6 Tdo 1095/2024

6 Tdo 1095/2024-393

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 55 To 230/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 39/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 1 T 39/2024, uznal obviněného P. Z. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 6. 8. 2023 okolo 11:40 hodin v katastru obce XY jako řidič vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním podmínkám a současně bezdůvodně překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec, tj. 90 km/h, v důsledku čehož po předjetí několika vozidel v táhlé levotočivé zatáčce a zařazení se před ně uvedl automobil na následujícím rovném úseku silnice za hustého deště v rychlosti nejméně 118 km/h po najetí do místa se zvýšeným výskytem vody do smyku, ve kterém vjel do protisměrného jízdního pruhu, kde se v rychlosti okolo 111 km/h střetnul s protijedoucím vozidlem řízeným R. N., nar. XY, jedoucím rychlostí okolo 55 km/h, přičemž jmenovaný utrpěl polytraumatická poranění kostry těla a vnitřních orgánů, jimž ve 13:20 hodin téhož dne podlehl.

2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 23 598 Kč.

3. K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 55 To 230/2024, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, který nově obviněnému uložil shodně jako soud prvního stupně, avšak s ohledem na změnu právní úpravy opravil odkaz na ustanovení § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, jehož konkrétní námitky zaměřil pouze do výroku o trestu. Odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že soudy nedostatečně zohlednily polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, což vedlo k uložení nepřiměřeného trestu ve smyslu jeho přímého výkonu, ač při dolní hranici trestní sazby. Obviněný se k trestnému činu doznal, pojistnou událost nahlásil pojišťovně, složil částku 50 000 Kč na účet peněžité pomoci obětem trestné činnosti.

Během řízení několikrát vyjádřil nad svým jednáním lítost. Doposud nebyl trestně stíhán a jeho jednání tak přestavuje exces z jinak řádného života. Obviněný odkázal na zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012, podle které má být krátkodobý trest odnětí svobody ukládán takřka výlučně recidivistům, zatímco prvotrestaným osobám mají být ukládány především alternativní tresty. Obviněný je toho názoru, že jemu uložený trest je zcela zjevně nepřiměřený a v rozporu se zásadami spravedlnosti.

Závěrem požádal o odklad výkonu trestu a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že s námitkami obviněného do uloženého trestu se již vypořádaly soudy obou stupňů, jejich argumentaci považuje za vyváženou a plně se s ní ztotožňuje. Obviněný si mylně vykládá obsah materiálu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012, který byl publikován pod č. 9/2014 Sb. rozh. tr., neboť ten se zabýval tresty odnětí svobody do jednoho roku. Státní zástupce následně podrobně připomněl judikaturu k posuzovaní přiměřenosti uloženého trestu a k ústavní zásadě proporcionality trestních sankcí. Tuto pak komparoval s projednávanou věcí. Rodinná situace obviněného nevykazuje nic, co by se blížilo poměrům odsouzených, u nichž Nejvyšší soud shledal důvody pro podmíněný odklad výkonu trestu z důvodu respektování zásady proporcionality trestních sankcí (vážný zdravotní stav manželky při péči o šestiletou dceru, péče o nezletilého syna, péče o více dětí nebo o dítě ve věku kolem tří let apod.). Samotný skutek dovolatele přitom vyniká podle státního zástupce mírou vědomě hazardního jednání téměř evokující nepřímý úmysl – předjíždění se srozuměním, že za daných podmínek to nemusí dobře dopadnout. Státní zástupce dále poukázal na pečlivé odůvodnění uložených trestů v odst. 14. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 14. rozsudku odvolacího soudu. V daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Podle státního zástupce by se podmíněným odložením uloženého trestu rozhodnutí stalo překvapivým, tedy vybočujícím nejen z legitimního očekávání dovolatele, ale zejména z legitimního očekávání poškozených. Překvapivost rozhodnutí přitom zpravidla zakládá jeho neústavnost. Dovolateli uložený trest nijak nevybočil z ustálené judikatury a k takovému vybočení nebyl dán žádný důvod. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

6. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Zjistil, že obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu a o náhradě škody, státní zástupce se neodvolal. Nešlo přitom o situaci, kdy by byl odvolací soud povinen přezkoumávat výrok o vině postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. Dovolání do výroku o vině tak nebylo v posuzovaném případě přípustné. Obviněný v úvodu svého dovolání rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadl, výslovně nevymezil, v závěru však navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů jako celku. Byť tedy jeho námitky obsahově směřují pouze proti výroku o trestu, je třeba říci, že v rozsahu výroku o vině dovolání přípustné není. Ohledně výroku o trestu (resp. i výroku o náhradě škody, který odvolací soud rovněž přezkoumával) je dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení

skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

10. Konkrétní námitky, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tomuto ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.

11. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ani formálně ani po obsahové stránce dovolání obviněným uplatněn nebyl, a který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

12. Ze samotné výrokové části rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců je druhem trestu, který zákon v ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku výslovně připouští. Jedná se přitom o trest uložený pouze mírně nad spodní hranicí trestní sazby, která v daném případě činí od jednoho do šesti let. Nejde tedy ani o sankci uloženou mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.

13. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu nad rámec výše citovaných dovolacích důvodů by přicházel v úvahu pouze výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.).

Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.

14. Nutno konstatovat, že obviněný v daném případě nenapadá trest zákazu činnosti ani délku uloženého trestu odnětí svobody, ale skutečnost, že výkon posléze uvedeného trestu nebyl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda tato skutečnost mohla v případě obviněného způsobit porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, nicméně k takovému závěru nedospěl. Výrokem o (nepodmíněném) trestu se soudy obou stupňů zabývaly shodně v odst. 14 odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na jejich obšírnou, detailní, logickou a v důsledku toho zcela přesvědčivou argumentaci lze zcela odkázat.

Hlavním důvodem uložení nepodmíněného trestu obviněnému, který nebyl dosud soudně trestán, byl evidentně jeho výrazně bezohledný až hazardní způsob jízdy, jímž zapříčinil smrt poškozeného, otce čtyř dětí, který se sám na vzniku nehody nijak nepodílel (naopak jel z důvodné opatrnosti rychlostí poloviční než obviněný), při zohlednění toho, že obviněný byl již v roce 2014 pro překročení maximální povolené rychlosti mimo obec postižen pokutou 11 000 Kč a zákazem řízení na osm měsíců, neboť mu byla naměřena rychlost dokonce 150 km/h v úseku běžné komunikace s maximální povolenou rychlostí 90 km/h.

Správní trest (byť uložený cca 9 let před projednávaným skutkem) však zjevně neměl kýžený výchovný efekt. Soudy proto správně vyhodnotily, že uložení pouze výchovného trestu by v případě obviněného nemohlo být postačující.

15. V rámci posuzování principu proporcionality trestní represe Ústavní i Nejvyšší soud ve své výše příkladmo uvedené judikatuře do určité míry přihlížejí k zájmům nezletilých dětí. Důvodem zrušení napadených rozhodnutí bývají mimořádné situace, kdy je dítě nízkého věku na pachateli trestného činu silně emocionálně i celkově závislé, samozřejmě s přihlédnutím k dalším okolnostem spáchání trestného činu (v případě dopravních nehod zda šlo např. pouze o nepozornost, nikoli vědomě hazardní způsob jízdy apod.). Rodinná situace obviněného, který je bezdětný a žije s matkou, se však takovým mimořádným okolnostem ani zdaleka nepřibližuje. Nutno pouze opakovaně akcentovat, že způsob provedení činu, tedy zcela flagrantní porušení dopravních předpisů za nepřízně počasí bezohlednou až arogantní jízdou, navíc v minulosti již u obviněného přestupkově řešenou, v kombinaci s fatálním následkem v podobě okamžitého úmrtí poškozeného a výrazným zásahem do života jeho rodiny a čtyř dětí, plně ospravedlňuje formu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové vyhodnocení navíc koresponduje s ustálenou soudní praxí na úseku posuzování dopravních nehod, které je oblastí vysoce specifickou a nesouměřitelnou se závěry a poznatky dovolatelem odkazovaného Zhodnocení praxe soudů ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012 (to navíc nelze považovat ani za žádný „manuál“ pro ukládání trestů soudy, zejména pro nutnost pečlivého individuálního posuzování každého jednotlivého případu, především pak trestných činů spáchaných v dopravě; navíc jde o pouhé „zhodnoceni soudní praxe“ v návaznosti na změnu právní úpravy, konkrétně vstupu nového trestního zákoníku v účinnost dnem 1. 1. 2010). Lze tedy uzavřít, že také podle názoru Nejvyššího soudu je uložený trest v posuzovaném případě zcela přiléhavý a zjevně nevykazuje známky nespravedlnosti nasvědčující porušení ústavní zásady přiměřenosti trestních sankcí. Námitky obviněného se tak omezily pouze na polemiku s aplikací kritérií pro uložení trestu podle § 38 až 42 tr. zákoníku soudy nižších stupňů, kterou však nelze ve smyslu výše uvedeného (zejména viz bod 11.) považovat za žádný z důvodů dovolání.

16. K podnětu obviněného, aby byl odložen výkon uloženého trestu, je třeba uvést, že návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí je podle § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Takový návrh ve věci učiněn nebyl. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. pak může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání výkon napadeného rozhodnutí přerušit či odložit i bez návrhu. K takovému postupu však v posuzované věci nebyl dán žádný důvod, neboť již ze samotného obsahu dovolání bylo zjevné, že ke zrušení napadeného rozhodnutí na jeho podkladě nemůže dojít.

V. Způsob rozhodnutí

17. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 1. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu