5 Tdo 935/2025

5 Tdo 935/2025-4826

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 2 To 211/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 129/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 1 T 129/2022, byl obviněný B. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost okresní soud uložil obviněnému podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 3 T 137/2021, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 55 To 255/2022, včetně dalších na zrušený výrok obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „tr. ř.“), soud uložil obviněnému povinnost zaplatit vyjmenovaným poškozeným na náhradu škody částky specifikované v témže výroku.

2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 2 To 211/2023, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině obviněného zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za což mu podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 3 T 137/2021, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 55 To 255/2022, i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným vyjmenovaným ve výroku o náhradě škody částky specifikované tamtéž.

3. V posuzované trestní věci byl shora označený rozsudek vyhlášen ve druhém odvolacím řízení. Poprvé rozhodl odvolací soud o odvolání obviněného rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 2 To 211/2023, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. Š., a sám uložil obviněnému povinnost zaplatit tomuto poškozenému na náhradu škody 100 000 Kč, přičemž výroky o vině a trestu vyslovené rozsudkem soudu prvního stupně ponechal nedotčenými. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 5 Tdo 1132/2024. Důvodnými shledal námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku jako přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatní dovolací námitky, jimiž obviněný zpochybnil též naplnění znaků skutkové podstaty téhož skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. S ohledem na to, že obě právní kvalifikace se týkaly téhož skutku, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby znovu rozhodl o odvolání obviněného.

4. Nejvyšší soud mj. také vzhledem k opakovanému projednání věci jak před odvolacím soudem, tak před Nejvyšším soudem, pouze stručně připomene podstatu protiprávního jednání popsaného podrobně ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, který je všem procesním stranám dobře znám. Spočívala v tom, že obviněný se zištným úmyslem v období od 8. 12. 2017 do 7. 6. 2018, nejčastěji v Olomouci anebo korespondenčně prostřednictvím e-mailové komunikace, případně zprostředkovaně osobami jednajícími v omylu, uzavřel s celkem 13 poškozenými jím vytvořené „Dohody o spolupráci při obchodování na burze“, přičemž u poškozených vzbudil dojem, že je zdatným obchodníkem v tomto oboru, ač v té době byl na svých obchodních účtech vedených u obchodní společnosti Dom Maklerski Banku Ochrony Srodowiska Spolka Akcyjna, organizační složka Česká republika (dále jen jako „BOSSA“) ve ztrátě nejméně 560 000 Kč. Současně poškozeným sliboval nereálné budoucí zisky s vědomím, že svěřené finanční prostředky užije jako laik převážně k vysoce rizikovému obchodování na rozdíly mezi měnami na forexovém trhu na základě smlouvy mezi ním jako neprofesionálním klientem a obchodní společností BOSSA, částečně k vlastní spotřebě na přesně nezjištěný účel. Ve svém důsledku však obviněný nenaplnil uzavřené dohody o zhodnocení přijatých peněz, poškozeným nevrátil jimi předané částky nebo alespoň jejich část a takto se na úkor cizího majetku obohatil o celkovou finanční částku ve výši 2 370 000 Kč, jež představovala současně značnou škodu způsobenou poškozeným klientům.

II. Dovolání obviněného

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 2 To 211/2023, podal obviněný B. L. prostřednictvím svého obhájce dne 28. 8. 2025 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a které spojil s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Dvouměsíční dovolací lhůta s ohledem na ustanovení § 265e odst. 1, 2 tr. ř. uplynula dne 8. 9. 2025, neboť obhájci obviněného bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno později než obviněnému, a to 8. 7. 2025. Veškeré modifikace podaného dovolání je obviněný oprávněn činit výhradně ve dvouměsíční dovolací lhůtě, jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po jejím uplynutí nemají právní význam a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, a ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Proto Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám, které obviněný uplatnil v podání označeném „Doplnění dovolání ze dne 28. 8. 2025“, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 13. 10. 2025, tj. po uplynutí zákonné dovolací lhůty.

6. Obviněný ve svém včas podaném dovolání jednak zopakoval námitky z jeho prvního dovolání, ale také vznesl novou výhradu. V prvním okruhu výhrad obviněný odmítl, že by označené poškozené či některého z nich podvedl, při komunikaci s nimi nepředstíral nepravdy, ale uzavřené smlouvy patří mezi tzv. odvážné smlouvy, které představují rizika obchodování, což bylo všem poškozeným známo. Podle názoru obviněného by proto celá záležitost měla být řešena výlučně prostředky civilního práva. Podvodný úmysl obviněného vyloučil také znalecký posudek opatřený v přípravném řízení policejním orgánem, s nímž se soudy opomenuly vypořádat. (Tato výhrada neodpovídá výsledkům znaleckého zkoumání posuzovaných obchodních operací, mj. znalec konstatoval, že obviněný poskytoval poškozeným v raportech neúplné a ekonomicky bezúčelné až matoucí informace, jak jednoznačně plyne z reprodukce tohoto důkazního prostředku na str. 43 rozsudku soudu prvního stupně – poznámka Nejvyššího soudu). Podobně jako v prvním dovolacím řízení obviněný rovněž zdůraznil, že sám neměl z žádné obchodní operace finanční zisk. Pro nedostatek znaku podvodného úmyslu proto obviněný nesouhlasil se svým odsouzením za zločin podvodu.

7. Další námitka obviněného, již v předešlém dovolání (logicky) neuplatnil, spočívala v jeho tvrzení, že před konáním druhého veřejného zasedání u odvolacího soudu učinil pod nátlakem písemné doznání včetně „uznání dluhu“ vůči všem poškozeným, čímž došlo k porušení zákazu nucení k sebeobviňování. Výslovně uvedl, že jeho písemný projev je výsledkem nátlaku a bezvýchodné situace, v níž se ocitl po rozhodování soudů prvního i druhého stupně, neboť nebylo přihlédnuto k jeho námitkám proti obžalobě. Dokonce i Nejvyšší soud dal v principu za pravdu soudům nižších stupňů. Sám pak neviděl jiné východisko ve snaze dosáhnout alternativního či nižšího trestu doznáním. Z použitého kontextu dovolání lze vyčíst, že takový postup mu doporučil i jeho tehdejší obhájce. Nátlak podle něj vzešel ze situace, v níž „jeho relevantním námitkám nikdo nenaslouchá“. V dovolání dále bohatě citoval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, čímž podpořil své tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a ultima ratio.

8. V závěru svého dovolání obviněný B. L. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně také rozsudek soudu prvního stupně, a věc přikázat odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný připojil návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., který založil na důvodnosti svého dovolání a také na svém špatném zdravotním stavu.

III. Vyjádření k dovolání

9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem připomněla všechna rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolacího soudu. Poté zrekapitulovala dovolací námitky obviněného, jež sice přiřadila k uplatněným dovolacím důvodům, ale shledala je neopodstatněnými. Konkrétní dovolací výhrady opakovaly obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již soudy vypořádaly. Státní zástupkyně se ztotožnila se skutkovými závěry přijatými již soudem prvního stupně, který provedl úplné a bezvadné dokazování, ale také s právním posouzením skutku odvolacím soudem, který respektoval právní názor Nejvyššího soudu z prvního dovolacího řízení v této trestní věci. Výpovědi poškozených, svědka D. W., zprávy obchodních společností BOSSA a Admiral Markets i dokumenty z insolvenčního řízení vedeného na majetek obviněného v postavení dlužníka zřetelně vypovídají o tom, že obviněný B. L. se prezentoval jako zkušený obchodník na burze schopný významně zhodnotit vklady svých klientů, jejichž návratnost garantoval, ačkoli byl tzv. neprofesionálním klientem, laikem, který byl oprávněn investovat pouze své vlastní finanční prostředky na forexovém trhu. Vyvolal tak v poškozených klamnou představu jak o svých schopnostech, tak o vysokém až nevyhnutelném zhodnocení jejich vkladů, což je přimělo svěřit své peníze obviněnému, který tak naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

10. Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasila dále s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že ve vztahu k argumentům proti porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování dovolání obviněného splňuje formální podmínky pro konání dovolacího řízení, avšak jejich obsah neodpovídá vadám, k jejichž nápravě jsou určeny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., rovněž je nelze podřadit ani žádnému jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Jiná situace nastala ohledně té části dovolací argumentace, která se vztahovala ke skutkovému zjištění a jeho právnímu posouzení jako zločinu podvodu, neboť v tomto rozsahu bylo dovolání obviněného nepřípustné. Nejvyšší soud se vytýkanými vadami proti použití ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku na zjištěný skutek nemohl v tomto druhém dovolacím řízení zabývat, protože byl vázán zásadou, podle níž opětovné přezkoumávání správnosti tohoto výroku a jemu předcházející části řízení, jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo nepřípustnou revizi ve smyslu § 265n tr. ř., což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (viz též např. rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).

12. Dále je potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených důvodů stanovených v § 265b tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat takovému dovolacímu důvodu. V rámci dovolacího řízení proto nelze akceptovat pouhé formální označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako obsahově odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

13. Obviněný označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. První z nich spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný citoval všechny alternativy. Tento dovolací důvod byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě zastává názor, podle něhož Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a je tudíž povolán k ochraně základních práv a svobod. Případný zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování tak nemůže ponechat bez povšimnutí v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Zjevný rozpor mezi zjištěným skutkem a obsahem důkazů nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového stavu se soudy přiklonily k verzi tvrzené obžalobou, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. U druhé varianty tohoto dovolacího důvodu jde o případy, v nichž jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, založena na procesně nepoužitelných důkazech a třetí varianta tohoto důvodu dovolání se týká tzv. opomenutých důkazů, pokud soudy buď odmítly provést důkaz navržený některou z procesních stran, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Tento dovolací důvod tedy zahrnuje případy porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že vady definované ve všech variantách se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

14. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

b) K námitkám obviněného

15. Jak již bylo shora avizováno, převážná část dovolacích výhrad obviněného je založena na jeho odmítnutí jakéhokoli klamavého vystupování před poškozenými a nepravdivého příslibu zhodnocení jejich finančních prostředků. Ve vztahu k užité právní kvalifikaci pak popřel primárně svůj podvodný úmysl a poukazoval též na povahu uzavíraných smluv, která v sobě zahrnovala poměrně značné riziko pro jejich naplnění. V tomto ohledu obviněný B. L. tvrdošíjně opakoval svůj náhled na průběh komunikace i samotné okolnosti uzavírání jednotlivých smluvních ujednání i cíl, k němuž směřovaly včetně chybějícího znaku zavinění zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným.

Učinil tak přesto, že Nejvyšší soud se již k totožným námitkám obviněného dostatečně vyjádřil v prvním dovolacím řízení (viz zejména body 21. až 24. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 5 Tdo 1132/2024). Dostatečně zřetelně také Nejvyšší soud konstatoval nedůvodnost tohoto typu výhrad a právní posouzení správně zjištěného skutku shledal odpovídajícím všem znakům skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak bylo rovněž avizováno, za této procesní situace již Nejvyšší soud nemůže revidovat své právní závěry z citovaného usnesení, pro což by ostatně neměl v posuzované trestní věci žádný důvod.

Na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže trestní věci je totiž dovolací soud oprávněn posuzovat vady týkající se jen těch výroků napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po kasačním rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi. Takovou situaci zákon na podkladě nového dovolání v téže trestní věci nepřipouští (viz již shora citované rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh.

tr.). Současně platí, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 v sešitě č. 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

16. V souladu s výše uvedeným principem omezeného přezkumu v pořadí druhém a dalším dovolacím řízení, se tak mohl Nejvyšší soud zabývat, resp. přezkoumávat napadený rozsudek odvolacího soudu a tu část řízení, která následovala po rozhodnutí o předchozím dovolání obviněného. Podstatu nově uplatněné výhrady obviněného tvoří jeho stížnost na to, že právě před konáním druhého veřejného zasedání podlehl nátlaku ze situace, v níž žádný z rozhodujících soudů nepřijal jeho obranu proti obžalobě, proto se písemně k žalovanému protiprávnímu jednání doznal a ve smyslu § 206c tr.

ř. prohlásil svou vinu. Vyslovil názor, že tímto způsobem došlo k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), neboť nešlo o jeho „svobodné“ rozhodnutí. Z jeho námitky vyplývá, že k doznání jej fakticky, resp. výslovně nepřiměl žádný z orgánů činných v trestním řízení, naopak k jeho „přiznání“ mělo dojít mj. na doporučení tehdejšího obhájce. Ačkoli Nejvyšší soud tuto námitku v rámci druhého dovolacího řízení připustil, deklarovaným dovolacím důvodům a ani žádnému jinému důvodu vymezenému v § 265b odst. 1, 2 tr.

ř. neodpovídala. Pro úplnost se k ní však Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení stručně vyjádří, zejména k tomu, proč nelze ani teoreticky uvažovat o její opodstatněnosti.

17. Obecně lze předeslat, že podstata právního principu zákazu nucení k sebeobviňování spočívá, zjednodušeně uvedeno, v poskytnutí určité imunity obviněnému vůči úkonům a postupům orgánů činných v trestním řízení, pokud by při nich měl být obviněný nucen k aktivnímu jednání, které by mělo vést k jeho usvědčení a odsouzení, což však nebyl případ obviněného B. L. Nejvýstižněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiru z roku 1994, v níž stojí: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“.

V českém právním řádu vyplývá princip zákazu nucení k sebeobviňování zejména z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž stojí: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ K uvedenému principu se dále váže též čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven“, a také z ustanovení § 33 odst. 1 věta první, v němž je zakotveno právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, přičemž současně není povinen vypovídat.

Účelu dodržení této zásady dále odpovídají ustanovení § 89 odst. 3 tr. ř. a § 92 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila, a výslech obviněného musí být konán tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, v jeho průběhu nesmí být obviněný žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání a při výslechu je vždy nutno šetřit jeho osobnost.

V neposlední řadě je důležité zmínit také mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se tedy především primárně váže k vynucení výpovědi osoby proti ní samé, avšak má širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení či k opatření důkazu proti sobě. Odborná literatura i soudní praxe kladou při výkladu a použití této zásady silný důraz především na to, že na obviněném nesmí být vynucována spolupráce na jeho vlastním odsouzení například v podobě hlasového projevu při rekognici, sepsání určitého textu pro porovnání písma apod., ale na druhou stranu po obviněném může být vynucováno, aby strpěl určité úkony k zajištění důkazů existujících objektivně a nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, bukálního stěru apod.).

18. Lze také připomenout konkrétní rozhodnutí soudní praxe, v níž je vyložen tento zásadně procesní princip, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, nebo rozhodnutí č. 33/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož se pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare vztahuje na nucení obviněného k aktivnímu jednání přispívajícího k jeho vlastnímu usvědčení v průběhu trestního stíhání). Podobně také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018, je zdůrazněno, že právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že orgány činné v trestním řízení se snaží prokázat vinu obviněného, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod tlakem proti vůli obviněného. V tomto smyslu skutkové okolnosti charakterizující zločin podvodu spáchaný obviněným B. L. však nevypovídají o jakýchkoli procesních nedostatcích trestního řízení, jež by vedly k závěru o porušení pravidla zákazu nucení k sebeobviňování.

Jak je patrno z obsahu trestního spisu, v opakovaném odvolacím řízení se obviněný osobně nedostavil k veřejnému zasedání konanému dne 13. 5. 2025, po svém obhájci poslal odvolacímu soudu listinu, v níž uvádí: „Současně tímto výslovně doznávám veškeré skutky mi kladené za vinu a prohlašuji tímto svoji vinu ve smyslu § 206c trestního řádu“ (viz č. l. 4664 tr. spisu). Nutno dodat, že před tímto prohlášením obviněného není v trestním spise žádný záznam o tom, že by k takovému postupu obviněného odvolací soud nebo státní zástupce jakýmkoli způsobem nabádali, nebo že by jej snad vyzývali, jestli nechce změnit svůj dosud odmítavý postoj k obžalobě.

Jeho vůli pak tlumočil u veřejného zasedání jen obhájce s tím, že původní odvolání obviněného „neplatí“ z důvodu rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho prvním dovolání. Obviněný nátlak na svou osobu podle svého vyjádření z dovolání vyvodil ze „zoufalého pocitu, že jeho relevantním námitkám nikdo nenaslouchá“. To znamená, že uvedenou listinu vyhotovil na základě svého vlastního pocitu z vývoje trestního řízení, jemuž ale objektivní realita neodpovídá. Lze připomenout, že není povinností soudu vyhovět námitkám obviněného, soudy se jimi musí zabývat, čemuž v posuzované věci dostály, vyčerpávajícím způsobem se soudy obou stupňů k výhradám dovolatele vyjádřily a srozumitelně vysvětlily, proč se nepřiklonily k verzi předkládané obviněným v rámci jeho obhajoby.

K sepsání písemného doznání, resp. prohlášení viny, se obviněný odhodlal sám, zcela dobrovolně a pro orgány činné v trestním řízení také zjevně nečekaně, neboť odvolací soud evidentně v tomto stadiu trestního řízení takový počin obviněného ani nepředpokládal. V bodech 20. až 22. svého rozsudku odvolací soud vyložil důvody, pro které formálně nerozhodl o „prohlášení viny“ v písemné podobě podle § 206c odst. 3 tr. ř. Zásadně sice platí, že obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv.

konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí, a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu, jinak by došlo k porušení zákazu nucení k sebeobviňování (viz rozhodnutí č. 31/2022 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě obviněného šlo však o odlišnou situaci, na niž citovaný judikát nedopadá. K písemnému „doznání“ obviněného nejenže odvolací soud (nebo jiný orgán činný v trestním řízení) obviněného nenutil ani nijak nenaváděl, ale na obsah této listiny spolu s listinami, jimiž „uznal dluh“ vůči poškozeným, odvolací soud pohlížel jako na účelový, vedený snahou dosáhnout podmíněného odsouzení, rozhodně jej nezahrnul mezi důkazní prostředky přispívající k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za zločin podvodu.

Shora citované písemné prohlášení obviněného tudíž nepředstavovalo v tomto trestním řízení důkaz, který by přispěl k objasnění věci (§ 89 odst. 2 tr. ř.), a už vůbec ne hlavní důkaz, jak obviněný mylně tvrdí v dovolání. Účelovost a pragmatičnost postupu obviněného, který chtěl využít prohlášení viny k dosažení uložení mírnějšího trestu, v určitém smyslu dokládá i jím formálně projevená vůle začít poškozeným splácet způsobenou škodu, aniž by však fakticky cokoli uhradil (viz vyjádření obhájce na č. l.

4666 nebo písemné sdělení jedné z poškozených na č. l. 4702 tr. spisu). Přijetí prohlášení viny je nenárokové, jde o fakultativní postup soudu. Pokud tedy odvolací soud nepřijal prohlášení viny učiněné obviněným dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku, písemně, resp. prostřednictvím obhájce na začátku veřejného zasedání a považoval je za účelové, Nejvyšší soud se s takovým postupem ztotožnil. K tomu lze ještě doplnit, že pokud byla pro obviněného podnětem pro sepsání předmětné listiny rada jeho obhájce, šlo by jen o projev strategie obhajoby v probíhajícím trestním řízení, na níž se ale vždy musí jak obhájce, tak i sám obviněný shodnout.

Jde tedy o naplňování smluvního vztahu, přičemž je vždy na obviněném, zda bude považovat doporučení obhájce za přijatelné, pak je bude akceptovat, či nikoli. Se způsobem vedení vlastní obhajoby a konkrétních projevů, které obviněný v průběhu svého trestního stíhání učiní vůči orgánům činným v trestním řízení proto nelze spojovat uplatňování zásady zákazu nucení k sebeobviňování, která je primárně vázána na přístup orgánů činných v trestním řízení k obviněnému, jak bylo již stručně vyloženo shora.

19. Závěrem lze tedy shrnout, že v části, v níž bylo dovolání obviněného shledáno přípustným, neodpovídaly konkrétní námitky žádnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného B. L. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž tak učinil na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nemohl považovat za relevantní návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž směřovalo jeho dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu