5 Tdo 972/2021-4282
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 11 To 97/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 87/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný F. B. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 2 T 87/2018, uznán vinným v bodě I., 1 až 24, 26, 28 až 32, pokračujícím zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) [(správně § 56 odst. 2 písm. a)] tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného F. B. nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněným V. H. škodu jednotlivým poškozeným uvedeným v tomto rozsudku. Další poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných třech fyzických osob a jedné právnické osoby. 2. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jsou procesním stranám dostatečně známy. Ve stručnosti tato trestná činnost spočívala v tom, že obviněný F. B. se spoluobviněným V. H. a dalšími obviněnými s cílem získat provizi za zprostředkování oprav motorových vozidel ve vybraných autoservisech a vylákat pojistné plnění z titulu povinného ručení na úhradu opravy těchto vozidel, opatřovali si poškozená motorová vozidla, ve vztahu k nimž oznámili či zajistili podání oznámení pojišťovně konkretizované v rozsudku, nepravdivě tvrdili, že vozidlo bylo účastníkem dopravní nehody, přičemž ve skutečnosti k dopravní nehodě nedošlo vůbec nebo jindy a za jiných než tvrzených okolností, a takto vylákali nebo se pokusili vylákat na jednotlivých pojišťovnách pojistná plnění, případně i náklady za zapůjčení náhradního vozidla.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ a obvinění F. B., V. H. a L. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 11 To 97/2021, podle § 256 tr. ř. všechna tato odvolání zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný F. B. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku i k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Soudy obou stupňů sice aplikovaly správné právní předpisy, ale tyto vyložily nesprávně v otázce viny obviněného. Podle obviněného došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť v rozhodování soudů jsou zřejmé prvky libovůle při hodnocení důkazů, dále zásady zákonnosti (§ 2 odst. 1 tr. ř.), zásady legality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), neboť závěr o jeho vině nebyl založen na přesně a úplně zjištěných faktech. Podle obviněného navíc byla opomenuta řada provedených důkazů, které však nijak nekonkretizoval.
5. Dovolatel namítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně. Podle přesvědčení obviněného nelze dospět k závěru, že byl skutek spolehlivě zjištěn, hlášení pojistných událostí totiž nebylo v souladu s tím, jak měla být vozidla skutečně poškozena, nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo pojistné události pojišťovnám hlásil, naopak bylo prokázáno, že jeho jménem tyto informace poskytoval pojišťovnám spoluobviněný V. H., a to i jménem jeho údajného bratra, ačkoli žádného nemá. Soudy obou stupňů v tomto směru podle názoru obviněného nesprávně vyhodnotily nahrávky hlášení pojistných událostí pojišťovnám. Z logiky věci proto lze dovodit, že pokud za něj fiktivní nehody hlásil pojišťovnám spoluobviněný V. H., o těchto skutcích on nevěděl a nelze mu je klást za vinu ani jako spolupachateli, neboť jeho spoluúčast na tomto jednání nebyla prokázána (s výjimkou dílčích skutků pod body I. 11 a 24 rozsudku soudu prvního stupně).
6. Podle obviněného nebylo prokázáno jeho zavinění, které ani dostatečně nevyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení soudů, že jím podané trestní oznámení bylo účelové a že jej usvědčuje skutečnost, že se nezajímal o to, kdo provede opravu vozidla Škoda Superb, je nepřesvědčivé a ve vztahu k opravě vozidla je podstatné, že byl jen jeho provozovatelem, vlastníkem byla leasingová společnost VLTAVÍN leas, a. s. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného není zřejmé, jak a zda vůbec tento soud zkoumal subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným a jak aplikoval příslušné hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. Přitom úmyslné zavinění nepostačuje pouze předpokládat, je nezbytné je prokázat a vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Podle obviněného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Obviněný si měl být podle soudů nižších stupňů vědom uvádění nepravdivých údajů v podkladech pro likvidaci pojistných událostí, přičemž tyto soudy pominuly, že u řady jednání on vůbec přítomen nebyl. Obviněný zpochybnil i naplnění znaků objektivní stránky, že by poškozené pojišťovny uvedl svým jednáním v omyl (s výjimkou bodu I. 11 a 24 rozsudku soudu prvního stupně).
7. Dále obviněný označil za opomenutý důkaz výslech svědka M. (jeho bližší identifikační údaje nejsou z trestního spisu zřejmé) odvolacím soudem, kterým mohlo být prokázáno, že nevěděl o všech konkrétních skutcích, za něž byl odsouzen. Odvolací soud se podle názoru obviněného s tímto jeho důkazním návrhem nijak nevypořádal.
8. Obviněný rovněž namítl, že jeho ziskem byla smluvně dohodnutá provize 2 až 3 %, je proto nelogické, aby mu byla uložena povinnost k náhradě škody výrazně převyšující jeho smluvně dohodnutý zisk. Podle názoru obviněného ani nebyl důkazně podložen závěr o jeho účasti na pojistných podvodech, neboť rukopis na dokladech, jimiž byly hlášeny konkrétní pojistné události, nepatřil jemu. Důkazní prostředky, o které soudy nižších stupňů opřely závěr o jeho vině, jsou podle názoru obviněného protichůdné a vnitřně rozporné. Podle obviněného tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem uvedl, že tuto námitku lze uplatnit jen v omezených případech, pokud zásadní skutková zjištění v napadeném rozhodnutí zcela chybí s ohledem na absenci příslušných důkazů nebo nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Existenci tzv. extrémního rozporu nelze dovodit jen z toho, že se soudy po provedeném dokazování přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Pokud soudy hodnotily důkazy odlišně od představy obviněného, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů či dalších zásad spojených s právem na spravedlivý proces. Klíčovým v tomto směru je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Tomuto požadavku soud prvního stupně i soud odvolací dostály, jejich hodnocení důkazů je logické a pečlivě odůvodněné. Podle státního zástupce se soudy nedopustily žádné deformace obsahu důkazů ani jinak nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněného námitky jsou jen opakovanou polemikou s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, tudíž nejde o případ tzv. extrémního rozporu.
11. Státní zástupce dále upozornil na to, že námitky obviněného nejsou adresné ke konkrétním dílčím skutkům, jsou vytrženy z kontextu, pomíjí výsledky rozsáhlého dokazování, které provedl soud prvního stupně. Pokud obviněný namítal absenci subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu, rovněž v tomto směru jsou primárně výhrady obviněného skutkové, ačkoli formálně vytkl
nesprávné hmotněprávní posouzení, ve skutečnosti se domáhal pouze revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a takto zpochybňoval právní kvalifikaci skutků, kterými byl uznán vinným. Podle státního zástupce jsou v popisu jednání obviněného v tzv. skutkové větě dostatečně vyjádřeny znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu slovními spojeními „po předchozí domluvě s úmyslem zajistit si“, „ ačkoli si … byli vědomi skutečnosti, že k této dopravní nehodě nikdy nedošlo“, „úmyslně způsobil dopravní nehodu“, „v úmyslu opatřit sobě prospěch“, „předstírali událost“ atd. Rovněž v odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně zaviněním obviněného zabýval a správně u něho dovodil přímý úmysl.
12. Ve vztahu k námitce neakceptování návrhu na výslech svědka M. odvolacím soudem státní zástupce uvedl, že nejde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud se tímto důkazním návrhem zabýval a zdůvodnil, proč jeho provedení považuje za nadbytečné.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze z těch důvodů, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b odst. l, odst. 2 tr. ř. Současně je nezbytné, aby dovolatel uplatnil takové konkrétní námitky, které skutečně odpovídají dovolacímu důvodu či důvodům, které označil, nestačí jen jeho (jejich) formálně tvrzení. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod zařazen v § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř.]. Tento dovolací důvod může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a který vyplývá z provedeného dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu lze shledat zpravidla tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání však nelze vytýkat vady procesního charakteru, jichž se měly soudy nižších stupňů dopustit při hodnocení provedených důkazů, ani vady týkající se rozsahu, v němž bylo dokazování provedeno.
17. Případy tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů, obsahem provedeného dokazování a právním posouzením skutku jsou výjimečně shledávány tehdy, pokud skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Rovněž může tento extrémní rozpor nastat v případech, v nichž soudy bezdůvodně neprovedly zásadní důkaz nebo důkazy, které mohly mít význam pro rozhodnutí o podané obžalobě, a dokazování proto neproběhlo v nezbytném rozsahu pro náležité objasnění žalovaného skutku. Extrémní nesoulad ve shora uvedeném smyslu je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Uvedené zásady možného přezkumu v dovolacím řízení vychází především z rozhodovací praxe Ústavního soudu a byly podkladem pro změnu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým bylo s účinností od 1. 1. 2022 novelizováno mimo jiné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., do něhož byl doplněn nový dovolací důvod a zařazen pod písm. g), přičemž dosavadní důvody pod písm. g) až l) jsou nyní nově uvedeny pod písm. h) až m). Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obviněného již za účinnosti citované novely trestního řádu, proto se s uplatněnými námitkami vypořádá i v intencích této změny. Učiní tak přesto, že obviněný měl správně využít dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002 [nyní podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] v jeho druhé alternativě, neboť napadl usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
b) K námitkám obviněného
18. Úvodem je nutné konstatovat, že formulace dovolání obviněného jasně svědčí o tom, že uplatněné námitky jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s principy formální logiky vypořádaly a vysvětlily, na podkladě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o vině obviněného. V průběhu trestního řízení proti obviněnému nedošlo k porušení žádné ze základních zásad trestního řízení, jak namítal obviněný, ostatně kromě tvrzení o prvcích libovůle ze strany soudů při hodnocení provedených důkazů, které neodpovídá skutečnosti, obviněný nijak nekonkretizoval, v čem má porušení těchto základních pravidel trestního řízení spočívat.
Práva obviněného včetně práva na obhajobu i práva na spravedlivý proces byla v průběhu řízení respektována. Především soud prvního stupně v hlavním líčení provedl dokazování za součinnosti stran v rozsahu nezbytném pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rovněž tento soud výsledky dokazování pečlivě vyhodnotil, přičemž se vypořádal i s obhajobou obviněného a srozumitelně vyložil, proč ji neuvěřil a současně na podkladě jakých důkazů ji považuje za vyvrácenou.
Žádný pro rozhodnutí ve věci významný důkaz nebyl soudy opomenut. Odvolací soud odmítl návrh obviněného na výslech svědka M., což obviněný navrhl v rámci veřejného zasedání a soud pak vysvětlil v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí, z jakých důvodů tento výslech považoval za nadbytečný. V této souvislosti odvolací soud shrnul důkazy, o které soud prvního stupně ve svém rozsudku opřel závěr o vině obviněného i dílčími skutky, u nichž popíral svoji vinu. Logické shrnutí a vyhodnocení souhrnu důkazů prokazujících vinu obviněného F.
B. skutečně nemohla zpochybnit svědecká výpověď jediné osoby, která ani nebyla přítomna konkrétním okolnostem, za nichž docházelo k manipulacím při pojistných událostech a jednáních s pojišťovnami, ať šlo o majitele nebo provozovatele motorových vozidel, která měla mít účast na fiktivních dopravních nehodách, majitele či zástupce autoservisů nebo jejich pracovníky, v nichž tato vozidla byla opravována, osoby poskytující asistenční služby nebo náhradní vozidla, likvidátory pojistných událostí u jednotlivých pojišťoven.
Navíc nelze pominout ani další důkazy, především výpověď spoluobviněného V. H., znalecké posudky z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství a doprava a listinné důkazy, z nichž byl závěr o vině obviněného soudem prvního stupně učiněn, s čímž se ztotožnil i odvolací soud.
19. Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného učinily na základě provedených důkazních prostředků, které hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Při tomto hodnocení se nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů, ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat.
Přitom rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ostatně ani obviněný kromě návrhu na výslech výše uvedeného svědka žádný další návrh na doplnění dokazování neuplatnil. S ohledem na tyto skutečnosti nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně a právními závěry, které tyto soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Závěr soudů nižších stupňů o minimálním rozsahu trestné činnosti, na které se obviněný F.
B. podílel jako spolupachatel obviněného V. H., byl provedeným dokazováním prokázán, nevznikly žádné pochybnosti o aktivní účasti obviněného F. B. na těchto dílčích útocích. S vědomím fiktivnosti uplatňovaných pojistných událostí, na nichž měly mít účast osoby svědků, kteří tuto skutečnost popřeli, pak nemůže pochybnosti o účasti obviněného na této trestné činnosti vyvolat ani to, že v rámci předstíraných pojistných událostí uváděli stíhaní obvinění v hlášení pojišťovnám jména neexistujících osob.
Ve shodě se soudem odvolacím je pak možno uvést, že u každého dílčího skutku byla soudem prvního stupně důsledně rozlišována úloha obviněného V. H. a obviněného F. B. i míra účasti každého z nich na této trestné činnosti včetně jejich znalosti o fiktivnosti uplatňované pojistné události, skutečnosti, že k ní nedošlo, i toho, že v souvislosti s ní bude usilováno o vylákání pojistného plnění od konkrétní pojišťovny (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu).
20. Ve vztahu k námitkám obviněného o nesprávnosti závěrů soudů obou stupňů o jeho úmyslném zavinění je pak možno přisvědčit státnímu zástupci, že soudy obou stupňů věnovaly dostatečnou pozornost otázce, zda obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (v bodě I. 1 až 24, 26 a 28 až 32 výroku rozsudku soudu prvního stupně) dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. O tom svědčí již státním zástupcem zmíněné skutečnosti, že nejenom v tzv. návětí bodu I. výroku o vině, ale i u každého dílčího útoku, stejně jako v bodě II. výroku o vině, je konkretizováno, z čeho lze dovodit vědomí obviněného o protiprávnosti jednání, na němž se podílel. V tomto směru soudy nižších stupňů správně uzavřely, že nejsou pochybnosti o tom, že obviněný F. B. se této trestné činnosti dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu jako u odvolání. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
22. Rovněž k námitce obviněného ve vztahu k adheznímu výroku je nutno uvést, že výše případného majetkového prospěchu, který obviněný účastí na předmětné trestné činnosti získal či hodlal získat, nemůže mít vliv na rozhodnutí o náhradě škody, která byla způsobena i jeho protiprávním jednáním, s níž se k trestnímu řízení jednotliví poškození připojili. Ani v tomto směru proto námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly, neboť obviněný nezpochybnil žádné ustanovení hmotného práva týkající se jeho odpovědnosti za vznik škody způsobené stíhanou trestnou činností.
23. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové povahy, které směřují proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Učinil tak přesto, že takový charakter konkrétních námitek neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádnému z dalších v zákoně vyjmenovaných důvodů dovolání včetně nově formulovaného důvodu pod stejným označením ve znění trestního řádu účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu ani z napadených rozhodnutí soudů nezjistil žádné vady, které by mohly svědčit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným a že rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nenesou stopy jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků ani upřednostnění některé skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Soudy se rovněž neopomněly vypořádat s obhajobou obviněného, přitom respektovaly zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.), bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), stejně tak dodržely zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodně nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry, které jsou obsaženy ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí, ostatně ani sám obviněný nevysvětlil, v čem by tento rozpor měl konkrétně spočívat a z jakých skutečností jeho existenci dovodil. V rámci hodnocení důkazů v posuzované trestní věci tak z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení procesní (nikoli hmotněprávní) zásady in dubio pro reo, která tvoří součást principu presumpce neviny.
24. Závěrem je proto možné shrnout, že soudy obou stupňů se posuzovanou trestní věcí dostatečně zabývaly, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se soud druhého stupně bez výhrad ztotožnil. Rozhodně nelze v těchto rozhodnutích spatřovat nesprávnost jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá přání a představě obviněného, který zpochybňování právních závěrů o jeho vině po objektivní i subjektivní stránce založil na jiných skutkových okolnostech, než k jakým dospěly oba soudy, které ve věci rozhodovaly.
V. Závěrečné shrnutí
25. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Sám obviněný ani v dovolání nevytkl konkrétní vadu v použití ustanovení hmotného práva, ve skutečnosti šlo jen o nesouhlas obviněného s tím, jak soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl, resp. soudu druhého stupně vytýkal, že akceptoval závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného F. B. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebyl důvod rozhodovat o přerušení či odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu
Vypracoval: JUDr. Bohuslav Horký