5 Tdo 806/2012

5 Tdo 806/2012-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 o dovolání obviněného S. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 7 To 11/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 6/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B. o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 18 T 6/2011, byl obviněný S. B. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že dne 24. 05. 2011 v době mezi 15.30 a 15.50 hod. v obci D. , okres T. , v objektu místního zemědělského družstva po předchozím konfliktu, vyprovokovaném obviněným z důvodů výhrad vůči poškozenému, v úmyslu usmrtit, napadl poškozeného M. S. , státního příslušníka Ukrajiny, tak, že loveckým nožem s délkou čepele více jak 15 cm nejprve ohrožoval poškozeného máváním nože v oblasti krku, což se poškozenému podařilo vykrýt, následně se znovu rozpřáhl a poškozeného bodl do hrudníku vpravo nad úrovní prsu, kdy rána směřovala do podpaždí; poškozený utrpěl bodnořeznou ránu vpředu na hrudníku vpravo nahoře délky asi 3 cm prakticky vodorovného průběhu s bodným kanálkem pronikajícím prsním svalem do pravého podpaždí s poraněním větve pravé podklíčkové tepny a poraněním pravé podpažní žíly a rozsáhlým prokrvácením okolních měkkých tkání, odtržením kůže od podkoží a proniknutím vzduchu do měkkých tkání hrudní stěny i mezihrudí, tedy těžké poranění podpažní žíly a větve podklíčkové tepny, kdy bez včasné specializované chirurgické pomoci hrozila smrt vykrvácením, poškozený byl bezprostředně po útoku hospitalizován v Nemocnici České Budějovice a operován.

Za pokus tohoto zločinu byl obviněný S. B. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to loveckého nože o délce 267 mm s výrazně perforovanou čepelí o délce 155 mm, upevněné v dřevěných střenkách pomocí dvou nýtů z lesklého kovu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností nahradit škodu poškozeným, a to M. S. ve výši 22.200,- Kč a Slavii – pojišťovně, a. s., ve výši 113.474,- Kč.

Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného S. B. proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 7 To 11/2012, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 7 To 11/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 18 T 6/2011, podal obviněný S. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Vítězslava Dohnala dovolání z důvodů uvedených

v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatel napadl výrok o zamítnutí jeho odvolání podle § 265 tr. ř. učiněný v citovaném usnesení odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu o tom, že se jednalo o pokus vraždy. Neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, zranění poškozeného bylo výsledkem vzájemného konfliktu, kdy obviněný zasáhl poškozeného necílenou ranou nože. Z provedených důkazů vyplývá pouze skutečnost, že obviněný poškozeného bodl a způsobil mu poranění pravého podpaží.

Soud se ze dvou verzí – dovolatele a poškozeného – přiklonil k verzi poškozeného. Znalec z oboru soudního lékařství však k oběma verzím uvedl, že ani jedna neodpovídá plně směru bodného kanálu. Odvolací soud se s těmito rozpory nevypořádal. Ani jeden soud se dále dostatečně nevypořádal s otázkou, zda obviněný jednal v úmyslu (byť nepřímém) spáchat trestný čin, nevypořádaly se ani s otázkou vražedného motivu a ani se vztahem obviněného k následku jeho jednání. Soudy se tak dostatečně nevypořádaly s tím, proč by motivem vraždy mohl být malicherný důvod spočívající v tom, že poškozený dával obviněnému pokyny, ke kterým podle dovolatele nebyl oprávněn.

Odvolací soud se nezabýval tím, zda pohnutky dovolatele spočívající ve věku a národnosti poškozeného, mohly vést k úmyslu dovolatele zabít. V průběhu řízení se neprokázalo, že by obviněný chtěl své spory s poškozeným vyřešit tím, že jej usmrtí. Obviněný svůj útok nevedl ani takovým způsobem a intenzitou, aby z toho bylo možné usuzovat na úmysl poškozeného usmrtit. Soudy dále nezvažovaly, proč dovolatel svůj pokus nedokončil. Pokud by chtěl poškozeného skutečně zavraždit, nenechal by jej odejít, aby si vyhledal pomoc.

Není pravdou, jak tvrdí odvolací soud, že by učinil vše, co považoval za nutné k dokonání trestného činu. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dovolatel není jedincem s chorobně podmíněnou agresivitou. Ani alkohol nebyl spouštěčem agresivního jednání. Také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinické psychologie, vyplynulo, že obviněný není chorobně agresivní. Z obou posudků vyplynulo, že není nebezpečný. Při zkoumání, zda obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodnul poškozeného nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány a že proto věděl, že takto může způsobit smrt.

Ani z ostatních okolností nelze učinit závěr o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit. Jeho tvrzení v tomto směru nebyla vyvrácena, ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinické psychologie, nevyplynul sklon obviněného k chorobné lhavosti. Provedenými důkazy ani nebylo spolehlivě vyvráceno jeho tvrzení, že k bodnutí došlo poté, co jej poškozený kopnul z boku do hlavy a on v rotaci zasáhl tělo poškozeného. To by i nasvědčovalo tomu, že nesledoval zasažení poškozeného do míst, kde jsou orgány důležité pro život, což by bylo v souladu s tvrzením obviněného, že neví, kam poškozeného zasáhl.

V řízení také nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení následku u tohoto trestného činu uvedeného. Proto by mělo být na základě in dubio pro reo rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolatel tak navrhnul, aby jeho jednání bylo právně posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku či trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, protože úmysl obviněného jakkoli poškozeného zranit, natož mu způsobit těžkou újmu na zdraví nebyl v průběhu řízení spolehlivě prokázán.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 7 To 11/2012, v celém rozsahu, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek může být posouzen jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, případně trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného S. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., uvedla, že oba soudy se subjektivní stránkou jednání obviněného podrobně zabývaly. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný zaútočil na poškozeného poměrně masivním nožem (poškozený byl beze zbraně), nejprve útočil na krk poškozeného a poté na hrudník. Útok proti hrudníku vedl nejméně střední silou, která je potřebná k proniknutí nože kůží. Po útoku poškozeného ponechal bez pomoci svému osudu. Pokud by poškozenému nebyla včas poskytnuta pomoc, vykrvácel by. Z těchto zjištění učinil soud závěr, že u obviněného se nejednalo o nekontrolovatelné, chaotické a bezděčné jednání, ale o situačně podmíněný, cílený a trvalý útok, kterému se poškozený postupným vyhýbáním, ustupováním ani kopnutím obviněného nedokázal ubránit. Bodná rána na hrudníku vpravo nad úrovní prsa měla za následek zranění těžké, které stejně jako útok obviněného proti krku poškozeného ohrozilo život poškozeného. V tomto případě pouze díky aktivní sebeobraně poškozeného a shodou šťastných náhod nedošlo ke smrti poškozeného. Obviněný jednal v afektu a pod vlivem alkoholu a ani v jedné fázi útoku, který vedl proti poškozenému nemohl předpokládat, že ho zasáhne jen do té míry a natolik, aby mu způsobil pouze ublížení na zdraví, byť těžké. Pohnutkou k tomuto jednání obviněného byla podle soudů averze k poškozenému podmíněná jeho věkem a národností. S takto učiněným závěrem soudů je možno podle státní zástupkyně souhlasit, a proto nezbývá než námitky obviněného uznat nedůvodnými.

Vzhledem ke shora uvedenému nelze podle státní zástupkyně dovodit opodstatněnost dovolání ani pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podané dovolání shledala neopodstatněným a navrhla jej proto odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný S. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr.

ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne

17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.

ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.

Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr.

ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný S. B. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr.

ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoli zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.

Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu. Vzhledem k tomu, že v odstavci 2 § 140 tr. zákoníku je postihován pachatel, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle odstavce 1 pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli.

Vůle, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku ke smrti jiného. Musí zde být tedy aktivní vztah pachatele k následku. S touto praxí je třeba plně souhlasit, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem ve smyslu smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z kterých musí logicky vyplynout (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70, publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).

Dovolatel předně namítal, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, zranění poškozeného bylo výsledkem vzájemného konfliktu, kdy obviněný zasáhl poškozeného necílenou ranou nože. Ani jeden soud se podle jeho názoru dostatečně nevypořádal s otázkou, zda obviněný jednal v úmyslu (byť nepřímém) spáchat trestný čin, přičemž se nevypořádaly ani s otázkou vražedného motivu a ani se vztahem obviněného k následku jeho jednání, a proto by mělo být na základě pravidla in dubio pro reo rozhodnuto v jeho prospěch.

Soudy se tak dostatečně nevypořádaly s tím, proč by motivem vraždy mohl být malicherný důvod spočívající v tom, že poškozený dával obviněnému pokyny, ke kterým podle dovolatele nebyl oprávněn. Odvolací soud se také nezabýval tím, zda pohnutky dovolatele spočívající ve věku a národnosti poškozeného, mohly vést k jeho úmyslu zabít poškozeného. Obviněný svůj útok nevedl ani takovým způsobem a intenzitou, aby z toho bylo možné usuzovat na úmysl poškozeného usmrtit. Soudy dále podle dovolatele nezvažovaly, proč obviněný svůj pokus nedokončil.

Pokud by chtěl poškozeného skutečně zavraždit, nenechal by jej odejít, aby si vyhledal pomoc. Není pravdou, jak tvrdí odvolací soud, že by učinil vše, co považoval za nutné k dokonání trestného činu. Při zkoumání, zda obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozeného zavraždit, nepostačí podle jeho názoru pouhé zjištění, že bodnul poškozeného nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány a že proto věděl, že takto může způsobit smrt. Ani z ostatních okolností nelze učinit závěr o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit.

Jeho tvrzení v tomto směru nebyla vyvrácena, ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinické psychologie, nevyplynul sklon obviněného k chorobné lhavosti.

Nejvyšší soud se předně zabýval odůvodněními rozhodnutí soudů nižších stupňů, a shledal, že je v nich v rozporu s tvrzením dovolatele reagováno v zásadě na všechny jeho shora uplatněné námitky, jak bude ještě dále v podrobnostech rozvedeno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že kvalifikace jednání obviněného učiněná nalézacím soudem a potvrzená soudem odvolacím, je zcela v souladu s konstantní judikaturou. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit.

Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možno dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikovaný pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Předně podle výpovědi poškozeného, kterou má nalézací soud za věrohodnou, již v době, kdy obviněný přišel k vozidlu, držel nůž v pravé ruce a již v této chvíli měl v úmyslu nože použít vůči poškozenému, což dále dokládá výpověď poškozeného o výzvě obviněného, aby si poškozený vzal svého „prcka“, čímž měl na mysli nůž poškozeného.

Nadto není bez významu, že obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdil, že mu nic nebránilo, aby z místa konfliktu kdykoliv odešel (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný od samého počátku celého konfliktu jednoznačně dával najevo, že k útokům vůči poškozenému bude používat nože nemalých rozměrů, přičemž ve svých útocích vůči poškozenému pokračoval až do chvíle, kdy došlo k ukojení jeho potřeby – vyřešení sporů s poškozeným (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). U dovolatele se jednalo o cílené a opakované útoky loveckým nožem, kdy poslední útok byl zraňující a potencionálně smrtící co do použitého nástroje a místa zásahu na těle poškozeného, kdy byl veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život člověka (srov. str.

13 rozsudku nalézacího soudu).

Nejvyšší soud dále judikoval, že jestliže tvrzená lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, pak lze dovodit jeho srozumění s takovým následkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť pak je třeba dovodit smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o eventuální (nepřímý) úmysl. S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i zjištění, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, je dostatečně odůvodněno srozumění pachatele s usmrcením poškozeného.

Proto takový čin lze za splnění dalších podmínek kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku, a nikoli pouze jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku či dokonce trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se také dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002). Pro kvalifikaci jednání obviněného S. B. právě jako pokusu zločinu vraždy svědčí ta skutková zjištění nalézacího soudu, podle nichž poranění, které způsobil poškozenému, je ze soudně lékařského hlediska považováno za těžké pro poškození důležitého orgánu.

Pokud by nebyla poskytnuta včasná chirurgická pomoc, hrozila poškozenému smrt vykrvácením. Zranění bylo způsobeno bodnořezným nástrojem typu nože, útok byl veden nejméně střední silou, která je potřebná k proniknutí kůží (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel navíc útok vedl tím způsobem, že nejprve ohrožoval poškozeného máváním nože proti jeho tělu a poté v oblasti krku, což se poškozenému podařilo vykrýt, následně když s poškozeným stáli proti sobě, obviněný silou střední intenzity bodl poškozeného do hrudníku vpravo nad úrovní prsu (srov. str.

10 rozsudku nalézacího soudu). Útok obviněného byl jeho svévolí vedený z důvodu nepodložené averze vůči poškozenému s jednoznačným cílem útok vůči poškozenému za použití nože dokončit, kdy jakákoli obrana poškozeného obviněného provokovala k dalším a dalším atakům. Svého útoku obviněný zanechal až ve chvíli, kdy dosáhl bodnutí poškozeného nožem, kterým došlo k zasažení důležitých orgánů pro lidský život. Ke zranění, které poškozenému způsobil, byl obviněný zcela lhostejný, neboť poškozený přes masivní krvácení v podstatě bezprostředně na místě činu musel jít hledat pomoc u jiných.

Lhostejnost ke vzniklému zranění byla patrna z jednání obviněného až do chvíle, kdy se na místo dostavila policie, která obviněného zajistila. Zásadní lítost obviněný neprojevil nad spáchaným jednáním ani v jednací síni, když případnou omluvu poškozenému učinil až na základě výzvy (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Podle judikatury také za situace, kdy obviněný úmyslně způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví (§ 122 odst. 2 tr.

zákoníku), musí být provedeným dokazováním spolehlivě objasněno, zda obviněný chtěl způsobit (resp. byl srozuměn, že způsobí) jen tento následek, nebo zda jeho jednání směřovalo k úmyslnému způsobení následku závažnějšího v podobě usmrcení poškozeného. V závislosti na tom přichází v úvahu právní kvalifikace jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, nebo jako pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, publikovaný v Právních rozhledech, č. 7, 1999, s. 375). Nalézací soud tak nepochybil, když dovolatele uznal vinným z pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný si byl nepochybně vědom, což sám ve své výpovědi u hlavního líčení také uvedl, že útok nožem vůči tělu jiného, pokud je veden do míst, kde se nachází orgány důležité pro život člověka, může vést ke smrtelnému poškození. Přes tuto vědomost obviněný ve svých útocích nadále pokračoval a v závěrečné fázi za situace, kdy v podstatě aktéři celého incidentu stáli proti sobě, byť vzhledem ke konfliktu se nacházela jejich těla v jistém pohybu, obviněný vůči poškozenému zaútočil nožem proti hrudníku střední silou se zasažením důležitého orgánu, když ke smrti napadeného nedošlo pouze z důvodu poskytnutí včasné lékařské pomoci.

Za situace, kdy obviněný z malicherných důvodů vyvolal konflikt s poškozeným M. S. a v rámci tohoto konfliktu použil k útokům na poškozeného zcela vědomě vražedného nástroje v podobě loveckého nože, přičemž vražednou zbraní v závěru tohoto konfliktu vědomě směřoval na životně důležité tělesné partie lidského těla, pak zcela nepochybně věděl, že takovýmto útokem může usmrtit jiného a v případě, pokud by došlo ke smrti M. S. , pak s tímto následkem musel být minimálně srozuměn (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu).

S ohledem na shora konstatovanou judikaturu je tak zřejmé, že trestné činy vraždy se liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku vedle následku, resp. účinku, jen v zavinění. Podobně z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku, nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, popř. ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2, resp. 3 tr. zákoníku nebo ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2, 3 popř. 4 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). O tom, že nalézací soud správně dovodil u obviněného S.

B. minimálně úmysl nepřímý a následně jeho jednání kvalifikoval jako pokus vraždy, svědčí také odůvodnění odvolacího soudu, z nějž se podává, že minimálně nepřímý úmysl usmrtit je prokazován tím, že obviněný poměrně masivním nožem, který je způsobilý usmrtit jiného, zaútočil na poškozeného opakovaně, že v obou případech směřoval nůž proti těm částem lidského těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, že útok proti hrudníku vedl nejméně střední silou, která je potřebná k proniknutí kůží, že po vzniku zranění ponechal poškozeného svému osudu, přičemž, pokud by nebyla poškozenému poskytnuta včasná lékařská pomoc, hrozilo jeho vykrvácení.

Namítá-li obviněný, že se nejednalo o útok zaměřený na životně důležité orgány, pak zjevně pomíjí fakt, že bodnořezným nástrojem nejprve zaútočil proti krku a poté proti horní části hrudníku stojícího poškozeného, kdy pouze díky aktivní sebeobraně poškozeného a shodou šťastných okolností nedošlo k jeho smrti. Obviněný, jenž se nacházel v podnapilém stavu a v afektu, vedl nepochybně cíleně svůj útok proti těm částem těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány a tyto také tímto svým útokem ve druhé fázi zasáhl.

S ohledem na způsob provedení útoku, použitý lovecký nůž s délkou čepele více než 15 cm a razanci a trvání útoku opakovaně vedeného proti tělu poškozeného, nelze učinit i podle názoru Nejvyššího soudu jiný závěr ohledně subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, než po vyhodnocení provedeného dokazování a posouzení všech rozhodných skutečností učinily oba nižší soudy, a to, že uvedený útok vedl obviněný v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku poškozeného usmrtit, byť se mu tento jeho úmysl nepodařilo pro shora uvedené okolnosti dokonat.

Jednalo se přitom o ukončený pokus, neboť onou bodnou ranou do hrudníku spojenou s vážným následkem spočívajícím v očividném masivním a život poškozeného bezprostředně ohrožujícím krvácení, obviněný podnikl vše, co považoval pro dokonání trestného činu za nutné.

K inkriminovanému jednání jej pak bezesporu vedla averze vůči poškozenému podmíněná jeho chováním, věkem a národností (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Není tak pravdivá ani námitka dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, zda jeho pohnutky spočívající ve věku a národnosti poškozeného, jej mohly vést k úmyslu poškozeného usmrtit.

Současně nelze souhlasit s dovolatelem, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho pohnutkou a motivem. Obviněný sám ve své výpovědi potvrdil, že měl jisté výhrady vůči poškozenému a byl to on, kdo si k dodávkovému vozidlu přišel za poškozeným uvedené konflikty vyřídit. Není sporu mezi obviněným a poškozeným, že to byl obviněný S. B. , kdo započal s fyzickými útoky (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Blíže k motivu dovolatele nalézací soud na str. 12 odůvodnění rozsudku uvádí, že motivem jednání obviněného byly interpersonální vztahy se samotným poškozeným, což připustil i sám obviněný a odpovídal tomu i průběh konfliktu. Byl to obviněný, kdo celý konflikt vyvolal. Konflikt měl ze strany obviněného jistou gradující tendenci v závislosti na způsobu obrany poškozeného. Přitom od samého počátku obviněný k útoku používal nože a jeho útoky směřovaly vždy proti životně důležitým částem lidského těla, byť v samotném počátku svým způsobem představoval jisté naznačování. K pohnutce dovolatele nalézací soud poznamenal, že nejenom z výpovědí obviněného a poškozeného, ale zejména ze znaleckého posudku z klinické psychologie jednoznačně vyplynulo, že pohnutkou byly interpersonální vztahy mezi ním a samotným poškozeným. Obviněný se nechtěl smířit s tím, že poškozený mu podle jeho názoru vydává v rámci výkonu práce určité pokyny, ke kterým není z pohledu obviněného oprávněn. Bezpochyby svoji roli v rozhodování obviněného, jakým způsobem vyřešit tyto interpersonální vztahy, sehrálo i ovlivnění alkoholem, kdy se obviněný nacházel ve středně těžkém stupni opilosti (srov. str. 12 až 13 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud také poznamenal, že k dokonání činu nedošlo s ohledem na okolnosti nezávislé na vůli obviněného, neboť k záchraně života poškozeného došlo poskytnutím včasné lékařské pomoci, kterou si vyhledal poškozený za pomoci M. D. (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu).

Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku také zabýval tím, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není jedincem s chorobně podmíněnou agresivitou. Ani alkohol nebyl spouštěčem agresivního jednání. Také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinické psychologie podle jeho názoru vyplynulo, že není chorobně agresivní. Z obou posudků rovněž vyplynulo, že není nebezpečný.

Pokud se týká znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a odvětví psychiatrie, se specializací klinická psychologie, Nejvyšší soud podotýká, že je nutné brát v úvahu všechny skutečnosti, k nimž znalci dospěli a nevytrhávat jednotlivá zjištění znalců z celkového kontextu odborného posouzení jednání obviněného. Nad rámec toho, co popisuje dovolatel, bylo znalci zjištěno také následující. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dovolatel sice netrpěl žádnou závažnou duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, ale byla u něj rozpoznána smíšená porucha osobnosti s rysy disociálními a impulsivními a závislostí na alkoholu. Pouze pokud by se obviněný vystříhal požívání alkoholických nápojů, nelze považovat jeho pobyt na svobodě za nebezpečný, proto nutno hodnotit jeho pobyt na svobodě za rizikový. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinická psychologie, uvedl, že čin spáchaný obviněným vycházel z interpersonálního konfliktu mezi ním a poškozeným. Násilné jednání bylo afektivně podmíněné. Podstatným způsobem se uplatňují nepřizpůsobivé povahové vlastnosti posuzovaného, dále se projevila averze vůči poškozenému. Agresivní jednání bylo usnadněno vlivem intoxikace alkoholem v míře středně těžké opilosti. V důsledku dlouhodobého soustavného užívání alkoholu jsou u dovolatele patrny změny osobnosti a projevuje se u něj nepřizpůsobivé chování, což nezřídka vede k interpersonálním konfliktům. Pod vlivem větší zátěže ztrácí kontrolu (v podrobnostech srov. str. 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu). Tyto závěry obou znalců rozhodně nejsou v rozporu se zjištěními obou nižších soudů a rozhodně nesvědčí pro důvodnost shora uvedených námitek dovolatele v odůvodnění jeho dovolání.

Dále z provedených důkazů podle dovolatele vyplývá pouze skutečnost, že poškozeného bodl a způsobil mu poranění pravého podpaží. Soud se podle jeho názoru ze dvou verzí – dovolatele a poškozeného – přiklonil k verzi poškozeného. Znalec z oboru soudního lékařství však k oběma verzím uvedl, že ani jedna neodpovídá plně směru bodného kanálu. Odvolací soud se s těmito rozpory nevypořádal. Provedenými důkazy ani nebylo spolehlivě vyvráceno jeho tvrzení, že k bodnutí došlo poté, co jej poškozený kopnul z boku do hlavy a on v rotaci zasáhl tělo poškozeného. To by i nasvědčovalo tomu, že nesledoval zasažení poškozeného do míst, kde jsou orgány důležité pro život, což by bylo v souladu s jeho tvrzením, že neví, kam poškozeného zasáhl.

Nejvyšší soud se i v tomto směru plně ztotožňuje se závěry obou soudů uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí a odkazuje zejména na závěry nalézacího soudu, že verze obviněného o rotaci je v zásadním rozporu se všemi provedenými důkazy. Především tvrzení obviněného je vyvráceno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i samotnou výpovědí znalce u hlavního líčení, z níž jednoznačně vyplývá, že umístnění bodné rány a průběh bodného kanálku zcela vylučuje, aby při vzájemném postoji obviněného a poškozeného v rámci tohoto konfliktu došlo způsobem popisovaným obviněným k bodnutí poškozeného.

Především popisovaná otočka obviněným a držení nože by muselo zcela logicky vést k bodnutí, které by se nacházelo v jiné výši těla poškozeného, ale především by se jednalo o bodnutí, v důsledku kterého by bodný kanálek musel směřovat zprava doleva z pohledu postoje poškozeného. Přitom tento bodný kanálek měl zcela opačný průběh. Naproti tomu průběh bodného kanálku, tak jak byl zjištěn z lékařských zpráv a ze závěrů znaleckého posudku soudně lékařského, spíše odpovídá popisu průběhu události poškozeným M.

S. Je pravdou, že ten původně při prověrce výpovědi, alespoň podle protokolu o prověrce výpovědi a fotodokumentace, figurantovi nastavil nůž do polohy, z které mělo dojít k bodnutí do jeho těla tak, že znalec i tuto variantu označil za nepravděpodobnou. K tomu je potřebné ovšem říci, že poškozený ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že si přesně nepamatuje, jakým způsobem došlo k bodnutí obviněného do jeho těla. Pouze upřesnil místo, kde k této události došlo a jejich vzájemné postavení. V podstatě shodně vypovídal i v rámci vyšetřovacího pokusu.

Během něho zejména v části, v níž se k události vyjadřoval spontánně, zdůraznil, že si samotný průběh bodnutí nepamatuje. Přes takovýto popis vzápětí nastavuje figurantovi polohu nože, jímž mělo dojít k bodnutí obviněným. Tento jistý rozpor pak u hlavního líčení podle přesvědčení nalézacího soudu náležitě vysvětlil. Současně znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, připustil, že k situaci, jak ji poškozený M. S. u hlavního líčení popsal, ohledně okolností a způsobu bodnutí nože do jeho těla ze strany obviněného, mohlo skutečně dojít (srov. str.

11 až 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil, že v projednávané věci je nerozhodné, která ze dvou nabízených verzí je věrohodnější a přiléhavější, navíc za situace, kdy znalec z odvětví soudního lékařství na základě relevantních důkazů shromážděných v přípravném řízení uvedl, že žádná z předvedených alternativ, tedy ani ta obviněného, plně neodpovídá směru bodného kanálu. Podle znalce by v případě verze obviněného bylo možno očekávat směr bodnutí zpředu dozadu a zprava doleva, v případě verze poškozeného zpředu dozadu, zleva doprava a shora dolů.

Skutečný směr bodného kanálu přitom byl zpředu dozadu, zdola nahoru a zleva doprava (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). Tyto závěry obou soudů plně odpovídají závěrům znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc.

v jím podaném znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 165 až 173 spisu), a jeho výpovědi v hlavním líčení (č. l. 354 p. v. až 356 spisu). Z těchto hledisek je třeba podle Nejvyššího soudu považovat závěry obou soudů za v podstatě konzistentní a odpovídající provedenému dokazování. Obhajoba obviněného, pokud jde o způsob útoku a bodnutí nožem do prsou poškozeného, byla tímto znaleckým posudkem (č. l. 172 spisu) v návaznosti na ostatní ve věci provedené důkazy jednoznačně vyvrácena.

Pokud jde o hodnocení výpovědi poškozeného M. S. znalec v hlavním líčení výslovně uvedl, že tato výpověď ve verzi, kdy poškozený mohl být zakloněn nebo pootočen, by mohla vést k vysvětlení v tom směru, že vedl-li obviněný útok klasickým způsobem, tak by bylo možné směr rány vysvětlit jedině tak, že poškozený se výrazně zaklonil v momentě vedení rány, tzn. jako by před ránou uhýbal (č. l. 354 p. v. až 356 spisu). Vyhodnocení provedených důkazů tak odpovídá obsahu spisu i v hlavním líčení provedeným důkazům a je zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.

ř. Závěry obou nižších soudů o vině obviněného pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku jsou zcela správné a nelze jim ničeho vytknout.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 7 To 11/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 18 T 6/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného S. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2012

Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.