Judikát 6 Tdo 1116/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03.03.2026
Spisová značka:6 Tdo 1116/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1116.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Braní rukojmí
Nebezpečné vyhrožování
Dotčené předpisy:§ 174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku § 353 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
6 Tdo 1116/2025-1042
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 68/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2025, č. j. 4 T 2/2024-918 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) v ranních hodinách dne 2. 8. 2023, nejpozději do 06:57 hod. v Plzni, ulici XY čp. XY, v pokoji na přízemí rodinného domu, po předchozí déletrvající slovní hádce s družkou A. D., nar. XY, při které ji i fyzicky napadl pro podezření, že je mu nevěrná a způsobil jí hematomy na levém a pravém rameni, hematom v oblasti krku-jazylky o velikosti 8x8 cm a otlak směřující šikmo přes bradu na oblast krku, nabyla hádka takové intenzity, až otec obžalovaného pan J. T., nar. XY, ze strachu o vývoj situace vyrazil dveře vedoucí do pokoje, načež nastala prudká hádka mezi obžalovaným a otcem, během které obžalovaný uchopil svého syna AAAAA (pseudonym), tedy dítě ve věku šesti měsíců, jehož matkou je A.
D., nechtěl syna vrátit a domáhal se volného odchodu, jinak syna AAAAA zabije, aby vzápětí nato obžalovaný otevřel okno ve výšce 165 cm nad zemí, vylezl i se synem ovinutým jen přebalovací podložkou na chodník, položil syna volně na sedačku spolujezdce do osobního vozidla zn. BMW, RZ: XY, a odjel pryč, přičemž byl vypátrán i se synem v XY, a tam také zadržen dne 2. 8. 2023 v 10:35 hodin,
2) po předchozím požití alkoholických nápojů, bez řidičského oprávnění pro skupinu vozidel A a platné technické kontroly, řídil nejméně v 00:40 hod. dne 22. 5. 2023 v Plzni motocykl tovární značky HONDA CBR 600 F, RZ: XY, aby v době kolem 00:48 hod. přijel na benzinovou čerpací stanici Shell v Plzni, XY ulici, kde přerušil jízdu, natankoval, zakoupil si 0,5 litru 12° piva Pilsner Urquell v plechu, které z části vypil a v čase 01:07 hod. pokračoval jako řidič v jízdě po vozovce XY od ulice XY ke křižovatce ulic XY x XY x XY x XY, na které odbočoval vpravo do ulice XY a při průjezdu uvedenou křižovatkou vlivem požitého alkoholu nezvládl v čase 01:09 hod.
řízení motocyklu, došlo k pádu motocyklu na pravý bok a motocykl následně narazil pravým bokem do vyvýšeného obrubníku středového travnatého pásu podél tramvajového tělesa XY ulice, přičemž následně byl u obžalovaného proveden odběr krve dne 22. 5. 2023 v čase 2:05 hod., kdy měl obžalovaný v krvi 1,13 g/kg alkoholu (1,13 promile) a při druhém odběru krve dne 22. 5. 2023 v čase 2:35 hod. měl v krvi 1,01 g/kg alkoholu (1,01 promile) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo stanoveno, že v době 00:40 hod. dne 22. 5. 2023 měl nejméně 1,30 g/kg (1,30 promile) alkoholu v krvi, čili byl ovlivněn alkoholem natolik, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit a ovládat motorové vozidlo v silničním provozu bezpečně a s jistotou.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 174 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému nezl. AAAAA náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl nezletilý poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 68/2024 (dále také jen „napadené usnesení“), podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Pavla Panošky dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Své námitky vztáhl výhradně k prvnímu skutku, s čímž spojil i své výhrady k uloženému trestu. Podle vyjádření jeho otce, svědka J. T. (dále jen „J. T. st.“), jenž se aktivně zapojil do probíhajícího konfliktu mezi obviněným a jeho družkou A. D., na jednání dovolatele měla mít zásadní vliv přítomnost střepů skla po celém pokoji.
Proto si měl nejspíš vzít obviněný svého syna do náruče, a jelikož neměl boty, proto také vylezl z pokoje oknem, když se rozhodl odejít. Tomu nikdo z přítomných nebránil a obviněný si to ostatně ani nevynucoval pod pohrůžkou, natož pod pohrůžkou usmrcení svého syna. Nad to, jak potvrdil i svědek D. M., se měl obviněný bezprostředně snažit vrátit domů. Jelikož šlo o jediného očitého svědka celé události, na rozdíl od svědkyně M. D. vycházející ze zprostředkovaných informací od své dcery A. D., závěr odvolacího soudu o nedůvěryhodnosti výpovědi J.
T. st. je nesprávný. K tomu obviněný také upozornil, že odvolací soud vůbec do svých úvah nezahrnul výpověď svědka D. M., ačkoliv tento důkaz provedl. Nebylo přitom dokázáno, že by obviněný vůbec výhrůžku usmrcení syna vznesl, či ji spojil s požadavkem opustit dům. Tento závěr soudů ostatně nevyplývá ani z výpovědi M. D., ani ze záznamu hovoru na tísňovou linku 158.
Obviněný má pro tyto důvody za to, že právní hodnocení věci nemá adekvátní oporu v objektivně zjištěném skutkovém stavu. I kdyby došlo k předmětné výhrůžce, nebyla by naplněna skutková podstata trestného činu braní rukojmí ve smyslu § 174 tr. zákoníku, protože současně nebylo ani prokázáno, že by byla případná výhrůžka spojena s nějakým požadavkem obviněného. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že žádnou takovou výhrůžku nezaznamenali ani zasahující policisté. Kdyby cílem obviněného bylo opustit domácnost, zcela logickým postupem z jeho strany by bylo předat dítě A.
D., a nikoliv se po několika minutách snažit dostat zpátky. Za této situace mohlo být jeho jednání nanejvýše kvalifikováno jako nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Problematickým byl i postup odvolacího soudu v jeho procesně prvním rozhodnutí ze dne 22. 8. 2024, který v neveřejném zasedání bez provedení vlastního dokazování věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, jak má jednotlivé důkazy hodnotit. Tyto hodnotící úvahy pak soud prvního stupně bezvýhradně přijal.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený „rozsudek“ odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí (s ohledem na procesní situaci je zjevné, že obviněný myslel usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 68/2025). Současně obviněný požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že podané dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se soudy již vypořádaly. Soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, v rámci něhož se přiléhavě vypořádal s obhajobou obviněného. Učiněné závěry ostatně stvrdil i soud odvolací, který dokazování doplnil i o výslech svědka J. T. st. Státní zástupkyně se přitom ztotožnila se závěrem, že výpověď tohoto svědka byla nevěrohodná pro rozpor s ostatními důkazy a v některých částech je i zjevně nepravdivá.
Je v rozporu s výpovědí svědkyně M. D. a s obsahem a vyzněním záznamu volání na linku 158. Ke skutku došlo ve vyhrocené situaci, která vylučuje, že by obviněný po zralém vyhodnocení situace uchopil do náruče svého několikaměsíčního syna a odešel s ním oknem. Odvolací soud správně upozornil, že obviněný svého nezletilého syna využil k nátlaku na přítomné osoby a deeskalaci probíhajícího konfliktu, což odpovídá použité právní kvalifikaci.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.
ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 68/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Důvodnost dovolání
14. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Ty výhrady, které polemizují se skutkovými zjištěními soudů, pak vzhledem k výše uvedenému nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.
15. Z obsahu dovolání je patrné, že podle mínění obviněného obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci.
Odůvodnění odvolacího soudu, že obviněný měl vzít svého syna jako rukojmí, aby se pod pohrůžkou jeho zabití dostal z místa incidentu, je přitom podle něj v rozporu s obsahem záznamu hovoru na tísňovou linku 158, jakož i s výpověďmi D. M. a J. T. st. Nebylo prokázáno, že měl hrozit usmrcením svého syna, ba ani že se tím měl domáhat opuštění místnosti. A i kdyby se odhlédlo od výpovědi J. T. st., lze nanejvýš dospět k závěru, že se obviněný dopustil nebezpečného vyhrožování. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Namítá-li dovolatel, že učiněný skutkový závěr obecných soudů o vyhrožování zabitím svého nezletilého syna, aby si vymohl odchod z místnosti, nemá oporu v provedeném dokazování, zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si tyto byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř.
Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. Existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. Hlavní náplní skutkových námitek obviněného není osvědčení takového zjevného (očividného) nesouladu skutkových zjištění soudu s obsahem provedených důkazů, nýbrž polemika s nimi a předkládání vlastních hodnotících úvah. Slovy obviněného, odvolací soud dovodil svá skutková zjištění na základě volné úvahy, která je zcela neadekvátní okolnostem projednávané věci. V tomto ohledu se opírá o tvrzení, že počátkem incidentu byl emocionálně vypjatý spor s jeho partnerkou A. D., což mělo vliv na jeho jednání. Proto se rozhodl opustit místnost, a toto měl potvrdit i svědek J. T. st., který dále dodal, že obviněný se rozhodl vylézt oknem, protože se chtěl vyvarovat střepů na podlaze.
20. V prvé řadě je třeba upozornit na nekonzistentnost dovolací argumentace. V řádu několika minut měl obviněný ukončit svou hádku, jež zahrnovala i fyzické napadení a jejíž intenzita si vyžádala zásah i zmíněného svědka, vzít svého syna do náručí, všimnout si střepů a odejít oknem, a to bez jakékoliv další konfrontace s přítomnými, kteří mu měli umožnit volný odchod. Z uvedeného je patrné, že obviněný jednal po celou dobu spontánně a nevyzpytatelně, což odpovídá i jeho osobnostnímu profilu, který shrnul soud prvního stupně v bodě 4.
odůvodnění svého rozsudku. Proto obviněným předkládaná verze událostí, že jednal s rozmyslem ve snaze deeskalovat nastalou situaci, se jeví jako vysoce nepravděpodobná. Prezentované verzi skutkového děje ostatně nesvědčí ani záznam hovoru na linku 158 (č. l. 369 spisového materiálu), ve kterém svědkyně A. D. výslovně pronáší „Nechce nám dát to dítě zpátky“ a „Chce mu ublížit (dítěti)“. Uvedené je v souladu se svědeckou výpovědí svědkyně M. D., která mj. uvedla, že jí dcera A. D. sdělila (č. l. 205), že „… obviněný vzal syna do náruče a vyhrožoval, že ublíží malému, … že ho zabije“.
Informace o tom, že obviněný v ranních hodinách dne 2. 8. 2023 nejprve při hádce ohrožoval nožem A. D., a poté, co rodiče obviněného vyrazili dveře do pokoje, tento uchopil svého syna a vyhrožoval, že ho zabije, pokud ho nenechají odejít, měli policisté již od počátku prováděného šetření. Toto vyplývá z úředního záznamu na č. l. 3–4 i z výpovědí svědků M. T. a M. O. (č. l. 586–589), policistů, kteří byli na místo vysláni za účelem pátrání po obviněném. Úvahy odvolacího soudu vyjádřené v bodě 24.
odůvodnění napadeného usnesení proto nevykazují logické rozpory či znaky libovůle, naopak navazují na provedené důkazy, které tvoří uzavřený řetězec spolehlivě prokazující vinu obviněného. 21.
Uplatněný dovolací důvod pak není způsobilá naplnit ani námitka obviněného, že soud prvního stupně vycházel z odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 7 To 58/2024. Ostatně sám obviněný v tomto ohledu na jednu stranu hovoří o předestření vlastní verze hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, a na straně druhé o nepřípustném zásahu do volného hodnocení důkazů (bod 26. dovolání). Do důsledku však napadá, že odvolací soud své důvody ke zrušení ve věci prvního odsuzujícího rozsudku podrobně odůvodnil a soud prvního stupně se tímto odůvodněním inspiroval. Takováto námitka z podstaty věci neosvědčuje a ani nemůže osvědčit vadu rozhodnutí, neboť by bylo proti smyslu dvoustupňového modelu přezkumného řízení, pokud by soud vyššího stupně nemohl vytknout soudu nižšího stupně nelogičnost při hodnocení provedených důkazů, anebo kdyby soud nižšího stupně nereflektoval argumentaci nadřízeného soudu.
22. Obviněný dále namítl, že odvolací soud měl vycházet z výpovědi dříve zmíněného svědka J. T. st. Ze své podstaty jde o jedinou námitku formálně podřaditelnou pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv se totiž obviněný domáhá přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, činí tak na základě tvrzení, že odvolací soud měl ke svým skutkovým zjištěním dospět v rozporu s obsahem tohoto důkazu. Nelze však přisvědčit tomu, že by šlo o námitku opodstatněnou. Jestliže odvolací soud posuzoval věrohodnost konkrétního svědka ve světle ostatních důkazů (především zmíněného záznamu volání na linku 158) a dospěl přitom k závěru, že věrohodnost dotyčné výpovědi je zpochybněna pro nekonzistentnost rozvedené v bodě 23.
odůvodnění napadeného usnesení, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. V této spojitosti pak nutno dodat, že řetězec provedených důkazů spolehlivě prokazuje vinu obviněného a vyvrací jeho obhajobu. Jak poukázal odvolací soud v bodech 24. až 26. napadeného usnesení, obhajoba obviněného stála na polemice s provedenými důkazy a na negaci učiněných skutkových zjištění. Skutečnost, že odvolací soud své úvahy rozvedl za pomoci řečnických otázek, na kterých demonstroval nejlogičtější průběh skutkového děje a vyloučil tím jiné, obviněným prosazované závěry, není vadou.
Odvolací soud se žádným způsobem neodchýlil od rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně (či je nerozporoval), ba právě ve světle zásad elementární logiky nabídl rozumné vysvětlení. Nejvyšší soud nespatřuje v uvedeném postupu důvod pro kasační zásah.
23. Nad rámec nezbytného je vhodné dodat následující. Ačkoliv by se mohlo jevit, že námitka nedostatečného zohlednění výpovědi D. M. ve skutkových závěrech soudů odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opak je pravdou. Formálně vzato, vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14).
24. S ohledem na uvedené nelze předmětný důkaz vnímat jako významný, jehož povaha a závažnost by byla zásadní pro určení rozhodných skutkových zjištění. Jak bude i dále rozvedeno, pro užitou právní kvalifikaci není rozhodné, zda se obviněný rozhodl změnit svůj názor a snažil se vrátit domů. V tento moment, na který obviněný odkazuje, byl již předmětný trestný čin dokonán. Svědectví D. M. tak má vypovídací hodnotu toliko o chování obviněného poté, co vylezl se svým synem oknem z rodinného domu rodičů.
I v tomto ohledu je přínosnější výpověď zasahujících policistů (viz bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kteří na rozdíl od dotyčného svědka s obviněným komunikovali, a mohli tak lépe vnímat jeho duševní rozpoložení. Obviněný tak opomíjí rozsah provedeného dokazování a místo toho dotváří vlastní legendu k individuálnímu důkazu, přičemž se tím dostává mimo zákonný rámec dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. IV./2. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., své výhrady primárně opřel o svou polemiku se učiněnými skutkovými zjištěními. Odmítl, že by měl pronést jakoukoliv výhrůžku o usmrcení svého syna, a i kdyby tomu tak bylo, jeho jednání by odpovídalo trestnému činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku.
26. Prvně je proto nutno odmítnout předpoklad obviněného o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Staví-li proto část své hmotněprávní argumentace na skutkové polemice, že nikdy nevyjádřil úmysl zabít svého syna, fakticky opakuje své námitky vypořádané výše. Takováto námitky se s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.
27. S přihlédnutím k uvedenému je na místě dále konstatovat, že trestného činu braní rukojmí podle § 174 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jeho objektem je nejen osobní svoboda ve smyslu svobody pohybu, ale i svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka spočívá v tom, že se pachatel zmocní rukojmí, čímž se rozumí jakékoliv získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezení její osobní svobody, a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu. Z hlediska subjektivní stránky pachatel trestného činu braní rukojmí jedná se záměrem donutit jinou osobu než rukojmí, aby něco konala, opominula nebo strpěla (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2010). Z hlediska dokonání trestného činu braní rukojmí je rozhodující konkrétně okamžik, kdy se poškozený, na něhož je činěn nátlak, s hrozbou pachatele skutečně seznámí, neboť až v tomto případě dochází k zásahu do jeho svobody rozhodování [ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. § 174 (Braní rukojmí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.
10. Dostupné na beck-online.cz.].
28. Oproti tomu trestného činu nebezpečného vyhrožování ve smyslu § 353 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování tedy musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo.
Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017, aj.).
29. Ze srovnání zákonných znaků skutkových podstat obou těchto trestných činů je tedy zřejmé, že se liší v objektu a objektivní stránce. V případě nebezpečného vyhrožování pachatel své výhrůžky směřuje přímo oběti, aby u ní vyvolal důvodnou obavu. Trestný čin braní rukojmí jde v tomto směru dále, protože obětí je nejen rukojmí (tedy předmět útoku), ale také třetí osoba, na kterou je právě braním rukojmí činěn nátlak. Vztáhne-li se uvedené na učiněná skutková zjištění, obviněnému jeho syn posloužil jako rukojmí, jemuž hrozil smrtí, čímž se na svědcích A. D. a J. T. st. domáhal, aby mu nebránili v odchodu.
Takto shrnuté jednání bez pochybností vykazuje právě ty zákonné znaky, jež jsou vyžadovány pro naplnění skutkové podstaty trestného činu braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel byl správně uznán vinným tímto trestným činem, přičemž jeho dovolací námitky podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se s jeho obsahovým vymezením rozešly. V. Způsob rozhodnutí
30. Obviněný J. T. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., materiálně jej nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se s jeho vymezením míjí. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
31. Obviněný v dovolání též navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného usnesení. K tomuto je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 3. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek