5 Tdo 810/2024-2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný I. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 113/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 167/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. F. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 4 T 167/2021, byl obviněný I. F. pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2. přečinem porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v obou případech jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 3 T 3/2021, mu tentýž soud uložil podle § 268 odst. 3, § 43 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 tr. zákoníku souhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání s předmětem nákup a prodej potravin a potravinových doplňků v trvání tří let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí ve výroku konkrétně specifikovaných věcí. Současně Okresní soud v Nymburce podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 3 T 3/2021, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), soud odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v Nymburce rozhodoval stejným rozsudkem rovněž o vině a trestu spoluobviněné I. Ř.
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného I. F. v rozsahu výroku o trestu také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce. Krajský soud v Praze o všech odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 113/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obou obviněných, a to ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného I. F. odsoudil podle § 268 odst. 3, § 43 odst. 1, § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč. Krajský soud v Praze rozhodl nově také o trestu shora jmenované spoluobviněné.
3. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou podrobně popsány v rozhodnutí soudu prvního stupně, které je stranám dobře známo a lze na ně v tomto směru plně odkázat. II. Dovolání obviněného, vyjádření státního zástupce a replika obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný I. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že z podstatné části byl usvědčen na základě řetězce nezákonných důkazů pořízených v rámci operativně pátrací činnosti celní správy před zahájením trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že trestní řízení započalo dne 10. 7. 2020 a celní orgán byl v postavení policejního orgánu, měl podle obviněného postupovat podle § 158d odst. 2 tr. ř., jenž stanoví, že sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Celní orgán přitom dne 24. 7. 2020 ve 14:20 hod. provedl místní šetření před domem obviněných a pořídil fotodokumentaci zaparkovaných osobních motorových vozidel zn. BMW a Peugeot. Podle obviněného bylo již tímto úkonem zahájeno sledování věcí, přestože policejní orgán nezdůvodnil otázku naléhavosti tohoto postupu a v rozporu s § 158d odst. 5 tr. ř. ani neobdržel k takovému úkonu do 48 hodin dodatečný souhlas státního zástupce.
6. Obviněný dále konstatoval, že na výše zmíněný nezákonně pořízený důkaz, k němuž nelze přihlížet, navázala žádost o vydání písemného povolení státního zástupce ke sledování spoluobviněné I. Ř. a osobního automobilu zn. Peugeot, ačkoli okolnost, že spoluobviněná jezdí tímto vozidlem nakupovat do tržnice XY, byla podle obviněného ničím nepodloženou domněnkou celního orgánu. Obviněný má za to, že šlo o protizákonné pokračování ve sledování započatém již dne 24. 7. 2020, jehož výsledky byly následně použity ve shora uvedené žádosti o vydání písemného povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2, a 4 tr. ř. Popsané skutečnosti způsobily podle obviněného také nezákonnost povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí ze dne 29. 7. 2020, č. j. V9-2/2020-1 ZN 724/2020, neboť nebyla dodržena lhůta podle § 158d odst. 5 tr. ř. Pokud policejní orgán do 48 hodin povolení neobdržel, byl povinen sledování ukončit, záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.
7. Obdobně obviněný napadl dodatečné povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí ze dne 28. 8. 2020, a to zpětně ke dni 27. 8. 2020 od 10:00 hod. Podle obviněného šlo o zjevné obcházení trestního řádu, neboť celní orgán sledoval obviněné minimálně od konce července 2020, a měl tedy dostatečný časový prostor pro vyžádání si povolení před jeho samotnou realizací.
8. Podle obviněného nebyly splněny jak materiální, tak formální podmínky pro vydání povolení ke sledování osob a věcí, jak vyplývají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017. S odkazem na tzv. doktrínu plodů z otráveného stromu, kterou pro nepoužitelnost důkazů kauzálně odvozených od nezákonného důkazu připustil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 764/2020, a obdobně v některých rozhodnutích též Ústavní soud, obviněný namítl, že v trestním řízení neměl být použit důkaz v podobě záznamu ze sledování, který byl přehrán v hlavním líčení konaném dne 12. 2. 2024.
9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce, spolu se všemi dalšími rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce věc znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po připomenutí zákonné úpravy sledování osob a věcí vyplývající z ustanovení § 158d tr. ř. konstatoval, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému porušení v tomto ohledu. Policejní orgán požádal státního zástupce o povolení ke sledování osob a věcí dne 24. 7. 2020, státní zástupce vydal písemné povolení dne 29. 7. 2020. V tomto časovém rozmezí nicméně byly pořízeny pouze fotografie zájmového vozidla, další úkony spočívající ve sledování tohoto vozidla policejní orgán prováděl až poté, co státní zástupce takové sledování povolil. Teprve výsledky těchto úkonů byly použity jako důkaz v trestním řízení.
11. Státní zástupce odkázal v této souvislosti přiměřeně na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, v němž byl vysloven názor, že i po zahájení úkonů trestního řízení lze zvukový (či jiný) záznam pořizovat nejen na základě § 158d odst. 2, 3 tr. ř., ale i jinými zákonnými prostředky, například podle § 62 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“). Podle státního zástupce proto v době, kdy policejní orgán ještě neměl k dispozici příslušné povolení státního zástupce ke sledování, nebylo vyloučeno pořídit obrazový záznam vozidla zn. Peugeot, aniž by byl podrobně monitorován jeho pohyb. Současně mohl být tento záznam použit pro účely žádosti o povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Státní zástupce též doplnil, že soudy prvního a druhého stupně z těchto fotografií (obrazových záznamů) jako z podstatného důkazu svědčícího o vině obviněného ani nevycházely.
12. Pokud jde o dodatečné povolení ke sledování vnější části rodinného domu, ve kterém se nacházely padělky hraček, poukázal státní zástupce na spisový podklad, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že byly splněny zákonné podmínky pro tento procesní postup a nešlo o žádné obcházení zákona. Všechny dotčené žádosti policejního orgánu považuje státní zástupce navíc za dostatečně odůvodněné, včetně neodkladnosti takového úkonu.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, dodal, že tzv. doktrína plodů z otráveného stromu nebyla převzata do českého trestního řízení a neuplatní se závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
15. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud na vědomí obviněnému, který na ně reagoval stručnou replikou. V ní zopakoval svůj pohled na spornou otázku v tom smyslu, že sledování bylo podle jeho názoru započato již dne 24. 7. 2020. Přitom pokud orgány činné v trestním řízení zahájí sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., není možné v průběhu tohoto úkonu pořizovat obrazové záznamy podle § 62 zákona o policii, resp. § 36 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), za jiným účelem, než je zjištění totožnosti osob, jinak jde o zjevné obcházení zákona. Odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, označil obviněný za nepřiléhavý, neboť jeho podstatou bylo právě zjištění totožnosti osoby pachatele prostřednictvím pořízení zvukového záznamu. Jde o jiný institut, který nelze ztotožňovat se sledováním osob a věcí. V posuzovaném případě zahájily orgány činné v trestním řízení sledování vozidla zn. Peugeot s cílem zjistit, jestli se s ním přepravují hračky, kde se nakupují, skladují a jaké osoby se na tom podílejí. Nešlo tedy o pořizování fotografií za účelem pouhého zjišťování totožnosti osob. Závěrem obviněný dodal, že celní orgán porušil zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti, neboť obviněný nebyl v dané věci stíhán pro závažnou trestnou činnost, nýbrž pouze pro přečin, a zásah do jeho základních práv tak byl neadekvátní. III. K námitkám obviněného
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
17. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
18. Obviněný označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu dovolání výše, obviněný formuloval své námitky zjevně s odkazem na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, byť ji výslovně nespecifikoval.
Jde o samostatnou skupinu vad důkazního řízení, kdy důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že tyto vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.
tr.).
19. Podstatou dovolací argumentace obviněného je především jeho výhrada vůči pořízení fotodokumentace osobních automobilů zn. Peugeot a BMW na ulici před rodinným domem obviněných, což policejní orgán učinil dne 24. 7. 2020 ve 14:20 hod. Obviněný považuje tento úkon za nezákonné sledování osob a věcí, neboť v době jeho provedení neměl policejní orgán k dispozici příslušné povolení státního zástupce. Podle Nejvyššího soudu nicméně takto formulovaná námitka stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v předchozím bodě tohoto usnesení, v dovolání lze úspěšně namítat procesní nepoužitelnost určitého důkazu pouze za předpokladu, že na takovém důkazu byla založena rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Již soud prvního stupně v bodě 41. svého rozsudku při vypořádání fakticky totožné obrany obviněného zdůraznil, že fotodokumentace ze dne 24. 7. 2020 nebyla v žádném případě podstatným důkazem a soud ji při svém rozhodování ani nezohlednil.
Skutkové závěry soudu prvního stupně přitom v obecné rovině potvrdil jako správné a úplné také odvolací soud, jak vyplývá z bodu 12. napadeného rozsudku. Nelze tudíž konstatovat, že by obviněným zpochybněné pořízení fotografií výše zmíněných motorových vozidel bylo vůbec schopno podpořit rozhodná skutková zjištění, jež soudy vyhodnotily jako určující pro naplnění okolností odpovídajících znakům skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zákoníku, resp. přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Námitka, kterou obviněný brojil proti procesní použitelnosti dotčené fotodokumentace, proto neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z dalších důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že obviněný na tvrzené nezákonnosti shora označených fotografií postavil v zásadě celou svoji dovolací argumentaci, v níž namítal, že i další důkazy byly opatřeny v návaznosti na nezákonné sledování osob a věcí, započaté podle jeho názoru fakticky již dne 24. 7. 2020, považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat alespoň ve stručnosti, a to zcela nad rámec dovolacího přezkumu, následující. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný uplatňoval stejnou obhajobu již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soud prvního stupně na ni adekvátním způsobem reagoval.
Otázkou charakteru obviněným vytýkaného úkonu policejního (celního) orgánu ze dne 24. 7. 2020 a jím pořízené fotodokumentace se soud prvního stupně zabýval ve výše již citovaném bodě 41. svého rozsudku a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil. Jak správně tento soud vysvětlil, fotografie vozidel zachycených na ulici poblíž místa bydliště obviněných nebyly výsledkem žádného sledování jejich pohybu či osob do nich nastupujících, šlo pouze o obrazový záznam konkrétní situace v konkrétní době na veřejně přístupném místě.
Obviněný se tak primárně v rámci této své obhajoby snažil charakterizovat samotné pořízení fotografií obou vozidel v odlišném významu, než jak je třeba na ně skutečně nahlížet. Tvrdošíjně prosazoval nutnost vydání povolení ke sledování na tento úkon, ačkoli jeho získání nebylo nutné. Současně odmítl akceptovat jasně vyslovený názor soudu prvního stupně o nepoužití samotných fotografií pro rozhodnutí o podané obžalobě, a to z důvodu opatření a provedení celé řady dalších důkazních prostředků, z jejichž obsahu byla trestní odpovědnost obviněného vyvozena.
21. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Z úředního záznamu sepsaného komisařkou E. Z. dne 24. 7. 2020 (viz č. l. 28 tr. spisu) přitom nevyplývá, že by v této době byly získávány jakékoli poznatky ve vztahu k osobám obviněných či automobilu zn. Peugeot, jak setrvale namítal obviněný. Je z něj naopak patrno, že uvedeného dne ve 14:20 hod. bylo na adrese XY provedeno místní šetření a bylo zjištěno, že před rodinným domem na této adrese byla zaparkována dvě osobní motorová vozidla zn. BMW a Peugeot.
Na místě byla pořízena fotodokumentace, která je přílohou úředního záznamu. Z obsahu úředního záznamu tak podle Nejvyššího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že šlo o mapování situace na výše uvedené adrese, kde byla také zjištěna přítomnost konkrétních vozidel. Objektem zájmu policejního orgánu v tomto případě nebyla tato vozidla či konkrétní osoby, nýbrž samotná část prostranství nacházejícího se v místě bydliště spoluobviněných. Nemohlo tedy jít ani o žádné získávání poznatků, tj. sledování, přímo ve vztahu k osobám obviněných či konkrétnímu automobilu zn. Peugeot, k němuž by se vyžadovalo písemné povolení státního zástupce podle § 158d odst. 2 nebo 3 tr.
ř. Mimo jiné i z těchto důvodů se Nejvyšší soud nebude zabývat poznámkou dovolatele, která se týká tzv. doktríny plodů z otráveného stromu, ohledně jejíhož použití v českém trestním právu odkázal státní zástupce ve svém vyjádření příkladem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015. V posuzované trestní věci je zásadní to, že obviněným zpochybněný obrazový záznam, jenž měl vyvolat důsledky předpokládané touto doktrínou, nebyl soudy použit pro rozhodnutí, nelze mu proto přiznat jiný význam než ten, že zůstal součástí trestního spisu, navíc sám o sobě nemohl ani zpochybnit výsledky následně řádně provedeného sledování.
22. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že takový úkon mohl celní orgán nepochybně učinit na základě § 36 celního zákona, jenž stanoví, že celník je oprávněn, je-li to nezbytné pro plnění jeho úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, za zcela přiléhavý. Bez ohledu na to, že se odkazovaná věc zabývala primárně otázkou zjištění totožnosti osoby pachatele prostřednictvím pořízení zvukového záznamu jeho hlasu, Nejvyšší soud v citovaném usnesení jednoznačně odmítl názor, že by po zahájení úkonů trestního řízení bylo možno zvukový či jiný záznam pořizovat pouze za podmínek § 158d odst. 2, 3 tr. ř. o sledování osob a věcí s povolením státního zástupce, respektive soudce, což je podstatou výhrad obviněného i v nyní projednávaném případě. Nejvyšší soud v citovaném usnesení poukázal například na možnost postupovat podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona o policii, které obsahuje v zásadě obdobné oprávnění jako § 36 celního zákona.
23. Argumentace obviněného není podle Nejvyššího soudu ničím jiným než účelovou snahou docílit procesní nepoužitelnosti dalších v řízení provedených podstatných důkazů, jež byly výsledkem sledování osob a věcí, které obviněný ze shora uvedených důvodů označil jako nezákonné. Pro takové tvrzení obviněného však v trestním spise chybí jakýkoli podklad, je z něj naopak zřejmé, že sledování spoluobviněné I. Ř. i osobního automobilu zn. Peugeot bylo systematicky prováděno až po vydání povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ke sledování osob a věcí ze dne 29. 7. 2020 (č. l. 280 a násl. tr. spisu; viz též protokoly o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. na č. l. 236 a násl. tr. spisu). Obdobně pokud jde o navazující sledování vnější části rodinného domu nacházejícího se na adrese XY, neshledal Nejvyšší soud v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení. Sledování zahájil policejní orgán dne 27. 8. 2020 v 10:00 hod., přičemž státní zástupce je zpětně k uvedenému okamžiku dodatečně povolil dne 28. 8. 2020, tj. při zachování zákonné lhůty podle § 158d odst. 5 tr. ř. Žádost policejního orgánu i povolení státního zástupce byly podle Nejvyššího soudu vzhledem k aktuálnímu stavu věci adekvátně odůvodněny, a to včetně otázky neodkladnosti okamžitého zahájení sledování (srov. č. l. 285 a násl. tr. spisu).
24. Závěrem je vhodné dodat, že k námitce porušení zásady přiměřenosti a zdrženlivosti ze strany celního orgánu, kterou obviněný uplatnil poprvé až ve své replice k vyjádření státního zástupce, nemohl Nejvyšší soud přihlížet z důvodu uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, v níž lze také měnit jeho důvody (srov. § 265e a § 265f odst. 2 tr. ř.). IV. Závěrečné shrnutí
25. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky jsou mimo rámec dovolacích důvodů, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného I. F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu