5 Tdo 811/2011-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8.
2011 o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 159/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 50 T 159/2009,
byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009
Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), kterého se
dopustil tím, že ač jako řádný hospodář měl ve funkci předsedy představenstva
Bytového družstva Z. (dále jen „družstvo“) činit veškeré právní úkony týkající
se tohoto družstva a jeho majetku odpovědně a svědomitě, přesto dne 3. 7. 2007
v P. v rozporu s čl. 28, bod 7. Stanov družstva a § 243 odst. 3 věta třetí
obchodního zákoníku bez vědomí členské schůze družstva i jeho představenstva
uzavřel za družstvo dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 23. 6. 2007, kterým byl
podstatně změněn čl. VII smlouvy (dále jen „smlouva“) týkající se fakturace a
přejímání prací, kdy původně bylo ujednáno, že další etapy prací mohly být
započaty pouze tehdy, pokud byla ta předešlá bez závad a problémů převzata, na
znění, podle něhož kterákoliv etapa uvedená v citovaném článku může být
započata bez ohledu na dokončení ostatních etap, čímž zcela rezignoval na
zákonem mu uloženou povinnost, týkající se řádné péče jemu svěřeného majetku a
zapříčinil tak stav, kdy i s ohledem na rozsah zakázky bylo možno reálně
očekávat vznik škody na majetku družstva, k níž následně také došlo, přičemž s
tímto následkem musel být i v důsledku absence jakékoliv kontroly ze strany
kompetentních osob předem smířen a minimálně bez přiměřených důvodů spoléhal,
že nenastane tak značný následek, jestliže na základě změny smlouvy uhradil v
době od 26. 6. 2007 do 27. 8. 2007 z peněz družstva společnosti Stavební práce
F. V., (dále jen „zhotovitel“), celkovou částku 1.050.000,- Kč, aniž sám
prováděl kontrolu provedených prací či zajistil stavební dozor, přičemž hodnota
provedených prací byla jen ve výši 311.543,- Kč, dále nedokončením smlouvou
dojednaných prací vznikly družstvu další náklady ve výši 266.269,- Kč, kdy
sjednalo jinou společnost k zakonzervování stavby, a celkem družstvu vznikla
škoda ve výši nejméně 1.004.726,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst.
1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 24 (dvacetičtyř)
měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena
statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu funkce správce
majetku třetích osob na dobu 3 (tří) let.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl
rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011, tak, že podle § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným přečinem porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, který měl spáchat tím, že ač měl ve funkci předsedy představenstva
„Bytového družstva Z.“ (dále jen „družstvo“) jako řádný hospodář činit veškeré
právní úkony týkající se družstva a jeho majetku odpovědně a svědomitě, přesto
dne 3. 7. 2007 v Praze 9, v rozporu s čl. 28 bod 7. Stanov družstva a § 243
odst. 3 věta třetí obchodního zákoníku bez vědomí členské schůze družstva i
jeho představenstva, uzavřel za družstvo dodatek ke „Smlouvě o dílo č. …….“ ze
dne 23. 6. 2007 na rekonstrukci 23 lodžií bytového domu Z. za cenu 1.075.073,-
Kč (dále jen „smlouva“) s firmou „Stavební práce F. V. (správně „V.“ – dále jen
„zhotovitel“), a to dodatek vztahující se k čl. VII. o fakturaci a přejímání
prací, když zjevným smyslem tohoto článku smlouvy bylo zabránit škodám na
družstevním majetku z důvodů možných poruch vzniklých před dokončením díla na
straně zhotovitele, obviněný však uzavřenou smlouvu v dohodě se zhotovitelem
změnil z původního znění, podle něhož „kterákoli další etapa může býti započata
pouze pokud byla ta předešlá bez vad a problémů převzata“, na nové znění, podle
něhož „kterákoliv etapa uvedená v tomto článku může býti započata bez ohledu na
dokončení ostatních etap“, což učinil o své vůli s vědomím, že se tak odchyluje
od původně smluvně zakotvené obezřetnosti družstva v podobě podmínky postupného
placení prací oproti postupně prováděným a odevzdávaným dílčím protiplněním,
načež obviněný v době od 26. 6. 2007 do 27. 8. 2007 – za situace, kdy do konce
srpna 2007 zhotovitel prováděl pouze přípravné práce předcházející vlastním
rekonstrukčním pracím a kdy tedy ještě v budoucnu zbývalo provést na všech
lodžiích kvalifikovanější a nákladnější práce v rozsahu zjevně vícenásobně
překračujícím hodnotu 50.000,- Kč, což obviněnému jako obyvateli domu a
odpovědnému činiteli družstva nemohlo unikat – uhradil v rozporu s čl. VI. smlouvy z peněz družstva zhotoviteli částku ve výši 1.050.000,- Kč, a to ačkoli
zhotovitel do té doby provedl práce jen v hodnotě nejvýše 311.543,- Kč, a po
provedení prací v této hodnotě v díle již dále nepokračoval, čímž obviněný
zároveň o své vůli rezignoval na přirozenou i zákonem uloženou povinnost
odpovědné osoby při správě cizího majetku vyplácet svěřené finanční prostředky
s náležitou opatrností, pokud možno adekvátně oproti současně probíhajícím
protiplněním, zejména však striktně podle podmínek vynakládání peněz výslovně
stanovených vůlí vlastníka v zájmu prevence vzniku možných škod na finančních
prostředcích, když navíc tyto výslovné podmínky byly vtěleny do čl. VI.
smlouvy; neprovedením původně sjednaných a v rozporu se smlouvou obviněným
předčasně zaplacených prací vznikla družstvu škoda ve výši nejméně 1.004.726,-
Kč (včetně úhrady ve výši 266.269,- Kč za nutné zakonzervování rozpracované
stavby), přičemž změnu smlouvy, a zejména pak i následné vyplacení prakticky
celé ceny stavebních prací předem v příkrém rozporu s ustanovením čl. VI. smlouvy o platebních podmínkách, obviněný učinil s vědomím rizika pečlivě
ošetřeného smlouvou, že zhotovitel by z těch či oněch dobře myslitelných důvodů
mohl dílo opustit podstatně nedokončené, aniž by přitom dopředu zinkasované
peníze za nedokončené práce družstvu vrátil, k čemuž také došlo, přitom v době,
kdy zjevně neopatrné a riskantní vyplacení velké finanční částky předem v
rozporu s uzavřenou smlouvou a bez vědomí kohokoli z družstva a bez jakékoli
reálné záruky uskutečnil, obviněný ve svém zralém věku, při své dostatečné
praktické zkušenosti i inteligenci a při svém nechorobném duševním stavu z
logiky věci musel počítat s reálně myslitelným nepříznivým škodným dopadem své
excesivní platební benevolence vůči zhotoviteli do finanční sféry družstva jako
s nikoli nereálnou neblahou eventualitou, a pro případ, že tento reálně
myslitelný nepříznivý vývoj nastane, byl s ním přinejmenším i smířen, a to tím
spíše, jestliže právě jeho přinejmenším hrubě neopatrný způsob proplacení prací
zhotoviteli předem v rozporu s postupem dohodnutým uvnitř družstva a zároveň i
v rozporu se zněním uzavřené smlouvy byl jednou z rozhodujících příčin škodného
následku v podobě nevratného vyvedení našetřených peněžních prostředků
potřebných k dokončení zahájených rekonstrukčních prací z dispozice družstva, a
tedy i následného dlouhodobě neutěšeného stavu nefunkčnosti lodžií, čímž byli
obyvatelé domu výrazně poškozeni na svém právu své obytné prostory nerušeně
užívat.
Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst.
1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) let. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu
obchodních společností a družstev a výkonu funkce správce majetku třetích osob
na dobu 3 (tří) let.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5
To 58/2011, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola
dovolání ze dne 21. 5. 2011, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Dovolatel rozdělil námitky uplatněné ve svém mimořádném
opravném prostředku do čtyř okruhů. V první řadě se zabýval právním posouzením
otázky subjektivní stránky a z toho plynoucí absence úmyslného zavinění ve
vztahu k jednání a současně ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení
škody nikoli malé. I přes podrobnější rozvedení popisu skutku ze strany
odvolacího soudu, ve skutkové větě stále téměř zcela absentuje vymezení
rozhodných skutečností, ze kterých je dovozován nepřímý úmysl. Konkrétně je
nedostatečně popsáno, z čeho by mělo plynout smíření dovolatele se vznikem
jakékoli škody. Otázka smíření dovolatele s následkem není v popisu skutku
opětovně nijak řešena. Současně nebyla v řízení nijak prokázána ani vědomost
dovolatele o tom, že porušuje zákon. Pokud jde o vyplácení záloh, na kterém je
postavena vědomost o porušení povinnosti spravovat majetek, potom dovolatel
nesčetněkrát v řízení uváděl, že takto jednal v zájmu družstva. Žádným z
provedených důkazů pak toto tvrzení nebylo vyvráceno. S přihlédnutím zejména k
bezproblémovosti veškerých realizovaných zakázek a následným jednáním
dovolatele, když podal trestní oznámení na F. V., nelze tvrdit, že v případě
jistoty vzniku škody by i přesto dovolatel takto jednal, ať už z jakéhokoli
důvodu. Jinými slovy dovolatel soudům nižších stupňů vytkl, že rozsudek
neobsahuje ve výroku o vině dostatečný skutkový popis subjektivní stránky
trestného činu, pokud se jedná o smíření dovolatele se vznikem škody nikoli
malé, jež je jedním ze základních znaků nepřímého úmyslu jako formy zavinění,
čímž odporuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Dále soudy podle jeho názoru
pochybily i v tom, že nesprávně hmotně právně posoudily skutek, resp. formu
zavinění, ve které byl spáchán. Pokud by se vůbec jednalo o jednání dovolatele,
které bylo v kauzálním nexu se škodou, mohlo by se jednat toliko o nedbalostní
jednání konkrétně spáchané ve formě nevědomé nedbalosti.
Následně se dovolatel zabýval nesprávnou aplikací zásady subsidiarity trestní
represe uvedené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s touto
námitkou dovolatel namítl, že poškozené družstvo se k trestnímu řízení
nepřipojilo se svým nárokem na náhradu škody. Nárok na náhradu škody byl
uplatněn až žalobou ze dne 31. 12. 2010. Nosným prvkem argumentace poškozeného
družstva v civilním řízení byl právě odkaz na pravomocné rozhodnutí v tomto
trestním řízení. Je tedy zřejmé, co bylo cílem podaného trestního oznámení.
Odvolací soud v podstatě na celé straně 10 napadeného usnesení shrnul, že si je
vědom veškerých skutečností, které by aplikaci této zásady odůvodňovaly,
nicméně pak uvedl, že je nedůvodné tuto zásadu na jednání dovolatele aplikovat.
Neuvedl však ani náznakem v čem spatřuje celospolečenský dopad jednání
dovolatele, které je nutno řešit prostředky trestního práva. Naopak veškeré
zjištěné skutečnosti spíše naplňují to, co odvolací soud obecně uváděl ve
prospěch aplikace této zásady.
Další dovolatelova námitka spočívala v tom, že i přes značnou rozsáhlost popisu
skutku napadené usnesení neobsahuje žádné okolnosti, ze kterých by plynulo
srozumění dovolatele se vznikem jakékoli škody. Kromě toho odvolací soud pouze
obecně formuloval čeho si je při posuzování možné aplikace zásady ultima ratio
vědom, avšak nijak se nevypořádal s tím, co nastínil Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve svém kasačním rozhodnutí (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010). Zejména se
nezabýval otázkou míry zavinění zhotovitele F. V. a s tím související otázkou,
zda škoda nevznikla především vinou jeho, ačkoli právě tato okolnost jako
důležitá byla Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí akcentována. Současně ani
odvolací soud dostatečně neuvedl, v jakých okolnostech spatřuje onu
společenskou škodlivost jednání dovolatele. Veškerá argumentace odvolacího
soudu vycházela pouze a jedině z otázek týkajících se soukromoprávního vztahu
mezi statutárním orgánem družstva a jeho členy. Zcela pak ignoroval fakt, že
také dovolatel předmětný dům obývá a jeho manželka je členkou družstva.
Nepochybně i tato skutečnost je významná pro posouzení společenské škodlivosti
jednání dovolatele.
Poslední dovolatelova námitka se týkala porušení zásad spravedlivého procesu z
důvodu vydání překvapivého rozhodnutí spočívajícím v nepředvídatelném výroku a
s tím spojeným možným porušením totožnosti skutku. Podle dovolatele totožnost
skutku popsaného v usnesení trestního stíhání a následně v obžalobě s popisem
skutku uvedeným v napadeném rozsudku je minimálně na hraně legality trestního
procesu. I kdyby však zachována totožnost skutku byla, pak lze tvrdit, že
způsobem, jakým zejména odvolací soud při změně rozsudku soudu prvního stupně
postupoval, byl dovolatel zkrácen na svých ústavně zaručených právech na
spravedlivý proces. Odvolací soud v napadeném rozsudku změnil popis skutku tak,
že vinu dovolatele a naplnění zejména subjektivní stránky trestného činu
postavil na odlišných skutkových zjištěních než soud prvního stupně. Vzhledem k
tomu, že se uvedené měl možnost dovolatel reálně dozvědět až z napadeného
rozsudku, byl absolutně zkrácen na možnosti se k těmto skutečnostem jakýmkoli
způsobem vyjádřit. Proto nese takovéto rozhodnutí znaky překvapivosti, což je
porušením práva na spravedlivý proces. Kromě zákonných formálních náležitostí
by měl být popis skutku dostatečně určitý, jasný a pro dovolatele srozumitelný.
Z popisu skutku není ani patrno, jakým konkrétním jednáním měl dovolatel
trestný čin spáchat, zda-li uzavřením dodatku, vyplacením záloh či rezignací na
poradu s právně vzdělanou místopředsedkyní. Také popis subjektivní stránky je
učiněn značně chaoticky. Zejména konstatace volní stránky jednání dovolatele je
dosti problematická, neboť se jedná spíše o umělou konstrukci cílenou k
vyhovění závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu uvedenému v jeho kasačním
usnesení. Proto dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že vydal překvapivé
rozhodnutí, čímž porušil jednak právo dovolatele na obhajobu a jednak čl. 36
Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na spravedlivý proces.
Závěrem dovolatel navrhl, aby k dovolání byla podle ustanovení § 265k odst. 1
tr. ř. zrušena obě rozhodnutí, a to jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 4. 1. 2011, sp. zn. 50 T 159/2009, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011. Současně navrhl, aby v souladu s
ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolatele obžaloby zprostil.
Ve svém sdělení datovaném 1. 6. 2011 dovolatel sdělil soudu, že souhlasí s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného M. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v
tom smyslu, že odvolací soud dovodil, že – vedle toho, že obviněný musel být
zjevně srozuměn s rozporem svého postupu s § 243 odst. 3 obchodního zákoníku,
při zohlednění čl. 28 bod 7. stanov družstva, což nijak zásadně nezpochybnil
ani dříve Nejvyšší soud – excesy obviněného z naznačených stanovených pravidel
byly natolik flagrantní, že musel být přinejmenším srozuměn se škodným
následkem, a to ve vztahu k objemu a hodnotě souvisejících závazkových vztahů
jistě ve výši nejméně škody nikoli malé. Současně potom umožnění vyplacení
plateb ve výši přesahující 500.000,- Kč zhotoviteli, který zjevně neplnil své
povinnosti, značí vztah obviněného k závadnému následku ve formě škody v úrovni
vědomé nedbalosti. Podstatné skutkové okolnosti pro uvedené závěry jsou potom
popsány ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu,
přičemž bližší právní rozbor jmenovaný soud podává na straně 7 až 9 tohoto
rozhodnutí. Ze slovního, logického a teleologického výkladu zákonného
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako
pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se
má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě
rozměr morální, etický a hodnotový. V návaznosti na to se státní zástupce
domnívá, že (zejména ať se již poškozený náhrady škody domáhá – z nezjištěných
a ani nezjišťovaných důvodů – v jakémkoli řízení) je namístě přijmout závěry
odvolacího soudu, podle nichž obecně vzato jistě není namístě kriminalizovat
každé pochybení činovníků často malých bytových družstev pouze pro jejich
neprofesionalitu, což se však netýká posuzovaného případu, v jehož rámci
obviněný jednal proti oprávněným zájmům družstva postupem takové povahy a
intenzity, že rezignace na trestní postih (při současném zohlednění, že jinak
došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty) nepřipadá v úvahu. V návaznosti
na to lze doplnit, že k pochybení zjevně došlo i na straně F. V., zhotovitele
díla, nicméně v rámci této trestní věci je zásadní závěr o jednání obviněného a
o jeho trestní odpovědnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu státní zástupce
neshledal ani překvapivým, neboť tento soud se neodchýlil od hodnocení důkazů
provedeného soudem prvního stupně, ani od jeho skutkových zjištění či právních
závěrů, ale pouze blíže doplnil (ve výroku o vině i v odůvodnění) určité
okolnosti týkající se aktuální podstaty rozhodovací činnosti soudů obou stupňů,
vymezenou pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho kasačním rozhodnutí.
Takový postup přitom znaky jakékoli překvapivosti zjevně nevykazuje.
V konečném důsledku proto státní zástupce dovodil, že veškerá argumentace
obviněného je zjevně neopodstatněná a podané dovolání tudíž navrhl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného M. P. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl obviněným M. P., uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl
zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízením napadenému rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání
zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro
odmítnutí dovolání obviněného, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost
a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutím
předcházející.
Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v
předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III.
ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn.
IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č.
34, str. 257; podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn.
II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sbírky nálezů a usnesení ÚS;
dále srov. nálezy pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).
V té souvislosti se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou dovolatele týkající
se totožnosti skutku popsaného v usnesení trestního stíhání (zřejmě myšleno v
usnesení o zahájení trestního stíhání) a následně v obžalobě s popisem skutku
uvedeným v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jež je podle dovolatele
minimálně na hraně legality trestního procesu, a to přesto, že nenaplňuje
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle uplatněné
námitky dovolatele, i v případě, že by byla zachována totožnost skutku, pak lze
tvrdit, že způsobem, jakým zejména odvolací soud při změně rozsudku soudu
prvního stupně postupoval, byl dovolatel zkrácen na svých ústavně zaručených
právech na spravedlivý proces. Odvolací soud v napadeném rozsudku změnil popis
skutku tak, že vinu dovolatele a naplnění zejména subjektivní stránky trestného
činu postavil na odlišných skutkových zjištěních než soud prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že se toto odlišné vymezení skutku měl možnost dovolatel
reálně dozvědět až z napadeného rozsudku, byl absolutně zkrácen na možnosti se
k těmto skutečnostem jakýmkoli způsobem vyjádřit. Proto nese takovéto
rozhodnutí znaky překvapivosti, což je porušením práva na spravedlivý proces. Z
popisu skutku není ani patrno, jakým konkrétním jednáním měl dovolatel trestný
čin spáchat. Zda-li uzavřením dodatku, vyplacením záloh či rezignací na poradu
s právně vzdělanou místopředsedkyní. Proto dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že
vydal překvapivé rozhodnutí, čímž porušil jednak právo dovolatele na obhajobu a
jednak čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na
spravedlivý proces.
Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je
důsledkem uplatnění obžalovací zásady (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Zároveň je tím
formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je
soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o
obžalovaném a o skutku, který je uveden v žalobním návrhu obžaloby (srov. § 220
odst. 1 tr. ř.). Soud tyto meze nesmí překročit. Vymezení pojmu skutek
ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní
projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale je třeba zkoumat
tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V
obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v
jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo
nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost
vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o
zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu
na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obviněného) a následkem,
který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu skutku
vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a
následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při
posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v
obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. Teorie a
praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými
okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí
shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí
přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v
hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo
zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě
přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby,
nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, a ze dne 22. 11. 1963, sp. zn. 6 Tz
21/63; viz č. 6/1962 a č. 19/1964 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, do jaké míry je
soud oprávněn odchýlit se od obžaloby, aby byla ještě zachována totožnost
skutku, bude záležet na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu odchylek. Soud
tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek,
na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat
se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj
výsledky hlavního líčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1972,
sp. zn. 2 Tz 169/71; viz např. č. 9/1972 a č. 41/1972 Sb. rozh. tr.).
Totožnost
skutku bude zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní),
jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná
shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo
obojí) jsou v případech, jak byly právě uvedeny alespoň částečně shodné, shoda
ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové
okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace,
která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové
okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky
činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94;
viz č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny
v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času,
místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace,
když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Od skutku je nutno
odlišovat popis skutku jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí
orgánu činného v trestním řízení (usnesení o zahájení trestního stíhání,
obžaloby, návrhu na potrestání, rozsudku, trestního příkazu, usnesení o
zastavení trestního stíhání atd.); popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření
těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění
jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Proto zejména ve
výroku odsuzujícího rozsudku, v jeho tzv. skutkové větě, musí soud uvést
všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě
konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného
ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Soud je sice
vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při
zachování totožnosti skutku soud musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal
použité právní kvalifikaci skutku (srov. č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud v návaznosti na shora uvedené zrušující usnesení Nejvyššího soudu
a v souladu s uloženými pokyny upravil skutkovou větu výroku o vině ve svém
rozsudku tak, že obviněný M. P. „ač jako řádný hospodář měl ve funkci
představenstva Bytového družstva Z. činit veškeré právní úkony týkající se
tohoto družstva a jeho majetku odpovědně a svědomitě …“, přesto se dopustil
souzeného jednání, čímž „… zcela rezignoval na zákonem mu uloženou povinnost
týkající se řádné péče jemu svěřeného majetku a zapříčinil tak vztah, kdy s
ohledem na rozsah zakázky bylo možné reálně očekávat vznik škody na majetku
družstva, k níž následně také došlo, přičemž s tímto následkem musel být i v
důsledku absence jakékoliv kontroly ze strany kompetentních osob předem smířen
a minimálně bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane tak značný následek
…“.
Odvolací soud dále upravil skutkovou větu a vyjádřil v ní naplnění subjektivní
stránky tak, že obviněný „ač měl ve funkci předsedy představenstva družstva
jako řádný hospodář činit veškeré právní úkony týkající se družstva a jeho
majetku odpovědně a svědomitě …“, přesto uzavřel pro družstvo nevýhodný dodatek
ke smlouvě, „… což učinil o své vůli s vědomím, že se tak odchyluje od původně
smluvně zakotvené obezřetnosti družstva …“, když dále „… obviněný zároveň o své
vůli rezignoval na přirozenou i zákonem uloženou povinnost odpovědné osoby při
správě cizího majetku vyplácet svěřené finanční prostředky s náležitou
opatrností, pokud možno adekvátně oproti současně probíhajícím protiplněním,
zejména však striktně podle podmínek vynakládání peněz výslovně stanovených
vůlí vlastníka v zájmu prevence vzniku možných škod na finančních prostředcích
…“, přičemž změnu smlouvy a vyplacení prakticky celé ceny stavebních prací „…
obviněný učinil s vědomím rizika pečlivě ošetřeného smlouvou …, přitom v době,
kdy zjevně neopatrné a riskantní vyplacení velké finanční částky předem v
rozporu s uzavřenou smlouvou a bez vědomí kohokoli z družstva a bez jakékoli
reálné záruky uskutečnil obviněný ve svém zralém věku, při své dostatečné
praktické zkušenosti i inteligenci a při svém nechorobném duševním stavu z
logiky věci musel počítat s reálně myslitelným nepříznivým škodným dopadem své
excesivní platební benevolence vůči zhotoviteli do finanční sféry družstva jako
s nikoli nereálnou neblahou eventualitou, a pro případ, že tento reálně
myslitelný nepříznivý vývoj nastane, byl s ním přinejmenším i smířen, a to tím
spíše, jestliže právě jeho přinejmenším hrubě neopatrný způsob proplacení prací
zhotoviteli předem v rozporu s postupem dohodnutým uvnitř družstva a zároveň i
v rozporu se zněním uzavřené smlouvy byl jednou z rozhodujících příčin škodného
následku …“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poté poznamenal, že
pokud jde o skutková zjištění učiněná nalézacím soudem (která při respektování
postulátu totožnosti skutku odvolací soud převzal, rozvedl a přeformuloval),
městský soud neshledal žádné důvody k pochybnostem o jejich správnosti, neboť
jsou jasná a podstatně úplná, jsou založena na v hlavním líčení provedených
důkazech a na jejich logickém a korektním hodnocení tzv. volnou soudcovskou
úvahou ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal znění skutkové věty usnesení o zahájení trestního
stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 41 až 44 spisu), znění
obžaloby (č. l. 188 až 194 spisu) a stejně tak se zabýval i oběma popisy skutků
v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu a neshledal, že by byla porušena
totožnost skutku. Fakt, že znění skutkových vět v rozhodnutí nalézacího a
zejména odvolacího soudu jsou mnohem podrobnější, pokud jde o popis okolností
naplňujících subjektivní stránku jednání dovolatele, je dán tím, že soudy
postupovaly v souladu s tím, co jim Nejvyšší soud ve shora uvedeném předchozím
usnesení uložil. Samotné rozšíření popisu skutku neznamená, že by se změnila
jeho podstata, zvláště když podstatné skutečnosti zůstaly zachovány. Výše již
bylo zdůrazněno, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v
okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska mimo jiné
formy zavinění, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena, jako je
tomu v projednávaném případě. Popis skutku obsahuje slovní vyjádření těch
skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění
jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Nalézací soud
nebyl povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby nebo z původního
zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, ale při zachování totožnosti skutku
přizpůsobil jeho popis tak, jak mu bylo uloženo. Obdobným způsobem postupoval i
odvolací soud, který popis skutku ve svém rozsudku dále upřesnil a
konkretizoval.
Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného uplatněnými v dovolání,
které se týkaly zejména úmyslného zavinění ve vztahu ke způsobené škodě u
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, který je mu
napadeným rozsudkem odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu
kladen za vinu.
Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je
tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a
nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou
výhodu. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda
nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být uložena některým ustanovením
zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co
se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být
formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče,
náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem,
právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn
svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku
povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí
opatrovaného (spravovaného) majetku. V povinnosti opatrovat cizí majetek je
zdůrazněn spíše požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením
či odcizením, zatímco v povinnosti spravovat cizí majetek lze spatřovat nutnost
aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku, který předpokládá širší okruh
možných majetkových dispozic. Pokud ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku váže
trestní odpovědnost na porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, která byla pachateli uložena zákonem, lze ho v této části považovat za
skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní
právní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost. Zákonem uloženou
povinnost lze dovodit také v případě člena statutárního orgánu obchodní
společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této obchodní společnosti nebo
družstva (§ 66 odst. 2, § 567 a 570 obchodního zákoníku); dále viz též
ustanovení § 79a, § 93 odst. 4, § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 a § 243 odst. 8
obchodního zákoníku, z nichž vyplývá povinnost členů statutárních orgánů
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Kromě případů vyplývajících
z porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek osobami za podmínek
uvedených v jednotlivých případech ze zákona nebo na podkladě smlouvy přichází
v úvahu postih za trestný čin podle § 220 tr. zákoníku (někdy jako subsidiární)
i v dalších oblastech, kde pachatel činí dispozice s cizím majetkem, zejména
pak v souvislosti s podnikatelskou činností.
Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku
vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i
úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. jestliže pachatel ví o
tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek a že tím může jinému způsobit škodu nikoli malou, a je s
tímto následkem, resp. účinkem srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k
porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení
škody nikoli malé na něm. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (§ 138 odst. 1
tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího
následku uvedeného v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17
písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné. Trestní
zákoník zná i přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti
podle § 221 tr. zákoníku, který v základní skutkové podstatě z hlediska
subjektivní stránky požaduje hrubou nedbalost (srov. § 16 odst. 2 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval dovoláním obviněného v téže věci, kdy
rozhodl usnesením ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, tak, že podle §
265k odst. 1 tr. ř. původní usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5.
2010, sp. zn. 5 To 153/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9.
2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc obviněného M. P. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že
nepostupoval správně, jestliže neodstranil formální pochybení nalézacího soudu
spočívající v tom, že ve skutkové větě výroku o vině nepopsal skutkovými
okolnostmi, v čem je spatřováno úmyslné zavinění obviněného, které se musí
vztahovat jak k porušení podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i k způsobení škody
nikoli malé jinému ve smyslu § 220 odst. 1 tr. zákoníku, což je třeba též
náležitě vyjádřit popisem skutkových okolností, z kterých takový závěr vyplývá,
zatímco k způsobení škody značné podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se
může vztahovat i nedbalost (srov. str. 11 usnesení Nejvyššího soudu). Jinými
slovy odvolací soud nenapravil pochybení nalézacího soudu a ani v popisu skutku
ve výroku o vině, ani v odůvodnění svého usnesení ze dne 11. května 2010, sp.
zn. 5 To 153/2010, náležitě nevyjádřil subjektivní stránku předmětného
trestného činu ve vztahu ke způsobené škodě podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a
podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. str. 13 usnesení Nejvyššího
soudu). Přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že tento požadavek je tím více důvodný,
jestliže trestní zákoník obsahuje jak úmyslnou, tak i nedbalostní formu
skutkové podstaty téhož trestného činu, jako tomu je u trestného činu porušení
povinnosti při správě cizího majetku (srov. § 220 a § 221 tr. zákoníku),
zvláště když v odůvodnění tehdejšího usnesení odvolacího soudu, byl učiněn
závěr, že „… obsahem úmyslného zavinění není snad jeho chtění či srozumění se
vznikem škody; způsobená škoda ovšem v daném případě je bezpečně zahrnuta
vědomou nedbalostí pachatele, a to s ohledem na okolnosti nepochybně i
nedbalostí hrubou …“ (str. 5 uvedeného usnesení odvolacího soudu), který spíše
nasvědčuje právní kvalifikaci přečinu porušení povinnosti při správě cizího
majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, který vyžaduje i
zmiňovanou hrubou nedbalost, která není znakem úmyslné formy tohoto přečinu
podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se také vyjádřil k
tomu, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku přichází v úvahu až po náležitém vyjasnění otázek vztahujících se
k zavinění, tak jak na ně bylo shora poukázáno, neboť i míra zavinění je vedle
zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků,
okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele a jeho pohnutky, záměru
nebo cíle, jednou z důležitých okolností pro posouzení společenské škodlivosti,
které je pak základem uplatnění uvedené trestněprávní zásady subsidiarity
trestní represe. Z těchto hledisek má nepochybně mimo jiné i význam, zda
„škoda, kterou utrpělo družstvo, vznikla především vinou podvodného jednání
zhotovitele, který dovolatele a tím i celé družstvo uvedl v omyl tím, že v
případě vyplacení peněz dopředu dílo dokončí“, jak namítal obviněný ve svém
dovolání, či z jiného důvodu (srov. str. 14 usnesení Nejvyššího soudu).
V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul, že v novém řízení se bude
nalézací soud znovu zabývat právní kvalifikací jednání obviněného z hlediska
naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle ustanovení § 220 tr. zák., přičemž musí mít za prokázané,
že úmysl obviněného směřoval přinejmenším ke vzniku škody nikoli malé podle §
220 odst. 1 tr. zák., zatímco ve vztahu ke značné škodě podle § 220 odst. 2
písm. b) tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti. Dále nalézacímu soudu uložil,
aby v popisu skutku případného výroku o vině rozvedl, na základě jakých
skutkových okolností dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného
přečinu ve vztahu ke způsobené škodě. Přitom měl soud prvního stupně při popisu
skutku respektovat, že dovolání bylo podáno obviněným samozřejmě pouze v jeho
prospěch, a proto nelze v dalším řízení v souladu s principem zákazu
reformationis in peius zhoršit postavení obviněného, což však nevylučuje
konkretizaci popisu skutkových okolností příslušné formy zavinění. Zároveň se
měl s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabývat zásadou
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio, a to
ve smyslu námitek uplatněných obviněným M. P..
Pro připomenutí je třeba uvést, že dovolatel M. P. v rámci první uplatněné
námitky zdůraznil, že i přes podrobnější rozvedení popisu skutku ze strany
odvolacího soudu, ve skutkové větě stále téměř zcela absentuje vymezení
rozhodných skutečností, ze kterých je dovozován nepřímý úmysl. Konkrétně je
nedostatečně popsáno, z čeho by mělo plynout smíření dovolatele se vznikem
jakékoli škody. Současně nebyla v řízení nijak prokázána ani vědomost
dovolatele o tom, že porušuje zákon. Jinými slovy dovolatel soudům nižších
stupňů vytkl, že rozsudek neobsahuje ve výroku o vině popis subjektivní stránky
trestného činu, pokud se jedná o smíření dovolatele se vznikem škody nikoli
malé, jako jeden ze základních znaků nepřímého úmyslu jako formy zavinění, čímž
odporuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Dále soudy pochybily v tom, že
nesprávně hmotně právně posoudily skutek, resp. formu zavinění, ve které byl
spáchán. Pokud by se vůbec jednalo o jednání dovolatele, které bylo v kauzálním
nexu se škodou, mohlo by se jednat toliko o nedbalostní jednání konkrétně
spáchané ve formě nevědomé nedbalosti. S tímto také úzce souvisí další
dovolatelem uplatněné námitky [ad c)], že odvolací soud se nezabýval otázkou
míry zavinění zhotovitele F. V. a s tím související otázkou, zda škoda
nevznikla především vinou jeho, ačkoli právě tato okolnost jako důležitá byla
Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí akcentována. Současně odvolací soud ani
dostatečně neuvedl, v jakých okolnostech spatřuje onu společenskou škodlivost
jednání dovolatele.
V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že obviněný M. P. i bez
potřebného technického vzdělání měl považovat za krajně podezřelý návrh
zhotovitele, učiněný v tak krátké době po uzavření smlouvy, a neměl jej bez
dalšího akceptovat. Obviněný postupem, který zvolil, nedostál svým zákonným
povinnostem, návrh neprověřil, akceptoval jej, ačkoli byl minimálně velmi
nestandardní a v rozporu s ustanovením § 243 obchodního zákoníku jej podepsal.
Navíc jak vyplynulo z výpovědí slyšených členů družstva, i laickým okem bylo
možné zhodnotit postup rekonstrukčních prací, resp. spíše jejich zastavení. I
přes tuto okolnost obviněný dál vyplácel prostředky družstva podle
předkládaných faktur, rezignoval na své povinnosti předsedy družstva a
nepostupoval proto s péčí řádného hospodáře. Jelikož se jednalo o rozsáhlou
zakázku, bylo možné reálně očekávat vznik škody, pokud není kontrolováno, zda
odvedené práce odpovídají vynaloženým prostředkům a tyto jsou stále vypláceny.
K následku došlo, a to ve značném rozsahu. Právě s ohledem na takovou
podstatnou změnu, jíž byla změna ve vyplácení finančních prostředků družstva,
musel obviněný s tímto následkem počítat, a jelikož platby realizoval, aniž by
došlo ke kontrole odvedených prací, byl s takovým následkem zároveň srozuměn.
Obviněný svým postupem, kdy nepochopitelně akceptoval nestandardní návrh
zhotovitele, bez sebemenší konzultace minimálně s místopředsedkyní družstva či
stavebním odborníkem, vznik škody zapříčinil (srov. str. 5 rozsudku nalézacího
soudu). Podle nalézacího soudu vznik škody nelze přičítat pouze zhotoviteli,
který inkasoval finanční prostředky a rekonstrukci neprováděl, jak měl, protože
obviněný k jejímu vzniku stoprocentně přispěl a jeho jednání bylo jednou z
příčin jejího vzniku (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). K tomuto dodal,
že obviněný svou nedostatečnou péčí o majetek družstva výrazně ke vzniku škody
přispěl a za toto jednání je také trestně postihován a není mu nijak přičítáno
jednání jiné osoby (zhotovitele) – srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu. Ke
znaku subjektivní stránky nalézací soud uzavřel, že jednání obviněného je
zahrnuto nepřímým úmyslem, včetně nepřímého úmyslu ve vztahu ke vzniku škody
nikoli malé, přičemž skutečně vzniklý účinek – škoda značná je zahrnuta
zaviněním nedbalostním, neboť z výsledků dokazování nelze jiný závěr učinit
(srov. taktéž str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
Na základě odvolání obviněného M. P. se věcí znovu zabýval Městský soud v
Praze. Hned na počátku je třeba uvést, že skutkovým okolnostem i právním
závěrům věnoval ve svém rozhodnutí značnou pozornost, přesto však nevyhodnotil
správně zejména z hlediska formy zavinění všechny rozhodné skutečnosti, a proto
také o jeho právních závěrech vznikají přinejmenším nikoli nepodstatné
pochybnosti. Navíc popis skutku ve výroku o vině neodpovídá ustanovení § 120
odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., poněvadž tzv. skutková věta výroku o vině je
zbytečně rozsáhlá a mnohomluvná, používá zákonných pojmů, konkrétně termín
„smířen“, a to na místo popisu skutkových okolností, z kterých smíření, resp.
srozumění vyplývá, a pokud již takové skutkové vyjádření obsahuje, nasvědčuje
spíše nedbalostnímu zavinění, jako tomu je u formulace „… právě jeho
přinejmenším hrubě neopatrný způsob proplacení prací zhotoviteli předem … byl
jednou z rozhodujících příčin škodného následku …“. Hrubá neopatrnost nesvědčí
totiž ve smyslu trestněprávní nauky i ustálené judikatury srozumění, které i ve
formě smíření vyjadřuje volní složku, ale zavinění ve formě nedbalosti, neboť
kritériem nedbalosti v obou jejich formách [vědomé i nevědomé ve smyslu § 16
odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] je právě zachování potřebné míry opatrnosti,
přičemž míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska
při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní
odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za
zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem
platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž
pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu [§ 16 odst. 1
písm. a)], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i
vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (blíže srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 184 a
násl.). Z hlediska hrubé nedbalosti srov. v tomto směru i dikci § 16 odst. 2
tr. zákoníku.
K popisu skutku se odvolací soud vyjádřil podrobněji v odůvodnění svého
rozhodnutí, v němž uvedl, že na podkladě skutkového stavu, který byl v
napadeném rozsudku správně a úplně zjištěn, pouze konkretizoval a upřesnil
popis obvodním soudem nalezených faktů, které vyplynuly z dokazování a jeho
logického hodnocení, jak vyplývají z napadeného rozsudku (srov. str. 5 až 6
rozsudku odvolacího soudu). Obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že členové
družstva a zejména jeho představenstva mají právo očekávat, že finanční
prostředky v rámci relativně nákladné investice budou vynakládány obezřetně a
kontrolovaně ve smyslu obecně vžitého i psaným právem stvrzovaného konceptu
„péče řádného hospodáře“, a zejména pak i striktně podle výslovných konkrétních
dispozic nakládání se společnými penězi, jak vzešly z interního procesu
kolektivního usnášení družstva o rekonstrukci lodžií. Nejen ze zákonů, jak
vysvětleno přiléhavě v napadeném rozsudku, ale zcela bezproblémově i z
přirozeného uspořádání věcí muselo být obviněnému (jako dobrovolnému
vykonavateli kolektivní vůle družstva) naprosto zřejmé, že nemůže sám měnit
uzavřenou smlouvu a zejména že se nemůže a nesmí podstatněji odchýlit ve
prospěch zhotovitele od pro něj z povahy věci závazného způsobu nakládání se
svěřenými finančními prostředky, ledaže by pro případné změny ve způsobu
provádění prací a způsobu jejich proplácení (ve smlouvě akceptované
zhotovitelem) v rámci demokratického nalézání společné vůle nalezl v družstvu
souhlas (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Akt změny smlouvy učiněný
obviněným za družstvo, bez vědomí kohokoli jiného z družstva včetně právně
vzdělané místopředsedkyně, významně hovoří o vůli obviněného zrušit právě ty
mechanismy rozumně zakotvené ve smlouvě, které měly podstatně snižovat riziko,
že peníze shromážděné na rekonstrukci lodžií přijdou vniveč, aniž by práce byla
řádně a úplně provedena. Nepochybně jakožto významná objektivní skutková
okolnost (akt jednání obviněného) byl fakt svévolné změny důležitého článku
smlouvy bez vědomí a souhlasu kohokoli z družstva již ve sdělení obvinění, v
obžalobě i v prvním rozsudku dříve zdůrazňován, neboť právě i z něj nepřímo,
nicméně v jasné logice vyplývá úmyslné zavinění pachatele především ke skutkové
okolnosti či znaku skutkové podstaty porušení podle zákona mu uložené (i
smluvně převzaté) povinnosti opatrovat s péčí řádného hospodáře svěřené peníze
a plnit při jejich vynakládání konkrétní pokyny vlastníka pro dispozice s nimi. Zároveň z do poslední chvíle před ostatními členy družstva utajovaných postupů
nerespektujících předchozí úradu vtělenou do smlouvy vyplývá v logickém sepjetí
též přinejmenším nepřímý úmysl obviněného ke způsobení škody přinejmenším
nikoli malé jakožto reálně možnému, logicky předpokládatelnému důsledku
odchýlení se od postupů, jejichž účelem bylo předvídatelným škodám zabránit.
Právě zrušení smluvně ošetřené podmínky postupného vyplácení peněz po etapách a
adekvátně v rozumném souladu s postupným kvalitním prováděním, dokončováním a
odevzdáváním částí objednaného díla či stavebních prací ze strany obviněného
vypovídá o přinejmenším eventuálním srozumění pachatele s neblahým škodným
následkem, kterému mělo obezřetné, rozumné, obvyklým zvyklostem při stavebních
zakázkách odpovídající ustanovení smlouvy o postupném dokončování samostatných
částí renovace a o tomu odpovídajících postupně (zálohově) prováděných úhradách
stavebních prací odpovídat (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Fakt, že
obviněný dokonce ještě na konci měsíce srpna dne 27. 8. 2007, za situace zjevně
žalostného stavu díla a skomírání až zastavení smluvených prací, odesílá
zhotoviteli částku 50.000,- Kč, bez důvodných pochybností opodstatňuje závěr
pachatele o úmyslném zavinění, neboť obviněný přinejmenším věděl, že tuto
částku zasílá k rukám člověka, který řadu předchozích statisícových plateb
dopředu inkasoval, aniž by tyto prostředky aktuálně investoval do pokračování v
díle, tedy i věděl, že k tomu může dojít i u této platby, která již stav
zjevného nepokračování v prakticky zhotovitelem opuštěném díle nemohla zvrátit,
a jestliže tak učinil navzdory všem očividným poruchám průběhu prací proti
sjednané smlouvě, které mu nemohly unikat, pak s tím byl zajisté i přinejmenším
eventuálně srozuměn. Škoda podstatně větší než 25.000,- Kč (dolní hranice
kategorie škody nikoli malé) je zahrnuta úmyslným zaviněním pachatele ve formě
přinejmenším nepřímého úmyslu. Škoda podstatně vyšší než 500.000,- Kč (dolní
hranice kategorie značné škody) je zahrnuta zaviněním pachatele ve formě
přinejmenším vědomé nedbalosti, neboť vyplácením mnoha statisícových částek za
situace zjevného opadnutí počáteční aktivity při bouracích pracích a následného
zjevného deficitu v provádění odborných řemeslných prací pachateli muselo být
zřejmé reálně hrozící nebezpečí ze strany zhotovitele zjevně nezpůsobilého k
plnění, jak se k němu ve smlouvě zavázal, přitom obviněný (přinejmenším) v
rozporu s nastoupenou tendencí a bez jakýchkoli přiměřených důvodů spoléhal, že
zasíláním dalších a dalších statisícových částek, aniž by docházelo k
pozitivnímu obratu ve zjevně nepříznivém vývoji, k porušení majetkových zájmů
družstva nedojde (srov. str. 8 až 9 rozsudku odvolacího soudu).
Z tohoto vyjádření odvolacího soudu vyplývá, že úmyslné zavinění ve formě
eventuálního úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve
vztahu ke škodě nikoli malé dovozoval odvolací soud v návaznosti na závěry
nalézacího soudu především ze zrušení smluvně ošetřené podmínky postupného
vyplácení peněz po etapách a adekvátně v rozumném souladu s postupným kvalitním
prováděním, dokončováním a odevzdáváním částí objednaného díla či stavebních
prací ze strany obviněného a že tedy nepostupoval ve smyslu obecně vžitého i
psaným právem stvrzovaného konceptu „péče řádného hospodáře“, což je však
okolnost odůvodňující především úmyslné zavinění pachatele ve vztahu ke znaku
skutkové podstaty porušení podle zákona mu uložené (i smluvně převzaté)
povinnosti opatrovat majetek družstva jako cizí majetek. Pokud jde o tento znak
neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení již ve svém předchozím usnesení ze dne
19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, a proto je možno v tomto směru na toto
rozhodnutí odkázat. I když tato okolnost má zprostředkovaně význam i pro
zavinění ve vztahu ke způsobené škodě, nemůže to být okolnost rozhodující, jak
naopak uzavřel odvolací soud, neboť pak by rozlišování zavinění k jednotlivým
znakům přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst.
1, 2 písm. b) tr. zákoníku ztrácelo svou opodstatněnost a důležitost. Podstatně
větší význam by mohla mít z hlediska úmyslného zavinění ve vztahu k okolnosti
způsobení škody nikoli malé také odvolacím soudem, byť jen spíše pro doplnění,
zmíněná okolnost, že obviněný dokonce ještě na konci měsíce srpna dne 27. 8.
2007, za situace zjevně žalostného stavu díla a skomírání až zastavení
smluvených prací, odesílá zhotoviteli částku 50.000,- Kč. V této souvislosti je
však třeba pečlivě hodnotit konkrétní okolnosti, za kterých došlo k vyplacení
této částky, a to zejména již opakovaně Nejvyšším soudem zmíněnou skutečnost,
zda při vyplácení záloh (včetně této konkrétně uvedené částky) nebyl obviněný
zhotovitelem F. V. uveden v omyl a zda mu obviněný uvedené konkrétní částky
nevyplácel právě proto, aby docílil dokončení díla, zvláště, když obviněný v
předmětném domě také sám bydlí a jeho manželka je členkou družstva, jak na to
poukazuje obviněný ve svém dovolání. Dále odvolací soud přes obecné zdůraznění
ve skutkové větě výroku svého rozsudku, že „… obviněný ve svém zralém věku, při
své dostatečné praktické zkušenosti i inteligenci a při svém nechorobném
duševním stavu z logiky věci musel počítat s reálně myslitelným nepříznivým
škodným dopadem své excesivní platební benevolence vůči zhotoviteli do finanční
sféry družstva …“ se nezabýval konkrétními zkušenostmi obviněného s prováděním
takovýchto zakázek a jejich proplácením, když to ani učinit nemohl, neboť
provedené dokazování nebylo dosud na tyto rozhodné okolnosti konkrétně a v
podrobnostech zaměřeno. Těmito okolnostmi, byť by mohly ve vztahu ke způsobené
škodě v rozsahu škody nikoli malé svědčit i jen o nedbalostním zavinění, se
odvolací soud dostatečně nezabýval a náležitě se s nimi v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal.
Podle trestněprávní nauky je to složka vůle, která zahrnuje pachatelovo chtění
nebo srozumění jednat určitým způsobem. Právní závěr o subjektivních znacích
trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
provedeného dokazování. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí
zdůraznil, že význam má i to, zda škoda, kterou družstvo utrpělo, vznikla
především vinou podvodného jednání zhotovitele F. V., který nejen dovolatele,
ale i celé družstvo uvedl v omyl tím, že v případě vyplacení peněz dopředu dílo
dokončí (srov. str. 14 usnesení Nejvyššího soudu). V tomto směru považuje
Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle výsledků dosud provedeného
dokazování nelze souhlasit s tím, jak uvedl nalézací soud, že obviněný ke
vzniku způsobené škody „stoprocentně přispěl“, když jistě podle dosud učiněných
skutkových závěrů obou soudů nebylo zavinění obviněného k způsobené škodě
výlučné či stoprocentní. I když odvolací soud tuto formulaci při odůvodňování
svých závěrů nepoužil, výslovně se od ní nedistancoval, když naopak uvedl, že
rozhodoval „… na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku
správně a úplně zjištěn …“ (str. 5 rozsudku odvolacího soudu).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není ani jasné, jak zvážily i tu
část jednání dovolatele, která by odpovídala tomu, že zřejmě byl uveden v omyl,
pokud jde o dokončení prací na rekonstrukci 23 lodžií bytového domu Z., a to
včetně skutečností vyplývajících z jeho jednání na mimořádné členské schůzi dne
2. 10. 2007, podle níž měl informovat o konzultaci s právníkem na možnost
podání žaloby proti firmě zhotovitele (č. l. 57 spisu), ze zápisu z jednání
mimořádné členské schůze dne 18. 10. 2007, kde předseda družstva seznámil členy
s obsahem dopisu /porušení smlouvy/, který byl doporučeně poslán firmě V. v
minulých dnech – firma V. dokončení prací do 31. 10. 2007, dále podal
informaci, že po 31. 10. 2007 bude odeslán již připravený dopis o „Odstoupení
od smlouvy“ /vypracovala Dr. Prchalová/ a podána žaloba k civilnímu soudu (č.
l. 146 až 147 Přílohy č. 1 spisu), dále z jeho jednání na mimořádné členské
schůzi dne 30. 10. 2007, kde informoval členy družstva o tom, že nechal
zpracovat trestní oznámení na zhotovitele V. (č. l. 59 až 61 spisu), a stejně
tak z jeho výpovědi u hlavního líčení dne 9. 2. 2010 (č. l. 228 až 230 spisu).
Dostatečná pozornost nebyla věnována ani tomu, jak bylo orgány činnými v
trestním řízení na toto oznámení reagováno. Dále je třeba se vypořádat i se
zápisem ze schůzky s majitelem stavební firmy p. V. a stavebním dozorem Ing. Š.
založeným na č. l. 58 spisu. Navíc jak vyplynulo z výpovědi Ing. M. Š., tento
se setkal s majitelem firmy (myšleno zhotovitelem F. V.) asi jednou nebo
dvakrát, kdy ještě nevystupoval z titulu stavebního dozoru, seznámil jej s
neutěšeným stavem jím odvedené práce, na což dostal odpověď, že bude sjednána
náprava, později už V. nebyl k nalezení (srov. č. l. 238 spisu). Také tato
výpověď by mohla nasvědčovat skutečnosti, že obviněný byl F. V. uveden v omyl a
peníze byly jednotlivými jím vystavenými fakturami z něho vylákány. Pokud by
tomu tak bylo, nasvědčovalo by to též spíše nedbalostní formě zavinění (§ 16
tr. zákoníku) ve vztahu ke způsobené škodě jednáním obviněného M. P., než
úmyslnému zavinění, byť ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Z dikce ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že u úmyslné formy
přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu ke škodě nikoli
malé nepostačuje prokázání, že obviněný úmyslně jednal v rozporu se smlouvou a
zákonem, když podepsal dodatek, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval i ke
vzniku škody nikoli malé. Spodní hranice srozumění je v § 15 odst. 2 tr.
zákoníku vyjádřena tím, že pachatel byl alespoň smířen s tím, že způsobem
uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný
účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že
zřejmě dojde k porušení určitého právního statku, zásadně tedy nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný,
mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele,
neboť sleduje svým záměrem účel nebo jiný cíl, který může být z hlediska
trestního práva cílem relevantním, tak i nezávadným, přitom je však pachatel
vždy smířen s tím, že realizace tohoto cíle zřejmě předpokládá způsobení
následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným,
zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.
Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy
provedeného jednání, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu. Soudy sice
podle závazného pokynu Nejvyššího soudu upravily znění skutkové věty, avšak
dostatečně neposoudily míru zavinění obviněného ze všech shora uvedených
hledisek, a to zejména i z hlediska popsaného jednání zhotovitele F. V. a
navazujícího jednání obviněného M. P..
Pokud jde o dikci skutkové věty výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího
soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o
tom, že obviněný při svém popsaném jednání mohl reálně počítat se vznikem
přinejmenším škody nikoli malé, ale jde o to, zda s takovou škodou byl
srozuměn, alespoň ve formě smíření, jak uzavřel v napadeném rozsudku odvolací
soud, anebo bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takové škodě nedojde.
Odlišení těchto dvou subjektivních stavů nelze vyjádřit pouhou zákonnou dikcí
„smíření“ (srov. § 15 odst. 2 tr. zákoníku), jak učinil odvolací soud, ale je
třeba to vyjádřit takovými skutkovými okolnostmi, které odliší tuto úmyslnou
formu zavinění od vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Také
v tomto směru je tedy námitka dovolatele důvodná.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě dodat, že s přihlédnutím
ke všem těmto konkrétně uvedeným okolnostem a původnímu znění odůvodnění
usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010 (srov. str.
4 až 5 odůvodnění), není přesvědčivá ta část odůvodnění nyní přezkoumávaného
rozsudku odvolacího soudu, ve které vysvětluje své závěry z původního rozsudku
(srov. str. 9 druhý odstavec v závorkách). Pro ilustraci Nejvyšší soud uvádí
jen citaci formulace odvolacího soudu, podle které odvolací soud „… dost jasně
nerozlišil mezi na jedné straně striktně právním užitím pojmů úmysl, resp.
nedbalost a na druhé straně užívání těchto pojmů v obecné řeči, v níž se
úmyslem běžně rozumí spíše jen úmysl přímý /chtění/, slovo nedbalost se pak
často užívá ve smyslu neopatrnost, nesvědomitost, nerespektování /nedbání/
uložených dispozic, a to i úmyslné.“ Toto vysvětlení (nehledě k jeho
nelogičnosti spočívající v tom, že nedbalostí se rozumí i úmyslné jednání?!)
vůbec neodpovídá uvedenému odůvodnění původního usnesení odvolacího soudu,
který na straně 4 až 5 neuvádí tyto pojmy ve smyslu „užívání těchto pojmů v
obecné řeči“, ale zcela jasně a zřetelně používá tyto pojmy v jejich právním
smyslu, o čemž svědčí jednak rozlišování úmyslu přímého a eventuálního a vědomé
nedbalosti od nedbalosti nevědomé, navíc s konkrétním poukazem na dikci
ustanovení § 220 tr. zákoníku, a jednak zcela určitý závěr, že „… způsobená
škoda ovšem v daném případě je bezpečně zahrnuta vědomou nedbalostí pachatele,
a to s ohledem na okolnosti nepochybně i nedbalostí hrubou …“ (srov. str. 5
odůvodnění cit. usnesení).
Ze všech výše rozebraných důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání
obviněného M. P. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 5 To 58/2011, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc
obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze
odstranit ve veřejném zasedání; navíc jak odvolatel, tak i státní zástupce,
souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat zejména prokázáním, zda
způsobení škody nikoli malé podle ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku bylo
zahrnuto úmyslným jednáním obviněného M. P. ve formě eventuálního úmyslu, tedy
na základě zvážení všech rozhodných skutečností, jak jsou zachyceny ve spisovém
materiálu, posoudí, zda obviněný M. P. byl srozuměn s následkem svého jednání,
a to škody nikoli malé. Kromě toho vezme v úvahu míru zavinění zhotovitele F.
V. a náležitě posoudí také námitku dovolatele o jeho uvedení v omyl ze strany
tohoto zhotovitele. Následně se opět bude s přihlédnutím k ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku zabývat zásadou subsidiarity trestní represe, a to ve
smyslu uplatněných námitek obviněného v dovolání, podle něhož odvolací soud
přestože uvedl, že si je vědom veškerých skutečností, které by použití zásady
subsidiarity trestní represe odůvodňovaly, následně nelogicky uzavřel, že je
nedůvodné tuto zásadu na jednání dovolatele aplikovat, přičemž však neuvedl ani
náznakem v čem spatřuje celospolečenský dopad jednání dovolatele, které je
nutno řešit prostředky trestního práva. Naopak veškeré zjištěné skutečnosti
podle dovolatele spíše naplňují to, co odvolací soud obecně uváděl ve prospěch
aplikace této zásady.
Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti především opětovně
zdůraznit, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu až po náležitém vyjasnění otázek
vztahujících se k zavinění, neboť i míra zavinění je vedle zájmu, který byl
činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl
čin spáchán, osoby pachatele a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jednou z
důležitých okolností pro posouzení společenské škodlivosti, které je pak
základem uplatnění uvedené trestněprávní zásady subsidiarity trestní represe
(srov. str. 14 shora citovaného předchozího usnesení Nejvyššího soudu). Jelikož
soudy nižších stupňů náležitě neposoudily otázky vztahující se k zavinění, bude
v novém řízení nezbytné, aby se odvolací soud případným uplatněním této zásady
v trestní věci obviněného M. P. opět zabýval, a to ve smyslu pokynu obsaženého
již v citovaném předchozím usnesení Nejvyššího soudu.
Z hlediska uplatněných námitek obviněného v dovolání je však třeba ještě dodat,
že nalézací soud se zabýval zásadou subsidiarity trestní represe, jak mu bylo
Nejvyšším soudem uloženo, a dospěl k závěru, že byť obviněný poukazuje na
nutnost aplikovat tuto zásadu i na své jednání, nalézací soud se s tímto
neztotožnil. Jednání obviněného nelze považovat za bagatelní, neboť po řadu let
družstvo shromažďovalo potřebné prostředky od svých členů a ty byly určeny pro
úhradu rozsáhlé rekonstrukce a laxním postupem obviněného během krátké doby o
tyto prostředky přišlo, aniž by za ně dostalo náležitou protihodnotu. Takové
jednání, které je jednou z příčin vzniku škody, v tomto případě škody značné a
je jím naplňována i kvalifikovaná skutková podstata, dosahuje potřebné
společenské škodlivosti a je proto trestným činem (přečinem). I když družstvo
požadovalo a také nadále požaduje náhradu škody po zhotoviteli, neznamená to,
že obviněný nemůže být za své jednání trestně odpovědný. Trestní zákoník nikde
neváže trestní odpovědnost na uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu a možnost trestního postihu proto není závislá na uplatnění či
neuplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. str. 7 rozsudku
nalézacího soudu).
Odvolací soud se, jak již podotknul dovolatel ve svém mimořádném opravném
prostředku, zaobíral zásadou subsidiarity trestní represe na straně 10
odůvodnění svého rozsudku. Přitom nejprve uvedl, že obecně nelze na
neprofesionální předsedy menších bytových družstev klást tak vysoké standardy,
jaké lze aplikovat na profesionální funkcionáře obchodních společností a jiných
organizací, k jejichž činnosti přísluší i správa věcného a finančního jmění, a
že je mu známa i praxe zneužívání trestních oznámení k řešení v zásadě
majetkových sporů, zejména jako výraz vyhrocených vnitrodružstevních sporů. V
návaznosti na to však zdůraznil, že v posuzovaném případě jde o zcela jiný
případ, ve kterém činí aplikaci trestní odpovědnosti za inkriminované jednání i
se zřetelem na zásadu ultima ratio opodstatněnou nejen povaha a intenzita
úmyslného porušení povinnosti předsedy bytového družstva při opatrování a
správě svěřených investičních prostředků, a to jejich vynakládáním zcela
zřetelně a jasně proti závazným, výslovně stanoveným dispozicím k placení
zakázky, ale i to, že se tak dělo bez zřejmého důvodu po relativně delší dobu
(nikoli jediným neopatrným krokem) do poslední chvíle zcela utajeně před
ostatními členy předsednictva družstva, takže tomu nikdo soudnější ani nemohl
učinit přítrž a aspoň zčásti zabránit postupně narůstajícím škodám, dále i to,
že se tak stalo za okolností, které postupy odporující stanoveným dispozicím s
financemi ani urgentně nevyžadovaly, koneckonců i to, že důsledky vědomého
porušení povinností při opatrování a správě družstevních financí dopadly
dlouhodobě do každodenního života řady obyvatel domu, kteří nemohli lodžie
přináležející k bytům užívat. Není tedy důvodná ta část námitky dovolatele, v
které uvádí, že „odvolací soud neuvedl ani náznakem v čem spatřuje
celospolečenský dopad jednání dovolatele, které je nutno řešit prostředky
trestního práva.“
Nejvyšší soud dále považuje za nutné zdůraznit, že pokud družstvo neuplatnilo
svůj nárok v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení), ale až následně
v civilním řízení, tato skutečnost nemá na posuzované jednání obviněného, a to
ani z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, žádný vliv, neboť způsob
uplatnění nároku na náhradu škody je zcela na poškozeném družstvu. V trestním
řízení se především rozhoduje o případné vině obviněného a jeho následném
trestu a rozhodnutí o nároku na náhradu škody je závislé na tom, zda poškozený
včas a řádně takový nárok uplatnil.
K další části námitky dovolatele ohledně uplatnění zásady subsidiarity trestní
represe, je třeba v této fázi řízení poznamenat, že pokud odvolací soud na
straně 10 odůvodnění svého rozsudku shrnul, že si je vědom veškerých
skutečností, které by mohly v jiném případě z obecných hledisek aplikaci zásady
subsidiarity trestní represe odůvodňovat, nicméně pak dále rozvedl z jakých
konkrétních důvodů tuto zásadu na jednání obviněného nelze aplikovat, nelze
tento postup zvolený odvolacím soudem sám o sobě považovat za nesprávný. Jestliže se soud zabývá mimo okolností svědčících v neprospěch pachatele také
okolnostmi, které svědčí nebo by mohly svědčit v jeho prospěch, nejde o přístup
contra legem, ale naopak se jedná o logický a zákonu odpovídající postup soudu,
vypovídající naopak, za podmínky, že se přitom náležitě vypořádá se všemi
podstatnými skutečnostmi, o jeho objektivitě. K tomu však Nejvyšší soud
upozorňuje, že z tohoto vyjádření není možno dovozovat, že by nebylo možné v
případě obviněného M. P. dospět k závěru, že s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe a princip ultima ratio se nejedná o trestný čin. Závěr o
případném použití zásady subsidiarity trestní represe může odvolací soud učinit
až po náležitém zhodnocení všech okolností rozhodných z hledisek § 12 odst. 2
tr. zákoníku (srov. i § 39 odst. 2 tr. zákoníku), včetně již Nejvyšším soudem
vysloveného názoru, že v tomto směru má význam i posouzení okolnosti, zda
„škoda, kterou utrpělo družstvo, vznikla především vinou podvodného jednání
zhotovitele, který dovolatele a tím i celé družstvo uvedl v omyl tím, že v
případě vyplacení peněz dopředu dílo dokončí“, jak opakovaně namítá obviněný ve
svém dovolání, či z jiného důvodu. S touto okolností se dosud oba soudy
náležitě nevypořádaly, když je nepochybné, že peníze byly vyplaceny na základě
smlouvy zhotoviteli F. V., který tuto smlouvu nedodržel a rekonstrukci 23
lodžií předmětného domu řádně neprovedl a zejména nedokončil, a proto i z
hlediska obecné spravedlnosti, by hlavní odpovědnost měl nést F. V., a to i
přesto, že podle závěrů obou nižších soudů obviněný M. P. „svou nedostatečnou
péčí o majetek družstva výrazně ke vzniku škody přispěl …“. Tyto okolnosti, na
které již bylo poukázáno v předchozím usnesení odvolacího soudu, nelze
bagatelizovat způsobem, jak to činí ve svém rozsudku nalézací soud na str. 7
odůvodnění, s čímž se podle svého výslovného vyjádření ztotožnil i odvolací
soud, který na toto nesprávné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal
(str. 10 rozsudku odvolacího soudu), ale naopak je třeba ověřit jakým způsobem
bylo příslušnými orgány činnými v trestním řízení případně reagováno na trestní
oznámení ze strany družstva na zhotovitele F. V., které mělo být podáno podle
obsahu spisu v říjnu 2007 (č. l. 142 až 148 Přílohy č. 1 spisu), jak na to již
bylo shora poukázáno. Dále je třeba se vypořádat i s tím, že také obviněný M. P. předmětný dům obývá a jeho manželka je členkou družstva, a v důsledku čehož
byli i oni, byť zprostředkovaně, poškozeni, a to minimálně v nemožnosti užívat
lodžii u jejich bytu.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud
v Praze, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán
právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k
tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch (§ 265s odst. 1, 2 tr. ř.).
Jen pro úplnost je třeba uvést, že při odůvodňování rozsudku je třeba
postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které
stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl
návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když
posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce
viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se
v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými
obviněným v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k
napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr.
Pavel Šámal, Ph. D.