6 Tdo 1055/2025

6 Tdo 1055/2025-1151

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, č. j. 55 To 103/2025-1045, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 33/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 20. 11. 2024, č. j. 5 T 33/2022-966, byl obviněný M. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod body 1. – 11. pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tento pokračující přečin (a sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 2024, č. j. 3 T 86/2022-244) odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu bylo podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 2024, č. j. 3 T 86/2022-244, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř., přičemž jeden z poškozených byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 55 To 103/2025-1045, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 5. 2024, č. j. 3 T 86/2022-244, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Pytely, MBA, LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný ve svém (nikoli příliš obsáhlém) dovolání namítl, že poškozeným žádné podstatné skutečnosti nezamlčoval ani neuváděl nepravdivé či smyšlené legendy o své činnosti. Skutková zjištění soudů jsou podle něj v této části v hrubém rozporu s provedenými důkazy. Veškeré informace, které o něm klienti měli, odpovídaly skutečnosti. Opravdu měl zkušenosti s investováním, neboť vykonával činnost finančního poradce. Na jeho majetkovou situaci se žádný z klientů nedotazoval. Ostatně si ji mohli sami ověřit nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Jestliže tak neučinili, nejednali s dostatečnou obezřetností.

6. Ohledně smluv o tichém společenství dospěly soudy ke zcela nesprávnému závěru, a sice že se jedná o smlouvy neplatné. Tak tomu ovšem není. Neplatnost smlouvy nezakládá pouhá skutečnost, že odkazuje na ustanovení předchozí právní úpravy. Protože smlouva neodporovala právní úpravě obchodního zákoníku ani občanského zákoníku a byla dostatečně konkrétní a srozumitelná, jednalo se o smlouvu platnou. Samotný text smlouvy výslovně pamatuje i na situaci, kdy investice ztratí na hodnotě. Říká, že v takovém případě nese ztrátu i tichý společník. Poškození si proto museli být vědomi, že investice může být ztrátová.

7. Jediným klientem, jenž poskytl peníze za určitým účelem – pořízení nemovitosti – byl F. K. Ani toho však v omyl neuvedl. Poškozený mohl z veřejně přístupného katastru nemovitostí sám zjistit, že obviněný není majitelem domu.

8. Značná část poškozených navíc ani neprojevila dostatečný zájem o informace, jakým způsobem poškozený s penězi naloží. Jestliže mu poškození svěřili peníze za obecným účelem investic, tím spíše museli počítat s tím, že výsledek obchodování může být ztrátový. Nikdy nejednal proti zájmu klientů a vždy se snažil dosáhnout zisku. Bylo zcela na poškozených, v jaké výši budou své prostředky investovat. O tom, že neměl v úmyslu se na úkor poškozených obohatit, svědčí i to, že se snažil peníze vrátit, jakmile to bylo možné.

9. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se obezřetnosti poškozených obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu. Soudy podle něj zmíněnou judikaturu nereflektovaly a nepřihlédly k tomu, že poškození sami měli v úmyslu podstoupit riziko a investovat své finanční prostředky za nejistým účelem. Jestliže si toho byli vědomi, nelze následky jejich neobezřetnosti přenášet na něj.

10. Soud mu také nesprávně vytýká, že peněžní prostředky použil pro svou potřebu. Celková částka získaná od poškozených měla činit 366 000 Kč. On přitom prokazatelně v témže období investoval 459 828,56 Kč. Je zcela irelevantní, že tyto peníze investoval vlastním jménem, neboť tiché společenství spočívá právě v tom, že společník se účastní na aktivitách podnikatele.

11. Obviněný se konečně neztotožňuje ani s uloženým nepodmíněným trestem. Považuje ho za nepřiměřeně přísný. Neodpovídá totiž závažnosti jeho jednání. Soudy ani nepřihlédly k tomu, že část škody uhradil.

12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2025, č. j. 55 To 103/2025-1045, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2024, č. j. 5 T 33/2022-966, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se (poměrně obšírně) vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj obviněný v dovolání plně nerespektuje ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovoláním vzhledem k podmínce jeho přípustnosti nelze napadat rozhodnutí soudu v prvém stupni, což obviněný při současném napadení rozsudku soudu druhého stupně (v tomto směru jde o dovolání přípustné) v záhlaví svého podání nesprávně činí. Nicméně lze vycházet z toho, že v dovolání vyjadřuje nesouhlas především s výrokem o vině z rozsudku prvoinstančního soudu a současně uvádí, že dovolání podává v rozsahu všech výroků napadeného rozhodnutí.

14. Obviněný se také v dovolání vedle číselného označení uplatněných dovolacích důvodů nijak neobtěžoval vymezit některou z více variant, jež tyto dva dovolací důvody zahrnují, především však svou argumentaci obsahové náplni těchto důvodů a jejich variant nepřizpůsobil. Nadto ačkoli namítá, že odvolací soud ohledně výroku o vině vyšel z chybného skutkového zjištění, resp. nesprávného právního posouzení, prvoinstančního soudu, opomněl užít odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.

15. Z obsahu dovolání lze vyvozovat, že ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažoval obviněný o argumentaci ve smyslu úvodní varianty tohoto důvodu. Požadavky obsahových náležitostí však očividně vůbec nenaplnil. Neoznačuje žádný důkaz, jenž by měl být ze strany soudů nižších stupňů hodnocen zjevně v rozporu s jeho skutečným obsahem, ani neuplatňuje takové konkrétní námitky vztažené ke konkrétním skutkovým zjištěním soudů, jimiž by případně doložil existenci naznačovaného hrubého rozporu mezi soudy přijatými skutkovými závěry a důkazy (blíže obviněným neoznačenými, a tedy ani nijak okomentovanými), na jejichž podkladě byly případně takové skutkové závěry chybně přijaty.

16. Obviněný sice v obecné rovině zmiňuje skutková zjištění ohledně zamlčení podstatných skutečností klientům a uvádění nepravdivých či smyšlených legend, která ovšem v kontextu své dosavadní obhajoby odmítá jako taková, aniž by se jakkoli věnoval důkaznímu podkladu, na jehož základě byly soudy případně závěry k této skutkové problematice přijaty, a přitom reflektoval učiněná skutková zjištění soudů v celém jejich souhrnu i v jejich jednotlivostech. Zjevným rozporem jistě nelze chápat pocit obviněného, že pokud měl nějaké dřívější zkušenosti z výkonu činnosti finančního poradce, je absolutně vyloučen závěr o jeho snaze vyvolat mylný dojem o jeho skutečné odbornosti a kvalifikovanosti v oblasti komerčního investování do různých komodit. Dovolání obviněného svým obsahem neposkytuje podklad pro dovolací přezkum skutkových

17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze z hlediska posouzení námitky jiného nesprávného hmotněprávního posouzení zareagovat předně na výhrady dovolatele ohledně jeho pochybností o platnosti z jeho strany poškozeným předkládaných smluv (označovaných jako smlouvy o tichém společenství). Trestný čin podvodu lze spáchat bez ohledu na to, zda je z pohledu občanskoprávních či jiných mimotrestních předpisů platné smluvní ujednání, do něhož případně obviněný v interakci s poškozeným vstoupil. I v případě, že by bylo předmětné smluvní ujednání v podobě písemné smlouvy (označené z vůle obviněného jako smlouva o tichém společenství) posouzeno z pohledu občanskoprávních předpisů jako platné, tak by to nevylučovalo jeho trestní odpovědnost za jednání, jež je vymezeno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku prvoinstančního soudu. Trestní odpovědnost tedy není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, neplatná podle předpisů občanského nebo obchodního práva.

18. Ze shora uvedeného možno dovodit, že otázka občanskoprávního posouzení platnosti či neplatnosti písemných smluv uzavřených mezi obviněným a několika poškozenými není z pohledu naplnění zákonných znaků pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku otázkou podstatnou. Prvoinstanční soud sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval neplatnost předmětných smluv, podrobně se však touto otázkou nezabýval. Zjevně proto, že ani on otázku civilněprávního posouzení platnosti předmětných smluv nepokládal za tu zásadní, jež by podmiňovala naplnění zákonných znaků přečinu podvodu. Minimálně na relativní neplatnosti smluv je nicméně ve smyslu § 584 odst. 2 o. z. možno trvat.

19. Upozornil-li prvoinstanční soud na skutkové zjištění, že obviněný poškozeným na podporu důvěryhodnosti svého podvodného jednání vystavoval smlouvy označené jako smlouvy o tichém společenství podle zákona č. 513/1991 Sb., dával to do souvislosti s vystupováním obviněného, který se před poškozenými prezentoval jako odborník v oblasti investování, profesionální obchodník a zkušený a schopný investor, což zjevně neodpovídalo realitě. Opačný závěr rozhodně nelze vyvozovat pouze na základě skutečnosti, že obviněný snad někdy v minulosti (při užití odkazu na šest let neúčinnou právní úpravu nepochybně již před drahnou dobou) pracoval jako finanční poradce. Zcela logickou úvahou se pak jeví úvaha prvoinstančního soudu, že odborník přes investice, za něhož se obviněný vydával, by v roce 2020 nečinil právní úkony podle právní úpravy, jejíž účinnost skončila již 31. 12. 2013.

20. Otázkou právního posouzení nesporně je naplnění znaku skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, který spočívá v uvedení někoho v omyl. Ke konkrétní námitce obviněného, že poškozeného F. K. v omyl neuvedl, je nutno oponovat, že pochopitelně naplnění tohoto znaku není vyloučeno jen na podkladě skutečnosti, že existuje veřejný seznam evidující vlastnická práva k nemovitostem a že si poškozený případně v tomto seznamu mohl ověřit pravý stav vlastnických práv. Tato skutečnost nic nemění na tom, že obviněný v rozporu se skutečností poškozenému výslovně tvrdil, že je majitelem nemovitosti, jejíž prodej nabízel na portálu bazos.cz. Současně před poškozeným deklaroval ještě potřebu ukončení exekucí, které měly váznout na domu. K tomu měly ostatně podle lživých sdělení obviněného posloužit i od poškozeného vylákané peníze. K těmto obviněný současně poškozenému sliboval, že pokud by prodej neproběhl, peníze vrátí, což pochopitelně od počátku nemyslel vážně a ani tento příslib nesplnil. Od poškozeného by bylo možno důvodně očekávat větší iniciativu směrem k ověření si skutečného stavu vlastnických práv v případě, kdy by měl již vydávat prostředky ve větším objemu, například k úhradě podstatné části kupní ceny či výši kupní ceny odpovídající rezervační záloze. Obviněný od poškozeného v prvé fázi svého nekalého počínání požadoval ovšem jen 20 000 Kč, což není taková částka, aby poškozený ihned v podstatě na počátku jednání o koupi musel běžet na katastr nemovitostí a tam žádat o výpis. Poškozený si vzhledem k přesvědčivému počínání obviněného a při důvěře v jeho dobré úmysly nemusel okamžitě představovat, že se stává obětí majetkové trestné činnosti. Určitý vztah obviněného k nabízené nemovitosti vyplýval totiž i z toho, že byl schopen poškozenému předat klíče od domu a poškozenému umožnil plný přístup.

21. Jistě lze v obecné rovině připustit, že v soukromoprávním vztahu, v němž došlo k dotčení majetkových práv druhého účastníka, je možno od účastníka takového vztahu vyžadovat nezbytnou míru opatrnosti. V případě poškozeného K. se ovšem o žádný standardní soukromoprávní vztah nejednalo. Od začátku jednání obviněného šlo o ryzí podvodné jednání činěné s nekalým záměrem sám sebe obohatit na úkor a ke škodě jiného. Od poškozeného, který jedná v důvěře v poctivost jednání druhé strany a ovlivněn jejím vstřícným přístupem, není žádný důvod v takových případech požadovat absolutní obezřetnost. O podvodné jednání jde i v případech, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání včas nebo vůbec neověří.

22. O správnosti závěru obou soudů nižších stupňů o naplnění znaku uvedení někoho v omyl nelze mít jakýchkoli pochyb ani v případech, kdy obviněný od poškozených vylákal finanční prostředky s příslibem financování s vysokým zhodnocením ve výši 10–15 % měsíčně, kdy se v rozporu s realitou vydával za zkušeného obchodníka a finančního poradce v investování ve formě nákupu a prodeje do nemovitostí, movitých věcí, cenných kovů a provádění neupřesněných peněžních produktů, ačkoli žádné takové obchody s údajnými zisky 10–15 % měsíčně nikdy nerealizoval. Naplnění tohoto znaku se soudy věnovaly zcela dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze plně odkázat i vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání naplnění tohoto znaku v zásadě ani nenamítá, pouze více méně obecně v kontextu své dosavadní obhajoby odmítá zamlčení podstatných informací o své osobě.

23. Opakovanými námitkami jsou i ty dovolací námitky, v nichž se obviněný pokouší přenést vinu za finanční ztrátu na poškozené z důvodu jejich neopatrnosti při investování. I s těmito námitkami se soudy činné ve věci vypořádaly. U účastníků soukromoprávních vztahů lze jistě oprávněně požadovat, aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti. Obviněný ve své argumentaci v podstatě pouze upozorňuje na nedostatečný zájem poškozených o informace, jakým způsobem obviněný s prostředky naloží, a dále na snadnost přístupu k informacím o rizikovosti obchodování. Pokud pak uvádí, že následky neobezřetnosti poškozených nelze přenášet na něj, bylo by možno z toho dovozovat, že následek v podobě způsobené majetkové škody nastal výhradně v příčinné souvislosti s nedostatečnou obezřetností poškozených, což dovolatel podává jako hotový fakt. Samotné jednání obviněného pak příčinou nepříznivého následku zřejmě podle jeho vnímání vůbec nemělo být. Tak tomu pochopitelně nebylo.

24. Obviněný svým jednáním a přesvědčováním poškozených navodil stav, kdy poškození – pod vlivem jeho přesvědčovacích metod, které zahrnovaly celou řadu vědomě sdělovaných nepravd a fabulací, v důsledku jeho uvedení poškozených v omyl a zamlčení podstatných okolností – vložili s představou možného významného zhodnocení svoje úspory do jeho dispozice. Ten je ovšem v jejich zájmu a se slibovaným výhodným zhodnocením, které nebylo možno od počátku reálně očekávat, neinvestoval. Naopak je ve značné míře použil pro uspokojení svých vlastních potřeb. Pokud by nebylo tohoto jednání obviněného, poškození by k poukázání svých finančních prostředků téměř jistě nepřistoupili a k následku v podobě majetkové škody by nedošlo.

25. Poškození v situaci, kdy po nich obviněný vyžadoval vynaložení řádově spíše nižších finančních prostředků v řádech tisíců, popř. několika desetitisíců korun, a prezentoval se jako zkušený a schopný obchodník a odborník v investiční a finanční oblasti, neměli potřebu ověřovat si za finanční poplatek v Centrální evidenci exekucí, zda obviněný prezentující se v tom nejlepším světle náhodou není postižen exekučně. Ten nadto poškozeným tvrdil, že spolupracuje s dalšími tichými společníky a partnery, o nichž si poškození nemohli ověřovat nic, pokud je ani neznali. Vzhledem k povaze a obsahu sdělovaných informací, že se investice budou týkat mj. i nákupu nemovitostí nacházejících se v dražbách, o nichž se ale obviněný dozvídá až v krátké době před realizací dražby díky spolupráci s neurčenou, ale věci znalou osobou na soudu, poškození nemohli ověřovat informace v katastru ani k takovým nemovitostem. Zdůrazňuje-li dovolatel výhradně absenci snahy poškozených informovat se o podstatě a rizicích forexových obchodů, nutno oponovat, že tato forma investování nebyla ze strany obviněného uváděna ve všech dílčích útocích vůči poškozeným (chlubil se obchodováním se zlatem, motorovými vozidly, nemovitostmi), popř. v dalších případech nebyla deklarována jako výhradní či dokonce jediná.

26. V předmětném případě bylo na podkladě provedeného dokazování soudy důkladně vysvětleno, jakým způsobem a za jakých souvisejících okolností obviněný přesvědčil poškozené, aby mu poskytovali finanční plnění pod záminkou finančních investic, přičemž poškozené nechával v přesvědčení, že jim budou peníze vráceny včetně jejich zhodnocení. Obviněný zneužil jím vybudovaného vztahu, který mezi ním a poškozenými vystavěl na základech své sebeprezentace na sociálních sítích a internetových stránkách a který byl z jeho strany patřičně upevňován zvaním poškozených na osobní schůzky. V případě obviněného se nejednalo o osobu poškozeným zcela neznámou, s níž by nevešli v osobní kontakt a jež by v nich měla vzhledem ke svému vystupování vzbuzovat nedůvěru a potřebu prověření si jeho majetkové situace, zvlášť v případě nižších částek investovaných peněz. Poškození se mohli spolehnout na informace, že obviněný provozuje výnosnou podnikatelskou činnost v oblasti finančnictví. Poškození nemohli mít přehled o dluzích obviněného a neměli ani důvod a zřejmě ani schopnosti a znalosti, aby se podrobně seznamovali s účetnictvím či jinou evidencí k podnikatelské činnosti obviněného, který by jim tyto ani zřejmě nebyl ochoten poskytnout.

27. Obviněný konečně vyslovil jisté výhrady stran naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v podobě úmyslného zavinění. V dovolání nicméně ohledně správnosti závěrů o zavinění namítá takové skutečnosti, jež se zcela míjí se skutkovými zjištěními soudů vyplývajícími z provedeného dokazování, popřípadě jen v rovině obecných proklamací odmítá úmyslné zavinění jako takové. Snad jen k jeho námitce absence úmyslu způsobit větší škodu lze ve stručnosti uvést, že ke způsobení větší škody, tzn. škody ve výši nejméně 100 000 Kč, postačí z hlediska zavinění u tohoto následku ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku i jen nedbalost. Obviněný nicméně byl velice dobře obeznámen s výší součtu částek vylákaných od poškozených, u nichž vůbec neuvažoval o jejich vrácení poškozeným.

28. Skutečnost, že obviněný poté, co se na úkor poškozených obohatil, část trestnou činností vylákaných prostředků použil již pod svým vlastním jménem a na svůj vlastní účet k nějakému obchodování, nadto velice pochybnému a s nejistým výsledkem, rozhodně jednání v přímém úmyslu nevylučuje. Stejně je třeba hodnotit skutečnost, že dodatečně, a jen vybraným poškozeným a po značné době k opakovaným urgencím či pod tíhou hrozby trestního stíhání, obviněný nahradil část způsobených škod.

29. V případě výhrad obviněného do výroku o trestu se jedná o argumentaci, která byla standardně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odmítána jako argumentace stojící nejen mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., ale i jako nepodřaditelná pod jakékoliv dovolací důvody vymezené v trestním řádu. Výjimkou z pravidla, že není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zákonných požadavků uvedených v § 38 tr. zákoníku, mohou být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. O takový případ se ovšem v případě dovolatele zjevně nejedná. Trest uložený ani ne v pětině zákonné trestní sazby, byť jako trest spojený s jeho přímým výkonem, nelze v posuzovaném případě pokládat za trest zjevně nepřiměřený.

30. Obviněný ve svém dovolání pouze opakuje své námitky, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a také v podaném odvolání, nadto ve značně okleštěném rozsahu a zčásti i neurčitě. I s těmito argumenty se oba soudy a speciálně k odvolacím námitkám soud odvolací v napadeném rozhodnutí zcela dostatečně a věcně správně vypořádaly, byť nikoli v souladu s očekáváním obviněného. Taková situace by měla vést zásadně k tomu, že dovolací řízení vyústí v rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při konstatování zjevné neopodstatněnosti dovolání.

31. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

32. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Předně uvedl, že své dovolání považuje za přípustné. Dále uvedl, že zjištění, že chtěl u klientů vyvolat mylný dojem o své odbornosti, nemá podporu v provedených důkazech a je v rozporu s realitou. Poukázal na obsah smluv o tichém společenství, jenž je v přímém rozporu se závěrem soudů, že sliboval jistý vysoký výnos a tajil rizika. Podle jeho mínění by měl nést důsledky spíše v občanskoprávní rovině, nikoli v rovině trestní. Poškození vědomě podstoupili nejisté investice s vidinou vysokých zisků a zanedbali základní opatření. Svým jednáním tak zásadně přispěli ke vzniku škody. Zopakoval též, že prokazatelně investoval 459 828,56 Kč, tedy v zásadně prostředky využil za účelem investování, jak bylo stanoveno ve smlouvách. Také F. K. měl plný přístup k informacím a neprojevil základní obezřetnost. Soudy nesprávně posoudily, zda vůbec byli poškození uvedeni v omyl. Závěrem zopakoval, že uložený trest považuje za nepřiměřený. Soud druhého stupně nedostatečně zohlednil specifika případu i jeho osobu. Trvá proto na svém dovolání v plném rozsahu.

III. Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

34. Jak bylo zmíněno výše, dovolatel zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Jejím obsahem jsou také nové námitky, které nebyly obsaženy v podaném dovolání (že neuvedl poškozené v omyl, bylo by na místě řešit věc v občanskoprávním řízení). Tato argumentace nebyla zohledněna při rozhodování dovolacího soudu, protože zákon nepřipouští, aby dovolatel jakkoli rozšiřoval svoji dovolací argumentaci po uplynutí lhůty uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento právní názor je zastáván i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20: „Ústavní soud zdůrazňuje, že podle § 265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 trestního řádu.“).

IV. Posouzení dovolání

35. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

36. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

37. S ohledem na zjištění, že odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl jako nedůvodný podle § 256 tr. ř., bylo na místě dovolání opřít i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantně [bylo rozhodnuto o zamítnutí … řádného opravného prostředku proti rozsudku … uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), … přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)], avšak tento nedostatek nikterak neovlivnil posouzení důvodnosti dovolání obviněného na podkladě jím zvolených dovolacích důvodů.

38. Jak uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný ve svém dovolání sice označil jednotlivé dovolací důvody, nikoli však kterou z jejich možných alternativ uplatňuje. V odůvodnění svého dovolání ani nevymezil, ke kterému ze zvolených dovolacích důvodů se mají jednotlivé námitky vztahovat. S ohledem na zkratkovitost a nenávaznost jednotlivých argumentů obviněného je Nejvyšší soud postaven před situaci, kdy si má nejen sám dovodit, k jakému dovolacímu důvodu se jednotlivé námitky vztahují, ale zřejmě i to, jakým směrem argumentace obviněného směřovala (a to nejlépe tak, aby byla úspěšná). Uvedené je však v přímém rozporu nejen se zněním zákona, ale i judikaturou Ústavního soudu. Je to totiž zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud Nejvyšší soud k přezkumu přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Úkolem Nejvyššího soudu tedy není, aby za dovolatele domýšlel (jak činil státní zástupce ve svém vyjádření), v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu. Za tímto účelem je ostatně obviněný povinně zastoupen obhájcem, aby byla jeho práva hájena právně kvalifikovaně, tedy kvalifikovaným právním zástupcem (ve vztahu k řízení před Ústavním soudem viz jeho usnesení ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. I. ÚS 3004/25).

39. Krom toho je dovolání obviněného pouze zkrácenou verzí jeho dosavadní obhajoby, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly. V dovolací argumentaci nelze zaznamenat jakýkoli její vývoj, zejména konkrétní reakci na sdělení snesená ve vztahu k ní soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozsudků. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Způsobu odůvodnění dovolání bude odpovídat reakce dovolacího soudu, neboť jak uvádí judikatura Ústavního soudu, „[b]yť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného“ (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). V souladu s tím vyznívá též judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanovující, že „aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení“ (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84; rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Y?ld?z proti Turecku, č. 39407/03, bod 42; nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82).

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

40. V návaznosti na již uvedené je vhodné zmínit, že i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nadále platí, že je na dovolateli, aby svojí argumentací dostatečně podložil, v čem má spočívat jím namítaná vada. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené) upozornil, že „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

41. Vzhledem k tomu, že dovolatel nevznesl žádné námitky, jež by bylo možno považovat za vztahující se k alternativě druhé či třetí uvedeného dovolacího důvodu, lze dovodit, že mínil uplatnit jeho první alternativu. Avšak obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

42. Dovolatel v úvodu svého dovolání uvedl toliko, že „svým klientům (poškozeným) žádné podstatné skutečnosti nezamlčoval ani neuváděl nepravdivé či smyšlené legendy o své činnosti. Skutková zjištění soudů jsou v této části v hrubém rozporu s provedenými důkazy. […] Veškeré informace, které klienti o jeho osobě měli, odpovídaly skutečnosti. Obžalovaný skutečně měl zkušenosti s investováním, neboť vykonával činnost finančního poradce“. Závěr soudu prvního stupně, že obviněný zamlčoval podstatné skutečnosti a podával nepravdivé informace, je podložen celou řadou ve věci provedených důkazů, včetně výpovědí všech poškozených a výpisů z účtů. Samotná skutečnost, že snad v minulosti vykonával činnost finančního poradce (což ostatně žádný ze soudů nerozporuje) ničeho nemění na jeho zamlčování své skutečné majetkové situace a sdělování nepravdivých údajů o povaze (a uskutečnění) obchodů, jimiž mělo dojít ke zhodnocení investic, či v případě jednání vůči poškozenému F. K. o tom, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Dávný výkon uvedeného povolání obviněnému možná poskytl informace z oboru (které ostatně využil k oklamání poškozených), neznamená však, že by zaručoval pravdivost informací, které podával poškozeným.

43. Z obsahu předmětné námitky je nadto zřejmé, že obviněný neoznačil rozpor skutkového zjištění s důkazem provedeným ve věci, ale s jiným skutkovým zjištěním, které ani rozpor nevyvolává. Dovolací argumentace obviněného tudíž neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

44. S vysokou mírou tolerance (neboť velká část související argumentace je skutkové povahy) lze za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu považovat námitky dovolatele o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu.

45. Dovolatel vylučuje, že by jednal v úmyslu, neboť nikdy nepostupoval proti zájmu klientů, vždy se snažil dosáhnout zisku a peníze podle svých schopností vrátil. V tomto případě odpovídá argumentace dovolatele jeho dosavadní obhajobě, aniž by reflektovala skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně. Stěží lze souhlasit s jeho tvrzením, že jednal vždy v zájmu klientů, pokud od nich peněžní prostředky vylákal na základě smyšlených legend, nepravdivých informací a se zamlčením podstatných okolností.

Bylo-li by snad možno uvažovat, že se snažil dosáhnout zisku, pak pouze toho svého, a nikoli klientů. Ostatně dovolatel činil investice na svůj účet a svým „klientům“ nereferoval žádné podrobnosti o jejich vývoji, a namísto toho v okamžiku, kdy mělo dojít na výplatu prvního výnosu, se pro ně stal nekontaktní, nebo je obdařil pouze výmluvami. Především však dovolatel, argumentuje-li investicemi, které prováděl na svůj účet, zřejmě opomenul, že valné většině poškozených sliboval investice prostřednictvím nákupu nemovitostí v dražbách nebo kryptoměn, a nikoli do (ve srovnání s tím) značně volatilního obchodování na forexu.

Pokud jde o skutečnost, že některým poškozeným peníze vrátil, s ohledem na časový odstup a skutečnost, že se tak stalo až po zapojení orgánů činných v trestním řízení, to nelze považovat za důkaz o absenci jeho podvodném úmyslu od počátku, ale za reakci na situaci a snahu o odvrácení případného trestního řízení (či alespoň snížení jeho dopadu) formou náhrady škody.

46. V návaznosti na to lze reagovat na hlavní námitku obviněného směřující do objektivní stránky. Podle jeho mínění poškození neprokázali dostatečnou obezřetnost a nezajímali se o jeho majetkovou situaci, o podrobnosti jeho investování a rizika s ním spojená. Na uvedené námitky již podrobně reagoval odvolací soud v bodech 11. a 12. svého rozhodnutí, včetně přiléhavé judikatury. S jeho odůvodněním se dovolací soud zcela ztotožňuje a odkazuje také na zevrubnou argumentaci poskytnutou státním zástupcem v jeho vyjádření. Správně odvolací soud upozornil, že míra obezřetnosti vyžadovaná od poškozeného nejenže nemůže být ve světle podvodného úmyslu pachatele absolutní, ale odpovídá též riziku, jaké podstupuje. Vzhledem k tomu, že s drobnými výjimkami poškození předali obviněnému částky v nižších desítkách tisíců korun, nelze od nich očekávat, že budou kontrolovat živnostenský rejstřík či centrální evidenci exekucí. Tím spíš, když obviněného vesměs znali z dřívější doby, věděli o tom, že se v minulosti pohyboval ve finančním oboru, a působil na ně velmi profesionálně. Krom toho, jak již bylo zmíněno výše, uzavřené smlouvy ve většině případů garantovaly podíl na zisku, aniž by zmínily možnost podílu na ztrátách podnikání obviněného, a vklady poškozených byly navíc kryty směnkou vystavenou obviněným. Přesto mnoho poškozených projevilo větší míru obezřetnosti. Například P. H. si nechal smlouvu zkontrolovat právníkem nebo A. G. požádal o radu svého dědu, který měl zkušenosti s investicemi. O přesvědčivosti jednání obviněného (a malé možnosti odhalit jeho podvodnou povahu) však svědčí, že jeho podvodné jednání neodhalil ani on (dědeček A. G.), ani J.J., který se podle svých slov pohybuje na burze.

47. Podstatné je též upozornit na to, že obviněný mnohokrát využil i praktiku často užívanou při podvodném jednání, kdy poškozené zavalil řadou informací (příp. laikům nic neříkajících papírů a grafů) a uvedl je do časového presu vyvolávajíc dojem, že takto výhodnou investici mohou využít pouze v limitované době. Zcela vyloučit je na místě argumentaci obviněného, že poškození se nezajímali o to, jak s penězi naloží, neboť z výpovědí poškozených naopak vesměs vyplynulo, že jim ke zhodnocení jejich investic poskytl velmi podrobnou smyšlenou legendu o nákupu dražených nemovitostí a jejich výhodném následném prodeji.

48. Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že se poškození nezajímali o rizika, resp. byli o nich informováni ve smlouvě o tichém společenství. Z předmětných smluv tento závěr nevyplývá. V čl. 2.1 smlouvy, kterou uzavřel s poškozeným O. U. (č. l. 12–13), je sice uvedeno, že se tichý společník podílí 10 % z hodnoty vkladu na případné ztrátě, to však ničeho nevypovídá o rizikové povaze podnikání obviněného. Nadto ve smlouvě, kterou obviněný uzavřel s poškozeným J. J. (č. l. 34–36) žádný podíl tichého společníka na ztrátě nevyplývá a je uveden pouze „garantovaný podíl tichého společníka na čistém zisku“, z čehož naopak vyplývá nulová rizikovost vkladu tichého společníka. Tím spíše, když byl vklad poškozeného zajištěný směnkou vlastní vystavenou obviněným, což vyplývá jednak z textu smlouvy, a jednak byly předloženy samotnými poškozenými. Totožný text je uveden též ve smlouvě uzavřené s poškozenými M. K. (č. l. 82–83), I. S. (č. l. 94–96) a A. G. (č. l. 147–149). Krom jmenovaných poškozených byly doloženy směnky vlastní vystavené obviněným v jejich prospěch také poškozenými P. H. a M. V. Je tedy zřejmé, že z uzavřených smluv žádné poučení poškozených o možném riziku ztráty vkladu nevyplývá. Naopak smlouvy ve většině případů garantovaly podíl na čistém zisku a vklad poškozených byl zajištěn také směnkou. Poškození proto neměli důvod domnívat se, že by z uzavřených smluv plynulo jakékoli riziko. Stěží tak obstojí argument dovolatele, že poškození měli v úmyslu podstoupit riziko a investovat své finanční prostředky za nejistým účelem. Tím spíše, když obviněný od poškozených peníze vylákal na základě legendy o obchodu s nemovitostmi či kryptoměnami, nemohli počítat s riziky vyplývajícími s obchody na forexu.

49. V obecných obrysech výše uvedené platí pro všechny dílčí útoky pokračujícího jednání obviněného, poměrně specifický je však ten vůči poškozenému F. K. V jeho případě obviněný nenabízel investice, ale nákup nemovitosti. Poškozený reagoval na internetový inzerát, v němž obviněný tvrdil, že prodává dům ve svém vlastnictví. S poškozeným se obviněný setkal přímo v tomto domě, měl od něj klíče a „přivítal jej tak jako domácí“. Ve spojitosti s důvěryhodně znějícími legendami obviněného neměl poškozený důvod pro obezřetnější jednání. Zároveň však sám poškozený uvedl, že se mu na věci něco nezdálo, proto nepřistoupil na vyžadovanou výši zálohy 120 000 Kč a poslal obviněnému pouze 20 000 Kč.

50. Zcela irelevantní je námitka dovolatele stran platnosti smlouvy o tichém společenství. Jak podrobně vysvětlil již státní zástupce ve svém vyjádření, případná platnost smlouvy o tichém společenství nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jednání obviněného bezezbytku naplnilo skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 (dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě), na čemž nemůže ničeho změnit případný formální soulad smlouvy s jinými právními předpisy. Ostatně postihované jednání obviněného není omezeno na předmětnou smlouvu (kterou ani nepředložil všem poškozeným), ale naopak smlouva byla jen jednou ze strategií, kterou využil k dodání legitimnosti jeho podvodnému jednání a snížení obezřetnosti poškozených. Ostatně stejným způsobem využil při některých dílčích útocích i předání směnky poškozeným.

51. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud argumentace obviněného odpovídala požadavkům obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyla shledána opodstatněnou. Ve zbytku měly námitky obviněného povahu ryze skutkovou, a tedy s tímto dovolacím důvodem neslučitelnou, neboť jeho argumentace nevycházela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

IV./3. K námitce obviněného vůči uloženému trestu

52. Závěrem svého dovolání obviněný namítl, že jemu uložený trest spojený s přímým výkonem je zjevně nepřiměřený, protože neodpovídá závažnosti jeho jednání. Dovolatel ani v tomto případě neoznačil, s jakým dovolacím důvodem předmětnou námitku spojuje. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby a opak obviněný ani nenamítl. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).

53. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci. Nejenže tuto vadu obviněný ve svém dovolání neuplatnil (a nutno znovu připomenout, že dovolací soud je podle § 265i odst. 3 tr. ř. ve svém přezkumu omezen na rozsah a důvody uvedené v dovolání), především však nelze trest (v jeho celistvosti) mu uložený považovat za zjevně neúměrný či exemplární.

54. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Obviněnému byl ukládán trest podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (neboť svým činem způsobil velkou škodu), jenž stanovuje trestní sazbu od 1 do 5 let trestu odnětí svobody. Zároveň však bylo jeho jednání kvalifikováno též podle druhého odstavce daného ustanovení, neboť byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Nadto byl obviněnému ukládán podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný za tuto trestnou činnost a trestnou činnost (taktéž majetkového charakteru), jíž byl uznán vinným Okresním soudem v Šumperku (citováno v části I.). Již vzhledem k těmto okolnostem lze naopak trest ve výměře 20 měsíců, tedy v první polovině trestní sazby, uložený obviněnému považovat za spíše mírný. To platí tím spíše, vezmou-li se v úvahu další okolnosti uváděné odvolacím soudem v odůvodnění ukládaného trestu (bod 17. rozsudku), především osobnost obviněného, který se majetkové trestné činnosti dopouští opakovaně.

55. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než zopakovat, že trest uložený obviněnému nelze zhodnotit jako zjevně neúměrný natolik, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Nenastává proto důvod pro zásah Nejvyššího soudu. V. Způsob rozhodnutí

56. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky, které odpovídaly jím zvolenému dovolacímu důvodu [podle písm. h)], byly shledány neopodstatněnými. Zbývající argumentace obviněného se s dovolacími důvody stanovenými zákonem zcela minula. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

58. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 12. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu