6 Tdo 1101/2024

6 Tdo 1101/2024-400

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 142/2017, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 T 142/2017-354, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 T 142/2017-354 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

na různých místech hl. města Prahy přes společnosti zprostředkovávající převody peněz do zahraničí, přeposílal finanční prostředky do zahraničí blíže nezjištěné osobě, která byla v transakcích uvedena pod jménem A. M. s místem bydliště Ghana, přičemž jako důvod transakce podle pokynu obv. K. záměrně uváděl dar, ačkoliv to nebyla pravda, a to v následujících dnech: - 8. 5. 2016 částku ve výši 2 500 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 400 Kč, - 15. 5. 2016 částku ve výši 46 877 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 1 877 Kč, - 16. 5. 2016 částku ve výši 9 850 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 850 Kč, - 19. 5. 2016 částku ve výši 3 550 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 550 Kč, - 23. 5. 2016 částku ve výši 3 121 Kč přes zprostředkovatele Western Union, - 26. 5. 2016 částku ve výši 2 900 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 400 Kč, - 30. 5. 2016 částku ve výši 2 403 Kč přes zprostředkovatele Western Union, - 2. 6. 2016 částku ve výši 2 900 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 400 Kč, - 6. 6. 2016 částku ve výši 2 957 Kč přes zprostředkovatele Western Union, - 8. 6. 2016 částku ve výši 2 400 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 400 Kč, - 13. 6. 2016 částku ve výši 47 877 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 1 877 Kč, - 16. 6. 2016 částku ve výši 46 877 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 1 877 Kč, - 17. 6. 2016 částku ve výši 35 427 Kč přes zprostředkovatele Western Union, - 12. 7. 2016 částku ve výši 1 400 Kč přes zprostředkovatele Western Union, - 2. 9. 2016 částku ve výši 52 137 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 2 137 Kč, - 2. 9. 2016 částku ve výši 52 137 Kč přes zprostředkovatele Western Union včetně poplatku za převod ve výši 2 137 Kč,

čímž záměrně zakrýval zdroj finančních prostředků ve výši 315 313 Kč, přičemž k tomuto jednání se nechal přesvědčit obv. K., přestože si s ohledem na špatnou sociální a finanční situaci obv. K., její lpění na přeposílání finančních prostředků do zahraničí, nutnost být jí stále k dispozici k zaslání peněz, byl vědom, že tyto finanční prostředky, které k opakované žádosti obv. K. svým jménem zasílal, pocházejí z trestné činnosti.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odkázal, jak lze vyvodit z dovolací argumentace, na jeho první alternativu, tedy na skutečnost, že v předkládané věci jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Uvedl, že odvolací soud pouze mechanicky převzal argumentaci soudu prvního stupně, přičemž při jeho fyzické nepřítomnosti při projednávání jeho odvolání vycházel z toho, že je s odsouzením smířen. On se však ke skutku nedoznal a vinu od počátku odmítal.

6. Soud prvního stupně jej uznal vinným, přestože nebylo znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví prokázáno, že by předmětné podpisy příkazů k odeslání finančních prostředků prostřednictvím Western Union podepsal. Naopak znalkyně výslovně uvedla, že pouze v rovině nízké pravděpodobnosti přichází v úvahu závěr, že podpisy vyhotovil sám obviněný. Z jeho pohledu tak „neexistují skutková zjištění (o pravosti mého údajného podpisu, či více podpisů), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. Obviněný uvedl, že znalecký posudek sice soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení podle uvedeného ustanovení nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem totiž spočívá v posouzení toho, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

7. Vzhledem k výše uvedenému tak obviněný soudům nižších stupňů vytkl chybné vyhodnocení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, neboť soud měl vzhledem k závěru znalkyně o nízké pravděpodobnosti pravosti podpisu zůstat na pochybách a uplatnit zásadu in dubio pro reo, a to při zachování pravidel uvedených v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nadto žádný ze soudem vyslechnutých svědků nevypověděl, že by byl svědkem nějakého protiprávního jednání obviněného (svědek P. uvedl, že obviněného viděl poprvé u soudu, přičemž popsal své vlastní jednání, kterého se dopustil společně s paní K.).

8. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně vycházely z úvahy, že pokud nenahlásil ztrátu občanského průkazu, pak jím disponoval. On však v rozhodné době procházel životní fází, ve které byl často pod vlivem alkoholu, přičemž často ztrácel opakovaně nově vystavené občanské průkazy. Jen proto, že ztrátu či zcizení občanského průkazu nenahlásil, nemohou mu být kladeny k tíži právní úkony, které byly sice provedeny s jeho občanským průkazem, nikoli však jím. Neexistuje přitom jakýkoliv důkaz, že by on osobně na pobočce Western Union či na poště činil takové úkony, které obžaloba shledává trestnými. Praxe, kterou si zavedli pan P., paní P. a paní K., s ním nijak nesouvisí.

9. Kromě uvedeného obviněný soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť soud prvního stupně „nepracuje“ se současným zněním zákona, ale se zněním trestního zákoníku platným od 17. 9. 2015.

10. Za zásadní však obviněný považuje, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, že by prostředky zasílané (nikoliv však jím) do Ghany jakémusi p. A. M. pocházely z trestné činnosti, resp. že by byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině nebo jako odměna za něj, „či věci, která byla opatřena za věc uvedenou“. Uvedené v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí.

11. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 T 142/2017-354, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přestože tedy obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ kasačního způsobu rozhodnutí, dále poněkud protichůdně uvedl, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným způsobem, i pro tento případ souhlasí s projednáním věci ve „veřejném zasedání“.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného, shrnul podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu mimo jiné připomněl, že uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn paušálním odmítáním soudy učiněných skutkových zjištění, ani předkládáním vlastních důkazních hodnocení a z nich vyplývajících skutkových tvrzení dovolatelem. V předkládané věci přitom obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, tvrdí, že jednání popsaného ve výroku o vině se vůbec nedopustil. Pokud jde o zmiňovaný znalecký posudek, je sice pravdou, že se závěr o pravosti podpisů pohybuje v pásmu nízké pravděpodobnosti, současně však znalkyně uvedla, že nebyly nalezeny znaky svědčící o skutečnosti, že by šlo o podpis jiné osoby. Znalkyně navíc ve své výpovědi dodala, že nízká pravděpodobnost závěrů je odůvodněna pouze krátkostí podpisů.

13. Je sice pravdou, že soud při hodnocení důkazů nepřiléhavě odkázal na výpovědi svědků P. a P., kteří k jednání obviněného nic konkrétního neuvedli, poukázal však na sdělení společnosti Western Union, podle kterého musí zaměstnanec společnosti zkontrolovat totožnost osoby, která finance posílá. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na výpis z evidence občanských průkazů, podle něhož, v době, kdy mělo dojít k zasílání peněz, dovolatel občanským průkazem disponoval.

14. Vzhledem k výše uvedenému tedy podle státního zástupce lze připustit, že provedené důkazy by teoreticky bylo možno hodnotit i jiným způsobem, nelze však hovořit o tom, že by skutkové závěry učiněné soudy byly ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. O takový zjevný rozpor totiž jde pouze v případě, kdy rozhodná skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů.

15. Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zkratkovitá námitka týkající se časové působnosti trestních zákonů je podle státního zástupce nedůvodná až zmatečná. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se totiž trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Soudy správně posuzovaly skutek podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2019, tj. v době spáchání skutku, neboť tato právní úprava platná v době spáchání činu byla pro obviněného jednoznačně příznivější než právní úprava platná v současnosti. Podle státního zástupce však lze připustit, že rozsudek soudu prvního stupně trpí formální vadou spočívající v tom, že v rámci zákonného označení trestného činu není ve výrokové části uvedeno, podle kterého znění trestního zákoníku byla věc posuzována. To ale obviněný nenamítá.

16. Za důvodnou však státní zástupce označil námitku, podle které nejsou v soudních rozhodnutích uvedeny okolnosti tzv. zdrojové trestné činnosti. Ve skutkové větě je pouze uvedeno, že si obviněný byl vědom, že zasílané finanční prostředky pochází z trestné činnosti. Není však ani náznakem zmíněno, o jakou trestnou činnost se mělo jednat.

17. Výrok je přitom konstitutivní a esenciální částí soudního rozhodnutí a je proto nutné, aby ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly uvedeny skutkové okolnosti odpovídající všem znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Nevýstižnost nebo neobratnost slovního popisu skutku ve výroku o vině nicméně nemusí zakládat vadu soudního rozhodnutí uvedenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že potřebná skutková zjištění měl soud k dispozici a pouze je v tzv. skutkové větě náležitě nevyjádřil. V předmětné trestní věci však skutkové okolnosti tzv. zdrojového trestného činu nejsou alespoň rámcově zmíněny ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. Tyto skutečnosti jsou známé pouze z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 6 T 103/2017, kterým byla obviněná J. K. a další osoby uznány vinnými přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V soudních rozhodnutích týkajících se obviněného S. není tento rozsudek zmíněn, ani není uveden mezi listinnými důkazy vypočtenými v bodech 13. – 15. odůvodnění rozhodnutí soudu. Podle státního zástupce tak nezbývá než konstatovat, že z napadených rozhodnutí nevyplývají skutková zjištění odpovídající všem znakům přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019.

18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 4/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

IV. Posouzení dovolání

24. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, a dále pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., taktéž v jeho první alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě

25. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

26. Obviněný shledává zjevný nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů v jejich závěru, že byl osobou, která provedla úkony popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, tj. přeposlání specifikovaných peněžních částek. Jinými slovy vyjádřeno, vznáší námitky vůči skutkovým zjištěním týkající se jeho pachatelství. Činí tak však způsobem, který neosvědčuje očividnou nesprávnost soudy učiněných skutkových závěrů. Jak bude vyloženo níže (bod 33. a násl.), důkazy, o něž se soudy nižších stupňů opřely, přes námitky dovolatele, popírajícího dispozici s průkazy totožnosti v době prováděných transpozicí, v dále konkretizovaných případech, o jeho vině (identitě osoby zadávající pokyny k odeslání peněžních prostředků) jednoznačně svědčí.

27. Z okruhu usvědčujících důkazů (řetězce, na jehož existenci soudy vinu dovolatele zakládají) není důvod vylučovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, resp. poznatky z něj plynoucí.

28. Jakkoliv znalkyně Beňová ve svém znaleckém posudku uzavřela, že pouze v rovině nízké pravděpodobnosti přichází v úvahu závěr, že sporné podpisy mohly být podepsány stejnou osobou, tj. obviněným, při hlavním líčení také vysvětlila, že se k závěrům znějícím pro nízkou pravděpodobnost přiklonila zejména z důvodu nedostatků srovnávacího materiálu (zkrácené podpisy a parafy). Znalkyně dále soudu sdělila, že nenalezla takové znaky, které by ji vedly k tomu, že by se mohlo jednat o podpis jiného pisatele a dále, že u jednoho z podpisů, který srovnávala, nalezla takový znak, který nenalezla v žádném dalším srovnávacím podpisu, což spíše podporuje (nelze tím však prokázat) pravost podpisu, neboť u případného padělatele nelze očekávat razantní změnu v systému psacího pohybu v případě, že by podpis napodoboval.

29. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že by snad obviněný nemohl sporné podpisy vyhotovit (a to i přes to, že znalkyně, z výše uvedených důvodů, stanovila nízkou pravděpodobnost závěru, že sporné podpisy jsou podepsány obviněným). Znalecký posudek přitom nemá oproti jiným důkazům v trestním řízení žádné privilegované postavení. Stejně jako ostatní důkazy jej podle § 2 odst. 6 tr. ř. (nikoliv podle civilního předpisu, kterým je o. s. ř., jak uvádí obviněný) orgány činné v trestním řízení hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

30. To, že se obviněný dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, podporují i další skutečnosti, mimo jiné ty rozvedené níže v bodech 32. – 34. tohoto rozhodnutí, dále výpověď svědka P., podle kterého paní K. svědkovi sdělila, že ji pomáhal i „nějaký M.“. Dalším podpůrným důkazem je pak skutečnost, že jak zástupci společnosti Western Union, tak svědkové P. a P. uvedli, že před provedením transakce zaměstnanci Western Union na pobočce kontrolují doklad totožnosti osoby, která finanční prostředky jejich prostřednictvím zasílá.

31. Nejvyšší soud proto neshledal, že by skutkové zjištění, že to byl právě obviněný, kdo do zahraničí zasílal finanční prostředky prostřednictvím společnosti Western Union, postrádalo obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývalo z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že by bylo opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

32. Ani námitce, že soudy nižších stupňů nesprávně presumovaly jeho dispozici s občanským průkazem, ačkoliv ten byl obviněnému v rozhodné době odcizen, přičemž neexistuje jakýkoliv důkaz o tom, že to byl právě on, kdo činil na pobočce Western Union předmětné transakce, nelze přisvědčit. Pro předkládanou věc je významný mj. dokument uložený na č. l. 78 spisového materiálu. Jedná se o vyrozumění úřadu Městské části Praha 7, podle kterého obviněný dne 30. 5. 2016 podal žádost o vydání nového občanského průkazu. Tento převzal dne 8. 6. 2016. Při obou úkonech přitom předložil potvrzení o občanském průkazu č. XY. Je tedy postaveno na jisto, že obviněný měl v době nejméně od 30. 5. 2016 do 8. 6. 2016 k dispozici uvedené potvrzení.

33. Jedna z transakcí, provedená dne 2. 6. 2016 (tedy v době, kdy obviněný jasně disponoval výše uvedeným potvrzením) byla učiněna na doklad, jehož poslední čtyřčíslí se skládalo z číslic XY. Toto poslední čtyřčíslí se přitom shoduje s posledním čtyřčíslím zmíněného potvrzení č. XY, se kterým obviněný prokazatelně činil úkony v souvislosti s žádostí o vydání nového občanského průkazu. Nadto před datem, kdy obviněný prokazatelně disponoval s tímto potvrzením (č. XY), byly na identifikační doklad s posledním čtyřčíslím XY učiněny i transakce dne 15. 5. 2016, 16. 5. 2016, 19. 5. 2016 a 26. 5. 2016. Pokud obviněný uvádí, že mu byl občanský průkaz často odcizen, pak by posledně uvedené skutečnosti znamenaly, že by případný pachatel obviněnému potvrzení o občanském průkazu č. XY nejprve odcizil, provedl s jeho využitím několik transakcí u Western Union, a následně tento doklad obviněnému vrátil. Taková úvaha ovšem postrádá jakoukoliv logiku, a proto není rozumně přijatelná.

34. Dne 8. 6. 2016 si obviněný, jak již řečeno, převzal nový občanský průkaz s číslem dokladu XY (č. l. 78 ve spojení s č. l. 362). Transakce přes zprostředkovatele Western Union ze stejného dne, tedy ze dne 8. 6. 2016 přitom byla učiněna na číslo dokladu s posledním čtyřčíslím XY, které odpovídá poslednímu čtyřčíslí čísla občanskému průkazu, který si obviněný vyzvedl týž den.

35. Protože obviněný se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

36. S přihlédnutím ke skutečnostem výše uvedeným Nejvyšší soud v této části neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě

37. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného, podle kterých soud prvního stupně (1.) pracoval se špatným zněním trestního zákoníku při právním posouzení skutku, a (2.) ve svém rozsudku nevyjádřil, z jaké trestné činnosti pocházely peněžní prostředky, které měly být zasílány do Ghany.

38. První námitka dovolatele vadu, která by naplnila první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezakládá. S obviněným se nelze ztotožnit v tom, že by snad rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu použití nesprávného znění trestního zákoníku z hlediska časové účinnosti zákona.

39. Jak uvedl státní zástupce, podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Soud prvního stupně správně posuzoval skutek podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2019, tj. v době spáchání skutku. Byť státní zástupce správně upozornil, že rozsudek soudu prvního stupně v rámci zákonného označení trestného činu ve výrokové části neuvádí, podle kterého znění trestního zákoníku byla věc posuzována, tento dílčí nedostatek jeho zrušení neodůvodňuje.

40. Posouzení skutku podle pozdější, v době rozhodování soudu účinné, právní úpravy je vyloučeno zjištěním, že skutek by musel být kvalifikován jako přísněji trestný čin, což úprava pojednávající o časové působnosti trestního zákoníku (§ 2) vylučuje. Soudy nižších stupňů správně přistoupily k posouzení skutku obviněného v podobě přečinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2019), za jehož spáchání byl pachatel ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců až pěti let. Podle pozdější právní úpravy by přicházelo v úvahu skutek kvalifikovat jako zločin podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku až šesti let.

41. Obviněnému je však třeba dát za pravdu v případě jeho druhé námitky, tj. že soudy nižších stupňů do svých rozhodnutí nezahrnuly žádné skutkové zjištění stran tzv. zdrojové trestné činnosti. Ve výrokové části rozsudku ani v odůvodnění svých rozhodnutí soudy nikterak nevymezily, z jaké trestné činnosti pocházely peněžní prostředky, jež byly jako výnosy z ní (podle jejich názoru), způsobem ve skutkové větě rozsudku popsaným obviněným legalizovány. Ve skutkové větě je totiž pouze uvedeno, že si obviněný byl vědom toho, že zasílané finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti. Kromě této zmínky nelze, jak již uvedeno, z rozhodnutí soudu prvního stupně (ani z rozhodnutí odvolacího soudu) zjistit, o jakou trestnou činnost se v daném případě mělo jednat. Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, přitom musí být v řízení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, publikované pod č. 7/1978-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); nepostačuje tedy pouhé podezření ze spáchání blíže nekonkretizované trestné činnosti.

42. Nedostatek tohoto zjištění je přitom kruciální. Bez konkretizace takového zjištění nelze dospět k závěru, že je skutek popsán způsobem umožňujícím jeho subsumpci pod zákonné znaky přečinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2019), jímž byl obviněný shledán vinným. V. Způsob rozhodnutí

43. Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, kterou nezjistil, a tudíž ani neodstranil, ač tak na podkladě podaného řádného opravného prostředku učinit mohl a měl, soud odvolací. V důsledku toho je vadné i dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, které je třeba, byť vůči němu dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., zrušit společně s rozsudkem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 4 To 4/2024-377, rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 T 142/2017-354, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

44. V novém řízení bude Okresní soud v Chomutově povinen se v intencích daného zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Musí přitom postupovat důsledně tak, aby dostál požadavkům § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dospěje-li na tomto základě opětovně k závěru o vině obviněného musí dostát též požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 1. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu