6 Tdo 110//2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
dubna 2010 dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 9 To 442/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 46/2009, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 17 T 46/2009,
byl
obviněný J.C. uznán vinným, že
v době nejméně od 27. 7. 2005 do 7. 1. 2008, jakožto jednatel poškozené firmy
Urbania – jih, s. r. o., se sídlem Údolní 1, Miroslav, t. č. Omice, Armádní
187, PSČ 664 41, nejméně ve 129 případech postupně vybral z účtu firmy, s nímž
mohl z titulu své funkce disponovat, finanční prostředky, kteréžto finanční
prostředky poté neodvedl do pokladny poškozené, ponechal si je, zejména v
období od září 2006 do 7. 1. 2008, pro vlastní potřebu a poškozené tak způsobil
škodu ve výši nejméně 1.747.881,46 Kč.
Takto popsaný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a obviněného odsoudil
podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti
měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
Urbania – jih, s. r. o., se sídlem Omice, Armádní 187, PSČ 664 41, škodu ve
výši 1.747.881,46 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 9 To 442/2009, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu
(všechny výroky mimo výrok, kterým bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 2 tr. ř.)
napadl obviněný J. C.prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací
důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněný shrnul, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Konstatoval, že
společnost Urbania – jih, s. r. o., byla založena v červnu roku 2004, přičemž
byl jejím společníkem a jednatelem od počátku až do 20. 2. 2008. Od počátku
byla společníkem i jeho manželka, dalším společníkem byla společnost Urbania,
s. r. o. Obviněný poukázal na náplň podnikání společnosti s tím, že její roční
obrat byl 5,5 milionu Kč. Uvedl, že se na její činnosti intenzivně podílel a
lze říci, že společnost spočívala na jeho osobě. I když pro společnost
pracoval, nebyl jejím zaměstnancem, nepobíral plat ani odměnu za jednatelství.
Pro její potřeby používal svůj telefon, stejně tak i jeho manželka. Rovněž po
dobu dvou roků používal pro potřeby společnosti svůj osobní automobil a hradil
si i spotřebu pohonných hmot. Z jejího účtu čerpal peníze, jak konstatovaly
soudy. Obviněný upozornil, že byl v obtížné finanční situaci a částky používal
na pokrytí potřeb rodiny. Splácel také úvěry, které měl u Komerční banky, a.
s., na své podnikání ve stavebnictví. Rovněž podnikal v oboru stavebnictví,
dělal zakázky, ale poté, co je přestal dostávat, potřeboval peníze. Současně
předpokládal, že dostane další stavební zakázky a bude moci všechny dluhy
vyrovnat. V průběhu doby vrátil asi na podzim 2006 nebo na jaře 2007 na účet
společnosti 200.000,- Kč, v roce 2007 dával zpět do pokladny ve čtyřech
případech asi po 30.000,- Kč.
Dále obviněný poznamenal, že v dosavadním řízení neuváděl, že v době, kdy bral
finanční prostředky, byl vydírán osobami ukrajinské národnosti. Od těchto osob
si půjčil částku 200.000,- Kč na směnku, musel jim však vrátit podstatně větší
částku, a to postupně cca 840.000,- Kč, než dostal směnku zpátky. Směnku zničil
spálením v obavě, aby ji znovu někdo vůči němu nepoužil. Tyto osoby
vyhrožovaly, že jeho osobě, manželce a dětem ublíží, způsobí jim zranění, nebo
je dokonce usmrtí. Stalo se, že byl jimi silně zbit a měl zranění, avšak ze
strachu policii nic neoznámil. Byl tedy ve velké tísni a v obavách, které řešil
tím, že čerpal finanční prostředky z poškozené společnosti. Tyto okolnosti
dosud neuváděl, neboť měl strach o zdraví a život členů své rodiny. O vydírání
však informoval P. O. a jeho matku. S jmenovaným se domluvil, že jde o
zapůjčení peněz a ten mu sám vystavil potvrzení o zapůjčení peněz. Rovněž se
chtěl se společností Urbania – jih, s. r. o. a se společníky vyrovnat. Proto v
měsíci únoru 2008 převedl celý svůj obchodní podíl ve společnosti na společníka
Urbania - jih, s. r. o., za symbolickou částku 60.000,- Kč, ačkoliv hodnota
podílu byla minimálně 1.000.000,- Kč, což v podrobnostech odůvodnil.
V dovolání obviněný konstatoval, že se v srpnu 2007 domlouval s P. O.,
společníkem společnosti Urbania, s. r. o., že pokud za svou činnost ve
společnosti nepobíral žádnou mzdu ani odměnu, platil za svůj telefon a telefon
manželky, že by měl zpětně obdržet 15.000,- Kč měsíčně jako plat a odměnu, dále
za používání obou telefonů částku 4.000,- Kč měsíčně, a to za období od
založení společnosti. Takto měl zpětně obdržet celkem 798.000,- Kč. Rovněž měl
za používání svého vozidla dostat měsíčně 4.000,- Kč, což za období dvou roků
představuje částku 100.000,- Kč. Obviněný dodal, že na tyto skutečnosti si
tehdy s jmenovaným podepsali papír, že si peníze zapůjčil. Namítl, že když ze
společnosti Urbania – jih, s. r. o., převzal částku uvedenou v soudních
rozhodnutích, tak společnost ani společníky nepoškodil, neboť měl obdržet
odměnu za svou činnost a náhradu nákladů ve výši cca 900.000,- Kč a za obchodní
podíl částku cca 1.000.000,- Kč. Podotkl, že jmenovaná společnost předmětnou
částku řádně zdanila, nachází se v dobrém ekonomickém stavu a úspěšně vyvíjí
svou činnost. I z výpovědí svědků P. O. a Ing. V. O. vyplynulo, že s nimi
jednal o případné odměně, jež bude vyplácena v návaznosti na výsledek
hospodářské činnosti společnosti, stejně jako o úhradě nákladů, které za
společnost hradil. Jednal s nimi i o případném snížení částky, kterou
společnosti dlužil, konkrétní částka však nebyla dosud sjednána.
Podle obviněného soudy obou stupňů pochybily, pokud nezohlednily mimo jiné tyto
skutečnosti:
- sám v inkriminovanou dobu byl společníkem poškozené společnosti s obchodním
podílem 20 %.
- jeho manželka J. C. byla a je společníkem poškozené společnosti s obchodním
podílem ve výši 20 %,
- v poškozené společnosti intenzivně pracoval, a to na rozdíl od ostatních
společníků, měl tedy nárok na odměnu,
- pro výkon práce ve společnosti používal svoje auto a svůj mobilní telefon a i
jeho manželka používala pro poškozenou společnost svůj mobilní telefon,
- byl jednatelem poškozené společnosti a byl oprávněn rozhodovat o použití
finančních prostředků ve společnosti, včetně rozhodování o náhradě nákladů a o
výplatě své odměny.
Soudy obou stupňů se proto dopustily pochybení ve výroku o vině, když jej
uznaly vinným trestným činem zpronevěry, což se projevilo v navazujících
nesprávných výrocích o trestu a o povinnosti hradit škodu. V této spojitosti
obviněný připomněl ustanovení § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. ř. s tím, že se
jimi soudy obou stupňů neřídily. Provedené důkazy vyhodnotily pouze
jednostranně v neprospěch jeho osoby, zcela pominuly jeho obhajobu a uznaly jej
vinným ze spáchání závažného trestného činu, aniž jeho vina byla provedenými
důkazy prokázána. Soud druhého stupně chybně nezrušil podle § 258 odst. 1 písm.
b), c), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv pro takový postup byly
dány důvody.
Jak obviněný zmínil, je mu sice známo, že se dovolací soud nemůže zabývat novým
hodnocením provedených důkazů, avšak rozhodnutí soudů obou stupňů, které nemá
oporu v provedených důkazech, je možné napravit pouze cestou dovolání. Důvodem
dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů
učiněných soudy obou stupňů. Obviněný uvedl, že by se dovolací soud měl zabývat
otázkou, zda naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu zpronevěry
nebrání skutečnosti, že pachatel:
- je společníkem v poškozené společnosti a spolu s manželkou drží 40% jejího
obchodního podílu,
- čerpá finanční prostředky z poškozené společnosti za situace, kdy má za touto
společností pohledávky z titulu své odměny a nákladů, které sám z vlastních
prostředků za společnost vynaložil,
- v úmyslu vyrovnat se s ostatními společníky převede na další společníky svůj
obchodní podíl v poškozené společnosti, nikoliv za skutečnou cenu obchodního
podílu, ale v podstatě bezplatně.
V mimořádném opravném prostředku obviněný poznamenal, že mohl jako jednatel
rozhodnout o výši své odměny a čerpat finanční prostředky ze společnosti z
titulu své odměny v podstatě bez omezení. Každý jednatel činil úkony za
společnost sám a nepotřeboval souhlasu druhého jednatele. Podle jeho názoru
soudy obou stupňů dostatečně nezvážily uvedené skutečnosti a dopustily se
pochybení při právním hodnocení skutku, když převzaly stanovisko obžaloby, že
zpronevěřil bez jakýchkoliv pochybností částku uvedenou ve výroku rozsudku
okresního soudu. Upozornil, že pokud pachatel drží obchodní podíl ve
společnosti a navíc čerpá finanční prostředky na úhradu svých pohledávek za
touto společností, nelze takové jednání subsumovat pod ustanovení § 248 tr.
zák. Podotkl, že dovoláním nepožaduje nové hodnocení důkazů, ale nové právní
posouzení svého jednání s přihlédnutím ke skutečnostem v dosavadním řízení
zjištěným.
Taktéž shledal pochybení soudů obou stupňů, když jeho jednání kvalifikovaly
podle ustanovení § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák. Podle obviněného soudy
nesprávně dovodily, že jednatele společnosti lze bez dalšího považovat za
osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu
ustanovení § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák. V tomto směru odkázal na ustálenou
judikaturu, podle níž za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho
pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem
péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Takováto zvláštní povinnost může
vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy. Samotné postavení vedoucího
pracovníka nezakládá tuto povinnost.
Obviněný namítl i přísnost uloženého trestu. Uvedl, že mu byl uložen trest
odnětí svobody v trvání tří a půl roku přesto, že se na něj hledí, jako by
nebyl nikdy soudně trestán. Připomněl, že společníkem v poškozené společnosti
je i jeho manželka. Zopakoval, že neobdržel žádnou odměnu za činnost ve
společnosti, sám si hradil náklady na telefon a jízdné svým autem, ačkoliv se
mělo jednat o náklady, které měla hradit společnost. Proto probíhá mezi
společníky a jeho osobou jednání o snížení dluhu. Vzhledem k jeho osobě a
okolnostem případu mohl soud postupovat podle § 60a odst. 1 tr. zák. a uložit
mu trest odnětí svobody v kratší výměře, jehož výkon by odložil na delší
zkušební dobu za současného vyslovení dohledu.
Závěrem dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že právní závěry soudů obou
stupňů jsou nesprávné, pokud jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., když nesprávná právní
kvalifikace ve svém důsledku vedla ke stanovení nepřiměřeně přísného trestu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 9 To 442/2009, a tomuto
soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby
rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. učiněno ve
veřejném zasedání. Dále požádal, aby s ohledem na ustanovení § 265h odst. 3 tr.
ř. nebo § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud odložil výkon trestu do doby
rozhodnutí o dovolání, což v podrobnostech odůvodnil zejména svým nedobrým
zdravotním stavem, když případným nástupem výkonu trestu by došlo k jeho
zhoršení.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,
který připomněl dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování. Pokud obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu
zejména s ustanoveními § 2 odst. 6, § 220 odst. 2 a § 258 odst. 1 písm. b),
c), f) tr. ř., nelze k takovým námitkám přihlédnout. Rovněž nelze zohlednit
tvrzení obviněného, jehož existence není součástí skutkového stavu věci, podle
něhož měl být vydírán osobami ukrajinské národnosti.
K námitkám, které lze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. relevantně uplatnit, státní zástupce poznamenal, že obviněný především
uvedl, že byl jednatelem společnosti Urbania – jih, s. r. o., a proto byl
oprávněn rozhodnout o výplatě své odměny. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 125
odst. 1 písm. f) obch. zák., o odměňování jednatelů společnosti s ručením
omezeným rozhoduje valná hromada, a nikoli jednatelé sami, tudíž uvedené
tvrzení obviněného není důvodné. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost,
že obviněný byl společníkem společnosti Urbania – jih, s. r. o. (navíc jen
minoritním), protože ani takové postavení možnost spáchání trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. obviněným nevylučuje.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný rovněž napadl správnost právní
kvalifikace svého jednání v případě kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §
248 odst. 3 písm. a) tr. zák., podle níž měl skutek spáchat jako osoba, která
má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného. V návaznosti na to
připomněl, že za takovou osobu je možno považovat jen takového pachatele, u
kterého je podle pracovního, funkčního anebo jiného právního vztahu k
poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Citovaná
zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný zástupce
nezletilého, opatrovník apod.) nebo ze smlouvy (plné moci). Samotná smlouva o
hmotné odpovědnosti uzavřená mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, a rovněž tak
postavení vedoucího pracovníka nezakládají tuto povinnost (srov. rozhodnutí č.
28/1992 Sb. rozh. tr.), tudíž ji nezakládá ani postavení jednatele obchodní
společnosti, předsedy představenstva akciové společnosti apod. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008). K naplnění
zmíněného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle
§ 248 tr. zák. tak v daném případě vzhledem k okolnostem nedošlo.
S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného
lze v určitém rozsahu přisvědčit, neboť soudy dříve činné ve věci nesprávně
vyhodnotily jeho postavení jednatele jako postavení osoby se zvlášť uloženou
povinností hájit zájmy poškozené společnosti. Stran tohoto pochybení však
konstatoval, že nemá na postavení obviněného zásadní dopad, neboť zjištěný
skutkový děj byl rovněž posouzen (již správně) prostřednictvím ustanovení § 248
odst. 3 písm. c) tr. zák. jako čin, jímž byla způsobena značná škoda, tj.
vyslovení kvalifikované skutkové podstaty (právě především pro výši způsobené
škody, která několikanásobně přesahuje hranici značné škody) je zcela namístě.
Současně uvedl, že daná problematika již byla judikatorně řešena a v obecném
smyslu nečiní potíže.
Z popsaných důvodů státní zástupce učinil závěr, že jsou dány podmínky k
postupu podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a Nejvyššímu soudu navrhl, aby
dovolání obviněného odmítl. Vzhledem k tomu neshledal důvod k postupu podle §
265h odst. 3 tr. ř., respektive podle § 265o odst. 1 tr. ř. Rovněž navrhl, aby
dovolací soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo
učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. C. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. C.,
pokud uvádí, že soudy dříve činné ve věci se neřídily ustanoveními § 2 odst. 6,
§ 220 odst. 2 a § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř., když provedené důkazy
vyhodnotily jednostranně v jeho neprospěch, pominuly jeho obhajobu a uznaly ho
vinným, aniž byla vina dostatečně prokázána. V daném případě jde primárně o
výhrady vůči správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo výše řečeno, v tomto
směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Rovněž není
možné se zabývat tvrzením obviněného, že byl vydírán osobami ukrajinské
národnosti, a proto byl ve velké tísni a obavách, což řešil tím, že čerpal
finanční prostředky z poškozené společnosti. Tato okolnost není součástí
skutkových zjištění a navíc v dřívějších řízeních ji obviněný neuváděl.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením
§ 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky konstatované v
předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, muselo by být dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný J. C. rovněž vytýká, že
nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.
zák. a že uvedené jednání tudíž nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného
činu. Dále konstatuje, že byl jednatelem společnosti Urbania – jih, s. r. o., a
proto byl oprávněn rozhodnout o výplatě své odměny a čerpat finanční prostředky
ze společnosti bez souhlasu druhého jednatele. Taktéž namítá, že jeho jednání
bylo nesprávně kvalifikováno podle § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť nebyl
osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Tyto
námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, uplatněný důvod dovolání
obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená rozhodnutí
vykazují tvrzené právní vady.
Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se
dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu
byla svěřena, spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost
hájit zájmy poškozeného a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu
nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle § 89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem,
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobtl, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí
věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem
nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo
spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva,
předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,
jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování
nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě
považoval trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. v
jednání obviněného J. C. za naplněný tím, že „přisvojil si cizí věc, která mu
byla svěřena, spáchal takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost
hájit zájmy poškozeného a způsobil takovým činem značnou škodu“ (str. 1
rozhodnutí).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Znojmě (následně v
odvolacím řízení též Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když
skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku,
kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný J. C., který vykonával funkci
jednatele společnosti Urbania – jih, s. r. o., v období specifikovaném v
rozhodnutí, nejméně ve 129 případech postupně vybral z účtu této společnosti
finanční prostředky, s nimiž sice mohl z titulu své funkce disponovat, které
však neodvedl do její pokladny a ponechal si je pro vlastní potřebu, čímž
jmenované společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 1.747.881,46 Kč. Tímto
jednáním si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tímto činem
na cizím majetku značnou škodu ve smyslu znění § 89 odst. 11 tr. zák. Toto
konstatování je zcela namístě, neboť se zmíněnými svěřenými finančními
prostředky (tj. cizí svěřenou věcí) naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly
dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Pokud jde
o naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – soud prvního
stupně shledal v jednání obviněného minimálně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b)
tr. zák. Věděl totiž, že jedná nedovoleně a byl srozuměn s porušením zájmů
chráněných trestním zákonem (str. 5 rozsudku okresního soudu). S tímto názorem
je potřebné souhlasit, neboť koresponduje se skutkovým zjištěním, jak bylo ve
věci učiněno. Současně je nutno připomenout, že pro naplnění kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr.
zák., a to v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje i zavinění
z nedbalosti. Námitky obviněného, jež ohledně naplnění subjektivní stránky v
dovolání vznesl, nelze akceptovat.
Jelikož majetek společnosti Urbania – jih, s. r. o., je rozdílný od majetku
obviněného a jeho manželky J. C., bylo pro posouzení skutku jako trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nerozhodné, že tyto dvě osoby měly v
poškozené společnosti obchodní podíl v úhrnné výši 40%.
Rovněž je nutno označit za irelevantní tvrzení obviněného, a to předně, že ze
společnosti Urbania – jih, s. r. o., čerpal finanční prostředky za situace, kdy
za touto společností měl pohledávky z titulu své odměny a nákladů, které z
vlastních prostředků v její prospěch vynaložil. Dále, že jako jednatel
společnosti mohl rozhodnout o výši své odměny a čerpat finanční prostředky ze
společnosti z titulu své odměny v podstatě bez omezení.
Ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák., které se vztahuje ke společnosti
s ručením omezeným, zakotvuje, že valná hromada je nejvyšším orgánem
společnosti. Do její působnosti patří jmenování, odvolávání a odměňování
jednatelů.
Z citovaného ustanovení obchodního zákoníku je očividné, že obviněný nebyl
oprávněn sám si stanovit plat jednatele společnosti Urbania – jih, s. r. o.
Současně bylo prokázáno, že tento plat mu nebyl stanoven valnou hromadou
předmětné společnosti. V této souvislosti okresní soud v odůvodnění rozsudku
připomněl, že k rozhodnutí o odměně jednatele bylo třeba souhlasu valné
hromady. Současně poukázal na tvrzení svědků P. O. a Ing. V. O., kteří shodně s
obviněným uvedli: „…nebylo písemné dohody o výši odměny za výkon jednatelského
oprávnění. Obžalovanému bylo při vzniku funkce nabídnuto, že by odměnu mít
mohl, avšak tento to měl odmítnout, neboť vykonával i vlastní podnikatelskou
činnost. Svědkyně J. C., do roku 2007 žila s obžalovaným ve společné
domácnosti, toho času v rozvodovém řízení, popsala, že žádné odměny pro
jednatele být neměly do doby, co nebudou nějaké zisky.“ K výpovědím svědků a
provedeným listinným důkazům prvostupňový soud zdůraznil: „…popsali, že se
nekonala valná hromada, která by měla řešit odměňování jednatele. Z obsahu
notářského zápisu ze dne 19. 5. 2004, respektive části o znění stanov, bylo
zjištěno, že do působnosti valné hromady náleželo rozhodování o zvýšení či
snížení základního kapitálu nebo o připuštění nepeněžitého vkladu či o
možnosti započtení peněžité pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na
splácení vkladu, dále jmenování, odvolání a odměňování jednatelů. Dle znění
stanov si bez rozhodnutí valné hromady nemohl obžalovaný vyplácet případné
odměny, tedy nemohl ani kalkulovat s jejich možnou výší“ (vše na str. 4
rozsudku).
Obviněný sice byl, a to s ohledem na zastávanou funkci, oprávněn jednat za
společnost Urbania – jih, s. r. o., avšak realizace tohoto oprávnění musela být
v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a stanovami
společnosti, což rozhodně nelze považovat v případě svévolného odčerpávání
finančních prostředků společnosti pro vlastní potřebu, jak to činil obviněný.
Na důvodnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, že za
svoji činnost ve společnosti nebyl peněžně odměňován a že v její prospěch
vynaložil prostředky za používání telefonu a vlastního automobilu. Současně
nelze přehlédnout, že tyto své tvrzené nároky vznesl až v době, kdy již
finanční prostředky ze společnosti svévolně odčerpal.
Na posouzení jednání obviněného nemůže mít vliv ani to, že v úmyslu vyrovnat se
s ostatními společníky ve společnosti, převedl na ně obchodní podíl v poškozené
společnosti, přičemž tvrdí, že nikoliv za jeho skutečnou cenu, ale prakticky
bezplatně. Dovolání totiž zcela pomíjí zásadní skutečnost, že k tomuto převodu
došlo až po ukončení trestné činnosti. K obdobné námitce, jak byla již dříve
uplatněna, okresní soud v odůvodnění rozsudku na str. 5 konstatoval: „Bylo-li
obžalovaným poukazováno na podcenění hodnoty obchodního podílu, který převedl
na firmu Urbania - jih, s. r. o., lze poukázat na výpověď svědka P. O. i znění
stanov. Hodnota byla určena dle výše základního kapitálu, jehož výše se i dle
sdělení svědka Ing. V. O. nezměnila. Uvedený argument též nemůže mít vlivu na
posouzení vzniku škody popsané ve výroku rozsudku, neboť v době ponechání si
finančních prostředků mohl obžalovaný stěží počítat s tím, že prodá (převede)
obchodní podíl, jenž mu náležel.“
Naproti tomu postupoval Okresní soud ve Znojmě (následně v odvolacím řízení i
Krajský soud v Brně) chybně, když předmětný skutek posoudil i podle
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry zakotvené v § 248
odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť obviněný nebyl osobou, která měla zvlášť
uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti Urbania – jih, s. r. o.,
což je důvodně vytýkáno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku.
Ustálená rozhodovací soudní praxe klade zvýšený důraz na předpoklady, jež
zakládají naplnění znaku „zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného“.
Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu
§ 248 odst. 3 písm. a) tr. zák., je možno považovat jen takového pachatele, u
kterého je podle jeho pracovního, funkčního anebo jiného právního vztahu k
poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková
zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný zástupce
nezletilého, opatrovník apod.) nebo ze smlouvy (plné moci). Samotná smlouva o
hmotné odpovědnosti uzavřená mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, stejně jako
postavení vedoucího pracovníka, nezakládají tuto povinnost (srov. rozhodnutí č.
28/1992 Sb. rozh. tr.). Otázkou, kdy je zmíněný zákonný znak naplněn, se také
zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003. V
něm opět vyložil znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného velice
úzce. Explicitně uvedl, že ji nezakládá ani dohoda o hmotné odpovědnosti a ani
postavení vedoucího zaměstnance. Její existence může vycházet buď z právní
úpravy anebo ze smlouvy, avšak nelze ji automaticky vyvozovat z prostého faktu,
že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo
spravovat majetek poškozeného. Dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, mimo jiné vyplývá, že zvlášť uloženou povinnost
hájit zájmy poškozeného nebude možné dovodit u vedoucího pracovníka, jednatele
obchodní společnosti, předsedy akciové společnosti, případně jiných osob pouze
na základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu
podobného subjektu (str. 4 rozhodnutí).
Okresní soud ve Znojmě, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Brně,
shledal v ustanoveních § 135 a § 194 odst. 5 obch. zák. zvlášť uloženou
povinnost pro obviněného J. C., jednatele společnosti Urbania – jih, s. r. o.,
hájit zájmy této společnosti. Soud prvního stupně k jednání obviněného na str.
5 rozsudku uvedl: „Pokud vykonával pozici jednatele dle obchodního zákoníku §
135, § 194 odst. 5, byl povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a
účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech
společnosti, dále měl povinnost vykonávat působnost s péčí řádného hospodáře.
Odčerpání finančních prostředků pro osobní účely a bez vědomí většinového
společníka či druhého jednatele nelze považovat za výkon funkce v souladu s
obchodním zákoníkem i stanovami poškozené společnosti.“
Nejvyšší soud souhlasí s výše citovaným názorem okresního soudu, že obviněný
svým jednáním rozhodně nepostupoval s péčí řádného hospodáře a porušil i
některé další zmiňované povinnosti. V nerespektování těchto obecných ustanovení
obchodního zákoníku či stanov společnosti Urbania – jih, s. r. o., však nelze u
obviněného dovozovat porušení zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného
ve smyslu ustanovení § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák.
S poukazem na popsané skutečnosti a z nich vyplývající právní závěry považuje
Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že jednání obviněného, jak je uvedeno v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě a
podrobně rozvedeno v jeho odůvodnění, není možné posoudit jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., ale toliko jako
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Současně však
neshledal důvody, pro něž by bylo nutno rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit,
neboť je zcela evidentní, že i při této právní kvalifikaci by se v zásadě nijak
podstatně nezměnilo postavení obviněného, neboť by mu byl ukládán trest podle
shodného zákonného ustanovení § 248 odst. 3 tr. zák. (stanoví trest odnětí
svobody na dvě léta až osm let). Protože dovolání směřuje i do výroku o trestu,
je potřebné uvést níže popsané skutečnosti.
Jednání obviněného, byť osoby která předtím žila řádným životem (v minulosti
soudy uložené tresty jsou zahlazeny), je nebezpečné pro společnost, která je
určována významem zájmu, jenž byl jeho činem dotčen (ochrana vlastnictví věci),
způsobem provedení činu a jeho následky (šlo o jednání promyšlené, dlouhodobě
páchané a vyznačující se mimořádným počtem útoků, přičemž škoda na cizím
majetku téměř 3,5x překračuje zákonný znak značné škody), okolnostmi za kterých
byl čin spáchán, mírou zavinění pachatele a jeho pohnutkou (obviněný zneužil
svého postavení, aby získal peněžní prostředky, přičemž úmyslné zavinění
zahrnuje i celou způsobenou škodu). V posuzované trestní věci byl obviněnému
podle § 248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let a
šesti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. Lze důvodně konstatovat, že náprava zjištěné právní vady, a
to i při uvážení požadavků ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák., které pojednává o
výměře trestu [zakotvuje, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry
přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst.
4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele] a ustanovení § 23 odst. 1
tr. zák., jež pojednává o účelu trestu (účelem trestu je chránit společnost
před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné
činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i
na ostatní členy společnosti), by nemohla vést k zásadní změně uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti je možné odkázat na
argumentaci soudu prvního stupně, jak je uvedena na str. 5 a 6 rozsudku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného Jana
Cejpka, a rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po
právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z
jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f)
tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle
ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného J. C. na
odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh
mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.),
který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §
265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k