5 Tdo 752/2011 - 15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 28. 6. 2011 o dovolání, které podala obviněná H. T. L. , proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 24 T 98/2009, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněné H. T. L. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u
š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 8 To
430/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21.
7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu
7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná H. T. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7.
2010, sp. zn. 24 T 98/2009, uznána vinnou přečinem porušování práv k ochranné
známce a jiným označení podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“),
jehož se dopustila tím, že nejméně dne 22. 9. 2009 v P. v prostorách Pražské
tržnice ve stáncích v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měla uloženo a připraveno k
prodeji a nabízela k prodeji celkem 30 kusů zboží popsaného ve výroku o vině v
citovaném rozsudku, které bylo neoprávněně opatřeno ochrannými známkami zde
uvedených vlastníků ochranných známek.
Za tento přečin byla obviněná H. T. L. odsouzena podle § 268 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 roků. Dále byl obviněné uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku rovněž trest propadnutí věci. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli
poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná H. T. L.
odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2010,
sp. zn. 8 To 430/2010, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná H. T. L. podala dne 19. 5. 2011 prostřednictvím svého
obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především
vytkla nesprávné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu, jakož i to,
že se soudy nižších stupňů podle jejího názoru dostatečně nevypořádaly ani se
zásadou subsidiarity trestní represe. V této souvislosti obviněná poukázala na
menší počet kusů nabízeného zboží a na neobjektivní a nadhodnocené vyčíslení
škody samotnými poškozenými. Přitom obviněná s odkazem na respektovanou teorii
a soudní praxi zdůraznila, že při stanovení rozsahu protiprávního jednání je
třeba přihlédnout též k dalším okolnostem, které mají význam pro naplnění
materiální stránky trestného činu. Jak dále obviněná připomněla, nebyla
vlastníkem nabízeného zboží a neměla žádný prospěch z posuzovaného jednání.
Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému
projednání a rozhodnutí podle závazných pokynů Nejvyššího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné H. T. L. ke dni vydání
tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná H. T. L. podala
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná H. T. L. opírá jeho
existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněné H. T. L. částečně odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst.
3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení
Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti,
že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom,
zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se
jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze
dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle
jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod přitom naplňují ty námitky obviněné H. T. L. , v
nichž vytkla nesprávné posouzení otázky společenské škodlivosti spáchaného činu
a vyslovila nesouhlas s tím, pokud v jejím případě nebyla uplatněna zásada
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uplatněnému
dovolacím důvodu odpovídá též tvrzení obviněné, podle něhož s ohledem na dobu
spáchání skutku měl být její čin posouzen i z toho hlediska, zda naplňuje
materiální stránku trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“).
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve připomíná, že podle nového
trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl
posouzen čin obviněné H. T. L. , je obecně trestným činem jen protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není
zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z
hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro
stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má
považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který
vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho
obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v
podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné
učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné
uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá
ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011,
publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada
subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“
nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažnějšího
porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a
právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5
Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008,
publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2009). Jak je přitom patrné z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v
napadeném rozsudku soudu prvního stupně, obviněná H. T. L. neoprávněně
zasáhla do chráněných práv vlastníků ochranných známek, pokud bez jejich
souhlasu nabízela k prodeji zboží označené určitými ochrannými známkami.
Soudy nižších stupňů ovšem vůbec nezdůvodnily, proč kvalifikovaly skutek
spáchaný obviněnou jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným
označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, tj. z jakého důvodu posoudily jeho
trestnost podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010,
ačkoli obviněná se dopustila skutku již dne 22. 9. 2009, tj. ještě za účinnosti
dřívějšího trestního zákona. Tím spíše pak v rozhodnutích soudů obou stupňů
chybí jakékoli jejich úvahy, v čem je nová trestněprávní úprava pro obviněnou
příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zák. než
úprava platná v době spáchání posuzovaného činu. Soud prvního stupně se omezil
na pouhé konstatování, že „... trestnou činnost je nezbytné posoudit podle
zákona příznivějšího pro obžalovanou, kterým je nový trestní zákoník ...“.
Odvolací soud pak otázku časové působnosti zákona v napadeném rozhodnutí vůbec
nezmínil.
Přitom skutek, za nějž byla obviněná H. T. L. odsouzena, by mohl podle
trestního zákona platného v době jeho spáchání, vykazovat znaky trestného činu
porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení
původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., za který byl stanoven stejný trest odnětí
svobody (až na 2 roky) a stejný počet ostatních alternativních trestů (peněžitý
trest a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), jako je tomu nyní v
případě přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268
odst. 1 tr. zákoníku (trest odnětí svobody až na 2 roky, resp. trest zákazu
činnosti a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Podstatný rozdíl ovšem
spočívá v tom, že použití skutkové podstaty podle § 150 odst. 1 tr. zák. bylo
podmíněno naplněním nejen jejích formálních znaků, ale též materiálního znaku v
podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst.
2, 4 tr. zák., jak správně ve svém dovolání zdůraznila obviněná. V této
souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při řešení otázky časové působnosti
trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za
trestné činy, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového
zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro
pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen
tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit
dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní
části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k
ustanovením jejich obecné části.
V případě činu spáchaného obviněnou H. T. L. proto bylo nezbytné přihlédnout
především ke skutečnosti, že dřívější právní úprava, za jejíž platnosti byl
skutek spáchán, obsahovala ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák., v kterém byl
formulován tzv. materiální znak trestného činu, tedy podmínka, aby čin
dosahoval potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost určovaného podle
demonstrativně vypočtených kritérií. Jak již byl shora uvedeno, pozdější právní
úprava už neobsahuje takový materiální znak trestného činu, protože vychází z
tzv. formálního pojetí trestného činu (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), takže v
uvedeném směru je pro obviněnou méně příznivá, protože nedovoluje zohlednit
některé okolnosti, které mohou odůvodnit závěr, že i při formálním naplnění
znaků trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a
chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., o němž nelze mít
pochybnosti, není naplněn jeho materiální znak požadovaný ustanovením § 3 odst.
2 tr. zák. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněná za
popsaných časových a místních okolností v jediný den nabízela k prodeji celkem
30 kusů zboží, které bylo opatřeno ochrannými známkami různých vlastníků.
Takový velmi malý rozsah dotčených chráněných práv a krátká doba spáchání činu
ovšem zcela neodpovídají nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto druhu
trestné činnosti (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Přitom z
podkladů obsažených v trestním spise nevyplývá, že by snad obviněná měla k
dispozici ještě další zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami jiných
vlastníků, které by bylo připraveno k nabídce spotřebitelům, ani to, že by
nešlo jen o její ojedinělý prodej zboží a že by se obviněná této nezákonné
činnosti věnovala po delší období. Podle soudu prvního stupně se totiž obviněná
dopustila posuzované trestné činnosti „nejméně dne 22. 9. 2009“. Takové
zjištění by sice mohlo postačovat k závěru o potřebném stupni nebezpečnosti
činu pro společnost, ale jen za předpokladu, kdyby obviněná nabízela podstatně
větší množství zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami jejich
vlastníků. Jinak je třeba věc řešit za použití mimotrestních prostředků [např.
podle § 33 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve
znění pozdějších předpisů].
V uvedených souvislostech pak bylo třeba posuzovat i otázku subsidiarity
trestní represe, o které se Nejvyšší soud zmínil již výše. Zejména v případě
skutkových podstat s tzv. kvalitativními formálními znaky je totiž třeba
pečlivě zvažovat nutnost použití prostředků trestního práva v konkrétním
případě. S ohledem na dobu a rozsah spáchání posuzovaného skutku obviněné H.
T. L. nelze konstatovat, že by nějak výrazně vybočil z rámce běžných
soukromoprávních vztahů v takové míře, aby bylo nezbytné reagovat na něj
prostředky trestního práva.
Naopak závěr o společenské škodlivosti činu, resp. o naplnění materiální
stránky trestného činu nemohou zpochybnit námitky obviněné H. T. L. , v nichž
poukázala na skutečnost, že nebyla vlastníkem nabízeného zboží, a na
neobjektivní stanovení výše škody. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí
následující.
Pro naplnění formálních znaků trestného činu podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku,
resp. podle § 150 odst. 1 tr. zák., není rozhodující, kdo je vlastníkem zboží
nebo služby neoprávněně označených ochrannou známkou jiného, ani se zde
nevyžaduje existence konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu § 114 tr.
zákoníku, resp. § 90 tr. zák. Postačí proto, když pachatel takové zboží nebo
služby jen nabízí zájemcům ke koupi, a tím je uvádí do oběhu. Jestliže tedy
obviněná byla toliko prodavačkou předmětného zboží, nemá to vliv na její
případnou trestní odpovědnost ani na závažnost spáchaného činu, resp. na stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud jde o námitku obviněné k vyčíslení
škody, soudy nižších stupňů nezaložily vinu obviněné na výši způsobené škody,
neboť škoda není znakem skutkových podstat podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku,
resp. podle § 150 odst. 1 tr. zák. Vyjádření poškozených a jejich vyčíslení
škody by tak mohlo mít význam pouze z hlediska výroku o náhradě škody, ovšem
všichni poškození byli stejně se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout ani další nedostatek, kterým je zatížen
rozsudek soudu prvního stupně. V popisu skutku v jeho výroku o vině je mimo
jiné uvedeno, že obviněná H. T. L. se dopustila jednání „v rozporu s
ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů“. Citované ustanovení přitom obsahuje v § 8 odst. 2 písm.
a) až c), odst. 3 písm. a) až d) různé alternativy protiprávního jednání a
navíc v § 8 odst. 1 a 4 práva vlastníka ochranné známky. Proto odkaz na celé
ustanovení § 8 zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nejen
nepřesný, ale rovněž z něj není zřejmé, jakým způsobem a do jakých práv zasáhl
pachatel trestného činu.
Protože Obvodní soud pro Prahu 7 učinil v napadeném rozsudku nesprávné právní
posouzení skutku, jehož spácháním byla obviněná H. T. L. uznána vinnou, a to
ohledně posouzení časové působnosti trestních zákonů ve smyslu § 16 odst. 1 tr.
zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud tuto vadu
neodstranil, ač tak mohl a měl učinit z podnětu odvolání obviněné, byl naplněn
jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po
zjištění, že dovolání obviněné je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. 10. 2010, sp. zn. 8 To 430/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 24 T 98/2009. Podle § 265k odst.
2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal
Obvodnímu soudu pro Praha 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně tak v
uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněné H. T. L. a odstraní vady
vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se především
důsledně vypořádá s použitím ustanovení o časové působnosti zákona podle § 2
odst. 1 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zák. a v souladu s tím učiní závěry o
vině obviněné, popřípadě o řešení jejího činu jinými, mimotrestními prostředky.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím
rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz
reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na
podkladě dovolání obviněné H. T. L. nebylo možno odstranit v případném
veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y