6 Tdo 110/2022-1239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2021, č. j. 4 To 274/2021-1163, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 30/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2021, č. j 7 T 30/2021-1073, byl obviněný M. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že v době od března 2019 do 10. 10. 2020 v XY na ulici XY a v XY na ulici XY v bytech, které obýval společně se svou družkou, poškozenou N.
Š., tuto záměrně slovně a fyzicky napadal, vulgárně jí nadával, několikrát do měsíce jí vyhrožoval fyzickým napadením a několikrát své výhružky uskutečnil a fyzicky ji napadl, opakovaně ji ohrožoval nožem, zakazoval jí stýkat se s jejími příbuznými a s jejími dvěma nezletilými dětmi, kontroloval její komunikaci přes mobilní telefon a na sociálních sítích, nutil poškozenou brát si půjčky, aby měli na živobytí a na útratu, nutil ji chodit darovat plazmu za peníze, aby tak opatřila finanční prostředky, ze žárlivosti poškozenou fyzicky napadal, například, když poškozená někoho na ulici pozdravila nebo se s někým bavila, tak ji udeřil dlaní do tváře, naposledy ji napadl dne 6.
10. 2020, kdy v době kolem 21:00 hodin začal obžalovaný na poškozenou, která se vrátila do bytu, křičet a vulgárně jí nadávat, fyzicky ji napadnul tak, že ji strhnul v pokoji na sedačku, kde ji bil pěstmi do všech částí jejího těla, opakovaně do ní kopal, když si poškozená poté sedla, uchopil ji za hlavu a opakovaně jí hlavou škubal ze strany na stranu, takže poškozená měla strach, že jí obžalovaný zlomí vaz, následně obžalovaný poškozenou uchopil a shodil ji na žebrový radiátor v pokoji, hrozil poškozené, že ji podřeže, pak si šel do kuchyně pro nůž, s tímto se vrátil k poškozené a na papír sepsal seznam zařízení bytu, které má být jeho majetkem, poté s nožem v ruce poškozenou nutil, ať seznam majetku podepíše, a pokud tak neučiní, tak ji bodne, načež poškozená v obavě z toho, že by obžalovaný své výhrůžky mohl naplnit a ji bodnout nožem, který po celou dobu držel ve své ruce, listinu sepsanou obžalovaným podepsala, následujícího dne se poškozená telefonicky svěřila svému bývalému druhovi s tím, že ji obžalovaný chtěl zabít, načež příbuzní poškozené o napadení poškozené učinili oznámení na Policii ČR, která dne 10.
10. 2020 obžalovaného zadržela, avšak toto jednání poškozená za dobu svého soužití s obžalovaným vnímala jako těžké příkoří, hrubé a bezcitné jednání, a v důsledku toho poškozená od května 2019 do současné doby trpí duševní poruchou – poruchou přizpůsobení, která se u poškozené projevuje úzkostí, depresemi, myšlenkami na sebevraždu, nechutenstvím a poruchou spánku a významně snižuje kvalitu života poškozené.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, částku 3 453 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. Š., nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 11. 2021, č. j. 4 To 274/2021-1163, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radana Janoše dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, s tím, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž zároveň shledává ve věci situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tvrdí, že rozhodnutí v jeho věci jsou rovněž protiústavní, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zásada subsidiarity trestní represe i zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo.
5. Obviněný napadá závěr nalézacího soudu, že k projednávané trestné činnosti docházelo za zavřenými dveřmi, přítomni jí tedy byli pouze obviněný a poškozená, a tudíž nebudou prováděny důkazy navržené obhajobou. Jediný svědek, který téměř každý den obviněného s poškozenou vídal, byla podle dovolatele jeho matka, ohledně které soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nevěrohodná. Skutkový závěr, že obviněný se měl dopustit trestného činu vyhrožování s nožem v ruce, soud založil pouze na výpovědi poškozené. Pominul však námitku, že poškozená je nevěrohodná. Její výpověď se v mnoha bodech rozcházela s výpověďmi ostatních svědků, přičemž snaha poškozené těžit z nepravdivých tvrzení vyplývá i z výpovědi svědka B. Dále podle výpovědi svědkyně Š. měla poškozená tvrdit, že spadla ze schodů, a až s odstupem několika dní uvedla, že se vůči ní měl dovolatel dopustit vytýkané trestné činnosti. Matka a sestra poškozené ji nutily, aby obviněného udala (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu), ale soudy je přesto považovaly za věrohodné a nezaujaté. Kdyby se obviněný dopouštěl žalovaného jednání, jeví se jako nepravděpodobné, že by s ním poškozená dvakrát čekala dítě. Nalézací soud dospěl ke svým skutkovým závěrům (ohledně občasných vulgarit, násilného chování, vyměňování zámků u dveří, prodávání hraček synů poškozené a psaní příspěvků na Facebooku pod jejím profilem) zejména na základě výpovědí rodinných příslušníků poškozené. Tito svědci však s poškozenou nebyli v kontaktu a navíc vůči dovolateli chovali nevraživý vztah. Žádné z těchto zjištění ani nenaplňuje kvalifikační znaky trestných činů, pro které byl obviněný odsouzen.
6. Dovolatel zdůraznil, že jeho výpověď podporují svědci K., M. B., Š., Š., K., P. a Š. S těmito svědky se přitom poškozená vídala daleko častěji, přičemž někteří z nich nebyli v žádném přátelském či rodinném vztahu k obviněnému, což zvyšuje jejich objektivitu. Verzi obhajoby by navíc podpořili i další svědci, kteří byli v reálném kontaktu s poškozenou i dovolatelem, jejich výslech však soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný. Neprovedením těchto výslechů došlo k porušení zásady rovnosti zbraní. Nadto soud pojal v obžalobě tvrzené skutečnosti za své ještě před provedením dokazování, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny. Z doposud provedených důkazů však lze dovodit více alternativních verzí skutkového děje, a tudíž je možné hovořit i o porušení zásady in dubio pro reo.
7. Další zjištěná jednání obviněného vůči poškozené, spočívající v užívání vulgarit, či občasném plácnutí, nebo bouchnutí do ramene, občasné prohlížení její komunikace na sociálních sítích atp. nenaplňují znaky žádného trestného činu. Obviněný nijak nebránil poškozené, aby od něj odešla, ani v jiných aspektech svobody jejího jednání, naopak to ona jej citově vydírala, když říkala, že spáchá sebevraždu, pokud ji opustí. Celkově dovolatel hodnotí zjištěný skutkový stav tak, že nenaplňuje znaky trestných činů, za které byl odsouzen.
8. Následně namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění nižších soudů s provedeným dokazováním, který spatřoval v tom, že oba soudy považovaly výpověď jeho matky za nevěrohodnou, když uváděla, že se s poškozenou často stýkala, a to přesto, že tuto skutečnost uvedla i poškozená. Není tedy možné, aby soudy uzavřely, že výpověď poškozené je věrohodná a zároveň že výpověď matky obviněného nikoliv, když se v tomto ohledu shodují. Uvedené svědčí o selektivním a účelovém postupu soudů obou stupňů v jeho neprospěch.
9. Za absurdní dovolatel považuje, že osoby stýkající se s poškozenou na denní bázi si nevšimly jejích zranění (poškozená je úspěšně maskovala), naopak osoby, které viděly poškozenou jednou za čas, si měly jejích zranění povšimnout. Pokud skupina svědků uvádí, že poškozená zranění neměla a pouze ojedinělí svědci podotýkají, že zranění měla, je otázkou samotná existence takových poranění, případně jejich příčina, když sama poškozená vypověděla, že trpí poruchou srážlivosti krve. Obdobně soudy uvěřily tvrzení poškozené o omezování jejího volného pohybu, možností stýkat se s příbuznými a kontrolách její komunikace. Přitom měla možnost si sama koupit jiný telefon bez vědomí obviněného. Nikdo ji také neomezoval v pohybu a kontaktech a její tvrzení, že nemohla chodit sama ven a že její matka bydlela 7 km daleko, jsou prokazatelně nepravdivá. Nalézací soud se vůbec nezabýval otázkou narušení duševního zdraví poškozené, přestože sama uvedla, že obviněnému vyhrožovala sebevraždou.
10. Dovolatel podotýká, že soudy poukazovaly na závěry znaleckých posudků, přestože podle judikatury Ústavního soudu je nekriticky přejímat nesmějí (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06). Zdůraznil, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se vůbec vůči poškozené dopustil fyzického násilí, když vzhledem k rozdílu ve fyzických možnostech jeho a poškozené by musela utrpět vážná poranění, což nikdy řešeno nebylo. Závěr, že poškozená mohla jeho jednání vnímat subjektivně intenzivněji, je nepřípadný, neboť poškozená se na policii obrátila teprve poté, co zjistila, že v jeho bytě pobývá jiná žena s dítětem.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2021, č. j. 7 T 30/2021-1073, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2021, č. j. 4 To 274/2021-1163, a věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“), která uvedla, že z obviněným vznesených námitek vyhovuje jím uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021 pouze ta, kterou poukazuje, že v jeho věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Dovolatel tak činí v návaznosti na jeho tvrzení, že mezi ním a poškozenou existovala tzv. „italská domácnost“, nikoliv jednostranné týrání.
nalézacího soudu, podle kterých dovolatel poškozenou vulgárně napadal slovně a po užití alkoholu i fyzicky, eliminoval její styky s rodinou, kontroloval její komunikaci přes mobilní telefon a na sociálních sítích. Svoje výhrůžky umocňoval za použití nože, nutil poškozenou brát si půjčky a darovat plazmu za peníze. Pokud mu nevyhověla, vynucoval si poslušnost drobným fyzickým násilím. V důsledku jednání obviněného vymezeného více než ročním trváním došlo u poškozené k rozvoji duševní poruchy projevující se depresemi, úzkostí a myšlenkami na sebevraždu. Odkazovaná zjištění přitom tvoří obraz domácího násilí, tedy jednání rozhodně překračujícího běžné partnerské neshody, a to z hlediska povahy, závažnosti i doby trvání. Nelze tedy hovořit o porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání dovolatele nelze zpětně bagatelizovat tvrzením, že poškozená vůči třetím osobám neprojevovala žádnou nespokojenost s předmětným vztahem. Snaha týraných osob skrýt a tajit, že jsou obětí týrání, je typická.
14. K obecnému zpochybnění užité právní kvalifikace jednání obviněného se nelze vyjádřit, neboť je dovolatel nepodložil relevantní argumentací. Ohledně procesních námitek obviněného lze uvést, že v dané věci nelze vysledovat problematiku tzv. opomenutých důkazů. Soudy obou stupňů se totiž důkazními návrhy náležitě zabývaly (viz bod 68. rozsudku nalézacího soudu a body 21. a 22. usnesení soudu odvolacího), když odmítly důkazy provést z důvodu nadbytečnosti a poskytly k tomu jasné a srozumitelné odůvodnění. Uplatněné skutkové námitky dovolatel staví na vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Soudy ovšem nevybočily z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. Dovodily logické, na důkazní materii založené závěry. Není přitom pravdou, že by soudy v závěru o vině obviněného vycházely pouze ze znaleckého posudku vypracovaného k osobě obviněné. Ten totiž koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy – svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy i znaleckým posudkem k osobě obviněného. Výpověď samotné poškozené je podporována nejen ze strany výpovědí jejích rodinných příslušníků. Příkladem tak je výpověď bývalé sousedky L. a známých S. či T. Z výpovědi bývalé přítelkyně obviněného, svědkyně Č., vyplynulo, že dovolatel se běžně v partnerském vztahu chová násilně. Ze znaleckého posouzení duševního stavu obviněného vyplynulo, že trpí smíšenou poruchou osobnosti nedovolující mu navazovat kvalitní vztahy, že není schopen náhledu na vlastní jednání a vnímá sám sebe jako oběť. Ve věci však rozhodně nedošlo k situaci, kdy by bylo možné dospět k více, z hlediska pravděpodobnosti srovnatelným, skutkovým verzím, a proto není na místě námitka obviněného o aplikaci zásady in dubio pro reo. Konečně je taktéž vhodné poukázat na to, že dovolatel ve svých námitkách opakuje z valné většiny již dříve užitou obhajobu, přičemž pokud se s ní vypořádaly již soudy v předcházejícím řízení, je zpravidla na místě takové dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné něž navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud však i při vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolací námitky v části, v níž obviněný poukazuje na vady důkazního řízení spočívající v existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění nižších soudů s provedenými důkazy, jakož i v neprovedení některých důkazů, které v řízení před soudem prvého stupně navrhl, přičemž soudy měly vycházet jednostranně jen z důkazů vyznívajících v jeho neprospěch, formálně odpovídají dovolacímu důvodu zakotvenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění (od 1. 1. 2022). Jak bylo vyloženo výše, tento dovolací důvod nemohl být v projednávaném dovolání deklarován, neboť v době jeho podání (7. 12. 2021) nebyl v ustanoveních § 265b odst. 1 tr. ř. samostatně zakotven. Z důvodů, které mohou být podkladem dovolacích námitek, vyplývajících z uvedeného zákonného ustanovení (srov. odst. 21. tohoto usnesení) bylo namítáno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. K námitce nedůvodného neprovedení navržených důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. V tomto případě se nalézací soud s otázkou navrhovaných důkazů velmi podrobně vypořádal v odstavci 68. svého rozsudku. Každý z důkazů navržených obviněným zde uvedl a rozebral, z jakého důvodu jej považuje za nadbytečný či jeho provádění za neúčelné. Vzhledem k podrobnosti argumentace soudu prvního stupně ji na tomto místě není nutné opakovat a Nejvyšší soud na uvedenou pasáž plně odkazuje. Stejně tak lze beze zbytku odkázat na odstavec 22. usnesení soudu odvolacího, v němž se tento vypořádal s důkazními návrhy vznesenými v odvolacím řízení. I v tomto případě se jedná o podrobnou argumentaci, kterou není nutno opakovat. Dovolací soud proto konstatuje, že dokazování bylo ve věci provedeno v rozsahu odpovídajícím požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž soudy patřičně vyložily důvody, pro které další navrhované důkazy neprováděly. Námitka opomenutých důkazů je proto nedůvodná.
24. Další dovolací argumentace obviněného, vztažená k namítanému extrémnímu rozporu, se pak týkala hodnocení důkazů ze strany nižších soudů. Je nutno uvést, že prakticky totožná argumentace byla uplatněna již v námitkách odvolacích, přičemž odvolací soud se s nimi v dostatečném rozsahu vypořádal, jak mu ostatně jakožto soudu druhého stupně přísluší. Odvolací soud přitom v postupu soudu prvého stupně neshledal pochybení a jeho skutková zjištění označil za správná a dostatečně odůvodněná.
25. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že ve věci není dán žádný, tím méně pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 69. – 74. rozsudku) vyplývá přesvědčivý vztah mezi obsahem provedených důkazů, úvahami při jejich hodnocení a následně učiněnými skutkovými zjištěními. Odvolací soud pak v bodě 11. svého usnesení rozebral stěžejní argumentaci soudu prvého stupně ve vztahu ke všem jednotlivým skutkovým okolnostem, v další části odůvodnění (body 12. – 20.) rekapituloval provedené důkazy, a to svědecké výpovědi, učiněné jak v neprospěch, tak i ve prospěch obžalovaného, závěry znaleckých posudků i obsah listinných důkazů, konstatoval, že nalézací soud se podrobně zabýval obhajobou obžalovaného, s touto se vypořádal, přičemž nelze tvrdit, že by nevzal v potaz důkazy svědčící ve prospěch obviněného, nezabýval se jimi, ignoroval je, či provedené důkazy hodnotil selektivně. Sám také připojil vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Důvodnou není ani námitka obviněného, že by soudy nekriticky přejímaly závěry znaleckých posudků, neboť je naopak hodnotily v kontextu všech dalších důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak i důkazů listinných. Je tedy zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, když žádné skutkové pochybnosti, které by provedeným dokazováním nebyly objasněny, neměly.
26. Dovolací námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 ve své podstatné části tento dovolací důvod formálně nenaplňují. Jeho argumentace totiž není zaměřena na zpochybnění důvodnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl rozsudkem soudu prvého stupně (ve spojení s následným usnesením odvolacího soudu) uznán vinným, nýbrž brojí proti úplnosti důkazního řízení a skutkovým zjištěním soudů, tato zpochybňuje a snaží se je nahradit vlastní verzí skutkového děje. K takto koncipovaným dovolacím námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil výše. Formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, podle současné právní úpravy odpovídajícímu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad hmotněprávního posouzení, se uvedené námitky obsahově zcela vymykají.
27. Relevanci lze přiznat jedině odkazu na zásadu ultima ratio, při jejímž uplatnění by jednání obviněného nemělo být kvalifikováno jako trestný čin. V teoretické rovině je třeba předeslat, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou ultima ratio (subsidiarity trestní represe), vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012)
28. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným dvěma zločiny [týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Nelze tedy jeho jednání hodnotit jako „méně závažný trestný čin“, což je podle výše citovaného stanoviska jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Pro další úvahy je také vhodné připomenout ustálený výklad pojmu týrání ve smyslu § 199 tr.
zákoníku, jímž se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Nevyžaduje se přitom, aby šlo o jednání soustavné, ale jeho trvalost je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se také, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví. Právě tímto prizmatem je třeba hodnotit společenskou škodlivost jednání obviněného v konkrétním případě.
Soudy na základě hodnocení provedených důkazů došly k závěru, že obviněný s poškozenou nakládal velmi zle, když jí vulgárně nadával, vyhrožoval fyzickým násilím, k němuž opakovaně, zejména pod vlivem alkoholu, i fakticky přistoupil, omezoval styky a vazby poškozené s její rodinou, včetně nezletilých dětí, kontroloval její elektronickou komunikaci a zasahoval do ní, nutil ji opatřovat finanční prostředky uzavíráním půjček či darováním krevní plazmy a své výhrůžky opakovaně umocňoval použitím nože, přičemž se takového jednání dopouštěl po dobu 18 měsíců.
Poškozená toto jednání obviněného vnímala jako těžké příkoří (jak vyplývá ze závěrů znalců) a v jeho důsledku se u ní vyvinula přechodná porucha přizpůsobení, významně snižující kvalitu jejího života. Nejednalo se tedy o běžné drobné nebo dílčí konflikty, nepřesahující obvyklou společensky tolerovatelnou míru, odpovídající řešení vztahových problémů, jak ve své argumentaci prezentoval dovolatel, ale o jednostranný zásah obviněného do chráněného zájmu, kterým je v tomto případě ochrana osob před tzv. domácím násilím.
Tento zásah byl navíc poměrně intenzivní a dlouhodobý, pročež nelze učinit závěr, že by jednání obviněného nevykazoval znaky běžně se vyskytujících trestných činů skutkových podstat, uplatněných v rozhodnutích nižších soudů. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe tak v tomto případě není namístě. V.
Způsob rozhodnutí
29. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v textu dovolání v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] odpovídají, a to pouze formálně a v omezeném rozsahu, zčásti se však s jeho věcným vymezením míjejí. V této části formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle aktuálního znění trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2022. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Roman Raab