5 Tdo 797/2025

5 Tdo 797/2025-874

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná M. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 5 To 70/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2022,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 7 T 107/2022, byla obviněná M. L. odsouzena za zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, podmíněně odloženému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 3 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let za současného stanovení přiměřené povinnosti obviněné v průběhu zkušební doby podle jejích sil a možností nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), tak, že obviněná je povinna zaplatit poškozeným XY a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., na náhradu škody částky ve výši 10 000 Kč, resp. 1 722 280 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli současně oba poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 5 To 70/2025, jímž zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v části výroku o náhradě škody, který se týkal poškozeného XY. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině, trestu a náhradě škody poškozené UNIQA pojišťovna, a. s., tento soud sám znovu rozhodl tak, že obviněná je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinna zaplatit poškozenému XY na náhradu škody částku ve výši 9 999,80 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podstata skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, spočívala ve stručnosti v tom, že obviněná dne 31. 3. 2022 v 16:01 hod. vstoupila do objektu staré budovy XY, v níž sestoupila do 1. podzemního podlaží a prošla chodbou až do místnosti č. 1.18, kde v čase 16:41 hod. bezdůvodně rozbila sklíčko signalizačního zařízení a poté zmáčkla modrý tlačítkový hlásič s nápisem „Blokace GHZ“, přestože se nad ním nacházela červená tabulka s bílým nápisem „Po zaznění sirény urychleně opusťte prostor chráněný hasivem Novec – 1230“. Obviněná poté vešla zpět do chodby, kde v čase 16:42 hod. bezdůvodně zmáčkla žlutý tlačítkový hlásič signalizačního zařízení s nápisem „Spuštění GHZ“, přestože se nad ním nacházela červená tabulka s bílým nápisem „Prostor chráněn hasicím zařízením s hasivem Novec – 1230“. Obviněná tímto aktivovala plynové stabilní hasicí zařízení, v důsledku čehož došlo k vypuštění dvou tlakových lahví obsahujících celkem 716 kg hasebního plynu Novec 1230 v hodnotě 2 500 Kč za 1 kg plynu, přičemž obecně prospěšné zařízení ztratilo v celém hasebním úseku č. 12 mincovny schopnost plnit svůj účel, neboť po vypuštění plynu z obou lahví se v hasicím zařízení již žádné hasivo nenacházelo a ani nebylo možné hasební plyn přesměrovat z jiných hasicích zařízení v objektu. V důsledku popsaných okolností nebyl soubor místností od uvedeného okamžiku chráněn před velkým požárem. Obviněná tímto jednáním způsobila XY škodu ve výši 1 732 279,80 Kč.

II. Dovolání obviněné, vyjádření státní zástupkyně a replika obviněné

4. Obviněná podala proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadla výrok o vině a označila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodná zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, konkrétně míra zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností jako určující skutečnost pro posouzení (ne)příčetnosti osoby obviněné v rozhodném okamžiku, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu.

5. Za takový důkaz obviněná považuje znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice, který za tento znalecký ústav zpracoval znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., jenž měl být podle jejího názoru vyloučený podle § 18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o znalcích“). Soudy obou stupňů pak pochybily, pokud námitku vznesenou v tomto ohledu obviněnou v trestním řízení shledaly nedůvodnou. MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., je totiž osobou, jež má v osobní i profesní rovině vztah k MUDr. Gabriele Léblové, která vypracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 14. 6. 2022, jenž byl podkladem pro obžalobu a byl předmětem přezkumu ze strany znaleckého ústavu. Jde o bývalého manžela jmenované soudní znalkyně a rovněž vedoucího a odborného garanta zdravotnického kurzu, na němž jako lektorka působila právě také MUDr. Gabriela Léblová. Podle obviněné lze proto důvodně pochybovat o objektivitě přístupu MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., k posouzení znaleckého výstupu MUDr. Gabriely Léblové.

6. Obviněná následně odmítla závěry soudů obou stupňů, které v návaznosti na vznesenou námitku podjatosti přijaly a jež obviněná v dovolání stručně připomenula. Poukázala též na vysoké počty znaleckých posudků zpracovávaných MUDr. Gabrielovou Léblovou pro orgány činné v trestním řízení v Praze, jež v případě potřeby většinou přezkoumává Psychiatrická nemocnice Bohnice. Tato „absurdní konstelace“, jež může mít i ekonomické pozadí, podle obviněné zásadně narušuje důvěru v nestrannost postupu MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. Jde navíc nejen o zpracovatele posudku, ale také o jednu ze dvou osob, které obviněnou vyšetřovaly. MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., rovněž obhajoval v hlavním líčení závěry, k nimž znalecký ústav dospěl.

7. Znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice obviněná považuje dále za vadný z metodologického hlediska, neboť je v něm bez bližšího vysvětlení vyjádřeno přesvědčení o odlišné diagnóze, než byla její psychická choroba v rozhodné době, která nepříčetnost neměla způsobovat. Podle názoru obviněné navíc znalecký ústav nepracoval řádně s její dostupnou lékařskou dokumentací, bez dalšího nepřezkoumatelně popřel diagnózu stanovenou všemi předchozími psychiatry a selektivně pracoval s podklady včetně výslechů relevantních svědků, jež byly provedeny v dosavadním průběhu trestního řízení.

8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po připomenutí dovolací argumentace, relevantní právní úpravy otázky nestrannosti znalce a jejího výkladu v rozhodovací praxi konstatovala, že soudy obou stupňů se s námitkou podjatosti MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., již řádně zabývaly a s jejich závěry se ztotožnila. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. Na vyjádření státní zástupkyně reagovala obviněná stručnou replikou, v níž setrvala na svém stanovisku a opakovaně zdůraznila zásadní body svého dovolání ohledně existence důvodných objektivních pochybností o nestrannosti MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., jeho klíčové roli při vypracování znaleckého posudku, postavení Psychiatrické nemocnice Bohnice při přezkoumávání znaleckých posudků MUDr. Gabriely Léblové, jakož i ohledně postupu soudů nižších stupňů při hodnocení závěrů znaleckého zkoumání, a to i v souhrnu s ostatními ve věci provedenými důkazy.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval povahou i konkrétním obsahem vznesených námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti.

12. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

13. Obviněná označila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu dovolání výše, obviněná formulovala své námitky s odkazem na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Jde o samostatnou skupinu vad důkazního řízení, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že tyto vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

b) K dovolacím námitkám obviněné

14. K samotné povaze dovolací argumentace obviněné je úvodem nutné uvést, že jde fakticky o doslovné opakování námitek z předchozího průběhu trestního řízení, jimiž se soudy prvního i druhého stupně důsledně zabývaly. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil s jejich právními závěry, na něž tak může v podrobnostech odkázat. Z hlediska hodnocení v trestním řízení provedených důkazů, o něž soud prvního stupně opřel vedle znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice svůj právní závěr o příčetnosti obviněné v době spáchání činu, a s nímž souhlasil též odvolací soud, je potřeba dodat, že úvahy soudů obou stupňů byly srozumitelně a logicky přijatelně vysvětleny. Soud prvního stupně nijak nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., důkazy hodnotil v souladu s jejich obsahem a nedopustil se žádné zásadní deformace jejich obsahu. Za této situace nepostupoval ani odvolací soud vadně, považoval-li skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za úplná a

jejich právní posouzení označil za správné. Nejvyšší soud tedy neshledal v procesu důkazního řízení žádnou vadu, která by odůvodňovala jeho mimořádný zásah do skutkových zjištění. Otázku vyhodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu k právnímu posouzení způsobilosti obviněné být plně příčetnou pachatelkou přečinu podle § 276 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku posoudil Nejvyšší soud za odpovídající výsledkům souhrnu všech ve věci provedených důkazů. Nutno zároveň připomenout rozhodovací praxi dovolacího řízení, která v případě opakování již vypořádaných námitek zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

15. Námitku podjatosti znalce vznesla obviněná již v řízení před soudem prvního stupně, který se jí věnoval velmi pečlivě, doplnil dokazování o vyjádření MUDr. Gabriely Léblové a vyslechl též vedoucího týmu znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. Obhajoba tak měla možnost přednést své pochybnosti ke vztahu mezi oběma jmenovanými znalci v rámci hlavního líčení včetně uplatnění dotazů. Znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., jednoznačně uvedl, že se necítí podjatý a vysvětlil svůj osobní i profesní vztah s MUDr.

Gabrielou Léblovou. Jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2013, tedy před více než deseti lety, zůstalo bezdětné, což je mj. jedním z důvodů, že se běžně nestýkají. Dále zdůraznil, že se v podstatě zná osobně se všemi znalci v oboru psychiatrie včetně MUDr. Jakuba Šimka, který zpracoval znalecký posudek na žádost obhajoby. K jeho závěrům v posuzované trestní věci znalecký ústav taktéž přihlížel, vyjadřoval se k nim stejně jako k posudku zpracovaném MUDr. Gabrielou Léblovou. K osobám obou jmenovaných znalců má aktuálně stejný, a to fakticky profesionální vztah.

Pokud jde o obviněnou zmiňované pořádání odborných kurzů, tyto se pro nezájem potenciálních účastníků již spoustu let nekonaly, přestože byly nabízeny (bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně se ohledně vztahu se svým bývalým manželem vyjádřila rovněž MUDr. Gabriela Léblová (bod 29. rozsudku soudu prvního stupně).

16. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud za daných okolností soudy dovodily, že u MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., nevyvstávají pochybnosti o jeho nestrannosti se zřetelem k jejich bývalému manželskému svazku i možné odborné a výdělečné spolupráci, nelze tomuto závěru cokoli vytknout. Soudy zcela správně přihlédly k poměrně dlouhé době, která uplynula od rozvodu manželství MUDr. Gabriely Léblové a MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., i aktuální povaze jejich osobního vztahu (bod 38. rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 20.

napadeného rozsudku). Námitku podjatosti je totiž nutné posuzovat vždy v rozhodné době, která byla ohraničena časem vypracování znaleckého posudku, na němž se MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., podílel, a v rámci jeho podkladů byly mj. hodnoceny závěry učiněné MUDr. Gabrielou Léblovou v jejím znaleckém posudku, ale též i znalce obhajoby MUDr. Jakuba Šimka. Objektivitu znalce nelze zpochybňovat pouze na základě skutečnosti existující v poměrně dávné minulosti, v tomto případě manželského svazku mezi znalci, pokud v současnosti nepřetrvává, a i charakter jejich vztahu se změnil do takové míry, že v osobní rovině nyní nejsou v kontaktu a fakticky se nestýkají.

Nejde zde tudíž pouze o subjektivní přesvědčení znalce (znalců), nýbrž taktéž o objektivní zdání nestrannosti (viz přiměřeně závěry vyslovené ve vztahu k nestrannosti soudce v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, nebo např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Nejvyšší soud má za to, že soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti odůvodňovaly přijmout závěr, že tato procesní situace, tedy existence manželského vztahu mezi znalci, který byl však před více než deseti lety rozveden, nemůže bez dalšího ani u nezávislého pozorovatele vyvolávat pochybnost o nestranném přístupu znalce.

17. Pokud jde o vztah MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., a MUDr. Gabriely Léblové v profesní rovině, Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem (viz bod 23. napadeného rozsudku) podotýká, že tento nelze přeceňovat. Jak ostatně uvedl právě již odvolací soud, jde o běžný pracovní či odborný vztah v rámci daného lékařského oboru v poměrně úzkém prostředí. Sám MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., v rámci své výpovědi u hlavního líčení upozornil na to, že se osobně zná se všemi znalci, jejichž posudky ve znaleckém ústavu standardně hodnotí při vypracování ústavních znaleckých posudků. Poukazuje-li obviněná na pořádání odborných kurzů, MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., jednak vysvětlil, že tyto se již delší dobu nekonaly, jednak ani tato okolnost by podle Nejvyššího soudu nebyla dostatečná pro zpochybnění nepodjatosti znalce. Jde o obdobnou situaci, jakou představuje například i vzdělávání soudců, kteří se rovněž běžně setkávají na různých školeních, kde i někteří z nich sami přednášejí, či na odborných poradách, na nichž sdílejí své zkušenosti i problémy praxe apod., a to i napříč jednotlivými stupni soudní soustavy. V tomto ohledu nicméně nejde o vztahy, které by se jakkoli vymykaly obvyklým kontaktům v určitém typu pracovního prostředí, které by mohly vzbuzovat pochybnost o nestrannosti soudců, a být tak případně důvodem pro vyloučení některého z nich například při přezkoumávání napadených rozhodnutí instančně nadřízeným soudem.

18. V reakci na uplatněnou dovolací námitku pak lze podpůrně přihlédnout i k tomu, že na vypracování znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice se podílelo více lékařů této kliniky. Přestože mohla být role MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., jako vedoucího týmu zpracovatelů do jisté míry zásadní, nelze v tomto směru zcela upozadit skutečnost, že závěry ústavního posudku byly diskutovány na grémiu tvořeném sedmi osobami (bod 22. napadeného rozsudku), které měly možnost odborný názor nadepsaného znalce korigovat, pokud by eventuálně chtěly prosadit odlišný odborný názor na osobnost obviněné a být tak další zárukou pro zachování potřebné míry objektivity znaleckého zkoumání. Ze strany obhajoby nebyly ani v dovolání předloženy žádné konkrétní poznatky o tom, že by se při vypracování posudku neuplatňovaly obecně předpokládané demokratické postupy v rámci odborné diskuse mezi jednotlivými zpracovateli, ani z obsahu tohoto posudku nevyplývá, že by nešlo o shodný kolektivní závěr. Se zřetelem ke všem shora shrnutým skutečnostem proto Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně v posuzované trestní věci důvodně neshledaly existenci okolností objektivně způsobilých zpochybnit nestrannost znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., které by ve svém důsledku mohly vést k procesní nepoužitelnosti ústavního znaleckého posudku, na jehož vypracování se tento znalec podílel.

19. Bez ohledu na způsob, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s námitkou obviněné zpochybňující nestrannost MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., s nímž se však Nejvyšší soud ztotožnil, je potřeba nad rámec shora uvedeného dodat, že případný užší osobní či pracovní vztah mezi dvěma znalci obecně nepředstavuje zákonný důvod pro vyloučení znalce. Podle znění ustanovení § 18 odst. 1 zákona o znalcích znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, v němž má být znalecký posudek použit.

20. Z citovaného ustanovení vyplývají dva okruhy důvodů pro vyloučení znalce. Jde jednak o důvody věcné, tj. situace, v níž znalec má vztah k projednávané věci, ve které má být jeho znalecký úkon proveden, jednak o důvody osobní, u nichž jde o vztah k některým účastníkům takového řízení. Je přitom zřejmé, že o osobní důvod pro vyloučení znalce v projednávané věci nešlo, neboť zákon vymezuje taxativní výčet subjektů, jejichž poměr ke znalci zakládá důvod pro jeho vyloučení, mezi nimiž však jiný znalec vystupující v téže věci není zařazen. Mohlo by jít tedy maximálně o věcný důvod pro vyloučení znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., avšak tento druh vztahu, tj. poměr k věci, nelze podle Nejvyššího soudu vykládat tak široce, že by mohl být naplněn i v případě, v němž jeden znalec přezkoumává závěry jiného znalce, jehož osobně zná. Poměr k věci, která je předmětem řízení, je třeba chápat jako osobní zájem znalce na výsledku řízení. Jak uvádí i odborná literatura, platí to za situace, že znalec by byl přímo v procesním postavení účastníka řízení nebo vedlejšího účastníka, anebo v případě, že by výsledek řízení mohl mít dopad na jeho právní poměry. Jako příklad pak odborná literatura uvádí exekuční řízení, v němž znalec oceňuje nemovitost, kterou by sám jako dražitel následně chtěl koupit (viz DÖRFL, L. a kol. Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 168-169). Podstatou projednávané trestní věci je primárně rozhodnutí o vině či nevině obviněné, přičemž podle Nejvyššího soudu lze za daných okolností vyloučit případný osobní zájem znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., na výsledku řízení, tj. zda bude obviněná odsouzena nebo zproštěna obžaloby. Ani jedno z obou alternativních rozhodnutí o dané obžalobě totiž nebude mít žádný vliv na právní postavení znalce.

21. Napadla-li následně obviněná správnost znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice z věcného, resp. metodologického hlediska, Nejvyšší soud podotýká, že jde o skutkovou námitku směřující proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kterou nebyl oprávněn v dovolacím řízení posuzovat. Na tomto místě je nutno připomenout, že znalecký posudek, byť je nepochybně významným důkazním prostředkem, podléhá stejně jako jakékoli další v trestním řízení opatřené a provedené důkazy požadavku na kritické hodnocení ze strany soudu. Jak například vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Obdobně též Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném pod č. 40/1969-I. Sb. rozh. tr. zdůraznil, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy.

22. Specificky ve vztahu k problematice (ne)příčetnosti pachatele pak lze odkázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr., podle něhož otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Soud přitom nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu, tj. v době, v níž došlo k jeho spáchání.

23. Na podkladě obsahu trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně se výše popsanými požadavky, jež soudní praxe klade na posuzování otázky příčetnosti pachatele, nepochybně řídil. Tato skutečnost je zřejmá z důsledného vyhodnocení závěrů znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, a to jak jednotlivě, tak i v souhrnu s dalšími provedenými důkazy včetně obou dalších znaleckých posudků. Nejvyšší soud odkazuje především na bod 37. rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo podrobně zdůvodněno, proč soud prvního stupně považoval závěr znaleckého ústavu o zachování rozpoznávacích i ovládacích schopností obviněné v době spáchání činu za správný.

Přestože tento soud připustil, že nejdůležitějším pramenem pro posouzení otázky míry zachování obou schopností obviněné byl právě tento znalecký posudek, což je však vzhledem k odbornému zaměření otázky psychického stavu obviněné v době spáchání skutku i významu ústavního posudku pochopitelné, jeho závěry nepřevzal bez dalšího, nýbrž je zasadil do kontextu veškerých relevantních okolností, které vyplynuly z výsledků obsahu ostatních důkazů. Přihlédl v tomto ohledu zejména k výpovědi svědkyně MUDr.

Miroslavy Mašlániové, která jako ambulantní psychiatrička obviněnou dne 31. 3. 2022, tj. ve stejný den, kdy se obviněná dopustila žalovaného jednání, osobně vyšetřovala a probírala s ní další možnosti ambulantní léčby i medikace. Bylo to dva dny po propuštění obviněné z psychiatrické kliniky a byť jmenovaná svědkyně tuto možnost nevyloučila, považovala za nepravděpodobné, že by u obviněné došlo k recidivě takto krátce po propuštění z hospitalizace. Ze sdělení obviněné navíc zjistila, že obviněná užívala předepsané léky (srov. též bod 9.

rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud poukazuje v této souvislosti na to, že i samotný způsob chování obviněné po jejím propuštění z léčby vykazoval známky racionality, jelikož obviněná dokázala sama v souladu s pokyny ošetřujících lékařů při propouštění z léčebny vyhledat ambulantní psychiatričku, sjednat si návštěvu, a také u ní podstoupila komplexní psychiatrické vyšetření. Navíc podle znalkyně MUDr. Gabriely Léblové bylo chování obviněné racionální bezprostředně po spáchání skutku, neboť byla schopná následně řešit zapomenuté věci v XY, což ostatně ve své výpovědi potvrdila i kamarádka obviněné, u níž v rozhodnou dobu přebývala, svědkyně A.

K. Jmenovaná znalkyně považovala v tomto směru za nepravděpodobné, aby někdo ve stavu nepříčetnosti byl bezprostředně po činu schopen takto rozumně uvažovat, komunikovat a jednat (body 8. a 19. rozsudku soudu prvního stupně).

24. S námitkou věcné, resp. metodologické nesprávnosti znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice se navíc řádně vypořádal již odvolací soud. Zpochybňuje-li totiž obviněná správnost její diagnózy stanovené znaleckým ústavem jako emočně nestabilní porucha osobnosti, relevanci této výhrady rozptýlil již znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., v průběhu svého výslechu v hlavním líčení. V něm uvedl, že pokud by skutečně šlo o psychotickou poruchu, podstatné je, že tato byla v době činu kompenzována medikací. To znamená, že bez ohledu na přesnou diagnózu obviněná nebyla v rozhodné době psychotická a její rozpoznávací a ovládací schopnosti nebyly sníženy žádnou duševní poruchou. Jmenovaný znalec taktéž připustil, že stav obviněné se následně mohl, a i v budoucnu může měnit, nicméně zdůraznil, že znalecký ústav posuzoval duševní poměry obviněné výlučně k rozhodné době spáchání činu. Proto i vycházel ze dvou stěžejních pramenů, a to z propouštěcí zprávy psychiatrické kliniky zpracované krátce před spácháním činu a z vyšetření MUDr. Miroslavy Mašlániové, u níž obviněná absolvovala vyšetření v rozhodný den (body 26. a 27. napadeného rozsudku, resp. též bod 17. rozsudku soudu prvního stupně).

25. Pokud jde o navazující hospitalizace obviněné z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně tuto okolnost nenechal bez povšimnutí a vzal na ni zřetel v kontextu hodnocení svědeckých výpovědí ošetřujícího personálu týkajících se duševního stavu obviněné právě z pozdější doby. Soud prvního stupně zcela důvodně konstatoval, že tyto události nastaly až po zahájení trestního stíhání a vyjádřil pochybnost o autenticitě sdělení obviněné, která měla objektivní motivaci zveličovat své obtíže zřejmě z obavy z odsouzení, a především z možné finanční ztráty v důsledku náhrady škody (sama se vyjádřila tak, že asi bude muset prodat svůj byt). Soud rovněž přiléhavě poukázal i na rozpory v jednotlivých sděleních obviněné, která své jednání v XY jednou popsala jako stav, kdy slyšela hlasy, které jí řekly, co má dělat, avšak jindy uvedla, že šlo pouze o zvědavost, co se stane, když zmáčkne ono tlačítko (body 31. a 37. rozsudku soudu prvního stupně).

26. S ohledem na všechny shora shrnuté skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů postupovaly při posouzení otázky míry zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněné v době spáchání skutku velmi pečlivě, důsledně a logicky vyhodnotily všechny provedené důkazy a jejich právní závěr o příčetnosti obviněné v době spáchání posuzovaného skutku lze proto označit za správný. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů nemá pochybnost o opodstatněném využití odborného stanoviska obsaženého v ústavním znaleckém posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, který hodnotily jak jednotlivě, tak i v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů prvního a druhého stupně žádnou vadu, která by ho opravňovala k mimořádnému zásahu do učiněných skutkových zjištění a jejich právního posouzení.

IV. Závěrečné shrnutí

27. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu odmítl dovolání, které podala obviněná M. L. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Za splnění podmínek vyplývajících z § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu