5 Tdo 87/2013

5 Tdo 87/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného S. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 89/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněného S. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011, byl obviněný S. G. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že dne 19. listopadu 2009 jako jednatel společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., se sídlem Praha 4, Zakouřilova 1217, uzavřel za společnost RUBIKON Praha, s. r. o., jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku patřícího společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., – pozemek č. parc. 81/32 o velikosti 995 m?, k. ú. N. , obec N. , okr. P. –v. , vše zapsáno na LV č. 392, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, osobě M. P. , za sjednanou kupní cenu 29.000,- Kč, ač věděl, že tržní cena předmětného pozemku je mnohonásobně vyšší, jelikož tento pozemek koupil jako jednatel téže společnosti v roce 2001 za částku 450.000,- Kč, výše uvedeným prodejem pozemku tak porušil povinnost při výkonu funkce jednatele postupovat s péčí řádného hospodáře stanovenou v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť při prodeji předmětného pozemku osobě M. P. záměrně v kupní smlouvě ze dne 19. 1istopadu 2009, kterou jako jednatel společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., podepsal, uvedl nízkou dohodnutou kupní cenu předmětného pozemku a vyhnul se tak povinnosti stanovené ve společenské smlouvě společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., kdy se při prodeji majetku společnosti v tržní hodnotě přesahující částku 50.000,- Kč vyžaduje podpis dvou jednatelů společnosti a zároveň převedl předmětný pozemek, patřící společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., na osobu M. P. za neúměrně nízkou cenu, čímž tímto svým jednáním obviněný S. G. úmyslně snížil majetek společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., a způsobil jí škodu ve výši 2.371.000,- Kč a zároveň snížením majetku snížil výši vypořádacího podílu, na který měli v rámci dědictví nárok dědicové po zemřelé druhé jednatelce a společnici společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., paní M. S.

Za tento přečin byl obviněný S. G. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému povolen podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba byla stanovena na 3 (tři) roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. Z. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal odvolání obviněného jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, tak, že podle § 258 odst. 1, písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný S. G. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 201/2011, kterým měl spáchat přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený P. Z. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného S. G. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech nejvyšší státní zástupce uvedl, že právní názor Městského soudu v Praze, že se obviněný přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nedopustil, protože v projednávaných souvislostech lze dospět k závěru o absenci subjektivní stránky trestného činu, akceptovat nelze.

Obviněný zvolil právní řešení, jímž obešel zákony České republiky, které mu v roce 2001 bránily, aby se stal vlastníkem pozemku náležejícího do zemědělského půdního fondu. Musel tedy počítat s tím, že pokud předmětný pozemek bude v majetku obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, bude muset respektovat zákonná omezení pro nakládání s majetkem společnosti. Obviněný tak však zcela zřejmě nečinil, pokud po smrti druhé jednatelky M. S. prodal pozemek pod cenou M. P. Pokud je podle společenské smlouvy stanoveno a v obchodním rejstříku zapsáno, že společnost má dva jednatele, smrt jednoho jednatele, aniž by byl vzápětí nahrazen jiným, není změnou společenské smlouvy.

Jestliže jeden jednatel zemře, nevede tato skutečnost ke změně počtu jednatelů společnosti, avšak zakládá povinnost společnosti podle § 194 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku do tří měsíců zvolit nového jednatele. Obviněný S. G. svým jednáním porušil podmínky jednání za společnost RUBIKON Praha, s. r. o., které stanovila společenská smlouva. Ve prospěch obviněného nelze v posuzované trestní věci přičíst ani skutečnost, že společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., na nákup předmětného pozemku poskytl v roce 2001 prostřednictvím půjčky finanční prostředky.

Společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., totiž na druhé straně vznikl závazek půjčku vrátit. Tato skutečnost však nijak neopravňovala obviněného S. G. jako jednatele společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., převádět majetek společnosti, tedy předmětný pozemek, na třetí osoby za cenu podstatně nižší, než jaká byla cena tržní, zjištěná pro účely trestního řízení znaleckým posudkem. Převodem předmětného pozemku, který byl ve vlastnictví společnosti, na třetí osobu – M. P. , navíc nedošlo ke zmenšení závazku společnosti vůči obviněnému S.

G. z titulu případné půjčky. Pohledávka S. G. za společností RUBIKON Praha, s. r. o., zůstala nezměněna, ale společnost převodem pozemku za nepřiměřeně nízkou cenu přišla o podstatnou část svého majetku. Obviněný převedl majetek obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, na svoji přítelkyni v podstatě bezúplatně, neboť ta nikdy kupní cenu, byť podhodnocenou, obchodní společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., neuhradila. Obviněný se navíc netajil tím, že jeho úmyslem bylo předmětný pozemek získat do svého vlastnictví.

Uvedeným postupem obešel ustanovení § 66 odst.

3 obchodního zákoníku, podle něhož jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti, nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu, nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost podle předmětného ustanovení plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.

Nejvyšší státní zástupce pro úplnost uvedl, že snížením majetku obchodní společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., nedošlo ke snížení výše vypořádacího podílu, na který měli v rámci dědictví nárok dědicové po zemřelé druhé jednatelce a společnici společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., M. S. , neboť pro výpočet vypořádacího podílu je určující majetek společnosti ke dni její smrti. V posuzované trestní věci došlo k přechodu obchodního podílu na dědice, neboť společenská smlouva dědění obchodního podílu nevyloučila.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, pozbyla podkladu, podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednáni a rozhodnutí, a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedáni.

Obviněný S. G. , jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr.

ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9.

2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného S. G. , a to zejména z hlediska namítané subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí značnou škodu. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy – nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz.

Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, se rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Skutečnou škodou se zde rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat.

Jde např. o prodej spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, nebo o nedůvodný bezplatný převod takového majetku, ačkoli při jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr.

zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k subjektivní stránce jednání obviněného G. uvedl, že tento si byl vědom skutečnosti která upravovala jednání jednatelů společnosti a je uvedena v obchodním rejstříku, že oba jednatelé jednají a podepisují za společnost společně, při prodeji všeho majetku nebo jeho podstatné části, přičemž za podstatnou část majetku se považuje jakákoliv věc, právo, či jiná majetková hodnota, kdy tržní hodnota v dané době v jedné transakci přesahuje 50.000,- Kč, při pořizování investičního majetku v celkové nabývací ceně přesahující 50.000,- Kč a při nabývání podílů a jiných majetkových účastí na jiných právnických osobách, jestliže cena takového podílu či části přesahuje 50.000,- Kč. Soud má za prokázané jednání obviněného, které sám obviněný popsal, a zároveň uvedl i svůj úmysl, toto je ve shodě s výpovědí svědkyně M.

P. , která rovněž po objektivní stránce popsala jednání obviněného, což soud hodnotí věrohodně, když na druhou stranu svědkyně se snaží ohledně motivu jednání obviněného banalizovat (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný jako jednatel společnosti obchodoval s majetkem společnosti takovým způsobem, že způsobil společnosti značnou škodu, když prodal majetek, jehož hodnota byla několikanásobně vyšší pouze za částku 29.000,- Kč M. P. , tedy ženě, se kterou žil, a navíc jak sám uvedl, měl úmysl od ní tento majetek sám odkoupit.

Svědkyně P. uvedla, že do současné doby kupní cenu neuhradila, neboť neměla dostatek finančních prostředků. Společnost zakoupila tento pozemek za částku 450.000,- Kč, přičemž obviněný, který zcela přesně odhalil svůj úmysl, a to získat celý pozemek pro sebe, a vyvést ho ze společnosti, kde měla obchodní podíl zemřelá M. J. S. , popř. její dědici, manžel a dcera (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný prodal pozemek za částku 29.000,- Kč své přítelkyni paní M. P. , se kterou žil a která do současné doby podle jejího vyjádření tuto kupní cenu neuhradila, ačkoliv pozemek společnost zakoupila za částku 450.000,- Kč. Následně tento pozemek byl nabídnut k prodeji za částku 2.500.000,- Kč prostřednictvím realitní kanceláře.

Nalézací soud tak měl za to, že obviněný naplnil i subjektivní stránku přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud poznamenal, že pokud je argumentováno, že obviněný jednal v úmyslu snížit prodejní/kupní cenu pod částku 50.000,- Kč, aby se tak vyhnul dodržení podmínky výše uvedené, nemůže taková argumentace obstát. V době, kdy byla předmětná kupní smlouva uzavřena, tedy dne 19. 11. 2009, byl již jediným jednatelem – a tudíž jedinou osobou, která za společnost mohla jednat – obviněný. V žádném případě tak nemohl porušit povinnost stanovenou ve společenské smlouvě společnosti RUBIKON Praha, s. r.

o. Toto ustanovení společenské smlouvy nemohlo být porušeno, obviněný byl jediným jednatelem společnosti. Obviněný byl osobou, která společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., poskytla finanční půjčky, přičemž ani nalézací soud nezpochybnil obhajobu obviněného v tom smyslu, že i prostředky, za které byl společností pořízen předmětný pozemek v roce 2001, poskytl on sám. Dále bylo prokázáno, a ani nalézací soud tuto skutečnost nezpochybnil, že obviněný společnosti poskytl finanční půjčky, které nebyly společností vráceny, což ostatně vyplývá i z materiálů z dědického řízení po zemřelé S.

Z listin založených ve spise rovněž dále vyplývá, a je to v souladu s obhajobou obviněného, že společnost RUBIKON Praha, s. r. o., v podstatě nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, ostatně, je to zřejmé i ze znaleckého posudku vypracovaného v souvislosti s určením výše hodnoty obchodního podílu zemřelé jednatelky S. Z tohoto posudku je zřejmé, že ke dni úmrtí jednatelky byla oceněna společnost RUBIKON Praha, s. r. o., na částku -123.676,- Kč, tedy, že společnost byla ve ztrátě. Všechny výše uvedené skutečnosti jen potvrzují výpověď obviněného v tom směru, že od počátku existence společnosti to byl on, kdo společnost finančně podporoval, nebyla vyvrácena ani jeho obhajoba v tom směru, že i v případě splacení obchodního podílu S.

se jednalo nikoli o prostředky jeho bývalé manželky, tedy zemřelé S. , ale výlučně o jeho prostředky. Nalézací soud hodnotí výpověď obviněného v tom smyslu, že v podstatě od počátku jeho zájmem bylo obstarání pozemku. To však v uvedené době nebylo z hlediska zákonných podmínek možné, neboť obviněný je cizím státním příslušníkem. Od počátku tedy činil kroky k tomu, aby tehdejší zákonné podmínky v podstatě obešel, a to konkrétně tím, že formálně učinil kroky, jak jsou rozvedeny již výše. Pokud nalézací soud právě v těchto okolnostech a v tomto jednání spatřuje přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, odvolací soud se v tomto hodnocení s nalézacím soudem neztotožňuje. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný poskytl finanční prostředky společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., na zakoupení předmětného pozemku, tento pozemek byl formálně zakoupen touto společností, tato společnost byla vlastníkem uvedeného pozemku. Obviněný byl tehdy jednatelem společnosti, byl jím i v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva s M. P.

, jíž společnost prodala předmětný pozemek za shora uvedenou kupní cenu, která, pravda, je výrazně nižší než cena kupní v době pořízení pozemku společností v roce 2001, a výrazně nižší než cena pozemku, jak byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným pro účely tohoto trestního řízení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud nemá za prokázané, že by svým jednáním obviněný naplnil subjektivní stránku žalovaného přečinu (srov. str. 7 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal jak rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a došel k následujícím zjištěním. Není sporu o tom, že dne 19. listopadu 2009 obviněný S. G. jako jednatel společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., se sídlem Praha 4, Zakouřilova 1217, uzavřel za společnost RUBIKON Praha, s. r. o., jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku patřícího společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., – pozemek č. parc. 81/32 o velikosti 995 m?, k. ú. N. , obec N.

, okr. P. –v. , vše zapsáno na LV č. 392, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, osobě M. P. , za sjednanou kupní cenu 29.000,- Kč, ač věděl, že tržní cena předmětného pozemku je mnohonásobně vyšší, jelikož tento pozemek koupil jako jednatel téže společnosti v roce 2001 za částku 450.000,- Kč (viz č. l. 55 – 60 spisu), výše uvedeným prodejem pozemku tak porušil povinnost při výkonu funkce jednatele postupovat s péčí řádného hospodáře stanovenou v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť při prodeji předmětného pozemku osobě M.

P. záměrně v kupní smlouvě ze dne 19. 1istopadu 2009, kterou jako jednatel společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., podepsal, uvedl nízkou dohodnutou kupní cenu předmětného pozemku. Jak vyplývá ze spisu, podle znaleckého posudku J. P. , znalce v oboru ceny a odhady pozemků, činila tržní hodnota prodaného pozemku ke dni 19. 11. 2009 částku 2.400.000,- Kč a ke dni 22. 2. 2011 činila částku 2.600.000,- Kč (srov. č. l. 48 – 49 spisu). Ze sdělení obecního úřadu N. ze dne 21. března 2011 vyplývá, že pozemek č. 81/32 byl územním plánem obce N.

, schváleným dne 31. 12. 2002, zahrnut jako plocha obytná (č. l. 51 spisu). Ke dni úmrtí M. S. , tj. ke dni 21. 3. 2009, byla společnost RUBIKON Praha, s. r. o. oceněna na -123.676,- Kč (srov. znalecký posudek Mgr. Jany Řehákové, znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, na č. l. 89 spisu). Ing. Miloslava Výborná, znalkyně z oboru ekonomie, stanovila cenu pro smluvní převod nemovitosti ke dni 20. 11. 2009 na 703.580,- Kč (srov. č. l. 114 spisu). Jak vyplynulo z výpovědi JUDr. Josefa Marcela, hodnota obchodního podílu ke dni úmrtí zůstavitelky byla záporná, byl tam započítán i sporný pozemek, kdy i s pozemkem byla hodnota obchodního podílu zůstavitelky záporná.

Pozemek nebyl zůstavitelky, ale společnosti, takže se do dědického řízení vůbec nezapočítává, není předmětem dědictví, protože souvisí s obchodním podílem (srov. str. 210 – 211 spisu).

Po zvážení těchto rozhodných skutkových okolností a souvisejících právních otázek Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry odvolacího soudu, neboť je nutné mít na zřeteli, jak již zmínil nejvyšší státní zástupce, že obviněný zvolil právní řešení, jímž obešel zákony České republiky, které mu v roce 2001 bránily, aby se stal vlastníkem pozemku náležejícího do zemědělského půdního fondu. Musel tedy počítat s tím, že pokud předmětný pozemek bude v majetku obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, bude muset respektovat zákonná omezení pro nakládání s majetkem společnosti.

Podle výpisu z obchodního rejstříku měla společnost v rozhodné době dva jednatele, a to S. G. a M. J. S. , přičemž oba jednatelé měli povinnost jednat a podepisovat za společnost společně, při prodeji všeho majetku společnosti nebo jeho podstatné části, přičemž za podstatnou část majetku byla považována jakákoli věc, právo či jiná majetková hodnota, kde tržní hodnota v dané době v jedné transakci přesahuje 50.000,- Kč, při pořizování investičního majetku v celkové nabývací ceně přesahující 50.000,- Kč a při nabýváni podílu a jiných majetkových účastí na jiných právnických osobách, jestliže cena takového podílu či účasti přesahuje 50.000,- Kč, což vyplývá ze společenské smlouvy společnosti Rubikon Praha, s.

r. o. V ostatních případech jedná a podepisuje každý z jednatelů samostatně (srov. č. l. 92 spisu). Jestliže M. J. S. jako jednatelka společnosti zemřela, společnost měla postupovat v souladu s ustanoveními § 194 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku, která zakládají povinnost společnosti zvolit do tří měsíců nového jednatele. Pokud tedy odvolací soud uvedl, že v době uzavření smlouvy dne 19. 11. 2009, byl v důsledku úmrtí jednatelky a společnice S. dne 21. 3. 2009 již jen jediným jednatelem, nevypořádal se s tím, zda obviněný S.

G. neporušil zmíněnou právní úpravu týkající se jednání jednatelů, když sám prodal pozemek M. P. (srov. č. l. 106 spisu), ač bylo třeba zvolit do tří měsíců nového jednatele za zemřelou jednatelku, přičemž tato doba uplynula již před tím, než došlo k předmětnému prodeji. Kromě toho sama kupující, svědkyně M. P. , u hlavního líčení uvedla, že prodávajícímu obviněnému G. , zatím kupní cenu nezaplatila, shání peníze (srov. č. l. 182 spisu). Z toho vyplývá, že obviněný převedl majetek obchodní společnosti Rubikon Praha, s.

r. o., jejímž byl jednatelem na svoji přítelkyni M. P. v podstatě bezúplatně, neboť ta nikdy podhodnocenou kupní cenu nezaplatila. Obviněný se navíc netajil tím, že jeho úmyslem bylo získat předmětný pozemek do svého vlastnictví. Proto je nutné souhlasit námitkou nejvyššího státního zástupce, že obviněný S. G. svým postupem obešel ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti, nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu, nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce.

Společnost podle předmětného ustanovení plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.

Nejvyšší soud souhlasí s dovoláním nejvyššího státního zástupce i v tom směru, že ve prospěch obviněného S. G. nelze v posuzované věci přičíst ani skutečnost, že společnosti Rubikon Praha, s. r. o., zapůjčil na nákup předmětného pozemku v roce 2001 finanční prostředky, poněvadž tím této společnosti vznikl závazek půjčku vrátit. Převodem předmětného pozemku, který byl ve vlastnictví uvedené společnosti, na třetí osobu M. P. , ani v souvislosti s ním, totiž nedošlo ke zmenšení závazku společnosti vůči obviněnému S. G. z titulu uvedené půjčky. Pohledávka S. G. za společností Rubikon Praha, s. r. o., tak zůstala nezměněna, avšak společnost uvedeným převodem pozemku za nepřiměřeně nízkou cenu přišla o podstatnou část svého majetku.

Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s argumentací odvolacího soudu ohledně nenaplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obviněným S. G. , zvláště když se odvolací soud s uvedenými rozhodnými skutečnostmi a na ně navazujícími právními závěry vůbec nevypořádal. Navíc odvolací soud přehodnotil skutková zjištění nalézacího soudu týkající se subjektivní stránky jednání obviněného S. G. , aniž by ve veřejném zasedání provedl v tomto směru jakýkoli důkaz. Ve veřejném zasedání byl pouze přečten aktuální opis rejstříku trestů obviněného S. G. a předložen k nahlédnutí úplný výpis obchodního rejstříku společnosti RUBIKON Praha, s. r. o. (srov. č. l. 262 – 263 spisu). Přitom odvolací soud postupoval podle ustanovení § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které stanoví, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (srov. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím odvolací soud porušil uvedená ustanovení trestního řádu.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného S. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknuté vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a vyvaruje se i procesních pochybení, která byla Nejvyšším soudem zjištěna a v podrobnostech v tomto usnesení popsána, tedy na základě uvedených skutkových zjištění znovu posoudí otázku úmyslného zavinění obviněného S. G. ve vztahu k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud se musí při opětovném projednání odvolání obviněného S. G. vypořádat také s tím, že v posuzovaném případě došlo k přechodu obchodního podílu na dědice, neboť společenská smlouva dědění obchodního podílu nevyloučila (srov. i výsledky již skončeného dědického řízení – č. l. 172 až 174 a 260 spisu), přičemž snížením majetku obchodní společnosti Rubikon Praha, s. r. o., v důsledku převodu předmětného pozemku nedošlo ke snížení výše vypořádacího podílu, na který měli dědicové nárok v dědictví po zemřelé M. J. S. , neboť pro výpočet vypořádacího podílu k okamžiku nabytí dědictví je určující majetek společnosti ke dni smrti zůstavitelky (srov. § 460 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že M. J. S. zemřela podle zjištění odvolacího soudu dne 21. 3. 2009 (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu) a k předmětnému prodeji pozemku došlo až 19. 11. 2009, je třeba tuto skutečnost promítnou i do vymezení skutku, jak ho učinil nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011.

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.