6 Tdo 1029/2024-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný A. C. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 To 229/2024-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 83/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. C. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2024, č. j. 1 T 83/2023-252, byl obviněný A. C. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dále přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně se spoluobviněným D. B. a dalšími tím, že:
společně se samostatně trestně stíhanými L. R., nar. XY, a J. U., nar. XY, dne 12. 3. 2022 v čase od 03:50 hod. do 04:02 hod. v Hradci Králové, ul. XY, na pozemní komunikaci ke klubu XY, po předchozí vzájemné strkanici, fyzicky napadli poškozené J. B., nar. XY, a P. M., nar. XY, tak, že J. U. zezadu uchopil do tzv. kravaty, tedy úchopem za krk, poškozeného P. M. a strhnul jej na zem, D. B. úchopem do tzv. kravaty svezl na zem poškozeného J. B., který se snažil pomoci poškozenému M. a ležícího poškozeného J. B. společně J. U., D. B., L. R. a A. C. opakovaně udeřili do hlavy a kopali do různých částí těla, včetně hlavy a obličejové části hlavy, v důsledku čeho poškozený J. B. utrpěl zhmoždění měkkých tkání v týlní a temenní krajině, drobné ložisko krvácení ve spojivce pravého oka a podvrtnutí a natažení krční páteře s dobou léčení v trvání 7 až 10 dnů bez omezení v obvyklém způsobu života, přičemž poté, co se poškození postavili a z místa odešli do prostoru před OD XY, přistoupil k nim A. C. a J. U. a pod pohrůžkou zabití a zbití je nutili vydat své mobilní telefony, aby si prohlédli galerii fotografií, zda nezaznamenali děj fyzického napadení, kdy oba poškození ze strachu z dalšího fyzického napadání A. C. a J. U. své mobilní telefony vydali, kteří po kontrole jejich obsahu jim je vrátili a z místa odešli.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný A. C. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností a sil uhradil vzniklou škodu.
3. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněného D. B.
4. Současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. C. a D. B. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 6 814 Kč, přičemž tato povinnost podle rozsudku soudu prvního stupně zaniká v rozsahu, ve kterém poškozené škodu uhradili L. R. nebo J. U. Poškozený J. B. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým požadavkem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný A. C. odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 To 229/2024-282, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 To 229/2024-282 (dále také jen „napadené usnesení“), podal obviněný A. C. (dále „obviněný“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu je více než kusé, zkratkovité a neúplné. Na jeho výhrady uvedené v odvolání odvolací soud reagoval buď „povšechným konstatováním“ nebo je zcela ignoroval.
7. Následně vyjádřil nesouhlas s dílčími závěry soudů nižších stupňů. Není podle něho pravdou, že byl usvědčován poškozeným B. K tomu odkázal na str. 9 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2024, podle které tento poškozený vypověděl, že „pak mi někdo předloktím sevřel krk, mám pocit, že to byl pan B. … nejsem schopen říct, kdo mne kopal“. Obdobně namítl, že není pravdou ani to, že by byl usvědčován svědkem B., přičemž odkázal na str. 11 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2024, podle kterého svědek B. soudu sdělil, že „Pan C. se nerval, jenom mne to zmátlo“. Nakonec obviněný nesouhlasil ani s tím, že by byl co do přečinu výtržnictví spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví usvědčován svědkem U. Ten totiž podle něj do protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 4. 2024 uvedl „všimnul jsem si nějakých kopů, ale už ani nevím pořádně, kdo to byl“. Podle obviněného tedy lze dospět k názoru, že je usvědčován jen a pouze poškozeným M., jehož výpověď stojí osamocena a není podporována žádným jiným důkazem. Naopak je vyvrácena svědectvím spoluobviněného B. a svědka B. Není tedy pravdou, že by byla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Soudy nižších stupňů proto rozhodly v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo.
8. Stran přečinu vydírání dále obviněný namítl, že sami poškození popřeli, že by je vydíral obviněný, tedy nevnímali jeho přítomnost při jednání svědka U. „při kontrole mobilů“ jako vydírání. Soudy nižších stupňů tedy z nikým nepopírané přítomnosti obviněného, a to zcela bez relevantních důkazů, dovodily spolupachatelství obviněného, ač neprováděly žádné dokazování v otázce konkludentní dohody či shody účastníků ohledně následného společného jednání. Subjektivní složku spolupachatelství tedy soud prvního stupně dovodil jen na základě své úvahy, která nemá oporu v dokazování. Proto se nelze ztotožnit se závěrem, že „obhajoba obžalovaného C. spočívající v tom, že kontrole telefonů poškozených byl přítomen pouze z prosté zvědavosti a poškozené k ničemu nenutil a telefony jim nekontroloval, vše ve vztahu k poškozeným činil pouze U., má tak soud za vyvrácenou“. Odvolací soud se pak stran tohoto přečinu ve svém odůvodnění omezil pouze na konstatování, že obviněný „naplnil znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, protože pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal“. Další úvahy, kterými by odvolací soud reagoval na výtky obviněného uvedené v odvolání absentují.
9. Vzhledem k uvedenému obviněný uzavřel, že pokud panují pochybnosti o pečlivém a odpovědném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně co do přečinu výtržnictví spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví, u přečinu vydírání odvolací soud na svoji přezkumnou povinnost zcela rezignoval. Pokud jde o tento přečin, rozhodně není pravdou, že by jeho vina byla prokázána bez důvodných pochybností, tedy i v tomto případě soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo.
10. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s tím, že soud prvního stupně ignoroval jeho písemný závěrečný návrh a odvolací soud rezignoval na přezkum rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu námitek obsažených v jeho odvolání. V souvislosti s tím na obě podání odkázal (a připojil k dovolání). Nakonec připomněl aktuální judikaturu týkající se principů ultima ratio, in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a povinnosti soudů řádně odůvodnit své rozhodnutí (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/32 SbNU 239, nález Ústavního soudu 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, publikovaný pod č. 64/11 SbNU 125, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, publikovaný pod č. 86/45 SbNU 259, nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, publikovaný pod č. 116/41 SbNU 453 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08).
11. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, případně aby jej zprostil obžaloby.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolání obviněného uvedl, že tento měl uplatňovat rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Dovolací důvody, které obviněný reálně uplatnil, tedy dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., navíc obviněný podle státního zástupce nerozlišil, respektive neuvedl, jaké námitky mají být podřazeny pod příslušný dovolací důvod. Státní zástupce dále s odkazem na relevantní judikaturu připomněl, že jestliže obviněný odkazoval na námitky podrobně uplatněné před soudy nižších stupňů, není takový postup přístupný.
13. Dovolací argumentace obviněného podle státního zástupce nepřesáhla meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce tedy neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který by teprve mohl nastat zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. O předvídanou konstrukci flagrantních vad důkazního řízení, pro které by rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát, se obviněný nad rámec obvyklého projevu nespokojenosti s výsledky dokazování ve věci nepokusil.
14. Státní zástupce poukázal na to, že poškozený M. uvedl, že poté, co byl sražen na zem a držen v kravatě viděl, jak obviněný a další osoby kopou poškozeného B. do celého těla. Poškozený B. útok potvrdil. Dále poškození potvrdili, že za nimi přišli dva z útočníků, přičemž jeden z nich byl v modré mikině (v této osobě byl ustanoven obviněný), a vyhrožovali jim, že pokud neukážou telefony, zabijí je, resp. někoho na ně pošlou. Obviněný potvrdil, že byl u poškozených, když ukazovali telefony a s ním byl U., který byl již pravomocně odsouzen za trestný čin vydírání. Rovněž U. v rámci výpovědi potvrdil, že spolu s ním šel za poškozenými i obviněný. Byl to právě obviněný, kdo svou přítomností při činu zesiloval účinnosti prováděných pohrůžek. V rámci dovozovaného spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili stejnou měrou na přičitatelné trestné činnosti. Rovněž je zřejmé, že svědci B., S. a V. potvrdili, že ke konfliktu došlo. Svědek B. navíc uvedl, že účastníkem konfliktu byl B. a U.
15. Stran námitky týkající se aplikace pravidla in dubio pro reo státní zástupce konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter a týká se otázek skutkových. K jeho porušení by mohlo dojít, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant, a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. za skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. ř.) třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení obviněným zmiňovaného principu. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení pravidla in dubio pro reo nezakládá.
16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak podle státního zástupce podřadit námitku obviněného, kterou se dožadoval aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř., resp. principu ultima ratio. Přesto ji státní zástupce označil jako neopodstatněnou a odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého se subsidiarita trestní represe v zásadě uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V posuzované věci podle něj neexistují žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům uvažovaného trestného činu. Naopak upozornil, že vytýkaným jednáním obviněný naplnil znaky více trestných činů. Kvalifikace výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku byla navíc naplněna za užití vyšší trestní sazby podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když obviněný spáchal takový čin opětovně, což zjevně zvyšuje společenskou škodlivost činu nad základní úroveň.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, č. j. 11 To 229/2024-282, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Závěrečným návrhem obviněného ze dne 29. 4. 2024 a jeho odvoláním, na něž obviněný obecně odkázal s tím, že soudy nižších stupňů se s nimi nevypořádaly, se Nejvyšší soud nezabýval. V dovolání se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel tedy nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Posouzení dovolání
24. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit, a to s jistou mírou tolerance, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Ačkoliv obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal, že by bylo možno jeho námitky pod tento dovolací důvod podřadit, neboť jeho dovolací argumentace směřovala de facto spíše do oblasti dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Teprve z těchto výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
26. Obviněnému je třeba přisvědčit, že odvolací soud mohl na jeho námitky reagovat detailněji. Na druhou stranu, podstata odůvodnění odvolacího soudu je optikou Nejvyššího soudu správná, přičemž je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“, např. věc Garcia proti Španělsku. V předkládané věci je zřejmé, že odvolací soud se plně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, které soud prvního stupně podrobně rozvedl v jeho rozsudku.
27. S obviněným je třeba se dále ztotožnit v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů obsahuje některé dílčí nedostatky. Zejména pokud jde o svědka B., soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ne zcela přesně zmínil jeho výpověď podle které „oba obžalovaní se tam prali“. Svědek B. sice při hlavním líčení dne 6. 3. 2024 opravdu sdělil, že to byl mimo jiné i obviněný, kdo se do incidentu zapojil, následně však svoji výpověď změnil a uvedl, že se spletl a mezi osobami, které se při incidentu praly, byli pan B. a pan U. Odvolací soud pak bez dalšího ne zcela přesné odůvodnění soudu prvního stupně převzal do svého odůvodnění a do svých hodnotících úvah. Podle Nejvyššího soudu však tento nepřesný dílčí závěr neskýtá základ pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť nemá povahu rozhodného skutkového zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu (viz bod 28. tohoto rozhodnutí).
28. Obviněný je totiž co do přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku usvědčován zejména výpovědí poškozeného M.. Soudy, především soud prvního stupně, nepochybily, pokud vzaly za základ svých skutkových zjištění jeho výpověď, neboť odpovídá i dalším, v řízení provedeným důkazům. Proto neobstojí tvrzení obviněného, že tato výpověď stojí osamocena a není podporována žádným jiným důkazem (viz níže).
29. Poškozený M. uvedl, že spolu s poškozeným B. šli do klubu XY v Hradci Králové, kde potkali partu osob, mezi nimiž poškozený M. někoho znal, a proto se společně k této partě osob vydali. Došlo však k tomu, že do poškozeného M. někdo strčil, resp. strčili do něj dva lidé, přičemž poškozený B. se jej vydal bránit. Na poškozeného B. však jedna z osob v partě skočila, dala mu tzv. „kravatu“ a svalila ho na zem. Zbytek osob ze skupiny se přesunul k poškozenému B., kterého taktéž strhli na zem, kde jej začali kopat do hlavy, břicha i zad. Vystřídali se na něm (myšleno v útoku) všichni, kdo byli u toho, tedy i obviněný. Poté, co poškozený M. sebral své síly, šel pomoct poškozenému B., který ležel ve špatném stavu na zemi – měl červené oko, bolelo ho za krkem, nemohl se hýbat a kulhal.
30. Výše uvedená výpověď poškozeného M. koresponduje s výpovědí všech dalších ve věci vyslechnutých osob v tom, že v brzkých ranních hodinách dne 12. 3. 2022 došlo nedaleko klubu XY k incidentu, při kterém na sebe fyzicky útočilo několik osob. Taktéž je potvrzena výpověď poškozeného M. v té části, že přítomen incidentu byl mimo jiné obviněný, což uvedl nejen poškozený B., ale sám obviněný toto nepopírá. Nad to je obviněný zachycen na fotografiích pořízených v daném místě a čase Policií České republiky (č. l. 125–136). Při incidentu došlo ke zranění poškozeného B. Poškozený M. popsal, že do poškozeného B., který ležel na zemi, bylo kopáno. To potvrdil i svědek B. Také rozsah a mechanismus vzniku zranění poškozeného B. tak, jak je popsal znalecký posudek vypracovaný MUDr. Lacinou, odpovídá výpovědi poškozeného M. Podle znaleckého posudku totiž „poranění hlavy vzniklo opakovaným přímým působením tupého násilí nevelké intenzity proti temenní a týlní krajině a proti krajině pravého oka, poranění krční páteře pak vzniklo nepřímým mechanismem, jejím nadměrným a zřejmě prudkým ohnutím, v okamžiku působení tupého násilí proti hlavě, nebo při stištění krku v tzv. kravatě horní končetinou druhé osoby“. Již uvedené svědčí dostatečně zřetelně o věrohodnosti svědka M.
31. Výpověď poškozeného M. stran aktivního zapojení obviněného do konfliktu navíc potvrdil svědek U., který soudu prvního stupně sdělil, že se prali všichni, co byli na místě, přičemž u incidentu byl přítomen právě i obviněný, který se na místě nacházel již v moment, kdy do svědka strčil poškozený (čímž byla vyvrácena výpověď obviněného, že k incidentu dojel až po jeho začátku). To, že svědek U. zároveň uvedl, že si nepamatuje, kdo konkrétně do poškozeného B. kopal neznamená, že by se snad obviněný nemohl dopustit přečinu výtržnictví spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ublížení, a to navíc ve spolupachatelství. Není totiž třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (srov. R 170/1949). K tomu blíže viz ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532–533, marg. č. 3.
32. Je tedy nutno konstatovat, že je pravdou, že odůvodnění soudů nižších stupňů v tom smyslu, že výpověď poškozeného M. potvrzuje výpověď poškozeného B., není úplně přesné, když poškozený B. sice řekl, že na něj bylo útočeno, když ležel na zemi, avšak také sdělil, že není schopen označit, kdo přesně na něj útočil. Na druhou stranu poškozený B. potvrdil výpověď poškozeného M. ve všech jejích ostatních částech. V těchto ostatních částech výpovědi poškozeného M., tedy i stran jmenného označení útočníků, neexistuje objektivní důvod tomuto poškozenému nevěřit. Poškozený M. totiž neměl jediný důvod obviněnému škodit, ani své obvinění nesměřoval čistě vůči němu. Poškozený se s obviněným navíc ani neznal.
33. Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nelze nedostatky, které soudy nižších stupňů zanesly do svých rozhodnutích, považovat za vady, které by zakládaly zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. K nepřesnostem v hodnocení výpovědi svědka B. se Nejvyšší soud vyjádřil již v bodu 27. tohoto rozhodnutí. Pokud jde o nesprávně popsanou výpověď svědka B., závěr soudů nižších stupňů by obstál i bez ní. V tomto smyslu se tedy nejedná o rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu.
34. Přes uvedené nedostatky Nejvyšší soud konstatuje, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom (kromě výše uvedených dílčích nedostatků) odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
35. Protože obviněný se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Tak tomu bylo i v předkládané věci.
36. K přečinu vydírání obviněný uvedl, že poškození popřeli, že by je obviněný vydíral, tedy nevnímali jeho přítomnost „při kontrole“ mobilních telefonů jako vydírání, a dodal, že pouhá jeho přítomnost na místě činu neznamená, že by snad jednal ve formě spolupachatelství, a to navíc za situace, kdy nebylo prokázáno, že by mezi ním a svědkem U. jako spolupachatelem proběhla jakákoliv dohoda, byť konkludentní, ohledně společného jednání v podobě vydírání poškozených.
37. I v tomto případě argumentace obviněného směřuje spíše do oblasti skutkových zjištění (jak již naznačeno i v bodě 19. tohoto rozhodnutí), přičemž až z výhrad vůči nim, resp. z vlastní verze skutkového stavu věci, obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný totiž v zásadě nerespektuje podstatu skutkových zjištění tak, jak byla učiněna soudy nižších stupňů, a tyto posouvá do jiné polohy. I v tomto směru však platí skutečnosti týkající se závěru o tom, že skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jak bylo vyloženo výše.
38. O tom, že obviněný nebyl „kontrole“ mobilních telefonů přítomen z pouhé zvědavosti nebo proto, že chtěl deeskalovat konflikt, svědčí několik skutečností. Svědek U. vypověděl, že za poškozenými šel on a obviněný, přičemž oba se dožadovali toho, aby jim poškození ukázali telefony. Poškozený B. pak soudu prvního stupně sdělil, že to sice nebyl obviněný, kdo jim vyhrožoval, nicméně to byl on, kdo za ním a poškozeným M. přišel, přičemž poškozený B. byl po předchozím útoku otřesen. Taktéž skutečnost, že si obviněný vůbec nechal ukázat mobilní telefon místo toho, aby se např. snažil svědka U. přesvědčit o tom, ať zanechá svého jednání, značí, že na místě obviněný nebyl kvůli deeskalaci konfliktu a měl na zjištění obsahu telefonů poškozených zájem. Takový zájem však vyplývá již ze skutečnosti, že tato „kontrola“ telefonů byla provázaná s předchozím napadením poškozených, přičemž není důvodných pochybností o tom, že se útoku účastnil i obviněný (viz výše).
39. K uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí následující skutečnosti. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství pak předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním více osob a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky toho kterého trestného činu nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. [ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532–533.]
40. Společný úmysl pak nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, ale ani s rozmyslem nebo po předchozím uvážení [tzv. premeditací v širším smyslu – srov. § 42 písm. a)]; tyto kvalifikované formy úmyslu mohou být dány zejména u výslovné dohody spolupachatelů, ale o spolupachatelství při naplnění jeho znaků půjde i při úmyslu prostém při spontánním nebo afektivním jednání spolupachatelů (zejména tomu tak zpravidla bude při přistoupení dalšího spolupachatele ke spolupachatelství trestného činu, který již prováděli ostatní spolupachatelé) [ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 539.].
41. Z judikatury je pak třeba k otázce spolupachatelství vyzdvihnout rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS – Vážný, podle kterého „spolupachatelství při krádeži nevyžaduje pojmově, by činnost spolupachatelů byla téhož způsobu; každý jednotlivý spolupachatel nemusí provésti celý trestný skutek nebo pomáhati bezprostředně při jeho konkrétních počinech; spolupachatelem je i ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené (např. byl přítomen na místě činu nebo v blízkosti jeho k tomu cíli, by kryl hlavního pachatele proti přistižení), zodpovídá za celkový výsledek činnosti ...“. A dále např. rozhodnutí č. Rt 3683/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož v případě spolupachatelství u verbálních deliktů: „Nezáleží na tom, že nelze dokázati, který spolupachatel výhrůžku pronesl“.
42. Z pohledu rozvedených teoretických východisek a judikatury tak lze konstatovat, že již fakt, že obviněný byl přítomen na místě společně se svědkem U., přičemž motivace byla u obou z nich shodná (viz výše), dostatečně opodstatňuje závěr o tom, že obviněný jednal jako spolupachatel, když svojí přítomností umocňoval působení druhého z pachatelů, tedy svědka U. Uvedené dokresluje i vyjádření svědka U., podle něhož poškození telefony vydali právě z toho důvodu, že se jich (myšleno svědka U. a obviněného) báli.
43. Nad to za situace, kdy soudy nižších stupňů uzavřely, že provedené dokazování poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se obviněný dopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (viz výše), je možné učinit závěr také o tom, že se obviněný dopustil i navazujícího jednání, ve kterém soudy nižších stupňů spatřovaly přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ačkoliv taková právní kvalifikace není přesná, neboť pokud soud prvního stupně pracoval se skutkovým dějem, podle kterého poškození mobilní telefony obviněnému a dalším osobám vydali, jednalo se o zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně dovolání podal pouze obviněný, přičemž tato mírnější právní kvalifikace je v jeho prospěch, tedy nemůže být dovolacím soudem zpřísněna).
44. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že ta část skutkových námitek obviněného, které bylo formálně možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, není způsobilá jej také naplnit.
Další námitky obviněného
45. Obviněný ve svém dovolání dále odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se mj. principu ultima ratio. Učinil tak ovšem pouze v obecné poloze, aniž by konkrétně uvedl, jaké důsledky a proč mají být z pohledu těchto rozhodnutí vyvozeny v posuzované věci. Taková argumentace nemůže mít žádný potenciál k osvědčení existence jím uvedených dovolacích důvodů (ani jiných důvodů dovolání) a nemůže vyvolávat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. I přes to však Nejvyšší soud pro úplnost stručně uvádí, a to v souladu se státním zástupcem, následující.
46. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio v zásadě uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V dané věci však tomu tak není, resp. nelze nalézt žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost posuzovaných činů do té míry, že by stačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Naopak jednáním obviněného byly standardním způsobem naplněny znaky skutkové podstaty těch trestných činů, pro které byl uznán vinným, přičemž společenská škodlivost byla významně umocněna (zvýšena) mimo jiné faktem spáchání ve spolupachatelství. V. Způsob rozhodnutí
47. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu