6 Tdo 1156/2017-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2017 o
dovolání, které podal obviněný R. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 5. 2017, č. j. 8 To 163/2017-459, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 120/2016, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 91 T
120/2016-414, byl obviněný R. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1
tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se
podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 28. 10. 2015 v době kolem 02.00 hodin, v místech H. n. v B., při konání
hudební projekce v prostoru zvaném M. A. u ulice U., během chůze po vyvýšené
nákladové rampě fyzicky napadl kopem do hlavy poškozeného M. S., následkem
kterého poškozený upadl pozadu na dlážděnou zem, kde se udeřil do týlní oblasti
hlavy; způsobil mu tak zranění – zlomeninu klenby a spodiny lební v týlní
krajině, ložiskové zhmoždění mozku s následnou ztrátou čichu, podvrtnutí krční
páteře a ztrátu vitality 1. zubu vlevo nahoře, kdy tato zranění si vyžádala
lékařské ošetření s následnou hospitalizací v Úrazové nemocnici B. od 28. 10.
2015 do 3. 11. 2015, tedy poškozenému způsobil především závažné poranění mozku
jakožto životně důležitého orgánu s následnou ztrátou čichu jakožto smyslového
ústrojí.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků,
jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání pěti let při současném vyslovení dohledu nad ním. Podle § 85 odst. 2 tr.
zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil
škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Oborové zdravotní pojišťovně
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 27.146 Kč a M. S.
nemajetkovou újmu ve výši 237.694,20 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený M. S. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne
16. 5. 2017, č. j. 8 To 163/2017-459, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zeleného dovolání, jež opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v postupu odvolacího soudu, který dospěl k závěrům odlišným od
nalézacího soudu přestože nedoplnil dokazování. Uvedl, že poškozený byl napaden
zezadu, přestože z popisu skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno,
že poškozený upadl pozadu na dlážděnou zem, kdy se mělo jednat o kop do
obličejové části hlavy. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou proto v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud dále nesprávně zmiňoval
údajnou snahu obviněného diskreditovat svědky, aniž by k tomuto měl jakékoli
objektivní podklady, kdy naopak obviněným byla předložena řada listin
zpochybňujících věrohodnost svědků. Postupem odvolacího soudu došlo k porušení
práva obviněného na spravedlivý proces garantujícího i právo na řádné
odůvodnění rozhodnutí, neboť soud se dostatečně nezabýval mnohými jeho
námitkami a obviněný proto nyní nemůže ve svém dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu řádně argumentovat. Skutková zjištění soudu prvního stupně
jsou také v extrémním rozporu s provedenými důkazy (v podrobnostech obviněný
odkazuje na doplnění svého odvolání ze dne 31. 3. 2017), kdy navíc soud prvního
stupně hodnotil obviněného jako manipulativního egoistického člověka s
narcisistickými sklony, aniž by k tomuto měl jakékoli relevantní důkazy, a
zaujal tak vůči němu zcela negativní postoj, který vyústil v jeho nespravedlivé
odsouzení.
6. Žádným ze znaleckých posudků nebylo potvrzeno, že ke ztrátě čichu
poškozeného došlo v důsledku jeho údajného napadení obviněným. Obhajoba
navrhovala v řízení před odvolacím soudem doplnění dokazování, neboť měla
podezření, že ke ztrátě čichu poškozeného došlo v důsledku jednání osoby
odlišné od obviněného. Žádala proto o odložení veřejného zasedání za účelem
zajištění kompletní zdravotnické dokumentace, kdy tomuto návrhu však nebylo
vyhověno. S ohledem na výsledek odvolacího řízení oslovil obviněný soudního
znalce MUDr. Pavla Rafčíka k vypracování znaleckého posudku, který přiložil ke
svému dovolání.
7. Dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje
obviněný ve spojení s dovolacím důvodem podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů. Namítá, že ve vazbě na
podané odvolání měl odvolací soud doplnit dokazování o nové důkazy a důkazy
opomenuté, ty však zcela ignoroval, přestože na ně obviněný upozorňoval. Soudy
programově ignorovaly indicie prokazující jeho nevinu, kdy ze skutkových
zjištění neučinili adekvátní závěry. S ohledem na to, že se nevypořádaly s
námitkami obhajoby a s ohledem na závěry předloženého znaleckého posudku MUDr.
Pavla Rafčíka je na místě učinit závěr, že soudy dospěly k pokřivenému
skutkovému ději a k extrémnímu nesouladu právních závěrů se skutkovými
zjištěními.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 16. 5. 2017, č. j. 8 To 163/2017-459, zrušil a poté věc přikázal
Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle § 265m
odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po
seznámení s obsahem dovolání obviněného sdělila, že se k němu nebude věcně
vyjadřovat. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání
rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to
i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
19. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím
zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají
nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková
zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení
oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv.
extrémního nesouladu musí vycházet ze zjištění, ke kterým dospěl soud prvního
stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
20. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena
vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí.
Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková
zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního
nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují
požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních
závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se
zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. Jak uvedl již
odvolací soud k námitkám obviněného, nalézací soud provedl všechny potřebné a
dostupné důkazy procesně správným způsobem, přičemž hodnocení všech důkazů bylo
provedeno v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř.
21. Shledává-li dovolatel extrémní nesoulad v údajném odlišném skutkovém
zjištění odvolacího soudu oproti tomu, co z hlediska mechanismu vzniku zranění
poškozeného, resp. z pohledu lokalizace kopu do jeho hlavy, má vyjadřovat
skutková věta odsuzujícího výroku rozsudku soudu nalézacího, pak je nutno
konstatovat, že takový rozpor u namítaného rozhodnutí dán není. Obviněný toliko
z hlediska svého procesního zájmu akcentuje dílčí část odůvodnění usnesení
odvolacího soudu, v němž tento skutečně, v souvislosti s možností využití údajů
samotného poškozeného k prokázání jednání dovolatele, uvedl, že k útočníkovi
nemůže nic říci, protože „byl napaden zezadu“. Toto jeho vyjádření však nelze
interpretovat způsobem předkládaným odvolatelem, neboť odvolací soud se se
skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně jednoznačně ztotožnil,
neboť jednak konstatoval, že uvedený soud „zjistil skutkový stav bez důvodných
pochybností“ (str. 2) a jednak (str. 3) poukázal na to, že dovolatel je
jednoznačně usvědčován výpovědí svědka M. K. a jí korespondující výpovědí S.
S. Dovolává se přitom jejich výpovědí nejen stran otázky identifikace
pachatele, nýbrž i stran vlastního způsobu, jímž tento útok vůči poškozenému
provedl. Soud prvního stupně na str. 7 a 8 bez jakéhokoli obsahového zkreslení
uvedl obsah svědeckých výpovědí těchto osob, přičemž zdůraznil zejména údaj
svědkyně S., která vypověděla, že během rozhovoru s poškozeným najednou zezadu
někdo naběhl, periferně viděla, že spíše zleva, a nečekaně kopl M. S. do
brady. Odvolací soud pak při potvrzení skutkových zjištění nalézacího soudu
zmínil i soulad závěrů znaleckého posudku s výpověďmi slyšených svědků. Tato
konstatování svědčí o tom, že odvolací soud neučinil odlišný skutkový závěr
stran způsobu kopu odvolatele do poškozeného a že tudíž obviněným tvrzený
rozpor (natož rozpor extrémní) v posuzované věci neexistuje.
22. Dovolatel rovněž namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se odvolací soud nevypořádal se
všemi jeho námitkami. Podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s
požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném
přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně
souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí
práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí
soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve
svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Nalézací soud ve svém rozsudku zevrubně
popsal (str. 14-15 rozhodnutí), z jakých důvodů považuje obhajobu obviněného za
vyvrácenou, a proč naopak považuje výpovědi svědků usvědčujících obviněného za
věrohodné. Odvolací soud se s těmito závěry, jak již výše vyloženo, plně
ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil (str. 3 rozhodnutí).
Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně
netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s § 2 odst. 5
tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis
skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že
nedošel k odlišným skutkovým závěrům. Nadto také z odůvodnění jeho rozhodnutí
jednoznačně vyplývá, že se zcela ztotožnil i s právními závěry nalézacího
soudu. Nejvyšší soud má za to, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály
požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny a
judikaturou Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
23. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze
poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález
Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil
pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a
kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z
ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi
důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani
vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.
argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno." Jak poukázal také odvolací soud ve svém
rozhodnutí (str. 2), nalézací soud se k důvodům zamítnutí důkazních návrhů
obhajoby dostatečně vyjádřil na str. 17 svého rozhodnutí, kdy stejně jako soud
odvolací považoval skutkový stav za zjištěný v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
návrhy na doplnění dokazování tudíž shledal nedůvodnými.
24. Znalecký posudek MUDr. Pavla Rafčíka, který byl obviněným přiložen k
jeho dovolání, byl vypracován na základě zadání obhajoby až po pravomocném
skončení věci. Nejvyšší soud však v rámci dovolacího řízení přezkoumává
napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu
existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo
řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Nové skutečnosti a důkazy, tzv.
nova, proto nejsou v dovolacím řízení přípustná. Mohou být však podnětem k
podání návrhu na povolení obnovy řízení vymezené v § 277 a násl. tr. ř. (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 492/2013, či ze dne 27. 7.
2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016).
25. Právní relevanci z hlediska rozhodování dovolacího soudu nemá
tvrzení, že soud prvního stupně označením dovolatele (bez znaleckého zkoumání
jeho osobnosti) za egoistického člověka s narcistickými a manipulativními
sklony k němu zaujal zcela negativní postoj, který vyústil v jeho nespravedlivé
odsouzení. Chtěl-li tímto vyjádřením vyslovit, že soud prvního stupně byl vůči
němu podjatý, pak je třeba konstatovat, že obviněný příslušný dovolací důvod,
na jehož základě by pak věc mohla být dovolacím soudem posuzována, neuplatnil.
Na podkladě uplatněného důvodu určeného k nápravě vad při hmotně právním
posouzení nemůže takto vznesená výhrada kasaci napadeného rozhodnutí (resp. i
jemu předcházejícího rozsudku) odůvodnit, neboť je pod něj nepodřaditelná a
správnost právního posouzení skutku nikterak neovlivňuje.
26. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a
jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu
jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal
ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod
naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že
rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným
uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí
jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci
není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem
svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl
námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)
i l) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší
soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v § 265b.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu