5 Tdo 761/2012

5 Tdo 761/2012-I.-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 134/2010, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného V. S. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. též ohledně obviněného L. B., z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, byli obvinění V. S. a L. B. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že dne 15. 7. 2010 v době od 21:00 hod. do 22:00 hod. v K. V. na břehu řeky O. na Č. u splavu na místě přes řeku protilehlém benzinové čerpací stanici OMV se slovy „ať si jde s nimi popovídat“ obstoupili poškozenou T. Ch., a když to slovně odmítla, tak ji uchopili každý z obviněných za jednu ruku a za použití fyzické síly ji donutili jít s nimi a když se snažila vyjádřit odpor a jít alespoň pomalu, tak ji poponesli, a poté na betonovém plácku na břehu řeky O. dvacet metrů pod splavem oba obvinění společně poškozenou zcela vysvlékli, ačkoliv se tomu bránila, oba obvinění se sami obnažili, načež poškozená se proti své vůli ze strachu podvolila dalšímu jednání obviněných, kdy ji donutili předklonit se, přičemž obviněný B. vykonal s poškozenou soulož zezadu a současně obviněný S. vsunul poškozené penis do úst a manipulací s její hlavou ji přiměl k orálnímu uspokojení až do svého vyvrcholení, kdy se slovy „polykej a všechno“ přiměl poškozenou ejakulát spolknout, a poté oba obvinění se slovy „otoč se a jedeš znova“ si vyměnili své pozice, kdy obviněný B. donutil poškozenou ho orálně uspokojovat a současně obviněný S. vykonal soulož s poškozenou zezadu až do svého vyvrcholení, kdy ejakuloval poškozené na nohu.

Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný L. B. odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Obviněný V. S. byl odsouzen podle § 185 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 6 T 118/2010, týkající se V. S., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud zrušením k němuž došlo, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Plzni, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obviněného V. S. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, č. j. 6T 134/2010 – 294, v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné L. B. a V. S. odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, a to obviněného S. i za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků a obviněného B. k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) roků, přičemž pro účely výkonu těchto trestů byli zařazeni obviněný S. podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a obviněný B. podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně obviněného V. S. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 6 T 118/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším zůstal napadený rozsudek beze změny. Odvolání obviněného V. S. proti témuž rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, podal pouze obviněný V. S. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Hankové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v podrobnostech uvedl, že pokud by dovolací důvody nebyly soudem shledány, nechť je toto dovolání považováno za podnět ke stížnosti pro porušení zákona, když rozhodnutí bylo vydáno na základě vadného postupu řízení (zejména porušení zásady volného hodnocené důkazů) a dále trest uložený odvolacím soudem je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti jednání a poměrům pachatele a je také ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Dovolatel nesouhlasí s použitou právní kvalifikací, ani s tím, že byl uznán vinným. Jediný důkaz, který svědčí o vině obviněného, je výpověď poškozené. Skutečnost, že všichni tři zúčastnění byli na místě a že došlo k pohlavnímu styku, je nesporná. Výpovědi obou obviněných se pak shodují ohledně popisu skutku a iniciativy poškozené. Obvinění jsou přesvědčeni o tom, že pohlavní styk proběhl z iniciativy poškozené. Sama svědkyně připustila, že aktivně neprojevila prakticky žádný odpor. U znalkyně též zmínila, že neměla s obviněnými sedět, že si to asi blbě vyložili, a to přesto, že u hlavního líčení náhle uvádí, že se s obviněnými bavit nechtěla a řekla jim, že si s nimi nechce povídat, a to i přesto, že je prokázáno i jinými důkazy, že s obviněnými konzumovala alkohol.

Zarážející je též jednání poškozené po údajném znásilnění, kdy tato přespala v parku na lavičce, nešla na policii, neměla strach, druhý den hovořila s obviněným S., aniž by opět projevila strach. Následné svěření se příteli a cesta na policii mohly být motivovány snahou získat zpět na svou stranu svého přítele. Poškozená navíc měla v průběhu velmi krátké doby pohlavní styk v K. V. se dvěma dalšími muži a třetího sváděla. Svědkyně S. popsala poškozenou jako záleťačku. Pohlavní styk s poškozenou potvrdili též J.

Š. a J. K.. Dobrovolnosti pohlavního styku odpovídá také lékařská zpráva z gynekologie. Věrohodnost poškozené je dále snížena tím, že měla v době předcházející jednání konzumovat alkohol, marihuanu, kdy svědek J. T. potvrdil, že poškozená byla opilá, že se na místo vracel s K., když v té době poškozená s obviněnými na místě seděli. Nadále je třeba ztotožnit osobu K.. Soud se však tímto důkazním směrem nezabýval. Soudy se nezabývaly skutečností, že poškozená je osobou s výrazně sníženou věrohodností, jak vyplynulo též ze znaleckého posudku, přičemž z tohoto byly účelově vybrány pouze momenty svědčící pro vinu obviněných.

Bylo na místě vypracovat revizní znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené, když závěry znalkyně nejsou přesvědčivé, rozpory nebyly vysvětleny a znalkyně se příliš ztotožnila s výpovědí poškozené, a to dokonce ve fázi, kdy měla k dispozici pouze úřední záznam o její výpovědi, což je v podstatě obcházení zákona, když v trestním řízení je procesně nepoužitelným důkazem, když z této dovozuje též skutečnosti, které nebyly poškozenou ani zmíněny. Nadto se ji snažila při výslechu na policii přimět k výpovědi i přes její jednoznačné stanovisko, že vypovídat nechce a nebude.

Po tomto incidentu měla být vyloučena jako znalec.

Žádným způsobem nedošlo k naplnění objektivní stránky, když obvinění nepoužili ani násilí, ani pohrůžky násilí, k pohlavnímu styku ji nenutili, ani nezneužili její bezbrannosti. Nedošlo též k prověření skutečnosti, že se na místě činu měly zdržovat další osoby, když i spoluobviněný B. uvedl, že se na tomto místě obvykle zdržuje stejná skupinka bezdomovců, kteří zde byli i v době, kdy zde pobývali obvinění s poškozenou. Soudy se též nezabývaly ustanovením § 18 tr. zákoníku, který upravuje skutkový omyl, ze kterého je zřejmé, že obvinění nemohli jednat úmyslně. Dále se nezabývaly § 30 tr. zákoníku, kdy svolení poškozeného je okolností vylučující protiprávnost. Závěry soudů jsou tedy nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Soudy se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi svědků, neprovedly navržené důkazy a nezdůvodnily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Soudy se rovněž nezabývaly naplněním všech zákonných znaků skutkové podstaty, včetně zavinění. Do úvahy přicházel postup podle zásady in dubio pro reo. Odvolací soud se navíc odvoláním obviněného absolutně nezabýval, přesto se rozhodl uložit obviněnému přísnější trest. Dovolatel také nesouhlasí s výrokem o trestu, neboť nebylo přihlédnuto k věku obviněného, okolnostem případu a zejména k účelu trestu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Karlových Varech, event. sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného V. S. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. S. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, zejména pokud byl dovolatelem namítnut nedostatek úmyslného zavinění, a to i ve vztahu k ustanovení § 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel jen, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný V. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr.

ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne

17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.

ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu (a navazujících procesních otázek), ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. S..

Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.

Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.

Pokud se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu jiného, se kterým má v úmyslu mít pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené osoby znám.

Jak již bylo zmíněno, obviněný V. S. namítal, že jediný důkaz, který svědčí o jeho vině, je výpověď poškozené. Skutečnost, že všichni tři zúčastnění byli na místě a že došlo k pohlavnímu styku, je nesporná. Obvinění jsou přesvědčeni o tom, že pohlavní styk proběhl z iniciativy poškozené. Sama svědkyně připustila, že aktivně neprojevila prakticky žádný odpor. U znalkyně též zmínila, že neměla s obviněnými sedět, že si to asi blbě vyložili, a to přesto, že u hlavního líčení náhle uvádí, že se s obviněnými bavit nechtěla a řekla jim, že si s nimi nechce povídat, a to i přesto, že je prokázáno i jinými důkazy, že s obviněnými konzumovala alkohol.

Poškozená navíc měla v průběhu velmi krátké doby pohlavní styk v K. V. se dvěma dalšími muži a třetího sváděla. Navíc svědkyně S. popsala poškozenou jako záleťačku. Pohlavní styk s poškozenou potvrdili též J. Š. a J. K.. Věrohodnost poškozené je dále snížena tím, že měla v době předcházející jednání konzumovat alkohol, marihuanu, kdy svědek J. T. potvrdil, že poškozená byla opilá, že se na místo vracel s K., když v té době poškozená s obviněnými namístě seděli. Nadále je třeba ztotožnit osobu K..

Žádným způsobem tak nedošlo k naplnění objektivní stránky, když obvinění nepoužili ani násilí, ani pohrůžky násilí, k pohlavnímu styku ji nenutili, ani nezneužili její bezbrannosti. Nedošlo též k prověření skutečnosti, že se na místě činu měly zdržovat další osoby, když i spoluobviněný B. uvedl, že se na tomto místě obvykle zdržuje stejná skupinka bezdomovců, kteří zde byli i v době, kdy zde pobývali obvinění s poškozenou. Soudy se též nezabývaly § 18 tr. zákoníku, upravujícího skutkový omyl, ze kterého je zřejmé, že obvinění nemohli jednat úmyslně.

Dále se nezabývaly § 30 tr. zákoníku, kdy svolení poškozeného je okolností vylučující protiprávnost. Soudy se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi svědků a neprovedly navržené důkazy. Soudy se rovněž nezabývaly naplněním všech zákonných znaků skutkové podstaty, včetně zavinění. Do úvahy přicházel postup podle zásady in dubio pro reo. Odvolací soud se navíc odvoláním obviněného absolutně nezabýval, a to přesto, že se rozhodl uložit obviněnému přísnější trest.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že svá skutková zjištění opřel o výpověď T. Ch., která od počátku vypovídala shodně, konzistentně (srov. str. 2 rozsudku nalézacího soudu). Poškozená uvedla, že byla večer, nepamatuje se přesně, kolik bylo hodin, u splavu (řeky O.) společně s kamarádem P. T. a ještě nějakým klukem, tito poté odešli, zůstala tam sama. Poté přišli dva kluci (obžalovaní), zvedala se, že půjde pryč, oni ji chytli a posadili ji zpátky na zídku, že si chtějí povídat. Jeden měl maskáčové kalhoty (dle výpovědí obžalovaných se jednalo o S.), druhý byl celý v bílém (jednalo se o obžalovaného B.). Řekla obžalovaným, že si povídat nechce, když ji zvedali ze zídky, tak se zapírala nohama, že nechce, podjelo jí to, tím pádem se uvolnila a oni ji poponesli. Sice se bránila, ale oni ji vždy nadzvedli a kousek poponesli, táhli ji na plácek, kde se to odehrálo. Poté ji začali svlékat. Svlékali ji oba. Zapírala se rukama, držela lokty k sobě, aby jí nemohli sundat tričko. Prostě ji chytli a tričko sundali. Ten v maskáčích byl před ní a ten v tom bílém za ní. Obžalovaní se svlékli sami. Jeden ji ohnul, ten v maskáčích byl vepředu, tomu musela vykonat orální sex pusou, ten druhý v bílém jí to dělal zezadu. Ten v těch maskáčích jí držel hlavu, hýbal s ní jak chtěl, jak mu to dělalo dobře. Říkal jí, ať polyká všechno, ať to neplive. Ten vzadu souložil. Potom si ji obrátili, prohodili se a musela dělat to, co dělala ze začátku. U jednoho došlo k tomu, že jí ejakuloval do úst, už přesně neví, který z obžalovaných to byl.

J.T., J. Š., J. K. a D. S. popsali okolnosti, které inkriminované události předcházely. Z protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace pořízených policejním orgánem se podává zachycení místa činu, poranění poškozené na zádech. Lékařská zpráva gynekologicko porodnického oddělení nemocnice v Karlových Varech popisuje vyšetření poškozené ze dne 16. 07. 2010.

Dále se nalézací soud vcelku podrobně zabýval znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který zpracovala Mgr. Romana Hübnerová, Ph. D., ze kterého ve vztahu k poškozené Ch. vyplynulo, že typ její osobnosti sice obecně snižuje věrohodnost jejích výpovědí, avšak poškozená nemá patologický sklon ke konfabulacím a věrohodnost její výpovědi znalkyně nepovažuje za sníženou. Její schopnost reprodukce není ovlivněna žádnou motivací. Její vztah k podezřelým nemá charakter mstivosti, cítí k nim pouze strach. Obává se, aby další průběh causy nazatížil rodinu finančně. Věrohodnost základního obsahu výpovědi považuje znalkyně za zachovalou. Z její výpovědi o aktivitách jmenovaných převažují znaky svědčící pro celkovou pravdivost jejich údajů.

Na základě takto uvedeného dokazování a jeho zhodnocení má nalézací soud za prokázané, že poškozená byla obviněnými přinucena k sexu proti své vůli. Obvinění vynaloženým násilím prosadili svou; poškozená se jim podvolila ze strachu. Jestliže obvinění nevyslyšeli poškozenou, že si s nimi povídat nechce, jestliže uchopili poškozenou, která se zapřela nohama, které jí podjely, jestliže ji poponášeli, jestliže se poškozená bránila svléknutí připaženýma rukama, jestliže poškozená obviněným opakovaně říkala, aby „ji nechali bejt“, v průběhu samotného aktu, ať ji „nechaj“, že je jí z nich zle, pak nalézací soud dovodil, že obvinění nejednali v dobré víře (srov. str.

3 rozsudku nalézacího soudu). Poškozená přitom uváděla, jakým způsobem se snažila bránit, uvedla, že obviněným to bylo jedno, hovořili mezi sebou řečí, které nerozuměla. Lze dovozovat, že poškozená byla jednáním obviněných zaskočena, že ani nemohla odhadnout, v co situace vyústí. V daném případě byla poškozená přinucena se ohnout, byla přinucena otevřít ústa, po tu dobu ji jeden z obviněných držel za zátylek a násilím ji tiskl k sobě, bez ohledu, zda má poškozená dávivé reflexy. Obviněný ji držel tak pevně, že byla přinucena polykat sperma, byla přinucena strpět druhým obviněným soulož zezadu.

Spontánnost byla nulová. Za této situace soud negoval uplatněnou obhajobu obviněných typu „ona to chtěla taky, ona provokovala, ona chtěla černé maso, trojku“ (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se také zabýval tím, že pokud by poškozená zavolala na policii a oznámila znásilnění ihned, signatura obviněných v podobě skvrn od spermatu s DNA na těle a oblečení poškozené by po technické stránce představovaly pádný důkaz. Poškozená však v K. V. neměla zázemí. Oběti sexuálních trestných činů mají potřebu požádat někoho o radu.

Problém však spočíval v tom, že pokud by to chtěla udělat, musela by se nejdříve svěřit, což následně znamenalo, že by se musela otevřít a mluvit o traumatických věcech před orgány činnými v trestním řízení. Poškozená se posléze svěřila J. Š., který jí řekl, že to takhle nenechá, že půjdou na policii. Lze dovozovat, že reakce poškozené po skutku byla přirozená, pochopitelná (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud vyhodnotil výpověď poškozené jako přesvědčivou, když například poškozená připustila, že během pobytu v K.

V. měla intimní styk. Pokud se týká požívání alkoholu, poškozená uvedla, že během pobytu v K. V. požívala alkohol, nikoli však v inkriminované době. Svědecké výpovědi, které hovoří o opaku, soud nepokládá za věrohodné, ani by to nemělo vliv na hodnocení skutkových zjištění, která soud ve věci učinil. Nalézací soud také shledal, že poškozená po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustila od dalšího vzdoru pro vyčerpanost, zřejmou beznadějnost, nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.

Podle nalézacího soudu tedy bylo prokázáno, že obvinění společným jednáním, za použití fyzické síly, překonali vážně míněný odpor poškozené a proti její vůli za účelem dosažení svého sexuálního uspokojení, poškozenou přiměli k souloži a orálnímu styku v podobě felace (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud poznamenal, že nalézací soud nepochybil, pokud svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozené Ch.. Ta vypovídala v hlavním líčení po řádném poučení, pod sankcí následků přečinu křivé výpovědi, a její výpověď je zcela jednoznačná, nevzbuzující žádné důvodné pochybnosti. Je sice pravdou, že poškozená sama přiznala, že před tím měla několik dobrovolných pohlavních styků s různými muži, avšak právě toto její chování svědčí pro závěr, že pokud by k styku s obviněnými došlo dobrovolně, nešla by toto oznamovat na policii. Pro specifickou věrohodnost poškozené svědčí i závěry znalkyně psycholožky a okresní soud proto dospěl ke správnému závěru, že poškozená byla k sexuálnímu styku přinucena proti své vůli obviněnými (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se předně zabýval předloženým spisovým materiálem, z nějž zjistil následující skutečnosti. Poškozená T. Ch. (č. l. 231 – 236 spisu) u hlavního líčení popsala, že u splavu byla s P. T. a ještě nějaký kluk, kteří potom odešli a poškozená tam zůstala. Do podchodu vešli dva kluci, tak se zvedala, že půjde pryč, ale oni ji chytili a posadili zpátky na zídku, že si chtějí povídat. Poškozená si odmítla povídat, tak ji. chytili, každý za jednu ruku. Poškozená se zapírala, ale obvinění ji chvilkami poponášeli a táhli na ten plácek, kde se to odehrávalo.

Na plácku začali obvinění poškozenou svlékat, zapírala se rukama, chytili ji a sundali jí tričko. Zapíráním poškozená mínila, že držela lokty k sobě, aby jí obvinění nemohli sundat tričko. Následně jeden z obviněných poškozenou ohnul, neví, který to byl, jednomu musela vykonávat orální sex pusou, ten druhý jí to dělal zezadu. Ten v těch maskáčích jí držel hlavu, hýbal s ní, jak chtěl, jak mu to dělalo dobře. Říkal jí, ať polyká všechno, ať to neplive. U jednoho z nich došlo k vyvrcholení, možná, že to byl ten, v těch bílých kalhotách.

Potom si ji obrátili, prohodili se a musela to dělat od začátku. Druhý den, když seděla u splavu, přišel jeden z obviněných, ať jde poškozená k jeho kamarádovi, což odmítla s uvedením, že jde za svým přítelem. Poškozená se bála, ale nekřičela z obavy, co by jí mohli udělat. Obviněným řekla, ať ji nechají být, že si s nimi nechce povídat. Poškozená se sice bránila, ale oni ji vždy nadzvedli a kousek poponesli. Poškozená popřela, že by v den, kdy mělo dojít ke znásilnění, požila drogu nebo nějaký alkohol.

Poškozená popřela, že by se někdo z její party v době, kdy byla u splavu s obviněnými, tam vracel. Svědek J. Š. (č. l. 227 – 229 spisu) u hlavního líčení vypověděl, že u splavu bylo docela dost lidí, nevzpomíná si, kdo tam byl, ani je všechny nezná. Svědek J.T. (č. l. 237 – 242 spisu) popsal, že v předmětný den bylo u splavu hodně lidí, pilo se víno, potom kluci přinesli rum. Poté svědek odešel pryč, poškozená zůstala a byli tam i obvinění. Když svědek odcházel, ptal se poškozené, jestli chce jít s ním, to už tam byli jenom svědek, poškozená a oba obvinění.

Podle svědka byla poškozená určitě v podnapilém stavu. Svědek nedokázal přesně určit, jaké množství alkoholu poškozená vypila. Svědek dále uvedl, že když se vracel zpátky kolem splavu s K., poškozená tam ještě seděla s obviněnými, na betonovém pilíři u splavu, byla opilá a nemluvila. Svědkyně D. S. (č. l. 272 – 274) ve shodě s J. T. uvedla, že v den, kdy mělo dojít ke znásilnění poškozené, popíjeli rum a víno, včetně poškozené T. Ch.. Když svědkyně odcházela od splavu, byla poškozená „taková opilejší“.

Svědek J. T. měl svědkyni říct, že když on odcházel od splavu, zeptal se poškozené, jestli půjde s ním. Svědkyně si také myslí, že jí J. T. říkal, že tam přišli obvinění a přinesli také rum.

Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že nalézací soud nehodnotil výpověď poškozené svědkyně T. Ch. náležitě a dostatečně konkrétně s ohledem na všechny skutečnosti, které ve své svědecké výpovědi uvedla. Některé skutečnosti nalézací soud vzhledem k zachycenému obsahu její výpovědi v protokolu o hlavním líčení a nakonec i v podstatě věrně reprodukovanému na počátku odůvodnění rozsudku (str. 2 a 3) do značné míry „zveličil“, zejména pokud jde o soudem hodnocené skutečnosti, že byla „… přinucena se ohnout, byla přinucena otevřít ústa, po tu dobu ji jeden z obviněných držel za zátylek a násilím ji tiskl k sobě, bez ohledu, zda má poškozená dávivé reflexy.

Obviněný ji držel tak pevně, že byla přinucena polykat sperma, byla přinucena strpět druhým obviněným soulož zezadu.“ Takové skutečnosti totiž nevyplývají z její výpovědi učiněné v hlavním líčení, ale ani z předchozích neprocesních vysvětlení (č. l. 4 až 8, 19 až 24 spisu), neboť její výpovědi jsou z hlediska vlastního nucení k popsaným pohlavním stykům velmi nekonkrétní. Dokonce pokud jde o první fázi, kdy ji měli na počátku události zadržet při jejím odchodu, uváděla, že ji nedrželi nijak pevně, spíš ji jen posouvali, měla z nich strach, tak couvala, nijak se nebránila, ani nekřičela nebo nevolala o pomoc, jen jim říkala, ať ji nechají na pokoji (č. l.

22 spisu). Dále pokud jde o druhou fázi, kdy mělo dojít k jejímu odvedení na místo činu, původně uvedla, že ji chytili každý za jednu ruku, ona se zapřela nohama, pak jí podklouzly boty, a jak padala a oni ji táhli, tak si odřela záda o tu betonovou hranu, přičemž jak ji zabolelo to odření, tak povolila svaly a přestala se bránit. Oni ji postavili na nohy a táhli ji po cestičce. Měla strach, a proto šla pomalu, a oni ji poponesli. Když ji dotáhli na plácek, tak ji začali svlékat, stáhli ji kalhoty, a to se jim trochu bránila, ale ne moc, … tlačila lokty k tělu, ale on jí vytáhl ruce nahoru a u toho jí stáhnul triko.

Pak ji ten v těch bílých kalhotách stáhnul zezadu kalhotky, levou rukou ji chytil za břicho a pravou ji zatlačil ze zadu na hlavu a donutil jí tak se ohnout a vykonal na ní soulož ze zadu a ten druhý jí strčil svůj pohlavní úd do úst a nutil ji k orálnímu sexu. Pokud byla dotazována, jestli během toho styku proti ní použili nějaké násilí, tak uvedla, že „přímo násilí ne, ani jí přímo nevyhrožovali, ale měla hrozný strach, tak je nechala, aby si s ní dělali, co chtěli“ (č. l. 23 spisu).

Nalézací soud se dostatečně a zejména konkrétně také nevypořádal s tím, že proti výpovědi poškozené stojí zejména výpověď J. T., který uváděl, že když odcházel od splavu, obvinění již byli na místě spolu s poškozenou, která však naopak tvrdí, že obvinění přišli podchodem ke splavu až ve chvíli, kdy už tam byla sama. Navíc tento svědek také uvádí, že když se vracel zpátky kolem splavu s K., poškozená tam ještě seděla s obviněnými, byla opilá a nemluvila. Tato výpověď zejména ve spojení s výpověďmi J.

Š., J. K. a D. S. má podstatný význam a nelze ji přejít jen souhrnným zhodnocením, že jeho výpověď, stejně jako ostatní svědecké výpovědi, které hovoří o opaku, soud nepokládá za věrohodné (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Uvedené výpovědi mají podstatný význam i z toho hlediska, že „bránění poškozené“ není v její výpovědi dostatečně konkretizováno, není ani podrobněji popsáno, jak se bránila svlékání, zvláště když nemělo dojít k žádnému poškození oděvu, jak jí mohli z tohoto hlediska svléci tričko, když držela lokty k sobě, což je popsáno v protokolu o hlavním líčení jen tím – „prostě mě chytil a sundal to“ (č. l.

232 spisu). Nalézacímu soudu je dále potřeba vytknout, že na str. 5 odůvodnění svého rozsudku pouze uvádí, že „svědecké výpovědi, které hovoří o opaku, soud nepokládá za věrohodné“, aniž by se však konkrétně zabýval těmito svědky, jejich výpověďmi a vysvětlil, proč jsou jejich výpovědi na rozdíl od poškozené nevěrohodné. V tomto ohledu je tento závěr nalézacího soudu (obsahující tzv. souhrnné hodnocení) zcela nepřezkoumatelný.

S ohledem na obsah učiněné výpovědi poškozené T. Ch. je třeba se podstatně podrobněji zabývat tím, zda lze její chování, a to i z pohledu obou obviněných v dané situaci a na daném místě, považovat za skutečně a vážně míněný odpor, zejména z hlediska, zda její shora podrobně prezentované chování nemohlo u obviněných vyvolat skutkový omyl, a zda lze jednání obou obviněných považovat za násilné, když poškozená sama uváděla na přímo položený dotaz, zda proti ní použili nějaké násilí, že „přímo násilí ne, ani jí přímo nevyhrožovali, ale měla hrozný strach, tak je nechala, aby si s ní dělali, co chtěli“, z čehož vyplývá, že nekladla jejich jednání významný odpor. Soudy nižších stupňů se podrobně nezabývaly těmi částmi výpovědi poškozené T. Ch., v nichž uvádí, že její odpor spočíval v tom, že nešla dobrovolně s obviněnými, ale byla jimi poponášena, zapírala se rukama, tj. držela lokty u těla, aby jí nesvlékli tričko a nekřičela ze strachu, aby jí neublížili. Žádným důraznějším jednáním se tedy zjevně nebránila. S ohledem na to i poměrně stručné vyjádření odvolacího soudu v rozsudku ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, ohledně postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazů (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu), nelze považovat za souladné s povinností odvolacího soudu přezkoumat ve smyslu § 254 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a řízení, které jim předcházelo, zvláště když obviněný V. S. uvedl obdobné námitky jako v dovolání již v odůvodnění svého odvolání, a to včetně skutkového omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu ženy, se kterou má v úmyslu souložit, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti žena s pohlavním stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění, a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77, publikovaný pod č. 63/1978 Sb. rozh. tr.). Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů (základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Platí tu tedy zásada: neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá (ignorantia facti non nocet). Za „násilí“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku je potom třeba považovat použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ženy a dosažení soulože proti její vůli (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak má za to, že soudy nižších stupňů se s těmito okolnostmi dostatečně nevypořádaly, a proto jsou námitky obviněného V. S. v tomto směru důvodné.

Dovolatel také namítl, že soudy se nezabývaly skutečností, že poškozená je osobou s výrazně sníženou věrohodností, jak vyplynulo též ze znaleckého posudku, přičemž z tohoto byly účelově vybrány pouze momenty svědčící pro vinu obviněných. Bylo namístě vypracovat revizní znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené, když závěry znalkyně nejsou přesvědčivé, rozpory nebyly vysvětleny a znalkyně se příliš ztotožnila s výpovědí poškozené, a to dokonce ve fázi, kdy měla k dispozici pouze úřední záznam o její výpovědi, což je v podstatě obcházení zákona, když v trestním řízení je procesně nepoužitelným důkazem, zvláště pokud z této dovozuje též skutečnosti, které nebyly poškozenou ani zmíněny. Nadto se ji snažila při výslechu na policii přimět k výpovědi, a to i přes její jednoznačné stanovisko, že vypovídat nechce a nebude. Po tomto incidentu měla být vyloučena jako znalec.

Nalézací soud především uvedl, že ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví klinická psychologie Mgr. Romany Hübnerové, Ph. D. ve vztahu k poškozené Ch. vyplynulo, že typ její osobnosti sice obecně snižuje věrohodnost jejích výpovědí, avšak poškozená nemá patologický sklon ke konfabulacím, a že věrohodnost její výpovědi znalkyně nepovažuje za sníženou. Její schopnost reprodukce není ovlivněna žádnou motivací. Její vztah k podezřelým nemá charakter mstivosti, cítí k nim pouze strach. Věrohodnost základního obsahu výpovědi považuje znalkyně za zachovalou. Z její výpovědi o aktivitách jmenovaných převažují znaky svědčící pro celkovou pravdivost jejích údajů. Pro pravdivost svědčí zejména tyto skutečnosti: a) odpovídá shodně po dlouhém časovém odstupu, b) nedramatizuje, c) styl a forma výpovědi odpovídá jejím kvalitám intelektu, paměti i osobnosti, d) není patrná mstivost k obviněným (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Znalkyně ve svém závěru znaleckého posudku poukazuje zejména na specifickou věrohodnost výpovědi poškozené. Výpověď poškozené obsahuje logickou strukturu, která je bez rozporu, detaily vztahující se k události si neprotiřečí. Pro věrohodnost svědčí, že se vyslýchaná vrací, rozpomíná, přeskakuje, opravuje. Množství detailů, které po čase interpretuje shodně, detaily z místa činu, popisy pachatelů. Specifický obsah výpovědi je dán zasazením události do celku, např. co předcházelo trestnému činu (popis místa na břehu řeky a lidí kolem), dokreslujícími informacemi (jak byla uchopena za ruce, nohy apod.), detaily v průběhu děje a popisem interakcí. Znalkyně uvedla, že poškozenou testovala, vytvářela specifický tlak, kdy z obsahu testů vyplývá, že poškozená při svém intelektu a kombinačních schopnostech není schopna vymyslet až tak kombinovanou věc, která by zapadla do celkového kontextu. Poškozená uváděla pochybnosti o vlastní výpovědi (stejně mi nikdo nevěří), sebeobviňování (asi jsem tam neměla chodit, máma mi říkala, abych zůstala doma), omlouvání pachatele (neměla jsem s nimi vůbec sedět, asi si to blbě vyložili) – srov. str. 4 – 5 rozsudku nalézacího soudu.

Odvolací soud uvedl, že pokud obviněný V. S. navrhoval provedení důkazů dalších, jako i vyžádání revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené, jednalo by se o důkazy nadbytečné a rovněž těžko proveditelné. Znalecký posudek z oboru psychologie nevzbuzuje důvodné pochybnosti, znalkyně sice vycházela, pokud jde o výpověď poškozené, z úředního záznamu, který byl v přípravném řízení opatřen, když poškozená odmítla vypovídat, avšak k posouzení její věrohodnosti provedla vlastní vyšetření, při němž použila nadstandardní počet metod k posouzení věrohodnosti poškozené. Závěry, ke kterým dospěla, v posudku zcela jednoznačně a srozumitelně vysvětlila a tyto stvrdila i při výslechu v hlavním líčení. Pro vypracování revizního znaleckého posudku proto nebyly dány žádné důvody (srov. str. 4 odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v návaznosti na námitky odvolatele proti uvedenému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovanému znalkyní Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph. D., přičemž s ohledem na požadované vyloučení této znalkyně z výkonu funkce znalce především přezkoumal protokol o výslechu svědka ze dne 17. 8. 2010, sepsaný s poškozenou T. Ch. (č. l. 31 – 33 spisu), z něhož se podává, že poškozená Ch. využila svého práva a odmítla vypovídat, přičemž u tohoto úkonu byla přítomna také znalkyně Mgr.

Romana Hübnerová, Ph. D. a dále obhájci obviněných JUDr. Pavel Turoň a Mgr. Filip Němec. V tomto protokolu poškozená svědkyně k odůvodnění odmítnutí výpovědi pouze poznamenala, že chce mít od všeho klid, chce vše stáhnout, protože se bojí těch kluků, neboť jsou to cikáni a má z nich strach, že by se jí mohli pomstít. Na dotaz, zda jí bylo ze strany obviněných vyhrožováno, uvedla, že ne. Znalkyně Mgr. Romana Hübnerová, Ph. D. u hlavního líčení uvedla, že měla možnost být i při výslechu na policii, kde jí poškozená na její dotaz sdělila, že výpověď, kterou učinila, je pravdivá, ale bojí se finančních nákladů.

K výslechu poškozené na policii dále doplnila, že si myslí, že výslech ze strany policie nebyl vedený tak, jak se vede s osobou, která byla vystavena možná útokům a pohlavnímu zneužití, nebylo to vedeno za podmínek, které znalkyně považuje za adekvátní. Poškozená byla podle znalkyně vystavena takové smršti, že spíš byla ve stavu, kdy chtěla vše vzít zpět, protože měla strach. Výslech vedla kriminální úřednice, kterou zná znalkyně léta. Znalkyně nabyla dojmu, že to chce mít rychle hotové. Znalkyně se měla snažit poškozenou vykrýt, pan doktor ji upozornil, že na to nemá právo, že obhájci mají svá práva (č. l.

283 – 285 spisu). K takto učiněné výpovědi znalkyně Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že jednak neodpovídá obsahu protokolu o výslechu poškozené svědkyně T. Ch. ze dne 17. 8. 2010, a jednak, jestliže měla mít při výslechu poškozené T. Ch. na policii konflikt s obhájci obviněných V. S. a L. B., měl soud směřovat výslech znalkyně k objasnění jejích tvrzení ohledně předmětného konfliktu. Jelikož ale nebylo řádně zjištěno, co se odehrálo na policii při sepisu protokolu o výslechu svědka s poškozenou dne 17.

8. 2010, vzniká zde dále nutnost vyslechnout také vrchní inspektorku nprap. Janu Rohlovou provádějící tento výslech. Poté bude třeba opětovně podrobně vyslechnout znalkyni Mgr. Romanu Hübnerovou, Ph. D. zejména ke všem skutečnostem namítaným obviněným V. S. a posoudit, a to i vzhledem k návrhu dovolatele na další postup ohledně této záležitosti, zda uvedená znalkyně je ve smyslu § 11 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, vyloučena z plnění své funkce pro pochybnost o její nepodjatosti a zda je třeba z tohoto důvodu zpracovat nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, na poškozenou T.

Ch.. Pokud by důvody pro takový postup nebyly shledány, bude třeba se podrobně vypořádat i se všemi námitkami ohledně znaleckého posudku, který byl zpracován znalkyní Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a proto k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného V. S. a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. též ohledně obviněného L. B. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí napadená dovoláním obviněného V. S., prospívaly i obviněnému L. B., Nejvyšší soud uplatnil v rámci svého rozhodnutí pravidlo beneficium cohaesionis a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, i ohledně obviněného L. B., o jehož vině a trestu nalézací soud rovněž znovu rozhodne, a to s přihlédnutím ke všem právním názorům a pokynům Nejvyššího soudu.

V novém řízení Okresní soud v Karlových Varech napraví shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zejména v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Zejména je třeba se zabývat všemi skutečnostmi, na které poukázal v tomto usnesení Nejvyšší soud, a vypořádat náležitým způsobem s obhajobou obou obviněných. Konečně se nalézací soud pokusí o ztotožnění osoby K. a zváží s ohledem na vývoj dalšího dokazování v této věci jeho svědecký výslech, neboť i tento svědek se mohl vyskytovat v rozhodné době na místech, kde se měla vyskytovat i poškozená T. Ch. a oba obvinění V. S. a L. B., což se naznačuje z výpovědi svědka J. T.. Teprve po odstranění všech zmíněných vad a náležitém doplnění dokazování ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu se bude možno znovu zabývat posouzením viny obviněných V. S. a L. B..

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že s ohledem na to, že obviněný L. B. vykonává uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v této trestní věci, současně rozhodl usnesením ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 761/2012-II., tak, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný L. B. nebere do vazby. Také obviněný V. S. v současné době vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 6 T 118/2010, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. S ohledem na to nerozhodoval Nejvyšší soud u obviněného V. S. ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř., neboť po zrušení obou shora uvedených rozsudků opět nabude platnosti výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání dvou roků v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 6 T 118/2010, a V. S. bude pokračovat ve výkonu tohoto trestu, který mu bude opětovně nařízen za současného vyžádání vrácení nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let v této trestní věci Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 134/2010. Z předloženého spisového materiálu totiž bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, byl obviněnému V. S. podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku a § 334 odst. 1 tr. ř. započítán do zrušeného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, dosud vykonaný trest odnětí svobody od 26. 4. 2011 do 24. 11. 2011 (tedy šest měsíců a dvacet devět dní), uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 6 T 118/2010 (srov. č. l. 339 spisu). Obviněný V. S. nastoupil výkon trestu odnětí svobody uložený mu v projednávané věci dne 25. 11. 2011 a k 29. 8. 2012 má vykonáno z posledně uvedeného trestu v trvání dvou roků dalších devět měsíců a čtyři dny (srov. č. l. 352 spisu). S ohledem na celkovou délku nepodmíněného trestu v trvání dvou roků a dosud vykonanou část, nebylo tedy třeba, aby Nejvyšší soud rozhodoval podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě u obviněného V. S..

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2012

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 5 Tdo 761/2012

Datum rozhodnutí: 29.08.2012

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Dotčené předpisy: § 185 odst. 1,3 písm. a) tr. zákoníku, § 18 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: C

5 Tdo 761/2012-II.-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 134/2010, ve které bylo rozhodnuto o vině a trestu také u obviněného L. B., t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný L. B. n e bere do vazby.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 dovolání obviněného V. S. podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 134/2010, a rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného V. S. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. též ohledně obviněného L. B. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. B. v současné době vykonává ve věznici s dozorem trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen za zvlášť závažný zločin znásilnění podle 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souvislosti se shora uvedeným usnesením ve smyslu tohoto citovaného ustanovení současně o vazbě obviněného L. B..

Při zkoumání okolností významných pro rozhodnutí o vazbě obviněného L. B. Nejvyšší soud zjistil následující. Obviněný L. B. byl dne 19. 7. 2010 zadržen, přičemž dne 20. 7. 2010 byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 0 Nt 43/2010 propuštěn ze zadržení na svobodu. V době vyhlášení shora uvedených odsuzujících rozsudků Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 6 T 134/2010, a Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 9 To 453/2011, byl obviněný L. B. na svobodě. Obviněný L. B. nastoupil dne 10. 1. 2012 výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen v této trestní věci, a nyní se nachází ve výkonu tohoto trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří. Obviněný L. B. nebyl v minulosti soudně trestán.

S přihlédnutím k těmto zjištěním Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení nezjistil žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a), b) nebo c) tr. ř. Obviněný L. B. nebyl v této trestní věci vzat do vazby, a to přesto, že byl v této věci dne 19. 7. 2010 zadržen, avšak dne 20. 7. 2010 byl ze zadržení propuštěn na svobodu. Shora uvedená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byla na základě dovolání obviněného V. S. zrušena podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. za přiměřeného použití § 261 tr. ř. i ohledně obviněného L. B., neboť mu prospíval důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch spoluobviněného V. S. (tzv. beneficium cohaesionis).

Vzhledem ke všem těmto okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za současné situace, kdy je podle zákona třeba rozhodnout o vazbě obviněného, nejsou dány podmínky pro vzetí obviněného L. B. do vazby.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný L. B. ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. do vazby nebere.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 29. srpna 2012

Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.