6 Tdo 1169/2020-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání
obviněného O. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To 89/2020-160, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 207/2019, t a
k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný O. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 2. 2020, č. j. 66 T
207/2019-111, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl
podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný
odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To
89/2020-160, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném
prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o spáchání přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je
chybný, neboť v době, kdy měl výkon trestu odnětí svobody nastoupit, trpěl
akutním virovým onemocněním. Dále argumentoval tím, že soudem druhého stupně
nebylo při rozhodování zohledněno jím podané doplnění odůvodnění odvolání.
Současně nemohla podle mínění dovolatele být naplněna ani subjektivní stránka
předmětného přečinu, neboť požádal o odklad výkonu trestu a důvodně očekával,
že soud jeho žádosti vyhoví. S ohledem na shora uvedené výhrady závěrem svého
dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To 89/2020-160, jakož zrušil i všechna rozhodnutí na
uvedené usnesení obsahově navazující, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k
dalšímu projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém
vyjádření k dovolání obviněného poukázal nejen na jistou nesystémovost
argumentace uplatněné obviněným v dovolání, ale zejména poukázal na skutečnost,
že obviněný v předmětné trestní věci nevypovídal, a pokud jde o jeho obhajobu
odkazující na jeho zdravotní problémy, pak tato nebyla přednesena samotným
obviněným, ale touto argumentoval až obhájce obviněného a k ní se pouze stroze,
v duchu souhlasu, připojil obviněný. Pokud jde o námitku dovolatele k
problematice jím předloženého doplnění odvolání, pak státní zástupce poukázal
na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu touto problematikou
se zabývající, ze kterých podle jeho mínění vyplývá, že pokud z těchto doplnění
nevyplývají žádné nové skutečnosti, nelze ani za situace, kdy na takové
doplnění není reagováno, dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. S
ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání
opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
7. Z obsahu dovolaní obviněného je zřejmé, že uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[v případě, že odvolání obviněného je odmítnuto podle § 256 tr. ř., pak
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uplatnit
prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je
pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale
jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku
o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v
dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci
obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z
odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti je však nezbytné uvést na
pravou míru tu skutečnost, že obviněný jak v přípravném řízení, tak v hlavním
líčení odmítl vypovídat, a pokud jde o jeho odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, pak argumentoval mj. tím, že jeho špatný zdravotní stav mu
neumožnil do výkonu trestu nastoupit; očekával, že soud vyhoví jeho žádosti o
odklad výkonu trestu; v den, kdy byl dodán do výkonu trestu, se mu ulevilo;
úvahy nalézacího soudu považoval za nejasné a nepřezkoumatelné; soudem nebyly
akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování atd. Na případ, kdy obviněný v
dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již
uplatněny v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, pamatuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, že uvedené námitky lze pod uplatněný
dovolací důvod podřadit].
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že
obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a
nesprávného procesního postupu, lze označit za námitky skutkové a procesní,
nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě
posouzení pravé podstaty dovolacích námitek a v závislosti na tom následný
postup dovolacího soudu byl řešen v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze
formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
11. S ohledem na shora uvedené a charakter námitek uplatněných v
dovolání musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně
opřel o shora uvedený dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp.
prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], ovšem jím namítané vady pod
tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí
hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují
proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale
primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným
procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní
hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru,
že předmětný trestný čin nespáchal. Obviněný se snaží dovolací soud přesvědčit,
že závěry nižších soudů jsou nesprávné, neboť stručně řečeno, v době, kdy měl
nastoupit výkon trestu odnětí svobody, existoval na jeho straně závažný důvod
nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody – špatný zdravotní stav, ev. očekával
pozitivní rozhodnutí o své žádosti o odklad výkonu trestu. Takto formulované
dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu.
12. K přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, považuje
Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo maří výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na
výzvu soudu trest odnětí svobody.
13. Z důkazů založených ve spise je nezpochybnitelné, že obviněný si
vyzvedl výzvu Okresního soudu v Bruntále k nástupu výkonu trestu odnětí svobody
dne 7. 8. 2019. Z téhož dne je také lékařské potvrzení o pracovní
neschopnosti, vystavené mu z důvodu změny zdravotního stavu, spočívající v
bolesti jeho zad. Dne 8. 8. 2019 byla Okresnímu soudu v Bruntále doručena
žádost obviněného o odklad výkonu trestu, která byla zdůvodněna již zmiňovanými
bolestmi zad a potřebou absolvovat potřebná související vyšetření. Okresní soud
v reakci na žádost obviněného tohoto vyzval k okamžitému nástupu výkonu trestu
s výzvou, aby předmětné dokumenty související s jím tvrzeným zdravotním stavem
předložil v příslušné věznici při svém nástupu výkonu trestu. Uvedená výzva
byla obviněnému doručena dne 28. 8. 2019. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný
na předmětnou výzvu nikterak nereagoval, byl soudem prvního stupně vydán příkaz
k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který byl dne 2. 9. 2019
realizován.
14. K tomu, aby obviněný i přes opakovanou výzvu soudu nenastoupil
výkon trestu odnětí svobody, nebyl ovšem soudy nižších stupňů, ani Nejvyšším
soudem - v souvislosti např. s uplatněním práva na spravedlivý proces, shledán
důvod, který by se dal objektivně považovat za „závažný“ (ve smyslu zákonného
ustanovení), a tedy umožňující vyvinění obviněného.
15. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný nerespektoval
výše uvedenou výzvu soudu (doručenou dne 28. 8. 2019, již druhou v pořadí) s
argumentem akutního virového onemocnění. V této souvislosti je třeba zmínit,
jak již správně konstatovaly soudy nižších stupňů, že obviněný neměl k tomuto
svému tvrzení žádný doklad. Níže uvedené skutečnosti vzbuzují důvodné
pochybnosti o pravdivosti argumentace obviněného o akutním virovém onemocnění,
když při návštěvě lékaře uváděl neurologické potíže, a proto mu také byla
vystavena pracovní neschopnost. Jakkoli se obviněný snažil a snaží přesvědčit
nižší soudy i soud dovolací o závažnosti svého zdravotního stavu, který mu
bránil v nástupu výkonu trestu odnětí svobody, musí Nejvyšší soud, s ohledem na
již shora uvedené, ale i s ohledem na níže uvedené skutečnosti uvést, že
obviněným uplatněnou argumentaci je nutno posuzovat jako účelovou. Lze
konstatovat, že obviněnému byla vystavena pracovní neschopnost časově se
kryjící s nástupem výkonu trestu, byl-li však zdravotní stav obviněného tak
neuspokojivý, jak nyní tvrdí, jak je možné, že nyní argumentuje virovým
onemocněním, které mu bránilo v nástupu výkonu trestu odnětí svobody, avšak ve
své žádosti o odklad nástupu trestu uváděl zablokovaná záda a v té souvislosti
nutnost podstoupit nezbytná vyšetření. Obviněný v rámci své argumentace patrně
přehlédl, že se měl 14. 8. 2019 dostavit k plánované kontrole, avšak od
uvedeného dne (myšleno dne, kdy mu byla vystavena pracovní neschopnost) s
lékařem nekomunikoval, a proto bylo jeho jednání posouzeno jako porušení
léčebného režimu a pracovní neschopnost mu byla ukončena. Soud prvního stupně
ve svém odůvodnění rovněž konstatoval snahu obviněného vyhnout se doručení
opakované výzvy tohoto soudu k nástupu obviněného do výkonu trestu odnětí
svobody, jakož i skutečnost, že soudu prvního stupně telefonicky sdělil, že až
do 16. 8. 2019 bude na dovolené. Při realizaci jeho dodání do výkonu trestu
odnětí svobody byl obviněný zastižen při venčení jeho psa, aniž by dovolatel
vykazoval jakékoliv známky akutního infekčního virového onemocnění, provázené
vysokými horečkami, jak uvedl ve svém dovolání.
16. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ze všech uvedených okolností je
zcela zřejmé, že nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody obviněným mělo
povahu maření výkonu soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1
písm. f) tr. zákoníku. S ohledem na svá předchozí odsouzení lze stěží
akceptovat tvrzení obviněného, že očekával pozitivní rozhodnutí soudu o své
žádosti o odklad nástupu trestu odnětí svobody.
17. K další námitce obviněného ohledně nezohlednění jeho doplnění
odvolání soudem druhého stupně při svém rozhodování, musí Nejvyšší soud uvést,
že v době rozhodování odvolacího soudu tento neměl v trestním spisu k dispozici
podání, kterým obviněný doplnil odůvodnění svého odvolání. Pokud tedy za této
situace Krajský soud v Ostravě rozhodl, a to výhradně na základě obsahu
odvolání dostupného v daném okamžiku v trestním spisu, lze stěží k uvedenému
okamžiku odvolacímu soudu vytýkat, že k takovému doplnění nepřihlédl. V reakci
na uvedenou situaci je potřebné zmínit některá teoretická východiska, ze
kterých na druhou stranu vyplývá, že nedostatky v organizaci soudnictví nemohou
být kladeny k tíži obviněnému. Současně však nelze opomíjet ani skutečnost, že
zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před
obecnými soudy, který ačkoliv byl řádně poučen o svých procesních právech,
včasné uplatnění těchto práv zanedbal. To platí i v případech, kdy nedostatek
procesní aktivity či obezřetnosti spočívá na straně obviněného (advokáta),
jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil, a který za řádný výkon
převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá. Obhájce
je podle § 41 odst. 1 tr. ř., m. j. povinen poskytovat obviněnému potřebnou
právní pomoc a účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů
obhajoby uvedených v zákoně. Podle § 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta. K tomu, aby mohl plně dostát těmto
svým povinnostem, je také nutno dbát potřebné procesní obezřetnosti a
organizovat svoji činnost tak, aby práva a oprávněné zájmy klienta nebyly
ohroženy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo
925/2017). Zde lze rovněž zmínit zásadu „vigilantibus iuria scripta sunt –
práva náleží bdělým“ (viz též I. ÚS 631/05). V této souvislosti a v reakci na
argumentaci obviněného, že to byly pouze soudy, které odpovídají za to, že
nebylo reagováno na jím (myšleno obviněným) doplněné odvolání lze pak dodat, že
odvolání musí být odůvodněno zásadně již ve lhůtě stanovené k jeho podání. V
odvolání musí být předně vymezeny výroky napadeného rozsudku, musí z něj být
zřejmé, zda je napadán výrok o vině, případně který z více výroků, výrok o
trestu, výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání
bezdůvodného obohacení nebo výrok o ochranném opatření. Zákon ovšem na rozdíl
od dovolání (§ 265f odst. 2) a stížnosti pro porušení zákona (§ 267 odst. 2)
výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně
napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (§ 248), resp. lhůty
stanovené k odstraňování vad odvolání (§ 251 odst. 1, 2). Zejména s poukazem na
tento argument se proto dovozuje, že není vyloučeno výjimečně doplňovat
odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání (rozh. č. 36/2004, s. 280 Sb. rozh. tr.), jakkoli jde o postup, který komplikuje rozhodování odvolacích soudů
a oslabuje význam dodržování obsahových náležitostí odvolání, včetně jeho
odůvodnění.
Uvedený závěr připouštějící modifikaci podaného odvolání vyplývá
též z jiné povahy odvolacího řízení, než je řízení o zmíněných mimořádných
opravných prostředcích. Odvolací řízení je totiž řízením o řádném opravném
prostředku podaném proti dosud nepravomocnému rozsudku, v němž lze uplatňovat
tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy (§ 249 odst. 3), předpokládá se zde
širší rozsah dokazování (§ 263 odst. 6, 7) a rovněž způsob rozhodování
odvolacího soudu (zejména v důsledku posíleného apelačního principu
vyplývajícího z ustanovení § 259 odst. 1 a 3) nasvědčuje tomuto závěru. Dodatečným doplňováním odvolání by však neměli odvolatelé obcházet zákonná
ustanovení o povinnosti odůvodnit odvolání ve lhůtě k jeho podání, resp. v
další lhůtě stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně. Jinak by nebylo
možné respektovat základní zásadu vymezující obsah a rozsah přezkumné
povinnosti odvolacího soudu, která spočívá ve vázanosti odvolacího soudu
rozsahem a důvody podaného odvolání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II a
III, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 249, zejména s. 2988 -
2997). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k teoretickým úvahám
ohledně podaného doplňku odvolání.
18. V předmětné trestní věci je však podstatné zjištění, že soudy
nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal účelově ve snaze vyhnout se
nástupu trestu odnětí svobody, což lze dovodit mj. z toho, že uváděl různé
důvody, pro které nemohl nastoupit výkon trestu – jednak horečku a virové
onemocnění; před tím však to měly být problémy se zády a nutnost dalšího
vyšetření, ke kterému se však nedostavil; soudu v té době telefonicky sdělil,
že do 16. 8. 2019 bude na dovolené, což vše jsou skutečnosti, které zásadně
nejen zpochybňují, ale i vyvrací argumentaci obviněného a neuspokojivém jeho
zdravotním stavu, když navíc 28. 8. 2019 mu byla doručena výzva k nástupu
trestu, a to ihned, a on (myšleno obviněný), s ohledem na svůj nedobrý
zdravotní stav (jak sám uváděl), výkon trestu odnětí svobody nenastoupil až do
2. 9. 2019, ale na druhou stranu, jak musí poznamenat Nejvyšší soud, mu tento
nedobrý zdravotní stav nebránil v tom, aby dne 2. 9. 2019 venčil psa, aniž by u
obviněného byly registrovány jakékoli příznaky virového onemocnění a horečky.
Skutkové zjištění soudů s ohledem na shora uvedené skutečnosti, které našly
odezvu v odůvodnění rozhodnutí nižších stupňů při hodnocení důkazů, mohou stěží
následně změnit hodnocení důkazů ve prospěch obviněného s pouhým odkazem na
špatný jeho zdravotní stav. Tyto závěry nemůže ovlivnit ani návrh na výslech
obviněným navržených svědků s odkazem na opomenuté důkazy, když z odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu (viz bod 8) je nezpochybnitelné, že k otázce
dalšího dokazování se nalézací soud dostatečným způsobem vyjádřil.
19. V návaznosti na teoretická východiska k otázce doplněného odvolání
(viz bod 17), které sice soudu bylo doručeno včas, ale senát rozhodující o
odvolání obviněného toto neměl k dispozici, považuje Nejvyšší soud za prvořadé
uvést, že obviněný nejen v tomto doplňku odvolání, ale také ve svém dovolání
poukazoval na neúplná skutková zjištění a dožadoval se jejich doplnění formou
provedení výslechu dalších svědků, a dále zpochybnil postup soudu prvního
stupně. Je tedy nezpochybnitelné, že v daném případě obviněný neuvedl v tomto
doplňku odvolání žádnou konkrétní (novou) námitku, která by byla způsobilá
ovlivnit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti lze
zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3967/17, I. ÚS 494/15 ve
kterých Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se
soudy nevypořádaly s konkrétními námitkami v řádně doručených dodatečných
odůvodněních opravných prostředků, které přitom byly způsobilé ovlivnit jejich
rozhodnutí. V předmětné trestní věci však k situaci popsané ve shora uvedených
rozhodnutích Ústavního soudu nedošlo, jak je zřejmé ze skutečností výše
popsaných, neboť argumentace obviněného uplatněná v doplněném odvolání, nejenže
neobsahovala konkrétní námitky způsobilé ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu,
ale ani sama povaha obecně formulovaných námitek nemohla po materiální stránce
změnit skutkové závěry o vině obviněného (viz bod 17). Správně rovněž odvolací
soud v odůvodnění svého usnesení zmínil, že obviněný s ohledem na své předchozí
pobyty ve výkonu trestu odnětí svobody byl velmi dobře obeznámen s postupem
následujícím po právní moci rozhodnutí, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody.
20. Nejvyšší soud shledává nutným závěrem zdůraznit, že soudy nižších
stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti jejich skutkových zjištění
nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu,
který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí
jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení
důkazů.
21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již
soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze
dospět k závěru, že by odvolací soud své rozhodnutí řádně, logicky a
přesvědčivě nezdůvodnil a toto vykazovalo znaky libovůle při hodnocení důkazů,
za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě soudy vypořádaly (např. soud
prvního stupně s návrhy na doplnění dokazování viz bod 8 rozsudku atd.) s
námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s
již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také
z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání)
odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se
při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v
souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu
opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá
právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [viz též bod
21].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu