztahu k vylíčení způsobu fungování uvnitř rodiny i konkrétního zacházení obviněné s poškozenou měla být naopak důvodem pro obezřetné a pečlivé vyhodnocení její výpovědi včetně otázky věrohodnosti této svědkyně. K tomu však soudy měly správně přistoupit až po provedení jejího výslechu, jak ostatně předpokládá procesní předpis mimo jiné zakotvením zásad ústnosti a bezprostřednosti v ustanovení § 2 odst. 11 a 12 tr. ř., a zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
26. Kromě vady tzv. opomenutého důkazu, jež byla podkladem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba soudům vytknout další pochybení, a sice že z popisu skutku výroku o vině nevyplývá zcela jednoznačně naplnění objektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost vnímá jako těžké příkoří (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 20/1984-I. a č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele proto nelze posuzovat jen izolovaně. Podstatné v tomto ohledu je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 7 Tdo 704/2024).
27. Pokud jde o naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v páchání trestného činu týrání svěřené osoby po delší dobu, Nejvyšší soud dodává, že již vlastní týrání podle základní skutkové podstaty citovaného ustanovení je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Při páchání takového činu po delší dobu proto musí jít o dobu trvání řádově v měsících. Čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby mohlo jít o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Podle judikatury (viz rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.) je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba mít na zřeteli též konkrétní způsob provedení činu, intenzitu týrání, jeho četnost apod. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021). V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby tento zákonný znak naplnila i doba jen několika málo měsíců. Může tomu být například v situaci, v níž půjde o týrání zcela malého dítěte nebo velmi staré, resp. nemocné osoby či intenzivní formu týrání. Kratší doba jen řádově v týdnech by pak musela být vyvážena vysokou intenzitou týrání, popř. i nízkým věkem oběti, například v případě kojence (viz též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2475 a násl.).
28. S ohledem na výše nastíněná východiska je podle soudní praxe při posuzování určitého jednání jako týrání nezbytné učinit zjištění, že k nedovolenému chování nedocházelo toliko sporadicky, ojediněle či občasně, nýbrž soustavně a s určitou mírou intenzity. To znamená, že určité izolované excesy s časovými odstupy znak týrání nenaplní. Musí jít o jednání, jehož kvantitativní stránka je natolik výrazná, že je namístě učinit závěr o soustavnosti daného jednání. Tato kvantifikace se pak v nezbytné míře musí promítnout také do popisu skutku, a to v dostatečně konkrétní podobě, tedy tak, aby bylo zřejmé, jaká byla četnost jednotlivých útoků, zda se jednání pachatele v průběhu času měnilo, mělo vzestupný charakter apod. (viz výše již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 7 Tdo 704/2024, nebo přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022).
29. Podle Nejvyššího soudu nemohl v posuzované trestní věci obstát odsuzující výrok z rozsudku soudu prvního stupně právě z důvodu nedostatečné kvantifikace jednotlivých útoků obviněné vůči poškozené, a to i v návaznosti na celkové období, v němž mělo k těmto útokům docházet. Předně není z popisu skutku zřejmé, zda jednotlivé druhy a formy závadného jednání, jak byly ve výroku specifikovány, probíhaly po celou dobu, která je obviněné přičítána, tj. od listopadu 2018 do 27. 10. 2022, nebo je obviněná činila vždy v některé dílčí úseky tohoto období. Konkrétně například k vulgárnímu osočování poškozená v hlavním líčení vypověděla, že urážky ohledně toho, že „roztáhne nohy každému“, používala obviněná až v pozdějším období, poté co si poškozená našla přítele, stejně tak i vulgární označení „prodejná děvka“ (viz č. l. 500 a 512 tr. spisu).
30. Nejvyšší soud konstatuje, že četnost útoků je v popisu skutku vyjádřena fakticky pouze u vulgárního nadávání, k němuž mělo docházet denně, a dále v případě trestů spočívajících v odepření poskytnutí stravy, čehož se obviněná měla dopouštět nejméně jednou týdně. Ve vztahu k fyzickému trestání zmínila poškozená v hlavním líčení tahání za vlasy a mlácení za špatné známky. Zejména ale mělo jít o nadávání, k tomu mělo docházet téměř každý den. Pokud jde o tahání za vlasy, podle poškozené se to stalo vícekrát, například, když něco neuklidila, obviněná ji chytla za vlasy a přitáhla ji za ně k danému místu. Intenzivní násilí spočívající v kopání se mělo rovněž odehrát vícekrát, poškozená to nicméně nebyla schopna blíže specifikovat, řekla, že už si ty situace moc nepamatuje (č. l. 503 tr. spisu). Následně bez další konkretizace uvedla, že k mlácení docházelo jednou, dvakrát do týdne, resp. že často měla modřiny (č. l. 504 tr. spisu).
31. Pokud jde o jednání spočívající ve vyhrožování, že obviněná nebude studovat apod., ve výroku je pouze uvedeno, že toto obviněná činila v době studia poškozené na A. E., s. r. o., v XY a na Konzervatoři XY v XY, četnost zde nicméně vyjádřena nebyla a není tudíž zřejmé, zda se tak mělo dít opakovaně, či zda šlo pouze o ojedinělý exces. Poškozená k tomuto nicméně v hlavním líčení uvedla, že „to bylo vlastně ten týden, kdy jsem prostě, to jsem úplně zapomněla, pardon, to se omlouvám, říct, že prostě když jsem já chtěla nebo já už nevím, jak to bylo, no prostě co vím, tak mamka mi říkala, že skončím na pracáku, že nebudu prostě chodit na konzervatoř a takhle. Vydírala mě i tady tímto“ (č. l. 505 tr. spisu). Z výpovědi poškozené tudíž plyne, že v tomto ohledu šlo ze strany obviněné spíše o jednorázové nežli běžné chování, navíc jeho povahu lze výstižněji označit jako neadekvátní a do jisté míry „hloupé“, zjevně bez možnosti dosáhnout zamýšleného výchovného výsledku.
32. V popisu skutku je dále zachyceno několik jednání, které se však odehrály v rámci jednoho incidentu, a to poté, co poškozená odmítla zpřístupnit obviněné její mobilní telefon. Obviněná na to mimo jiné reagovala tak, že poškozené vzala mobilní telefon, doklady, klíče, peněženku a další věci, vyhrožovala, že jí ze života udělá peklo, bez jejího souhlasu jí natáčela na mobilní telefon v návaznosti na to, co ji zbila, odmítla jí zavolat záchrannou službu, o kterou žádala, resp. ji potrestala tak, že měla spát na židli (č. l. 501 tr. spisu). Přestože Nejvyšší soud nechce popsané jednání nijak zlehčovat, opětovně lze poukázat na to, že v tomto případě šlo celkově o jedinou vyhrocenou konfliktní situaci, nikoli o dlouhotrvající opakované útoky.
33. Dále je například v popisu skutku uvedeno, že obviněná zakazovala hrát poškozené na hudební nástroje. K této okolnosti však poškozená v hlavním líčení upřesnila, že musela nejprve udělat domácí práce, poté mohla hrát (č. l. 505 tr. spisu). V tomto směru tedy patrně nešlo o nějaké samovolné či bezdůvodné zakazování, které by nemělo žádné racionální opodstatnění. Vyvstává zde tudíž pochybnost (stejně jako v předchozím odstavci zmíněné výhrůžky o ukončení studia), zda by takové jednání mohlo být z hlediska své intenzity a povahy posouzeno, byť i ve spojení s jinými závažnějšími útoky, do souhrnu dílčích aktů naplňujících znak týrání.
34. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s otázkou kvantifikace jednotlivých útoků, resp. případů nepřijatelného zacházení obviněné s poškozenou, které by mohly být posouzeny jako součást tyranizujícího jednání. Jsou-li ve skutkové větě odsuzujícího výroku obsaženy výrazy jako „často“ nebo „opakovaně“, Nejvyšší soud konstatuje, že z nich nelze vyčíst ani přibližnou četnost jednání, která měla být jejich prostřednictvím vyjádřena. Obdobně to platí taktéž o neurčitém výrazu „v desítkách případů“ (opakovaného bití), neboť tento pojem může odpovídat nižším (např. 20) a stejně tak i vyšším desítkám případů (např. 90). Opětovně zde však nepostačuje vymezit četnost pouze počtem případů opakovaného bití, ale rozhodná je též doba, po kterou k němu mělo docházet, tj. zda se tak dělo v celém rozsahu poměrně dlouze vymezeného období od listopadu 2018 do 27. 10. 2022, nebo pouze v určitém časově kratším úseku. Přiměřeně to platí rovněž k dalším formám nevhodného chování obviněné vůči poškozené, u něhož se soudy měly podrobně zabývat tím, zda takto obviněná jednala v celém průběhu výše specifikovaných přibližně čtyř let, anebo se některé útoky uskutečnily pouze v některé jeho fázi, například v reakci obviněné na to, že si poškozená našla přítele (viz bod 29. výše), s čímž obviněná evidentně nesouhlasila a vypovídal o tom mimo jiné přítel poškozené svědek T. M. (bod 12. rozsudku soudu prvního stupně).
35. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil, trestný čin týrání svěřené osoby se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu. Přestože se k naplnění jeho objektivní stránky nevyžadují každodenní útoky, nesmí se jednat pouze o izolované excesy s časovými odstupy. Opakované a trvající útoky pak ale musí z hlediska intenzity odpovídat vyššímu stupni hrubosti a bezcitnosti, tj. musí jít o jednání pachatele, které týraná osoba jako jeden celek pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost vnímá jako těžké příkoří. Popis skutku odsuzujícího výroku z rozsudku soudu prvního stupně výše uvedeným požadavkům nedostál, proto nebylo možno prozatím učinit jednoznačný závěr, že obviněná svým jednáním naplnila znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
36. S ohledem na vady specifikované v předcházející části tohoto usnesení nemohl rozsudek soudu prvního stupně obstát. Vzhledem k tomu, že tyto vady nebyly odstraněny ani v odvolacím řízení na podkladě řádného opravného prostředku, který obviněná podala a v němž minimálně vadu opomenutého důkazu spočívajícího ve výslechu svědkyně BBBBB důvodně vytýkala, nemohl obstát ani rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto na základě obsahu trestního spisu a po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně řízení, jež jim předcházelo, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
37. Bude tedy na Okresním soudu v Prostějově, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval posuzovanou věcí obviněné ve shora naznačených souvislostech a doplnil dokazování výslechem svědkyně BBBBB, který bude nutné provést v režimu upraveném v ustanovení § 102 tr. ř. Dále bude záležet na uvážení soudu, zda výslech provede též v nepřítomnosti obviněné ve smyslu § 209 odst. 1 tr. ř., jak to ostatně učinil již v případě výslechu poškozené AAAAA (viz č. l. 496 tr. spisu). Vzhledem k soudy prezentované a důvodné obavě z toho, že jmenovaná svědkyně mohla být ovlivněna dosavadním spolužitím s obviněnou a tím, jak obviněná sama na projednávanou trestní věc nahlíží a pravděpodobně o ní i před svou dcerou mluví, čemuž nasvědčují i podání zaslaná AAAAA Nejvyššímu soudu i Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově, bude nutné, aby soud přistoupil k provedení výslechu i jeho následnému vyhodnocení s vysokou mírou pečlivosti, zaměřil se na vhodné kladení otázek, měl na zřeteli nejen obsah odpovědí svědkyně, nýbrž i její bezprostřední neverbální reakce apod., a vyhodnotil i tento důkaz důsledně v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti, jakož i zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6, 11 a 12 tr. ř. Vzhledem k tomu, že pro jednoznačný závěr o tom, že obviněná spáchala trestný čin týrání svěřené osoby, bude potřeba řádně kvantifikovat četnost a intenzitu jednotlivých útoků, jakož i období, po které k nim docházelo, bude nezbytné, aby Okresní soud v Prostějově doplnil dokazování rovněž opakováním výslechu poškozené AAAAA, v němž se zaměří na výše uvedené otázky, případně provede další důkazy podle svého uvážení a vývoje důkazní situace.
38. Dospěje-li soud prvního stupně po doplnění dokazování a jeho pečlivém vyhodnocení k závěru o potřebě vyvození trestní odpovědnosti obviněné trestným činem týrání svěřené osoby, a to při respektu k právním závěrům soudní praxe, jak byla zmíněna v tomto usnesení, při rozhodování o trestu zváží přiměřenost druhu trestu, který bude obviněné ukládat, a to v souladu se všemi hledisky zákonem stanovenými pro ukládání trestu včetně potřeby individuální prevence a výchovného působení uloženého trestu na obviněnou. Za účelem řádného vyhodnocení kritérií pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, mezi něž se řadí i osoba pachatele, dává Nejvyšší soud soudu prvního stupně ke zvážení, zda by vzhledem k charakteru projednávané věci, jehož podstatou je fakticky konfliktní a do určité míry narušený vztah mezi obviněnou a poškozenou jakožto matkou a dcerou, jehož prvotní příčina však může vycházet z povahových rysů obviněné, jejích přehnaných nároků a požadavků v otázkách výchovy a možná až nezdravého „lpění“ na závislosti poškozené vůči ní, nebylo vhodné opatřit rovněž znalecký posudek zaměřený na zkoumání osobnostního profilu obviněné. Nicméně tato otázka bude výlučně odvislá od úvahy soudu prvního stupně, jež může navázat na zjištění vyplývající z doplněného dokazování.
39. Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena výlučně z podnětu dovolání obviněné, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
40. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že k žádosti obviněné nerozhodoval samostatně o přerušení výkonu napadených rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., ale z důvodu procesní ekonomie neprodleně přistoupil k jejich zrušení a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, současně rozhodl tak, že obviněnou nebere do vazby, tudíž byla dne 20. 8. 2025 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 5 Tdo 599/2025
Datum rozhodnutí: 20.08.2025
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
5 Tdo 599/2025-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podala obviněná M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 8 To 80/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 105/2023, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná M. S. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Obviněná M. S. podala dovolání, kterým napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 8 To 80/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 2 T 105/2023, jímž byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“). Z podnětu tohoto dovolání Nejvyšší soud dnešního dne rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), o zrušení obou výše citovaných rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu projednání a rozhodnutí.
2. Vzhledem k tomu, že obviněná v současné době vykonává trest odnětí svobody, který jí byl v této trestní věci uložen, bylo třeba učinit rozhodnutí podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněné. Nejvyšší soud proto posuzoval splnění podmínek pro případné uvalení vazby, jak jsou vyjmenovány v § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Z obsahu trestního spisu přitom zjistil, že obviněná nebyla v předchozím průběhu trestního řízení vazebně stíhána, nezavdala doposud žádnou příčinu k obavám, jejichž naplnění má být zabráněno právě omezením svobody obviněné osoby ve smyslu jednotlivých vazebních důvodů. Ve věci bude znovu konáno řízení před soudem prvního stupně, případně též soudem odvolacím a v tomto stadiu trestního řízení Nejvyšší soud neshledal důvody k využití tohoto omezujícího opatření vůči obviněné. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná do nebere vazby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu