5 Tdo 922/2025-1509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. I. F. a 2. J. B. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 8 To 68/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 14/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněné I. F. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 25 T 14/2023, byli obvinění I. F. a J. B. uznáni vinnými pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněné I. F. podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 4 let. Obviněnému J. B. byl podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Tímto rozsudkem byli odsouzeni i další spoluobvinění L. K. a J. M., kterým soud prvního stupně uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody poškozené České republice – Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky pro hlavní město Prahu, se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3 (dále též ve zkratce jen „Úřad práce“).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni výše uvedení obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 8 To 68/2024. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil toliko ve výroku o náhradě škody. Sám zároveň podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně. Pod bodem I. odvolací soud uložil všem obviněným (L. K., J. M., I. F. a J. B.) uhradit společně a nerozdílně poškozené České republice – Úřadu práce na náhradu škody částku 2 936 173 Kč. Pod bodem II. dále odvolací soud konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Konečně pod bodem III. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných I. F. a J. B.
3. Stranám jsou oba uvedené rozsudky dobře známy, není proto třeba zevrubně reprodukovat popis skutku, postačí jen zcela stručně vylíčit podstatu skutkového děje a ve zbytku odkázat na rozsudek soudu prvního stupně. Obvinění byli shledáni vinnými z účasti na dotačním podvodu na úkor České republiky – Úřadu práce, jehož se dopustili v letech 2012 až 2013 celkem pěti podrobně popsanými útoky, spočívajícími ve vylákání příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, určených na částečnou úhradu skutečně vynaložených nákladů na mzdy takových zaměstnanců, ačkoliv pro jejich proplacení v deklarované výši nebyly dány zákonné důvody, které byly jen předstírány. Po předchozí vzájemné dohodě s již odsouzenou L. K. se stali obvinění J. M. a I. F. jednateli a společníky obchodní společnosti A. C., s. r. o., IČ: XY (dále jen „A. C.“), kterou reálně řídila obviněná L. K., jež k tomu využívala uvedených obviněných jako tzv. bílých koní (ovšem vědomě do trestné činnosti zapojených). Obviněná I. F. spolu s J. B. kromě toho přispěla k úspěšnému vylákání peněz od Úřadu práce i tím, že ještě před podáním první žádosti o příspěvek účelově založili celkem 40 bankovních účtů na svá jména, aby na ně mohly být obviněnými I. F. a L. K. z účtu obchodní společnosti A. C. rozesílány částky, které se měly jevit jako výplaty určené pro zaměstnance společnosti a které měly vzbudit zdání řádného vyplácení mezd zaměstnancům se zdravotním postižením na jejich bankovní účty, ovšem k těmto účtům uvedení zaměstnanci neměli přístupové údaje, reálně penězi nadále disponovali obvinění, kteří je vybírali a užívali pro svou potřebu (a to buď přímo sama L. K., popř. v součinnosti s obviněnými I. F. a J. B.). V žádostech o příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením pak byly deklarovány údaje o jejich mzdách, které vůbec neodpovídaly realitě. Takto obvinění za vzájemné vědomé spolupráce podvodně vylákali na úkor České republiky – Úřadu práce částku ve výši 2 936 173 Kč.
II. Dovolání obviněných I. F. a J. B.
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svého obhájce oba obvinění téměř totožná dovolání. Oba obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle nich ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obvinění nejprve zrekapitulovali průběh dosavadního trestního řízení a vyjádřili svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Podle jejich názoru skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky pomoci ke zločinu dotačního podvodu, jímž byli uznáni vinnými. Oba obvinění popírali, že by sami podávali žádosti o dotace (ač šlo o příspěvek – pozn. Nejvyššího soudu), že by zamlčovali nějaké skutečnosti nebo že by komukoliv pomáhali. Obviněný J. B. vytkl, že nemohl ovlivnit, co bylo v žádosti uvedeno, žádné skutečnosti nezamlčel a nebyl osobou oprávněnou jednat za obchodní společnost a o její činnosti neměl téměř žádné informace. Proto nespáchal žádný trestný čin, neboť o chodu obchodní společnosti nebo získávání dotací nic nevěděl, naopak měl pouze vědomost o tom, že se mzdy zaměstnancům vyplácely. Důkazy neprokazovaly, že by měl vědomost o tom, že se děje v této obchodní společnosti cokoli nepatřičného. V rozhodné době byl pouze zaměstnancem (řidičem) a po určitou dobu také životním partnerem obviněné I. F.
6. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění podřadili námitky týkající se solidární odpovědnosti obviněných k náhradě škody. Vytkli odvolacímu soudu, že zde nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a vzniklou škodou. Podle obviněných nebyla prokázána subjektivní stránka a nebyl prokázán ani jejich úmysl, resp. záměr získat neoprávněný finanční prospěch na úkor České republiky. V této souvislosti opětovně namítli, že o dotaci nežádali, neznali její podmínky a nevěděli, kam tyto dotace směřují. Oba obvinění popřeli, že by jednali podvodným způsobem. Podle jejich názoru nemohl být naplněn ani znak organizované skupiny, protože zde neprobíhala žádná dělba činností, sami nikoho neinstruovali, aby byly uváděny nepravdivé informace. Namítli, že na založení bankovních účtů nebylo nic nelegálního, jednali na pokyn již odsouzené L. K., a i kdyby tomu tak bylo, mohlo by se jednat např. o zpronevěru. Podle obviněného J. B. přitom založení bankovních účtů nemělo nic společného s dotacemi. Oba obvinění poukázali na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by si ponechali jakékoliv peněžní prostředky. Nebyli ani u jednání, při kterých by se plánovalo cokoli nelegálního. Ke zrušení bankovních účtů uvedli, že je zrušili, jakmile získali pochybnosti ohledně fungování obchodní společnosti, a to proto, aby zamezili dalšímu zneužívání účtů. Založením ani zrušením bankovních účtů nemohli nic zakrývat. K založení bankovních účtů navíc došlo až po podání první žádosti. Takové založení účtů ani nemohlo mít vliv na celkově vzniklou škodu, přičemž část finančních prostředků byla vyplacena zaměstnancům jako mzda, tudíž v této části škoda nevznikla.
7. Obviněná I. F. dále namítla, že vůbec nevěděla o krácení mezd zaměstnancům a o nesprávných údajích v žádostech o příspěvek. Sama nic ve společnosti nerozhodovala ani neřešila. Obchodní společnost A. měla relevantní zdroj příjmů z prodeje růženců v Itálii. Dále zdůraznila, že sama přišla o majetek a její majetková situace byla horší než na začátku účasti v obchodní společnosti. Bylo by tedy nelogické, že by měla spáchat vytýkanou trestnou činnost. Obviněný J. B. namítl, že jeho úmysl byl dovozován jen z toho, že byl v té době životním partnerem obviněné I. F.
8. Za zjevně rozporné závěry s obsahem provedených důkazů obvinění označili hodnocení svědecké výpovědi E. B., který podle soudu prvního stupně měl potvrdit, že obviněná I. F. měla žádat falšování údajů. Toto tvrzení se nezakládalo na pravdě, neboť naopak tento svědek potvrdil, že jej o to žádala spoluobviněná L. K. a svědek T. H. Zaměstnanci podepisovali, že převzali částky vyšší, než pobírali, takže i při větší opatrnosti by tak obviněná I. F., natož obviněný J. B., neměli šanci zjistit, že tito zaměstnanci dostávají částky nižší. Obviněný J. B. neměl vůbec ponětí o úmyslech již odsouzené L. K. Jejich činnost neměla žádný vliv na poskytnutí dotace, v obžalobě nebylo ani uvedeno, čím měli usnadnit dotační podvod. Sami se cítili být podvedeni. Nenaplnili tedy ani znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu. Domnívali se, že šlo o běžné podnikání a bohulibou činnost spočívající v pomoci postiženým lidem. Obviněný J. B. založil bankovní účty na přání své „šéfové“, domníval se, že pomáhá společnosti a postiženým. Měl pouze obecné povědomí o činnosti obchodní společnosti a nevěděl nic o úmyslech již odsouzené L. K.
9. Závěrem svých dovolání proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, aniž by ovšem navrhli konkrétní způsob takového rozhodnutí. Součástí dovolání obviněných byl i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně k podání návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných
10. K dovoláním obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaných dovolání obou dovolatelů a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce postupně podrobně vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám obou obviněných, s nimiž státní zástupce nesouhlasil, a proto navrhl odmítnout obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Státní zástupce předně shledal, že námitky obviněných podřazené pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají žádné z alternativ tohoto dovolacího důvodu, ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Obvinění v podstatě pouze zpochybnili rozsah provedeného dokazování a zcela pominuli ostatní důkazní prostředky, z nichž soudy nižších stupňů vycházely při objasňování skutkového stavu věci. Jejich dovolací argumentace tak představuje pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování, resp. s tím, jak soudy hodnotily důkazní prostředky. Rozhodná skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyla zatížena žádným, natož pak zjevným, rozporem s obsahem provedených důkazních prostředků.
12. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ty z nich, které bylo možno pod tento důvod podřadit, se týkaly jen solidární odpovědnosti za škodu. S určitou mírou tolerance bylo lze pod tento důvod podřadit i námitky, že se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly se subjektivní stránkou účastenství na zločinu dotačního podvodu. Ani je však státní zástupce nepovažoval za opodstatněné. Obvinění J. B. a I. F. na svá jména účelově založili po předchozí dohodě s hlavní pachatelkou již odsouzenou L. K. celkem 40 bankovních účtů, na které byly obviněnou I. F. a již odsouzenou L. K. zasílány z bankovního účtu obchodní společnosti A. C. peněžní prostředky, které měly budit zdání řádně vyplácených mezd zaměstnancům se zdravotním postižením, a to dokonce ve vyšších částkách, aby nebylo ohroženo poskytnutí příspěvku a aby mohli obvinění disponovat s peněžními prostředky.
13. Souhlasil s obviněnými v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 10. na str. 15) nesprávně uvedl, že obvinění založili bankovní účty krátce po podání první žádosti o poskytnutí příspěvku, ale ještě v době před poskytnutím takového příspěvku. Tento rozpor ve skutkových zjištění ovšem nelze podle státního zástupce považovat za natolik zásadní, aby to zakládalo jednak zjevný rozpor ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak vadu právního posouzení skutku jako pomoci na zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr.
zákoníku. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných za pomoc k tomuto zločinu je podstatné, že činili aktivní kroky k tomu, aby obchodní společnost A. C. obdržela od poskytovatele příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tyto kroky spočívaly v účelovém založení bankovních účtů, které ovšem nebyly určeny pro zasílání mezd jednotlivým zaměstnancům v takových výších, které byly nepravdivě deklarovány poskytovateli příspěvku. Ve skutečnosti totiž tito zaměstnanci obdrželi mzdu ve výši 2 000 Kč (s výjimkou svědkyň E.
H. a V. M.) a zbytek byl z těchto bankovních účtů vybrán mimo dosah poskytovatele příspěvků i zaměstnanců. Sami obvinění se také podíleli na výběru neoprávněně získaných peněžních prostředků. V tomto směru je proto rozhodnou okolností založení předmětných bankovních účtů, a to ještě před vyplacením prvního příspěvku ze strany příslušného Úřadu práce. Jednou z podmínek vyplácení tohoto příspěvku bylo totiž to, že alespoň převážné části zaměstnanců (konkrétně 80 % z nich) musí být poukázána mzda na jejich bankovní účet.
Bez založení těchto bankovních účtů by tak nemohl být uskutečněn zločinný záměr hlavních pachatelů (tj. odsouzených L. K. a jejího syna J. M.), protože bez popsané aktivní součinnosti obviněných J. B. a I. F. by k vyplácení příspěvků nedošlo pro nesplnění shora zmíněné podmínky.
14. Státní zástupce odmítl také námitky obviněných, které se týkaly subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Obvinění totiž popsané kroky činili se znalostí všech rozhodných okolností, proto je adekvátní závěr o jejich úmyslném zavinění. Od počátku páchání trestné činnosti byli oba dovolatelé seznámeni se základním fungováním obchodní společnosti A. C., což vyplynulo nejen z výpovědi samotných obviněných, ale též z výpovědí odsouzených J. M. a L. K. Oba dovolatelé věděli, že zmíněná obchodní společnost deklaruje zaměstnávání osob se zdravotním postižením, na které bude čerpán příspěvek z veřejných zdrojů.
Přistoupili k založení celkem 40 bankovních účtů na popud odsouzené L. K., se kterou se na tom předem domluvili a souhlasili s tím. Oba dovolatelé byli disponenty předmětných bankovních účtů, prováděli z nich výběry, takže museli mít alespoň základní představu o pohybech peněz na těchto účtech. Obviněná I. F. byla dokonce jednatelkou a společníkem zmíněné obchodní společnosti, takže v tomto postavení musela mít alespoň povědomí o tom, jaké má tato společnost skutečné mzdové výdaje. Přitom obviněný J.
B. jako zaměstnanec obchodní společnosti A. C. byl alespoň rámcově seznámen s její špatnou platební morálkou vůči zaměstnancům, která ani ve vztahu k němu nedodržovala své závazky, jak sám vypověděl v řízení před soudem. Pokud se obviněný J. B. vyjádřil v hlavním líčení konaném dne 29. 3. 2023 tak, že po založení bankovních účtů na své jméno předal platební karty spolu s PIN kódem k těmto účtům odsouzené L. K., pak jednak takové tvrzení nelze považovat za přesvědčivé s ohledem na výběry z bankovních účtů, které sám provedl, jednak by to naopak rovněž svědčilo o jeho úmyslu umožnit a usnadnit spáchání trestného činu hlavním obviněným v této věci.
Státní zástupce neakceptoval ani námitku obviněného J. B., že jeho úmyslné zavinění soudy dovodily v podstatě jen z toho, že v inkriminované době byl také životním partnerem obviněné I. F. Obvinění měli alespoň hrubou představu o tom, že hlavní pachatelé se dopouštěli trestného činu dotačního podvodu, jehož spáchání jim záměrně umožnili a usnadnili. Podle státního zástupce nemůže být tento závěr zpochybněn ani tvrzením obviněné I. F., že přišla o značnou část svého majetku. Stejně tak není z hlediska trestní odpovědnosti obviněných rozhodné, kdo měl nakonec prospěch ze zjištěné trestné činnosti, protože skutková podstata podle § 212 tr.
zákoníku takovou podmínku neobsahuje.
15. Jako zjevně neopodstatněné shledal státní zástupce také námitky dovolatelů ohledně znaků objektivní stránky zločinu dotačního podvodu, které byly veskrze založeny na popření zjištěného skutkového děje. Takové námitky ovšem neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř., nehledě na to, že obvinění tyto námitky zaměřili spíše proti petitu obžaloby, což je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. nepřípustné. Státní zástupce k tomu doplnil, proč jednání dovolatelů nebylo posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obvinění nemuseli sami uvádět v žádostech o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením nepravdivé údaje, jak namítli v podaných dovoláních. Zcela postačilo, že založením zjištěného počtu bankovních účtů umožnili (resp. i usnadnili) vyplácení předmětného příspěvku příslušným Úřadem práce. Mezi poskytnutím této pomoci a jednáním hlavních pachatelů tak byla příčinná souvislost.
16. Způsob poskytnutí pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dokonce vyplynul z výslovné dohody mezi hlavními pachateli a obviněnými J. B. a I. F. Státní zástupce neakceptoval ani námitky obviněných, které se týkaly znaku organizované skupiny, neboť vůbec nedopadaly na nyní posuzovanou věc, protože naplnění tohoto znaku jim nebylo soudy vytýkáno.
17. Státní zástupce nepřijal ani námitky ohledně stanovení výše škody, která měla být podle obviněných snížena o tu část vyplacené dotace, kterou obdrželi zaměstnanci jako mzdu. Tyto výhrady neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ve skutečnosti směřují do oblasti skutkových zjištění v otázce výše způsobené škody. Ve věci obviněných bylo proto také vyloučeno od celkové výše škody odečíst částky, které byly zaplaceny jako zákonné odvody za zaměstnance, neboť se jedná o náklady trestné činnosti. Státní zástupce doplnil, že tyto zákonné odvody by mohly mít význam pouze tehdy, pokud by z hlediska právního posouzení byla rozhodná výše majetkového prospěchu, který pachatel činem získal. Ke spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku se však mimo jiné vyžaduje způsobení škody (nikoli získání prospěchu).
18. Dále se státní zástupce zabýval těmi námitkami obviněných, jimiž brojili proti výroku odvolacího soudu o náhradě škody, kterou mají dovolatelé solidárně nahradit poškozené. Ani je neshledal důvodnými. V posuzované věci byly rozhodně dány podmínky pro uložení solidární povinnosti k náhradě újmy všem obviněným. Obvinění se trestného činu dotačního podvodu dopustili jako účastníci na trestném činu formou pomoci, tedy jednali úmyslně, s vědomím možnosti způsobení škody ve smyslu § 2915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o. z.“).
19. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněná. Proto státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby i případně jiná rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům, kteří tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Posouzení formálních podmínek pro konání dovolacího řízení
21. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Přitom zjistil, že dovolání obviněného J. B. bylo podáno včas a řádně, a proto je možno se zabývat uplatněnými dovolacími námitkami, avšak dovolání obviněné I. F. bylo podáno opožděně po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, a proto je namístě je odmítnout z formálních důvodů jako opožděné podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
22. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, podle § 265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve stanovené lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle měsíců končí uplynutím toho dne, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen obviněné I. F. prostřednictvím pošty dne 6. 8. 2024 (tj. v úterý), což potvrdila vlastnoručním podpisem (viz potvrzení o doručení na č. 1. 1438 pagina versa trestního spisu). Ve stejný den (6. 8. 2024) byl účinně doručen rozsudek odvolacího soudu i jejímu obhájci Mgr. Martinu Dubnovi, který se tohoto dne (6. 8. 2024) přihlásil do datové schránky, čímž mu bylo rozhodnutí také doručeno (viz potvrzení na č. l. 1438 p. v. trestního spisu). Poslední den pro podání dovolání se zřetelem k výše citovaným ustanovením trestního řádu tak obviněné I. F. připadl na den 6. 10. 2024 (jednalo se o pondělí, tedy o pracovní den). Obviněná ale své dovolání podala prostřednictvím svého obhájce do datové schránky soudu prvního stupně až dne 7. 10. 2024 (viz dovolání na č. 1. 1459 až 1462 trestního spisu a záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Obvodního soudu pro Prahu 3 na č. l. 1464 trestního spisu).
24. Ze shora uvedeného je patrné, že dovolání obviněné I. F. bylo podáno až po uplynutí zákonné (propadné) lhůty pro podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani podle ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř. Navrácení lhůty k podání dovolání přitom není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. ř.).
25. Proto bylo třeba dovolání obviněné I. F. pro opožděnost odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Další pasáže tohoto usnesení tak věnuje Nejvyšší soud toliko dovolání obviněného J. B., u něhož se dále zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti v dovolání uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
b) Obecná východiska
26. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
27. Obviněný J. B. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. (obviněný totiž brojil především proti výroku o vině, který je obsažen v rozsudku soudu prvního stupně). I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání v podobě neuplatnění uvedeného relevantního dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný do značné míry jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (zejména v odvolání).
28. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
29. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
c) K jednotlivým námitkám obviněného J. B.
30. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného představují v převážné části jeho dosavadní obhajobu, kterou obviněný uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před odvolacím soudem. Obviněný po celou dobu (i v dovolání) vytýkal převážně nesprávnost skutkových zjištění, tedy vady skutkové a procesní, zpochybňoval rozsah dokazování, správnost hodnocení jednotlivých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i správnost skutkových závěrů učiněných zejména soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací. Obviněný předně namítal, že nebyl správně zjištěn skutkový stav z důvodu, že skutkové závěry jsou založeny jen na presumpci viny z důvodů, že byl v rozhodné době životním partnerem spoluobviněné I. F. Obviněný také opakovaně zpochybňoval hodnocení výpovědi svědka E. B. ze strany soudů nižších stupňů. Přitom všem pomíjel, že soudy nižších stupňů vycházely při stanovení svých závěrů, že se vědomě podílel na trestné činnosti tím, že založil bankovní účty, na které byly převáděny peníze získané z příspěvků Úřadu práce na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a z nichž také posléze vybíral finanční hotovost, kterou předával spoluobviněným, jimž též umožnil disponovat s financemi na jím založených účtech. Tato zjištění byla učiněna na základě listinných důkazů, které ani sám obviněný nijak nezpochybňoval. Jak bude ještě uvedeno níže, na těchto objektivních zjištěních soudy nižších stupňů vystavěly též své závěry o zavinění obviněného (též s ohledem na jeho vědomost o podstatě fungování obchodní společnosti A. C. zaměstnávající osoby zdravotně postižené, potřebu založení velkého množství bankovních účtů, následné výběry peněz z nich, jakož i předání přístupových údajů k internetovému bankovnictví spoluobviněným). Takové námitky jsou však prostou polemikou o tom, co z provedených důkazů vyplývá, což zásadně neodpovídá dovolacím důvodům, a to ani nejnověji formulovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo obecně nastíněno shora. Nadto jde vesměs o opakované námitky, s nimiž se vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, na která je tak možno plně odkázat. V tomto směru je možné odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud též souhlasí.
31. V případě námitek, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a náležitě vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
32. Argumentace obviněného se převážně nesla v duchu prosté polemiky se soudy nižších stupňů, jaký měl být zjištěný skutkový stav, jaký měl být rozsah dokazování, jak měly být vyhodnoceny jednotlivé důkazy a o jaké důkazy měly být skutkové závěry opřeny. Obviněný do značné míry vycházel z vlastní verze skutkového děje, kterou žádal posoudit. K tomu je však třeba znovu upozornit, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud již v počátcích účinnosti právní úpravy o dovolání, a to např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), setrvává na něm i po zmíněné novelizaci dovolacích důvodů a přidání důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
34. Není proto opodstatněné žádat po Nejvyšším soudu, který důkazy zásadně neprovádí (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.), aby důkazy vyhodnotil jinak a na základě takového vyhodnocení dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Přitom závěry soudů nižších stupňů mají své opodstatnění, vycházejí z důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků. Nejvyšší soud přitom na shora vymezený okruh námitek ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces a presumpce neviny.
Dovolací soud interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
35. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Samotné zjištění, že upřednostnily verzi obžaloby s oporou o určitou část obžalobou předložených důkazů oproti verzi obhajoby tzv. zjevný rozpor založit nemůže. K takto uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně (ve smyslu § 265i odst. 2 tr. ř.) a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně. To platí o většině námitek obviněného, a to i těch, které byly jen zdánlivě námitkami nesprávného právního posouzení, pokud vycházely z odlišné verze skutkového děje. Jen menší část námitek odpovídala uplatněným dovolacím důvodům, avšak i ty byly zjevně neopodstatněné.
36. K námitce obviněného týkající se důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení, lze znovu zopakovat, že Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který akceptoval i odvolací soud, neshledal v postupu soudů nižších stupňů zjevnou libovůli při utváření skutkových závěrů, a to ani pokud jde o vyvozování skutkových závěrů nezbytných pro posouzení zavinění. Tyto závěry mají oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
37. Obviněný mimo jiné napadal nesprávné právní posouzení skutkového stavu, když zpochybňoval, že by svým jednáním naplnil znaky trestného činu dotačního podvodu. V tomto směru si ovšem ne zcela uvědomoval, že nebyl uznán vinným za spáchání uvedeného trestného činu, ale toliko za pomoc k němu, která spočívala v umožnění jinému spáchat tento trestný čin. Obviněný ve svém dovolání striktně neodlišoval znaky pomoci jako jedné z forem účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, která byla kladena za vinu jemu, a znaků zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr.
zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství odsouzení L. K. a J. M., jimž k němu obviněný J. B. pomáhal. Obviněnému tak bylo kladeno za vinu, že svým jednáním naplnil znaky formy trestné činnosti v podobě účastenství formou pomoci, o kterou se rozšiřuje dosah ustanovení uvedeného ve zvláštní části (§ 111 tr. zákoníku). Není tak vůbec důvodná výtka, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu, protože to mu ani vůbec nebylo kladeno za vinu. Kdyby býval všechny znaky tohoto trestného činu naplnil, nebyl by pouhým pomocníkem, ale pachatelem trestného činu (popř. jeho spolupachatelem).
Pomoc je úmyslnou formou trestné součinnosti, jejíž trestnost je závislá na činu hlavního pachatele, který musí trestný čin dokonat nebo se o něj alespoň pokusit, jak vyplývá z návětí § 24 odst. 1 tr. zákoníku. Jde o tzv. princip akcesority, a to jednak v rovině kvalitativní (hlavní pachatel musí být trestně odpovědný) a kvantitativní (pachatel se musí o trestný čin pokusit nebo jej dokonat). K tomu lze odkázat na odbornou literaturu – ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2023, s. 555 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 326 a násl. Naplnění znaku umožnění spáchání trestného činu jiným však obviněný vlastně svým dovoláním nijak nezpochybňoval. V tomto směru lze navíc plně akceptovat závěry soudů nižších stupňů, že umožnění tohoto činu spočívalo v založení bankovních účtů, aby spoluobvinění (L. K., ale i I. B. a J. M.) mohli Úřadu práce deklarovat, že plní podmínku vyplácení mezd zaměstnancům se zdravotním postižením prostřednictvím jimi určených bankovních účtů, ač ve skutečnosti to nebyla pravda, protože tímto způsobem vůbec zaměstnancům nebyly mzdy vypláceny (šlo jen o předstírané finanční toky).
38. Stejně tak důvodně soudy nižších stupňů neakceptovaly obranu obviněného J. B., že vůbec nic o páchané trestné činnosti nevěděl, že neměl tušení, že se získávají od státu prostředky, které ve skutečnosti nejsou vypláceny zaměstnancům se zdravotním postižením, ale nakládají s nimi obvinění. Předně obviněný věděl, na co se zaměřuje obchodní společnost A. C., že má zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, což sám přiznával. Zcela vědomě na žádost spoluobviněných založil velký počet bankovních účtů, aby na ně mohly být připisovány uvedenou obchodní společností peníze, které pak ale opět zcela vědomě vybíral a dával k dispozici spoluobviněným (zejména odsouzené L.
K.), případně jim poskytoval potřebnou součinnost, aby mohli s těmito penězi disponovat. Účty nebyly vedeny na obchodní společnost, která by navíc tak vysoký počet účtů k ničemu legálnímu nemohla potřebovat. Finanční toky na uvedených účtech mohl kdykoliv zkontrolovat, protože on byl jedinou osobou oprávněnou, s níž by banka řešila cokoliv, co by se týkalo těchto účtů (ostatně on sám je též později rušil). Bylo mu též zřejmé, že na zaměstnávání osob se zdravotním postižením se čerpají příspěvky.
Nadto v té době žil se spoluobviněnou I. F., která dokonce byla v uvedené obchodní společnosti jednatelkou, takže formálně mohla ovládat chod této obchodní společnosti (jež údajně měla mít zisky z prodeje vyráběných růženců, o obchodní činnosti ovšem ani jeden z obviněných nic nevěděli, nezajímali se o výrobu ani distribuci, pouze oba společně zakládali bankovní účty, na které nechali posílat peníze, které následně v hotovosti vybírali). Za této situace nelze vytýkat soudům, že s ohledem na všechny uvedené skutečnosti dospěly k závěru, že si obvinění museli být vědomi nekalého jednání hlavních pachatelů – odsouzených L.
K. a J. M., kteří jen využívali těžkého postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce na straně jedné a ochoty státu přispívat na jejich zaměstnávání na straně druhé, což jen fingovali, aby se tak snadno obohatili na úkor státu, aniž by reálně jím poskytované peníze užili na určený účel.
39. Pomocník (podobně jako návodce – viz rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.) musí jednat s tzv. dvojím úmyslem, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jednak k jeho vlastnímu jednání spočívajícímu v tom, že umožní nebo usnadní spáchání trestného činu jiným, jednak k jednání jiného, tedy (hlavního) pachatele, jemuž pomáhá a který musí naplnit znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Shora bylo vysvětleno, že soudy nižších stupňů s ohledem na objektivní skutková zjištění o průběhu činu uzavřely, že obviněný J. B. úmyslně umožnil spoluobviněným L. K. a J. M. spáchat trestný čin dotačního podvodu tím, že jim poskytl nástroj k jeho spáchání v podobě bankovních účtů, na které spoluobvinění fiktivně vypláceli mzdy osobám se zdravotním postižením, což bylo pro Úřad práce podmínkou (sine qua non) vyplacení příspěvku na jejich zaměstnávání. Ač to obviněný nijak ve svém dovolání nezpochybňoval, lze uvést, že nebylo ani pochyb o tom, že uvedení dva odsouzení jednali též úmyslně, když prováděli tyto fiktivní platby, aby vylákali od Úřadu práce neoprávněně příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Toho si podle závěrů soudů nižších stupňů byl obviněný J. B. též vědom.
40. Jedním z předpokladů potřebných k vyplacení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením patřila podle § 78 odst. 2 písm. d) alinea 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, možnost zasílání mzdy nejméně 80 % zaměstnanců bezhotovostně převodem na účet. Úřad práce pak byl povinen uhradit na základě žádosti a podkladů v ní uvedených tyto příspěvky dohodnutým způsobem a v dohodnuté výši, tj. 8 tisíc Kč měsíčně. Poté byly fakturované částky úřadem práce zaslány na bankovní účty založené obviněnými J. B. a jeho tehdejší družkou I. F., následně vybírány v hotovosti a předkládány L. K., která činnost skupiny fakticky řídila. Převedení peněz obchodní společnosti na jiný účet, její následné vybrání v hotovosti a vrácení obchodní společnosti nemá žádný myslitelný ekonomický smysl, smysl dává jen pro zastření zločinného jednání zúčastněných a nekalého nakládání s penězi obviněnými. Formálně zaměstnané osoby se zdravotním postižením sice měly obdržet mzdu ve výši deklarované poskytovateli příspěvku, reálně ale obdrželi částku výrazně nižší, a sice zpravidla ve výši 2 000 Kč, aby se na jejich úkor a na úkor státu obohatili obvinění. Obvinění tímto jednáním způsobili poškozené České republice škodu v celkové výši 2 936 173 Kč. Právě jen kvůli činnosti obviněných I. F. a J. B., kteří peníze zaslané na jimi zřízené bankovní účty v hotovosti vybírali a spolu s dalšími obviněnými s nimi neznámým způsobem naložili, nelze nyní spolehlivě zjistit, kam byly peníze investovány a jak s nimi obvinění naložili. I to je velmi významné pro stanovení jejich odpovědnosti za škodu, kterou mají nahradit společně a nerozdílně spolu s ostatními obviněnými.
41. Za zcela nedůvodné proto Nejvyšší soud považuje veškeré námitky obviněného, že v ničem poskytovatele příspěvku, tj. příslušný Úřad práce, neklamal, že nebyl osobou oprávněnou jednat za obchodní společnost, že o její činnosti neměl žádné povědomí a že nepředkládal nepravdivé údaje v žádosti o příspěvek, v důsledku nichž pak došlo k neoprávněnému vyplacení finančních prostředků České republiky. Obviněný totiž nebyl uznán vinným jako pachatel trestného činu dotačního podvodu, ale toliko pomocí k němu, proto nic z uvedeného ani nemusel činit, jak bylo zdůrazněno výše. Stejně nedůvodné byly jeho námitky, že nebyl naplněn znak organizované skupiny. Ani to mu nebylo soudy nižších stupňů vytýkáno, jeho jednání ani jednání obviněných, na kterém se účastnil, nebylo právně kvalifikováno podle § 212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v němž je uveden znak organizované skupiny jako okolnost zvlášť přitěžující. V daném případě byla využita jiná okolnost podmiňující použití téže vyšší trestní sazby uvedené v pátém odstavci § 212 tr. zákoníku, a sice značná škoda, která je ovšem uvedena v § 212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, na který také soudy nižších stupňů odkazovaly (tomu odpovídá i právní věta rozsudku soudu prvního stupně).
42. Obviněný dále svými námitkami brojil proti výroku odvolacího soudu učiněnému v tzv. adhezním řízení, tj. výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody. Obviněný nesouhlasil s tím, aby mu byla uložena solidární povinnost k náhradě škody spolu s ostatními obviněnými. Svou obranu stavěl primárně na tom, že se zmíněným dotačním podvodem nijak neobohatil, popř. že se jej vůbec nedopustil, nijak se na něm nepodílel. K tomu se Nejvyšší soud již dostatečně vyjádřil shora, obviněný byl uznán vinným pomocí k dotačnímu podvodu, pro jehož spáchání je klíčové, že jím byla způsobena poškozené škoda, v tomto případě dokonce značná. Pro stanovení povinnosti k její náhradě není rozhodné, kdo se trestným činem obohatil, zda vůbec měli pachatelé z trestného činu jakýkoliv prospěch, popř. jak si jej rozdělili, rozhodující je, kteří obvinění svým jednáním ke vzniku škody kauzálně přispěli a zda škodu též zavinili. V tomto případě obviněného příspěvek byl významný, protože svým jednáním umožnil jiným tuto škodu způsobit, jeho jednání je ke škodě kauzální (v příčinné souvislosti), bylo zároveň zjištěno, že obviněný jednal úmyslně (šlo o úmyslnou pomoc jinému k jeho úmyslnému trestnému činu).
43. Škoda u trestného činu dotačního podvodu vzniká již tím, že na základě nepravdivých, hrubě zkreslených či zamlčených (podstatných) údajů jsou dotace, subvence, návratná finanční výpomoc nebo příspěvek poskytnuty a peněžní prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace. Za předpokladu, že by poskytovatel takové plnění neposkytl nebýt uvedeného klamání pachatele, považuje se za škodu celá vyplacená částka (viz k tomu přiměřeně z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1123/2023, případně usnesení ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023, které bylo uveřejněno pod č. 38/2025 Sb. rozh. tr., popř. usnesení ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022, které bylo uveřejněno pod č. 35/2024 Sb. rozh. tr.).
44. Škoda vzniklá v důsledku trestného činu dotačního podvodu v nyní posuzované věci byla proto správně vypočtena jako součet všech státem neoprávněně vyplacených příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Státní zástupce ve svém vyjádření též správně odkázal na § 2915 odst. 2 o. z., který se týká způsobení škody několika osobami. Podle něj, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto ale nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi. Za škodu tak bylo nutné považovat celkovou výši poskytnutého příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, pokud nárok na něj obvinění podložili nepravdivými údaji v žádosti. V uvedeném případě všichni obvinění se přičinili o vznik škody, kterou způsobili poškozené České republice – Úřadu práce. Ani v tomto směru tak odvolací soud nepochybil, pokud všem obviněným jako škůdcům uložil povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně.
45. Nelze tak akceptovat žádnou z námitek uplatněných obviněným. Se všemi se již vypořádaly dostatečným způsobem soudy nižších stupňů, na jejich argumentaci tak lze plně odkázat a není třeba ji znovu zevrubně opakovat. Takový způsob vypořádání námitek akceptoval i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva – odkázat lze např. na rozhodnutí č. 37/2021 Sb. rozh. tr. a tam obsáhle citovanou judikaturu, zejména pak na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 Sb. nál. a usn., případně rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, nebo ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02. Tím by bylo možno dovolání obviněného vyřídit, přesto se Nejvyšší soud alespoň stručně k zásadním námitkám obviněného sám vyjádřil shora, tedy je patrné, že se námitkami obviněného zabýval, ovšem nepřiznal jim relevanci. Zčásti totiž jeho námitky vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť šlo o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, k jakým skutkovým závěrům, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů měly dospět. Ve zbývající části byly jeho námitky zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
46. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné I. F. bylo podáno opožděně, a proto jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání J. B. odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud byl oprávněn takto rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu