6 Tdo 1025/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání
obviněného A. N ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017,
sp. zn. 67 To 146/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3T 102/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 67 To
146/2017, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 102/2016, kterým byl A. N. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 102/2016, byl obviněný podle § 185
odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn. 2) Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 67
To 146/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Převážná část argumentace
obviněného je soustředěna v citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, která se zabývala otázkou extrémního nesouladu - rozporu, jako možného
důvodu pro podání dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V další části dovolání poukazuje obviněný např. na to, že „v
pochvě poškozené nebylo zjištěno jeho DNA“, že se soudy dostatečně nevypřádaly
s jeho námitkami, že v odůvodnění rozhodnutí nebylo rozvedeno, proč nebylo
uvěřeno jeho obhajobě, aby následně argumentoval, že jeho jednání mělo být i s
ohledem na rozpory ve výpovědi poškozené kvalifikováno jako přečin znásilnění
podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přečin sexuálního nátlaku podle
§ 186 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovoláním
napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc přikázána soudu druhého stupně k novému
projednání a rozhodnutí. 3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila,
že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude
věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). 5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). 8) K odkazu obviněného na tzv. extrémní nesoulad, jako důvod pro
uplatnění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nezbytné
uvést následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi
kterými není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na
spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
(stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý
proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod
naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené
judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na
uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění kterých okolností může být
uvedený rozpor subsumován pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z
rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat
pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená
rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v
souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z
něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování
obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou
vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V
souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat
také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska
ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají
dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci
nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i
ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda
soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,
koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem
interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně
zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených
právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky
odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn
zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva
na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán
nebyl. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pouhé dovolávání se extrémního
nesouladu se nemůže opírat o pouhé a účelové vytržení „obviněným vyhovujících“
určitých pasáží z dovolání napadených rozhodnutí, ale musí být posouzen
(extrémní nesoulad) z hlediska, zda napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění
jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy
náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní
závěry. 9) V předmětné trestní věci dospěl soud prvního stupně k závěru o vině
obviněného na základě důkazů, které popsal v odůvodnění svého rozsudku (viz
str. 2 - 5). Námitky, které byly uplatněny v řízení u soudu prvního stupně se
staly také podkladem pro odvolání obviněného. Soud druhého stupně na ně velmi
podrobně reagoval v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 4 - 7). Je nezbytné
rovněž uvést, že obsahově totožné námitky se pak staly obsahovým základem
námitek mimořádného opravného prostředku – dovolání. 10) Z rozhodnutí soudu odvolacího (ale i soudu prvního stupně) vyplývá,
že k souloži mezi obviněným a poškozenou došlo a že se tak stalo za použití
násilí ze strany obviněného. Oproti tomu obviněný tvrdí, že se tak stalo na
základě dobrovolnosti ze strany poškozené, a když nedostala slíbenou odměnu,
měla obviněného označit za pachatele trestného činu. Tuto svoji argumentaci
opírá o výpověď svědkyně M., které měla poškozená říct, „že ji chtěl někdo
znásilnit“ a dále o zjištění, že se v pochvě poškozené nenašla jeho DNA. Obviněný však záměrně přehlíží, jaké další skutečnosti vyplynuly z výpovědi
svědkyně M., např. v jakém stavu se vrátila poškozená do baru (známky po
napadení, brečela a kraťasy od spermatu) a že již v baru v průběhu večera (před
inkriminovanou událostí) si všimla, že obviněný poškozenou obtěžoval a tato jej
odstrčila. Tato skutečnost znevěrohodňuje tvrzení obviněného o dobrovolném
pohlavním styku s poškozenou, což je dále potvrzováno lékařskými zprávami o
zjištěných zraněních na těle poškozené, výpověďmi svědků o chování poškozené po
jejím napadení obviněným atd. Pokud zmiňuje obviněný v dovolání, že jeho DNA
nebylo nalezeno v pochvě poškozené, opět se jedná o námitku skutkovou, na
kterou reagoval soud druhého stupně na str. 5 - 6 svého rozsudku (soulož s
poškozenou potvrzuje sám obviněný „bez kondomu a vyvrcholil do její pochvy –
viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud zmínil pouze okrajově
skutečnosti, které vyplývají z rozhodnutí napadeného dovoláním a jemu
předcházejícího rozsudku, aby byla zřejmá účelovost argumentace obviněného. 11) Vzhledem k tomu, že obviněným byla v rámci dovolání použita obsahově
shodná argumentace jako v řízení před soudy nižších stupňů, je potřebné odkázat
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12) Argumentuje-li obviněný, tím, že jeho jednání nemohlo být posouzeno
jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., pak je
nutno uvést, že soudy dospěly k závěru, že šlo o násilně vynucenou soulož s
poškozenou, a při takto zjištěném skutkovém stavu byla soudy nižších stupňů
zvolena správná právní kvalifikace [srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010,
1650,1655-1656 s.]. 13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud
shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacím důvodem § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se obviněný
snaží prosadit svojí verzi skutkového děje [na uvedený případ dopadá rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy], dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z
toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat
podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se
při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu