6 As 92/2025- 25 - text
6 As 92/2025 - 27
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Štěpána Výborného v právní věci žalobce: M. A., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava
Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2024, č. j. MSK 17621/2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, č. j. 19 A 10/2024 54,
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Městský úřad Bruntál (poté, co byla jeho rozhodnutí o přestupcích žalobce rozhodnutími žalovaného ze dne 12. 1. 2021 a ze dne 27. 7. 2021 zrušena za současného vrácení věci k novému projednání) vydal dne 16. 9. 2021 rozhodnutí, kterým rozhodl o přestupcích žalobce, a to 1) o přestupku spočívajícím v jízdě na kole při levém okraji komunikace [porušení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu)], 2) jízdě na kole po chodníku (porušení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu), 3) přejetí vodorovného dopravního značení č. V13 Šikmé rovnoběžné čáry, 4) nevyužití stezky pro chodce a cyklisty dělené (porušení § 57 odst. 1 ve spojení s § 57 odst. 6 zákona o silničním provozu), 5a) předjíždění stojícího vozidla zprava (porušení § 57 odst. 4 zákona o silničním provozu), 5b) předjíždění bezprostředně před přechodem pro chodce [porušení § 17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu], 5c) nezastavení vozidla řidičem při účasti na dopravní nehodě [porušení § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu], 5d) neohlášení dopravní nehody policistovi [porušení § 47 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 47 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu]. Za přestupky žalobci uložil pokutu 5000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2021 rozhodl o odvolání žalobce tak, že u přestupků ad 5c) a 5d) změnil formu zavinění z úmyslu na nedbalost, ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 19 A 2/2022 67, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021 v rozsahu výroku o vině zamítl, snížil však uloženou pokutu.
[4] Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 As 102/2023 25, byly zrušeny rozsudek krajského soudu ze dne 20. 12. 2022 i rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 102/2023 25 dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro užití moderačního práva dle § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce návrh na moderaci neuplatnil. Ve vztahu k přestupku ad 4) Nejvyšší správní soud konstatoval, že z § 57 odst. 1 zákona o silničním provozu nevyplývá povinnost cyklisty užít stezku pro chodce a cyklisty a krajský soud pochybil, když shledal porušení § 57 odst. 1 a 6 zákona o silničním provozu. U přestupků ad 5c) a 5d) Nejvyšší správní soud konstatoval, že nedošlo k naplnění materiálního znaku skutkových podstat přestupku. V posouzení ostatních přestupků Nejvyšší správní soud souhlasil se závěry žalovaného a krajského soudu.
[6] Žalovaný po rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodnutím ze dne 16. 2. 2024 rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že z výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypustil text vztahující se k přestupkům ad 4), 5c) a 5d) a snížil pokutu ve výši 5 000 Kč na 1 000 Kč. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[7] Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2024 žalobce znovu napadl žalobou.
[8] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž odkázal na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel k přestupku ad 1) spočívajícímu v jízdě na kole při levém okraji komunikace namítal, že společenská škodlivost jeho jednání nedosahovala intenzity, aby bylo možné jednání označit za přestupek. Škodlivost jeho jednání byla téměř nulová a sebevědomý právní stát by neměl mít ambici takové bagatelní provinění řešit.
[11] K přestupku ad) 2 spočívajícímu v jízdě po chodníku stěžovatel namítal, že ulička není chodníkem. Uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší správní soud již konstatoval, že se jedná o chodník, požádal však o nové posouzení.
[12] K přestupku ad 3) spočívajícímu v přejetí vodorovného dopravního značení č. V13 Šikmé rovnoběžné čáry stěžovatel namítal, že závěr o přestupku nemá oporu ve spise. Z kamerového záznamu není zřejmé, zda pneumatiky kola přejely značení.
[13] K přestupku ad 5a) spočívajícímu v předjíždění stojícího vozidla stěžovatel namítal, že se jedná o právní nesmysl, neboť není možné předjíždět stojící vozidlo. Šlo o objíždění. Nejvyšší správní soud při prvním posouzení věci k tomu argumentaci neuvedl.
[14] K přestupku ad 5b) spočívajícímu v předjíždění z pravé strany stěžovatel zopakoval, že nelze předjíždět stojící vozidlo, šlo o objíždění, tedy se ničeho protiprávního nedopustil.
[15] Dále stěžovatel namítal, že řízení bylo původně vedeno pro dva přestupky, teprve odvolací orgán dal podnět k rozšíření obvinění. Nejvyšší správní soud by měl vyslovit porušení zákazu reformationis in peius. Odvolací orgán nemůže žádat, aby správní orgán I. stupně rozšířil obvinění o další přestupky. Dle stěžovatele jde o vadu, která zatěžuje řízení a způsobuje nezákonnost vydaných správních rozhodnutí.
[16] Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost by měla být odmítnuta jako nepřípustná nebo by měla být zamítnuta. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je nynější kasační stížnost stěžovatele přípustná.
[19] Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 102/2023
25 bylo spolu s rozsudkem krajského soudu zrušeno také rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021. Žalovaný pak byl v dalším řízení vázán právními názory Nejvyšším správním soudem vyslovenými [§ 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[20] Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021 50, č. 4321/2022 Sb. NSS, vysvětlil, že „je
li správní orgán při vydávání nového rozhodnutí kasačně vázán právním názorem správních soudů vyslovených při zrušení původního rozhodnutí, musí se kasační závaznost uplatnit i ve vztahu ke správním soudům při přezkumu nového rozhodnutí. Kdyby totiž právní úprava na jednu stranu vyžadovala, aby se správní orgán řídil v novém rozhodnutí právním názorem správních soudů, avšak současně soudům umožňovala jejich právní názor při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu libovolně měnit, byla by tím narušena právní jistota účastníků řízení i efektivita správního soudnictví.“ Rozšířený senát tak dovodil, že právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku podle § 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je krajský soud i Nejvyšší správní soud vázán i při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu.
[21] Závěry vyslovenými v rozsudku č. j. 4 As 102/2023 25 tedy byli vázáni nejen žalovaný a krajský soud, ale je nyní i Nejvyšší správní soud. Není proto oprávněn závěry vyslovené v rozsudku č. j. 4 As 102/2023
25 změnit. O překonání kasačně závazného právního názoru nelze usilovat ani předložením věci rozšířenému senátu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 56, č. 1723/2008 Sb. NSS, a č. j. 1 Azs 16/2021 50).
[22] S ohledem na výše uvedené je proto třeba na stěžovatelovy námitky k přestupkům ad 1), 2), 3), 5a) a 5b) vztáhnout § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle nějž je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[23] V rozsudku č. j. 4 As 102/2023 25 se Nejvyšší správní soud ve vztahu k přestupkům ad 1), 2), 3), 5a) a 5b) ztotožnil se závěry žalovaného a krajského soudu, čímž na tyto otázky vyslovil závazný právní názor.
[24] Vzhledem ke skutečnosti, že je Nejvyšší správní soud při rozhodování o nynější kasační stížnosti závěry vyslovenými v rozsudku č. j. 4 As 102/2023
25 vázán, nemůže se námitkami stěžovatele, které tyto závěry zpochybňují, znovu věcně zabývat. Právě na takové situace dopadá § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jehož účelem je, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval věcí, u které již jednou vyslovil svůj závazný právní názor; to za předpokladu, že byl závazný právní názor respektován.
[25] Že by žalovaný v rozhodnutí vydaném po zrušujícím rozsudku č. j. 4 As 102/2023
25 či krajský soud při rozhodování o žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného závazný právní názor nerespektovali, však stěžovatel ani nenamítá. Ve vztahu k některým přestupkům naopak výslovně uvádí, že si je vědom právního názoru Nejvyššího správního soudu, žádá však o nové posouzení. Jak již bylo vysvětleno, takové nové posouzení není s ohledem na kasační závaznost předchozího rozsudku možné. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním posouzením věci, nemůže založit přípustnost kasačních námitek.
[26] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel ani netvrdí, že by v jeho případě byla dána některá z judikaturně dovozených výjimek, pro kterou by bylo možné považovat námitky ve vztahu k přestupkům ad 1), 2), 3), 5a) a 5b) za přípustné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012 55).
[27] Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že stěžovatelovy námitky k přestupkům ad 1), 2), 3), 5a) a 5b) jsou ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustné.
[28] Dále stěžovatel uplatnil námitku porušení zákazu reformationis in peius.
[29] K této námitce ještě Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku č. j. 4 As 102/2023
25 nezaujal závazný právní názor, neboť tuto námitku stěžovatel uplatnil až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 16. 2. 2024, o níž bylo rozhodnuto nyní napadeným rozsudkem krajského soudu.
[30] Porušení zákazu reformationis in peius spatřuje stěžovatel v tom, že na základě jím podaného odvolání bylo zhoršeno jeho postavení. Dle stěžovatele zákaz reformationis in peius zakazuje rozšíření přestupkové odpovědnosti.
[31] Krajský soud uvedl, že příslušný správní orgán je povinen projednat všechny přestupky, o nichž se dozví, a vzhledem k tomu, že v řízení vyšly najevo další přestupky, byl správní orgán povinen rozšířit obvinění o tyto další přestupky. Zákaz reformationis in peius se vztahuje na uložení správního trestu, přičemž v tomto směru ke zhoršení postavení stěžovatele v odvolacím řízení nedošlo.
[32] Žalovaný v rozhodnutí vysvětlil, že zrušení správního orgánu I. stupně a vrácení věci k novému projednání bylo zvoleno, aby přestupky stěžovatele mohly být projednány ve společném řízení.
[33] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že podnět k rozšíření přestupkového řízení o obvinění z dalších přestupků žalovaný zohlednil v rozhodnutí ze dne 12. 1. 2021, jímž bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc byla vrácena k novému projednání. Učinil tak, neboť z dokazování vyplynuly indicie, že stěžovatel se dopustil dalších přestupků.
[34] Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že při správním trestání se zákaz reformationis in peius uplatní pouze na základě výslovného zákonného zmocnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016 42).
[35] Stěžovatel svoji argumentaci o žádné zákonné ustanovení neopírá.
[36] Podle § 98 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky odvolací správní orgán nemůže změnit výrok napadeného rozhodnutí o správním trestu nebo výrok o náhradě škody anebo výrok o vydání bezdůvodného obohacení v neprospěch obviněného.
[37] Podstatou zákazu reformace in peius podle citovaného ustanovení je nemožnost změny uloženého správního trestu v neprospěch obviněného rozhodnutím odvolacího orgánu.
[38] Ustanovení § 98 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ani jiné ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky či správního řádu však nebrání tomu, aby v případě, kdy v odvolacím řízení vyjdou najevo skutečnosti indikující spáchání dalších přestupků, bylo odvolacím orgánem rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
[39] V rozsudku ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016
42, Nejvyšší správní soud upozornil, že v přestupkovém řízení „nevystupuje jako účastník tohoto řízení ,veřejný‘ žalobce; povinnost zrušit napadené rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, aniž by kdokoli mohl podat odvolání do výroku o vině či trestu v neprospěch přestupce, tak leží na odvolacím orgánu, který dle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy.“
[40] Z hlediska procesních práv obviněného je podstatné, že v případě nového projednání poté, kdy je věc vrácena do stádia řízení před správním orgánem I. stupně, je obviněnému zachována plnohodnotná možnost obrany proti skutkovým a právním závěrům správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016 42). Že by v tomto ohledu byla porušena jeho práva, stěžovatel nenamítá.
[41] Námitku porušení zákazu reformationis in peius proto Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, v řízení o kasační stížnosti mu však žádné náklady překračující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. září 2025
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu