6 Tdo 1045/2024-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 31 To 86/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 154/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 2 T 154/2022, uznal obviněného T. N. vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně)
v XY dne 18. 10. 2022 v době od 19:20 hodin do 19:30 hodin zaklepal na vstupní dveře bytu poškozených Š. B., nar. XY, a J. L., nar. XY, v panelovém domě v XY ul. č. XY, které poškozená otevřela, a když zjistila, že se jedná o obviněného, chtěla je zavřít, ale obviněný strčil nohu do dveří a poškozená neměla sílu ho ze dveří vytlačit a zavřít. Obviněný vytrhl poškozené z ruky mobilní telefon, se kterým kopal po společné chodbě. Poškozený se snažil obviněného z bytu vystrčit, proto ho obviněný fyzicky napadl tak, že ho popadl a udeřil s ním o zem do prostoru společné chodby, kde poškozený dopadl na záda a zlomil si malík levé dolní končetiny, neboť byl bez bot a jak ho obviněný vytahoval z bytu, zavadil nohou o kovovou zárubeň dveří. Poté obviněný proti vůli poškozených vnikl do jejich bytu, přestože byl nejméně 5x slovně z bytu vykazován. Následně se na chodbě bytu nakláněl k poškozenému, odstrkoval ho ramenem a vyzýval ho, ať ho uhodí, a vyhrožoval mu, že nemá zdravit jeho matku, že si jí nemá vůbec všímat, jinak ho zbije. Obviněný tak způsobil poškozenému zlomeninu malíku levé nohy a pohmoždění zad a levého lokte. Pro zlomeninu se poškozený léčil do 18. 11. 2022, kdy musel dodržovat klidový režim a nemohl chodit na pravidelné procházky ani dojít na nákup.
2. Za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 2 T 47/2023, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu soud prvního stupně uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Ve výroku jmenované poškozené a poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 31 To 86/2024, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 2 T 47/2023.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů založily svůj závěr o jeho vině pouze na výpovědích poškozených. Ani jeden ze soudů nevysvětlil, proč odmítly jako věrohodnou výpověď matky obviněného, která je dlouhodobě terorizována hlukem z domácnosti poškozených, a to od doby, kdy si nechali v bytě položit plovoucí podlahu bez náležitého provedení izolace proti kročejovému hluku. Tato příčina celého incidentu zůstala mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení. Jedná se tak o opomenuté důkazy. V rozhodnutích soudů obou stupňů není podle obviněného nikde vysvětleno, proč se v takovémto kontradiktorním případě, kdy je každý z účastníků incidentu podpořen právě jedním svědkem, přiklonily na stranu poškozených.
K průběhu incidentu, jak jej popsal poškozený, nebyl podle obviněného předložen jediný důkaz. Pokud by byl poškozený přehozen přes záda a na podlahu a měl z toho mít zlomený malíček u nohy a naražená žebra, není reálné, že by v průběhu 60 sekund, kdy neprobíhal kamerový záznam, vstal a pokračoval následně ve verbálním incidentu, jako by se nic nestalo. Soudy pak také nehodnotily odlišnosti průběhu děje bezprostředně po incidentu ve výpovědích obou poškozených. Podle obviněného pominuly také prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem zranění poškozeného.
Vznik zranění poškozeného lze vysvětlit i jinými alternativními ději. Vše je postaveno pouze na svědeckých výpovědích poškozených, nezávislé hmotné stopy podle obviněného zjištěny nebyly, kamerové záznamy nic nepotvrzují. Soudy neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo, ačkoli byly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Pochybily v závěrech o tom, zda se skutek vůbec udál, o naplnění objektivní a subjektivní stránky ani nemluvě. Ve zjevné snaze „zprocesovat případ a zbavit se ho“ se povrchně přiklonily k verzi poškozených.
Soud prvního stupně podle obviněného jeho jednání nesprávně posoudil „podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák., § 89 odst. 11 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. a tato ustanovení porušil i odvolací soud při výkonu své přezkumné povinnosti“. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Požádal též podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Státní zástupce vysvětlil právní úpravu dovolacích důvodů a meze dovolacího přezkumu a konstatoval, že část námitek obviněného lze s velkou dávkou tolerance podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesoulad skutkových zjištění s důkazy, které jsou pro něj klíčové, a to svou popěrnou obhajobou a výpovědí své matky. Podle státního zástupce však veškerá skutková zjištění Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky dovodit lze. Podstatný obsah hodnocení důkazů následně státní zástupce stručně shrnul. Konstatoval také, že obviněný ve skutečnosti nevytkl žádnou vadu opomenutých důkazů, tedy ji zmínil pouze formálně s odkazem na příčiny konfliktu mezi oběma rodinami. Výtku nesprávného právního posouzení skutku pak obviněný podle státního zástupce buduje výlučně na skutkových závěrech, ke kterým dospěl ve vazbě na vlastní hodnocení provedených důkazů, které jsou diametrálně odlišné od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost aproboval také odvolací soud. Námitky obviněného tak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Podle státního zástupce v posuzované věci také žádný ze soudů neměl po vyhodnocení důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje, které by měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž k odkladu či přerušení výkonu trestu nejsou splněny zákonné předpoklady.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
12. Konkrétní námitky zaměřené do oblasti dokazování, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívají z větší části v prostém vyjádření nesouhlasu s tím, jak soud prvního stupně hodnotil svědecké výpovědi poškozených a jeho matky a výpověď samotného obviněného, s tím, že v rozporu se skutečností obviněný vykresluje důkazní situaci tak, že jiné důkazy nebyly k dispozici či nic relevantního nepřinesly. Takto formulované námitky výše uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají jen s velkou dávkou tolerance při pojetí, že obviněný tzv. zjevný rozpor spatřoval mezi obsahem výpovědi jeho a jeho matky a ustáleným skutkovým dějem. Úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by následně tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení.
13. Ke skutkovým námitkám je tak nejprve třeba uvést, že rozsudky soudů obou stupňů netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Po vyhodnocení důkazů zjevně nepřetrvávaly žádné pochybnosti, které by soudy měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Mimo citované svědecké výpovědi měly k dispozici zejména lékařské zprávy a odborné vyjádření o zranění poškozeného, které svým charakterem odpovídá mechanismu jeho vzniku, jak jej popsal poškozený, záběry z elektronického kukátka instalovaného ve dveřích bytu poškozených (které zaznamenávalo krátké časové úseky s prodlevami) a záběry, které poškozená natočila na mobilní telefon, protokol o ohledání místa činu dokumentující žluté skvrny v předsíni bytu poškozených (vzniklé tím, že obviněný rozmačkal jablko a mrštil je směrem k obývacímu pokoji) a podpůrně také výpovědi sousedů, kteří sice nebyli přítomni incidentu samotnému, ale vyjádřili se k problematickému a incidentnímu chování obviněného a jeho matky v domě.
Není pravdou, že by odůvodnění rozsudků nevypořádalo, proč soudy uvěřily právě verzi poškozených. Bylo poukázáno na korespondenci jejich výpovědí s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména listinami a kamerovým záznamem, byť bez zachycení nejzávažnějšího fyzického napadení zraněného poškozeného, jakož i na to, že sám obviněný vypověděl odlišně od obsahu kamerového záznamu a svou výpověď objektivním důkazům přizpůsoboval. Soud prvního stupně tak neměl žádný důvod neuvěřit výpovědím poškozených, jejichž věrohodnost nebyla ničím zpochybněna, neboť vypověděli obsahově shodně a konzistentně.
Na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů lze tak v podrobnostech odkázat, aniž by bylo třeba na tomto místě dále vysvětlovat, proč se soudy nepřiklonily k verzi prezentované obviněným či jeho matkou.
14. Nelze akceptovat ani námitku, že není reálné, aby se poškozený po soudy tvrzeném fyzickém ataku obviněného v průběhu 60 sekund zvedl ze země a pokračoval ve verbálním incidentu „jako by se nic nestalo“ (zachyceném již částečně na kamerovém záznamu, ač samotné napadení zaznamenáno nebylo). S námitkou se však nelze ztotožnit, neboť jde o pouhou, ničím nepodloženou, polemiku dovolatele s tím, zda určitý fyzický úkon lze provést či nikoli. Jak již bylo uvedeno, věrohodnost výpovědi obou poškozených nebyla ničím narušena, přičemž jedna minuta představuje poměrně dlouhý časový úsek, v jehož průběhu lze takový úkon provést i několikrát, a to i s přihlédnutím k tomu, že poškozený je starší člověk (ovšem zřejmě v dobré fyzické kondici, neboť předmětného dne jel před událostí na kole), a k tomu, že bolestivost zranění malíku nohy nastoupila zcela v souladu s obecnou zkušeností až s několikahodinovým časovým odstupem.
15. Uplatněnému dovolacímu důvodu oproti tomu není možné podřadit námitku „opomenutých důkazů“ ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž ve svém dovolání žádný takový důkaz neoznačil, ale v návaznosti na formální označení této vady vyjádřil pouze své přesvědčení, že orgány činnými v trestním řízení měla být věnována pozornost jeho údajné motivaci spočívající v tom, že je jeho matka obtěžována hlukem z bytu poškozených. Taková námitka však v dané věci nepředstavuje ani skutkově relevantní okolnost a není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Motivace obviněného nemá při hodnocení jím spáchaného skutku právně relevantní význam, zejména by nijak nesnižovala jeho trestní odpovědnost, neboť se jedná o záležitost, která primárně měla být jeho matkou případně řešena cestou občanskoprávního či jiného typu řízení (bylo-li by obtěžování hlukem reálným problémem; v projednávaném případě je však zcela evidentní s ohledem na výpovědi poškozených a videozáznam, že obviněný si přišel „vyříkat“ zcela jinou záležitost a postupoval při tom značně verbálně i fyzicky agresivně a výhrůžně vůči poškozenému staršímu o 21 let).
16. K této části dovolací argumentace lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání zjevně neopodstatněné. Je pak třeba doplnit, že nařčení soudů nižších stupňů dovolatelem z toho, že „se povrchně přiklonily k verzi poškozených, aby případ zprocesovaly a zbavily se ho“, musí Nejvyšší soud striktně odmítnout a označit za zcela neakceptovatelnou dehonestaci. Jednak soudy obou stupňů, jak již bylo výše uvedeno, hodnocení důkazů velmi podrobně, logicky a věcně správně vypořádaly, jednak je třeba je považovat za neutrální justiční orgány, které nemají žádný zájem na výsledku trestního řízení.
V konečném efektu je tedy soudu zcela lhostejno, jakým způsobem věc vyřídí, zda vysloví vinu obviněného či zproštění obžaloby, popř. jiné procesní rozhodnutí ve věci. Každopádně citované nařčení ze strany dovolatele je zjevně pouze součástí neodůvodněného nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů.
17. Pokud jde o právní posouzení skutku, poukázal obviněný zmatečně na údajné porušení ustanovení „§ 250 odst. 1, 4 tr. zák., § 89 odst. 11 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák.“, tedy ustanovení již zrušeného trestního zákona č. 140/1961 Sb. týkající se trestného činu podvodu, okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a definice škody. Tato část textu dovolání se evidentně projednávané věci vůbec netýká. Jeho další námitky pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, neboť výslovně hovoří o „neprokázání příčinné souvislosti“ mezi jeho jednáním a zdravotní újmou poškozeného, a tudíž spadají do oblasti skutkových zjištění, popřípadě jsou formulovány v návaznosti na předchozí skutkové námitky, podle kterých ke skutku vůbec nedošlo (tvrzení o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil, proto se v tomto ohledu Nejvyšší soud stran aplikované právní kvalifikace neměl k čemu vyjádřit.
V. Způsob rozhodnutí
18. Vzhledem k tomu, že dílem byly námitky obviněného pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelné, dílem byly shledány zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. a samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu