6 Tdo 124/2025

6 Tdo 124/2025-804

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 10 To 198/2024-719, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 43/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. 16 T 43/2023-672, byl obviněný D. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

20. září 2021 v 01:30 hodin na km 12,2 dálnice D1, v katastru obce XY, ve směru jízdy na Brno, okres Praha-XY, řídil osobní automobil Mazda RX8, RZ XY, přičemž porušil povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že vozidlo řídil vědomě poté, co před jízdou požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a rozborem jeho krve odebrané téhož dne v 03:01 hodin byla stanovena hodnota 1,80 ‰ alkoholu v krvi, tedy řídil vozidlo s vědomím toho, že se nachází ve stavu, ve kterém není schopen zvládnout bezpečné řízení motorového vozidla a že jeho případné řidičské selhání na dálnici, kde se vozidla pohybují ve vysokých rychlostech, může způsobit závažné následky na majetku či zdraví jiných osob, nedbal potřebné opatrnosti, vjel vpravo na krajnici, kde narazil do krajových ocelových svodidel, následně do betonových svodidel a započal levotočivý smyk vozidla, které se otočilo a zůstalo stát přední částí vozidla proti směru jízdy v prostředním jízdním pruhu dálnice, vytvořil tak na dálnici za tmy pro ostatní účastníky silničního provozu neosvětlenou překážku, do které narazil osobní automobil Škoda Superb, RZ XY, jež v prostředním jízdním pruhu řídil J. K., narozený XY, rychlostí 129-143 km/h, který ve vozidle nebyl připoután bezpečnostním pásem, kteréžto skutečnosti přispěly významnou měrou k tomu, že při nárazu vozidel poškozený utrpěl mj. mnohočetné zlomeniny kostí lebky a obličeje, mnohočetné zlomeniny žeber, poranění krční páteře, otevřenou zlomeninu dolního konce holenní kosti s následnou infekcí a amputací nohy ve stehně, srdeční zástavu s úspěšnou resuscitací, mechanické a hypoxické poškození mozku a ochrnutí na všechny čtyři končetiny, v důsledku čehož do současné doby nenabyl vědomí a nachází se ve stavu těžkého bezvědomí typu vigilní kóma, dále došlo k usmrcení fenky výmarského ohaře převážené ve vozidle Mazda RX8, jejímž majitelem byl J. H., narozený XY, a ke vzniku škody poškozením svodidel na dálnici společnosti Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 659 93 390, ve výši 129 712 Kč a škody na vozidle Škoda Superb ve výši 55 000 Kč společnosti DGW s.r.o., IČO 014 49 109.

2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních obviněného a poškozeného J. K. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 8. 2024, č. j. 10 To 198/2024-719, jímž je obě zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

4. Z hlediska úplnosti je vhodné dodat, že označená rozhodnutí jsou v pořadí druhými rozhodnutími soudů nižších stupňů, neboť jejich vydání předcházel rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2023, č. j. 16 T 43/2023-360, kterým byl obviněný shledán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jenž byl na podkladě odvolání obviněného a poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2023, č. j. 10 To 175/2023-525, s tím, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vratislava Vlčka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

6. Obviněný předně obšírně zopakoval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a svého řádného opravného prostředku. Následně k dovolacímu důvodu podle písm. g) uvedl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nalézacím ani odvolacím soudem nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická biomechanika, za účelem zjištění, zda by poškozenému v případě, že by byl připoután bezpečnostním pásem, vůbec vznikla těžká újma na zdraví.

7. Dovolatel připomenul, že znalci přibraní soudem prvního stupně předmětnou otázku nezodpověděli s tvrzením, že spadá do působnosti znalce v daném oboru. Zároveň připustili, že pokud by byl poškozený ve vozidle připoután, bylo by nanejvýše možno uvažovat o zlomenině dolní končetiny. Potom zůstává otázka, zda by k takovéto zlomenině došlo při nižší rychlosti vozidla poškozeného. Podle obviněného proto nelze vyloučit, že připoutaný řidič by v případě nárazu v nižší rychlosti nutně nemusel utrpět ani těžkou újmu na zdraví. Soud prvního stupně přesto dospěl k závěru, že vyjádření znalců postačuje, a zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování. Obviněný proto namítá, že ani po doplněném dokazování (pozn. soudem prvního stupně při novém projednání po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem) nebyl zjištěn skutkový stav věci v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro závěr soudu o tom, že způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného lze přičítat též obviněnému a nikoli výlučně poškozenému z důvodu hrubého porušení povinností.

8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. h) dovolatel shledává

nesprávné právní posouzení jednání jako jediného skutku, jímž byly naplněny znaky skutkových podstat dvou trestných činů. Nesprávná je podle něj úvaha odvolacího soudu, že obviněný zaviněně vytvořil nečekanou a obtížně zpozorovatelnou překážku na dálnici a toto jeho jednání bylo zásadní příčinou toho, že poškozený do odstaveného vozidla narazil.

9. O jednočinný souběh, resp. jediný skutek, by se podle obviněného jednalo, pokud by v důsledku jeho jízdy motorovým vozidlem ve stavu vylučujícím způsobilost došlo k jedné či více dopravním nehodám, které by spolu bezprostředně souvisely (např. vozidlo obviněného by narazilo do jiného vozidla nebo jiného předmětu a v důsledku nekontrolovaného pohybu by narazilo do vozidla poškozeného nebo by mu případně vytvořilo bezprostřední překážku, do které by vozidlo poškozeného narazilo), a to při jediném nehodovém ději. V posuzovaném případě byl ovšem nehodový děj, který vyvolal obviněný vlivem své opilosti, ukončen tím, že vozidlo MAZDA zůstalo stát v prostředním pruhu dálnice, kde jej objelo několik vozidel, a následně do něho s odstupem necelé minuty narazilo vozidlo řízené poškozeným.

10. Objektem přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky není zájem na ochraně jiných účastníků silničního provozu, kteří sami porušují pravidla silničního provozu. Následek v podobě těžké újmy na zdraví tedy nelze spatřovat v porušení objektu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, ale pouze (v daném případě) v současném porušení objektu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. K porušení těchto individuálních objektů pak musí dojít jednáním pachatele popsaným ve skutkové podstatě toho kterého přečinu. Jednání obviněného, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku však zcela chybí. I kdyby však takové relevantní jednání ze strany obviněného mělo být shledáno, mezi ním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného není dána příčinná souvislost, protože ke zraněním poškozeného, která mají charakter těžké újmy, došlo výlučně zaviněním poškozeného.

11. Podle obviněného nelze považovat příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem za nepřerušenou v případech, kdy vlastní jednání pachatele spočívající v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost je již ukončeno a posuzovaný následek způsobí výlučně jiná příčina sama o sobě – protiprávní jednání jiné osoby. Jednání poškozeného je tak samostatným a izolovaným protiprávním jednáním, jež bezprostředně nenavazuje na jednání obviněného. Ve vztahu k subjektivní stránce nelze po pachateli přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky požadovat, aby si představoval, byť v hrubých rysech, jako možný takový vývoj příčinného vztahu, při kterém do jeho nepojízdného vozidla po dopravní nehodě narazí jiný řidič, který za snížené viditelnosti pojede nepřiměřenou rychlostí a nepřipoutaný bezpečnostním pásem.

12. Obviněný považuje za nesprávný závěr, že pokud by svým zaviněním nevytvořil překážku, poškozený by i při vyšší rychlosti své jízdy a bez použití bezpečnostních pásů inkriminovaný úsek bezpečně projel. Soudy totiž nesprávně nepřihlédly k tomu, že jeho jednání pod vlivem opilosti se vyčerpalo v důsledku ustálení nehodového děje, který vyvolal, a že poškozený porušil řadu povinností. Obviněný nesouhlasí, že mu muselo být zřejmé, že na dálnici není běžně dodržována povinnost podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Má za to, že uvedená povinnost platí bez výjimky na všech pozemních komunikacích. Za nesprávnou považuje i úvahu odvolacího soudu, že aby poškozený stačil před vozidlem obviněného zastavit, musel jet rychlostí do 60 km/h, přičemž podle § 35 odst. 1 zákona o silničním provozu je na dálnici dovolen jen provoz motorových vozidel a jízdních souprav, jejichž konstrukční rychlost není nižší než 80 km/hod. Jednak předmětné zákonné omezení neznamená, že by tato vozidla musela po celou dobu jízdy dosahovat rychlosti 80 km/h, a jednak lze ve vztahu k poškozenému určitě uvažovat o přiměřené rychlosti přesahující 100 km/h, při které by za předpokladu, že by byl připoután, nedošlo ke vzniku těžké újmy.

13. Obviněný má za to, že je třeba rozlišovat mezi způsobením překážky v provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 45 a způsobením dopravní nehody ve smyslu § 47 zákona o silničním provozu. Zaprvé svým jednáním nezpůsobil překážku provozu na pozemních komunikacích podle § 45, resp. neporušil žádnou právní povinnost, v jejímž důsledku by taková překážka vznikla, a neměl z tohoto důvodu povinnost tuto překážku odstranit, resp. označit (např. osvětlit). Povinnosti stanovené § 47 odst. 2, 3 nestihnul splnit, neboť k nárazu vozidla poškozeného do jeho vozidla došlo v časovém horizontu zhruba 31 až 48 vteřin. Dospěl proto k závěru, že mu nelze klást za vinu, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že vytvořil na dálnici za tmy pro ostatní účastníky silničního provozu neosvětlenou překážku.

14. Uzavřel proto, že ve věci se jedná o dvě dopravní nehody (dva skutky), jež byly způsobeny dvěma různými protiprávními jednáními, přičemž jeho jednání naplňuje pouze znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli též znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jež naopak naplňuje jednání poškozeného. V tomto ohledu spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, na nesprávném právním posouzení skutku, a je tak dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 10 To 198/2024-719, v rozsahu, v jakém bylo tímto rozhodnutím zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 4. 2024, č. j. 16 T 43/2023-672, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v něm obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem a kterou shrnul ve svém odvolání – částečně je text dovolání téměř doslovně shodný. S těmito námitkami se proto soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce připustil, že některým z argumentů dovolatele lze přiznat racionální základ, nakonec se však po uvážení celé věci plně ztotožnil s argumentací soudů a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.

17. K námitce opomenutého důkazu ve formě biomechanického posudku předeslal, že specializací „biomechanika při městských a silničních nehodách“

disponoval již znalec Vémola, které ve věci dovolatele podal společný znalecký posudek z oboru dopravy. Nicméně tento znalec v odpovědi na otázky č. 5 a 6 na str. 105 společného znaleckého posudku odmítl spekulovat o tom, jaká zranění by poškozený utrpěl, pokud by byl připoutaný. S tím, že k takovému posouzení je třeba specializace biomechanika. Právě takový důkazní návrh následně učinil dovolatelův obhájce v samotném závěru hlavního líčení. Jeho odmítnutí odůvodnil soud v bodě 12. svého rozsudku tím, že pro posouzení věci není nezbytné blíže zkoumat „zpřesnění možných následků při odlišných skutkových okolnostech“ a postačí obecné zjištění, že následky na zdraví poškozeného by byly nižší, pokud by jel pomaleji a použil bezpečnostní pás. Odmítnutí důkazního návrhu bylo tedy odůvodněno jeho nadbytečností. Ani neužití záchranných pásů ani zjištěná rychlost vozidla poškozeného totiž nebyly okolnostmi, které měly zásadní význam pro právní posouzení dovolatelova skutku.

18. Významem užití záchranných pásů poškozeným se komplexně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, podle něhož „Jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, bez něhož by došlo pouze k mírnějšímu následku, toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje.“.

19. Ústavní soud připomněl předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že otázka nepřipoutání poškozeného je irelevantní v případech, v nichž by došlo k právně stejně kvalifikovanému následku, i kdyby by býval byl připoután. Přerušení příčinné souvislosti shledal Nejvyšší soud pouze v případě spíše mírnější kolize způsobené z nepozornosti nedobrzděním za pomalejším vozidlem na dálnici, a to s ohledem na specifické skutkové okolnosti (usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012). Povinností každého řidiče je předpokládat, že v jiných vozidlech účastnících se provozu na pozemních komunikacích se mohou vyskytovat osoby, které nejsou připoutány bezpečnostním pásem, aniž by se tím dopouštěly protiprávního jednání, a tedy lze mu přičítat i těžší následek v důsledku nepřipoutání se osoby druhého vozidla, s nímž pachatel kolidoval při dopravní nehodě, kterou sám zavinil.

20. Státní zástupce citoval další judikaturu, z níž plyne závěr ještě přísnější, než jaký byl učiněn ve věci dovolatele. Ve věci dovolatele bylo již ze samotné destrukce jeho vozidla i z vyjádření znalců zřejmé, že předmětným nárazem by byl poškozený zraněn i při použití záchranných pásů. Podrobné zkoumání hypotetických následků pro případ připoutání poškozeného by proto podle citované judikatury nemohlo mít vliv na právní posouzení skutku. Zvláště když bylo spoluzavinění poškozeného již zohledněno zmírněním právní kvalifikace přečinu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nikoliv podle odst. 2 citovaného ustanovení obsahujícího porušení důležité povinnosti.

21. Podstatným argumentem dovolatele bylo, že podle skutkových zjištění jel poškozený rychlostí 136 km/h, což byla rychlost nejenom vyšší než povolená, nýbrž i neodpovídající dosvitu jeho světlometů. Podle judikatury Nejvyššího soudu je situace při použití potkávacích světel vozidlem na části neosvětlené dopravní komunikace, kde se takový řidič nachází sám, z pohledu rozhledu řidiče, kvalitativně jiná než při jejich použití za tmy na dálnici, kde se běžně pohybuje více účastníků silničního provozu, přičemž dochází ke kolektivnímu osvětlení takové dopravní komunikace. Rozhled je pak dán nepřerušeným proudem vpředu jedoucích vozidel. Pouze vozidlo na dálnici v noci osamělé musí zpomalit na dohled vlastních světlometů a pohybovat se rychlostí podle toho, zda může užít dálkových či tlumených světel.

22. Pokud poškozený předjížděl kamion brzdící při míjení vraku dovolatelova vozidla, pochybil nikoliv tím, že by jel rychleji, než by odpovídalo dosvitu jeho tlumených světlometů, nýbrž tím, že v této rychlosti z osvětlené řady vozidel vyjel a výhod kolektivního osvětlení se tím zbavil. Případně, že si ve svitu světel vpravo jedoucích kamionů nevšiml onoho v prostředním pruhu stojícího vraku. Uvedené úvahy odpovídají závěru soudů, že poškozený své zranění spoluzavinil, nikoliv však způsobem, který by zcela vyvinil dovolatele.

23. Dalším argumentem dovolatele je tvrzení, že se jednalo o dvě nehody, které měly být samostatně právně posouzeny, vše se závěrem, že dovolatel odpovídá pouze za způsobení nehody pod vlivem alkoholu, nikoliv již za těžké zranění poškozeného při nehodě druhé. S otázkou příčinné souvislosti mezi nehodou dovolatele a zraněním poškozeného se vcelku logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal již soud prvního stupně v odstavcích 16–18 svého rozsudku. Soud odvolací tuto argumentaci doplnil v bodě 18. svého usnesení. Se závěrem, že byť je obvykle považován za viníka řidič, který do již havarovaného vozidla narazil, v případě předmětné věci je třeba přihlédnout k tomu, že k události došlo na mimořádně frekventované dálnici v noci a že příčinou prvotní nehody byla neschopnost dovolatele ovládat své vozidlo v důsledku požití alkoholu.

24. Jednání dovolatele bylo typickým počátkem možné hromadné nehody – řetězové srážky. Při takových nehodách viník prvotní nehody odpovídá za střety po jeho nehodě bezprostředně následující, nikoliv za střet x-tého vozidla, které po dvou hodinách na konci kolony narazí do vozidla hasičů nebo policistů. V podmínkách provozu na české D1 platí, že čím déle prvotní nehoda trvá, tím více se stává zřetelnější pro další a další přijíždějící řidiče. Nelze stanovit žádné striktní pravidlo, že od „dvacáté sekundy“ nebo od „pátého vozidla“ se odpovědnost za další nehodu přesouvá na řidiče přijíždějící. Rozhodné je vyhodnocení míry neopatrnosti nově přijíždějících v každé konkrétní věci se všemi jejími zvláštnostmi. Prvotní nehoda se v souladu s tím stává stále menší a menší příčinou všech nehod následujících. A záhy tím nastává obvyklá situace zmíněná odvolacím soudem. Totiž, že za viníky dalších nehod jsou pak považováni již jen nově přijíždějící řidiči, kteří do dříve havarovaných vozidel sami narážejí.

25. Do této fáze však předmětný skutek nedospěl. K řetězové nehodě nedošlo a vozidlu dovolatele se před příjezdem poškozeného ani nikdo panicky nevyhýbal. Známky předchozí nehody byly pro poškozeného téměř nerozpoznatelné – vrak dovolatelova vozidla se nanejvýš mohl mihnout ve světlometech brzdícího kamionu. Jednání poškozeného se proto z trestněprávního hlediska nestalo jedinou příčinou škodlivého následku. Rozhodujícím kritériem tedy nebylo dovolatelovo řízení pod vlivem alkoholu, jak dovolatel soudí v bodě 69. svého dovolání, nýbrž jím náhle vytvořená překážka. Tu v daném raném stadiu jen stěží mohl předpokládat běžný řidič, jak podrobně vysvětlily soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

26. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

28. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

29. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

30. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že v obsáhlejším mimořádném opravném prostředku obviněného jsou ve značném rozsahu vzneseny shodné námitky, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, na něž tyto v dostatečném rozsahu reagovaly ve svých rozhodnutích. Ve shodě s ním lze učinit poznatek, že podstatou dovolání je nesouhlas obviněného se závěrem soudů, že (1) svým jednáním přivodil poškozenému zranění, které vykazuje podobu těžké újmy na zdraví, a že (2) skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku je nezbytné posoudit jako jeden skutek (a nikoli dva skutky). Na podkladě svého hodnocení proto tvrdí, že soudy pochybily, pokud · nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky, · ho uznaly vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, · odvolací soud jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř.

31. Námitky obviněného lze formálně podřadit pod jím uplatněné důvody dovolání, nelze jim však přiznat důvodnost.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

33. Nejvyšší soud i s přihlédnutím k právě uvedenému necítí potřebu zaujímat stanovisko k první a druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, neboť o ně se obviněný ve svém dovolání neopřel a v jeho odůvodnění ani nejsou obsaženy výhrady, které by svědčily o tom, že a) vymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem, či b) který důkaz, o něž se soudy nižších stupňů opřely při konstrukci svých skutkových zjištění, považuje za procesně neúčinný.

34. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) dostačuje uvést, že soudy neopomenuly ve svých rozhodnutích vyložit, z jakého důvodu důkaznímu návrhu obviněného nevyhověly. Jak soud prvního stupně (bod 12. odůvodnění rozsudku), tak soud odvolací (bod 18. odůvodnění usnesení) zjevně vyšly z toho, že provedení dalšího dokazování není nezbytné pro řešení otázky viny obviněného (pro otázku právní kvalifikace skutku) a že již realizované (soudem prvního stupně v řízení po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku doplněné) dokazování jim umožňuje zjištění skutkového stavu ve smyslu požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně konkrétně uvedl, že „zpřesnění možných následků při odlišných skutkových okolnostech je pro posouzení věci nadbytečné“, odvolací soud k tomu dodal, že „bližší objasnění otázky, jak závažná zranění by poškozený utrpěl, pokud by připoután byl, již zřejmě není možné (v tomto směru lze odkázat na výpověď prof. Hirta v hlavním líčení dne 22. 4. 2024)“.

35. Skutková zjištění, která soud prvního stupně – v návaznosti na dokazování provedené po zrušení jeho prvního odsuzujícího rozsudku ze dne 24. 4. 2023, č. j. 16 T 43/2023-360, usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2023, č. j. 10 To 175/2023-525 – vyjádřil ve svém druhém rozsudku a která odůvodnila příznivější právní kvalifikaci skutku dovolatele, odpovídají jeho výsledkům a jsou jejich logickým vyústěním. Úvaha obviněného, že další dokazování by bylo způsobilé přinést závěr, že mu nelze klást za vinu způsobení těžké újmy na zdraví, není případná (viz dále část IV./2.). Aniž by to přesvědčivě zdůvodnil (odkaz na odborný závěr znalce učiněný v jiné věci takto hodnotit nelze), a to s vazbou na právní závěry vyslovené v dále odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, která se odpovědností pachatele za následek vzniklý v rozsahu skutečně nastalém, tj. závažnější (byť právě v důsledku spoluzavinění v dopravním prostředku nepřipoutaného poškozeného), dovozuje, že o vzniku následku typu těžké újmy na zdraví, za který by měl nést trestní odpovědnost, v případě dodržení dopravních předpisů poškozeným vznikají důvodné obavy.

36. Obviněný v návaznosti na to, že se znalci, kteří zpracovali společný znalecký posudek (prof. Miroslav Hirt, CSc., a doc. Ing. Aleš Vémola, Ph.D, dr. h. c.), odmítli vyjádřit k dotazu, jaké zdravotní následky by nastaly u připoutaného poškozeného při zjištěné a rovněž nižších rychlostech jeho vozidla, nastiňuje možnost, že v takovém případě by bylo lze počítat jen se zdravotním následkem v podobě lehké újmy na zdraví poškozeného, tj. s ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom však pomíjí fakt, že i v takových případech by bylo nezbytné očekávat komplex vážnějších poranění poškozeného, včetně některých, která u něj nastala. Byť se to obviněný snaží rozvolnit (odkaz na vyjádření znalce obhajoby o odlišném hmotnostním charakteru vozidla BMW v porovnání např. s kamionem), jím havarované vozidlo stále představovalo překážku bránící jiným účastníkům silničního provozu v průjezdu středním pruhem dálnice a z tohoto hlediska (při uvážení rychlosti vozidel se tu pohybujících) bylo jednoznačně objektem způsobilým (v důsledku svého mechanického působení i ve statickém stavu) přivodit takovému účastníku, který v daném jízdním pruhu jel a nebyl schopen na ni reagovat, závažná zranění.

37. Obviněný sám ve svém dovolání zmiňuje ty odborné závěry znalců, které učinili stran zranění, jež by u poškozeného nastala i v případě jeho připoutání bezpečnostními pásy (konkrétně zlomenina dolní končetiny), následně však dovozuje, že tato by nemusela nastat, pokud by obviněný jel jinou (nižší) rychlostí, aniž by však jednoznačně uvedl, jaká rychlost by to měla být (zmiňuje i rychlost 100 km/h), to vše při odmítnutí závěrů soudů, které stran jízdy po dálnici učinily.

38. Argumentace, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží potřebu provedení dalšího dokazování odůvodnit, však nemůže naplněnost této varianty uplatněného dovolacího důvodu opodstatnit. Výsledky, které by z provedeného dokazování případně mohly vzejít (obviněným požadovaná konkretizace menších zdravotních následků), totiž nejsou způsobilé zpochybnit správnost právní kvalifikace skutku (viz níže). Přitom závěr o nedůvodnosti zamítnutí důkazního návrhu (tj. o naplněnosti této varianty dovolacího důvodu) lze učinit jen za takového stavu, pokud je možno dospět k poznatku, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vystavěná soudy na podkladě jimi provedených důkazů, mohou být navrženým důkazem důvodně zpochybněna. Jinak vyjádřeno, navržený důkaz musí mít způsobilost ke zvrácení dosud učiněných skutkových zjištění, jež se staly základem pro hmotněprávní subsumpci zjištěného skutku pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, resp. musí mít potenciál k jejich úpravě do podoby, která by vedla k jinému závěru o vině. S ohledem na dále uvedené však dovolací soud takový poznatek neučinil.

39. Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl ke zjištění, že dosavadní dokazování bylo soudy nižších stupňů provedeno v rozsahu umožňujícím jim správné rozhodnutí o vině dovolatele, neboť v souladu s dosavadní judikaturou ve svých rozhodnutích ve prospěch obviněného zohlednily spoluzavinění poškozeného · jak při svých skutkových zjištěních – poukazem na to, že rozsah skutečně nastalého následku na zdraví poškozeného významně ovlivnilo toto jeho spoluzavinění, zejména nepřipoutání se bezpečnostními pásy vozidla, · tak při právním posouzení skutku vypuštěním právní kvalifikace podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tedy vše, co k čemu je namístě ve prospěch obviněného v rovině viny přihlédnout (viz dále).

40. Protože v této rovině (viny) k dalšímu zohlednění spoluzavinění poškozeného nenastává důvod (viz dále), je třeba postup soudů, spočívající v odmítnutí dalšího dokazování jako nepotřebného pro jejich rozhodnutí, považovat za zákonu odpovídající. To vše i při uvážení způsobu jejich rozhodnutí o nárocích uplatněných vůči obviněnému poškozenými. Byli-li tito se svými nároky soudy odkázání podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, nevznikla potřeba provádět dokazování směrem, který při uplatnění důkazního návrhu prezentoval obviněný, ani z hlediska výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.

41. Vadou, jejíž podstatou je to, že neprovedení navrženého důkazu nebylo vůbec zdůvodněno, či že se tak stalo nedůvodně, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, resp. ani rozsudek soudu prvního stupně, zatíženy nejsou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě proto není naplněn. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) mělo podle obviněného dojít tím, že byl shledán viníkem dopravní nehody v rozsahu vymezeném napadenými rozhodnutími, tedy i stran zavinění střetu jím havarovaného vozidla s vozidlem poškozeného. Obviněný nadále odmítá přijetí závěrů, které v této souvislosti učinily soudy nižších stupňů a setrvává na své obhajobě, jejíž podstatou je přiznání odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odmítnutí trestní odpovědnosti za přivození zranění poškozenému J. K. Podle jeho mínění je třeba srážku vozidel klást za vinu výlučně poškozenému, a to z důvodů jím (dovolatelem) vyložených.

43. Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby se při právním posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně odchýlil od závěrů, které učinily soudy nižších stupňů. Zjištění, k němuž na podkladě provedeného dokazování dospěly, tj. zejména · blízká časová souvislost mezi havárií samotného obviněného (tj. i v důsledku požitého alkoholu nezvládnutého řízení vedoucího k nárazu jím řízeného vozidla do svodidel) a od ní vzešlého „zatarasení“ středního jízdního pruhu dálnice neosvětleným havarovaným vozidlem a · z ní pramenící neschopnosti poškozeného reagovat způsobem, jež by vedl k zabránění střetu jím (v tomto jízdním pruhu) řízeného vozidla s havarovaným vozidlem obviněného, odůvodňuje přijetí jejich právního závěru. Tedy závěru, že ve věci posuzované se jedná o jeden skutek de iure, jehož pachatelem je obviněný, a který proto opodstatňuje vyvození jeho trestní odpovědnosti nejen právní kvalifikací, vůči níž se nevymezuje, tj. odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž i trestní odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

44. Pokud obviněným v dovolání opětovně nastolené otázky správně – v reakci na jeho obhajobu či námitky odvolací – zodpověděly a vyřešily již soudy nižších stupňů, což se v posuzované věci stalo, nevystává před dovolacím soudem povinnost opakovaně a detailně reagovat na jeho obsahově shodné dovolací námitky, k nimž se uvedené soudy ve svých rozhodnutích vyslovily. Přes nesouhlasné stanovisko obviněného k řešení těmito soudy zaujatému se dovolací soud se základními myšlenkami jejich právní závěry odůvodňující ztotožňuje, a proto se omezuje jen na následující reakci na námitky dovolatele.

45. Obviněný soudům ve svém dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýká, že věc nesprávně uzavřely, pokud ve výroku popsané skutkové zjištění posoudily jako jeden skutek a v důsledku toho jej uznaly vinným (též) přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli a) není dáno žádné jeho jednání, jímž by došlo k naplnění tohoto zákonného znaku objektivní stránky uvedeného přečinu, b) není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, c) není dáno jeho zavinění tohoto následku.

46. V případě tvrzené absence jednání vychází dovolatel z argumentace, podle níž se mu oprávněně za vinu kladené jednání (jízda s vozidlem při porušení § 5 zákona o silničním provozu) vyčerpalo naražením do svodidel a od něj vzešlého zastavení havarovaného vozidla v prostředním pruhu dálnice. Žádné jednání, které by mělo odůvodnit závěr o možnosti vyslovení jeho viny přečinem podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, údajně rozsudek nevyjadřuje, a to proto, že je třeba důsledně rozlišovat mezi způsobením překážky a způsobením dopravní nehody. Protože způsobil dopravní nehodu, což vyjadřuje kvalifikace skutku podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dovozuje, že mu nelze klást za vinu, že vytvořil neosvětlenou překážku (neboť podle něj překážka nevzniká při dopravní nehodě).

47. Prvně nastolenou otázku (jeden či dva skutky) je třeba řešit na základě zodpovězení toho, zda je možno dovozovat, že k nárazu poškozeného do havarovaného vozidla obviněného došlo v důsledku jeho nedbalosti (z ničeho se nepodává, že by ke střetu vozidel došlo jeho úmyslným jednáním). Podstatou nedbalosti je nezachování určité míry opatrnosti ze strany pachatele posuzované podle kritérií, která stanoví trestní zákon. Kritériem nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

48. Z argumentace odvolacího soudu lze dovodit, že k obsahově stejné námitce obviněného (tj. že kolizi vozidel je třeba přičíst výlučně poškozenému) se z tohoto úhlu pohledu (tzn. hodnocení předvídatelnosti přivození poruchového stavu poškozeným) vyslovil v bodě 18. odůvodnění svého usnesení. V něm poukázal na to, že obviněný „s vozidlem havaroval a zůstal stát ... (pozn. ve středním jízdním pruhu dálnice) … s neosvětleným vozidlem“ a „[v] takové pozici byl pro ostatní účastníky silničního provozu jen velmi obtížně zpozorovatelný“. Zopakoval tedy již své dříve uvedené konstatování (bod 16.), že „neosvětlené vozidlo stojící v noci v prostředním jízdním pruhu dálnice, které je navíc otočeno proti původnímu směru jízdy a pro přijíždějící vozidla tak nejsou viditelné ani v zadní části se nacházející reflexní prvky, je překážkou neočekávanou a velmi obtížně zpozorovatelnou“. Ztotožnil se i s vyhodnocením konkrétní dopravní situace na místě v čase bezprostředně předcházející kolizi vozidel soudem prvního stupně, tedy že hrozící nebezpečí nemuselo poškozenému signalizovat ani to, že „nákladním vozidlům se při průjezdu místem rozsvítila brzdová světla … jel-li poškozený prostředním jízdním pruhem (nehledě na to, že i v běžném provozu je zcela běžné, že nákladní soupravy v průběhu jízdy tzv. přibržďují)“. Odvolací soud poukázal i na bod 20. odůvodnění rozsudku, v němž soud prvního stupně reagoval na námitky obhajoby, že okolo havarovaného vozidla projelo několik vozidel. Oba soudy správně uvedly, že tato vozidla kolem něj projela buď pravým jízdní pruhem (nákladní soupravy) či levým jízdním pruhem (dodávkové vozidlo), které nebyly vůbec (pravý jízdní pruh) či nijak podstatně (levý jízdní pruh) stojícím vozidlem obviněného blokovány. Zjištěný způsob jízdy těchto vozidel tedy nebyl oním faktorem, z něhož by měl poškozený usuzovat na výskyt překážky ve středním pruhu dálnice.

49. Je-li obviněným poukazováno na to, že i sám odvolací soud přiznává, že v případě nárazu vozidla do již havarovaného vozidla je viníkem dopravní nehody shledáván zpravidla řidič přijíždějící, pak je nezbytné zmínit, že odvolací soud svůj závěr vyznívající ve věci dovolatele opačně učinil právě s ohledem na specifikum posuzované věci a výše zmíněné skutečnosti, které svědčí o tom, že vyslovení viny poškozeného je pro absenci okolností, z nichž by šlo dovodit zanedbání jeho opatrnosti ve smyslu výše vyloženém, vyloučeno.

50. Dovolatel sice poukázal na porušení dopravních předpisů i ze strany poškozeného, ty však nevedou k přetržení příčinné souvislostí (k tomu viz dále) a neodůvodňují, aby na jednání, které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině bylo nahlíženo jako na dva samostatné skutky, z nichž za první (tj. nárazu do svodidel a následného zastavení vozidla ve středním jízdním pruhu) by měl odpovídat obviněný a za druhý (střet vozidel a z něj vzešlé následky na zdraví poškozeného a obviněného) poškozený.

51. Doplnit lze, že ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů (a to z důvodů jimi a výše vyloženými) dospěl ve svém vyjádření i státní zástupce. Podle něj nelze stanovit žádné striktní pravidlo vycházející jen z časového limitu (např. 20 s) či pořadí přijíždějícího vozidla, neboť rozhodné je vyhodnocení míry neopatrnosti nově přijíždějících v závislosti na situaci panující v místě nehody. Správná je jeho úvaha, že za vyložených okolností pak „[p]rvotní nehoda se v souladu s tím stává stále menší a menší příčinou všech nehod následujících“. Rovněž jím zmíněné zjištění plynoucí z provedeného dokazování, že k řetězové nehodě nedošlo a před příjezdem poškozeného se vozidlu obviněného nikdo panicky nevyhýbal, podporují závěr soudu, že známky předchozí nehody byly pro poškozeného téměř nerozeznatelné.

52. Absenci jednání dovolatele ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nelze shledávat ani v argumentaci spočívající v tom, že nevytvořil překážku v provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 45 zákona o silničním provozu, nýbrž způsobil dopravní nehodu (v jím přiznávaném rozsahu) ve smyslu § 47 téhož zákona. Podle § 2 ee) zákona o silničním provozu překážkou provozu na pozemních komunikacích je vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, například náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady ve sjízdnosti pozemní komunikace. K tomu, aby určitá věc vytvořila překážku provozu na pozemních komunikacích, postačí alternativně, že může způsobit buď ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, nebo, jeho plynulosti, případně obojí. Pojem možného ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti provozu je třeba chápat tak, že k tomu, aby určitá věc tvořila překážku provozu, postačí, že vzhledem k okolnostem by k ohrožení (tedy možnému, hrozícímu snížení či narušení) bezpečnosti či plynulosti provozu mohlo dojít, nevyžaduje se, aby k němu skutečně docházelo. Bezpečnost provozu může ohrozit překážka především tehdy, nachází-li se v místě, kde je snadno přehlédnutelná, neočekávaná, překáží ve výhledu, účastníci provozu se jí musí vyhýbat rizikovým způsobem. Překážku provozu na pozemních komunikacích může tvořit vozidlo, jehož řidič sice zastavil vozidlo z důvodů nezávislých na jeho vůli, ale učinil tak z důvodu poruchy nebo jiného důvodu trvalejší povahy, který nespočívá v reakci na dopravní situaci vzniklou nezávisle na jeho vůli, např. z důvodu technické závady (srov. Novopacký, D. § 2 písm. ee). In: Novopacký, D., Vetešník, P., Bezděkovský, K. Zákon o silničním provozu: komentář. Vydání první. Praha: Wolters Kluwer, 2022. xvi, 895 stran. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7676-494-1.).

53. Havarované vozidlo stojící ve středním jízdním pruhu dálnice je nepochybně věcí způsobilou vyvolat ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti provozu, neboť vzhledem k očekávaným rychlostem vozidel v tomto jízdním pruhu se pohybujících představuje vážné ohrožení pro účastníky silničního provozu. Jelikož výskyt nepojízdných vozidel lze zpravidla očekávat při krajnici vozovky či v jeho pravém jízdním pruhu (navíc na dálnicích instalované informační a výstražné systémy na výskyt stojících vozidel upozorňují), bylo možno obviněným havarované vozidlo (i z důvodů již výše vyložených) považovat za překážku neočekávanou. Z dikce obviněným odkazovaných ustanovení, tj. § 45 zákona o silničním provozu (Kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, …) a § 47 téhož zákona (Dopravní nehoda je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie …, která se stala … na pozemní komunikaci a při níž dojde … ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. – dikce vtahující se k části dovolatelem nezpochybňované viny), nelze dovozovat to, co činí dovolatel, tj. že jako účastník dopravní nehody nemohl způsobit překážku provozu na pozemních komunikacích. Byť § 45 míří i na jiné případy, při nichž překážka vzniká, jeho znění žádné vylučovací ustanovení ve smyslu, že by překážka nemohla vzniknout i v důsledku dopravní nehody, neobsahuje.

54. Rovněž s námitkou dovolatele, že absentuje příčinná souvislost mezi zraněním poškozeného a jednání obviněného proto, že střet vozidla poškozeného s jeho havarovaným vozidlem stojícím ve středním jízdním je nezbytné přičíst výlučně jednání poškozeného porušujícímu dopravní předpisy, se již v dostatečném rozsahu vypořádaly soudy nižších stupňů. V souladu s pojímáním tzv. teorie podmínky správně uzavřely, že prvotní příčinu zdravotního následku (podrobně popsaného ve zpracovaném znaleckém posudku a v základních rozhodných rysech vyjádřeného i v popisu skutku) bez níž by vůbec k žádnému zranění poškozeného nedošlo, je třeba spatřovat v jednání obviněného, které se v konečném důsledku projevilo ve vzniku překážky (stojícího neosvětleného havarovaného vozidla obviněného) bránící v průjezdu středním jízdním pruhem dálnice. Oba soudy (soud prvního stupně v bodech 16. až 18., soud odvolací v bodě 18.) přesvědčivě vyložily, že spoluzavinění poškozeného, které u něj shledaly (zejm. překročení povolené rychlosti, nepřipoutání se bezpečnostní pásy) nevytvořilo samostatnou příčinu pro vznik poranění, která utrpěl, a že tak nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto následkem. Důvodně pak na podkladě doplněného dokazování uzavřely, že skutečně nastalá zranění poškozeného byla podstatnou měrou ovlivněna právě již konstatovaným jeho spoluzaviněním (soud prvního stupně přímo uvedl, že z hlediska rozsahu utrpěných poranění bylo toto příčinou významnější).

55. Aniž by bylo nezbytné znovu a detailně vyložit soudy učiněné závěry o zachování příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a následkem nastalým na zdraví poškozeného, lze poukázat na to, že to, co soudy stran trestní odpovědnosti obviněného dovodily ve věci posuzované, odpovídá právním závěrům, které vyslovil Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích řešících případy, kdy rozsah následku zapříčinil svým spoluzaviněním poškozený. Demonstrovat to lze na rozhodnutích, která ve svém vyjádření k dovolání obviněného zmínil státní zástupce.

56. Ve shodě s tím, co uvedly soudy při řešení otázky příčinného vztahu ve věci posuzované, i Nejvyšší soud ve věcech rozhodovaných pod sp. zn. 8 Tdo 1197/2022 a sp. zn. 7 Tdo 31/2020 (v obou byl následek nastalý u poškozených v důsledku dopravní nehody zaviněné řidičem ovlivněn jejich nepřipoutáním se bezpečnostními pásy) dospěl k názoru, že příčinný vztah mezi jednáním řidiče a nastalým (závažnějším) následkem je zachován a že tudíž jej lze činit trestně odpovědným za jeho přivození. Již jen na okraj lze podotknout, že spoluzavinění poškozených v odkazovaných věcech neshledal podstatným do té míry, aby to mělo vliv na právní posouzení skutku (ve věci posuzované tomu je odlišně, neboť výsledná právní kvalifikace je v důsledku zohlednění spoluzavinění poškozeného pro dovolatele příznivější).

57. Konečně lze dodat, že ve stejném duchu, tj. ohledně možnosti shledat pachatele-řidiče vinným i těžším zdravotním následkem, který nastal u nepřipoutaného řidiče, se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, v němž se komplexně zabýval problematikou významu užití záchranných pásů poškozeným. V jeho bodech 40. a 41. totiž uvedl, že „[p]říčinný vztah mezi jedním jednáním a následkem je vyloučen v zásadě jen tehdy, jestliže typicky později se odehravší, s prvním jednáním nijak nesouvisející a zpravidla mimo sféru vlivu prvního jednajícího subjektu se nacházející druhé jednání je pro kauzální průběh natolik významné, že přerušuje příčinnou souvislost prvého jednání s následkem (např. náhlé odpoutání se spolujezdce, na něž řidič nemohl nikterak adekvátně reagovat, viz výše), což rozhodovací praxe popisuje zpravidla tak, že jde o výlučnou a samostatnou příčinu, která by následek vyvolala i nebýt jednání pachatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2557/14 ze dne 22. 3. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 2209/12 ze dne 31. 7. 2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 155/2017). Jestliže se tak na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (nedošlo by vůbec k újmě na zdraví, místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k ,lehké‘ újmě na zdraví, místo smrti by došlo toliko k těžké újmě na zdraví atd.), toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje. Jestliže je tak i toto protiprávní jednání poškozeného kryto zaviněním řidiče-pachatele, jeho trestnímu postihu i za tento těžší následek zásadně nic nebrání“.

58. Pokud soudy ve věci posuzované rozhodly (ohledně popisu zranění, které poškozený utrpěl) v souladu s tím, co bylo důkazně zjištěno, a rovněž s tím, co plyne z výše uvedeného, neměly důvod k dalšímu doplnění dokazování, které navrhoval obviněný. To by totiž, jak již bylo zmíněno výše, na otázku právního posouzení skutku nemělo vliv.

59. Obviněnému nelze přisvědčit ani v závěru o chybějícím zavinění. I ohledně tohoto znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku lze vyjít z toho, co vyložil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí. Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na to, že již v usnesení ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 Tdo 1237/2004, Nejvyšší soud zaujal názor, že je povinností každého řidiče předpokládat, že v jiných vozidlech účastnících se provozu na pozemních komunikacích se mohou vyskytovat osoby, které nejsou připoutány bezpečnostním pásem, aniž by se tím dopouštěly protiprávního jednání, a tedy lze mu přičítat i těžší následek v důsledku nepřipoutání se osoby druhého vozidla, s nímž pachatel kolidoval při dopravní nehodě, kterou sám zavinil. Správnost tohoto názoru nezpochybnil ani Ústavní soud, který na něj naopak poukázal v již připomenutém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (bod 23. jeho odůvodnění). Od tohoto posouzení není důvodu se odchylovat ani při řešení otázky zavinění dovolatele.

60. Nadto nelze pomíjet zjištění, které z provedeného dokazování (z odborných závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž byl za souhlasu stran k důkazu přečten podle § 211 odst. 5 tr. ř.) rovněž vyplynulo, tj. že na těle dovolatele nebyla zjištěna žádná poranění svědčící pro použití bezpečnostního pásu v době vzniku dopravní nehody. Z toho plyne, že v době nárazu bezpečnostním pásem připoután nebyl. I s přihlédnutím k tomuto poznatku, tj. porušil-li sám dovolatel ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, si musel být vědom toho, že takto neodpovědně ve vztahu k ochraně vlastního zdraví a v rozporu se zákonem mohou jednat i ostatní účastníci silničního provozu, tedy podle zjištění soudů i poškozený, a musel s tím být srozuměn. Zavinění obviněného proto pokrývá vzniklý následek v tom rozsahu, jak na zdraví poškozeného v důsledku dopravní nehody nastal a jak ho správně zjistily soudy nižších stupňů.

61. Jak je zřejmé z výše uvedeného, vyslovení viny dovolatele přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nebránila žádná okolnost, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že rozsah poranění, která poškozený při dopravní nehodě utrpěl, vykazuje vzhledem ke své závažnosti charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, a to v alternativách uvedených soudem prvního stupně. Soudy nižších stupňů správně uzavřely, že není důvod k tomu, aby se právní kvalifikace ve prospěch obviněného vzhledem ke spoluzavinění poškozeného měnila v rozsahu, který by vyjadřoval toliko mírnější zdravotní následek (ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku), neboť význam tohoto – podle soudů již podstatného vlivu – spoluzavinění poškozeného, daného zejména překročením povolené rychlosti a jeho nepřipoutáním se bezpečnostními pásy, se vyčerpává tím, že jeho přivození není obviněnému kladeno za vinu skrze porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. V rovině viny se tak spoluzavinění následku poškozeným projevilo ve prospěch obviněného příznivější právní kvalifikací skutku, tj. vypuštěním kvalifikace podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, což je řešení odpovídající skutkovým zjištěním.

62. Veškerá dosud uvedená sdělení ústí do závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

63. Z dosud uvedeného vyplynulo, že se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením dovolatele, že rozsudek soudu prvního stupně zatěžují vady odpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě. Pokud proto odvolací soud odvolání obviněného po jeho věcném přezkoumání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, nezatížil své rozhodnutí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.

V. Způsob rozhodnutí

64. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten sice ve svém dovolání vznesl námitky, které uplatněným dovolacím důvodům formálně vyhovovaly, byly však Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož tento mimořádný opravný prostředek odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 7. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu