5 Tz 31/2020-228
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Bohuslava Horkého, stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti B., IČ: XY, se sídlem XY, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 T 49/2019, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto: Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 T 49/2019, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti B. v ustanoveních § 20 odst. 1 a § 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Trestní příkaz Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 T 49/2019, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený trestní příkaz, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 T 49/2019 (dále jen trestní příkaz), byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost B., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen obviněná), uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 (aniž by bylo výslovně označena příslušná alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzena podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen v zkratce „TOPO“), s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu „k trestu zákazu činnosti v trvání 5 (pěti) let“. 2. Proti tomuto trestnímu příkazu nebyl podán odpor žádnou z oprávněných osob, a proto trestní příkaz nabyl právní moci marným uplynutím lhůt pro jeho podání dne 20. 2. 2020. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že trestní příkaz byl doručen státnímu zástupci dne 4. 6. 2019, obviněná právnická osoba si jej nevyzvedla ve své datové schránce, soud prvního stupně poté zvolil doručení trestního příkazu jedinému jednateli obviněné M. K. na jeho adresu uvedenou v obchodním rejstříku [§ 34 odst. 1 TOPO a § 43 odst. 5 písm. b) o. s. ř.], na které si tento jednatel trestní příkaz převzal dne 11. 2. 2020.
II. Stížnost pro porušení zákona
3. Proti trestnímu příkazu podala dne 20. 8. 2020 ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona. Podle ministryně spravedlnosti byl napadeným trestním příkazem v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních § 20 odst. 1 a § 1 odst. 2 TOPO a § 73 odst. 3 tr. zákoníku.
4. Ministryně spravedlnosti namítla, že napadeným trestním příkazem byl uložen obviněné trest zákazu činnosti v trvání pěti let, aniž by v něm byl konkrétně specifikován obsah a rozsah zakazované činnosti. To je podle ministryně spravedlnosti v rozporu se zákonnými ustanoveními a ustálenou judikaturou. Připomněla, že účelem trestu zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 TOPO je dočasně vyloučit danou právnickou osobu z působení v oblasti, v souvislosti s níž byl trestný čin spáchán, a zabránit jí tak v páchání další trestné činnosti téhož druhu, nikoliv postihnout ji ve výkonu veškeré její činnosti a zcela ji tak paralyzovat, a to dokonce i v činnosti, která je obviněné uložena právními předpisy. Proto měla ministryně spravedlnosti za to, že nelze uložit podle § 20 odst. 1 TOPO trest zákazu činnosti bez dalšího vymezení. Ve výroku bylo podle ní nutné co nejpřesněji určit druh i rozsah zakázané činnosti, resp. specifikovat, jakou oblast činnosti právnické osoby tento trest postihne. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. Tzn 28/95, poznamenala, že vymezení druhu a rozsahu činnosti nesmí být příliš úzké, aby postačovalo k dosažení účelu trestu a neponechávalo pachateli prostor pro páchání další obdobné trestné činnosti, současně na druhou stranu nesmí být rozsah trestu zákazu činnosti vymezen ani příliš široce a obecně, neboť by bezdůvodně omezoval pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, ztěžovalo by jeho resocializaci a bylo by obtížně kontrolovatelné.
5. Ministryně spravedlnosti vyjádřila přesvědčení, že z výroku o trestu napadeného rozhodnutí nelze kvůli jeho neurčité formulaci dovodit zákonem předvídanou věcnou souvislost trestu zákazu činnosti se spáchanou trestnou činností. Svými důsledky považovala ministryně spravedlnosti uložený trest zákazu činnosti napadeným trestním příkazem de facto za trest zrušení právnické osoby podle § 16 TOPO, k jehož uložení však nebyly naplněny zákonné podmínky. Podotkla, že trest zakazující právnické osobě také její každodenní faktickou činnost (včetně například vedení účetnictví nebo běžné a zákonem předvídané jednání s úřady) by mohl paradoxně vést k jejímu dalšímu trestnímu stíhání.
6. S ohledem na výše uvedené navrhla ministryně spravedlnosti Nejvyššímu soudu, aby podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným napadeným trestním příkazem byl porušen zákon ve výroku o trestu uloženém obviněné v ustanoveních § 1 odst. 2 a § 20 odst. 1 TOPO ve spojení s § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil tento napadený trestní příkaz ve výroku o trestu a aby zrušil i další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec navrhla, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Stížnost pro porušení zákona byla zaslána obviněné, která se k ní do konání veřejného zasedání u Nejvyššího soudu nevyjádřila.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
8. Stížnost pro porušení zákona shledal Nejvyšší soud podle § 266 odst. 2 tr. řádu přípustnou, a z jejího podnětu pak Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení trestnímu příkazu předcházející. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je zcela důvodná a že zákon byl porušen v neprospěch obviněné.
9. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že trestní odpovědnost právnických osob a trestní sankce za trestné činy, jakož i zvláštnosti trestního řízení proti nim, jsou upraveny v již zmíněném zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento zákon je speciálním právním předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, které se subsidiárně použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak (viz § 1 odst. 2 TOPO). Podle § 20 odst. 1 TOPO, může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku, který se užije i pro právnickou osobu ohledně rozsahu a okruhu činností, jež mohou být právnické osobě zakázány, trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
10. Jak ve své stížnosti uvedla již ministryně spravedlnosti, obecným účelem trestu zákazu činnosti, který je totožný jak v řízení proti fyzickým osobám, tak proti právnickým osobám, je zabránit pachateli trestného činu v páchání další trestné činnosti, které se dopustil v souvislosti s výkonem určitého zaměstnání, povolání, funkce nebo činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz k tomu rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). V případě přiměřeného použití § 73 odst. 3 tr. zákoníku i na právnické osoby půjde o takový typ činností, které právnická osoba vykonává na základě nějakého zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Smyslem tohoto druhu trestu je dočasně vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je třeba zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy, aby právnická osoba nemohla vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 450 a násl.).
11. Z uvedeného je též zřejmé, že trest zákazu činnosti nikdy nelze uložit bez jeho náležité specifikace, které činnosti se vlastně týká, podobně jako jiný zákazový trest omezující osobní svobodu v podobě zákazu pobytu nelze vyslovit bez náležité specifikace, na kterou oblast se má vztahovat (viz § 75 odst. 6 tr. zákoníku). Právní úprava trestu zákazu činnosti se ve vztahu k právnickým osobám odlišuje vlastně jen ve výši horní hranice tohoto trestu, která činí 20 let (§ 20 odst. 1 TOPO), v případě některých právnických osob jsou pak stanovena další omezení (viz § 20 odst. 2 TOPO), která ale v daném případě nehrála roli. Přesto, jak bylo upozorňováno i v odborné literatuře (viz ŘÍHA, J.: Pět let uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob českou justicí. In: KALVODOVÁ, Věra, Marek FRYŠTÁK a Jan PROVAZNÍK (eds.). Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018 s. 396-398), se při ukládání trestu zákazu činnosti chybuje v určení druhu a rozsahu zakázané činnosti (v některých případech soudy vůbec nevymezují, v čem by měl tento trest spočívat, jako tomu bylo v právě projednávané věci, jindy nesprávně užívají neúměrně široké formulace znemožňující prakticky jakoukoliv činnost právnické osoby, jako je např. zákaz činnosti „spočívající v zákazu provozování výdělečné činnosti“ nebo zákaz činnosti „spočívající v zákazu vstupu do jakýchkoli obchodně právních vztahů, jejichž předmětem je jakákoli obchodní činnost“, či nesprávně využívají opis stávajícího širokého předmětu podnikání podle veřejného rejstříku, jako je např. zákaz podnikání „spočívající v zákazu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona“).
12. Přitom by se mělo přiměřeně vycházet z uznávané judikatury vztahující se k tomuto druhu trestu, jak byla vyslovována ohledně fyzických osob. Předně je třeba připomenout, že mezi výkonem činnosti, jež je zakazována pachateli trestného činu, a mezi spáchaným trestným činem musí být souvislost, jak vyplývá i ze samotného znění § 20 odst. 1 TOPO, jakož i § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Tato souvislost přitom podle judikatury musí být bezprostřední, úzká, přímá (viz např. rozhodnutí č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969, č. 10/1973, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), neboť pachateli je zakazována činnost, kterou v době spáchání činu sám vykonával, bez výkonu takové činnosti by ani vůbec nedošlo ke spáchání trestných činů, kterými byl uznán vinným (viz např. rozhodnutí č. 9/1964, 25/1965, 41/1965 Sb. rozh. tr.). Postačí, pokud výkon takové činnosti dal pachateli příležitost ke spáchání trestného činu anebo mu alespoň spáchání činu usnadnil (rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Zároveň smyslem a účelem tohoto trestu je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje (rozhodnutí č. 42/1967, č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Podle rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr., nelze zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť by takový trest byl ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, byl by příliš široký a obecně vymezený, a proto lze zakázat jen takovou živnost, při níž se dopouštěl trestné činnosti. Trest podle uvedených rozhodnutí nesmí bezdůvodně omezovat obviněného v jeho dalším, především pracovním uplatnění, resp. v případě právnické osoby v její další existenci. K fyzickým osobám by bylo možno odkázat i na řadu dalších rozhodnutí k šíři tohoto druhu trestu (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1174/2016).
13. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že Okresní soud v Hradci Králové pochybil, když obviněné uložil trest zákazu činnosti v trvání 5 let, aniž by jakkoliv specifikoval druh a rozsah zakázané činnosti. Lze tak konstatovat, že trest zákazu činnosti nebyl ukládán podle výše zmíněných požadavků vyplývajících jak ze zákona, tak ze soudní praxe pro uložení takového druhu trestu.
14. Lze do jisté míry chápat i argumentaci ministryně spravedlnosti formulovanou v její stížnosti pro porušení zákona, že zakázáním obviněné veškeré činnosti na dobu pěti let se tento trest zákazu činnosti jeví jako zcela nesmyslný, že by se v konečném důsledku rovnal trestu zrušení právnické osoby, pro jehož uložení však v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v § 16 TOPO. Také lze souhlasit s upozorněním, že zákazem jakékoliv činnosti právnické osobě by se jí ve skutečnosti zakazovala také činnost, která je jí právním řádem dokonce uložena, že by se zakazoval výkon povinnosti, jejíž porušení by dokonce mohlo být posouzeno jako trestný čin.
15. Zvláště v případě trestné činnosti, pro kterou byla v této věci právnická osoba stíhána, tj. pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spočívající nevedení účetnictví vedoucí k ohrožení včasného a řádného vyměření daně, nabývá uložený všeobecný trest zákazu činnosti zcela absurdních rozměrů, má-li se současně zakazovat činnost, která vedla ke spáchání trestného činu. V daném případě je totiž vlastně právnické osobě kladena za vinu omisivní forma jednání, tj. opomenutí zákonné povinnosti konat, neboli neprovedení zákonem požadovaného konání. Takové konání je tedy po právnické osobě samotným právním řádem požadováno a nesplnění takové povinnosti je sankcionováno jako trestný čin, logicky pak ani soudní rozhodnutí takovou činnost nemůže zakázat. Je totiž třeba respektovat, že právnická osoba má své zákonné povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví a z daňových předpisů, jejichž porušení jí bylo v této věci vytýkáno. V této spojitosti lze též uvést, že v případě zmíněného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku bude obtížně představitelné stanovit konkrétně vymezený rozsah trestu zákazu činnosti, který by měl úzkou, bezprostřední souvislost s páchanou trestnou činností daného typu, jak bylo naznačeno shora uvedenými citacemi z judikatury, a který by zároveň splňoval i ostatní parametry zákonných ustanovení o trestu zákazu činnosti (viz též § 73 odst. 1 tr. zákoníku), tj. vztahoval by se na činnost, kterou právnická osoba vykonává na základě nějakého zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
IV. Závěrečné shrnutí
16. Lze shrnout, že zmíněné zásady pro ukládání trestu zákazu činnosti Okresní soud v Hradci Králové nerespektoval a uložil uvedeným trestním příkazem obviněné trest zákazu činnosti, aniž by jej v souladu se zákonnými ustanoveními (jež jsou blíže rozvedeny v ustálené uznávané judikatuře) konkrétně vymezil. Uložil tak trest nepřípustný, odporující jeho účelu i nezbytné určitosti trestních sankcí umožňující též jejich vykonatelnost. Proto Nejvyšší soud v souladu s návrhem ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních § 20 odst. 1 a § 1 odst. 2 TOPO a § 73 odst. 3 tr. zákoníku v neprospěch obviněné.
17. Protože bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněné, zároveň Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený trestní příkaz včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením trestního příkazu pozbyla svého podkladu. V tomto směru nemohl Nejvyšší soud zcela vyhovět návrhu ministryně spravedlnosti, která požadovala zrušení toliko výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu, protože trestní příkaz tvoří zásadně nedělitelný celek, nelze tak ponechat v platnosti a nezrušit jeho výrok o vině a současně zrušit výrok o trestu, o kterém by mělo probíhat další trestní řízení (výjimkou z tohoto principu je ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku). To vyplývá z koncepce trestního příkazu jako jednoho celku, proti němuž je možno brojit odporem, jehož řádným a včasným podáním se celý trestní příkaz ze zákona ruší, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu byl odpor podán a proti kterému výroku trestního příkazu směřuje (viz k tomu ustanovení § 314g tr. řádu). Podání odporu přitom oprávněné osoby zvažují ve vztahu k trestnímu příkazu jako celku, nikoli ve vztahu k jeho jednotlivým částem.
18. Zrušením celého trestního příkazu se trestní řízení vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, a to do té jeho fáze, která bezprostředně předcházela vydání trestního příkazu, tj. po podání návrhu na potrestání státním zástupcem. Nejvyšší soud tak podle § 270 odst. 1 tr. řádu zároveň přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Okresní soud v dalším řízení navazujícím na tento rozsudek Nejvyššího soudu zváží svůj další procesní postup, především zváží, zda je možno opětovně rozhodnout trestním příkazem na základě dosavadního spisového materiálu, případně po jeho doplnění, či zda je třeba nařídit hlavní líčení nebo učinit ve věci jiné rozhodnutí. Přitom je v dalším postupu podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozsudku. Zároveň je třeba upozornit, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněné právnické osoby, a proto podle § 273 tr. řádu nemůže v navazujícím řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné právnické osoby (zásada zákazu reformationis in peius), tedy zejména ji nelze uznat vinnou těžším trestným činem a uložit jí přísnější trest, než jí byl uložen zrušeným trestním příkazem. Tato pravidla a omezení platí i pro případné další soudy rozhodující v dané věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu