5 Tdo 748/2025

5 Tdo 748/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Zdeněk Dědič, a 2. P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 12 To 4/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 10/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Podle § 256i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Zdeňka Dědiče odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 56 T 10/2015, byl obviněný Zdeněk Dědič za jednání pod body I. a II. výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále též jen jako „tr. zákoník“), a to pod bodem I. v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr.

zákoníku. Obviněný P. B. byl citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost soud obviněnému Zdeňku Dědičovi uložil podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněný P. B. byl odsouzen podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků, a dále tomuto obviněnému soud podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč. Současně citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a trestech obviněných právnických osob – obchodních společností BUGABOO, s.

r. o., v likvidaci, a Dolce Sogno, s. r. o., o uložení dvou ochranných opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, z nichž jedno se vztahovalo k finančním prostředkům obchodní společnosti Auto poma, s. r. o., v likvidaci, ve výši 635 000 Kč a druhé k věcem specifikovaným ve výroku o ochranném opatření. Rovněž soud prvního stupně rozhodl podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci obviněných P.

U., J. T., J. P. a spolupracujícího obviněného P. Š. pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. V adhezním řízení soud obviněným Zdeňku Dědičovi a P. B. podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném od 1.

1. 2022 (dále jen tr. ř.) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené České republice zastoupené Celním úřadem pro Liberecký kraj částku 13 549 383 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.

soud odkázal poškozenou obchodní společnost PHILIP MORRIS PRODUCTS S.A., se sídlem Quai Jeanrenaud 3, Neuchâtel, Švýcarsko, s jejími nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podali odvolání obviněná právnická osoba – obchodní společnost BUGABOO, s. r. o., v likvidaci (dále též jen jako „obviněná právnická osoba BUGABOO, s. r. o.“ nebo „obchodní společnost BUGABOO, s. r. o.“), obvinění Zdeněk Dědič, P. B, a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který je podal v neprospěch obviněných Zdeňka Dědiče, P. B., P. U., J. T., J. P. a P. Š. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 22.

10. 2024, sp. zn. 12 To 4/2024, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných Zdeňka Dědiče a P. B. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně těchto obviněných ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestech, které jim byly uloženy, v celém výroku o náhradě škody a ve výroku o ochranném opatření zabrání věci v té části, jež se netýká obchodní společnosti Auto Poma, s. r. o., v likvidaci. Odvolací soud poté sám podle § 259 odst. 3 tr.

ř. nově uznal obviněného Zdeňka Dědiče vinným dílčím útokem pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněného P. B. tento soud uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnému Zdeňku Dědičovi odvolací soud za uvedenou trestnou činnost a za dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. nezměněn, uložil podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr.

zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému P. B. odvolací soud za výše uvedenou trestnou činnost uložil podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 roků a za současného uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve shodné výměře, jak mu byl peněžitý trest uložen soudem prvního stupně.

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud uložil ochranné opatření zabrání věci, a to konkrétně věcí podrobně označených v tomto výroku. V adhezním řízení odvolací soud rozhodl zcela shodně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněných Zdeňka Dědiče, P. B. a obviněné právnické osoby BUGABOO, s. r. o., odvolací soud zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

Dále odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zprošťujícího výroku, a současně podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněných P. U., J. T, J. P. a spolupracujícího obviněného P. Š. vrátil soudu prvního stupně.

3. Skutky, které se staly podkladem výroku o vině jsou všem procesním stranám dobře známy, proto je Nejvyšší soud jen ve stručnosti shrne. Vrchní soud v Praze nově rozhodl o vině obviněných skutkem pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který v zásadě spočíval v neoprávněné výrobě a skladování cigaret, z nichž nebyla odvedena spotřební daň a které obvinění balili do krabiček neoprávněně označených ochrannou známkou L&M, přičemž krabičky současně neoznačili tabákovou nálepkou podle vyhlášky Ministerstva financí č. 467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, čímž porušili § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, a § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a ke škodě České republiky celkem zkrátili spotřební daň ve výši 13 549 383 Kč. Této protiprávní činnosti se obvinění Zdeněk Dědič a P.

B. dopustili společně s odděleně trestně stíhaným Vilémem Kováčem, o jehož vině nebylo dosud rozhodnuto (míněno v době vyhlášení citovaného rozsudku odvolacího soudu, poznámka Nejvyššího soudu), v průběhu roku 2012 na třech různých místech v Liberci. Jednak měli v pronájmu průmyslový areál v ulici XY, kde cigarety vyráběli a poté skladovali, halu č. XY v ulici XY, v níž skladovali komponenty k výrobě cigaret, a dále skladové prostory v ulici XY, kde skladovali surový tabák určený na výrobu cigaret.

Veškeré tyto prostory byly fiktivně pronajaty dalším obchodním společnostem, za něž vystupovali tzv. bílí koně, čímž se snažili zakrýt přímý vztah pachatelů k nelegální výrobě cigaret. Obviněný Zdeněk Dědič v pozici jednatele obchodní společnosti BUGABOO, s. r. o., která byla nájemcem prostor na ulici XY, tyto prostory fiktivně pronajal obchodním společnostem EGSJON, s. r. o., a Auto poma, s. r. o., ve prospěch obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., zajistil také pronájem skladu v ulici XY, jehož provoz však řídil on sám, dále se podílel na zařizování stavebních úprav areálu v ulici XY, jehož provoz, tj. výrobu cigaret, také zajišťoval.

Obviněný P. B. se na trestné činnosti spoluobviněného Zdeňka Dědiče podílel nejméně tím, že na podzim 2012 řídil stavební práce zaměřené na úpravu areálu v ulici XY tak, aby nedošlo k prozrazení nelegální výroby cigaret a jejich skladování, a dále se v tomto areálu podílel také na výrobě cigaret.

4. Skutek pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ponechal odvolací soud beze změny a jeho podstatné okolnosti Nejvyšší soud opět pouze v krátkosti shrne. Protiprávní jednání obviněného Zdeňka Dědiče, obviněných právnických osob – obchodních společností BUGABOO, s. r. o., v likvidaci, a Dolce sogno, s. r. o., a odděleně trestně stíhaných Viléma Kováče a P. Š. (o jejichž vině nebylo v době vyhlášení přezkoumávaného rozsudku pravomocně rozhodnuto) probíhalo od 16. 2. 2012 do 11. 12. 2012 tak, že obvinění dováželi minerální olej ze Spolkové republiky Německo na území České republiky, kde ho distribuovali jako motorovou naftu, formálně však předstírali dodávky minerálního oleje obchodní společnosti EVEA, s. r. o., do Slovenské republiky, to vše v úmyslu vyhnout se povinnosti přiznat a odvést daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Obviněný Zdeněk Dědič konkrétně poskytl jím zastupovanou obchodní společnost BUGABOO, s. r. o., k zakrytí skutečnosti, že opravdovým dovozcem minerálního oleje, vlastníkem vozidel a zaměstnavatelem řidičů je Dolce sogno, s. r. o., a zároveň za BUGABOO, s. r. o., vystavoval faktury a jiné doklady nepravdivě dokládající dodávky minerálního oleje obchodní společnosti EVEA, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, čímž se on i BUGABOO, s. r. o., podíleli na celkem 131 přepravách minerálního oleje dodávaného konečným odběratelům v České republice jako nezdaněnou motorovou naftu v celkovém objemu 4 035 313 litrů, a takto zkrátili spotřební daň ve výši 44 186 426 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 25 115 661 Kč.

II. Dovolání obviněných

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění P. B a Zdeněk Dědič prostřednictvím svých obhájců dovolání, která souhrnně opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), i) tr. ř.

a) Dovolání obviněného P. B.

6. Obviněný P. B. označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. První z citovaných důvodů uplatnil v té variantě, podle níž ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Konkrétně namítal, že nedošlo k vyloučení náhradní přísedící Zdenky Hronové. Do doby, kdy byl přípisem soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2022 upozorněn na změnu v obsazení senátu spočívající ve výměně předsedkyně senátu Mgr. Marty Pražákové za JUDr. Markétu Navrátilovou, byli členy senátu Ing. Vladimír Herman, Hana Radostná a náhradník Karel Klikar. U následujícího hlavního líčení konaného ve dnech 30. 8. 2022 až 1. 9. 2022 byl přítomen senát ve složení předsedkyně senátu JUDr. Markéta Navrátilová a přísedící Hana Radostná a Zdenka Hronová. Nadále již tedy členem senátu nebyl přísedící Ing. Vladimír Herman, pro jehož vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení dovolatel neshledal žádný zákonný důvod ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Plánovaný pobyt Ing. Vladimíra Hermana v Mexiku ve stejnou dobu, na niž byl nařízen jeden blok hlavního líčení ve dnech 30. 10. až 2. 11. 2022, obviněný P. B. nepovažoval za důvod pro vyloučení tohoto přísedícího, o jehož vyloučení formálně ani nebylo rozhodováno podle § 31 odst. 1 tr. ř., což také považoval za pochybení soudu. Zároveň k této námitce nesprávného obsazení senátu soudu prvního stupně obviněný kritizoval nepředvídatelnost výběru přísedících, neboť podle něj k tomuto účelu rozvrh práce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci neobsahoval žádná pravidla. Podle názoru obviněného tento netransparentní výběr přísedících vedl k porušení jeho ústavně garantovaného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl ve všech třech alternativách. První z nich se týká zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, což obviněný v dovolání nejprve zmatečně interpretoval jako extrémní nesoulad právních závěrů soudu s jeho skutkovými zjištěními (viz str. 20 dovolání). Podrobně pak dovolatel soudům vytkl, že v trestním řízení nebyla prokázána jeho vina, a to ani svědeckými výpověďmi M. K. a J. V. Jako jediný důkaz označil daktyloskopickou stopu č. 7 zajištěnou na skleničce nalezené v blízkosti výrobní linky na cigarety a stopu č. 8 zajištěnou na vnější části dna krabice od vysavače v hale nad sušárnou, avšak ani tyto podle obviněného nemohly sloužit jako podklad pro jeho odsouzení. Úvahy soudů obou stupňů, podle nichž uvedené důkazy prokazují jeho účast na nelegální výrobě cigaret, obviněný označil za absurdní. Soudy tedy neměly k dispozici ucelený řetězec důkazů podporující závěr o vině obviněného, a proto jej s ohledem na zásadu in dubio pro reo měly správně zprostit obžaloby.

8. S odkazem na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti procesní použitelnosti protokolu o sledování osob a věcí. Důkazem v trestním řízení se mohl stát pouze obrazový nebo zvukový záznam ze sledování, nikoli však protokol o něm. Jako nesprávný obviněný odmítl odkaz soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 789/2017, v němž byl vysloven názor o přípustnosti protokolu o sledování osob a věcí jako důkazu v trestním řízení.

9. Třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech, již obviněný spatřoval v tom, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení výše neodvedené spotřební daně. Dovolatel dále soudu prvního stupně vytkl, že při určení výše škody vycházel z platebního výměru celního úřadu, což s odkazem na rozhodnutí č. 20/2002 Sb. rozh. tr. označil za nesprávný postup. Následně však v rozporu s tím doplnil, že platební výměr nebyl proveden jako důkaz a soud prvního stupně vypočetl výši spotřební daně, resp. výši škody, zcela samostatně, k čemuž však správně měly být k důkazu provedeny listiny, a to příslušné faktury, dodací listy, objednávky apod. Navíc si obviněný stěžoval, že výpočtům soudu prvního stupně nerozumí.

10. V rámci námitek, jež obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., opět vytýkal způsob, jakým soudy určily výši škody u skutku pod bodem I. výroku o vině (správně jde o určení rozsahu zkrácení daně, dovolání však bude reprodukováno v souladu s jeho zněním). Nebylo správné vycházet při určení výše škody z platebního výměru celního úřadu povinné obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., a při nevyřešené otázce výše způsobené škody podle obviněného nemůže obstát ani právní kvalifikace skutku pod bodem I. Dále pod citovaný dovolací důvod obviněný zařadil ještě námitku proti „výši uloženého trestu“. Podle něj šlo o „likvidační uložení trestu v podobě povinnosti nahradit společně a nerozdílně s odsouzeným Zdeňkem Dědičem poškozené České republice – Celnímu úřadu pro Liberecký kraj, …, škodu ve výši 13 549 383 Kč“ (ačkoli povinnost nahradit trestným činem způsobenou škodu je součástí výroku o náhradě škody a nikoli výroku o trestu - pozn. Nejvyššího soudu). Spotřební daň neodvedla obchodní společnost EGSJON, s. r. o., v níž obviněný P. B. nezastával žádnou funkci a ani nebyl jinak zapojen do její činnosti, a proto nebyl oprávněný důvod učinit ho povinným k náhradě škody. Zdůraznil, že jeho průměrná čistá měsíční mzda činí 15 000 Kč a vedle uvedené povinnosti k náhradě škody mu byl uložen také peněžitý trest.

11. Závěrem svého dovolání obviněný P. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám ve smyslu § 265m tr. ř., aniž by současně přednesl, jakého výsledku se domáhá.

b) Dovolání obviněného Zdeňka Dědiče

12. Rozsudek odvolacího soudu napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním také obviněný Zdeněk Dědič, který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Podle názoru obviněného byl dovolací důvod v písm. g) naplněn existencí zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými závěry odvolacího soudu a obsahem jednotlivých důkazů, důvod v písm. h) byl naplněn nesprávným právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotněprávním posouzením a důvod v písm. i) je dán proto, že soud ani přes nepřiměřeně dlouho trvající trestní řízení nepoužil ustanovení § 58 tr. zákoníku při ukládání trestu tomuto obviněnému. V rámci obecného úvodu dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu porušení § 20 odst. 1 tr. ř., podle něhož se vede společné řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. V oddělených trestních věcech mohou být zjištěny okolnosti, které budou mít význam i pro jeho trestní věc, avšak o jeho vině a trestu již bylo pravomocně rozhodnuto. Dále obviněný namítl porušení procesních práv ostatních obviněných, jejichž trestní odpovědnost předjímaly soudy obou stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích, a zpochybnil naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“, z nichž jednou měl být podle soudů odděleně trestně stíhaný Vilém Kováč, o jehož vině však dosud pravomocně rozhodnuto nebylo.

13. Následně obviněný rozčlenil své dovolací výhrady podle skutků a část námitek směřoval také proti výroku o náhradě škody. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný zpochybnil popsaná skutková zjištění, a tvrdil, že rekonstrukce objektu za pomoci spoluobviněného P. B. neměla souvislost s nelegální výrobou cigaret či jejich uskladněním. Dále podle obviněného soudy neměly žádný důkazní podklad pro naplnění subjektivní stránky u obou trestných činů, za něž byl odsouzen. Zároveň obviněný upozornil na to, že výši škody soudy ztotožnily s výší spotřební daně skutečného plátce EGSJON, s. r. o., která činila 13 549 383 Kč. Celní úřad však vydal platební výměr, jímž povinné obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., uložil uhradit 14 014 882 Kč. Obviněný jako fyzická osoba tedy nebyl povinen k úhradě spotřební daně za plátce EGSJON, s. r. o., a není možné akceptovat, aby taková povinnost byla v trestním řízení na něj přenesena.

14. Skutek pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud ponechal beze změny, nicméně podle obviněného nebylo žádnými důkazy prokázáno, že by se na něm jakkoli podílel. Odůvodnění rozsudku není v souladu s tzv. skutkovou větou výroku o vině, neboť je z něho patrno, že obviněný zastupující obchodní společnost BUGABOO, s. r. o., v dobré víře vystavoval doklady za služby, jejichž odběratelem měla být obchodní společnost EVEA, s. r. o. Přitom obviněný vůbec nevěděl, že řidiči převáží minerální oleje na jiné místo určení, sám je ani v tomto ohledu nijak neinstruoval nebo nekontroloval, tudíž nemohl jednat ani v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Veškerou organizaci trestné činnosti řídil odděleně trestně stíhaný Vilém Kováč, jehož trestní věc ještě nebyla rozhodnuta. Trestní odpovědnost obviněného závisí dále na výsledku trestního řízení ve věci řidičů P. U., J. T., J. P. a spolupracujícího obviněného P. Š., které však také dosud skončeno nebylo. Zásadní nedostatek napadeného rozsudku obviněný spatřoval v nesprávném právním posouzení vzniku škodlivého následku, za který nenesl odpovědnost. Obviněnému nevznikla daňová povinnost, protože vlastníkem minerálních olejů byla obchodní společnost EVEA, s. r. o., a vzhledem k uvolnění zboží do volného oběhu v České republice bez jeho vědomí se nepodílel na vzniku škody. Proto nemohl obstát ani právní názor soudů, podle něhož byl povinen podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 9 Afs 137/2016, ještě namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe.

15. Část výhrad obviněného se týkala adhezního řízení, v němž odvolací soud uložil obviněnému společně a nerozdílně s P. B. zaplatit poškozené České republice zastoupené Celním úřadem pro Liberecký kraj částku ve výši 13 549 383 Kč na náhradu škody. Poškozená ani neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení, a proto o něm nemělo být vůbec rozhodováno. Kromě toho odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže dostatečně neprokázal, v jakém rozsahu byl obviněný Zdeněk Dědič oprávněn jednat za obchodní společnost EGSJON, s. r. o. Vytkl odvolacímu soudu také přehlédnutí skutečnosti, že platební výměr vystavený Celním úřadem pro Liberecký kraj je určen povinné obchodní společnosti EGSJON, s. r. o. Přenesení povinnosti k náhradě škody na jeho osobu z důvodu vyslovení viny za trestnou činnost bez náležitého zdůvodnění obviněný Zdeněk Dědič proto nepovažoval za přípustné.

16. Podle názoru obviněného dále vznikl rozpor mezi právní kvalifikací obou skutků, neboť skutek pod bodem I. odkazuje na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz výrok o vině rozsudku odvolacího soudu), zatímco pod bodem II. zůstala právní kvalifikace skutku odvolacím soudem nedotčena, tj. toto jednání obviněného bylo soudem prvního stupně posouzeno podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud ani neuvedl znění trestního zákoníku, které v posuzovaném případě použil.

17. Dále obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Odvolací soud především nekompenzoval délku trestního řízení, jež trvalo téměř 12 let, k čemuž mohl využít institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Soud rovněž nedostatečně vyhodnotil okolnosti případu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, zejména míru účasti obviněného na trestné činnosti a fakt, že na vzniku škody se podílelo více osob. Nesouhlasil také s názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze na jeho trestní věc použít nález Ústavního soudu ze dne IV. ÚS 30/24, byť i podle odvolacího soudu projednávání věci před soudy po dobu 8 let nebylo adekvátní.

18. Z uvedených důvodů obviněný Zdeněk Dědič navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí souhlasil, aby se tak stalo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Protože obviněný Zdeněk Dědič již v březnu 2025 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, navrhl dále závěrem svého dovolání odklad výkonu napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí Nejvyšším soudem o jeho dovolání.

III. Vyjádření k dovoláním a replika k němu

19. K dovoláním obviněných P. B. a Zdeňka Dědiče se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také shrnul dovolací argumentaci obou dovolatelů. Poté se vyjádřil k samotným námitkám obviněných. Obviněný P. B. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl nesprávné obsazení senátu soudu prvního stupně, tj. Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jestliže z výkonu úkonů trestního řízení nebyla vyloučena náhradní přísedící Lenka Hronová.

S tím státní zástupce nesouhlasil. Především námitky proti výběru přísedících nespadají pod žádný z dovolacích důvodů a dále se s nimi vypořádal již odvolací soud, resp. i soud prvního stupně, neboť totožné výhrady v trestním řízení uplatnil původně spoluobviněný P. Š., jehož zastupoval stejný advokát jako obviněného P. B. v dovolacím řízení. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že s ohledem na změnu nejen v osobě přísedícího (Ing. Vladimíra Hermana), ale také předsedkyně senátu, začal senát působit ve zcela novém složení, a proto bylo řádně postupováno podle § 219 odst. 3 alinea 2 tr.

ř. V posuzované trestní věci byly rovněž splněny zákonné podmínky stanovené v § 197 odst. 1 tr. ř. pro přítomnost náhradních soudců.

20. Souhrnně k námitkám obou dovolatelů, které uplatnili ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce obecně předeslal, že tento důvod nemohou naplnit výtky představující prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Konkrétně se dále vyjádřil k námitce opomenutého důkazu, za nějž obviněný P. B. považoval znalecký posudek k určení výše zkrácené spotřební daně. Státní zástupce shodně se soudy obou stupňů považoval vyčíslení této daně za prostý numerický úkon, který nevyžadoval sofistikované znalecké zkoumání.

Při stanovení částky odpovídající rozsahu tohoto typu daňové povinnosti soud učinil početní chybu, kterou napravil odvolací soud. Přitom je zřejmé, že soudy postupovaly podle zásady in dubio pro reo, jestliže do výpočtu zkrácení nezahrnuly 3 krabice cigaret pro pochybnosti ohledně jejich zaevidování v rámci jejich zajištění. Ze stejných důvodů státní zástupce nepovažoval za důvodné ani výhrady obviněného Zdeňka Dědiče proti určení výše zkrácené daně. Obviněný P. B. se s odkazem na dovolací důvod uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. ohradil proti použitelnosti protokolů o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. a dožadoval se obrazových nebo zvukových záznamů ze sledování jako důkazů. Jeho výtku státní zástupce neshledal důvodnou. Uvedl, že šlo o sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř., při němž nebyly žádné záznamy pořízeny, jediným výstupem zůstaly pouze protokoly a za takové situace není důvod je v trestním řízení jako podpůrné důkazy nepoužít. Odvolací soud se navíc stejnou otázkou z podnětu námitky samostatně trestně stíhaného Viléma Kováče zabýval v bodě 38.

svého rozsudku, nevyhověl jí, s čímž se státní zástupce ztotožnil.

21. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění shodně spatřují v nesprávném závěru o naplnění objektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a porušení práv k ochranné známce a jiným označením a dále v nesprávném určení výše škody, jež však důsledně a správně vypořádaly soudy obou stupňů. Podíl obviněného P. B. na rekonstrukci prostor a vybavení v areálu v Liberci na ulici XY logicky a věcně vysvětlil soud prvního stupně v bodech 198. až 243. svého rozsudku. Obviněný Zdeněk Dědič dále namítl nepraktičnost vedení několika samostatných řízení, avšak státní zástupce v postupu odvolacího soudu, který věc ohledně části obviněných vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, nespatřoval žádné pochybení. Nepovažoval za správné vyčkávat s rozhodnutím ve věci dovolatelů, kterou bylo možné uzavřít již v řízení před odvolacím soudem. Úvahy obviněného Zdeňka Dědiče o tom, že z rozhodnutí v jeho věci může být předjímán výsledek trestního řízení ohledně těch obviněných, o jejichž vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, označil státní zástupce za ryze spekulativní. Rovněž nesouhlasil s výhradami obviněného Zdeňka Dědiče ohledně chybné právní kvalifikace skutku soudem prvního stupně, který obviněného uznal vinným trestným činem podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020. U třetího odstavce citovaného ustanovení nebylo specifikováno písmeno a) anebo b), protože ani jednu z těchto variant znění trestního zákoníku účinné v době spáchání skutku neobsahovalo. Zároveň státní zástupce podotkl, že soudy obou stupňů časová znění zákonů do právních vět svých rozhodnutí promítly.

22. Dále se státní zástupce vyjádřil ještě k námitkám obviněných proti výroku o trestu, které podle něj byly rovněž neopodstatněné. Jestliže si obvinění stěžovali, že soudy nereflektovaly jejich dosavadní trestní bezúhonnost, šlo o zcela liché námitky, protože soudy k této skutečnosti výslovně přihlédly, obviněnému P. B. dokonce právě z tohoto důvodu ukládaly trest odnětí svobody za užití moderačního ustanovení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Peněžitý trest byl obviněnému P. B. uložen rovněž v souladu se zákonem, ačkoli obviněný neměl vysoký příjem, nebyly zjištěny ani významné závazky, tudíž nešlo o nedobytný trest. Ve vztahu k námitkám obviněného P. B. proti výroku o trestu státní zástupce uzavřel, že tyto nelze podřadit žádnému z důvodů, o něž opřel své dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se vztahuje k výroku o trestu, uplatnil v dovolání pouze obviněný Zdeněk Dědič, jenž však (stejně jako obviněný P. B.) nepřípustně brojil proti nepřiměřené přísnosti trestu. Státní zástupce pro úplnost zopakoval, že soudy vzaly při rozhodování o trestech obviněných v potaz jak jejich bezúhonnost, tak délku trestního řízení, a proto také uložily obviněnému Zdeňku Dědičovi trest na dolní hranici zákonné trestní sazby a obviněnému P. B. dokonce pod ní.

23. Z výše uvedených důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl odmítnout dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

24. Na vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obou obviněných reagoval obviněný Zdeněk Dědič tzv. replikou, v níž plně odkázal na svou dovolací argumentaci. Opět citoval nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, z něhož vyplývá povinnost trestních soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení výslovně a měřitelně. Obviněný z citovaného nálezu dovodil rovněž možnost důvodně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. námitkou proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jestliže soudy do svých rozhodnutí nepromítly neúměrně dlouho trvající trestní řízení. Závěrem zopakoval svůj návrh na odklad výkonu rozhodnutí a také návrh na zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

25. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení ohledně obou obviněných a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

26. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, je možné je podat proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, avšak nikoli v tak široké míře jako odvolání, nýbrž jen z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Současně platí, že zákonný dovolací důvod musí být nejen formálně označen, ale konkrétní námitky mu svým obsahem musí odpovídat.

27. Nejvyšší soud stručně připomene obecné předpoklady důvodného uplatnění obviněnými označených dovolacích důvodů. Pouze obviněný P. B. odkázal ve svém dovolání na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán v případech, v nichž ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný P. B. konkrétně uplatnil druhou alternativu tohoto důvodu dovolání.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé, zahrnuje celkem 3 alternativy, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Citovaný dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy odůvodňují mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

29. Další oběma obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

30. O dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. opřel své dovolání výhradně obviněný Zdeněk Dědič. Obecně lze uvést, že z citovaného důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a § 39 tr. zákoníku (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu ve smyslu § 36 až § 54 tr. zákoníku se podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).

31. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací argumentace obou obviněných svým obsahem neodpovídala dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a) a i) tr. ř., v určitých částech předložených výhrad šlo o námitky relevantní z hlediska označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně tyto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné. Jedinou výjimkou byla námitka obviněného Zdeňka Dědiče ohledně označení příslušné alternativy znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tato výtka tedy byla sice opodstatněná, přesto však nebyla dostatečným důvodem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak bude vysvětleno níže.

b) K uplatněným dovolacím námitkám obviněného P. B.

b) 1. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

32. Jak již bylo avizováno shora, námitky obviněného P. B. nenaplnily důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., u nějž obviněný zvolil jeho druhou alternativu, protože tvrdil, že soud nebyl náležitě obsazen. Vadu spatřoval v obsazení senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to konkrétně v nahrazení přísedícího Ing. Vladimíra Hermana přísedící Zdenkou Hronovou, již obviněný současně v dovolání označil jako náhradní přísedící. Soudu prvního stupně zároveň vytkl, že nerozhodoval o vyloučení přísedícího Ing. Vladimíra Hermana ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. Takové námitky neodpovídaly zvolenému a ani jinému dovolacímu důvodu, kromě toho byly rovněž liché.

33. Obecně platí, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 34 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ZSS“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157, dále rozhodnutí č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.). Nesprávně obsazeným soudem je tedy soud, který rozhodoval ve složení, které neodpovídalo pravidlům uvedeným v ZSS. Pravidla pro složení senátu krajského soudu určuje ustanovení § 31 odst. 2 ZSS. Jestliže senát krajského soudu rozhoduje jako soud prvního stupně trestní věc, jako tomu bylo v posuzované věci, skládá se z předsedy senátu a dvou přísedících [§ 31 odst. 2 písm. a) ZSS], přičemž předsedou senátu může být pouze soudce (§ 31 odst. 3 ZSS). Tato pravidla dodržena byla, protože věc obviněného P. B. rozhodoval senát Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve složení JUDr. Markéta Navrátilová (předsedkyně senátu), jako profesionální soudce příslušného soudu, Hana Radostná, Magda Košková (dvě přísedící) a jako náhradní přísedící byla přítomna Zdeňka Hronová (viz např. protokol o hlavním líčení založený na č. l. 4671 tr. spisu). Je tudíž zcela zřejmé, že senát Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který rozhodoval v posuzované věci jako soud prvního stupně, byl obsazen zcela v souladu se všemi zákonnými pravidly a nelze tak považovat výtku obviněného za důvodnou, navíc, jak již bylo konstatováno, neodpovídá ani obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

34. Výše uvedené složení senátu soudu prvního stupně podle dovolatele porušovalo také jeho ústavně garantované právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil.

35. Předně je vhodné připomenout, že k možnému porušení práva na zákonného soudce se v tomto trestním řízení soudy již vyjádřily, a to z podnětu námitky odděleně trestně stíhaného P. Š., jehož názor však shodně odmítly. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 254. až 257. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 42. a 43. odůvodnění rozsudku. Oba soudy zmínily mj. jeden (z hlediska dovolatelem namítaného nevyloučení přísedícího Ing. Vladimíra Hermana podle § 31 tr. ř.) důležitý fakt, že na jaře roku 2022 byl sestaven nový senát, nešlo o pouhé odročení hlavního líčení (viz zejména bod 43.

rozsudku odvolacího soudu). Procesní důsledek takové situace upravuje § 219 odst. 3 tr. ř., podle něhož při změně ve složení senátu přečte předseda senátu se souhlasem státního zástupce a obviněného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. V posuzované věci v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu předsedkyně senátu se souhlasem obviněných a státního zástupce přečetla podstatný obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 22.

a 23. 6. 2021. Obviněným P. B. (ale u odvolacího soudu i odděleně trestně stíhaným P. Š.) požadovaný postup podle § 31 tr. ř., tj. aby bylo rozhodováno o vyloučení přísedícího Ing. Vladimíra Hermana z projednání a rozhodnutí věci, nepřipadal za daných procesních okolností v úvahu. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.

12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16), což v tomto případě nebylo aktuální. Nutno dodat, že při hlavním líčení konaném ve dnech 22. a 23. 6. 2021 nebylo prováděno dokazování, státní zástupce nestačil ani přečíst celou obžalobu. V jejím čtení pokračoval až u hlavního líčení dne 30. 8. 2022. Fakticky se tudíž senát v původním složení nijak podrobně neseznámil s projednávanou věcí, kterýkoli podle transparentních pravidel nově vybraný přísedící, navíc po uplynutí doby více jak 14 měsíců od prvního hlavního líčení, měl v podstatě stejné předpoklady seznámit se s předmětem trestního stíhání obviněných, s dosud opatřenými důkazy a řádně o ní rozhodnout jako Ing.

Vladimír Herman, který již nebyl členem nově ustaveného senátu.

36. Nejvyšší soud k právu na zákonného soudce obecně dále připomíná, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, a to ZSS. Rozhodovací praxe Ústavního soudu interpretuje právo na zákonného soudce jako právo, které na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců „ad hoc“ (viz např. nález ze dne 22.

2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, nebo ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99). ZSS upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, konkrétní pravidla stanoví rozvrh práce. V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) ZSS]. Ústavní soud opakovaně vyslovil ve svých rozhodnutích závěr, že z rozdílů v povaze funkce soudce a přísedícího přirozeně vyplývá potřeba nižší míry konkrétnosti při formulaci zákonných požadavků na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího.

Zdůraznil, že je potřeba zohlednit také praktickou stránku věci, neboť přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Aktem libovůle, resp. účelovým obsazením jednajícího senátu s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), tedy bez dalšího není situace, při níž jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících obsaženého v příslušném rozvrhu práce nebo v jeho příloze, jež jsou veřejnosti přístupné (viz nález Ústavního soudu ze dne 2.

6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16).

37. Podle zjištění Nejvyššího soudu na podkladě obsahu trestního spisu nebylo právo obviněného na zákonného soudce v řízení před soudem prvního stupně porušeno. Rozvrhy práce tohoto soudu pro jednotlivé kalendářní roky jsou veřejně přístupné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (https://mps.gov.cz/web/krajsky-soud-v-usti-nad-labem/rozvrh-prace). Na straně 18 rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2022, v němž mělo dojít k namítané výměně přísedícího Ing. Vladimíra Hermana za Zdeňku Hronovou, je výslovně uvedeno všeobecné pravidlo, jak postupovat při výběru přísedících.

Podle něj byli v té době přísedící do jednotlivých soudních oddělení zařazováni v trestních věcech v pořadí, v němž byli vedeni v rozvrhu práce, přičemž přihlíženo mělo být současně k časovým možnostem jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k případné odbornosti přísedícího. Teprve pokud nebylo možné pro překážky na straně přísedících využít žádného z přísedících zařazených do příslušného soudního oddělení, bylo možné zařadit do senátu k rozhodování přísedící určené v zastupujících soudních odděleních.

Soudní oddělení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, v němž předsedkyni senátu Mgr. Martu Pražákovou od 1. 4. 2022 nahradila JUDr. Markéta Navrátilová, disponovalo v roce 2022 seznamem přísedících v pořadí: Zdeňka Hronová, Karel Klikar, PaeDr. Bohuslava Nevrklová, Bc. Alena Steffanová, Mgr. Dagmar Janatová, Bc. Hana Bobková, Hana Radostná, Alena Tichá, Ing. Vladimír Herman, Magda Košková (viz str. 103 rozvrhu práce pro rok 2022).

38. Jak je dále patrno ze spisového materiálu, dne 12. 4. 2022 dala nová předsedkyně senátu JUDr. Markéta Navrátilová pokyn, aby všichni obvinění a jejich obhájci byli upozorněni na změnu ve složení senátu (změna předsedkyně senátu), dále aby byli dotázáni, zda ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. souhlasí se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení dne 23. 6. 2021, a současně aby byli vyzváni ke sdělení termínů, v nichž by do listopadu 2022 mohli být přítomni u hlavního líčení (viz č. l. 3552 tr.

spisu). Nejvyšší soud podotýká, že šlo o celkem 8 obviněných fyzických osob, 8 jejich obhájců a 2 opatrovníky, resp. zmocněnce obviněných právnických osob. Především s ohledem na časové možnosti obviněných a jejich obhájců, současně však i s ohledem na organizační a kapacitní možnosti soudu, byly stanoveny 4 bloky hlavního líčení až do konce roku 2022, o jejichž přesných termínech byli obvinění a jejich obhájci vyrozuměni. Na dotčené termíny byli přizváni rovněž přísedící, a to Hana Radostná, Ing.

Vladimír Herman a jako náhradní přísedící Magda Košková (viz č. l. 3627 verte tr. spisu). Ing. Vladimír Herman se však omluvil z jednoho bloku hlavního líčení (31. 10. – 2. 11. 2022) z důvodu dovolené v Mexiku. Proto předsedkyně senátu dala dne 19. 5. 2025 pokyn zajistit jiného přísedícího či jinou přísedící namísto Ing. Vladimíra Hermana (viz č. l. 3635 verte tr. spisu). Definitivně tedy senát soudu prvního stupně pro všechny bloky hlavního líčení počínaje dnem 30. 8. 2022 v novém složení sestával z předsedkyně JUDr.

Markéty Navrátilové, přísedících Hany Radostné a Magdy Koškové, jako náhradní přísedící byla u hlavního líčení přítomna ještě Zdeňka Hronová (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2022, č. l. 3706). Evidentně tedy v první řadě není pravdou, že by Ing. Vladimíra Hermana jako člena senátu nahradila Zdeňka Hronová, neboť členkou senátu se místo něho stala další přísedící v pořadí (na seznamu přísedících pro příslušné soudní oddělení, jak byl evidován v rozvrhu práce pro rok 2022), a to Magda Košková.

Po Magdě Koškové je v seznamu přísedících přidělených k příslušenému soudnímu oddělení Zdeňka Hronová, jež byla k hlavnímu líčení přizvána jako náhradní přísedící. Výběr přísedících do nově obsazeného senátu tudíž proběhl zcela v souladu s rozvrhem práce a postupu soudu prvního stupně v tomto ohledu není co vytknout. Jak správně shrnul odvolací soud, v roce 2022 byl sestaven nový senát (a to podle pravidel uvedených v rozvrhu práce), proto také v souladu s § 219 odst. 3 tr. ř. byl u následujícího hlavního líčení přečten podstatný obsah protokolu o hlavním líčení z 22.

a 23. 6. 2021. Za daných okolností Nejvyšší soud považoval za irelevantní požadavek obviněného P. B. vyslovený v jeho dovolání, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně pro omluvu jednoho z přísedících (Ing. Vladimíra Hermana) přesunula celý jeden blok hlavního líčení na jiný termín. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení před nově obsazeným senátem soudu prvního stupně byly splněny.

Kromě toho si obviněný zjevně neuvědomuje, jak náročné zrovna v tomto případě bylo ustanovení termínů hlavního líčení, které by akceptovaly všechny dotčené osoby, tj. 8 obviněných, jejich 8 obhájců a po jednom opatrovníku a zmocněnci obviněných právnických osob. Termíny vyhovovaly i dalším dvěma přísedícím, na něž se, jak bylo zdůrazněno shora, co do nároků na specifičnost pravidel jejich výběru, nekladou stejně vysoké požadavky jako na výběr soudce. V tomto případě na pozici přísedícího Ing. Vladimíra Hermana nastoupila přísedící následující za ním v pořadí a na místo náhradní přísedící byla povolána další přísedící v pořadí, jak vyplývá z obecných pravidel tehdy platného rozvrhu práce citovaných výše pod bodem 37.

tohoto usnesení. Dále Nejvyšší soud připomíná, že rozvrh práce Krajského soudu v Ústí nad Labem (jak pro jeho pracoviště v Ústí nad Labem, tak pro jeho pobočku v Liberci) pro rok 2022 obsahoval poměrně jasná pravidla přidělování přísedících, jejichž jmenovité seznamy byly striktně přiřazeny k jednotlivým soudním oddělením. To nebývá v praxi vždy zvykem, a přesto i v takových případech nemusí nutně dojít k porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce (viz nález Ústavního soudu ze dne 2.

6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10).

39. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud ve věci neshledal účelové obsazení jednajícího senátu ad hoc, byť tyto úvahy jdou nad rámec dovolacího přezkumu, protože, jak již bylo zmíněno výše, námitky obviněného se minuly dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Teoreticky jeho výhrady mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž lze uplatnit tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán s dovětkem, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citovaný důvod tedy pro své relevantní uplatnění předpokládá, že obviněný totožnou námitku uplatnil v předcházejícím řízení, byla-li mu namítaná okolnost známa. Obviněný P. B. přitom znal nové složení senátu soudu prvního stupně, neboť se osobně účastnil hlavního líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8. až 1. 9. 2022, č. l. 3706 a násl. tr. spisu), přesto nevznesl námitku proti rozhodování vyloučeným přísedícím, jak nyní učinil v dovolání. Proto ani tehdy, jestliže by obviněný P. B. hypoteticky opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebylo by možné přihlížet v dovolacím řízení k jeho výtkám proti rozhodování vyloučené náhradní přísedící Zdeňky Hronové, jež stejně postrádaly opodstatnění, jak bylo vyloženo shora.

b) 2. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

40. Obviněný P. B. byl odsouzen rozsudkem odvolacího soudu za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, proti čemuž se v dovolání ohradil. Ačkoli však formálně tvrdil, že mezi rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků obou trestných činů, a obsahem provedených důkazů shledává zjevný rozpor, ve skutečnosti polemizoval se skutkovými závěry soudů na podkladě vlastního, od soudů odlišného, způsobu hodnocení důkazů.

V rámci jím předkládané verze rovněž opomenul část důkazů, které soudy zahrnuly do svých hodnotících úvah. Obviněný v zásadě přiznal jistou důkazní sílu pouze daktyloskopickým stopám, jež však podle něj nejsou dostačující pro jeho usvědčení. Takové námitky ovšem mají ryze skutkovou povahu a nespadají pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec možností dovolacího přezkumu tedy Nejvyšší soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména body 25., 27., 57., 198.

a 199. rozsudku soudu prvního stupně a bod 53. rozsudku odvolacího soudu. V nich je dostatečně srozumitelně a logicky vysvětleno, na podkladě kterých důkazů (odposlechy, svědecké výpovědi, daktyloskopické stopy) soudy učinily svůj skutkový závěr ve vztahu ke konkrétnímu jednání obviněného, které je ve stručnosti obsaženo v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec správných a z důkazů zřetelně vyplývajících zjištění Nejvyšší soud dodává, že úvahy soudů o účasti obviněného P.

B. jak na rekonstrukci objektu v areálu v ulici XY v Liberci, tak na samotné nelegální výrobě cigaret, zapadají i do celkového kontextu souvisejících okolností, za nichž docházelo k páchání posuzované trestné činnosti. Je evidentní, že do prostor, kde probíhala výroba cigaret, měly přístup jen osoby obeznámené s protiprávní činností, která v nich byla vykonávána. Prakticky všichni, kdo mohli do objektu vstupovat, byli obeznámeni s účelem, k jakému byly prostory využívány a rovněž se sami podíleli na nelegální výrobě cigaret.

V této souvislosti lze například upozornit na to, že řidičům kamionů, stavebním dělníkům nebo též pronajímateli vysokozdvižných vozíků, který je přijel opravit či vykonat servis, byl vstup do těchto prostor odepřen. Dokonce i svědek J. S., který byl obviněnému Zdeňku Dědičovi zavázán a o jeho otevřeně prezentované loajalitě k tomuto obviněnému nejsou pochybnosti (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně), měl zakázáno se v těchto objektech pohybovat. Jestliže tedy zajištěné daktyloskopické stopy potvrdily, že se obviněný P.

B. nacházel nejen v bezprostřední blízkosti výrobní linky, ale také v hale, v níž byly uskladněny komponenty pro takovou nelegální činnost, a v níž podle výpovědi svědka M. K.

manipuloval s vysokozdvižnými vozíky, nelze jeho zapojení do páchání posuzované trestné činnosti, jak uzavřely soudy obou stupňů, považovat za zpochybněné, či dokonce rozporné s obsahem provedených důkazů. Mimo jiné se obviněný podílel i na úhradě některých výdajů spojených s provozem prostor využívaných k nelegální produkci cigaret, což jen podporuje správné a logické úvahy soudů, podle nichž měl evidentně zájem na tom, aby participoval na posuzované trestné činnosti spočívající v nelegální výrobě a distribuci cigaret neoprávněně opatřených ochrannou známkou (viz přiměřeně bod 53. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy z obsahu trestního spisu nezjistil žádný obviněným tvrzený rozpor mezi soudy učiněným skutkovým zjištěním a obsahem provedeného dokazování.

41. Dále obviněný P. B. uplatnil druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tedy že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu – protokolu o sledování osob a věcí. Této výtce Nejvyšší soud rovněž nepřiznal opodstatnění. Primárně je třeba uvést, že protokoly o sledování osob a věcí byly provedeny jako důkaz u hlavního líčení ve vztahu ke skutku pod bodem II., tj. k jednání, které obviněnému P. B. není kladeno za vinu. Z hlediska výroku o vině a o trestu, které se týkaly tohoto obviněného, tudíž předestřená námitka nemá jakýkoli význam, ale především je v dovolacím řízení nepřípustná, neboť obviněný může podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. c) tr.

ř.]. Pro úplnost nutno také dodat, že těmito listinnými důkazy nebyly prokazovány rozhodné skutkové okolnosti ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vysvětlil již odvolací soud v bodě 38. svého rozsudku.

42. Co se týká třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež se týká vady opomenutého důkazu, obviněný P. B. k ní argumentoval právně relevantně. Vytkl soudům, že k určení výše neodvedené spotřební daně nenechaly vypracovat znalecký posudek, který považoval za tzv. opomenutý důkaz. Ani s touto námitkou obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil. Výše škody i rozsah zkrácené daně představují primárně právní otázku a nikoli odbornou, k jejímuž zodpovězení by nutně muselo být provedeno znalecké zkoumání.

Z tohoto důvodu náleží soudům oprávnění provést výpočet zkrácené spotřební daně samostatně, aniž by musely využívat součinnost odborníků z této oblasti finančnictví. Ostatně platí rovněž to, že soudy nepotřebují k uplatnění trestní odpovědnosti podle § 240 tr. zákoníku ani platební výměr správního orgánu, úsudek o výši zkrácené daně si udělají samy, což vychází z odlišnosti a vzájemné nezávislosti daňového, resp. zde celního, a trestního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11.

2022, sp. zn. 10 Afs 159/2020, body 20. až 22., nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 6 Afs 125/2021, bod 28.). V posuzované trestní věci tedy nešlo o opomenutí některého z navrhovaných důkazů soudem ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, ale o legitimní postup soudu prvního stupně, který při výpočtu konkrétní výše zkrácené daně vycházel správně z objemu fyzicky zajištěného zboží, dále z aktuální pevné ceny jednotkového balení (krabičky) s obchodním názvem „L&M RED LABEL KS RBC 20“ stanovené cenovým rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 25.

1. 2012, č. 1/T/2012, z procentní a pevné sazby spotřební daně z cigaret, které byly aktuální v roce 2012 (matematickou chybu v počtu cigaret obsažených v krabičkách z popisu skutku, aniž by se tato nepřesnost opakovala v odůvodnění rozsudku, napravil odvolací soud). Pro výpočet výše spotřební daně zajištěných cigaret při použití pevné části a procentní části sazby daně tudíž byly známy všechny vstupní údaje a nic nebránilo soudu provést prostý numerický výpočet výše daně při dodržení zákonného postupu ke stanovení konkrétní výše spotřební daně z cigaret.

Nebylo proto potřeba za účelem stanovení neuhrazené spotřební daně využít různých účetních dokladů, jak se v dovolání dožadoval obviněný P. B., neboť jak bylo již konstatováno, soud prvního stupně určil výši spotřební daně výlučně ve vztahu k množství cigaret, jež byly zajištěny na místě činu, tudíž v minimálním rozsahu. Soud prvního stupně v bodech 200. až 205. odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně popsal, jakým způsobem dospěl ke konečné částce odpovídající neodvedené spotřební dani z cigaret vyrobených a skladovaných v průmyslovém areálu na ulici XY v Liberci, přičemž v této odůvodňující části rozhodnutí nezopakoval písařskou chybu z výroku o vině pod bodem I.

Z citovaných pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud striktně následoval postup výpočtu spotřební daně z tabákových výrobků (cigaret), jak je vymezen v § 10 a § 102 až § 104 zákona č.

353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o spotřebních daních“), a není mu tedy z hlediska způsobu výpočtu výše zkrácené spotřební daně z cigaret cokoli vytknout. Znalecký posudek, jehož se obviněný ve svém dovolání domáhal proto nemůže představovat tzv. opomenutý důkaz ve smyslu vady, k jejíž nápravě je určena třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

43. Obviněný P. B. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl „chybné vyčíslení škody“, uložení likvidačního trestu a zpochybnil také výrok o náhradě škody. Pod bodem 29. tohoto usnesení Nejvyšší soud shrnul zákonné předpoklady úspěšného naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž je zjevné, že konkrétní dovolací námitky, jež obviněný odkazem na tento dovolací důvod uplatnil, vůbec neodpovídají vadám, k jejichž nápravě je tento důvod určen. Žádná z nich totiž fakticky nevytýká nesprávné použití hmotného práva, nýbrž způsob dokazování, a to ve vztahu k určení výše rozsahu zkrácené spotřební daně a vlivu či reálnému postavení obviněného v obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., a dále uložení nepřiměřeného trestu. Nejvyšší soud se proto zcela nad rámec možností dovolacího přezkumu k těmto tvrzením obviněného stručně vyjádří.

44. Nejprve je třeba upozornit na nepřesné použití pojmu „škoda“ v dovolání obviněného P. B. (a rovněž nesprávnou citaci závěru bodu 243. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť škoda již není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž je nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Ten odpovídá výši zkrácené příslušné daně či jiné povinné platby, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v jaké měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Jak bylo podrobněji vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1249/2012, v návaznosti na rozhodnutí č. 20/2002 Sb. rozh. tr., jež je použitelné i za účinnosti nové právní úpravy trestního zákoníku, určení rozsahu zkrácení daně nebo jiné povinné platby odpovídá v peněžním vyjádření hranici škody, jež je stanovena v § 138 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 89 odst. 11 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona). K výtce proti výši škody obviněný odkázal na tu část dovolání, v níž se dožadoval opatření znaleckého posudku k určení rozsahu neodvedené spotřební daně. S touto argumentací se Nejvyšší soud vypořádal shora v bodě 42. tohoto usnesení a v zájmu stručnosti na výklad týkající se vlastního výpočtu provedeného soudem prvního, resp. druhého stupně lze na uvedenou část rozhodnutí o dovolání obviněných odkázat. Na tomto místě lze shrnout, že o výši zkrácené spotřební daně z nelegálně vyrobených cigaret zajištěných na místě činu, jež byla soudy stanovena částkou 13 549 383 Kč, nevyvstaly v dovolacím řízení jakékoli pochybnosti. Rovněž je zcela zřejmé, že uvedená částka převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, což ve smyslu soudního výkladu i nauky odpovídá znaku spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

45. Další nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřoval v právním názoru soudů obou stupňů, které ho považovaly za povinného k náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Celním úřadem pro Liberecký kraj. Argumentoval tím, že v obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., jež byla plátcem spotřební daně, nefiguroval, a že v trestním řízení nebyla prokázána jeho vina trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby. Jde tudíž o námitky, jejichž podstata nesměřuje proti použití norem hmotného práva soudy obou stupňů, jak vyžaduje naplnění označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

46. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud tedy ve stručnosti nejprve připomene předpoklady pro úspěšné uplatnění práva státu na zaplacení příslušného druhu daně vyplývajícího ze zkrácené (neodvedené) daně v rámci trestního řízení jako nároku státu na náhradu škody v trestním řízení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, které bylo uveřejněno pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., a z jehož obsahu vycházel již soud prvního stupně (viz bod 273.

rozsudku), mimo jiné vyslovil, že jde o nárok státu vyplývající ze zkrácené, resp. neodvedené daně , který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že právo na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení, a v rozsudku pak již soud o takovém uplatněném nároku, resp. právu ve smyslu § 228 a § 229 tr.

ř. nerozhoduje. Současně však k této otázce velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí doplnil, že uplatnění práva na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba jako subjekt daně nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.

Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6, resp. § 135 odst. 2 obchodního zákoníku [po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k zaplacení zjištěné částky na náhradu způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 (§ 241) tr.

zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení by mohlo dále přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 (případně § 241) tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 39/2014-II. in fine Sb. rozh. tr.). Právě o takovou situace jde v posuzované trestní věci, neboť podle zjištění soudu prvního stupně byla obchodní společnost EGSJON, s.

r. o., jako subjekt spotřební daně, v podstatě jen tzv. „prázdnou schránkou“ bez vlastního majetku, nebylo proto účelné vést vůči ní exekuční řízení (viz bod 274. rozsudku soudu prvního stupně).

Podmínka nevykonatelnosti platebního výměru tedy v uvedeném případě byla splněna a povinnost obviněných Zdeňka Dědiče a P. B. jako spolupachatelů zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zaplatit společně a nerozdílně částku odpovídající výši neodvedené spotřební daně na náhradu škody jim byla uložena správně. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému závěru, že obviněný Zdeněk Dědič fakticky řídil činnost v obchodní společnosti EGSJON, s.

r. o., jejíž pouze formální jednatelkou i společnicí byla v rozhodné době Světlana Dintu, státní občanka Rumunska, jež ale neměla žádný vliv na podnikání, přičemž obviněný Zdeněk Dědič zajistil pro tuto obchodní společnost pronájem jednoho z objektů, v němž docházelo k páchání posuzované trestné činnosti. Na odpovědnost jmenovaného obviněného tudíž plně dopadá výklad přijatý ve shora citovaném rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr. a povinnost obviněného P. B. zaplatit se spoluobviněným na náhradu škody neodvedenou spotřební daň pak vyplývá z vůči němu vyvozené trestní odpovědnosti jako spolupachatele zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Proto nemůže v dovolacím řízení obstát obrana, podle níž obviněný P. B. neměl žádnou funkci v obchodní společnosti EGSJON, s. r. o., jež byla subjektem povinným k odvedení spotřební daně. Žádnou pozici ani vliv tento obviněný totiž nemusel zastávat či vykonávat, jeho solidární odpovědnost za neodvedení spotřební daně ve velkém rozsahu je odvozena ze spolupachatelství trestného činu s osobou, jež takové postavení vůči subjektu daně měla.

47. Jak již bylo shora konstatováno, námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho rámci lze nesprávné právní posouzení ve vztahu k trestu namítat pouze pro nedodržení tzv. zvláštních podmínek při ukládání úhrnného či souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku, případně společného trestu podle § 45 tr. zákoníku, což obviněný v dovolání neučinil. Ostatní výhrady proti výroku o trestu je třeba opřít o speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., který však obsahuje pouze dvě alternativy vad, tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, nikoli však že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), jak již bylo vysvětleno v bodě 30. tohoto usnesení. Brojil-li obviněný svými námitkami v dovolání proti uloženému peněžitému trestu, bylo by možné je podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. pouze tehdy, pokud by šlo o námitku zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, které bylo uveřejněno pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr., podle jehož první právní věty námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný však takto neargumentuje, brojí výslovně proti současnému uložení povinnosti k náhradě škody a peněžitého trestu, aniž by navíc v dovolání odkázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. V posuzovaném případě shledal odvolací soud uložení peněžitého trestu obviněnému ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč, přiměřeným, rozhodně nikoli nedobytným. Při úvahách o ukládání úhrnného trestu odvolací soud zohlednil všechny polehčující okolnosti, o nichž obviněný v dovolání tvrdil, že byly soudem prvního stupně opomenuty (viz bod 80. rozsudku odvolacího soudu), stejně jako i výši průměrného měsíčního příjmu obviněného a zcela důvodně dospěl k závěru, že peněžitý trest ve stanovené výměře ve spojení s trestem odnětí svobody v trvání 3 let, tedy pod hranicí zákonné trestní sazby § 240 odst. 3 tr.

zákoníku je přiměřený povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, i osobním, rodinným a majetkovým poměrům obviněného. V této souvislosti lze připomenout, že obviněný si stěžuje na nepřiměřeně přísný trest, ačkoli soudy obou stupňů využily moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu nebo i ochranné opatření vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 (viz rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh.

tr.).

Podobně právní nauka i soudní praxe připouští v určitých případech a za splnění dalších podmínek uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby ve spojení s uložením dostatečně citelné mimotrestní sankce za spáchaný trestný čin, která nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem, a to například v podobě povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, s. 1080). Postup odvolacího soudu při ukládání druhu trestu a jeho výměry obviněnému P. B. tedy rozhodně nelze považovat za odporující zásadám pro ukládání trestních sankcí ve smyslu § 39 a § 41 až § 43 tr. zákoníku a tomuto obviněnému nebyl uložen v souhrnu trest nepřiměřeně přísný, slovy dovolání „likvidační“, s ohledem na typ a rozsah spáchané trestné činnosti i jeho osobní a majetkové poměry.

48. Obviněný Zdeněk Dědič nerozdělil své námitky striktně podle dovolacích důvodů, ale primárně podle toho, zda je směřoval proti jednotlivým bodům výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, nebo proti výroku o náhradě škody. Ještě před tímto rozčleněním dovolací argumentace obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz poslední věta bodu II. dovolání) soudům vytýkal porušení ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř. o vedení společného řízení v souvisejících věcech.

Nejvyšší soud níže v tomto usnesení při vypořádávání se s dovolací argumentací obviněného zachová toto její třídění z dovolání. Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. obviněný explicitně citoval pouze úvodem dovolání, konkrétní námitky, jimiž se je pokusil naplnit, obsahuje bod VI. dovolání, k němuž nepřiřadil žádný název. Dovolatel na tomto místě brojil proti nepřiměřeně přísnému trestu, což zřejmě hodlal podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jako výtky spadající pod důvod pod písm. h) tamtéž pak Nejvyšší soud vyhodnotil jednak námitky proti právní kvalifikaci skutku odvolacím soudem, který podle obviněného „neuvedl časovou působnost zákona, dle které byl odsouzený odsouzen“, a dále upozornění na rozpory mezi právní kvalifikací skutku soudem prvního a druhého stupně, protože odvolací soud posoudil jednání obviněného popsané ve výroku jeho rozsudku mj. jako „dílčí útok zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, ve znění zák. č. 333/2020 Sb.“, zatímco další dílčí útok tohoto pokračujícího trestného činu pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal odvolacím soudem nedotčen, byl kvalifikován podle „§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od dne 1. 10. 2020“. Podle obviněného tedy zásadní vada spočívala v tom, že soudy vyhodnotily odlišně časovou působnost tr. zákoníku u dvou dílčích útoků pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

K této námitce obviněného Zdeňka Dědiče se Nejvyšší soud vyjádří jako k první, protože ji shledal důvodnou, resp. při jejím přezkoumání Nejvyšší soud zjistil jiné pochybení soudů v právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť jej výslovně obviněný nevytkl, nicméně Nejvyšší soud neshledal potřebu zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, jak bude podrobněji vysvětleno níže.

49. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2021, uveřejněném pod č. 37/2021-II. Sb. rozh. tr. přijal právní názor, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o jednom z více dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu (ve smyslu § 116 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným, není oddělitelným výrokem podle § 258 odst. 2 tr. ř., byť jinak jde o samostatný skutek z procesního hlediska podle § 12 odst? 12 tr. ř. Proto odvolací soud nemůže zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně některého takového dílčího útoku a znovu o něm rozhodnout v odvolacím řízení (ať uznat obviněného vinným jeho spácháním, anebo jej pro tento útok zprostit obžaloby) a zároveň ve zbývající části ponechat nedotčené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež se týká právě dalšího dílčího útoku téhož pokračujícího trestného činu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v posuzované trestní věci ohledně obviněného Zdeňka Dědiče nerespektoval citovaný výklad procesního postupu, jestliže ohledně obviněného Zdeňka Dědiče ponechal jeden dílčí útok zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) nedotčený a výrok o vině druhým dílčím útokem téhož trestného činu (bod I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) zrušil a nově samostatně vyslovil vinu ohledně tohoto dílčího útoku zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Správně měl odvolací soud zrušit ohledně jmenovaného obviněného výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu (body I. a II. výroku o vině), a znovu pak o nich rozhodnout, protože z hlediska hmotného práva jde o jediný pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Současně však je nutné zdůraznit, že postavení obviněného se v důsledku této nesprávnosti nezhoršilo, neboť odvolací soud stále posuzoval oba dílčí útoky jako jediný skutek, byť o nich bylo rozhodnuto dvěma rozsudky.

Za této procesní situace je evidentní, že by při zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu ke zjednání nápravy uvedeného pochybení nedošlo ke zlepšení či jakékoli změně postavení obviněného Zdeňka Dědiče, pouze by se tím prodloužilo trestní řízení. Rovněž nejde o zásadní právní skutečnost, protože k řešené otázce již Nejvyšší soud přijal závazné právní stanovisko pod č. 37/2021-II. Sb. rozh. tr. (viz výše). Byly tak splněny podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného Zdeňka Dědiče podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.

ř., protože je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

50. Shora popsané pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil z podnětu námitky dovolatele proti rozporům v právní kvalifikaci dílčích útoků zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby soudy prvního a druhého stupně. V tom je třeba dát obviněnému za pravdu s tím, že šlo o marginální pochybení, které opět nemělo žádný vliv na postavení obviněného a výsledek trestního řízení. Jak bude vysvětleno níže, již soud prvního stupně fakticky správně použil na danou situaci pozdější znění zákona, což také vyjádřil v právní kvalifikaci výroku o vině svého rozsudku, byť odlišným způsobem než odvolací soud. Soudy prvního a druhého stupně tudíž neposoudily předmětný skutek podle rozdílného znění právní normy.

V době, kdy byl spáchán skutek právně posouzený jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, by jeho právní kvalifikaci odpovídalo znění § 240 tr. zákoníku odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinné do 30. 6. 2016. Přijetím zákona č. 163/2016 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2016, došlo mimo jiné ke změně téhož ustanovení zařazením celkem tří alternativních okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby v odst. 3 pod písm. a), b) a c) a doplnění odst. 4, který se týká trestnosti přípravy tohoto trestného činu.

Skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, došlo k naplnění kvalifikovaných okolností vyjádřených v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 163/2016 Sb.), tedy spáchání činu nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Těmto oběma alternativám zmíněných okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby také odpovídají tzv. právní věty výroků o vině obviněného Zdeňka Dědiče zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v obou rozsudcích soudů prvního i druhého stupně, podle nichž obviněný „zkrátil daň ve velkém rozsahu a čin spáchal nejméně se dvěma osobami“.

Rovněž soudy obou stupňů na témže místě svých rozsudků srozumitelně vyjádřily použití tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Odvolací soud tuto novelu citoval explicitně, soud prvního stupně tak učinil nepřímo uvedením data její účinnosti od 1. 10. 2020. Z těchto skutečností lze dovodit, že při hodnocení zásad souvisejících s časovou působností podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku soudy obou stupňů považovaly za příznivější pro obviněné použití tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, tedy již po změně ustanovení § 240 provedené novelou č. 163/2016 Sb. Soud prvního stupně v bodě 242.

odůvodnění svého rozsudku vyložil své úvahy k časové působnosti trestního zákoníku, jež ho vedly právě k aplikaci tohoto zákona ve znění účinném od 1. 10. 2020, tj. po přijetí jeho další novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která mj. změnila hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku.

Právě tuto okolnost soudy považovaly za příznivější pro oba obviněné, protože v důsledku této změny se rozsah zkrácení spotřební daně přiblížil dolní hranici škody velkého rozsahu, byť nadále byla naplněna tato kvalifikační okolnost a na samotné právní kvalifikaci tudíž neměla vliv. Soudu prvního stupně lze tedy vytknout, že sice avizoval aplikaci trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, avšak formálně tak ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby neučinil, evidentně opomenul, že v této době již § 240 v odst. 3 tr.

zákoníku obsahoval alternativní znaky rozčleněné pod písm. a), b) a c), tudíž správně měl tento soud označit u odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nesouhlasí s obviněným, že by soudy nižších stupňů použily každý jinou právní úpravu, resp. tr. zákoník v jiném znění. Lze pouze přisvědčit tomu, že soud prvního stupně neoznačil u § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a k nápravě nepřistoupil ani soud druhého stupně v důsledku nesprávného procesního postupu v rozporu s právním názorem přijatým v již citovaném č. 37/2021-II.

Sb. rozh. tr. Stejně jako tato již vysvětlená nesprávnost v postupu soudu druhého stupně, ani zmíněnou marginální chybou soudu prvního stupně nedošlo k žádné újmě v postavení obviněného Zdeňka Dědiče a neměla ani vliv na výsledek jeho trestního stíhání. Z hlediska ekonomie trestního řízení proto Nejvyšší soud nepovažuje za účelné napravovat zjištěné pochybení v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen rozsudkem soudu druhého stupně. Rozhodně ani v tomto případě nejde o otázku, která by měla zásadní právní význam, z hlediska dovoláním vytýkané vady jsou proto splněny podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného Zdeňka Dědiče podle § 265b odst. 1 písm. f) tr.

ř., jak byly shrnuty výše.

51. Dále pod bodem VI. dovolání obviněný Zdeněk Dědič předložil výtky proti nepřiměřeně přísnému trestu a domáhal se aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, která v jeho případě činila 5 let. Tento svůj názor opřel v zásadě výlučně o odkaz na nepřiměřenost doby trvání trestního řízení a podpořil jej citací některých rozhodnutí Ústavního soudu. Taková dovolací argumentace však neodpovídá žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů ani jinému z taxativního výčtu důvodů v § 265b tr.

ř. (viz rozhodnutí č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud dále k tomu opakovaně podotýká, že námitky proti přísnosti trestu, je-li vybrán přípustný druh trestu, který je vyměřen v zákonném rozpětí jeho trestní sazby, zásadně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, který by mohl založit přezkum dovolacího soudu a případně být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí. Námitky vadné aplikace vyměřovacích pravidel obsahově neodpovídají úzce vymezenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., který dopadá jen na případy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo sice přípustného druhu trestu, ovšem ve výměře mimo jeho zákonem stanovenou trestní sazbu. Stejně tak je nelze opřít ani o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz k tomu zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný.

Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměru podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [případně ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jak se obviněný mylně domníval. Jen výjimečně by bylo možno zasáhnout s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, pokud by uložený trest byl zcela zjevně nepřiměřeně přísný, tedy excesivní.

Tak tomu ale v daném případě není, neboť obviněnému Zdeňku Dědičovi byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 roků, tj. na samé dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V této výměře není možno trest odnětí svobody podmíněně odložit, a to ani s dohledem (viz § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku). Jak je patrno z bodu 79. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bylo při ukládání trestu tomuto obviněnému přihlíženo rovněž k délce trestního řízení i době, která uplynula od spáchání skutku, dále ke zdravotnímu stavu dovolatele a rovněž v jeho prospěch odvolací soud hodnotil to, že se nepřičinil o prodloužení projednávání věci před soudem prvního stupně, s čímž Nejvyšší soud nemůže zcela souhlasit.

Byť z převážné části nejsou prodlevy v řízení před soudem prvního stupně přičitatelné ani jednomu z dovolatelů, nelze zcela opomenout, že obviněného Zdeňka Dědiče musela předsedkyně senátu nechat předvést policejním orgánem k hlavnímu líčení, v němž mu vysvětlovala, že potvrzení o pracovní neschopnosti není dostatečným podkladem pro omluvu (viz č. l. 3455 až 3457 verte tr. spisu), v čemž Nejvyšší soud spatřuje i drobnou obstrukci ze strany obviněného, již ale soudy nezohlednily. K délce trestního řízení lze ještě doplnit, že na delší dobu trvající trestní řízení měly vliv okolnosti neovlivnitelné obviněným Zdeňkem Dědičem, nicméně bylo je možné předpokládat, neboť trestní spis je nadstandardně objemný, týká se 8 obviněných, resp. týkal se původně celkem 10 obviněných, a k odhalení trestné činnosti, již se obvinění snažili sofistikovaně zakrýt, bylo potřeba více času, než je běžné.

K délce trestního řízení přispělo mj. i obstrukční jednání ze strany původně spoluobviněného P. Š. Na druhou stranu, v rámci úvah o ukládaném trestu obviněnému Zdeňku Dědičovi odvolací soud shledal i přitěžující okolnosti, a to spáchání dvou trestných činů, páchání trestné činnosti intenzivně, aktivně a po delší dobu, velký rozsah, na jehož způsobení se podílel (přes 80 mil. Kč). Jestliže za daných okolností soud vyměřil obviněnému úhrnný trest na samé dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem za nejpřísnější trestný čin ve smyslu § 43 odst. 1 tr.

zákoníku, nešlo podle Nejvyššího soudu o trest nepřiměřeně přísný. Nepochybně bylo při určení výměry ve prospěch obviněného zohledněno prodloužení trestního řízení zejména ve fázi řízení před soudem prvního stupně a rovněž doba, která uplynula od spáchání skutku. Lze k této otázce odkázat také na přístup Evropského soudu pro lidská práva (dále jen jako „ESLP“), který vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9.

2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, k čemuž v posuzované trestní věci soudy prvního i druhého stupně (ale ani Nejvyšší soud) nedospěly, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (např. rozsudek ESLP ze dne 15.

7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78). Při zvážení všech hledisek pro ukládání trestu ve smyslu § 39 až § 42 tr. zákoníku, jimiž se řídil odvolací soud, jakož i vzhledem k povaze páchané trestné činnosti a její společenské škodlivosti tedy nelze trest odnětí svobody uložený obviněnému Zdeňku Dědičovi považovat za nepřiměřeně přísný, jak tvrdí v dovolání.

Výměra na samé dolní hranici zákonné trestní sazby představuje podle Nejvyššího soudu rovněž dostatečnou kompenzaci za déle trvající trestní řízení, tudíž nebylo porušeno ani právo obviněného na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

52. Jak již bylo avizováno shora, obviněný Zdeněk Dědič s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kritizoval vedení trestního řízení v jeho věci odděleně od dalších obviněných, zejména Viléma Kováče. Tato výtka rovněž neodpovídá žádnému ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud pouze stručně předestře okolnosti, pro které považuje za přijatelný procesní postup soudů prvního a druhého stupně v otázce konání společného či odděleně vedeného trestního řízení v posuzované věci.

Obecně platí, že v případě tzv. objektivní souvislosti trestních věcí charakteristické tím, že trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí (jako tomu bylo v posuzované trestní věci), anebo i v případě tzv. subjektivní souvislosti, jíž se rozumí vícečinný souběh trestných činů, které jsou kladeny za vinu jedné osobě, je všeobecně žádoucí konat společné trestní řízení. Nepochybně jde o privilegovaný způsob vedení trestního řízení, během něhož lze postupovat maximálně efektivně a soustředěně, pokud tomu ovšem nebrání důležité důvody (srov. § 20 odst. 1 tr.

ř.). Zákon současně přepokládá, že mohou nastat v praxi situace, v nichž bude výhodnější konat řízení odděleně, k čemuž slouží institut vyloučení věci ve smyslu § 23 tr. ř. Důvodem k vyloučení věci některého (některých) obviněného (obviněných) a vedení oddělených řízení bude především urychlení projednání a rozhodnutí ve věci, což se týká právě případu obviněných P. B. a Zdeňka Dědiče. Původní nedostatek stadia řízení před soudem prvního stupně (dvě oddělená řízení, jež spolu souvisela), k němuž se vyjádřil odvolací soud v bodě 40.

napadeného rozsudku, byl později zhojen, jak odvolací soud uzavřel v bodě 41. téhož rozsudku (viz rovněž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 56 T 2/2016, o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí založené na č. l. 2247 tr. spisu). Následně v průběhu hlavního líčení došlo nejprve k vyloučení věci obviněného Viléma Kováče (viz č. l. 4312 tr. spisu) a poté i P. Š. (viz č. l. 4637 tr. spisu) ze společného řízení, a to zcela opodstatněně, jak je patrno ze spisového materiálu.

Rozhodně nelze soudu prvního stupně upřít opravdovou snahu konat společné řízení ohledně všech původně spoluobviněných, jejichž trestná činnost spolu souvisela, i přes obstrukce zejména ze strany obviněného P. Š., jehož se policejnímu orgánu opakovaně nedařilo zastihnout na dostupných adresách a předvést k hlavnímu líčení (viz např. č. l. 3451 nebo 3480 tr. spisu). Úspěšně byl předveden pouze k hlavnímu líčení dne 5. 10. 2021, k němuž policejní orgán předvedl kromě P. Š. také obviněného Zdeňka Dědiče (viz č. l.

3455 tr. spisu). Oba jmenovaní obvinění zdůvodňovali svou neochotu dostavit se k soudu zdravotními komplikacemi. P. Š., aniž by však doložil průkaznou lékařskou zprávu, trval na závažných zdravotních důvodech znemožňujících mu být přítomen u hlavního líčení, ačkoli současně se nechtěl vzdát práva osobní účasti na něm, a proto již dne 15. 9. 2021 požádal o vyloučení jeho věci k samostatnému projednání (viz č. l. 3433 tr. spisu).

Zjevně ve snaze zachovat konání společného řízení předsedkyně senátu přizvala k ověření tvrzení předkládaných P. Š. znalkyni MUDr. Marii Tinkovou, jež posoudila zdravotní stav P. Š. tak, že od března 2022 bude schopen účasti u hlavního líčení (č. l. 3546 tr. spisu). K dalšímu hlavnímu líčení dne 30. 8. 2022 se sice P. Š. dostavil, ale na jeho počátku se omluvil a souhlasil s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 3707 tr. spisu). Poté probíhala jednání u soudu prvního stupně za účasti všech spoluobviněných, resp. s řádným souhlasem podle § 202 tr.

ř. v jejich nepřítomnosti, avšak tento ideální stav neměl dlouhého trvání. Vilém Kováč byl naposledy osobně přítomen hlavnímu líčení dne 31. 10. 2022 (č. l. 3856 tr. spisu), od konce listopadu měl soud poznatek o skrývání se tohoto obviněného v zahraničí, zjevně za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání v jiné trestní věci (viz č. l. 3960 tr. spisu), a protože nevyjádřil souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, soud nemohl pokračovat v projednávání věci (č. l. 3965, 3966 tr. spisu). Na uprchlého Viléma Kováče byl vydán příkaz k zatčení i Evropský zatýkací rozkaz (č. l.

4022 a 4023 tr. spisu) a hlavní líčení nařízené na dny 9. – 11. 1. 2023 muselo být zrušeno (č. l. 4036 tr. spisu). Přesto byl obviněnému ještě ponechán prostor, aby se dostavil, resp. aby byl předveden k hlavnímu líčení nařízenému na 3. 4. 2023, což se však nestalo. Vilém Kováč byl přitom jediný ze spoluobviněných, který navrhoval doplnění dokazování. Za této procesní situace nelze zpochybňovat důvodnost rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení věci obviněného Viléma Kováče k samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr.

ř. v zájmu zabránit dalším průtahům trestního řízení ohledně dalších spoluobviněných, o jejichž vině a trestu již mohl na podkladě dosavadních výsledků dokazování rozhodnout (viz usnesení ze dne 3. 4. 2023 na č. l. 4312 tr. spisu). K hlavnímu líčení nařízenému na dny 5. a 6. 6. 2023, v němž se očekával přednes závěrečných řečí, se nedostavil obviněný P. Š., den předem se omluvil ze zdravotních důvodů, avšak nedal výslovný souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 4605, 4606 tr.

spisu). Opět tudíž zcela oprávněně soud prvního stupně postupoval s ohledem na hospodárnost a rychlost trestního řízení, jež nebylo důvodu u ostatních obviněných dále prodlužovat, tak, že věc P. Š. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr. ř. (a současně ji spojil s již dříve vyloučenou věcí Viléma Kováče, viz usnesení na č. l. 4637 tr. spisu). K nerespektování ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř., které obviněný Zdeněk Dědič vytýkal v dovolání, vzhledem k výše uvedenému v tomto trestním řízení (s výjimkou počátečního pochybení v opožděném spojení dvou souběžně odděleně vedených řízení) nedošlo a trestní řízení jako celek nelze považovat za nespravedlivé.

53. Obdobně mimo zákonem taxativně vymezené dovolací důvody zůstala i výhrada, podle níž „…bylo pravomocným rozsudkem vytvořeno precedenční rozhodnutí, kterým je možné u ostatních obviněných stanovit vinu s odkazem na již citovaný pravomocný rozsudek…“. Tímto argumentem se obviněný snažil zřejmě opět podpořit svůj požadavek na konání společného řízení především s trestní věcí Viléma Kováče, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil shora. Citovaná výtka však z hlediska úvah o vině obviněného Zdeňka Dědiče představuje irelevantní tvrzení, otázku trestnosti žalovaného jednání tohoto dovolatele soudy zkoumaly samostatně a nezávisle na základě výsledků vyčerpávajícího důkazního řízení. Jestliže právní závěry odpovídají v tomto trestním řízení provedenému dokazování, což obviněný Zdeněk Dědič ve svém dovolání důvodně nezpochybnil (až na výjimku popsanou v bodech 48. až 50. tohoto usnesení, jež nezhoršovala postavení obviněného), potom ani případné zproštění Viléma Kováče obžaloby v odděleně vedeném trestním řízení nemůže mít vliv na právní závěry o trestnosti jednání obviněného Zdeňka Dědiče. Tato jeho námitka proto nemohla obstát.

c) 4. K námitkám vztahujícím se k novému výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (původně skutek pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně)

54. Ve vztahu k výroku o vině, který znovu vyslovil odvolací soud, obviněný Zdeněk Dědič nesouhlasil s jeho právním posouzením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vytýkal, že v trestním řízení nebylo prokázáno především úmyslné zavinění, v podstatě odmítl, že by tento skutek spáchal. Z jeho výhrad vyplývá, že nepoukázal na jediný konkrétní důkaz, jehož obsah by byl v rozporu s určitým rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků některého z jemu za vinu kladených trestných činů, jak předpokládá obviněným zvolená první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Prostá polemika se skutkovými závěry soudů obou stupňů, jež se opírají o řádně provedené a v trestním řízení použitelné důkazy, jejichž obsah nebyl vykládán libovolně či jakkoli deformován, k naplnění citovaného dovolacího důvodu nestačí. K této části dovolání, jež neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., tedy Nejvyšší soud nepřihlížel. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud pouze připomíná, že soud prvního stupně veškeré provedené důkazy týkající se nelegální výroby, skladování a značení cigaret podrobně popsal v bodech 18.

až 61. odůvodnění rozsudku, v bodech 190. až 215. tamtéž poté pečlivě a srozumitelně vysvětlil způsob, jakým je vyhodnotil, a s jeho postupem i úvahami se plně ztotožnil odvolací soud (viz bod 62. rozsudku odvolacího soudu). Konkrétní důkazní podklad pro skutkové závěry ohledně trestné činnosti obviněného Zdeňka Dědiče, který obviněný v dovolání opomenul, soud prvního stupně vyložil v bodech 196. a 197. svého rozsudku. Nejvyšší soud v zájmu stručnosti nebude na tomto místě opakovat úvahy soudu prvního stupně, jež akceptoval i soud odvolací, který již navíc na stejné skutkové námitky obviněného včetně odmítnutí úmyslného zavinění přiléhavě reagoval v bodech 50.

až 52. odůvodnění napadeného rozsudku. Argumenty soudů obou stupňů ohledně jejich skutkových závěrů korespondují provedeným důkazům, jakýkoli, natož zjevný, rozpor mezi nimi Nejvyšší soud neshledal.

55. Soudy prvního a druhého stupně aplikovaly na předmětné jednání obviněného Zdeňka Dědiče mj. ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž obviněný se ohradil proti naplnění znaku, podle něhož čin nespáchal „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přestože uvedenou námitku je možné považovat za relevantní dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ji neshledal opodstatněnou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k této okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby zjistil, že obvinění P.

B. a Zdeněk Dědič dotčený skutek spáchali každý s dvěma dalšími osobami, tj. v celkovém počtu tří osob, neboť do trestné činnosti byl zapojen ještě odděleně trestně stíhaný Vilém Kováč (viz bod 243. rozsudku odvolacího soudu). Jak již obecně zaznělo v rozsudku odvolacího soudu, naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku kvalifikované trestní sazby.

Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu (viz k tomu rozhodnutí č. 43/2005 a č. 25/1968-II. Sb. rozh. tr.). Lze dále připomenout, že k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, se nevyžaduje užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny, není nutná ani dělba práce mezi nimi, dokonce jednotlivé osoby nemusí znát veškeré okolnosti související se vzájemnou kooperací s pachatelem (viz rozhodnutí č. 53/1976-III., č. 37/1965 Sb. rozh.

tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o tom, že se na protiprávním jednání podílí další nejméně dvě osoby ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s účastí nejméně dvou dalších osob na činu přinejmenším srozuměn (viz rozhodnutí č. 54/2014 Sb. rozh. tr.). Podle právní nauky i soudní praxe dokonce není třeba, aby fyzické osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník.

Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3122, přiměřeně též rozhodnutí č. 57/2001-I. Sb. rozh. tr.). Takovými osobami mohou tak být i ti, kteří pomáhají pachateli, ale sami se např. pro nedostatek subjektivní stránky v důsledku skutkového omylu nedopouštějí trestného činu a ani se na něm neúčastní, je ovšem nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval i součinnost těchto osob při jeho činu. Vzhledem k výše uvedenému výkladu proto není třeba vyčkávat na výsledek odděleně vedeného trestního řízení ve věci Viléma Kováče, resp. na pravomocný rozsudek, jímž by byl Vilém Kováč odsouzen pro totožný skutek, jak se obviněný Zdeněk Dědič domáhal v dovolání.

Kromě toho, otázku účasti dalších osob na trestném jednání ve smyslu naplnění znaku „spáchání činu nejméně dvěma osobami“ podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku si soudy mohou vyřešit zcela samostatně jako tzv. předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž takové posouzení není ani porušením principu presumpce neviny osoby, jíž se posouzení předběžné otázky týká (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023, které bude uveřejněno pod č. 38/2025-IV. Sb. rozh. tr.).