5 Tdo 799/2025-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. M. D. E. I., v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Všehrdy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 9 To 365/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 32/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. M. D. E. I. odmítá.
1. Obviněný E. M. D. E. I. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 32/2023, uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 a § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Poškozená K. H. byla se zbytkem nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala v neprospěch obviněného odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, které zaměřila do výroku o uloženém trestu. Z podnětu tohoto odvolání (nikoli odvolání obviněného, jak nesprávně uvedl odvolací soud) Městský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl a uložil obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (v adhezním výroku).
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že dne 19. 3. 2022 kolem 4:40 v Praze XY, v ulici XY, na chodbě před svým suterénním bytem poté, co z něj poškozená K. H. odešla, neboť jí obviněný činil sexuální nabídky a projevil zájem s ní mít pohlavní styk, což odmítla, ji dostihl, přimáčkl zády ke zdi, přitiskl se k ní, osahával ji po těle, líbal ji na krku, poté si sundal kalhoty a začal masturbovat, následně uchopil ruce poškozené a pokládal je na svůj ztopořený penis, chtěl, aby jej poškozená uspokojovala rukama, přitom jí opakovaně stahoval kalhoty a dotýkal se jí v rozkroku, sahal jí na prsa. Takto jednal přes skutečnost, že se poškozená bránila, odstrkovala ho a anglicky mu opakovala, ať přestane, že s ním nechce nic mít, křičela a plakala, načež se jí podařilo obviněnému vytrhnout a utéci po schodech do vyšších pater domu. Obviněný ji pronásledoval po schodech nahoru a snažil se jí strhnout k sobě a zabránit jí v útěku, až do chvíle, než svým křikem přivolala obyvatele domu, kteří vyšli na chodbu.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Napadený rozsudek je podle obviněného založen na nesprávném hmotněprávním posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že je na něj třeba působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, ačkoliv to neodůvodňují skutečnosti uvedené v rozsudku soudu prvního stupně ani soudu odvolacího. Trest byl dovolateli podle jeho přesvědčení uložen v rozporu s kritérii pro ukládání trestů vymezenými v trestním zákoníku, navíc zcela svévolně a bez odůvodnění, což zakládá porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Obviněný namítl, že je osobou dosud netrestanou, v hlavním líčení prohlásil svoji vinu a již před hlavním líčení nahradil poškozené škodu, kterou požadovala. Navíc je odsuzován pouze za pokus trestného činu podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Ačkoliv je zločin znásilnění typově velmi závažný trestný čin, jednání, jehož se dopustil, je na samé spodní hranici toho, jak skutek podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku může teoreticky vypadat. Uložením nepodmíněného trestu došlo navíc i k zásahu do jeho rodinného života, nebude schopen plnit vyživovací povinnost a po skončení výkonu trestu mu bude Ministerstvem vnitra ukončeno pobytové oprávnění, které může znovu získat až po uplynutí 5 let. Jeho rodinný život a vztah k nezletilému synovi tak bude dlouhodobě narušen bez jakékoliv zjevné příčiny.
7. Navíc nepodmíněný trest odnětí svobody není ve skutkově obdobných věcech zpravidla ukládán. Odvolací soud vycházel z aktuálního společenského tlaku, aby za znásilnění nebyly ukládány podmíněně odložené tresty, avšak k takové změně je třeba změny zákona bez retroaktivních účinků.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Státní zástupce zdůraznil, že dovolání neslouží k přezkumu vhodnosti či přiměřenosti uloženého trestu. Námitky směřující proti druhu a výměře trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo byla překročena zákonná trestní sazba. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť obviněnému byl dokonce uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby. Argumentace obviněného, jejímž cílem je dosažení mírnějšího trestu odnětí svobody, nemůže naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v rámci výroku o trestu lze pod tento dovolací důvod podřadit pouze námitky spočívající v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávné posouzení, zda měl být uložen úhrnný, nebo souhrnný trest. Námitky obviněného tak nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
11. Trest uložený obviněnému nelze považovat ani za nepřiměřeně přísný a exemplární vykazující ústavněprávní deficity, který by vyžadoval zásah Nejvyššího soudu. Odvolací soud se otázkou individualizace trestu řádně zabýval, vzal v úvahu všechny polehčující okolnosti, na něž obviněný ve svém dovolání poukazoval, a obviněnému uložil trest pod dolní hranicí trestní sazby. Ani námitku obviněného o mírnějším trestání skutkově srovnatelné trestné činnosti nepovažoval státní zástupce za relevantní. Připomenul, že statistické údaje o rozhodovací praxi soudů mohou sloužit při individualizaci trestu pouze jako podpůrné hledisko, nikoliv určující kritérium. Nadto z dostupných dat na platformě www.jaktrestame.cz vyplývá, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen ve 40 % sledovaných případů kvalifikovaných jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, trest uložený obviněnému tedy nelze považovat za nijak výjimečný.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
13. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž zopakoval stěžejní argumentaci uplatněnou v jeho dovolání. K polehčujícím okolnostem doplnil, že jeho jednání pramenilo z chybného vyhodnocení situace, neboť nejprve k intimnímu chování mezi ním a poškozenou došlo dobrovolně, avšak poté její chování nesprávně vyhodnotil, což bylo ovlivněno i jazykovou bariérou. Rozsudek odvolacího soudu vykazuje podle něj závažné ústavněprávní deficity, neboť byl zbaven osobní svobody za jednání, pro které zpravidla jiní pachatelé osobní svobody zbavováni nejsou, čímž došlo k porušení jeho práva na rovné zacházení bez diskriminace. Znovu zdůraznil, že jde o jeho první protiprávní jednání, že prohlásil svoji vinu, nahradil poškozené požadovanou škodu, jeho jednání nebylo spojeno s intenzivním násilím, proto nepodmíněný trest odnětí svobody má za nepřiměřený těmto skutečnostem. Současně navrhl vyžádat statistiku trestání pachatelů nepodmíněným trestem za jednání obdobné tomu, jehož se dopustil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
16. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, u nichž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná nad rámec skutečností uvedených již státním zástupcem, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením ve smyslu tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k výroku o uloženém trestu není ani jeho pouhá nepřiměřenost z hledisek rozhodných pro určení druhu a výměry trestu, kterou nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší soud rozhodoval o podaném dovolání se značným časovým odstupem od rozhodnutí odvolacího soudu, neboť obviněný po vyhlášení rozsudku území České republiky opustil, skrýval se v zahraničí a byl předán z Dánska do České republiky k výkonu uloženého trestu odnětí svobody až na základě Evropského zatýkacího rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2025 v červnu 2025, následně mu bylo nutno doručit rozsudek odvolacího soudu, proto byl spis Nejvyššímu soudu předložen k rozhodnutí o podaném dovolání až dne 1. 9. 2025.
b) K námitkám obviněného
18. Ve vztahu k námitkám uplatněným obviněným je nutno zdůraznit, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.). Námitky obviněného směřující proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť jde toliko o námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu.
19. Z důvodů uplatněných obviněným Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř, a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl pachatel uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz opět výše citované usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb.).
20. Zásah dovolacího soudu je možný jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným a v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i "exemplární potrestání" spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97). Ústavní soud konstatoval, že trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment edukativního působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že o exemplární potrestání by šlo v případě, že by soudy míru individuálního trestu zdůvodnily potřebou maximálně využít hledisko generální prevence a uloženým přísným trestem by sledovaly odstrašení širší veřejnosti. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019).
21. V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že by trest ukládaný obviněnému bylo možné považovat za trest exemplární, nepřiměřeně přísný. Ačkoli byl obviněnému ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, byl mu uložen za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v § 185 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud vysvětlil bodech 11. až 13. odůvodnění svého rozsudku, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že je obviněnému nutné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Přitom vzal v úvahu všechny skutečnosti, jimiž obviněný argumentuje i v podaném dovolání a domáhá se s ohledem na ně uložení ještě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Na argumentaci odvolacího soudu ohledně nutnosti uložení dovolateli nepodmíněného trestu odnětí svobody lze zcela odkázat, neboť se s ní Nejvyšší soud ztotožnil. Proces individualizace trestu je totiž v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Obviněný se nemůže dovolávat rozhodování jiných soudů při ukládání trestů za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť to, že jinému pachateli byl v jiné trestní věci při stejné právní kvalifikaci uložen mírnější trest, nemůže představovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani práva na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto základních práv nemůže zakládat samo o sobě ani poukaz na určité typově shodné či naopak typově odlišné rysy spáchané trestné činnosti, neboť každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). Vzhledem k výše uvedenému je zcela bezpředmětná i statistika, jejíhož předložení se obviněný domáhal. Nadto lze připomenout, že Nejvyšší soud není oprávněn doplňovat dokazování soudů nižších stupňů, a tak by takto formulovanému požadavku obviněného ani nemohlo být vyhověno.
V. Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť námitky obviněného nebyly způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu