6 Tdo 1166/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2017 o dovolání, které
podal obviněný V. Š ., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3.
2017, sp. zn. 8 To 34/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 11/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
1) Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 4 T
11/2015, byl obviněný V. Š. uznán vinným pokračujícím přečinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle
§ 211 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen
souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu
Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 3 T 104/2016 ze dne 23. 5. 2016, jenž nabyl
právní moci ve vztahu k obviněnému dne 3. 8. 2016 a výrok o trestu z trestního
příkazu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 2 T 33/2016 ze dne 31. 3. 2016,
jenž nabyl právní moci dne 13. 7. 2016, stejně jako všechna další rozhodnutí na
tyto výroky obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením
došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost, zaplatit poškozené společnosti CETELEM ČR, a. s. na náhradě škody
částku 58.379 Kč.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný,
státní zástupce a poškozená společnost BNP Paribas Personal Finance odvolání, o
kterých Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 8 To
34/2017, rozhodl tak, že na podkladě odvolání státního zástupce a poškozené
společnosti BNP Paribas Personal Finance podle § 258 odst. 1 písm. e), f),
odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výrocích o trestu
a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 211 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon
obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit
společnosti BNP Paribas Personal Finance na náhradě škody částku 58.379 Kč.
Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku
Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V
podaném dovolání nejdříve konstatoval, že po celou dobu trestního řízení
popírá, že by předmětné smlouvy uzavíral, přičemž soudy rozhodly o jeho vině
pouze na základě svědeckých výpovědí svědků K. a Š. Další provedený důkaz,
znalecký posudek, neprokázal plně, že je autorem podpisu na předmětných
smlouvách právě obviněný. Dále namítl, že smlouvy, které měl podepsat, jsou
smlouvy o zápůjčce, nikoli smlouvy úvěrové. I kdyby se však mělo jednat o
úvěrové smlouvy, nevznikla by tím podle jeho mínění poškozené společnosti škoda
a svých práv se pak měla poškozená společnost domáhat v civilním řízení. Na
podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05
a sp. zn. IV. ÚS 469/04. Upozornil rovněž na to, že poskytovatel půjčky měl
povinnost provést alespoň základní kontrolu předkládaných podkladů od žadatele.
Namítl rovněž, že skutky spáchat nemohl, protože v inkriminovanou dobu byl na
služební cestě v Itálii, což uvedl i svědek S. (v jiné trestní věci). Obviněný
rovněž brojí proti uvedenému trestu, který se mu zdá přísný. Napadl i výrok o
náhradě škody a dodal, že právo na náhradu škody bylo přiznáno společnosti,
která nedoložila, že je právním nástupcem společnosti CETELEM ČR, a. s.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni
zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň
navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila
svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejdříve shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Za právně relevantní
považovala námitku dovolatele stran charakteru předmětných smluv. Uvedla, že
trestní odpovědnost u daného trestného činu může vzniknout pouze v návaznosti
na úvěrovou smlouvu, nikoli na smlouvy jiné. Dále předložila legální definice
úvěrové smlouvy i smlouvy o zápůjčce a dodala, že předmětnou otázkou se zabýval
již odvolací soud, s jehož názorem se plně ztotožnila a má za to, že uzavřeny
byly smlouvy úvěrové. Za námitku právní pak označila i argumentaci obviněného,
že poskytovatel úvěru měl povinnost provést základní kontrolu předkládaných
podkladů. Uvedla, že by se poskytovatel neměl spokojit pouze s nedoloženým
prohlášením žadatele, avšak konstatovala v souvislosti s částkami, o které se
jednalo, že by je byl schopen splatit každý pracující člověk. K námitce
nepřiměřeného trestu uvedla, že pouhá nepřiměřenost trestu není dovolacím
důvodem. K otázce právního nástupnictví dodala, že tato otázka byla bezpečně
prokázána již u odvolacího soudu, a to prostřednictvím veřejného rejstříku a
sbírky listin Ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Vzhledem k tomu, že převážnou část námitek tvoří ty, jejichž
podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému
skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného
nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí
Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého
procesu). V souvislosti s posuzováním toho, zda uplatněné námitky skutečně
naplňují podmínky uplatněného dovolacího důvodu, či se jedná pouze o formální
odkaz na příslušný dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit
dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde
tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10) K dovolací argumentaci obviněného je nezbytné uvést, že tato je (až
na níže uvedenou argumentaci v závěru tohoto bodu) soustředěna v tvrzení, že se
obviněný trestné činnosti nedopustil, popisované smlouvy nepodepisoval,
výpovědím svědků - zaměstnanců firmy, kde měl zboží na základě smluv odebírat,
nelze věřit, stejně tak je podle něj nepřesvědčivý také znalecký posudek z
oboru písmoznalectví a veškeré tyto výhrady uzavírá konstatováním, že v době
uzavírání předmětných smluv byl v Itálii, což v jiné trestní věci potvrdil
svědek S. Pokud jde o tento okruh námitek je nutno uvést, že jde o námitky
skutkové, které se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť jimi
obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci,
neboť podle své verze se jednání, pro které byl odsouzen nedopustil. Nutno
podotknout, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny mj. také v
řízení o odvolání (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž odvolací
soud se s nimi náležitým způsobem vypořádal a tyto zákonu odpovídajícím
způsobem rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz § 125 tr. ř.). Na takový
případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Vedle shora uvedených námitek, které by
odůvodňovaly postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., byly obviněným
uplatněny také námitky, ve kterých poukazoval na porušení principu
spravedlivého procesu s konstatováním, že se nejednalo o úvěrové smlouvy, ale o
smlouvy o zápůjčce, že poškozenému nevznikla žádná škoda. Tento okruh námitek
jako celek lze označit za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod, avšak
Nejvyšším soudem byla posouzena jako zjevně neopodstatněná z níže uvedených
důvodů.
11) K otázce úvěrového podvodu lze uvést následující. Trestného činu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při
sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem větší škodu.
12) Ve stručnosti lze připomenout, že sjednáváním úvěrové smlouvy se
rozumí postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.),
včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí.
Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen
vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i
jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany
úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá
stanoviska (srov. rozh. č. 36/2009 Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozh. č. 5/2006
Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost podle § 211 tr. zákoníku přitom může
vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné
smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za
nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o
němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro
uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje,
které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro
uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o
skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí
ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou
rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje,
které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by
nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně
méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v
jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde
nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že
např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
13) Pachatelem tohoto trestného činu může být především kterýkoli z
účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník - fyzická osoba,
resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím
věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být
i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na
sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Přitom je třeba rozlišovat jednak
uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných
údajů a jednak opatření nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy
nebo při čerpání úvěru, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství
nebo spolupachatelství (§ 22 a 23 tr. zákoníku) od účastenství (§ 24 tr.
zákoníku), (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1.
Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1904).
14) V daném případě bylo prokázáno, že obviněný docházel do prodejny
Euronics a ve třech případech uzavřel tři úvěrové smlouvy (viz skutkové
zjištění soudu I. stupně) sloužící k nákupu elektroniky a tyto nesplácel. Ve
všech třech případech uvedl nepravdivý údaj o svých příjmech, což zcela jistě
je klíčový údaj pro poskytovatele úvěru, zda žádosti vyhoví či nikoli. Vina
byla prokázána nejen samotnými smlouvami, grafologickým znaleckým posudkem, ale
i svědeckými výpověďmi svědků K. a Š. či Š. Nalézací soud správně dovodil a
jednání obviněného kvalifikoval podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
15) Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce
obviněného ohledně nutnosti použití ustanovení § 12 tr. zákoníku - ultima
ratio. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního
zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a
který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha
o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe
není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové
podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
16) Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní
věci je zcela standardním případem podvodného jednání (úvěrový podvod podle §
211 odst. 1, 4 tr. zákoníku), které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové
podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly
odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný se dopustil přečinu
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku již tím, že při sjednávání úvěrové
smlouvy uvedl nepravdivé údaje. K jednání obviněného je nezbytně nutné také
uvést, že tento neuzavřel jednu úvěrovou smlouvu, ale tři úvěrové smlouvy ve
dnech 3. 1., 5. 1. a 7. 1. 2014, tedy i tato okolnost spolu se zjištěním, že
jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům úvěrového
podvodu podle § 211 tr. zákoníku a naplňuje všechny jeho zákonné znaky, není z
těchto důvodů možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v
občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 1256/2003). Pokud jde o námitku, že nebyla dodržena zásada
spravedlivého procesu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tato námitka
je spojována s tím, že obviněnému nebyla akceptována jeho obhajoba, že se
uvedeného jednání nedopustil a v kontextu s takovou námitkou nelze námitku
spravedlivého procesu subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
17) K námitce dovolatele stran nepřiměřeného trestu uvádí Nejvyšší soud
následující. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že
na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného bylo
zjištěno, že obviněnému byl uložen nejen trest nepřiměřeně mírný, ale taktéž
nezákonný, když byl nalézacím soudem chybně uložen jako souhrnný (k tomu v
podrobnostech str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud toto pochybení
odstranil tím, že zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a znovu ve věci
sám rozhodl tak, že obviněnému uložil trest samostatný. Potřebnou péči pak
věnoval i zdůvodnění zpřísnění uloženého trestu. Trest byl ukládán s ohledem na
hlediska uvedená v § 39 a související tr. zákoníku. Odvolací soud se však
neztotožnil s argumentací v návrhu státního zástupce, aby byl obviněnému
zpřísněn trest pouze vyslovením dohledu, a to vzhledem k tomu, že obviněný již
dříve stanovený dohled probačního úředníka zcela ignoroval, s probační a
mediační službou nespolupracoval a nedodržoval dohodnuté povinnosti (viz str. 6
rozhodnutí odvolacího soudu). Rovněž soud druhého stupně neakceptoval námitku
obviněného, že mu měl být uložen některý z alternativních trestů. Odvolací soud
dospěl k názoru, že vzhledem k osobě a poměrům pachatele má za to, že není
možné ukládat pouze podmíněný trest odnětí svobody. Obviněný byl ohrožen
trestní sazbou trestu odnětí svobody od jednoho do pěti let odnětí svobody,
přičemž trest mu byl vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby. Odvolací
soud upozornil na to, že obviněný byl dvakrát pravomocně odsouzen pro
majetkovou trestnou činnost a vyhýbal se trestnímu stíhání. Nejvyšší soud k
uvedené námitce, kterou nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit dále uvádí, že výrok o trestu lze napadat z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dovolacím důvodem nemůže být pouhá
nepřiměřenost trestu (viz níže).
18) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím
důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je
vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat
zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře
mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a
očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve
výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované
věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako
mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další
odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace
hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle
které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno
jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní
povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným
hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k
výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení
trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky
ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl,
neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo
zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněná námitka
by nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon pro daný trestný čin
připouští a tento trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby.
19) V daném případě byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a
jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném
dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého
rozhodnutí vypořádal soud I. stupně a následně opětovně i soud odvolací.
Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený
řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného.
Skutková zjištění pak byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Není
úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a
logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s
představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení
zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje. Protože se odvolací soud již se všemi námitkami dovolatele
vypořádal v rámci jeho podaného odvolání, lze odkázat na jeho odůvodnění.
20) V souvislosti s obecně obviněným formulovanou námitkou, že
„poškozenému doposud žádná škoda nevznikla“ a že soud druhého stupně přiznal
nárok společnosti, která nedoložila, že je právním nástupcem společnosti
CETELEM ČR, a. s., je nutno konstatovat, že k uvedenému se již podrobně
vyjádřil soud druhého stupně na str. 7 odůvodnění svého rozsudku a na jeho
závěry Nejvyšší soud odkazuje.
21) Nejvyšší soud s přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem,
kdy pouze tu argumentaci obviněného, že „se nejednalo o úvěrové smlouvy, ale
smlouvy o zápůjčce“, s vyšší mírou tolerance posoudil jako námitku naplňující
dovolací důvod (soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že šlo o
úvěrové smlouvy a tento závěr obviněný zpochybňuje) dospěl k závěru, že
dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné [ostatní námitky byly
posouzeny jako námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňující, odůvodňující
odmítnutí dovolání v této části podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], a proto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném
zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se
bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
22) Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k námitkám,
kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak)
uplatňovány v řízení o dovolání z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
(odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne
18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský
soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek,
plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit
na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro
dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu